Nejnovější komedie Pedra Almodóvara vypráví o letu, který měl být mezikontinentální, ale stalo se z něj kroužení nad Evropou a hledání volné runwaye, zatímco se všcihni na palubě střídavě hroutí, upadají do bezvědomí, konzumují návykové látky a jsou gay.
Všichni stewardi jsou gay. Kapitán je bisexuál. Druhý pilot je heterosexuál, ale aby si to ověřil, vyzkoušel si kuřbu s kapitánem. V první třídě cestuje asi 10 lidí (všichni hetero), a celý zbytek letadla je mimo hru, protože ho letušky zdrogovaly. Let the fun begin!
Téměř celý film (odhadem přes 90 procent) se odehrává pouze v malé kabině první třídy a v kokpitu (výjimkou je podzápletka ex-milenky jednoho z cestujících a dvouminutové cameo Banderase a Cruzové na letišti).
A jde v něm o to, že se všichni bojí, že umřou, takže si začnou vyprávět nejintimnější historky ze svého života, případně je uvádět v realitu (nechybí ani znásilnění zdrogovaného cestujícího turistické třídy).
Celý film jsem měl bohužel intenzivní dojem, že mi uniká nějaká hlubší pointa a nějaký důvod, proč to všechno má být vtipné. Možná to bylo překladem a lokální specifičností, protože chvílemi mi zcela unikalo, o čem se vlastně mluví a především proč se o tom mluví. Schválně jsem trochu pátral v zahraničních recenzích, kde jsem se dočetl, že film je "politická satira současného Španělska, které neví, kam směřuje". A je gay.
Celé mi to připadalo jako scénář nejnovější nízkorozpočtové komedie Zdeňka Trošky, který zfilmoval někdo, kdo se nezalekl malého rozpočtu a kdo je výrazně lepší režisér než Troška - takže prostřihy na legrační grimasy nepůsobí tolik mimozemsky, vtipné reakce mají patřičný timing a některé sekvence mají patřičně hbitý střih.
Celkově mi to ale přišlo značně buranské, a to ve všech smyslech onoho slova. Na že by mě urážel humor o gayích a s gayi, ale zde vzniká mnoho vtipů POUZE z toho, že hrdinové jsou gay a chovají se jako ty nejstereotypnější gay karikatury.
Pokud máte zájem o něco decentnějšího a vkusnějšího na podobné téma, nabízí se například tento hudební dokument z helplinky Apple:
Nebo z tradiční bulharské stavby:
František Fuka versus kinematografie. Recenze a různé jiné záležitosti, občas i nefilmové.
20.5.13
Recenze videohry: Terraria - 100%
Dnes se s vámi rád podělím o svou radost ze hry, která je pravděpodobně největší zábava a nejlepší odreagování, jaké jsem u videohry (dlouhodobě) zažil za posledních několik let.
Jde o hru jménem Terraria, která už předloni vyšla pro PC a letos i pro konzole. PC verzi jsem nehrál, ale podle dostupných informací obsahují konzolové verze oproti PC jisté věci navíc. Screenshoty jsou převážně z PC verze, ale ta je od konzolové téměř nerozeznatelná.
Věděl jsem o existenci Terrarie už mnoho měsíců, ale překvapilo mě, že ani dnes nejeden "herní profesionál" vůbec netuší, že tato hra existuje.
Zjednodušeně řečeno, je to Minecraft s jedním ubraným rozměrem, takže vypadá jako Jet Set Willy. To je ale příliš zjednodušené. Už z toho důvodu, že Minecraft jsem zkoušel a nebavil mě ANI ZDALEKA tolik jako Terraria.
Terraria je kombinace sandboxu, hopsačky a RPG. Celý svět je zabíraný z boku a je složený z jasně definových čtvercových bloků. Hráčův sprajt odpovídá svou velikostí výšce 3 bloků a šířce 2 bloků a když se pohybuje, celý svět plynule scrolluje kolem něj (a hráč je stále uprostřed obrazovky).
Herní svět má tvar obdélníku o stranách velkých několik tisíc bloků. Nahoře je nebe, lesy, džungle, jezera atd., směrem dolů pak následují ložiska nerostů, jeskyně, podzemní jezera a úplně dole je peklo s démony a lávovými jezery. Přičemž "úplně dole" znamená "kdybyste padali volným pádem, budete tam padat několik desítek sekund".
Na počátku hry se objevíte někde na louce nebo v lese a máte u sebe jen pár předmětů, z nichž nejdůležitější je málo výkonná sekera, malý mečík a laciný krumpáč. Okolo vás je ticho, jen občas poskakuje kolem koule slizu, která vám může ublížit, ale dá se poměrně snadno zabít tím malým mečíkem. No a pak se poblíž potuluje nějaký chlapík ("Průvodce"), který vám poradí, že než se setmí, měli byste si postavit obydlí.
No a v tuto chvíli už je na vás, jak, kde a z čeho si to obydlí uděláte. Nebo si ho vlastně ani dělat nemusíte, můžete se na Průvodcovy rady vykašlat, a dělat si něco jiného.
Sekerou můžete sekat stromy a získávat z nich dřevo a žaludy. Krumpáčem můžete "těžit" zeminu,což není jen hlína a kámen, ale také různé druhy rudy, drahé nerosty atd. atd...
Další věci se jen tak povalují po lese (kytičky, houbičky), další jsou v podzemí (truhly a vázy s poklady), další vypadávají ze zabitých nepřátel. Celkem je v Terrarii určitě více než 100 různých typů surovin a předmětů, které můžete najít, vytěžit nebo si je vyrobit z jiných předmětů (starý známý "crafting").
Většinu těchto objektů můžete umisťovat zpět do herního světa. Ten de facto pozůstává z dvou vrstev, takže je možné si například v popředí postavit místnost s dveřmi a nábytkem a v pozadí postavit její zeď a okna.
Takže během pár minut můžete nasekat dřevo, vyrobit z něj několik bloků dřevěných zdí, stůl, židli a dveře (to vše pouze z dřeva) a postavit třeba toto:
Jen na pochodeň potřebujete kromě dřeva taky trochu slizu z poskakujících blobů, protože je hořlavý.
Všimněte si na zdech a zadní stěně, že přestože jsou složeny z bloků, hra sama od sebe inteligentně dynamicky spojí bloky stejného typu do větších celků, takže zdi boční zdi a podlaha vypadají jako zdi a podlaha, nikoliv jako několik shodných čtverečků u sebe (i když to de facto JE několik shodných čtverečků u sebe). Různé zdroje světla navíc dávají interiérům velmi příjemnou ambientní atmosféru.
Za geniální považuji rozhodnutí mít všechnu grafiku záměrně "low resolution" a viditelně hranatou, protože pak je toto "inteligentní vyhlazování" plně dostačující a výsledek nepůsobí fádně. V méně stylizované grafice by to nefungovalo, protože hráč může zkombinovat různé bloky v obou plánech tisíci možných způsobů.
No a až nasbíráte, vytěžíte, ulovíte a vyrobíte více surovin, můžete si postavit něco trochu většího, například:
Ale to (hodně) předbíhám.
Terraria má něco jako cíl hry, a pravděpodobně to znamená zabít několik bossů, kteří se v ní vyskytují. Píšu "pravděpodobně", protože jsem si záměrně nevyhledával detailní informace na internetu a schválně hraju jen na základě toho, co mi říká Průvodce a co je v helptextu uvnitř hry - který vám rozhodně doporučuji si pořádně přečíst, protože obsahuje jisté velmi zásadní věci, na které sami od sebe nemůžete přijít. Stejně tak je dobré bavit se s NPC postavami, které se postupně objevují, pokud pro ně připravíte vhodné obytné prostory, a poskytují vám pak různé služby / zboží / rady.
V inventáři máte místo pro 40 předmětů, respektive pro 40 typů předmětů. Jedna pochodeň vám zabere jeden slot, 27 židlí vám zabere také jeden slot (počty jsou omezeny, takže např. nemůžete mít v jednom slotu více než 250 kamenných bloků nebo více než 99 pochodní).
Omezená velikost inventáře je zásadním herním principem, protože když se vydáváte na nebezpečnější výpravy v pokročilých fázích hry, nesete s sebou zpravidla nejméně 10 typů užitečných předmětů, a velmi brzy najdete 30 dalších typů předmětů, takže se vám inventář zaplní a budete muset reorganizovat / zahazovat. A když to děláte, hra stále běží a něco vás může zabít. Tudíž je vhodné dělat si průběžně "operační zásobárny", tj. malé místnosti v podzemí, kde se v klidu zavřete a máte tam několik truhel / sudů, ve kterých si všechno schováváte.
Asi není překvapením, že můžete "equipovat" různé zbraně, bonusy a brnění. Všechno je to ale krásně jednoduché a většinou okamžitě vidíte, co vám dává jaký bonus.
Důležitým prvkem hry je, že jisté bloky ve světě jen tak statisky nevisí, ale různě reagují na přítomnost / nepřítomnost dalších bloků kolem sebe. To znamená, že voda a láva tečou (když se střetnou, vznikne speciální tvrdý nerost), písek se sype, a když třeba aplikujete předmět "semínko houby" na blok typu "hlína", vyroste tam po chvíli houba, kterou můžete sklidit. Pokud to byla svítící houba, začne svítit i hlína. A takových zákonitostí a herních mechanismů jsou ve hře tuny, některé zjevné, jiné méně.
To znamená, že můžete strávit hodiny experimentováním v těsném okolí svého prvního domečku. Ale když se pak vydáte dál a najdete vzácnější předměty, objeví se vám v craftovacím menu nové příslušné recepty (kterých je mnoho desítek).
Potíž je v tom, že když se jen tak nazdařbůh vydáte do divočiny, časem přijde noc, nebo neplánovaně spadnete někam do neznáma, a v obiou případech vás něco osklivého zabije, často velmi rychle. V závislosti na nastavené obtížnosti přitom buď přijdete o část peněz, nebo o všechno co máte u sebe, nebo HRA ZCELA SKONČÍ (obtížnost "hardcore"), což překonává i Dark Souls.
Mým oblíbeným Dark Souls je Terraria opravdu hodně podobná, ale z herního hlediska je snad ještě zajímavější. Nejen, že je z 95 procent nelineární a můžete se v ní vydat kam chcete - navíc máte téměř nekonečný počet různých způsobů, jak se tam dostat a jak na nepřátele vyzrát. Například můžete vletět do jeskyně s mečem v ruce a začít mlátit na všechny strany, nebo se můžete prokopat okolo jeskyně a vyhnout se jejím nebezpečím. Nebo: Když mě překvapila invaze skřetů do mého hlavního sídla, odvážně jsem se jim postavil se zbraní v ruce. Ale také jsem mohl věnovat více času tomu, abych dům opevnil a nainstaloval v něm různé pasti, jako tento člověk
Vaše postava je definována jen svým pohlavím a zjevem (což anijedno nemá vliv na hru), a pak svými hit pointy (srdíčka vpravo nahoře) a magickou energií (sloupec hvězdiček vpravo). Srdíčka i hvězdičky získáváte poměrně složitě a musíte mít dost času i štěstí, abyste je získali. Všechny ostatní vaše schopnosti jsou určeny pouze předměty, které máte u sebe, a které můžete odložit a schovat do truhly.
Což je zajímavé v souvislosti s tím, že "herní svět" a "herní postava" jsou v Terrarii dvě zcela nezávislé věci. Můžete mít třeba 10 různých postav a 10 různých herních světů (různě velkých) a s libovolnou postavou můžete navštívit libovolný svět a zde používat např. výstroj a výzbroj, které tam uschovala jiná postava, a odnést je odtud do jiného světa.
Terraria dokonce podporuje na konzolích i lokální multiplayer, kdy mohou hrát až 4 lidé na jedné obrazovce (která se rozdělí na 4 okna, tudíž potřebujete HD televizi). A také online multiplayer až pro 8 lidí, který jsem nezkoušel.
Nevím, jestli je obtížnost bossů a výkonnost zbraní v PC verzi identická. Na gamepadu PS3 je nutno přepínat mezi "přibližným pseudointeligentním kurzorem" a "precizním ručním kurzorem", což funguje překvapivě dobře, ale ovládání myší musí PC hráči umožňovat mnohem odvážnější a hbitější kousky.
Takže - nezkoušel jsem pořádně multiplayer a zdaleka jsem neprozkoumal celý svět, natož abych zabil všechny bosse. Mám hlavní domek s pěti NPC kamarády a dvě menší zásobárny na jiných místech mapy (jednu v hlubokém podzemí skoro u pekla, druhou na povrchu u vchodu do dungeonu, kam se zatím nemohu dostat vchodem ani prokopáním). Našel jsem několik míst, kde mě okamžitě něco zabije jednou ranou. Jedna z postav mi řekla, že vysoko v oblacích jsou plovoucí ostrovy, ale zatím neumím létat a nechce se mi stavět dlouhý žebřík do nebe. Našel jsem zdi, na které žádný můj krumpáč nestačí. Vykopal jsem kilometrový tunel (přesněji řečeno, spojil jsem soustavou tunelů existující jeskyně), kterým teče voda z oceánu až pekla (kde se vypařuje horkem). Zkusil jsem kladivem praštit do divné koule hluboko v podzemí, čímž jsem údajně způsobil, že někde na povrchu spadl meteorit. Mám nejméně 10 receptů, které nemohu zrealizovat, protože jsem zatím nenašel jejich ingredience a netuším, kde je najdu. Objevil jsem zcela náhodně nejméně tři podzemní "podoblasti", kde jsou zcela jiné suroviny, monstra a hudba. A to jsem zatím věnoval hře okolo 50 hodin času a mám prozkoumánu asi pětinu mapy.
Bylo to 50 hodin nonstop zábavy, kdy jsem měl onen krásný pocit, že si konečně můžu v nějaké hře dělat víceméně cokoliv. Až hru dohraju, všechno prozkoumám a tento svět mě přestane bavit, mohu svou nabušenou postavu přenést do nového světa, který může být několikanásobně větší, než současný svět (který je "small", tzn. nejmenší velikost ze tří). Možná dokonce zkusím i vyšší herní obtížnost.
Pokud to nebylo z předchozího popisu jasné: Každý vygenerovaný svět je jiný a unikátní! Zřejmě v něm budou stejní bossové a stejné druhy itemů, ale nemyslím, že by mu to ubíralo na zajímavosti. Prostě si půjdu cílevědomějí a informovaněji za svým cílem, a budu lépe chápat, co a proč dělám.
A taková třešnička na dortu: Celá hra má jen asi 50 megabajtů, přičemž tak polovina z toho bude hudba a zvukové efekty...
Jde o hru jménem Terraria, která už předloni vyšla pro PC a letos i pro konzole. PC verzi jsem nehrál, ale podle dostupných informací obsahují konzolové verze oproti PC jisté věci navíc. Screenshoty jsou převážně z PC verze, ale ta je od konzolové téměř nerozeznatelná.
Věděl jsem o existenci Terrarie už mnoho měsíců, ale překvapilo mě, že ani dnes nejeden "herní profesionál" vůbec netuší, že tato hra existuje.
Zjednodušeně řečeno, je to Minecraft s jedním ubraným rozměrem, takže vypadá jako Jet Set Willy. To je ale příliš zjednodušené. Už z toho důvodu, že Minecraft jsem zkoušel a nebavil mě ANI ZDALEKA tolik jako Terraria.
Terraria je kombinace sandboxu, hopsačky a RPG. Celý svět je zabíraný z boku a je složený z jasně definových čtvercových bloků. Hráčův sprajt odpovídá svou velikostí výšce 3 bloků a šířce 2 bloků a když se pohybuje, celý svět plynule scrolluje kolem něj (a hráč je stále uprostřed obrazovky).
Herní svět má tvar obdélníku o stranách velkých několik tisíc bloků. Nahoře je nebe, lesy, džungle, jezera atd., směrem dolů pak následují ložiska nerostů, jeskyně, podzemní jezera a úplně dole je peklo s démony a lávovými jezery. Přičemž "úplně dole" znamená "kdybyste padali volným pádem, budete tam padat několik desítek sekund".
Na počátku hry se objevíte někde na louce nebo v lese a máte u sebe jen pár předmětů, z nichž nejdůležitější je málo výkonná sekera, malý mečík a laciný krumpáč. Okolo vás je ticho, jen občas poskakuje kolem koule slizu, která vám může ublížit, ale dá se poměrně snadno zabít tím malým mečíkem. No a pak se poblíž potuluje nějaký chlapík ("Průvodce"), který vám poradí, že než se setmí, měli byste si postavit obydlí.
No a v tuto chvíli už je na vás, jak, kde a z čeho si to obydlí uděláte. Nebo si ho vlastně ani dělat nemusíte, můžete se na Průvodcovy rady vykašlat, a dělat si něco jiného.
Sekerou můžete sekat stromy a získávat z nich dřevo a žaludy. Krumpáčem můžete "těžit" zeminu,což není jen hlína a kámen, ale také různé druhy rudy, drahé nerosty atd. atd...
Další věci se jen tak povalují po lese (kytičky, houbičky), další jsou v podzemí (truhly a vázy s poklady), další vypadávají ze zabitých nepřátel. Celkem je v Terrarii určitě více než 100 různých typů surovin a předmětů, které můžete najít, vytěžit nebo si je vyrobit z jiných předmětů (starý známý "crafting").
Většinu těchto objektů můžete umisťovat zpět do herního světa. Ten de facto pozůstává z dvou vrstev, takže je možné si například v popředí postavit místnost s dveřmi a nábytkem a v pozadí postavit její zeď a okna.
Takže během pár minut můžete nasekat dřevo, vyrobit z něj několik bloků dřevěných zdí, stůl, židli a dveře (to vše pouze z dřeva) a postavit třeba toto:
Jen na pochodeň potřebujete kromě dřeva taky trochu slizu z poskakujících blobů, protože je hořlavý.
Všimněte si na zdech a zadní stěně, že přestože jsou složeny z bloků, hra sama od sebe inteligentně dynamicky spojí bloky stejného typu do větších celků, takže zdi boční zdi a podlaha vypadají jako zdi a podlaha, nikoliv jako několik shodných čtverečků u sebe (i když to de facto JE několik shodných čtverečků u sebe). Různé zdroje světla navíc dávají interiérům velmi příjemnou ambientní atmosféru.
Za geniální považuji rozhodnutí mít všechnu grafiku záměrně "low resolution" a viditelně hranatou, protože pak je toto "inteligentní vyhlazování" plně dostačující a výsledek nepůsobí fádně. V méně stylizované grafice by to nefungovalo, protože hráč může zkombinovat různé bloky v obou plánech tisíci možných způsobů.
No a až nasbíráte, vytěžíte, ulovíte a vyrobíte více surovin, můžete si postavit něco trochu většího, například:
Ale to (hodně) předbíhám.
Terraria má něco jako cíl hry, a pravděpodobně to znamená zabít několik bossů, kteří se v ní vyskytují. Píšu "pravděpodobně", protože jsem si záměrně nevyhledával detailní informace na internetu a schválně hraju jen na základě toho, co mi říká Průvodce a co je v helptextu uvnitř hry - který vám rozhodně doporučuji si pořádně přečíst, protože obsahuje jisté velmi zásadní věci, na které sami od sebe nemůžete přijít. Stejně tak je dobré bavit se s NPC postavami, které se postupně objevují, pokud pro ně připravíte vhodné obytné prostory, a poskytují vám pak různé služby / zboží / rady.
V inventáři máte místo pro 40 předmětů, respektive pro 40 typů předmětů. Jedna pochodeň vám zabere jeden slot, 27 židlí vám zabere také jeden slot (počty jsou omezeny, takže např. nemůžete mít v jednom slotu více než 250 kamenných bloků nebo více než 99 pochodní).
Omezená velikost inventáře je zásadním herním principem, protože když se vydáváte na nebezpečnější výpravy v pokročilých fázích hry, nesete s sebou zpravidla nejméně 10 typů užitečných předmětů, a velmi brzy najdete 30 dalších typů předmětů, takže se vám inventář zaplní a budete muset reorganizovat / zahazovat. A když to děláte, hra stále běží a něco vás může zabít. Tudíž je vhodné dělat si průběžně "operační zásobárny", tj. malé místnosti v podzemí, kde se v klidu zavřete a máte tam několik truhel / sudů, ve kterých si všechno schováváte.
Asi není překvapením, že můžete "equipovat" různé zbraně, bonusy a brnění. Všechno je to ale krásně jednoduché a většinou okamžitě vidíte, co vám dává jaký bonus.
Důležitým prvkem hry je, že jisté bloky ve světě jen tak statisky nevisí, ale různě reagují na přítomnost / nepřítomnost dalších bloků kolem sebe. To znamená, že voda a láva tečou (když se střetnou, vznikne speciální tvrdý nerost), písek se sype, a když třeba aplikujete předmět "semínko houby" na blok typu "hlína", vyroste tam po chvíli houba, kterou můžete sklidit. Pokud to byla svítící houba, začne svítit i hlína. A takových zákonitostí a herních mechanismů jsou ve hře tuny, některé zjevné, jiné méně.
To znamená, že můžete strávit hodiny experimentováním v těsném okolí svého prvního domečku. Ale když se pak vydáte dál a najdete vzácnější předměty, objeví se vám v craftovacím menu nové příslušné recepty (kterých je mnoho desítek).
Potíž je v tom, že když se jen tak nazdařbůh vydáte do divočiny, časem přijde noc, nebo neplánovaně spadnete někam do neznáma, a v obiou případech vás něco osklivého zabije, často velmi rychle. V závislosti na nastavené obtížnosti přitom buď přijdete o část peněz, nebo o všechno co máte u sebe, nebo HRA ZCELA SKONČÍ (obtížnost "hardcore"), což překonává i Dark Souls.
Mým oblíbeným Dark Souls je Terraria opravdu hodně podobná, ale z herního hlediska je snad ještě zajímavější. Nejen, že je z 95 procent nelineární a můžete se v ní vydat kam chcete - navíc máte téměř nekonečný počet různých způsobů, jak se tam dostat a jak na nepřátele vyzrát. Například můžete vletět do jeskyně s mečem v ruce a začít mlátit na všechny strany, nebo se můžete prokopat okolo jeskyně a vyhnout se jejím nebezpečím. Nebo: Když mě překvapila invaze skřetů do mého hlavního sídla, odvážně jsem se jim postavil se zbraní v ruce. Ale také jsem mohl věnovat více času tomu, abych dům opevnil a nainstaloval v něm různé pasti, jako tento člověk
Vaše postava je definována jen svým pohlavím a zjevem (což anijedno nemá vliv na hru), a pak svými hit pointy (srdíčka vpravo nahoře) a magickou energií (sloupec hvězdiček vpravo). Srdíčka i hvězdičky získáváte poměrně složitě a musíte mít dost času i štěstí, abyste je získali. Všechny ostatní vaše schopnosti jsou určeny pouze předměty, které máte u sebe, a které můžete odložit a schovat do truhly.
Což je zajímavé v souvislosti s tím, že "herní svět" a "herní postava" jsou v Terrarii dvě zcela nezávislé věci. Můžete mít třeba 10 různých postav a 10 různých herních světů (různě velkých) a s libovolnou postavou můžete navštívit libovolný svět a zde používat např. výstroj a výzbroj, které tam uschovala jiná postava, a odnést je odtud do jiného světa.
Tvůrci hry zjevně čtou FFFILM a milují jeho logo.
Terraria dokonce podporuje na konzolích i lokální multiplayer, kdy mohou hrát až 4 lidé na jedné obrazovce (která se rozdělí na 4 okna, tudíž potřebujete HD televizi). A také online multiplayer až pro 8 lidí, který jsem nezkoušel.
Nevím, jestli je obtížnost bossů a výkonnost zbraní v PC verzi identická. Na gamepadu PS3 je nutno přepínat mezi "přibližným pseudointeligentním kurzorem" a "precizním ručním kurzorem", což funguje překvapivě dobře, ale ovládání myší musí PC hráči umožňovat mnohem odvážnější a hbitější kousky.
Takže - nezkoušel jsem pořádně multiplayer a zdaleka jsem neprozkoumal celý svět, natož abych zabil všechny bosse. Mám hlavní domek s pěti NPC kamarády a dvě menší zásobárny na jiných místech mapy (jednu v hlubokém podzemí skoro u pekla, druhou na povrchu u vchodu do dungeonu, kam se zatím nemohu dostat vchodem ani prokopáním). Našel jsem několik míst, kde mě okamžitě něco zabije jednou ranou. Jedna z postav mi řekla, že vysoko v oblacích jsou plovoucí ostrovy, ale zatím neumím létat a nechce se mi stavět dlouhý žebřík do nebe. Našel jsem zdi, na které žádný můj krumpáč nestačí. Vykopal jsem kilometrový tunel (přesněji řečeno, spojil jsem soustavou tunelů existující jeskyně), kterým teče voda z oceánu až pekla (kde se vypařuje horkem). Zkusil jsem kladivem praštit do divné koule hluboko v podzemí, čímž jsem údajně způsobil, že někde na povrchu spadl meteorit. Mám nejméně 10 receptů, které nemohu zrealizovat, protože jsem zatím nenašel jejich ingredience a netuším, kde je najdu. Objevil jsem zcela náhodně nejméně tři podzemní "podoblasti", kde jsou zcela jiné suroviny, monstra a hudba. A to jsem zatím věnoval hře okolo 50 hodin času a mám prozkoumánu asi pětinu mapy.
Bylo to 50 hodin nonstop zábavy, kdy jsem měl onen krásný pocit, že si konečně můžu v nějaké hře dělat víceméně cokoliv. Až hru dohraju, všechno prozkoumám a tento svět mě přestane bavit, mohu svou nabušenou postavu přenést do nového světa, který může být několikanásobně větší, než současný svět (který je "small", tzn. nejmenší velikost ze tří). Možná dokonce zkusím i vyšší herní obtížnost.
Pokud to nebylo z předchozího popisu jasné: Každý vygenerovaný svět je jiný a unikátní! Zřejmě v něm budou stejní bossové a stejné druhy itemů, ale nemyslím, že by mu to ubíralo na zajímavosti. Prostě si půjdu cílevědomějí a informovaněji za svým cílem, a budu lépe chápat, co a proč dělám.
A taková třešnička na dortu: Celá hra má jen asi 50 megabajtů, přičemž tak polovina z toho bude hudba a zvukové efekty...
17.5.13
Pavel Göbl nechce vydávat vkus za obecnou pravdu
Scenárista a režisér Pavel Göbl nechce dělat recenzentům reklamu tím, že bude odkazovat na jejich recenze. Já naopak rád udělám reklamu jemu a odkážu na jeho rozhlasový rozhovor, který ledacos vysvětluje.
Kdo z nás dvou je lepší člověk?
Recenze: Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama - 50%
Dorota Nvotová je slovenská hudebnice, zpěvačka, herečka, podnikatelka a provozovatelka cestovní kanceláře.
A tento film je dokumentem o... To vlastně není úplně jasné. Podívejme se na trailer.
I když by to z upoutávky vypadalo, že se dočkáme něčeho jako Baraky, není tomu tak. Film rozhodně není pohledem na krásy a zajímavosti Nepálu ani jiné části světa.
Film je částečně osobní zpovědí Nvotové, která na kameru vypráví, co se jí kdy přihodilo, ale především o svých obecných pohledech na život. Vypráví to v Nepálu i v Bratislavě, ale na okolním prostředí přitom příliš nezáleží, protože většinou vidíme jen ji a zeď za ní.
Z druhé poloviny je film o tom, jak Nvotová v Nepálu vymítá chudobu a nemoci. Jednak sponzoruje útulek, starající se o děti bez rodičů nebo s chudými rodiči (tedy shání pro něj sponzory v Evropě a dvakrát týdně se tam zajde podívat) a jednak pomáhá náhodným chudákům na ulici - žebračku s nemocným dítětem odveze do nemocnice, fetujícím chlapcům koupí oblečení, atd... I když se toto odehrává v Káthmandů a okolí, z krás a zajímavostí těchto míst uvidíme naprosté minimum (pokud mezi krásy a zajímavosti neřadíme běžné špinavé ulice s běžnými polorozpadlými budovami).
Měl jsem docela problém s tím, že ani jedna ze dvou zmíněných rovin filmu (životní filosofie Nvotové, její dobročinnost na ulicích) mi nepřišla nijak příliš zajímavá nebo zajímavě natočená. Především mi Nvotová připadala strašlivě naivní a kulturně necitlivá, což se se nakonec potvrdilo mírou vrchovatou:
Když totiž v jedné scéně uvidíme šéfa onoho dobročinného domova, žoviálně huláká "Tady je to super, ne? Máme se tady všichni dobře, a hlavně děti, které vůbec netlučeme, že ne?" A přitom se smíchem šťouchá do žeber učitele, který vystrašeně přikyvuje. Prostě, šéf vypadá jako typický jednorozměrný padouch z typického hollywoodského filmu, který neumí lhát.
No a později se ukáže, že ředitel skutečně prováděl v domově něco nechutného, včetně fyzického násilí na dětech (ale bohužel to byla tak hrozná činnost, že není přesně řečeno, co vlastně dělal). A film končí hláškou, že "Uvažuje se o zavření domova, některé děti už podařilo vrátit k rodičům". Ty děti, které Nvotová v průběhu filmu od těch rodičů tahá do onoho domova! Sluší se také konstatovat, že celý tento naprosto zásadní zvrat, který staví většinu filmu do odlišného světla, se stane až po skončení natáčení, když Nvotová už v Nepálu není, takže se ho dozvíme jen zprostředkovaně z vyprávění, a dost nejasně.
Nemám žádné konkrétní námitky k řemeslné nebo technické stránce filmu (jen toho songu, který je v traileru, je na můj vkus v samotném filmu trochu moc). Zásadní - ale opravdu zásadní - problém pro mě spočívá v tom, že Nvotová (o které celý film má být) na mě působí jako typická celebrita, která se snaží cizímu světu (a všem kolem sebe) vnucovat svou představu dobra. Není mi v tomto filmu svým povýšeneckým chováním příliš sympatická (odjinud ji neznám), a není mi ani dostatečně nesympatická na to, aby mě zajímala.
A tento film je dokumentem o... To vlastně není úplně jasné. Podívejme se na trailer.
I když by to z upoutávky vypadalo, že se dočkáme něčeho jako Baraky, není tomu tak. Film rozhodně není pohledem na krásy a zajímavosti Nepálu ani jiné části světa.
Film je částečně osobní zpovědí Nvotové, která na kameru vypráví, co se jí kdy přihodilo, ale především o svých obecných pohledech na život. Vypráví to v Nepálu i v Bratislavě, ale na okolním prostředí přitom příliš nezáleží, protože většinou vidíme jen ji a zeď za ní.
Z druhé poloviny je film o tom, jak Nvotová v Nepálu vymítá chudobu a nemoci. Jednak sponzoruje útulek, starající se o děti bez rodičů nebo s chudými rodiči (tedy shání pro něj sponzory v Evropě a dvakrát týdně se tam zajde podívat) a jednak pomáhá náhodným chudákům na ulici - žebračku s nemocným dítětem odveze do nemocnice, fetujícím chlapcům koupí oblečení, atd... I když se toto odehrává v Káthmandů a okolí, z krás a zajímavostí těchto míst uvidíme naprosté minimum (pokud mezi krásy a zajímavosti neřadíme běžné špinavé ulice s běžnými polorozpadlými budovami).
Měl jsem docela problém s tím, že ani jedna ze dvou zmíněných rovin filmu (životní filosofie Nvotové, její dobročinnost na ulicích) mi nepřišla nijak příliš zajímavá nebo zajímavě natočená. Především mi Nvotová připadala strašlivě naivní a kulturně necitlivá, což se se nakonec potvrdilo mírou vrchovatou:
Když totiž v jedné scéně uvidíme šéfa onoho dobročinného domova, žoviálně huláká "Tady je to super, ne? Máme se tady všichni dobře, a hlavně děti, které vůbec netlučeme, že ne?" A přitom se smíchem šťouchá do žeber učitele, který vystrašeně přikyvuje. Prostě, šéf vypadá jako typický jednorozměrný padouch z typického hollywoodského filmu, který neumí lhát.
No a později se ukáže, že ředitel skutečně prováděl v domově něco nechutného, včetně fyzického násilí na dětech (ale bohužel to byla tak hrozná činnost, že není přesně řečeno, co vlastně dělal). A film končí hláškou, že "Uvažuje se o zavření domova, některé děti už podařilo vrátit k rodičům". Ty děti, které Nvotová v průběhu filmu od těch rodičů tahá do onoho domova! Sluší se také konstatovat, že celý tento naprosto zásadní zvrat, který staví většinu filmu do odlišného světla, se stane až po skončení natáčení, když Nvotová už v Nepálu není, takže se ho dozvíme jen zprostředkovaně z vyprávění, a dost nejasně.
Nemám žádné konkrétní námitky k řemeslné nebo technické stránce filmu (jen toho songu, který je v traileru, je na můj vkus v samotném filmu trochu moc). Zásadní - ale opravdu zásadní - problém pro mě spočívá v tom, že Nvotová (o které celý film má být) na mě působí jako typická celebrita, která se snaží cizímu světu (a všem kolem sebe) vnucovat svou představu dobra. Není mi v tomto filmu svým povýšeneckým chováním příliš sympatická (odjinud ji neznám), a není mi ani dostatečně nesympatická na to, aby mě zajímala.
15.5.13
Recenze: Velký Gatsby [The Great Gatsby] - 30%
New York, pár let po první světové válce. Tady to žije.
Mladý Nick Carraway (Tobey Maguire) začal v New Yorku pracovat ve finanční firmě a ubytuje se v malém domku na Long Islandu, ve vesnici West Egg. Těsně vedle stojí obrovský palác záhadného megamilionáře pana Gatsbyho (Leonardo DiCaprio), kterého málokdo viděl a nikdo neví, co je vlastně zač. V paláci se několikrát týdně pořádají megalomanské večírky, na které je zván úplně každý. (Ale ani na nich se Gatsby neobjevuje.)
Přesně naproti přes zátoku je vesnice East Egg a v ní další vila, ve které bydlí Nickova sestřenice Daisy (Carey Mulliganová) se svým manželem Tomem (Joel Edgerton), Nickovým kamarádem z vysoké. Tom je tak trochu hajzl a má milenku, která žije se svým manželem automechanikem v "údolí popela", což je nehostinné obrovské staveniště / chudinská čtvrť mezi Long Islandem a New York City.
Gatsby si nechá k sobě Nicka pozvat, spřátelí se s ním a pak mu vyjeví tajemství: Už dávno miluje Daisy a chce Nicka využít k tomu, aby se s ní dal znovu dohromady.
Dovolte mi nejdříve malou odbočku, která není až tak úplně odbočka, jak se záhy ukáže:
Ve světě (papírových) RPG her existují takzvané "sourcebooky", což jsou knihy (někdy dost tlusté), které detailně popisují svět, jeho obyvatele, jeho klima, jeho sociální a ekonomické fungování, a tak dále. Mám doma například starou RPG hru "The World of Indiana Jones", jejíž základní sourcebook obsahuje nejen detailní životopis Indiany Jonese, ale také nástin geopolitické situace od první do druhé světové války a upozornění na některá zajímavá místa na zeměkouli a některé zásadní historické události - smaozřejmě na ty, které by se nejlépe hodily někomu, kdo bude hrát RPG hru na motivy Indiany Jonese. Očekává se pak, že si "pán jeskyně" vybere nějakou událost, místo a postavy z knihy, a použije je při přípravě scénáře pro své dobrodružství.
Kromě toho existují konkrétní sourcebooky pro konkrétní události. V případě Indiany Jonese jsou to knihy pro jednotlivé celovečerní filmy (přesněji řečeno pro první dva, hra je dost stará), které vám dají nahlédnout do zákulisí Dobyvatel ztracené archy a Chrámu zkázy. Dozvíte se zde, co a jak přesně v těch filmech fungovalo, jaké byly motivace postavy, jaké zajímavé poklady / přístroje / postavy se vyskytovaly v okolí.
Je to úžasné čtení, přestože samotná "The World of Indiana Jones" je spíše slabší a nikdy mě nebavila (i když má skvělý svět, její základní herní mechanismy jsou dost únavné, ale to by bylo na samostatný článek).
No a proč o tom píšu:
Jako tradiční ignorant jsem knihu Velký Gatsby nečetl, neviděl jsem žádnou předchozí filmovou adaptaci a ještě do loňska mi tento příběh nějak splýval se Sunset Boulevardem. (Hlavní protagonista bydlí vedle milionářského sídla, je vydržován majitelem, před sídlem je bazén a v něm mrtvola - vidíte, je to prakticky totéž!).
Po prvních 10-20 minutách Velkého Gatsbyho Baze Luhrmanna jsem si říkal, že tohle je skvělá rozehrávka. Krásně nahozené jeviště, kde se bude odehrávat drama, stručně načrtnuté postavy s jejich základními motivacemi, dokonce nadhozeno pár osudových detailů, které jistě budou časem zúročeny (zelený maják před vilou, starý billboard s obrýlenýma očima v chudinské čtvrti). Vyloženě jsem si představoval, jak by se tato prostředí a tyto postavy daly využít k zajímavé partii "Fiasca" nebo "Universalis" (tedy kooperativních RPG her, ve kterých nejde o vítězství a XP body, ale o zajímavý příběh).
Bohužel Baz Luhrmann asi nehraje zajímavé RPG hry, protože jeho film neudělá s těmi zajímavými postavami, prostředími a motivacemi skoro nic zajímavého! Předpokládám, že ve Fitzgeraldově knize se něco zajímavého děje, a dokonce mám po Luhrmannově filmu chuť si ji přečíst, abych se dozvěděl, co všechno ve filmu chybí. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že Fitzgeraldova kniha se nějak vyjadřuje k tehdejší sociální situaci, ale z toho nezbyl ve filmu ani náznak.
Film je totiž jen o tom, že se několik sociopatů mezi sebou různě hašteří, lžou si a psychicky se hroutí. Hlavní story o Gatsbym a jeho lásce je tak nevýrazná a náhodná, že jsem byl dosti překvapen tím, když se ke konci filmu ukázalo, že to má být hlavní story. Naopak několik podzápletek, které vypadaly jako kdyby měly být důležité (důležitá schůzka s bohatým židem, mladá golfistka která po Nickovi pokukuje), je uprostřed filmu zcela opuštěno.
V tomto filmu je bezvýrazné všechno. Luhrmann opět používá svůj unikátní mix dramatu, parodie na drama a grotesky, takže si divák není jist, jaké emoce má právě prožívat, protože to Luhrmann mixuje bez jakéhokoliv řádu, zcela náhodně. Můžete přemýšlet, jestli například divoký let kamerou dolů podél stěny mrakodrapu na Wall Street má symbolizovat, že tudy budou za pár měsíců skákat dolů bankéři, ale stejně tak můžete přemýšlet, zda je náhoda, že když proházíte písmena v "Lamb Czar Fun Hunk", vyjde vám "Fuck Baz Luhrmann"...
Pokud něco stojí za to, jsou to Luhramnnovy audiovizuální excesy, to znamená občasná megašílená kamera, kulometný střih a hudba Craiga Armstronga a předních současných (tzn. záměrně dobově nevhodných) interpretů. Musím ale zdůraznit, že těchto audiovizuálně opulentních scén je ve skoro dvouapůlhodinovém filmu filmu dost málo a působí velmi uspěchaně, nepromyšleně a... NÁHODNĚ, opět tu máme to slovo! Pro soundtrack získal Luhrmann nové songy nebo remixy nejslavnějších současných interpretů, ale z většiny z nich je nakonec ve filmu jen pár sekund (opravdu SEKUND, nikoliv "desítek sekund") někde v pozadí uprostřed divokého mejdanu.
Ve většině scén si lidé povídají v malých místnostech, nebo nám někdo vypráví, co zažil, nebo co mu vyprávěl někdo jiný. Ty nejzásadnější zvraty jsou nám podávány tak, že Maguire řekne "Pak mi XY řekl, že před 5 lety se stalo to a to." (Celý film je totiž de facto flashback, který vypráví Maguire svému psychiatrovi.) Občas je vidět, že jsou herci dobří, a některé scény (hádka dvou chlapů o to, komu má patřit jedna žena) mají správný emocionální náboj, ale většinou je na nich překvapivé, proč se postavy takhle chovají, neboť v předchozím ději chyběla jakákoliv motivace k tomu, aby se postavy dostaly do stavu, ve kterém v takové scéně jsou.
Z dramaturgického hlediska je film naprostá katastrofa, která možná bude zajímavá pro někoho, kdo zná knižní předlohu, takže se bude moci nechat urážet tím, jak ji tvůrci zprznili a jaké "sofitsikované odkazy" do své verze dovedně skryli.
A ty občasné audiovizuáln excesy (kterých je ale opravdu sotva čtvrtina filmu) způsobují, že při filmu neusnete a občas můžete aspoň nevěřicně kroutit hlavou nebo se unaveně shovívavě pousmát.
P.S: Film se promítá i ve 3D verzi, kterou jsem neviděl.
Mladý Nick Carraway (Tobey Maguire) začal v New Yorku pracovat ve finanční firmě a ubytuje se v malém domku na Long Islandu, ve vesnici West Egg. Těsně vedle stojí obrovský palác záhadného megamilionáře pana Gatsbyho (Leonardo DiCaprio), kterého málokdo viděl a nikdo neví, co je vlastně zač. V paláci se několikrát týdně pořádají megalomanské večírky, na které je zván úplně každý. (Ale ani na nich se Gatsby neobjevuje.)
Přesně naproti přes zátoku je vesnice East Egg a v ní další vila, ve které bydlí Nickova sestřenice Daisy (Carey Mulliganová) se svým manželem Tomem (Joel Edgerton), Nickovým kamarádem z vysoké. Tom je tak trochu hajzl a má milenku, která žije se svým manželem automechanikem v "údolí popela", což je nehostinné obrovské staveniště / chudinská čtvrť mezi Long Islandem a New York City.
Gatsby si nechá k sobě Nicka pozvat, spřátelí se s ním a pak mu vyjeví tajemství: Už dávno miluje Daisy a chce Nicka využít k tomu, aby se s ní dal znovu dohromady.
Dovolte mi nejdříve malou odbočku, která není až tak úplně odbočka, jak se záhy ukáže:
Ve světě (papírových) RPG her existují takzvané "sourcebooky", což jsou knihy (někdy dost tlusté), které detailně popisují svět, jeho obyvatele, jeho klima, jeho sociální a ekonomické fungování, a tak dále. Mám doma například starou RPG hru "The World of Indiana Jones", jejíž základní sourcebook obsahuje nejen detailní životopis Indiany Jonese, ale také nástin geopolitické situace od první do druhé světové války a upozornění na některá zajímavá místa na zeměkouli a některé zásadní historické události - smaozřejmě na ty, které by se nejlépe hodily někomu, kdo bude hrát RPG hru na motivy Indiany Jonese. Očekává se pak, že si "pán jeskyně" vybere nějakou událost, místo a postavy z knihy, a použije je při přípravě scénáře pro své dobrodružství.
Kromě toho existují konkrétní sourcebooky pro konkrétní události. V případě Indiany Jonese jsou to knihy pro jednotlivé celovečerní filmy (přesněji řečeno pro první dva, hra je dost stará), které vám dají nahlédnout do zákulisí Dobyvatel ztracené archy a Chrámu zkázy. Dozvíte se zde, co a jak přesně v těch filmech fungovalo, jaké byly motivace postavy, jaké zajímavé poklady / přístroje / postavy se vyskytovaly v okolí.
Je to úžasné čtení, přestože samotná "The World of Indiana Jones" je spíše slabší a nikdy mě nebavila (i když má skvělý svět, její základní herní mechanismy jsou dost únavné, ale to by bylo na samostatný článek).
No a proč o tom píšu:
Jako tradiční ignorant jsem knihu Velký Gatsby nečetl, neviděl jsem žádnou předchozí filmovou adaptaci a ještě do loňska mi tento příběh nějak splýval se Sunset Boulevardem. (Hlavní protagonista bydlí vedle milionářského sídla, je vydržován majitelem, před sídlem je bazén a v něm mrtvola - vidíte, je to prakticky totéž!).
Po prvních 10-20 minutách Velkého Gatsbyho Baze Luhrmanna jsem si říkal, že tohle je skvělá rozehrávka. Krásně nahozené jeviště, kde se bude odehrávat drama, stručně načrtnuté postavy s jejich základními motivacemi, dokonce nadhozeno pár osudových detailů, které jistě budou časem zúročeny (zelený maják před vilou, starý billboard s obrýlenýma očima v chudinské čtvrti). Vyloženě jsem si představoval, jak by se tato prostředí a tyto postavy daly využít k zajímavé partii "Fiasca" nebo "Universalis" (tedy kooperativních RPG her, ve kterých nejde o vítězství a XP body, ale o zajímavý příběh).
Bohužel Baz Luhrmann asi nehraje zajímavé RPG hry, protože jeho film neudělá s těmi zajímavými postavami, prostředími a motivacemi skoro nic zajímavého! Předpokládám, že ve Fitzgeraldově knize se něco zajímavého děje, a dokonce mám po Luhrmannově filmu chuť si ji přečíst, abych se dozvěděl, co všechno ve filmu chybí. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že Fitzgeraldova kniha se nějak vyjadřuje k tehdejší sociální situaci, ale z toho nezbyl ve filmu ani náznak.
Film je totiž jen o tom, že se několik sociopatů mezi sebou různě hašteří, lžou si a psychicky se hroutí. Hlavní story o Gatsbym a jeho lásce je tak nevýrazná a náhodná, že jsem byl dosti překvapen tím, když se ke konci filmu ukázalo, že to má být hlavní story. Naopak několik podzápletek, které vypadaly jako kdyby měly být důležité (důležitá schůzka s bohatým židem, mladá golfistka která po Nickovi pokukuje), je uprostřed filmu zcela opuštěno.
V tomto filmu je bezvýrazné všechno. Luhrmann opět používá svůj unikátní mix dramatu, parodie na drama a grotesky, takže si divák není jist, jaké emoce má právě prožívat, protože to Luhrmann mixuje bez jakéhokoliv řádu, zcela náhodně. Můžete přemýšlet, jestli například divoký let kamerou dolů podél stěny mrakodrapu na Wall Street má symbolizovat, že tudy budou za pár měsíců skákat dolů bankéři, ale stejně tak můžete přemýšlet, zda je náhoda, že když proházíte písmena v "Lamb Czar Fun Hunk", vyjde vám "Fuck Baz Luhrmann"...
Pokud něco stojí za to, jsou to Luhramnnovy audiovizuální excesy, to znamená občasná megašílená kamera, kulometný střih a hudba Craiga Armstronga a předních současných (tzn. záměrně dobově nevhodných) interpretů. Musím ale zdůraznit, že těchto audiovizuálně opulentních scén je ve skoro dvouapůlhodinovém filmu filmu dost málo a působí velmi uspěchaně, nepromyšleně a... NÁHODNĚ, opět tu máme to slovo! Pro soundtrack získal Luhrmann nové songy nebo remixy nejslavnějších současných interpretů, ale z většiny z nich je nakonec ve filmu jen pár sekund (opravdu SEKUND, nikoliv "desítek sekund") někde v pozadí uprostřed divokého mejdanu.
Ve většině scén si lidé povídají v malých místnostech, nebo nám někdo vypráví, co zažil, nebo co mu vyprávěl někdo jiný. Ty nejzásadnější zvraty jsou nám podávány tak, že Maguire řekne "Pak mi XY řekl, že před 5 lety se stalo to a to." (Celý film je totiž de facto flashback, který vypráví Maguire svému psychiatrovi.) Občas je vidět, že jsou herci dobří, a některé scény (hádka dvou chlapů o to, komu má patřit jedna žena) mají správný emocionální náboj, ale většinou je na nich překvapivé, proč se postavy takhle chovají, neboť v předchozím ději chyběla jakákoliv motivace k tomu, aby se postavy dostaly do stavu, ve kterém v takové scéně jsou.
Z dramaturgického hlediska je film naprostá katastrofa, která možná bude zajímavá pro někoho, kdo zná knižní předlohu, takže se bude moci nechat urážet tím, jak ji tvůrci zprznili a jaké "sofitsikované odkazy" do své verze dovedně skryli.
A ty občasné audiovizuáln excesy (kterých je ale opravdu sotva čtvrtina filmu) způsobují, že při filmu neusnete a občas můžete aspoň nevěřicně kroutit hlavou nebo se unaveně shovívavě pousmát.
P.S: Film se promítá i ve 3D verzi, kterou jsem neviděl.
Recenze: Hypnotizér [Hypnotisören] - 40%
Ve Stockholmu kdosi brutálně zavraždil otce, matku a dceru. Mladý syn přežil, ale je v kritickém stavu, neží v nemocnici a nekomunikuje. Doktorka vyšetřujícímu inspektorovi poradí, aby zkusil chlapce zhypnotizovat a tím z něj dostat nějaké informace.
K hlavním postavám filmu patří kromě chlapce, inspektora a hypnotizéra také hypnotizérova manželka, jejich syn, doktorka v nemocnici, se kterou hypnotizér kdysi zahýbal své manželce, a inspektorova kolegyně. Během děje se pak vynoří ještě asi půl tuctu poměrně důležitých postav, včetně té nejdůležitější.
Švédské detektivky, respektive jejich filmové adaptace, jsou už skoro svým vlastním podžánrem. A přestože se mi líbili Muži, kterí nenávidí ženy nebo Lovci hlav, Hypnotizér se mi zdaleka tolik nelíbil, a bohužel nejsem schopen říct, zda za to mohou tvůrci filmu nebo autoři knihy.
Knihu jsem totiž nečetl, ale děj filmu je natolik debilní, že se zdráhám věřit tomu, že něco takového někdo mohl vyplodit na papír. Nejde o debilitu typu "haha on chová se jako idiot". Je to horší. Film Hypnotizér totiž postrádá něco, co by se podobalo detektivní zápletce.
Lasse Hallström pořád zvládá filmové řemeslo dobře, takže jeho film od začátku má slušnou atmosféru. Depresivní zasněžený Stockholm, skoro pořád ve tmě. Hrdinové unavení životem. Lidské minitragédie na pozadí brutální supertragédie. Ambientní klinická severská hudba...
Dost se mi to líbilo, sledoval jsem, jak jsou odhalovány další informace a další postavy (je jich opravdu celkem hodně), a těšil jsem se, kdy to konečně začne nějak zapat do sebe. Některé scény vypadaly poněkud divně a snově, což mě vedlo k teorii, že se nakonec ukáže, že jedna nebo více postav byla zhypnotizována, takže nevěděla co dělá, nebo si pamatovala něco, co se nestalo.
Nakonec se ale celý příběh "rozkryl" strašlivě fádním způsobem, který nejenže byl nezajímavý, ale ani nevysvětlil mnohé z toho, co se ve filmu stalo!
Konají se různé záhady, lži, únosy a půldruhé akční scény, ale po skončení filmu jsem netušil, kdo a proč napsal ty nápisy krví v ateliéru hypnotizérovy ženy. Netušil jsem, proč svědkyně, která znala vrahovu identitu, tuto nechtěla prozradit policii. Netušil jsem, jestli jedna z postav náhodou byla sestřička v nemocnici, nebo se za tu sestřičku mistrně vydávala. Netušil jsem, proč některé postavy vůbec ve filmu byly (kromě toho, že je divák měl mylně podezřívat). A hlavně, netušil jsem, proč vrah vlastně vraždil!
Tedy, většina z toho by se dala vysvětlit tím, že dvě nebo tři hlavní postavy byly psychopati, a tudíž se chovaly zcela nelogicky a nepředvídatelně, a navíc měly proklaté štěstí. Takové vysvětlení mě ale po dvou hodinách v kině rozhodně neuspokojilo.
Je možné, že divákovi, který četl předlohu, to bude dávat větší smysl a bude film brát jako stylovou ilustraci příběhu. který už zná (podobně jako filmová série Harry Potter, která je bez znalosti knih zcela nepochopitelná).
Je také možné, že v knize byl příběh tak složitý / blbý, že se s ním nic pořádného udělat nedalo, pokud výsledek měl vůbec knihu připomínat.
Každopádně došlo k něčemu velmi podobnému, jako u nedávného Hallströmova filmu Bezpečný přístav. I tentokrát natočil něco, co má žánrově stylové ucházející okamžiky, ale celkově je to strašlivě nezajímavé pro diváka, který očekává zajímavý příběh.
K hlavním postavám filmu patří kromě chlapce, inspektora a hypnotizéra také hypnotizérova manželka, jejich syn, doktorka v nemocnici, se kterou hypnotizér kdysi zahýbal své manželce, a inspektorova kolegyně. Během děje se pak vynoří ještě asi půl tuctu poměrně důležitých postav, včetně té nejdůležitější.
Švédské detektivky, respektive jejich filmové adaptace, jsou už skoro svým vlastním podžánrem. A přestože se mi líbili Muži, kterí nenávidí ženy nebo Lovci hlav, Hypnotizér se mi zdaleka tolik nelíbil, a bohužel nejsem schopen říct, zda za to mohou tvůrci filmu nebo autoři knihy.
Knihu jsem totiž nečetl, ale děj filmu je natolik debilní, že se zdráhám věřit tomu, že něco takového někdo mohl vyplodit na papír. Nejde o debilitu typu "haha on chová se jako idiot". Je to horší. Film Hypnotizér totiž postrádá něco, co by se podobalo detektivní zápletce.
Lasse Hallström pořád zvládá filmové řemeslo dobře, takže jeho film od začátku má slušnou atmosféru. Depresivní zasněžený Stockholm, skoro pořád ve tmě. Hrdinové unavení životem. Lidské minitragédie na pozadí brutální supertragédie. Ambientní klinická severská hudba...
Dost se mi to líbilo, sledoval jsem, jak jsou odhalovány další informace a další postavy (je jich opravdu celkem hodně), a těšil jsem se, kdy to konečně začne nějak zapat do sebe. Některé scény vypadaly poněkud divně a snově, což mě vedlo k teorii, že se nakonec ukáže, že jedna nebo více postav byla zhypnotizována, takže nevěděla co dělá, nebo si pamatovala něco, co se nestalo.
Nakonec se ale celý příběh "rozkryl" strašlivě fádním způsobem, který nejenže byl nezajímavý, ale ani nevysvětlil mnohé z toho, co se ve filmu stalo!
Konají se různé záhady, lži, únosy a půldruhé akční scény, ale po skončení filmu jsem netušil, kdo a proč napsal ty nápisy krví v ateliéru hypnotizérovy ženy. Netušil jsem, proč svědkyně, která znala vrahovu identitu, tuto nechtěla prozradit policii. Netušil jsem, jestli jedna z postav náhodou byla sestřička v nemocnici, nebo se za tu sestřičku mistrně vydávala. Netušil jsem, proč některé postavy vůbec ve filmu byly (kromě toho, že je divák měl mylně podezřívat). A hlavně, netušil jsem, proč vrah vlastně vraždil!
Tedy, většina z toho by se dala vysvětlit tím, že dvě nebo tři hlavní postavy byly psychopati, a tudíž se chovaly zcela nelogicky a nepředvídatelně, a navíc měly proklaté štěstí. Takové vysvětlení mě ale po dvou hodinách v kině rozhodně neuspokojilo.
Je možné, že divákovi, který četl předlohu, to bude dávat větší smysl a bude film brát jako stylovou ilustraci příběhu. který už zná (podobně jako filmová série Harry Potter, která je bez znalosti knih zcela nepochopitelná).
Je také možné, že v knize byl příběh tak složitý / blbý, že se s ním nic pořádného udělat nedalo, pokud výsledek měl vůbec knihu připomínat.
Každopádně došlo k něčemu velmi podobnému, jako u nedávného Hallströmova filmu Bezpečný přístav. I tentokrát natočil něco, co má žánrově stylové ucházející okamžiky, ale celkově je to strašlivě nezajímavé pro diváka, který očekává zajímavý příběh.
12.5.13
Recenze: Mizející vlny [Aurora / Vanishing Waves] - 60%
Lukas je členem vědeckého týmu, který se zabývá studiem lidského mozku. V rámci pokročilých experimentů je Lukas opakovaně zavírán do malé vany s elektrodami na hlavě a má se pokusit propojit s pacientkou v komatu, která leží za plentou (a která údajně nemá šanci se uzdravit / probudit).
Po několika počátečních seancích Lukas s Aurorou (to je pacientka) naváže myšlenkový kontakt a začne prožívat bizarní věci v jejích snech. Začne k ní cosi hlubokého cítit, takže se vykašle na vědeckou etiku, zatají kolegům obsah svých mozkových dobrodružství a jde mu jen o jedno - být s Aurorou.
Kdo by to byl řekl, že zrovna z Litvy přijde do našich kin mix Matrixu a Inception, navíc ještě říznutý erotikou!
Ale popořádku:
Od samého počátku filmu jsem byl velmi příjemně překvapen tím, jak se litevští tvůrci, v čele s režisérkou, vypořádali s tím, že mají natočit sci-fi, ale nemají rozpočet, který by se jakkoliv blížil hollywoodským trhákům. Veškerá výprava (včetně hardwaru nebo grafiky, běžící na monitorech počítačů) je navržena velmi působivě a přitom nápaditě tak, aby moc nestála. Například "operační místnost" se pravděpodobně natáčela v upraveném nahrávacím studiu se "zubatými" zdmi.
Ale je jedno, jak a kde se co natáčelo. Důležité je, že výprava nepůsobí ANI TROŠKU směšně a dokonce i rozsáhlé doprovodné řeči vědců ("aktivujte frontální blablabla", "koncentrujte softwarový plkplkplkplk") neobsahují nic, co by působilo nepatřičně. Celé to připomínalo nějakou opravdu uctivou a solidní adaptaci nějaké klasiky od Stanisława Lema, nebo jiného inteligentního oldschool autora.
V jednu chvíli v úvodu filmu dokonce je pár sekund vidět, jak hrdina hraje doma na PlayStationu hru "Ico", která je o tom, že chlapeček vyvádí nemluvnou holčičku ze zakletého labyrintu a brání ji před zlými stíny. Pokud není náhoda, že jde zrovna o tuto hru, tak je to skvělý nápad a další důkaz, že si tvůrci dávali velmi záležet na tom, co natáčejí, a že se vyznali (nebo aspoň znali někoho, kdo se vyznal).
Překvapivě fungující jsou i scény ze snů, respektive z podvědomí, které představují valnou většinu filmu! Za pomoci chytře zvolených kompozic a chytře zvoleného světla (plus pár jednoduchých kamerových efektů) se podařilo vytvořit něco, co má nepopiratelnou atmosféru.
Například: Nevím, jestli byla použita CGI, nebo jestli byl ten bizarní křivý dům postaven kvůli filmu, nebo jestli něco takového opravdu existuje a někdo v tom bydlí. Ale tohle se ve filmu vyskytuje a je to působivé:
Po několika počátečních seancích Lukas s Aurorou (to je pacientka) naváže myšlenkový kontakt a začne prožívat bizarní věci v jejích snech. Začne k ní cosi hlubokého cítit, takže se vykašle na vědeckou etiku, zatají kolegům obsah svých mozkových dobrodružství a jde mu jen o jedno - být s Aurorou.
Kdo by to byl řekl, že zrovna z Litvy přijde do našich kin mix Matrixu a Inception, navíc ještě říznutý erotikou!
Ale popořádku:
Od samého počátku filmu jsem byl velmi příjemně překvapen tím, jak se litevští tvůrci, v čele s režisérkou, vypořádali s tím, že mají natočit sci-fi, ale nemají rozpočet, který by se jakkoliv blížil hollywoodským trhákům. Veškerá výprava (včetně hardwaru nebo grafiky, běžící na monitorech počítačů) je navržena velmi působivě a přitom nápaditě tak, aby moc nestála. Například "operační místnost" se pravděpodobně natáčela v upraveném nahrávacím studiu se "zubatými" zdmi.
Ale je jedno, jak a kde se co natáčelo. Důležité je, že výprava nepůsobí ANI TROŠKU směšně a dokonce i rozsáhlé doprovodné řeči vědců ("aktivujte frontální blablabla", "koncentrujte softwarový plkplkplkplk") neobsahují nic, co by působilo nepatřičně. Celé to připomínalo nějakou opravdu uctivou a solidní adaptaci nějaké klasiky od Stanisława Lema, nebo jiného inteligentního oldschool autora.
V jednu chvíli v úvodu filmu dokonce je pár sekund vidět, jak hrdina hraje doma na PlayStationu hru "Ico", která je o tom, že chlapeček vyvádí nemluvnou holčičku ze zakletého labyrintu a brání ji před zlými stíny. Pokud není náhoda, že jde zrovna o tuto hru, tak je to skvělý nápad a další důkaz, že si tvůrci dávali velmi záležet na tom, co natáčejí, a že se vyznali (nebo aspoň znali někoho, kdo se vyznal).
Překvapivě fungující jsou i scény ze snů, respektive z podvědomí, které představují valnou většinu filmu! Za pomoci chytře zvolených kompozic a chytře zvoleného světla (plus pár jednoduchých kamerových efektů) se podařilo vytvořit něco, co má nepopiratelnou atmosféru.
Například: Nevím, jestli byla použita CGI, nebo jestli byl ten bizarní křivý dům postaven kvůli filmu, nebo jestli něco takového opravdu existuje a někdo v tom bydlí. Ale tohle se ve filmu vyskytuje a je to působivé:
Zatím jsem stále jen chválil technické aspekty filmu. Bohužel, jak jsem tak čekal, až se ta překvapivě dobře vypadající podívaná konečně rozjede, zjistil jsem, že už uplynula více než hodiny, a film nejenže se nerozjížděl, ale dokonce zpomaloval...
To máte tak:
Většina filmu je o tom, že Lukas prožívá s Aurorou bizarní snové zážitky v jejím podvědomí. Ty zážitky opravdu připomínají sny, ale narozdíl od snů jsou ty scény velmi dlouhé a nic moc se v nich neděje (kdežto ve většině snů se vám každou chvíli mění postavy / prostředí). Většinou jsou v nich jen hlavní dva protagonisté a většinou spolu ani nemluví. Jen se na sebe divně koukají, lezou po sobě a souloží spolu. Ano, v Mizejících vlnách je dost nahých těl a sexu, což může vyděsit nebo šokovat Američany nebo papeže.
Lukasovy snové zážitky vedou k tomu, že se mu začne bořit pod rukama jeho "reálný" život. Má problémy s "reálnou" partnerkou, má problémy s kolegy, má problémy s reálným sexem. Problémy se stále prohlubují a vše nevyhnutelně směřuje k osudovému závěru, který rozhodně není překvapením.
Ale než to k onomu závěru dospěje, musíme vydržet další hromadu snových sekvencí, kde někdo ve tmě utíká, někdo někoho škrtí, nebo se někdo válí svým nahým tělem po jiných nahých tělech. A většina těch sekvencí je několikanásobně delší, než bych pokládal za snesitelné.
Ale pokud máte rádi filmy od Tarkovského, Mizející vlny vám asi budou připadat naprosto super.
10.5.13
Recenze: Velká svatba [The Big Wedding] - 20%
Chystá se svatba. Adoptivní otec (Robert De Niro) ženicha Alejandra (Ben Barnes) žije několik let se svou novou přítelkyní (Susan Sarandonová), ale na svatbu má přiletět ženichova biologická matka z Kolumbie, která je fanaticky věřící a nedokázala by se vyrovnat s představou rozvodu, takže De Nirova bývalá žena (Diane Keatonová), která Alejandra vychovala, musí hrát aktuální manželku.
Na straně nevěsty (Amanda Seyfriedová) jsou také problémy, neboť její hloupá matka má proti Alejandrovi rasové předsudky.
Kromě toho přijíždí další rodinní příbuzní, jako je Katherine Heiglová, která se čerstvě rozešla s manželem, a Topher Grace, který hraje 30letého krásného úspěšného doktora, který je dosud panic. Naštěstí s Alejandrovou biologickou matkou přijíždí z Kolumbie její nadržená dcera...
A zdejší kněz (Robin Williams) je také agresivně věřící, takže je nutno před ním zatajovat různé jiné věci...
Jde o oficiální americký remake tohoto francouzského filmu, a už z traileru je zjevné, že jde o něco diametrálně odlišného:
Nicméně to možná vysvětluje, jak mohlo něco tak dementního vzniknout a jak se podařilo přesvědčit k účasti takové superhvězdy. Prostě se jim řeklo, že se bude natáčet americká verze francouzské hořké komedie, kterou možná dokonce viděli a líbila se jim.
Z té komedie se ovšem vzal jen seznam postav (výrazně upravený, např. "normální Vietnamec" -> "supersexy Kolumbijec"), ještě další přibyly, a vznikl strašlivý guláš, jehož procítěnější okamžiky naprosto vůbec nefungují.
A je to především proto, že většina filmu se točí kolem absurdních trapných pseudozápletek jako z Prci, prci, prcičky díl 19, ovšem s důchodci (kteří se chovají jako blbí teenageři)! Film například začíná tím, že De Niro začne dělat orální sex Sarandonové, zatímco je v místnosti náhodou Keatonová, která se stydí upozornit na svou přítomnost, takže se na to musí koukat. Je to dost strašidelná scéna, jejíž sledování mi bylo nepříjemné. (Čím jsou postavy mladší, tím méně se ve filmu vyskytují. Seyfriedová a Barnes mají víceméně jen cameo.)
A pokračuje to dál. Přesně jsem odhadl, kdy bude De Niro pozvracen, kdy se nymfomanka svléke a skočí do jezera, kdy skočí kdo do bazénu, kdy se prozradí čí nevěra, atd...
Je až překvapivé, jak se podařilo natočit poměrně dlouhý film se spoustou postav a podzápletek, aniž by cokoliv z toho emocionálně nebo komediálně fungovalo.
Musí jít o nějaký rekord v hodnotě poměru "Množství hereckého talentu na plátně lomeno kvalitou filmu"...
Na straně nevěsty (Amanda Seyfriedová) jsou také problémy, neboť její hloupá matka má proti Alejandrovi rasové předsudky.
Kromě toho přijíždí další rodinní příbuzní, jako je Katherine Heiglová, která se čerstvě rozešla s manželem, a Topher Grace, který hraje 30letého krásného úspěšného doktora, který je dosud panic. Naštěstí s Alejandrovou biologickou matkou přijíždí z Kolumbie její nadržená dcera...
A zdejší kněz (Robin Williams) je také agresivně věřící, takže je nutno před ním zatajovat různé jiné věci...
Jde o oficiální americký remake tohoto francouzského filmu, a už z traileru je zjevné, že jde o něco diametrálně odlišného:
Nicméně to možná vysvětluje, jak mohlo něco tak dementního vzniknout a jak se podařilo přesvědčit k účasti takové superhvězdy. Prostě se jim řeklo, že se bude natáčet americká verze francouzské hořké komedie, kterou možná dokonce viděli a líbila se jim.
Z té komedie se ovšem vzal jen seznam postav (výrazně upravený, např. "normální Vietnamec" -> "supersexy Kolumbijec"), ještě další přibyly, a vznikl strašlivý guláš, jehož procítěnější okamžiky naprosto vůbec nefungují.
A je to především proto, že většina filmu se točí kolem absurdních trapných pseudozápletek jako z Prci, prci, prcičky díl 19, ovšem s důchodci (kteří se chovají jako blbí teenageři)! Film například začíná tím, že De Niro začne dělat orální sex Sarandonové, zatímco je v místnosti náhodou Keatonová, která se stydí upozornit na svou přítomnost, takže se na to musí koukat. Je to dost strašidelná scéna, jejíž sledování mi bylo nepříjemné. (Čím jsou postavy mladší, tím méně se ve filmu vyskytují. Seyfriedová a Barnes mají víceméně jen cameo.)
A pokračuje to dál. Přesně jsem odhadl, kdy bude De Niro pozvracen, kdy se nymfomanka svléke a skočí do jezera, kdy skočí kdo do bazénu, kdy se prozradí čí nevěra, atd...
Je až překvapivé, jak se podařilo natočit poměrně dlouhý film se spoustou postav a podzápletek, aniž by cokoliv z toho emocionálně nebo komediálně fungovalo.
Musí jít o nějaký rekord v hodnotě poměru "Množství hereckého talentu na plátně lomeno kvalitou filmu"...
9.5.13
Recenze: Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese [Las aventuras de Tadeo Jones] - 70%
Tades Stones vždycky chtěl být dobrodruh a archeolog, ale dotáhl to pouze na stavebního dělníka, který občas vykope nějakou starší lahev od Coca Coly.
Pak se mu ale náhodou poštěstí stát se poslíčkem, který musí do Jižní Ameriky odvézt záhadný klíč k tajnému městu Inků, a pak už to jde pochopitelně ráz na ráz, a spolu s profesorovou dcerou a svým roztomilým pejskem musí čelit zlému Dolphu Lundgrenovi s kybernetickou rukou.
Tento animovaný film zjevně vznikl v hlavě někoho, kdo zbožňuje Indianu Jonese a obsahuje několik zcela nenáhodných a hodně zřejmých odkazů na něj. Včetně toho, že hrdinův klobouk je prý kloboukem TOHO skutečného pravého Indiany Jonese (o němž Tad nikdy neslyšel).
Ten "někdo" je Španěl Enrique Gato, který na stejné téma natočil krátký film už před mnoha lety (celý k vidění zde).
Tento nový celovečerní film je animovaný podstatně lépe než onen několik let starý krátkometrážní. Sice nedosahuje kvalit současného Pixaru / Disneyho, ale místy jsem byl velmi příjemně překvapen. Především tím, jak hezky pestrobarevně - monumentálně - hravě některé velké scény vypadají. Dost rád bych viděl s těmito vizuály pořádnou velkorozpočtovou videohru.
Jde samozřejmě především o dětský film, kde se spousta humoru točí kolem zakopávání, padání, nevrlého papouška, mlsného psa a tak dále. Skrz to všechno ale občas prosvitne náznak sofistikovanějšího humoru, například když jsme seznámeni s tím, jak se nemrtvé prokleté mumie staví k tomu, že musejí po staletí hlídat hrobku před archeology...
Dabing je slušný (myslím hlasy), jenom dost často postavy začnou mluvit až chvíli poté, co se jim začnou hýbat ústa, a překlad (zřejmě dělaný z anglické verze) je místy dost divný / odfláknutý a překladatel si nedal práci s vymýšlením českých vtipů ve scénách, kde jsou původní vtipny nepřeložitelné.
P.S: Viděl jsem 2D verzi, v našich kinech půjdou obě.
P.P.S: Původní španělský název filmu je (česky doslova) "Dobrodružství Tadea (2. pád od "Tadeas") Jonese". Český název na plakátu je "Neuvěřitelná dobrodružství Tada (2. pád od "Tad") Stonese". Telecí český hlas na počátku filmu ovšem říká název "Neuvěřitelná dobrodružství Tadea (2. pád od "Tadeas") Stonese". Bude to kažodpádně nějaká mutace německého názvu, který je "Tad Stones: Ztracený lovec pokladů" (což je zase humorný odkaz na skutečnost, že Dobyvatelé ztracené archy se v Německu jmenovali "Lovec ztracených pokladů"). Nejzajímavější meta-bonus tkví v tom, že Tad Stones je skutečný žijící Disneyův animátor (který nemá s tímto filmem nic společného).
Pak se mu ale náhodou poštěstí stát se poslíčkem, který musí do Jižní Ameriky odvézt záhadný klíč k tajnému městu Inků, a pak už to jde pochopitelně ráz na ráz, a spolu s profesorovou dcerou a svým roztomilým pejskem musí čelit zlému Dolphu Lundgrenovi s kybernetickou rukou.
Tento animovaný film zjevně vznikl v hlavě někoho, kdo zbožňuje Indianu Jonese a obsahuje několik zcela nenáhodných a hodně zřejmých odkazů na něj. Včetně toho, že hrdinův klobouk je prý kloboukem TOHO skutečného pravého Indiany Jonese (o němž Tad nikdy neslyšel).
Ten "někdo" je Španěl Enrique Gato, který na stejné téma natočil krátký film už před mnoha lety (celý k vidění zde).
Tento nový celovečerní film je animovaný podstatně lépe než onen několik let starý krátkometrážní. Sice nedosahuje kvalit současného Pixaru / Disneyho, ale místy jsem byl velmi příjemně překvapen. Především tím, jak hezky pestrobarevně - monumentálně - hravě některé velké scény vypadají. Dost rád bych viděl s těmito vizuály pořádnou velkorozpočtovou videohru.
Jde samozřejmě především o dětský film, kde se spousta humoru točí kolem zakopávání, padání, nevrlého papouška, mlsného psa a tak dále. Skrz to všechno ale občas prosvitne náznak sofistikovanějšího humoru, například když jsme seznámeni s tím, jak se nemrtvé prokleté mumie staví k tomu, že musejí po staletí hlídat hrobku před archeology...
Dabing je slušný (myslím hlasy), jenom dost často postavy začnou mluvit až chvíli poté, co se jim začnou hýbat ústa, a překlad (zřejmě dělaný z anglické verze) je místy dost divný / odfláknutý a překladatel si nedal práci s vymýšlením českých vtipů ve scénách, kde jsou původní vtipny nepřeložitelné.
- Když Bob Dylan zpíval "Like a Rolling Stone", tak tím opravdu nemyslel nikoho z Rolling Stones ani z časopisu Rolling Stone. Myslel tím normální kámen (a ani v tomto filmu to není myšleno jako žádný dvojsmysl) a tak by to mělo být přeloženo. (Viz čas 1:00 v traileru)
- Kolik českých dětí může pochopit hlášku "Udělám z tebe čop suey"? Vzhledem k tomu, že se v této scéně žádné čínské jídlo fyzicky nevyskytovalo, nabízelo se mnoho vhodnějších variant překladu.
- A ani hláška "Jsme v hodně hlubokém hovínku" není v češtině vtipná tím způsobem, jako v angličtině.
P.S: Viděl jsem 2D verzi, v našich kinech půjdou obě.
P.P.S: Původní španělský název filmu je (česky doslova) "Dobrodružství Tadea (2. pád od "Tadeas") Jonese". Český název na plakátu je "Neuvěřitelná dobrodružství Tada (2. pád od "Tad") Stonese". Telecí český hlas na počátku filmu ovšem říká název "Neuvěřitelná dobrodružství Tadea (2. pád od "Tadeas") Stonese". Bude to kažodpádně nějaká mutace německého názvu, který je "Tad Stones: Ztracený lovec pokladů" (což je zase humorný odkaz na skutečnost, že Dobyvatelé ztracené archy se v Německu jmenovali "Lovec ztracených pokladů"). Nejzajímavější meta-bonus tkví v tom, že Tad Stones je skutečný žijící Disneyův animátor (který nemá s tímto filmem nic společného).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)