Retro recenze: Vetřelci [Aliens] - 100%

Více než 50 let po prvním Vetřelci je Ripleyová zachráněna, ale dozvídá se, že se právě na LV426 cosi přihodilo a desítky pozemských kolonistů se přestaly ozývat. Naštěstí se tam s Ripleyovou vypraví profesionální vojenská jednotka. No, "naštěstí"...

Text obsahuje SPOILERY SPOILERY SPOILERY.

James Cameron předtím natočil (kromě Piraně 2) jenom prvního Terminátora, který byl spíše nízkorozpočtovým filmečkem. Vetřelci byli ve srovnáním s ním obrovským megafilmem, ať už z hlediska triků, kulis a výpravy, nebo z hlediska počtu postav a vztahů mezi nimi.

Podobně jako u Vetřelce platí, že film za téměř 30 let své existence příliš nezestárl.  Nejkřiklavější je účes Paula Reisera, ale kdo ví... Třeba se za ta léta móda opakuje. Jinak Cameron razí přístup, že "jistá technika byla a bude vždycky skoro stejná" a moudře většinu tlačítek a obrazovek nezabírá v detailech, i když mu sem a tam ujede nějaká ta stará videokamera apod... To ale berte spíš jako zajímavost, rozhodně ne jako kritiku, že "takhle to na konci 22. století nemůže být". Stejně tak berte jako zajímavost mé konstatování, že je to setsakra podivná náhoda, když Ripleyová letí na lodi Sulaco půl století poté, co letěla na lodi Nostromo. Sulaco je totiž fiktivní město, ve kterém se odehrává román "Nostromo" z roku 1904.

Protože tehdy ještě neexistovaly digitální triky a ve filmu je spousta scén, kde by se digitální triky setsakra hodily, musel si Cameron vypomáhat mnoha fígly, které jsou až trapné, ale díky schopnostem kameramana a střihače fungují i dnes velmi dobře. Například v královně, která má čtyři ruce (dvě velké a dvě malé na hrudi), jsou ve skutečnosti dva živí lidé, a každý z nich ovládá jednu krátkou a jednu dlouhou královninu pazouru. Viz dobový vizuální test:

Filmů, které přijdou s něčím úplně novým, je zatraceně málo. Vetřelci přinesli do kinematografie 80. let pár věcí, které tehdy nefrčely a dokázali, že můžou fungovat:

• Hladké skloubení akčního filmu, monstr-hororu a vydařeného válečného filmu (což se snad předtím ani potom nepovedlo nikomu jinému).
• Ženská hrdinka v hlavní roli takového filmu!
• Akční monstr-horor, ve kterém první třetinu filmu není naprosto žádná akce a naprosto žádná monstra.

A ten poslední bod pokládám za velmi důležitý. Monstr filmy mohou být zajímavé tím, že v nich nějaké efektní monstrum někomu efektně kuchá vnitřnosti a přitom mu mutuje DNA (viz např. Species - i ten vlak ve filmu na chviličku je). Pak ale máte problém v tom, že kuchání vnitřností a mutování DNA neprobíhá celý film nonstop a když neprobíhá, lidi se nudí. Viz také oba Vetřelci vs. Predátoři.

Cameronovi se ale podařilo vybudovat dostatečně napínavé a cool drama jen za pomoci herců (Bishop! Vasquezová!!), bez triků a monster. A když se po pár desítkách minut k tomuto lidskému dramatu přidají triky a monstra, pak teprve "it goes to eleven". Kdyby se tento film natáčel dneska, tak by studio naprosto nekompromisně trvalo na tom, že v něm musí být ta vystřižená úvodní scéna z LV426 a naopak by chtělo vystříhat všechno neakční z první hodiny filmu. Čímž by bylo zlikvidováno to úžasné napětí, které iritovalo Rogera Eberta.

Je šťastná náhoda, že jsou Vetřelci tak vydařeným dílem žánru, a současně jde o pokračování filmu, který vlastně patří k diametrálně odlišnému žánru. Mohl bych psát dlouhé nezajímavé eseje o tom, jak se v obou filmech liší práce kamery a svícení, proč je pro každý z filmů vhodnější jiný širokoúhlý formát, proč je Scott mystik a Cameron technofetišista, a tak dále. Jistě už nějací lidé podobné eseje napsali a jsou na internetu... Otázku "je lepší první nebo druhý Vetřelec" ale pokládám za podobně nesmyslnou, jako "Je lepší Schindlerův seznam nebo Truman Show?"

Na rozdíl od Vetřelce bych u Vetřelců doporučil nejdříve vidět klasickou verzi. Režisérská verze je o více než čtvrthodinu delší, takže natahuje film na hodně přes dvě hodiny, a její nejzásadnější scéna - "co se odehrálo na LV426 než tam přiletěli mariňáci" - poněkud ničí následnou divákovu nejistotu. Při druhém a dalším pouštění je to samozřejmě něco jiného a extended scény naopak dělají z filmu kompletnější celek. Jediné, co mi ve standardní verzi chybí, je krátká dojemná scénka s Ripleyovou a fotkou její dcery (na které je ve skutečnosti matka Sigourney Weaverové).

Třetího a čtvrtého Vetřelce už nijak podrobněji rozebírat nehodlám. U Vetřelce^3 je zajímavé, jak se začínající Fincher snažil navzdory okolnostem a dokázal v nelidských podmínkách natočit něco, co skoro funguje (na DVD a BluRayi vyšlo něco jako "režisérská verze", se kterou ale režisér neměl nic společného). U Vetřelce: Vzkříšení je zajímavé sledovat, jak se z americké sci-fi dá udělat francouzská groteska. Oba jsem viděl několikrát, ale ani na jeden nemám v současné době chuť dívat se znovu.

P.S: Podle Vetřelců vznikly (v době premiéry filmu) dokonce dvě různé videohry pro osmibitové počítače. Jednak americká standardní kolekce mini-her, ale také o něco zajímavější britská verze, která byla něco jako předchůdce FPS her.

P.P.S: Recenze na Promethea vyjde v pátek, pokud nedojde k nějakému nečekanému embargu.

Fak jů, Ou tů. Senk jů

Cirque du Soleil pokládám za jediné pravé pokračovatele, kteří přenesli tradici cirkusu do 21. století, a byl jsem rád, že jsem je konečně mohl vidět na vlastní oči.

O tom ale psát nechci. Chci psát o tom, že jsem měl tu čest poprvé v životě navštívit O2 Arénu, ve které jsem nikdy předtím nebyl (neboť se vůbec nezajímám o lidové sporty a téměř vůbec o živá hudební vystoupení), ačkoliv ji mám doslova na dosah.

Začněme tím, že ve chvíli, kdy se v pátek otevřely brány O2 Arény, již před nimi byla hromada lidí, kteří se maximální možnou rychlostí drali dovnitř (což nebyla nijak extra velká rychlost, vzhledem k tomu, že byli bezpečnostně prověřováni oni i jejich zavazadla). My jsme byli přibližně v polovině davu a v okamžiku, kdy se z tlampačů ozvalo "Oznamujeme, že představení začíná za 10 minut", byli jsme ještě dost daleko od vchodu a za námi stáli všichni tito lidé (tedy stálo jich tam víc, ale neměl jsem tak široký objektiv):

Branou do Arény jsme prošli přesně v okamžiku, kdy mělo začínat představení (ve frontě před Arénou jsme tudíž stáli čtyřicet minut). Uvnitř Arény jsme pak hledali sektor 112. Šli jsme asi pět minut podle šipek, načež jsme našli velké dveře s cedulí "sektor 112-113". Tyto dveře byly zamčené a nikde žádná vysvětlující cedule nebo pořadatel. Naštěstí nám po pár vteřinách došlo, že musíme jít k dalším dveřím, nad kterými byla cedule "sektor 111-112", a ty byly odemčené.

Vešli jsme dovnitř a usadili se, zatímco na jevišti už se producíroval klaun a cosi předváděl. Další desítky lidí se ale trousily ještě dobrých 10-15 minut po nás, když už běžel "hlavní program" (hudba, akrobati) a bylo zhasnuto, takže legračně padali ze schodů (diváci, ne akrobati).

Bonus spočíval v tom, že naše sedadla byla nejen po straně, ale de facto až za jevištěm, ale především za sloupem, takže jsem při některých klaunských výstupech dlouhé minuty nic neviděl, neboť sloup byl přesně mezi mnou a klaunem. Zato jsme viděli, jak se za plentou připravují účinkující, které jsme vidět neměli.

To vše za 1300 Kč za jednu vstupenku.

O tu částku ale ani tolik nejde. Byl bych velmi podobně rozladěn, kdyby vstupenka stála 500 Kč nebo 3000 Kč.

Byl jsem párkrát na srovnatelných koncertně-zábavných akcích v Itálii, Německu nebo Rakousku. Na žádné z nich jsem neměl takový intenzivní pocit, že organizátory seru a že oni serou na mě.

Rozhodně nechci dosáhnout toho, aby se mi někdo omlouval a nabízel mi nějakou kompenzaci. Jakákoliv kompenzace mi nespraví ten nepříjemný zážitek před vystoupením. Když jdu na podobnou akci, tak si ji chci pohodově užít, čehož součástí jsou i okamžiky těsně před akcí. Je mi jedno, co si o mně pořadatel akce myslí, ale vyžaduji, aby ve mně byl vzbuzován dojem, že mu na mně záleží a jsem pro něj důležitý.

Netvrdím, že se tohle děje v O2 Aréně při každé akci. Ale to, že se mi to v pátek stalo, mi stačí k tomu, abych se příště mnohem, mnohem intenzivněji rozmýšlel, než znovu vlezu dovnitř.

P.S: Většina diváků si asi ani nevšimla, že celé představení (včetně přestávky) nahoře u stropu visela dvě křesla s živými osvětlovači. Zajímalo by mě, jak měli vyřešenou malou a velkou potřebu.







UPDATE: Koncem roku bude po Evropě putovat Cirque du Soleil se svým Michael Jackson: The Immortal. Debatujeme o tom, zda tuto událost spojit s turistikou a navštívit Londýn, Vídeň nebo Hamburk (vláčky!). Do O2 Arény na něj nepůjdu. Skandál kvůli tomu dělat nebudu, ale promluví moje peníze (respektive vaše peníze v mé peněžence, děkuji).

Recenze: 2 dny v New Yorku [2 Days in New York] - 30%

Šel jsem na projekci filmu 2 dny v New Yorku. Těšil jsem se na pokračování svého oblíbeného masturbačního snímku Jeden den v New Yorku, takže sedím v kině s kapesníčkem v ruce a čekám, kdy se konečně objeví dvojčata Olsenovic, a ono až do konce filmu nic, místo nich je tam jedna stará ženská, černoch a Francouzové, WTF?

OK, tak z jiného konce...

2 dny v New Yorku je pokračování filmu 2 dny v Paříži, který jsem kdysi dávno viděl a napřišel mi úplně nesnesitelný. Na rozdíl od 2 dnů v New Yorku.

Film je o tom, že hlavní hrdinka (Delpyová, mj. také autorka scénáře, hudby a režisérka filmu) je psychicky labilní, chodí s Chrisem Rockem a přijede za nimi z Evropy na návštěvu její otec, jeho sestra a její snoubenec, kteří jsou všichni také psychicky labilní. Jejich šílenství nemá žádné opodstatnění a je ve filmu jen proto, aby mohly vznikat třeskuté humory typu "Tatínek se v kostele obnaží a začne hajlovat, protože je Francouz". Přímo toto se bohužel nestane, ale většina humoru má podobnou sofistikovanost (viz trailer nahoře).

O mnohém svědčí, že Chris Rock hraje ZDALEKA nejsympatičtější a nejrozumnější postavu v celém filmu!

Od komedií Adama Sandlera se tento film odlišuje zjevným přesvědčením autorky, že natáčí sofistikovanou zábavu pro intelektuály.

I když mi většina novějších filmů Woodyho Allena připadá nudná a fádní, je to ještě paráda proti tomu, když se někdo snaží Woodyho Allena otrocky kopírovat a vůbec mu to nejde.

Musím si trochu spravit náladu...

Recenze: Sněhurka a lovec [Snow White and the Huntsman] - 70%

Zlá královna Ravenna (Charlize Theronová) zabila krále a vězní jeho dceru Sněhurku (Kristen Stewartová) ve věži. Sněhurka uteče do Černého lesa. Královna pošle lovce (Chris Hemsworth), aby ji přivedl zpátky, protože chce sníst její srdce a získat tak věčné mládí / krásu / absolutní moc / slevu v Lídlu. Sněhurka se skamarádí nejen s lovcem, ale také se sedmi trpaslíky a metrosexuálním princem (přesněji řečeno synem hraběte, nebo co to je), kterého znala už v dětství. Královna se promění v onoho metrosexuála a dá Sněhurce sníst otrávené jablko. Sněhurka umře. Metrosexuál, který Sněhurku odjakživa miloval, ji políbí. Sněhurka je nadále mrtvá. Lovec, který Sněhurku nikdy nemiloval, ji taky políbí. Sněhurka ožije, v čele obrovské armády zaútočí na hrad (s podporou trpaslíků, kteří vniknou dovnitř kanalizací) a královnu zabije. Je korunována na novou královnu a lovec se na ni z povzdálí pousměje. Následují závěrečné titulky a song od Florence and The Machine (od kterých není hudba ve filmu).

Poslední Sněhurka je WTF podivnost. Ale je to drahá výpravná WTF podivnost, která obsahuje spoustu vydařených elementů a ani při dvouhodinové délce není nudná (čímž se výrazně liší od předposlední WTF Sněhurky).

Herci jsou velmi dobří, bohužel s výjimkou titulní hrdinky. Stewartová nejenže nehraje dobře, ale ani není bůhvíjak hezká, což vrhá podivné světlo na celou ústřední zápletku "Ona jediná je krásnější než ty, má královno". Charlize Theronová je nejen hezká, ale výborně si roli užívá (aniž by dělala nějaké humory jako Julia Robertsová v předchozí Sněhurce). Dokud film vypadá, že zlá královna bude jeho hlavní hrdinkou, je to příjemný zážitek (včetně jejího zřejmě incestního vztahu s vlastním bratrem, který vypadá jako úchylnější Karel Roden). Velmi dobří jsou také trpaslíci, což jsou poměrně slavní herci (Bob Hoskins, Ray Winstone, Nick Frost), jejichž hlavy jsou digitálně namontované na liliputí těla (takže opravdu vypadají jako liliputi, ne jako zmenšení dospělí).

Film se snaží být klasická fantasy (a velkovýpravnou fantasy jsme tady dlouho neměli) a rozhodně není vhodný pro malé děti (v lepších okamžicích připomíná Deváté srdce). Je v něm opravdu hodně věcí, které se povedly. Občasná práce kamery, která některé scény snímá roztěkaně, rozostřeně, přímo do slunce nebo se záměrnou špínou na objektivu. Povětšinou kvalitní triky. Občasný teplý lidský moment, občasné zajímavé ztvárnění smrti, občasná zajímavá hudba (James Newton Howard), krásná "vílí louka" nebo co to je... Ale jako celek má film velmi zásadní vady na kráse, z nichž hlavní je nezajímavá postava Sněhurky (něco mezi Pannou Orleánskou a Ježíšem Kristem) a vlastně celá ústřední zápletka.

Napsal bych, že to celé připomíná podobně krásnou a podobně zmatenou Scottovu Legendu, ale nesmíte to chápat jako bůhvíjakou pochvalu. Při sledování jsem byl skoro pořád napnutý, co se proboha stane v další scéně. Ale rozhodně bych nevydržel se na to celé dívat znovu.

Recenze: Muži v černém 3 [Men in Black 3] - 70%

Agent K (Tommy Lee Jones) najednou zmizel - byl vymazán z existence. Agent J (Will Smith) se musí vrátit časem do roku 1969, aby zabránil mimozemské invazi a přepsání historie zlým mimozemšťanem. Mladý agent K (Josh Brolin) tentokrát nesmí zemřít!

Tak jsme se po 10 letech dočkali třetího dílu. Naštěstí nejde o žádný shit, ale nabízí se otázka: "Proč?" Pokud odpověď zní "kvůli prachům", tak se nabízí další otázka: "Proč až po 10 letech?"

Nápad s cestováním časem není špatný a Josh Brolin je zajímavější než Tommy Lee Jones, jehož všechny suché fóry v této sérii již známe. Také se tvůrcům podařilo předvést trochu nostalgie ve stylu Návratu do budoucnosti ("tehdy před lety bylo všechno ryzejší, nevinnější, zábavnější"). A nějaké ty časoprostorové zvraty. Ty ovšem nedávají ani zrnko smyslu a nevyřešených paradoxů je v nich tolik, že o nich ani nemá smysl mluvit. Každá cesta časem funguje jinak (někdy se při cestě zpět cestovatel zdvojí, jindy ne), tvůrcům je to zjevně jedno a doufají, že to bude jedno i divákovi.

Nejzábavnější jsou opět fórky s mimozemšťany, skrývajícími se mezi lidmi, a s celebritami, o kterých se dozvíme, že jsou mimozemšťani (v roce 1969 jsou v ústředí MiB na okamžik vidět například mladý Ozzy Osborne, Barbarella, atd., atd...).

A opravdu se mi líbil vtípek s cestováním časem, kdy při "časoprostorovém pádu z mrakodrapu" agent J vrazí za volného pádu do novin s titulkem "Krach na burze" a vzápětí uvidí vedle sebe padat smutného businessmana.

Ve filmu samozřejmě jsou i akční scény a přestože jde o drahé trikové přestřelky, honičky a bitky, jsou dost nudné, protože nedokázaly přinést naprosto nic nového.

Jde evidentně o řádně prostříhaný a pseudonáhodně poslepovaný počin (například jsme ve dvou scénách důkladně připravováni na to, že se zjeví mluvící mops, ale on se nakonec vůbec nezjeví, přestože byl i na prvních plakátech k filmu). Přesto docela slušně fungují i scény, hrající na citlivější strunu - když J poznává mladého K, který je plný života a není zapšklý, a snaží se nějak pochopit jeho pozdější změnu a případně s ní něco dělat. A když podivný naivní transdimenzionální mimozemšťan vysvětluje, jak jsou všechny osudy předurčeny a přitom nepředvídatelné... Nejde o nic světoborného, ale rozhodně je to výrazně působivější, než snahy o vážné scény ve druhém dílu.

Kdybych vedle sebe postavil všechny tři filmy a skoukl je, zcela nepolíben, v náhodném pořadí, pravděpodobně bych došel k názoru, že trojka je z nich nejlepší (o kousíček). Tím ovšem pomíjím tu drobnou skutečnost, že trojka je víceméně totéž jako jednička a dvojka, a vznikla až po nich. Rozhodně tenhle nejnovější film nepůsobí dojmem něčeho, na co jsme museli čekat 10 let...

P.S: Sonnenfeldovy oblíbené extrémní kamerové nájezdy mají ve 3D ještě extrémnější grády.

P.P.S: Dabing není nesnesitelný, ale ať nadabujete hlášku Willa Smithe "I have no problem pimp-slapping the shiznit out of Andy Warhol" jakkoliv, vždycky bude nutně něco "lost in translation". Ve 2D se promítá i titulkovaná verze.

Retro recenze: Jeff Wayne's Musical Version of The War of the Worlds

Dnes se budu věnovat něčemu, čemu se FFFILM dosud nevěnoval, to jest recenzi nefilmové hudby.

Nebojte se, nebudu to dělat moc často, protože mi většina hudby posledních desetiletí nic moc neříká a pokud ano, je to většinou hudba, která je obecně známá a jiní o ni napsali více než já a sofistikovaněji než já. Je tu ale jeden několik desetiletí starý skvost, který mám v oblibě a který je u nás téměř neznámý, ač je v některých částech světa doslova mega hitem.

Jedná se o muzikál "Jeff Wayne's Musical Version of The War of the Worlds" (JWMVoTWotW"), který vznikl na motivy stejnojmenného sci-fi románu H.G. Wellse, který byl napsán a odehrává se na konci 19. století a je celý legálně ke stažení zde, protože tak dlouhý copyright naštěstí ještě nemáme. Muzikál, o kterém budu psát, je přímou adaptací Wellsovy knihy (samozřejmě výrazně upravenou) a nemá nic společného se stejnojmenným rozhlasovým dramatem Orsona Wellese, ani s filmovou adaptací z 50. let a už vůbec ne s filmovou adaptací s Tomem Cruisem. Mimo jiné proto, že vznikl v roce 1978. Přesto je v obchodech často chybně zařazován do sekce "soundtracky".

Celý muzikál s naprosto vážnou tváří kombinuje disco 70. let se symfonickým orchestrem a pop songy v podání tehdejších pop zpěváků s hutnými mluvenými vsuvkami Richarda Burtona (ten se naštěstí nepokusí ani jednou zpívat). Ostatně, poslechněte si prvních devět minut, které jsou na YouTube (pravděpodobně ilegálně):

Začneme Richardem Burtonem, pak monumentální orchestr, pak se přidají pop bicí, baskytara a synťáky, pak se to chvíli prolíná, pak do toho zase chvílí mluví Burton a když se zmíní o varujícím astronomovi Ogilvym, začne někdo jako z Bee Gees zpívat "The chances of anything coming from Mars are million to one, but still, they come!" Zní to skoro jako parodie, ale rozhodně to jako parodie myšleno není.

Celý muzikál vznikl jako výhradně zvukový projekt. Neměl žádný obrazový nebo jiný doprovod (kromě bookletu s několika hezkými pseudo-dobovými obrázky) a prodával se jako 95minutové vinyl dvojalbum. Pokud si ho dnes budete stahovat někde nějak shánět, dejte pozor, zda si skutečně stahujete někde nějak sháníte tuto původní verzi z roku 1978 a nikoliv nějakou pozdější krácenou re-edici nebo shit-remix avantgardních DJů.

Nein, Danke.

JWMVoTWotW je totiž především ve Velké Británii dodnes obrovsky populární a kromě různých remixů se (několik desetiletí po premiéře) dočkal i verze "Live představení", která cestuje po Británii i po světě:

A letos vznikla nová verze.

Poprvé jsem slyšel tento muzikál někdy v první polovině 80. let, když ho uváděli v pražském Divadle hudby. Šlo o maximálně bizarní představení, kdy se zhaslo, hrála hudba z desky, na plátno se promítaly obrázky z bookletu (tzn. jeden za 10 minut) a každých 30 minut hudba přestala, rozsvítilo se a nějaký chlapík česky přečetl, o čem bude další půlhodina muzikálu. Byl jsem na tom tehdy nejméně třikrát a zpirátil jsem si to (kazetový magnetofon na koleně).

Hudba, kterou jsem žral v 80. letech, je mi většinou dnes k smíchu (rozhodně nejsem nějaký staromilec), ale JWMVoTWotW pro mě dodnes představuje vrcholně originální počin, který je zajímavý jak z hudebního, tak z dramaturgického hlediska. Instrumentace (především skloubení pop soundu 70. let s velkým orchestrem) v mých uších zastiňují cokoliv podobného, co jsem kdy slyšel (a slyšel jsem toho opravdu hodně, nemusíte mi uvádět protiargumenty) a to, jak celý děj odsýpá, mě opakovaně nutilo klást si otázku: Proč to už dávno někdo nezfilmoval? Úplně ideálně by se k této nijak neupravované zvukové stopě dal natočit celovečerní film, ať už drahý hraný, nebo stylizovaný CGI, nebo nějakou avantgardní animační technikou... Proč to ještě nikdo neudělal?

Procenta neuvádím, protože nejsem a nechci být hudební recenzent. Jenom vás upozorňuji na počin, o kterém pravděpodobně nevíte a mohl by vás zaujmout.

Doporučuji při poslechu sledovat transkript textu.

P.S: O popularitě tohoto muzikálu svědčí i fakt, že podle něj vznikly tři nebo čtyři videohry. První byla pro ZX Spectrum a je nutno ocenit odvahu autora, který vytvořil hru podle muzikálu pro počítač, který víceméně neuměl hrát hudbu. Navíc ji vytvořil v Basicu a je bolestná. Jedna z dalších her je pak bizarní real-time strategie, která je zajímavá svým house-remixovaným soundtrackem z muzikálu. Vzpomínám si na dobové recenze v předních českých herních médiích, kde se jen letmo zastavili u toho, že "hudba je divně dobově nevhodná", aniž by si zjistili, že celá hra vznikla podle muzikálu a její grafika je inspirovaná muzikálovým bookletem.

Skyfall Trailer

Jak doba pokročila... Nyní je Bondův hudební motiv v trance verzi!

Retro recenze: Vetřelec [Alien] - 100%

Sedmičlenná posádka nákladní lodě je předčasně probuzená z hyperspánku, aby prozkoumala neznámý signál, přicházející z blízké planetky. Po přistání zjišťují, že...

Ale, co blbnu. Děj jistě všichni znáte.

(Synopse z knihy Miloslava Kováře "Film a idologie", 1985. Větší výňatek o buržoazních sci-fi filmech najdete zde.)

Tato retro recenze obsahuje spoilery.

Jones přežije!

(Původní trailer z roku 1979)

Vetřelec pro mě byl filmem, díky kterému se pro mě kino poprvé stalo jakýmsi zakázaným ovocem, po kterém jsem marně toužil. Tehdy na počátku 80. let jsem chodil do kina hodně (prakticky na všechny premiéry v našich kinech, což byly tak jedna - dvě měsíčně) a Vetřelec byl do osmnácti let nepřístupný, což se tehdy poměrně přísně vynucovalo! Jako děcko, kterému ještě nebylo 15 let, jsem slyšel vyprávět děj Vetřelce od několika kamarádů, kteří byli do kina propašováni, a až po několika týdnech se mi podařilo přemluvit matku, aby mě namaskovaného propašovala do zapadlého kina, kde byla krátkozraká uvaděčka, takže jsem Vetřelce konečně uviděl a mohl jsem se taky vytahovat.

Kombinace "americký film" + "sci-fi" byla tehdy v našich kinech hodně vzácná, natož "nepřístupná hororová americká sci-fi". Tudíž jsem byl z tohoto připosraný nadšením tak nějak principielně automaticky, aniž bych chápal nějaké jeho filmové kvality.

Došlo ale k tomu, že v průběhu příštích 30 let tento film v mých očích zrál jako dobré víno (pravděpodobně, protože dobré víno nepoznám) a dnes, zkýčkán filmy 21. století, dokážu o to víc ocenit, jaká úžasná věc se tehdy Scottovi a všem jeho spolupracovníkům povedla, a do jaké míry to byla šťastná náhoda.

Ve druhé polovině 70. let došlo k tomu, že měl mladý režisér Ridley Scott (s jedním natočeným celovečerním filmem na kontě) zfilmovat hororový sci-fi scénář Dana O'Bannona (který předtím napsal jeden scénář).

Toto je původní O'Bannonův nákres strašlivé vraždící příšery z mimozemského vajíčka:

A toto je původní zadání pro výtvarníka:

Kdybych byl šéf filmového studia, autorovi těchto dvou dokumentů bych se pravděpodobně vysmál a upozornil ho, že tyto filmy se přestaly točit na počátku 60. let. Naštěstí jsem tehdy šéfem filmového studia nebyl.

Výtvarníkem se stal švýcarský surrealistický umělec H.R. Giger. A toto je jeden z prvních Gigerových grafických návrhů na základě zadání, dva roky před premiérou filmu:

To už vypadá o něco zajímavěji, než O'Bannonův výplod, ale stále je extrémně dlouhá cesta od hororových obrázků k něčemu, co je plastické, má se to hýbat a lézt na člověka. A nezapomínejme, že mluvime o době, kdy se triky dělaly pomocí latexu a drátů. Termín "Computer generated imagery" tehdy znamenal "Space Invaders". Což není hyperbola  - Space Invaders vznikali skoro v přesně stejném období jako Vetřelec.

Vetřelec je "jednou větou" evidentně sci-fi horor o vraždícím mimozemšťanovi. Přitom ale tento mimozemšťan zavraždí v celém filmu jen pět lidí, z čehož dvě vraždy nevidíme vůbec a dvě jen na zlomek sekundy. A k první vraždě dojde po více než 40 minutách filmu! Jak to může fungovat, obzvlášť při tom záměrně pomalém tempu?

Vetřelec je totiž také vynikající drama, nebo chcete-li thriller, který funguje pouze díky tomu, že herci pod vedením režiséra ztvárnili uvěřitelné realistické postavy. Může vám připadat, že spolu posádka vlastně ani moc nekomunikuje, ale během několika málo scén se podařilo precizně načrtnout všech sedm členů posádky, takže nejenže si je nepletete, ale máte celkem představu, jak se kdo z nich v jaké situaci zachová a jste překvapeni, když se v někom z nich cosi zásadního zlomí a on se zachová jinak (například jde hledat zatoulanou kočku nebo mu začne téct mléko z hlavy).

To, jak jsou scény mezi členy posádky natočené téměř dokumentárním stylem, a jak realisticky se při nich všichni chovají, je naprosto zásadní pro divákovo souznění s těmito postavami, následkem čehož se o ně pak bojí, protože mu připadají jako normální lidi, které chápe, a kteří se pohybují v normálním prostředí (na rozdíl od přibližně stejně starých Star Wars, které fungují, protože se v nich nadlidské postavy pohybují v nenormálních prostředích).

S tím souvisí výprava filmu, kdy Giger designoval většinu mimozemských věcí a přední sci-fi výtvarníci designovali loď Nostromo. Protože jde o starou nákladní loď, je celá omlácená, špinavá, pravděpodobně rezivějící (a kulisy jsou postaveny především z věcí nalezených na skládkách). Obzvláště oceňuji, jak nadčasově v ní všechno působí (opravdu všechno, od malých tlačítek na přístrojích po uniformy posádky). V celém filmu je jen málo věcí, u kterých byste si mohli říct "ale to je fakt blbost, aby za desítky let měli takovouhle techniku / šaty / účesy". Dokonce i když si na BluRay disku zapauzujete krátký detailní záběr na klávesnici autodestrukčního systému nebo panel palubního počítače, nenajdete mnoho symbolů nebo nápisů, které by byly vyloženě nesmyslné / zastaralé / směšné. Ani, dnes, více než 30 let po vzniku filmu! Dokonce by se za jistých okolností dalo akceptovat, že za 100 let budou mít na dopravních kosmických lodích z nějakého důvodu monitory s málo barvami a nízkým rozlišením, nebo sedmisegmentové LED displeje. Je jen velmi málo "hardcore" sci-fi filmů, které zestárly takhle málo.

Všimněte si také zajímavé skutečnosti, že celá posádka je stará. Nejmladším Sigourney Weaverové a Veronice Cartwrightové bylo třicet, Harry Deanu Stantonovi přes padesát (a dnes vypadá takto). Kolik podobných drahých sci-fi znáte? (I když 11 milionů dolarů nezní ve srovnání s dnešními rozpočty "draze", tehdy to rozhodně nebyly zanedbatelné peníze - první Star Wars stály stejně.)

A konečně je nutno ocenit vizuální nápaditost všech zúčastněných, především Scotta, která může za to, že ve filmu často vidíme velice málo a zbytek si musíme domýšlet, takže nevadí absence dokonalých triků (na dnešní digitální úrovni) a film je díky tomu dokonce ještě strašidelnější. Atmosféra je dotvářena divákovou imaginací, rozdmychávanou zvukem (nejen hudbou, ale velmi promakanými zvukovými efekty).

Ve filmech je (a odjakživa bylo) zvykem ohromovat tím, co je na plátně vidět. Pokud jde o horory, jsme většinou ohromováni tím, co hrozného se na plátně děje, a o co je to hroznější, než věci, které známe z normálního života. Vetřelec patří k těm vzácným filmům, které obsahují plíživou hrůzu, o níž tušíme, že je strašnější, než cokoliv, co si dokážeme představit, ale většinu filmu se někde skrývá. Pravděpodobně za nejbližším rohem. Neříkám, že je Vetřelec jediným filmem, kterému úspěšně podařilo vybudovat takovou goticko - lovecraftovskou atmosféru, ale je jich opravdu málo. A natáčet je dnes je obrovské riziko (ale o tom více za pár týdnů).

P.S: Giger je obsesivní šílenec a o jeho anabázích s prvním Vetřelcem se můžete hodně dočíst v knížce "Giger's Alien", ze které jsou výše uvedené scany. Kromě toho si na jeho stránkách můžete velmi podrobně přečíst, jak moc ho nasrali tvůrci Vetřelce 2, 3 a 4 (včetně "omluvného" dopisu od Jamese Camerona), a co na nich vysoudil.

P.P.S: Vetřelec drží také to zajímavé prvenství,  že podle něj vznikla myslím úplně první realtime survival-horor videohra všech dob.

P.P.P.S: Vetřelec měl takový vliv na podvědomí národa, že si dodnes značná část populace myslí, že anglické slovo "alien" znamená česky "vetřelec", a že české slovo "vetřelec" označuje mimozemšťana. Neznamená a neoznačuje. "Vetřelec" je dobře vymyšlený český název pro tento film, ale rozhodně to není překlad jeho původního názvu.