Tento film bohužel není prequelem k bondonvce Dr. No (z doby, kdy protagonista ještě nebyl doktor).
Rok 1988. V Chile vládne Pinochet (pro vás mladší: to byl něco jako Hitler, ale měl nižší skóre než 6 milionů). Pinochet chce legitimizovat svou diktaturu a pod tlakem zbytku světa povolí v zemi referendum ohledně své další vlády. Opozice dostane šanci 15 minut denně v televizi přesvědčovat lid, aby hlasoval "Ne", tzn. proti Pinochetově vládě.
Gael Garcia Bernal hraje René Saavedru, reklamního experta, který je opozicí najat, aby jim vymyslel super kampaň.
Film je natočen na motivy skutečných událostí, ale velmi volně - referendum v Chile skutečně bylo, reklamní kampaň opozice také, ale například neexistovala postava hlavního hrdiny.
Vzhledem k tomu, že si scenáristé mohli vymyslet skoro jakoukoliv podzápletku, je velmi překvapivé, jak málo zajímavého se ve filmu děje. Obě strany debatují o svých kampaních, nějaké kampaně vyrobí, odvysílají je, a referendum nějak dopadne. Nedojde přitom k žádným neočekávaným zvratům. Vzpomínám si jen na to, že se opozici různě vyhrožuje, že dojde k nějakému protestu, kde policie někoho ztluče, a že Pinochetův tábor udělá zásadní kampaňovou chybu - začnou ve své kampani vyvracet spoty opozice, místo aby se věnovali vlastní propagandě.
Kromě toho se dozvíme, že hlavní hrdina má syna a partnerku, že si doma hraje s vláčky, a že různí členové politických týmů mají různé názory na to, jak má vypadat kampaň. To je opravdu všechno. Konkrétně musím upozornit, že film rozhodně není komedie, jak by se mohlo zdát.
Je to slušně zahráno, má to realistickou dobovou výpravu, a z nějakého důvodu je KOMPLETNĚ CELÝ FILM natočen na starou U-Matic videokazetu, takže je rozmazaný a všechno má duhové obrysy. Možná to je pokus o to, aby celý film ladil s pár skutečnými dokumetárními záběry, které v něm jsou, ale to je celkem zbytečná snaha, protože herci vůbec nejsou podobní skutečným postavám, které hrají (tzn. vidíme skutečného Pinocheta a o chvíli později stejně zrnitého herce, který hraje Pinocheta a není mu vůbec podobný).
Nejzajímavější jsou skutečné dobové reklamy, které ve filmu uvidíme, a které oba tábory vyprodukovaly. Je jich jen pár minut a jsou z dnešního hlediska roztomile naivní. Ale to je asi tak všechno, co mě na filmu opravdu zaujalo.
Je mi to docela líto, protože se film slušně rozjížděl, rozjížděl, rozjížděl, a pak byl konec... Je na něm hodně vidět, že vznikl podle divadelní hry a s filmey jako Vrtěti psem nebo Bulworth se nemůže měřit ani omylem.
V souvslosti s názvem filmu bych vás chtěl ještě upozornit na tento zcela nesouvisející detail vteřinového záběru v celovečerním South Parku:
Policista Hobbs (Dwayne Johnson) kontaktuje Toretta (Vin Diesel) a jeho tým s nabídkou, která se neodmítá: Když se jim podaří dopadnout nebezpečného mezinárodního závodního padoucha Shawa (ex-SEAL, hardcore, marine, Afghánistán bůhvíco) a jeho tým, dostanou všichni amnestii. Bonusový přesvědčovací fakt: Pracuje pro něj Letty (Michelle Rodriguezová), která zdánlivě zemřela ve třetím díle (nebo v kolikátém), ale nyní žije a ztratila pamět!
Kromě Shawa a jeho evil týmu je nováčkem na scéně také Hobbsova kolegyně (Gina Caranová).
Rychle zběsilá šestka se odehrává především v Evropě, a to hlavně v Londýně a na španělské vojenské základně, kde shodou okolností mají 30 kilometrů dlouhou přistávací dráhu, což se sakra hodí a je to zatraceně šťastná náhoda. Podobně šťastná náhoda je, když naslepo skočíte z jednoho mostu na druhý a náhodou tudy jede auto, jehož přední sklo ztlumí váš let. V tomto filmu je vůbec spousta šťastných náhod, takže valná většina hrdinů v rozporu se zákony pravděpodobnosti neumře!
Pátý díl mě velice příjemně překvapil, a pokud se vám taky líbil, šestka je něco velice podobného. To znamená, že to je kombinace megalomanského akčního nářezu a docela sofistikované parodie na megalomanský akční nářez. Režisér rozhodně není idiot, ví co a jak natočit, ví jak šibalsky pomrkávat na diváka, který se vyzná, a dokáže i padesátou havárii a třicátý skok ozvláštnit nějakým originálnějším pohybem kamery nebo kompozicí záběru. A velice oceňuji, že i když jsou kaskadérské kousky naprosto šílené, lidé i stroje v nich vypadají jako že mají patřičnou hmotnost a setrvačnost. Vzhledem k natáčeným šílenostem v centru Londýna bych se nedivil, kdyby většina honiček byla stoprocentně CGI, ale výsledek je každopádně bezchybný a lepší než v leckteré drahé kosmické sci-fi.
Film má bohužel tu nevýhodu, že to krásné, co v něm je, je do značné míry totéž krásné, co bylo v pětce. Epické záběry na svaly a plešaté hlavy, zadumané pohledy svalovců do dáli, zpomaleně se kroutící dámské zadečky, řvoucí auta létající vzduchem... To všechno je fajn a šlape to, ale je to jen "více téhož".
No a pak mi připadalo trochu méně vyvážené tempo. Zatímco pětka šlapala od začátku do konce, v šestce jsou tři - čtyři naprosto MEGA akční scény, které jsou proloženy desítkami neakčních minut, kdy se koná černošský humor a chlapské přátelství (film má přes dvě hodiny).
Zatímco v prvních dílech byli hrdinové série outsideři, v šestce jsou to multimilionáři, což se projevuje tím, že film si v ničem nezadá s nějakým Bondem nebo Mission: Impossible. Pro děcka každého věku je to naprosto super. Nechápu, když máme oficiální filmy podle G.I. Joe, Battleship nebo Monopoly, proč se na tuhle sérii prostě nenalepí oficiální nálepka "Matchbox" nebo "Hot Wheels"?
P.S: Na konci filmu je jednak naznačeno, o čem bude sedmička (včetně představení nového záporáka), a jednak je konečně plus-mínus vyžehleno, že díly 4, 5 a 6 se odehrávají chronologicky PŘED dílem 3 (Tokyo Drift). Ale ne, úplný smysl to z hlediska dějové návaznosti pořád nedává a už nikdy dávat nebude.
Nejnovější komedie Pedra Almodóvara vypráví o letu, který měl být mezikontinentální, ale stalo se z něj kroužení nad Evropou a hledání volné runwaye, zatímco se všcihni na palubě střídavě hroutí, upadají do bezvědomí, konzumují návykové látky a jsou gay.
Všichni stewardi jsou gay. Kapitán je bisexuál. Druhý pilot je heterosexuál, ale aby si to ověřil, vyzkoušel si kuřbu s kapitánem. V první třídě cestuje asi 10 lidí (všichni hetero), a celý zbytek letadla je mimo hru, protože ho letušky zdrogovaly. Let the fun begin!
Téměř celý film (odhadem přes 90 procent) se odehrává pouze v malé kabině první třídy a v kokpitu (výjimkou je podzápletka ex-milenky jednoho z cestujících a dvouminutové cameo Banderase a Cruzové na letišti).
A jde v něm o to, že se všichni bojí, že umřou, takže si začnou vyprávět nejintimnější historky ze svého života, případně je uvádět v realitu (nechybí ani znásilnění zdrogovaného cestujícího turistické třídy).
Celý film jsem měl bohužel intenzivní dojem, že mi uniká nějaká hlubší pointa a nějaký důvod, proč to všechno má být vtipné. Možná to bylo překladem a lokální specifičností, protože chvílemi mi zcela unikalo, o čem se vlastně mluví a především proč se o tom mluví. Schválně jsem trochu pátral v zahraničních recenzích, kde jsem se dočetl, že film je "politická satira současného Španělska, které neví, kam směřuje". A je gay.
Celé mi to připadalo jako scénář nejnovější nízkorozpočtové komedie Zdeňka Trošky, který zfilmoval někdo, kdo se nezalekl malého rozpočtu a kdo je výrazně lepší režisér než Troška - takže prostřihy na legrační grimasy nepůsobí tolik mimozemsky, vtipné reakce mají patřičný timing a některé sekvence mají patřičně hbitý střih.
Celkově mi to ale přišlo značně buranské, a to ve všech smyslech onoho slova. Na že by mě urážel humor o gayích a s gayi, ale zde vzniká mnoho vtipů POUZE z toho, že hrdinové jsou gay a chovají se jako ty nejstereotypnější gay karikatury.
Pokud máte zájem o něco decentnějšího a vkusnějšího na podobné téma, nabízí se například tento hudební dokument z helplinky Apple:
Dnes se s vámi rád podělím o svou radost ze hry, která je pravděpodobně největší zábava a nejlepší odreagování, jaké jsem u videohry (dlouhodobě) zažil za posledních několik let.
Jde o hru jménem Terraria, která už předloni vyšla pro PC a letos i pro konzole. PC verzi jsem nehrál, ale podle dostupných informací obsahují konzolové verze oproti PC jisté věci navíc. Screenshoty jsou převážně z PC verze, ale ta je od konzolové téměř nerozeznatelná.
Věděl jsem o existenci Terrarie už mnoho měsíců, ale překvapilo mě, že ani dnes nejeden "herní profesionál" vůbec netuší, že tato hra existuje.
Zjednodušeně řečeno, je to Minecraft s jedním ubraným rozměrem, takže vypadá jako Jet Set Willy. To je ale příliš zjednodušené. Už z toho důvodu, že Minecraft jsem zkoušel a nebavil mě ANI ZDALEKA tolik jako Terraria.
Terraria je kombinace sandboxu, hopsačky a RPG. Celý svět je zabíraný z boku a je složený z jasně definových čtvercových bloků. Hráčův sprajt odpovídá svou velikostí výšce 3 bloků a šířce 2 bloků a když se pohybuje, celý svět plynule scrolluje kolem něj (a hráč je stále uprostřed obrazovky).
Herní svět má tvar obdélníku o stranách velkých několik tisíc bloků. Nahoře je nebe, lesy, džungle, jezera atd., směrem dolů pak následují ložiska nerostů, jeskyně, podzemní jezera a úplně dole je peklo s démony a lávovými jezery. Přičemž "úplně dole" znamená "kdybyste padali volným pádem, budete tam padat několik desítek sekund".
Na počátku hry se objevíte někde na louce nebo v lese a máte u sebe jen pár předmětů, z nichž nejdůležitější je málo výkonná sekera, malý mečík a laciný krumpáč. Okolo vás je ticho, jen občas poskakuje kolem koule slizu, která vám může ublížit, ale dá se poměrně snadno zabít tím malým mečíkem. No a pak se poblíž potuluje nějaký chlapík ("Průvodce"), který vám poradí, že než se setmí, měli byste si postavit obydlí.
No a v tuto chvíli už je na vás, jak, kde a z čeho si to obydlí uděláte. Nebo si ho vlastně ani dělat nemusíte, můžete se na Průvodcovy rady vykašlat, a dělat si něco jiného.
Sekerou můžete sekat stromy a získávat z nich dřevo a žaludy. Krumpáčem můžete "těžit" zeminu,což není jen hlína a kámen, ale také různé druhy rudy, drahé nerosty atd. atd...
Další věci se jen tak povalují po lese (kytičky, houbičky), další jsou v podzemí (truhly a vázy s poklady), další vypadávají ze zabitých nepřátel. Celkem je v Terrarii určitě více než 100 různých typů surovin a předmětů, které můžete najít, vytěžit nebo si je vyrobit z jiných předmětů (starý známý "crafting").
Většinu těchto objektů můžete umisťovat zpět do herního světa. Ten de facto pozůstává z dvou vrstev, takže je možné si například v popředí postavit místnost s dveřmi a nábytkem a v pozadí postavit její zeď a okna.
Takže během pár minut můžete nasekat dřevo, vyrobit z něj několik bloků dřevěných zdí, stůl, židli a dveře (to vše pouze z dřeva) a postavit třeba toto:
Jen na pochodeň potřebujete kromě dřeva taky trochu slizu z poskakujících blobů, protože je hořlavý.
Všimněte si na zdech a zadní stěně, že přestože jsou složeny z bloků, hra sama od sebe inteligentně dynamicky spojí bloky stejného typu do větších celků, takže zdi boční zdi a podlaha vypadají jako zdi a podlaha, nikoliv jako několik shodných čtverečků u sebe (i když to de facto JE několik shodných čtverečků u sebe). Různé zdroje světla navíc dávají interiérům velmi příjemnou ambientní atmosféru.
Za geniální považuji rozhodnutí mít všechnu grafiku záměrně "low resolution" a viditelně hranatou, protože pak je toto "inteligentní vyhlazování" plně dostačující a výsledek nepůsobí fádně. V méně stylizované grafice by to nefungovalo, protože hráč může zkombinovat různé bloky v obou plánech tisíci možných způsobů.
No a až nasbíráte, vytěžíte, ulovíte a vyrobíte více surovin, můžete si postavit něco trochu většího, například:
Ale to (hodně) předbíhám.
Terraria má něco jako cíl hry, a pravděpodobně to znamená zabít několik bossů, kteří se v ní vyskytují. Píšu "pravděpodobně", protože jsem si záměrně nevyhledával detailní informace na internetu a schválně hraju jen na základě toho, co mi říká Průvodce a co je v helptextu uvnitř hry - který vám rozhodně doporučuji si pořádně přečíst, protože obsahuje jisté velmi zásadní věci, na které sami od sebe nemůžete přijít. Stejně tak je dobré bavit se s NPC postavami, které se postupně objevují, pokud pro ně připravíte vhodné obytné prostory, a poskytují vám pak různé služby / zboží / rady.
V inventáři máte místo pro 40 předmětů, respektive pro 40 typů předmětů. Jedna pochodeň vám zabere jeden slot, 27 židlí vám zabere také jeden slot (počty jsou omezeny, takže např. nemůžete mít v jednom slotu více než 250 kamenných bloků nebo více než 99 pochodní).
Omezená velikost inventáře je zásadním herním principem, protože když se vydáváte na nebezpečnější výpravy v pokročilých fázích hry, nesete s sebou zpravidla nejméně 10 typů užitečných předmětů, a velmi brzy najdete 30 dalších typů předmětů, takže se vám inventář zaplní a budete muset reorganizovat / zahazovat. A když to děláte, hra stále běží a něco vás může zabít. Tudíž je vhodné dělat si průběžně "operační zásobárny", tj. malé místnosti v podzemí, kde se v klidu zavřete a máte tam několik truhel / sudů, ve kterých si všechno schováváte.
Asi není překvapením, že můžete "equipovat" různé zbraně, bonusy a brnění. Všechno je to ale krásně jednoduché a většinou okamžitě vidíte, co vám dává jaký bonus.
Důležitým prvkem hry je, že jisté bloky ve světě jen tak statisky nevisí, ale různě reagují na přítomnost / nepřítomnost dalších bloků kolem sebe. To znamená, že voda a láva tečou (když se střetnou, vznikne speciální tvrdý nerost), písek se sype, a když třeba aplikujete předmět "semínko houby" na blok typu "hlína", vyroste tam po chvíli houba, kterou můžete sklidit. Pokud to byla svítící houba, začne svítit i hlína. A takových zákonitostí a herních mechanismů jsou ve hře tuny, některé zjevné, jiné méně.
To znamená, že můžete strávit hodiny experimentováním v těsném okolí svého prvního domečku. Ale když se pak vydáte dál a najdete vzácnější předměty, objeví se vám v craftovacím menu nové příslušné recepty (kterých je mnoho desítek).
Potíž je v tom, že když se jen tak nazdařbůh vydáte do divočiny, časem přijde noc, nebo neplánovaně spadnete někam do neznáma, a v obiou případech vás něco osklivého zabije, často velmi rychle. V závislosti na nastavené obtížnosti přitom buď přijdete o část peněz, nebo o všechno co máte u sebe, nebo HRA ZCELA SKONČÍ (obtížnost "hardcore"), což překonává i Dark Souls.
Mým oblíbeným Dark Souls je Terraria opravdu hodně podobná, ale z herního hlediska je snad ještě zajímavější. Nejen, že je z 95 procent nelineární a můžete se v ní vydat kam chcete - navíc máte téměř nekonečný počet různých způsobů, jak se tam dostat a jak na nepřátele vyzrát. Například můžete vletět do jeskyně s mečem v ruce a začít mlátit na všechny strany, nebo se můžete prokopat okolo jeskyně a vyhnout se jejím nebezpečím. Nebo: Když mě překvapila invaze skřetů do mého hlavního sídla, odvážně jsem se jim postavil se zbraní v ruce. Ale také jsem mohl věnovat více času tomu, abych dům opevnil a nainstaloval v něm různé pasti, jako tento člověk
Vaše postava je definována jen svým pohlavím a zjevem (což anijedno nemá vliv na hru), a pak svými hit pointy (srdíčka vpravo nahoře) a magickou energií (sloupec hvězdiček vpravo). Srdíčka i hvězdičky získáváte poměrně složitě a musíte mít dost času i štěstí, abyste je získali. Všechny ostatní vaše schopnosti jsou určeny pouze předměty, které máte u sebe, a které můžete odložit a schovat do truhly.
Což je zajímavé v souvislosti s tím, že "herní svět" a "herní postava" jsou v Terrarii dvě zcela nezávislé věci. Můžete mít třeba 10 různých postav a 10 různých herních světů (různě velkých) a s libovolnou postavou můžete navštívit libovolný svět a zde používat např. výstroj a výzbroj, které tam uschovala jiná postava, a odnést je odtud do jiného světa.
Tvůrci hry zjevně čtou FFFILM a milují jeho logo.
Terraria dokonce podporuje na konzolích i lokální multiplayer, kdy mohou hrát až 4 lidé na jedné obrazovce (která se rozdělí na 4 okna, tudíž potřebujete HD televizi). A také online multiplayer až pro 8 lidí, který jsem nezkoušel.
Nevím, jestli je obtížnost bossů a výkonnost zbraní v PC verzi identická. Na gamepadu PS3 je nutno přepínat mezi "přibližným pseudointeligentním kurzorem" a "precizním ručním kurzorem", což funguje překvapivě dobře, ale ovládání myší musí PC hráči umožňovat mnohem odvážnější a hbitější kousky.
Takže - nezkoušel jsem pořádně multiplayer a zdaleka jsem neprozkoumal celý svět, natož abych zabil všechny bosse. Mám hlavní domek s pěti NPC kamarády a dvě menší zásobárny na jiných místech mapy (jednu v hlubokém podzemí skoro u pekla, druhou na povrchu u vchodu do dungeonu, kam se zatím nemohu dostat vchodem ani prokopáním). Našel jsem několik míst, kde mě okamžitě něco zabije jednou ranou. Jedna z postav mi řekla, že vysoko v oblacích jsou plovoucí ostrovy, ale zatím neumím létat a nechce se mi stavět dlouhý žebřík do nebe. Našel jsem zdi, na které žádný můj krumpáč nestačí. Vykopal jsem kilometrový tunel (přesněji řečeno, spojil jsem soustavou tunelů existující jeskyně), kterým teče voda z oceánu až pekla (kde se vypařuje horkem). Zkusil jsem kladivem praštit do divné koule hluboko v podzemí, čímž jsem údajně způsobil, že někde na povrchu spadl meteorit. Mám nejméně 10 receptů, které nemohu zrealizovat, protože jsem zatím nenašel jejich ingredience a netuším, kde je najdu. Objevil jsem zcela náhodně nejméně tři podzemní "podoblasti", kde jsou zcela jiné suroviny, monstra a hudba. A to jsem zatím věnoval hře okolo 50 hodin času a mám prozkoumánu asi pětinu mapy.
Bylo to 50 hodin nonstop zábavy, kdy jsem měl onen krásný pocit, že si konečně můžu v nějaké hře dělat víceméně cokoliv. Až hru dohraju, všechno prozkoumám a tento svět mě přestane bavit, mohu svou nabušenou postavu přenést do nového světa, který může být několikanásobně větší, než současný svět (který je "small", tzn. nejmenší velikost ze tří). Možná dokonce zkusím i vyšší herní obtížnost.
Pokud to nebylo z předchozího popisu jasné: Každý vygenerovaný svět je jiný a unikátní! Zřejmě v něm budou stejní bossové a stejné druhy itemů, ale nemyslím, že by mu to ubíralo na zajímavosti. Prostě si půjdu cílevědomějí a informovaněji za svým cílem, a budu lépe chápat, co a proč dělám.
A taková třešnička na dortu: Celá hra má jen asi 50 megabajtů, přičemž tak polovina z toho bude hudba a zvukové efekty...
Scenárista a režisér Pavel Göbl nechce dělat recenzentům reklamu tím, že bude odkazovat na jejich recenze. Já naopak rád udělám reklamu jemu a odkážu na jeho rozhlasový rozhovor, který ledacos vysvětluje.
Dorota Nvotová je slovenská hudebnice, zpěvačka, herečka, podnikatelka a provozovatelka cestovní kanceláře.
A tento film je dokumentem o... To vlastně není úplně jasné. Podívejme se na trailer.
I když by to z upoutávky vypadalo, že se dočkáme něčeho jako Baraky, není tomu tak. Film rozhodně není pohledem na krásy a zajímavosti Nepálu ani jiné části světa.
Film je částečně osobní zpovědí Nvotové, která na kameru vypráví, co se jí kdy přihodilo, ale především o svých obecných pohledech na život. Vypráví to v Nepálu i v Bratislavě, ale na okolním prostředí přitom příliš nezáleží, protože většinou vidíme jen ji a zeď za ní.
Z druhé poloviny je film o tom, jak Nvotová v Nepálu vymítá chudobu a nemoci. Jednak sponzoruje útulek, starající se o děti bez rodičů nebo s chudými rodiči (tedy shání pro něj sponzory v Evropě a dvakrát týdně se tam zajde podívat) a jednak pomáhá náhodným chudákům na ulici - žebračku s nemocným dítětem odveze do nemocnice, fetujícím chlapcům koupí oblečení, atd... I když se toto odehrává v Káthmandů a okolí, z krás a zajímavostí těchto míst uvidíme naprosté minimum (pokud mezi krásy a zajímavosti neřadíme běžné špinavé ulice s běžnými polorozpadlými budovami).
Měl jsem docela problém s tím, že ani jedna ze dvou zmíněných rovin filmu (životní filosofie Nvotové, její dobročinnost na ulicích) mi nepřišla nijak příliš zajímavá nebo zajímavě natočená. Především mi Nvotová připadala strašlivě naivní a kulturně necitlivá, což se se nakonec potvrdilo mírou vrchovatou:
Když totiž v jedné scéně uvidíme šéfa onoho dobročinného domova, žoviálně huláká "Tady je to super, ne? Máme se tady všichni dobře, a hlavně děti, které vůbec netlučeme, že ne?" A přitom se smíchem šťouchá do žeber učitele, který vystrašeně přikyvuje. Prostě, šéf vypadá jako typický jednorozměrný padouch z typického hollywoodského filmu, který neumí lhát.
No a později se ukáže, že ředitel skutečně prováděl v domově něco nechutného, včetně fyzického násilí na dětech (ale bohužel to byla tak hrozná činnost, že není přesně řečeno, co vlastně dělal). A film končí hláškou, že "Uvažuje se o zavření domova, některé děti už podařilo vrátit k rodičům". Ty děti, které Nvotová v průběhu filmu od těch rodičů tahá do onoho domova! Sluší se také konstatovat, že celý tento naprosto zásadní zvrat, který staví většinu filmu do odlišného světla, se stane až po skončení natáčení, když Nvotová už v Nepálu není, takže se ho dozvíme jen zprostředkovaně z vyprávění, a dost nejasně.
Nemám žádné konkrétní námitky k řemeslné nebo technické stránce filmu (jen toho songu, který je v traileru, je na můj vkus v samotném filmu trochu moc). Zásadní - ale opravdu zásadní - problém pro mě spočívá v tom, že Nvotová (o které celý film má být) na mě působí jako typická celebrita, která se snaží cizímu světu (a všem kolem sebe) vnucovat svou představu dobra. Není mi v tomto filmu svým povýšeneckým chováním příliš sympatická (odjinud ji neznám), a není mi ani dostatečně nesympatická na to, aby mě zajímala.
New York, pár let po první světové válce. Tady to žije.
Mladý Nick Carraway (Tobey Maguire) začal v New Yorku pracovat ve finanční firmě a ubytuje se v malém domku na Long Islandu, ve vesnici West Egg. Těsně vedle stojí obrovský palác záhadného megamilionáře pana Gatsbyho (Leonardo DiCaprio), kterého málokdo viděl a nikdo neví, co je vlastně zač. V paláci se několikrát týdně pořádají megalomanské večírky, na které je zván úplně každý. (Ale ani na nich se Gatsby neobjevuje.)
Přesně naproti přes zátoku je vesnice East Egg a v ní další vila, ve které bydlí Nickova sestřenice Daisy (Carey Mulliganová) se svým manželem Tomem (Joel Edgerton), Nickovým kamarádem z vysoké. Tom je tak trochu hajzl a má milenku, která žije se svým manželem automechanikem v "údolí popela", což je nehostinné obrovské staveniště / chudinská čtvrť mezi Long Islandem a New York City.
Gatsby si nechá k sobě Nicka pozvat, spřátelí se s ním a pak mu vyjeví tajemství: Už dávno miluje Daisy a chce Nicka využít k tomu, aby se s ní dal znovu dohromady.
Dovolte mi nejdříve malou odbočku, která není až tak úplně odbočka, jak se záhy ukáže:
Ve světě (papírových) RPG her existují takzvané "sourcebooky", což jsou knihy (někdy dost tlusté), které detailně popisují svět, jeho obyvatele, jeho klima, jeho sociální a ekonomické fungování, a tak dále. Mám doma například starou RPG hru "The World of Indiana Jones", jejíž základní sourcebook obsahuje nejen detailní životopis Indiany Jonese, ale také nástin geopolitické situace od první do druhé světové války a upozornění na některá zajímavá místa na zeměkouli a některé zásadní historické události - smaozřejmě na ty, které by se nejlépe hodily někomu, kdo bude hrát RPG hru na motivy Indiany Jonese. Očekává se pak, že si "pán jeskyně" vybere nějakou událost, místo a postavy z knihy, a použije je při přípravě scénáře pro své dobrodružství.
Kromě toho existují konkrétní sourcebooky pro konkrétní události. V případě Indiany Jonese jsou to knihy pro jednotlivé celovečerní filmy (přesněji řečeno pro první dva, hra je dost stará), které vám dají nahlédnout do zákulisí Dobyvatel ztracené archy a Chrámu zkázy. Dozvíte se zde, co a jak přesně v těch filmech fungovalo, jaké byly motivace postavy, jaké zajímavé poklady / přístroje / postavy se vyskytovaly v okolí.
Je to úžasné čtení, přestože samotná "The World of Indiana Jones" je spíše slabší a nikdy mě nebavila (i když má skvělý svět, její základní herní mechanismy jsou dost únavné, ale to by bylo na samostatný článek).
No a proč o tom píšu:
Jako tradiční ignorant jsem knihu Velký Gatsby nečetl, neviděl jsem žádnou předchozí filmovou adaptaci a ještě do loňska mi tento příběh nějak splýval se Sunset Boulevardem. (Hlavní protagonista bydlí vedle milionářského sídla, je vydržován majitelem, před sídlem je bazén a v něm mrtvola - vidíte, je to prakticky totéž!).
Po prvních 10-20 minutách Velkého Gatsbyho Baze Luhrmanna jsem si říkal, že tohle je skvělá rozehrávka. Krásně nahozené jeviště, kde se bude odehrávat drama, stručně načrtnuté postavy s jejich základními motivacemi, dokonce nadhozeno pár osudových detailů, které jistě budou časem zúročeny (zelený maják před vilou, starý billboard s obrýlenýma očima v chudinské čtvrti). Vyloženě jsem si představoval, jak by se tato prostředí a tyto postavy daly využít k zajímavé partii "Fiasca" nebo "Universalis" (tedy kooperativních RPG her, ve kterých nejde o vítězství a XP body, ale o zajímavý příběh).
Bohužel Baz Luhrmann asi nehraje zajímavé RPG hry, protože jeho film neudělá s těmi zajímavými postavami, prostředími a motivacemi skoro nic zajímavého! Předpokládám, že ve Fitzgeraldově knize se něco zajímavého děje, a dokonce mám po Luhrmannově filmu chuť si ji přečíst, abych se dozvěděl, co všechno ve filmu chybí. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že Fitzgeraldova kniha se nějak vyjadřuje k tehdejší sociální situaci, ale z toho nezbyl ve filmu ani náznak.
Film je totiž jen o tom, že se několik sociopatů mezi sebou různě hašteří, lžou si a psychicky se hroutí. Hlavní story o Gatsbym a jeho lásce je tak nevýrazná a náhodná, že jsem byl dosti překvapen tím, když se ke konci filmu ukázalo, že to má být hlavní story. Naopak několik podzápletek, které vypadaly jako kdyby měly být důležité (důležitá schůzka s bohatým židem, mladá golfistka která po Nickovi pokukuje), je uprostřed filmu zcela opuštěno.
V tomto filmu je bezvýrazné všechno. Luhrmann opět používá svůj unikátní mix dramatu, parodie na drama a grotesky, takže si divák není jist, jaké emoce má právě prožívat, protože to Luhrmann mixuje bez jakéhokoliv řádu, zcela náhodně. Můžete přemýšlet, jestli například divoký let kamerou dolů podél stěny mrakodrapu na Wall Street má symbolizovat, že tudy budou za pár měsíců skákat dolů bankéři, ale stejně tak můžete přemýšlet, zda je náhoda, že když proházíte písmena v "Lamb Czar Fun Hunk", vyjde vám "Fuck Baz Luhrmann"...
Pokud něco stojí za to, jsou to Luhramnnovy audiovizuální excesy, to znamená občasná megašílená kamera, kulometný střih a hudba Craiga Armstronga a předních současných (tzn. záměrně dobově nevhodných) interpretů. Musím ale zdůraznit, že těchto audiovizuálně opulentních scén je ve skoro dvouapůlhodinovém filmu filmu dost málo a působí velmi uspěchaně, nepromyšleně a... NÁHODNĚ, opět tu máme to slovo! Pro soundtrack získal Luhrmann nové songy nebo remixy nejslavnějších současných interpretů, ale z většiny z nich je nakonec ve filmu jen pár sekund (opravdu SEKUND, nikoliv "desítek sekund") někde v pozadí uprostřed divokého mejdanu.
Ve většině scén si lidé povídají v malých místnostech, nebo nám někdo vypráví, co zažil, nebo co mu vyprávěl někdo jiný. Ty nejzásadnější zvraty jsou nám podávány tak, že Maguire řekne "Pak mi XY řekl, že před 5 lety se stalo to a to." (Celý film je totiž de facto flashback, který vypráví Maguire svému psychiatrovi.) Občas je vidět, že jsou herci dobří, a některé scény (hádka dvou chlapů o to, komu má patřit jedna žena) mají správný emocionální náboj, ale většinou je na nich překvapivé, proč se postavy takhle chovají, neboť v předchozím ději chyběla jakákoliv motivace k tomu, aby se postavy dostaly do stavu, ve kterém v takové scéně jsou.
Z dramaturgického hlediska je film naprostá katastrofa, která možná bude zajímavá pro někoho, kdo zná knižní předlohu, takže se bude moci nechat urážet tím, jak ji tvůrci zprznili a jaké "sofitsikované odkazy" do své verze dovedně skryli.
A ty občasné audiovizuáln excesy (kterých je ale opravdu sotva čtvrtina filmu) způsobují, že při filmu neusnete a občas můžete aspoň nevěřicně kroutit hlavou nebo se unaveně shovívavě pousmát.
P.S: Film se promítá i ve 3D verzi, kterou jsem neviděl.
Ve Stockholmu kdosi brutálně zavraždil otce, matku a dceru. Mladý syn přežil, ale je v kritickém stavu, neží v nemocnici a nekomunikuje. Doktorka vyšetřujícímu inspektorovi poradí, aby zkusil chlapce zhypnotizovat a tím z něj dostat nějaké informace.
K hlavním postavám filmu patří kromě chlapce, inspektora a hypnotizéra také hypnotizérova manželka, jejich syn, doktorka v nemocnici, se kterou hypnotizér kdysi zahýbal své manželce, a inspektorova kolegyně. Během děje se pak vynoří ještě asi půl tuctu poměrně důležitých postav, včetně té nejdůležitější.
Švédské detektivky, respektive jejich filmové adaptace, jsou už skoro svým vlastním podžánrem. A přestože se mi líbili Muži, kterí nenávidí ženy nebo Lovci hlav, Hypnotizér se mi zdaleka tolik nelíbil, a bohužel nejsem schopen říct, zda za to mohou tvůrci filmu nebo autoři knihy.
Knihu jsem totiž nečetl, ale děj filmu je natolik debilní, že se zdráhám věřit tomu, že něco takového někdo mohl vyplodit na papír. Nejde o debilitu typu "haha on chová se jako idiot". Je to horší. Film Hypnotizér totiž postrádá něco, co by se podobalo detektivní zápletce.
Lasse Hallström pořád zvládá filmové řemeslo dobře, takže jeho film od začátku má slušnou atmosféru. Depresivní zasněžený Stockholm, skoro pořád ve tmě. Hrdinové unavení životem. Lidské minitragédie na pozadí brutální supertragédie. Ambientní klinická severská hudba...
Dost se mi to líbilo, sledoval jsem, jak jsou odhalovány další informace a další postavy (je jich opravdu celkem hodně), a těšil jsem se, kdy to konečně začne nějak zapat do sebe. Některé scény vypadaly poněkud divně a snově, což mě vedlo k teorii, že se nakonec ukáže, že jedna nebo více postav byla zhypnotizována, takže nevěděla co dělá, nebo si pamatovala něco, co se nestalo.
Nakonec se ale celý příběh "rozkryl" strašlivě fádním způsobem, který nejenže byl nezajímavý, ale ani nevysvětlil mnohé z toho, co se ve filmu stalo!
Konají se různé záhady, lži, únosy a půldruhé akční scény, ale po skončení filmu jsem netušil, kdo a proč napsal ty nápisy krví v ateliéru hypnotizérovy ženy. Netušil jsem, proč svědkyně, která znala vrahovu identitu, tuto nechtěla prozradit policii. Netušil jsem, jestli jedna z postav náhodou byla sestřička v nemocnici, nebo se za tu sestřičku mistrně vydávala. Netušil jsem, proč některé postavy vůbec ve filmu byly (kromě toho, že je divák měl mylně podezřívat). A hlavně, netušil jsem, proč vrah vlastně vraždil!
Tedy, většina z toho by se dala vysvětlit tím, že dvě nebo tři hlavní postavy byly psychopati, a tudíž se chovaly zcela nelogicky a nepředvídatelně, a navíc měly proklaté štěstí. Takové vysvětlení mě ale po dvou hodinách v kině rozhodně neuspokojilo.
Je možné, že divákovi, který četl předlohu, to bude dávat větší smysl a bude film brát jako stylovou ilustraci příběhu. který už zná (podobně jako filmová série Harry Potter, která je bez znalosti knih zcela nepochopitelná).
Je také možné, že v knize byl příběh tak složitý / blbý, že se s ním nic pořádného udělat nedalo, pokud výsledek měl vůbec knihu připomínat.
Každopádně došlo k něčemu velmi podobnému, jako u nedávného Hallströmova filmu Bezpečný přístav. I tentokrát natočil něco, co má žánrově stylové ucházející okamžiky, ale celkově je to strašlivě nezajímavé pro diváka, který očekává zajímavý příběh.
Lukas je členem vědeckého týmu, který se zabývá studiem lidského mozku. V rámci pokročilých experimentů je Lukas opakovaně zavírán do malé vany s elektrodami na hlavě a má se pokusit propojit s pacientkou v komatu, která leží za plentou (a která údajně nemá šanci se uzdravit / probudit).
Po několika počátečních seancích Lukas s Aurorou (to je pacientka) naváže myšlenkový kontakt a začne prožívat bizarní věci v jejích snech. Začne k ní cosi hlubokého cítit, takže se vykašle na vědeckou etiku, zatají kolegům obsah svých mozkových dobrodružství a jde mu jen o jedno - být s Aurorou.
Kdo by to byl řekl, že zrovna z Litvy přijde do našich kin mix Matrixu a Inception, navíc ještě říznutý erotikou!
Ale popořádku:
Od samého počátku filmu jsem byl velmi příjemně překvapen tím, jak se litevští tvůrci, v čele s režisérkou, vypořádali s tím, že mají natočit sci-fi, ale nemají rozpočet, který by se jakkoliv blížil hollywoodským trhákům. Veškerá výprava (včetně hardwaru nebo grafiky, běžící na monitorech počítačů) je navržena velmi působivě a přitom nápaditě tak, aby moc nestála. Například "operační místnost" se pravděpodobně natáčela v upraveném nahrávacím studiu se "zubatými" zdmi.
Ale je jedno, jak a kde se co natáčelo. Důležité je, že výprava nepůsobí ANI TROŠKU směšně a dokonce i rozsáhlé doprovodné řeči vědců ("aktivujte frontální blablabla", "koncentrujte softwarový plkplkplkplk") neobsahují nic, co by působilo nepatřičně. Celé to připomínalo nějakou opravdu uctivou a solidní adaptaci nějaké klasiky od Stanisława Lema, nebo jiného inteligentního oldschool autora.
V jednu chvíli v úvodu filmu dokonce je pár sekund vidět, jak hrdina hraje doma na PlayStationu hru "Ico", která je o tom, že chlapeček vyvádí nemluvnou holčičku ze zakletého labyrintu a brání ji před zlými stíny. Pokud není náhoda, že jde zrovna o tuto hru, tak je to skvělý nápad a další důkaz, že si tvůrci dávali velmi záležet na tom, co natáčejí, a že se vyznali (nebo aspoň znali někoho, kdo se vyznal).
Překvapivě fungující jsou i scény ze snů, respektive z podvědomí, které představují valnou většinu filmu! Za pomoci chytře zvolených kompozic a chytře zvoleného světla (plus pár jednoduchých kamerových efektů) se podařilo vytvořit něco, co má nepopiratelnou atmosféru.
Například: Nevím, jestli byla použita CGI, nebo jestli byl ten bizarní křivý dům postaven kvůli filmu, nebo jestli něco takového opravdu existuje a někdo v tom bydlí. Ale tohle se ve filmu vyskytuje a je to působivé:
Zatím jsem stále jen chválil technické aspekty filmu. Bohužel, jak jsem tak čekal, až se ta překvapivě dobře vypadající podívaná konečně rozjede, zjistil jsem, že už uplynula více než hodiny, a film nejenže se nerozjížděl, ale dokonce zpomaloval...
To máte tak:
Většina filmu je o tom, že Lukas prožívá s Aurorou bizarní snové zážitky v jejím podvědomí. Ty zážitky opravdu připomínají sny, ale narozdíl od snů jsou ty scény velmi dlouhé a nic moc se v nich neděje (kdežto ve většině snů se vám každou chvíli mění postavy / prostředí). Většinou jsou v nich jen hlavní dva protagonisté a většinou spolu ani nemluví. Jen se na sebe divně koukají, lezou po sobě a souloží spolu. Ano, v Mizejících vlnách je dost nahých těl a sexu, což může vyděsit nebo šokovat Američany nebo papeže.
Lukasovy snové zážitky vedou k tomu, že se mu začne bořit pod rukama jeho "reálný" život. Má problémy s "reálnou" partnerkou, má problémy s kolegy, má problémy s reálným sexem. Problémy se stále prohlubují a vše nevyhnutelně směřuje k osudovému závěru, který rozhodně není překvapením.
Ale než to k onomu závěru dospěje, musíme vydržet další hromadu snových sekvencí, kde někdo ve tmě utíká, někdo někoho škrtí, nebo se někdo válí svým nahým tělem po jiných nahých tělech. A většina těch sekvencí je několikanásobně delší, než bych pokládal za snesitelné.
Ale pokud máte rádi filmy od Tarkovského, Mizející vlny vám asi budou připadat naprosto super.
