24.8.07

Koření života [No Reservations] - 40%

Catherine Zeta-Jonesová je šéfkuchařka, pro kterou je její práce posedlostí. Její sestra zemře a ona se musí začít starat o její dceru (Abigail Breslinová, ta tlustá holčička z Little Miss Sunshine). Současně se v restauraci objevuje nový neortodoxní fešácký kuchař. Podívejte se na trailer:



To, co uvidíte v prvních 80 sekundách traileru, je vpodstatě přesně totéž, co vám film servíruje svých prvních 30 minut. Přičemž během těch 30 minut se nebudete bavit nebo dojímat nijak víc, než při těch 80 sekundách.

Pak to začne být trošku zajímavější, protože se objeví Aaron Eckhart, který je super jako vždy a vyzařují z něj tuny charismatu, ať dělá nebo říká cokoliv. To ale, jak správně tušíte, nestačí.

Zápletka je 100% předvídatelná: Hrdinové se nejdříve škorpí, pak je malá holčička dá dohromady, zamilují se, pak se rozejdou (kvůli naprosto nesmyslnému nedorozumění), pak chvíli pláčí, pak se dají zase dohromady a je konec.

Režisér Scott Hicks (Záře, Sněží na cedry) to celé režíruje způsobem, jako kdyby byl pyšný na to, že natočil nějaký hluboký laskavě dojemný film s poselstvím (hudba Philip Glass!!!), ale to se plete. Natočil úplně normální, ničím nezajímavou romantickou komedii, která se podobá 95 procentům ostatních romantických komedií, a aby byla úspěšná, musí především odsýpat. Což se jí nedaří.

Nejde o vyloženě hnusný film, ale když si můžete tak skvěle vybírat mezi romantickými (Hvězdný prach) i kulinářskými (Ratatouille) filmy, proč ztrácet čas s tímhle?

21.8.07

Rush Hour 3: Tentokráte v Paříži [Rush Hour 3] - 20%

Tož tak:

Jackie Chan pořád není moc dobrý herec, pořád neumí anglicky (je velmi patrné, že neví, co vlastně říká, což zabíjí jeho verbální humor) a bohužel už je dost starý na to, aby předváděl nějaké světoborné akční výkony. Některé akční záběry jsou evidentní trik!

Chris Tucker je ještě méně vtipný než kdy předtím (skoro všechny vtipy se omezují na to, že ječí, nebo říká něco sprostého) a začíná vypadat sešle a nesympaticky.



Scénáře nikdy nebyly světlou stránkou této série, ale tentokrát jde o opravdu odbytou záležitost. Bohužel, celá jedna dějová větev má působit seriózně, což vůbec nefunguje. Celý film by neměl táhnout zajímavý děj, ale jeho dva hrdinové, což se jim bohužel tentokrát zoufale nedaří.

Kdo je padouch, to je vám jasné dávno předtím, než se hrdinové vůbec začnou bavit o tom, že nějaký padouch existuje.

Neřekl bych, že Brett Ratner režíruje podstatně hůř než obvykle, ale rozhodně nerežíruje lépe.

Dávat 150 Kč za to, že uvidíte minutu mírně úsměvných vystřižených záběrů na konci, opravdu není dobrá investice. Jediné další plus je hudba Lalo Schifrina.

Křižovatka smrti 1 a 2 nebyly žádná veledíla, ale byly zásadně lepší než tento film, jehož jméno se nevyslovuje: Je příznačné, že (pravděpodobně na pokyn "shora") tento film má nejvíc gay český název od "Vražedná nenávi2t".

18.8.07

Simpsonovský pirát = pwned

České protipirátské unii a policii ČR se podařilo dopadnout toho mládence, který v kině nahrál (a na Internetu zveřejnil) celovečerní Simpsonovy. Tiskovou zprávu k tomu si můžete přečíst tady.


UPDATE: "Devatenáctiletý mladík z Kaplice". Hmmmm, náhoda?!

Medvídek - 60%

Tři dávní kamarádi a vztahy s jejich ženami, které nejsou tak idylické, jak se na první pohled zdá. Znovu film Hřebejka a Jarchovského, znovu sestava nejlepších českých herců, znovu tytéž výhrady jako posledně...



V Medvídkovi jsou úžasné okamžiky. Někdo něco řekne, někdo se na někoho podívá, někdo udělá vizuální gag a funguje to dokonale. Tyto okamžiky jsou ale zasazeny do scén, které spolu dohromady nevytvářejí celek nebo jakkoliv uchopitelný příběh a na konec je narychlo nalepeno něco, co má vzbuzovat zdání pointy. Kdyby byl film o 15 minut delší nebo kratší, nic zásadního by se tim nezměnilo. Kromě toho některé zvraty jsou superbizarní, aniž by byly vtipné nebo šokující - prostě se zničeho nic nějaká postava zachová jako dement a dál se to nijak nerozebírá a nic se z toho nevyvozuje. Například u Anny (Aňa Geislerová), která je sama doma, zazvoní neznámá žena s dítětem, Anna jim otevře, pozve je dál, posadí je ke stolu, pohostí je a pak se zeptá, co jsou zač a co chtějí. Obávám se, že to celé nemá nějaký sofistikovaný podtext, ale je to prostě lenost scenáristy, který potřeboval, aby si ty dvě ženy promluvily, a nechtělo se mu kvůli tomu vymýšlet nějakou logickou situaci.

Dalším opakujícím se prohřeškem jsou potenciálně zajímavé postavy, které by vydaly na samostatný film (například Klára Issová, jejíž Ema má zřejmě velmi vážnou psychickou poruchu a potřebuje okamžitou pomoc), ale jsou využity jen jako odlehčující humorný element či running gag. To jsou příliš laciné zkratky, ke kterým by se tak dobrý režisér s tak kvalitními herci neměl uchylovat.

Na rozdíl od některých kolegů nepřidávám filmům automaticky procenta jen za to, že jsou české. Z toho logicky vyplývá, že ve srovnání většinou ostatních českých filmů je Medvídek vysokým nadstandardem.

17.8.07

Planeta Teror [Grindhouse: Planet Terror] - 60%

Exaktně vzato jde o sci-fi o nakažlivém plynu, který mění lidi v krvežíznivé příšery (a nějak souvisí s uřezanými varlaty), ale ve skutečnosti je to starý dobrý zombie masakr. Uznávám, že je osvěžující vidět na plátně bez nějakých cavyků vybuchovat hlavy, stříkat litry krve a vymačkávat pěticentimetrové beďary (slabší povahy a dívky budou jistě odvracet zrak). Stejně tak uznávám, že někteří z herců jsou nááádherně "cool", "badass" a všechny tyhle věci (především Josh Brolin a Jeff Fahey). Ale nestačí to na dvě hodiny filmu...



Stejně jako u Tarantinova segmentu obsahuje i Rodriguezův akční scény a triky, které výrazně přesahují to, co by si autoři původních grindhouse filmů mohli dovolit. Nicméně Planeta Teror mnohem více připomíná autentické grindhouse filmy a méně masturbaci veletvůrce.

Ve výsledku má ale film podobný problém, jako Auto zabiják: Základní myšlenka (čímž myslím jak styl vyprávění, tak konkrétní scénář), která by byla výborná jako 30minutový filmeček, není dostatečně nosná pro celovečerní snímek.

Děti vs. Faunův labyrint

Distribuční společnost Aerofilms vydala tiskovou zprávu, navazující na testovací projekci Faunova labyrintu. Nechci tady z toho dělat skladiště tiskových zpráv, tak jsem ji umístil na Google Docs. Zajímavé čtení nejen na téma "přístupnost filmů", ale také na téma "jak dělat filmu PR"...

16.8.07

Hvězdný prach [Stardust] - 100%

Anglie, přelom 19. a 20. století nebo tak nějak. U městečka jménem Zeď leží zeď, která podle legendy vede do pohádkové země Stormhold (respektive do alternativního vesmíru). Osmnáctiletý Tristan (to je psáno v českých titulcích, na imdb.com je "Tristran") se tam chce původně vydat proto, aby své milé na důkaz lásky donesl hvězdu, která tam spadla. Pak se ale od svého otce dozvídá, že jeho matkou byla princezna ze Stormholdu (kam si otec před 19 lety na jeden večer tajně odskočil). O důvod víc, aby se Tristan do té kouzelné země podíval...

(Jako už tradičně sem dávám trailer, ovšem doporučuji ho ignorovat, protože vůbec nevystihuje atmosféru filmu)



Skutečnost, která je možná důležitá: Hvězdný prach vznikl podle knihy Neila Gaimana. Píšu "možná", protože o obsahu knihy vůbec nic nevím a tato recenze tudíž není radostným jásotem Gaimanova fanouška nýbrž radostným jásotem filmového fanouška.

Skutečnost, která je mnohem důležitější: Skvěle napsaný scénář. Nemyslím jen smysl pro humor (o tom za chvíli) a originální postavy (za to možná může Gaiman, ne scénář), ale především brilantní zvládnutí všech těch postav a jejich místa v příběhu. Máme tu Tristana, jeho otce, jeho matku, spadlou hvězdu Yvaine, nejméně čtyři čarodějnice, umírajícího krále a jeho sedm synů, kapitána vzdušné lodě a spoustu dalších postav. Děj skáče mezi Anglií a několika místy ve Stormholdu, hrdinové pořád někam cestují, ale v každou chvíli je naprosto jasné kde právě kdo je, co tam dělá a proč to dělá!

A úplně nejdůležitější skutečnost: Matthew Vaughn produkoval filmy Guye Ritchieho a režíroval gangsterku Po krk v Extázi. Jako režisér výpravné fantasy je možná divnou volbou, ale výsledek je nezapomenutelný. Mimo jiné i proto, že navzdory traileru Hvězdný prach není výpravná fantasy. Je v něm pár klasických trikových fantasy scén, ale - upřímně řečeno - triky a digitální kulisy nejsou nic moc a kdyby mi někdo řekl, že se dívám na dražší televizní film, docela bych mu věřil. Což mě mimochodem vede k myšlence, že bych se moc rád díval na televizní seriál, natočený tímto stylem. Ale teď už k tomu stylu:

Hvězdný prach je především neuvěřitelně zábavný. Ne že byste sebou mlátili smíchy od začátku do konce. Ne že by hrdinové měli časoprostorově nevhodné hlášky (viz Shrek). Kouzlo je v tom, že i když film hojně čerpá ze všemožných pohádek a fantasy, a objevují se v něm spousty situací, které známe z všemožných pohádek a fantasy, hrdinové se v nich většinou nechovají jako pohádkové či fantasy postavy, ale jako lidi! Řešení některých pohádkových zápletek v tomto filmu mi přišlo tak neuvěřitelně cool a tak neuvěřitelně vtipné, že si na nic podobného v tomto tisíciletí nevzpomínám. Obrovský význam má způsob, jakým herci hrají, protože vtip se často skrývá jen v tom, jak se někdo na někoho podívá, nebo jakým způsobem řekně větu, která by sama o sobě vtipná nebyla. Při tom všem ale Hvězdný prach stále je plnohodnotně romantický a pohádkový! Stejně jako zahraniční recenzenti bych si mohl zkrátit vysvětlování tím, že bych napsal, že Hvězdný prach se velmi podobá Princezně nevěstě. Tu ovšem mnozí z vás asi neviděli (a měli byste se za to stydět).

Hvězdný prach působí dojmem téměř klasické pohádky, kterou režíroval někdo okolo 30 let, kdo je cool, kouká na MTV, jezdí ve Ferrari a rekreačně užívá drogy (což může být docela dobře pravda, detaily o Vaughnově životě neznám). Závěrem bych se ještě zmínil o hudbě téměř neznámého Ilana Eshkeriho (Hannibal: Zrození), který se rozhodl i víceméně komorní scény doprovodit superbombastickým obrovským orchestrem, což zvláštním způsobem funguje mnohem lépe, než by se zdálo z mého popisu.

P.S: Všimněte si, že jsem se moc nezmiňoval o hercích. I když vám leckdo bude vyprávět, jak úžasnou srandu si dokáží Michelle Pfeifferová nebo Robert De Niro udělat sami ze sebe, je to jenom třešnička na dortu.

P.S: Některé kopie budou s titulky, ale většina dabovaná. Dabing jsem neslyšel, ale nedokážu si představit, že by ty hlavní věci, díky kterým tenhle film stojí za to, mohly nějak fungovat i v dabingu...

13.8.07

Když si Chuck bral Larryho [I Now Pronounce You Chuck And Larry] - 40%

...nebyla to moc velká bžunda.

Chuck a Larry jsou hasiči a nejlepší kamarádi. Larry je vdovec, Chuck je kurevník. Larry zjistí, že může značně pomoci své finanční situaci, kdyby se znovu oženil nebo uzavřel registrované partnerství. Takže přemluví Chucka, aby se naoko vydával za jeho gay partnera. Netuší ovšem, že úřady se rozhodnou jejich vztah pečlivě přezkoumat a ověřit si, zda jsou skutečně homosexuálové a mají se skutečně rádi.



Když si Chuck Bral Larryho je co do námětu kopie Zelené karty s trochou gay humoru navíc. Důležitější ale je, že je to “standardní sandlerovská komedie” tj. osciluje někde kolem průměru, má neoriginální scénář a v malých roličkách se v ní objevují známí herci a jiné celebrity.

“Chuck a Larry” se drží spíše pod hranicí onoho zmiňovaného průměru. Humor je tak řídký, že by se lépe hodilo zpracovat totéž téma jako třicetiminutovou sitcomovou epizodu. Vtipy jsou fousaté a naprosto předvídatelné a jejich přednes jen velmi výjimečně vzbudí na vaší tváři aspoň pousmání.

Seriózní pointa filmu by měla vyznít ve smyslu “I gayové jsou lidé jako my”, ale i když pominu zbytečnost takové pointy, nemohu se zbavit dojmu, že tvůrci byli homofobové nejhrubšího zrna. Výsledek jejich snahy není vyloženě nechutný nebo nesnesitelný, ale dokonale zbytečný, a třeba takové (nijak objevné) Svatbě naruby se rozhodně nevyrovná.

Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

Zkušební projekce Faunova labyrintu pro děti

(Následuje neupravovaná tisková zpráva. Dodatečně distributorem opraveno chybné datum.)

Vážení filmoví přátelé,

v souvislosti s uvedením filmu Faunův labyrint do českých kin se rozhodla distribuční společnost Aerofilms ukončit dohady o tom, jak staré děti by měly film vidět. Rozhodla se totiž upořádat zkušební projekci pro děti. Během projekce bychom se měli dovědět, jak film vnímají děti od 12 do 15 let.

Ne že by film Faunův labyrint obsahoval nějak zvlášť brutální nebo jinak nevhodné scény, ale je ukázkou přesně toho typu filmu, který stojí v očích mnoha odborníků na hraně – fantazijní příběh s hlavní dětskou hrdinkou, ve kterém létají víly, promlouvá pohádkový faun, ale zároveň v něm po kopcích běhají partizáni, zabíjejí se navzájem s vojáky vládních vojsk a zajatce zde krutý plukovník vyslýchá právem velmi útrpným. V očích mnoha diváků sklouzává Faunův labyrint k poněkud nepřesnému označení „pohádka pro dospělé“. Pak nutně vyvstává hned několik otázek: když pohádka, tak proč jen pro dospělé? Co je v tom filmu k vidění, co by děti vidět neměly a co by zároveň neměly možnost vidět v jiných filmech? Když mluvíme o dětech, myslíme tím děti do dvanácti nebo do patnácti let věku?

To vše by měla prověřit a nalézt pár odpovědí zkušební projekce pro děti, která se koná (vstup zdarma) 16. srpna od 10.00 hod v kině Světozor. Je určena dětem od 12 do 15 let v doprovodu rodičů či s jejich písemným potvrzením, že se projekce mohou zúčastnit. Po skončení filmu ověří krátký dotazník pocity dětí z filmu.

Sám režisér snímku Guillermo del Toro v rozhovoru na otázku, zda-li je film určen pro děti odpovídá: „Myslím, že kdybych měl teď předsedat rodičovskému výboru, řekl bych, že do jisté míry ano. Podle mého v sobě výchova dětí má cosi perverzního, když se na jednu stranu snažíme izolovat je od nebezpečí skutečného a přitom jim dovolujeme nořit se do násilí bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Na jednu stranu vychováváme děti s vysokou citlivostí na neštěstí či bolest a zároveň děti necháváme zvrhle závislé na grafické povaze násilí.“

Zkušební projekce Faunova labyrintu ale nepřichází prověřovat liberální prostředí určování přístupnosti filmů, které v ČR vládne. „Hodlá jen ověřit názory dospělých o jejich dětech,“ říká Ivo Andrle programový ředitel distribuční společnosti Aerofilms.

Jak těžká práce to je s určováním přístupností Faunova labyrintu dokazuje rozpětí, s kterým se ve světě setkáváme. V Singapuru film neuvidí nikdo pod 21 let, ledaže by šel na film v doprovodu rodičů. V Malajsii, Argentině a domácím Španělsku tento film legálně neudiví většina středoškoláků. V těchto zemích je totiž hranice přístunosti Faunova labyrintu stanovena na 18 let. Většina Evropy (Německo, Nizozemí, Irsko, Švýcarsko, Portugalsko) včetně Nového Zélandu je mnohem otevřenější. Shoduje se na hranici 16 let. Nejliberálnější je Franice. Zhlédnutí filmu nebrání dětem starším 12 let. Kam patří Česká republika? „Faunův labyrint jde do kin s doporučenou přístupností od 15 let. Osobně si ale myslím, že děti již od 12 let by film klidně mohly vidět. Mají svět již dost osahaný a jistě by nás překvapilo, na co se ve svém volném čase dívají,“ dodává ředitelka distribučni společnosti Aerofilms Zuzana Pudilová.

V Parlamentu leží návrh na snížení trestní odpovědnosti mladistvých na 14 let. Zdá se však, že ti, kvůli kterým tyto dobové tance tančíme především, zachovávají chladnou hlavu. Jedenáctiletá Marcela říká: „Věřím, že z krváků může mít někdo špatné sny. Mně se to ale nikdy nestalo. Ráda se koukám na akční filmy, protože jsou to ve skutečnosti takový pohádky pro dospělý.“

Oficiální stránky filmu: www.aerofilms.cz/faunuvlabyrint

Jak se stanovuje přístupnost filmů v ČR?

Český divák si může užívat celkem liberální prostředí. Jednak je to dáno tím, že čeští diváci jsou stejně jako zbytek Evropy citliví spíše na násilí než na sex – na rozdíl od prudérní Ameriky, která má pořadí toho, před čím dětem zakrývat oči, přesně naopak (novinkou na poli ostře sledovaných jevů na zaoceánských filmových plátnech je frekvence, s jakou filmoví hrdinové konzumují tabákové výrobky). Jednak – a to především – tady dosud nebyla vůle ani potřeba se určováním jednotných pravidel přístupnosti vůbec zabývat.

V České republice neexistuje jednotný systém označování přístupnosti filmů ani zde nepůsobí žádná odborná instituce, která by díla klasifikovala. Zákon (č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl) hovoří o tom, že za stanovení hranice přístupnosti díla nese odpovědnost jeho výrobce či distributor. V praxi by pak na dodržení takto libovolně stanovené hranice měl dohlížet provozovatel kina. To se někde děje, jinde vůbec. Kinaři totiž nemají pravomoc legitimovat diváky. Když tedy dojde na dotaz ohledně věku, většinou končí takové spory před vstupem do kinosálu vzájemnou dohodou provozovatele kina s mladistvým divákem, popř. jeho rodiči.

Faktem je, že se množí stížnosti rodičů nebo pedagogů nejen na označení přístupnosti některých filmů, ale i např. na vhodnost uváděných upoutávek na nové tituly, které jsou často zařazovány před film, na který diváci přišli. Zdravý rozum velí, že trailer na horror, ve kterém údy uřezané motorovou pilou létají z jednoho konce plátna na druhý, prostě není vhodné hrát kinem nabitým dětmi, které jsou natěšené na posledního Harryho Pottera. Zdravý rozum si ale často cestu až do kinosálu nenajde.

Řešením by mohlo být zřízení samoregulačního orgánu, který by jednotně označoval veškerá audiovizuální díla v ČR bez ohledu na povahu nosiče (filmy distribuované v kinech, na DVD a VHS včetně videoher, televizní pořady). Podobný orgán funguje v Nizozemí pod názvem NICAM. Jeho zakladateli jsou všechny veřejnoprávní a komerční televize, filmový sektor, video/DVD sektor včetně her. Sdružuje distributory, provozovatele kin, prodejce video/DVD nosičů. Jeho výhodou je, že vznikl a funguje jako iniciativa zdola, jako společná iniciativa nizozemského audiovizuálního sektoru, finančně podporovaná jak státem, tak samotnými zakladateli.

11.8.07

Můj vůdce: Skutečně skutečná skutečnost o Adolfu Hitlerovi [Mein Führer: Die wirklich wahrste Wahrheit über Adolf Hitler] - 40%

25. prosinec 1944. Německo prohrává válku, většina Berlína je vybombardovaná a Říše má problém. Vůdce by měl 1. ledna přednést triumfální projev k miliónům posluchačů a pozvednout ducha celé země. Ovšem vůdce prožívá krizi, je nemocný a ztratil důvěru sám v sebe. Doktor Josef Goebbels ovšem dostává nápad: Povolat slavného herce Adolfa Grünbauma (nedávno zesnulý Ulrich Mühe z "Životů těch druhých"), který před lety svou motivační metodou pomohl Hitlerovi k vítězství ve volbách. Menší problém spočívá v tom, že Grünbaum je Žid, toho času i s rodinou v koncentračním táboře...

Tvůrci filmu a distributor se snaží kolem něj vyvolat kontroverzní atmosféru. "Komedie s Adolfem Hitlerem?? Můj bože!!!" Nic tak moc kontroverzního mi na tom nepřijde, i já jsem s kamarády prováděl různé blbosti (související video z roku 2001), a problém této komedie nijak nesouvisí s tím, že Hitlera příliš zesměšňuje nebo ho ukazuje jako příliš lidského. Problém "Mého vůdce" je zcela prozaicky v tom, že je to špatný film. Trailer tentokrát příliš nelže a je podobně nezáživný jako samotný film. A uvidíte v něm většinu nejlepších vtipů filmu.



Film náhodně mění svůj žánr mezi zcela bláznivou absurdní komedií (Hitler je na všech čtyřech a jeho vlčák s ním chce zezadu souložit), inteligentní satirou ("Promiňte, doktore Grünbaume, vytrhli jsme vás z něčeho?" - "Ze Sachsenhausenu") a překvapivě seriózně laděnou sondou do Hitlerova nitra (otec ho ponižoval, proto je na tom psychicky špatně, on byl vlastně oběť, atd...) a Grünbaumovy niterné rozervanosti (má s Hitlerem soucítit nebo ho má zabít a pomoci světu?). Přičemž inteligentní satira je v menšině. Tyto tři žánry se střídají skokově a bez jakéhokoliv systému a logiky, takže se mi opakovaně stávalo, že jsem si nebyl jistý, zdá mám v danou chvíli plačícího zničeného Hitlera litovat, nebo se mu řehtat.

Vyloženě nevhodná je hudba (velký symfonický orchestr hraje naprosto seriózní dramatické motivy) a drahé triky, které naprosto realisticky zobrazují depresivní vybombardovaný Berlín (přičemž většina filmu se odehrává v několik místnostech mezi 2 až 3 lidmi, takže působí jako divadelní hra). O tom, zda jsou dobří herci, a zda vadí, že představitel Hitlera ani vzdáleně nepřipomíná Hitlera, nemá celkem smysl diskutovat, protože nikdo z nich nemá zajímavě nebo vtipně napsanou roli.

10.8.07

Hairspray - 80%

Měla pár kilo navíc a velký sen. A v šedesátých letech se sny plnily.

“Good Morning, Baltimore”, zpívá (nebo spíš vyřvává) obézní teenagerka Tracy Turnbladová (Nikki Blonskyová) na střeše popelářského vozu. Píše se rok 1962, kolem zuří rasové nepokoje, Tracy se rozhodně nedá označit za “hezkou” nebo “vzdělanou”, její rodina na tom není zrovna dobře, ale nic z toho jí nevadí, pokud odpoledne v televizi uvidí taneční show Cornyho Collinse (James Marsden), ve které by jednou chtěla učinkovat.

Nebudu čtenáře urážet vysvětlováním peripetií tohoto muzikálu. Bohatě stačí říct, že všechno dobře skončí a vyjmenovat postavy: Tracyina ještě obéznější matka (John Travolta!), která má prádelnu a už 10 let nevyšla na ulici. Tracyin vyzáblý otec Wilbur (Christopher Walken), který má nejlepší léta za sebou a smyslem života se pro něj stal jeho obchod s žertovnými předměty. Velma von Tussleová (Michelle Pfeifferová), producentka Collinsovy show, která chce za každou cenu protlačit ke slávě svou dceru, a to stejně nekalými prostředky, jako se to kdysi povedlo jí samé. A spousta praštěných studentů a jiné tančící mládeže.



Hairspray má podobný zajímavý osud jako Malý krámek hrůz nebo Producenti: Šlo původně o film (z roku 1988), na jeho motivy vznikl broadwayský muzikál a ten byl nyní adaptován do filmové podoby. Tím se ovšem nemusíte příliš zabývat, protože tato nejnovější verze vůbec nepůsobí dojmem, že s jejím vznikem má cokoliv společného John Waters (scenárista a režisér původního filmu).

Výsledný produkt je - aspoň pro mě - velmi příjemným překvapením. Podle očekávání stojí za to energické písničky a hudba Marca Shaimana (South Park: Peklo na Zemi, Addamsova rodina), ovšem nikdy bych nevěřil, že by tak svěží a po všech stránkách svižný film (dvě hodiny zpěvu a tance utekly jako voda!) mohl natočit Adam Shankman - i když vím, že před režií hrůz jako Ochránce, Dům naruby nebo Dvanáct do tuctu 2 byl dlouhá léta choreografem. A už vůbec bych nevěřil, že při milostném duetu rodičů Turnbladových budu téměř dojat a téměř zapomenu, že spolu tančí a zpívají dva postarší chlapi.

Hairspray se dívá na šedesátá léta podobným objektivem, jakým se Pomáda dívala na léta padesátá (exaktně vzato, tyto filmy se odehrávají pouhé tři roky od sebe). Mladším divákům to celé bude připadat obrovsky romantické a inspirativní (i ta tlustá hlavní hrdinka je tak úžasně roztomilá) a budou se smát pouze šíleným účesům, zatímco starší si budou všímat i sofistikovanějších drobností, jako třeba okouzlující svobody 60. let, symbolizované záběrem na dvě těhotné dámy, radostně pokuřující nad sklenkami v baru. A to, že se film místy s humorem otírá o tak závažná témata, jako je rasismus a soužití manželů v důchodovém věku, a stále to není ani trochu trapné, to je opravdu téměř nevysvětlitelný zázrak.

Předchozí odstavec se ovšem týká především amerických diváků, případně diváků, kteří dobře ovládají angličtinu (všechny chytré narážky se rozhodně do českých titulků nevejdou, natož ve verších) a mají trochu povědomí o tom, co je vlastně na plátně parodováno či citováno. Pokud mezi takové patříte, odvážil bych se tvrdit, že váš muzikálový hlad bude při tomto “filmečku bez ambicí” ukojen lépe, než uvětšiny “důležitých” muzikálů posledních let.

Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

9.8.07

Minesweeper: The Movie

Mám pocit, že to s těmi filmovými adaptacemi videoher už trochu přehánějí...

Irina Palm - 60%

Chudí rodiče z londýnského předměstí mají smrtelně nemocného syna a potřebují hodně peněz na jeho operaci. Snaží se je sehnat oni i otcova ovdovělá matka Maggie (Marianne Faithfull). Nedaří se. nakonec Maggie dostane opravdu bizarní nabídku v Soho: Má dělat v pornopodniku u "glory hole", t.j. sedí u díry ve zdi, do které pánové z druhé strany strkají penisy a ona je rukou ukájí, aniž by ji oni viděli (žijí v domnění, že za zdí se skrývá mladá pohledná evropanka, nikoliv šedesátiletá důchodkyně). Maggie to samozřejmě dělá s obrovským sebezapřením a pečlivě to tají před rodinou i známými. Nebo se aspoň snaží to utajit...



Film Irina Palm (což je "umělecké jméno" hlavní hrdinky) se v lecčems podobá legendárnímu "Do naha!". I zde se díváme na víceméně hořké osudy víceméně chudých Britů, kteří si musejí vydělávat ne zcela křesťanským způsobem, protože to jinak nejde.

První přibližně dvě třetiny se mi velice líbily především proto, že se tvůrci nijak příliš nesnaží tlačit na pilu a pumpovat ze situace nějaké vtipné pointy za každou cenu. Film je natočen poměrně realisticky a dalo by se říct, že takhle nějak by to opravdu mohlo probíhat, kdyby se důchodkyně v nouzi rozhodla vydělávat si manuálním ukájením neznámých mužů. Dokonce působí uvěřitelně i snaha starého pasáka, který v Maggii najde zalíbení. A Marianne Faithfull je úžasná!

Bohužel, v poslední třetině nebo čtvrtině jde kvalita filmu zásadním způsobem dolů. Syn odhalí, co vlastně Maggie v Soho dělá, a zachová se naprosto nelogicky a kreténsky, jako by si myslel, že to dělá z radosti a chce si osahat co nejvíc cizích penisů! Konflikt, který z toho vznikne, působí naprosto uměle, jako násilný pokus o prodloužení filmu. Stejně tak scény, ve kterých Maggie odhalí pravdu ostatním a přitom je s nadhledem "uzemňuje", jsou v kontrastu s vyzněním předcházejících částí filmu. Je to příliš laciné a sitcomové, je to "easy way out" ze zajímavě rozehraného filmu.

P.S: Marianne Faithfull je spíše než herečka známá jako zpěvačka a kdysi dávno chodila s Mickem Jaggerem:


P.P.S: V celém filmu ani na vteřinu neuvidíte žádný penis.

6.8.07

Faunův labyrint [El Laberinto Del Fauno / Pan's Labyrinth] - 80%

Do našich kin se konečně dostává film Guillerma del Tora, který měl premiéru na festivalu v Cannes více než před rokem! A získal tři "vedlejší" Oscary. Ale dejme tomu, že ho někteří z vás ještě neviděli, takže:

Hlavní hrdinkou je děvče jménem Ofélie, kterému se občas zjevují pohádkové bytosti (faun, víly, nějaké to hnusné monstrum) a komunikují s ním, přičemž je dost pravděpodobné, že se to děvčátku všechno jenom zdá, ale možná taky ne... Viz Alenka v kraji divů, Nekonečný příběh, Labyrint Jima Hensona atd., atd...



Zajímavost Faunova labyrintu tkví především v tom, že reálný svět není v tomto případě jen nějakou nezajímavou kulisou, rámující "zajímavý" fantastický svět. Kdepak. "Reálný svět" je v tomto případě Španělsko v roce 1944 a venkovský statek, na který Ofélie přijíždí se svou těhotnou matkou za svým otčímem, fašistickým kapitánem, který je opravdu extrémní svině. I když to tak možná nevypadá (trailer vyloženě lže), veškeré fantastické elementy představují menšinu filmu (odhadem tak 20% času) a zbytek je drsná story o malé nechápající holčičce uprostřed zla občanské války.

A zde se skrývá druhá zajímavost, totiž ta, že film, navzdory fantasy elementům a dětské hrdince, rozhodně není vhodný pro děti, protože v něm vidíme nejedno mučení, řezné i bodné rány, obličej rozmlácený na kaši, intenzivní krvácení při komplikovaném těhotenství atd. atd... Před dnešní projekcí zástupkyně distributora tvrdila, že ve čtvrtek hodlají vyzkoušet, "zda je tato pohádka pro dospělé vhodná i pro děti" a myslela to vážně. To by mě zajímalo, kdo těm dětem pak bude platit terapeuta...

Oba elementy (čistá fantasy i válečné drama) tady už mnohokráte byly, ale jejich netradiční smíšení v jednom filmu působí originálně. Na druhou stranu, nemusíte nijak podrobně znát předchozí díla del Tora a po 30 minutách Faunova labyrintu vám bude celkem přesně jasné, jak se to celé bude přibližně vyvíjet, ve kterých chvílích nás režisér bude jak šokovat a jak to celé skončí (to ostatně víte od první minuty). To ale nebrání divákovi v vychutnání výsledku, protože herci (obzvlášť Ofélie a hlavní padouch) jsou výborní a triky a masky téměř dosahují hollywoodského standardu (a z čistě technického hlediska jsou dobrým příkladem, jak dokázat hodně za relativně malé peníze).

Podobně jako klasické pohádky nebo antické tragédie má i námět Faunova labyrintu jistou nezvratnou osudovost a je fascinující sledovat jeho kličky, kterými se děj ubírá ke svému nevyhnutelnému konci. Hlavní pozitivum filmu ale vidím ve skutečnosti, že díky del Torově snaze vznikl v Mexiku film, který by v Hollywoodu vznikl jenom těžko-přetěžko, protože z "komerčního hlediska" jde o na první pohled sebevraždu. Díky mu za ni.

5.8.07

Bourneovo ultimátum [The Bourne Ultimatum] - 80%

Jason Bourne může konečně zjistit, jaké je jeho pravé jméno, pravá identita a jak a proč se stal zabijáckým strojem bez paměti. A je pěkně naštvaný.

Třetí Bourneovo dobrodružství je vpodstatě nepřetržitou (téměř dvouhodinovou) honičkou po Evropě a New Yorku, kdy všichni hledají Bournea a Bourne hledá informátory a informace, nesmlouvavě a nezastavitelně jako buldok. Režíroval Paul Greengrass (Bourne 2, Let číslo 93) a režíroval opět podobným polodokumentárním stylem jako u Letu číslo 93 nebo druhého Bournea (ale trochu ubral rozklepané kamery, takže se vám nebude v kině dělat tolik špatně).

Hlavní důvod, proč je trojka lepší než oba předchozí díly, spatřuji v tom, že většina filmu je tentokrát opravdu krystalicky čistá honička nebo pronásledování nebo sledování nebo infiltrace, a nějakého filosofování a sond do duší je jen minimum. Všechny ty úvahy o vině a odpuštění mi v předchozích dílech přišly rušivé a nepatřičné, protož žádný Bourne nikdy nebyl seriózní film - jeho kličky, finty a úniky na poslední chvíli vždycky měly blíž k Mission: Impossible, než k psychologickému filmu.



Leckdo tvrdí, že akční scény v Bourneově ultimátu jsou "revoluční", či "dosud neviděné". To si nemyslím. Je symptatické vidět film, kde výbuchy a honičky nejsou digitální (nebo aspoň jsou vyrenderované a nasnímané tak, že ta digitálnost vůbec není rozeznatelná), ale neřekl bych, že jsem nikdy nic podobného neviděl. Spíš, než nějakou revolučnost, oceňuji to, že třetí Bourne je natočen téměř bez chyb. A to, že to z něj vlastně činí výjimečný film, je spíš důkazem smutného stavu hollywoodské velkorozpočtové akční kinematografie, než geniality Greengrasse a kolektivu.

A musím se ještě zmínit o tom, že obsadit do vedlejších rolí dobré herce (nikoliv "slavné" nebo "drahé", ale prostě obecně pokládané za dobré) je velmi dobrý nápad i v případě akčních thrillerů a velmi to pomáhá tomu, aby se divák nezačal nudit ani v těch krátkých pauzách mezi akcí. Takže tentokrát kromě Joan Allenové také David Strathairn, Scott Glenn, Albert Finney, Edgar Ramirez (Choco z Domina)... Je radost na ně koukat.

Když se na konci filmu velmi stylově trilogie uzavřela návratem k prvnímu dílu (nebo příslibem dílu čtvrtého), byl jsem dokonce i trochu dojat. A to je co říct, protože jsem první dvě Bourneova dobrodružství považoval jen za mírně nadprůměrná. Pokud o nich máte lepší mínění, budete z trojky jistě bezvýhradně nadšeni.

P.S: Nevšiml jsem si, že by kdykoliv v průběhu filmu Bourne někomu dával něco, co by se dalo označit slovem "ultimátum" (pokud nepočítáme věty jako "Polož ten samopal nebo tě zabiju").

P.P.S: Skladatel John Powell pomalu ale jistě začíná být zajímavější, než jeho učitel Hans Zimmer. Ve třetím Bourneovi jeho tepající hudba vyklepává téměř nepřetržitě nejrůznější variace na Bourneův šestnáctitónový motiv-nemotiv ("aaEEFFDDEECCDDhh"), aniž by se začala opakovat a aniž by poklesla její kvalita. To znamená více než hodina a půl hudby, dokonale sladěné s akcí na plátně! Samozřejmě, měl pomocníky, ale je to neuvěřitelná profesionalita.

3.8.07

Jak nedělat hrané filmy z večerníčků aneb nejen Mach a Šebestová...

Padouch a hrdina z amerického večerníčku "Underdog" z roku 1964. Roztomilé:



Padouch a hrdina z letošní hrané verze téhož. Reálný liliput a reálný/digitální pes. Strašidelné:



(Film u nás na 99,9% nikdy nepůjde a je to dobře.)

Uvědomte si laskavě, jak moc musíte být vděčni Michaelu Bayovi za Transformers...

1.8.07

Venuše [Venus] - 60%

Peter O'Toole hraje velmi starého (ale stále ještě pracujícího) herce, jehož nevzrušivý podzim života je vyplněn převážně vysedáváním a klábosením (občas velmi sprostým) se stejně starými kolegy. Změna nastane, když se k jednomu z nich nastěhuje poněkud vidlácká mladičká praneteř a O'Toole (asi o 50 let starší než ona) se s ní tak nějak skamarádí.



Asi po 15 minutách filmu jsem si byl celkem jist, že se v jeho průběhu stane následující:

  1. Praneteř se díky O'Tooleovi stane o něco sofistikovanější a pochopí, co je to život.

  2. O'Toole získá aspoň dočasně trochu životní radosti a zavzpomíná na lásky svých předchozích desetiletí, ale náhlé zdravotní komplikace mu drsně připomenou jeho věk.

  3. O'Toole a praneteř se několikrát poškorpí, rozejdou, atd., nakonec ovšem bude vše směřovat k přinejmenším psychickému splynutí, ale než se to opravdu stane, nejméně jeden z nich umře, nebo se stane něco podobně tragického.

Nebudu vám prozrazovat, nakolik jsem se strefil, ale faktem je, že jsem se v průběhu filmu nedočkal žádného překvapivého zvratu co se týče jeho ústřední zápletky. Mírně osvěžující byly jen některé dílčí pointy, ale jinak byl aspoň pro mě celý film jasně nalinkovaný.

Znamená to, že jde o špatný film? To ne. Ale musí vás v takovém případě dostatečně zaujmout hereckými výkony (protože se v tomto případě samozřejmě nemůžete spolehnout na výbuchy, přestřelky a divoký střih - film celkem pochopitelně vypadá spíš jako televizní inscenace).

Neodvážil bych se napsat, že někdo z hlavních představitelů hraje špatně. Ovšem skutečnost, že byl O'Toole za tuto roli nominován na kdeco, přičítám spíše faktu, že je to za posledních cca 10 let poprvé, kdy hrál hlavní roli, a leckdo tuší, že je to naposled...

Kdyby Venuši natočil někdo v České republice, například se Svěrákem seniorem, byl bych asi nadšenější, ale v záplavě kvalitních nízkorozpočtových světových snímků nejde o nic výjimečného. Možná to něco výjimečného mohlo být, kdyby se režisér (natočil např. Notting Hill) trochu víc odvázal, ale to se nestalo.

Vlastně, když jsme u té České republiky, Vratné lahve jsou něco dost podobného a jsou o něco lepší. A Ztraceno v překladu je mnohem lepší.