31.1.09

"Dnes jdu na Nouzový východ, snad to bude romantičtější"

Další příspěvek do rubriky citáty.

Uživatel "Stallone" se na csfd.cz vyjadřuje k filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona (zkopírováno bez gramatických úprav):

"Tak jsem včera navštívil tento film s mou krásnou přítelkyní. Vybaven pochutinami z místního kinobufetu jsme usedly na předen vybraná místa. Ihned po úvodních upoutávkách nás zamrzelo, že si mladý páreček sednul před nás, tak jsme během filmu zacestovaly k místům mnohem lepším a to přímo za nás. Bylo nám krásně. Film běžel a my se nemohly nějakým způsobem více sblížit s hlavními postavami.My uznáváme lásku jedinou, věrnou a čistou. Namísto dvojice, která se chovala jako smyslů zbavená. Lehká děva a děvkař se hledaly nakonec tak dlouho až se našly. Ano, jsem ze staré romantické školy a to samé jsem čekal od této pohádky, ale nedostal jsem to. O staré bábě, která vypráví příběh ani nemá cenu mluvit, potetovaného alkoholika mi bylo také fuk a ten havran na konci tomu dodal korunu. Jasně, není to příběh jen o romantice, to ostatní bylo super a moc se mi líbilo a nemá cenu psát chvály, protože ty už tu všechny byly řečeny viz. příspěvky níže (tornado trapne a ty zasahující blesky byly super), ale tohle byl ten důvod, proč * šla dolů. Hodnotím **** ps: Dnes jdu na Nouzový východ a snad budu spokojenější. Letos u mne zatím vede Australie, Výměna a Yes man. Hezký den a uvidíme se v kině."

29.1.09

Milk - 60%

Skutečný příběh života (respektive posledních osmi let života) gay aktivisty a později městského radního Harveyho Milka v režii Guse Van Santa.



Harvey Milk byl jednou z vůdčích osobností kalifornské gay scény v 70. letech. Začal se věnovat politice, po několika neúspěšných volbách se konečně stal městským radním a brzy poté byl zastřelen. To všechny se dozvíme v prvních sekundách filmu, takže nejde o spoilery ani pokud je pro vás toto jméno neznámé.

Titulní roli ztvárnil Sean Penn a je to jedna z těch rolí, za které se dávají Oscary. Penn dobře hraje gay manýrismus i téměř naivní zápal pro dobrou věc a spravedlnost, a Gus Van Sant se nevyhýbá ani poměrně explicitním intimním scénám. Řadového diváka to možná může šokovat, ale pokud jste viděli pár věcí od Guse Van Santa, tak vám bude jasné, že se tentokrát spíše držel zpátky a Milk se podobá spíše jeho mainstreamovějším dílům jako Dobrý Will Hunting.

Je mi jasné, že historická role Harveyho Milka při boji za práva amerických homosexuálů je významná, ale nejvíce se mi líbily epizodky z jeho "normálního" (tzn. nepolitického) života. Jak ubíhaly minuty a film se více a více měnil v politické drama, ztrácel jsem zájem. Ne že by to bylo špatné, ale prostě to nebylo nijak výjimečné a místy to působilo až nezdravě adorujícím dojmem. Pokud by mě zajímaly Milkovy politické projevy a veřejná činnost, pak bych se na ně radši díval na dobových záznamech a ve vzpomínkách pamětníků, než v reinterpretaci Van Santa a Penna.

Takže ještě jednou pro militantní gaye: To, co Harvey Milk v životě dokázal, bylo velice důležité. A rád se o tom dozvím víc. Ale ne nutně formou tohoto filmu.

27.1.09

Nouzový východ [Revolutionary Road] - 80%

Drama Sama Mendese (Americká krása) podle stejnojmenné knihy (ten český název není tak nesmyslný, jak se může zdát) se odehrává někdy v 50. letech. Mladý pár okolo 30 let (Leonardo DiCaprio a Kate Winsletová, manželka režiséra) žijí na předměstí, on je úředník, ona v domácnosti (mají dvě malé děti). Po sedmi letech manželství jim dojde, že zbytek života bude už jenom šeď a rutina, a že by s tím měli něco udělat. Něco skoro bláznivého, například přestěhovat se do Paříže!



Nemyslím, že je spoiler, když napíšu, že se žádná část filmu neodehrává v Paříži a že se vzpoura hrdinů proti šedi a rutině nepodaří tak, jak si oba hrdinové na pár šťastných chvil představovali. Bylo by velmi snadné najít mnoho styčných bodů s Americkou krásou, ale Nouzový východ je méně sonda do společnosti a více reálný intimní příběh dvou reálných lidí.

V případě Nouzového východu nemůžu nepoužít ono zprofanované slovní spojení "herecký koncert". Většinu filmu jsou na plátně DiCaprio nebo Winsletová, případně oba, a v každé sekundě jsou excelentní. Vlastně by mi ani příliš nevadilo, kdybych tento film viděl jako televizní inscenaci. Ale bezchybná reálně vyhlížející výprava ještě umocňuje sugestivní pocity.

Hrdinové Nouzového východu jsou proklatě reální a chápeme je a jejich pocity (většinou) i když žili před více než 50 lety. Film také několikrát velice věrně ukazuje dynamiku nekompromisní hádky - co která hláška s kým dělá, jak se mění pozice účastníků mezi pasivní a aktivní... Prostě jsem rád, že se nehádám.

Film bych považoval za úplně dokonalý, pokud by končil někdy těsně po polovině, kdy se sen zhroutí a nastane krize. Téměř hodina, která následuje poté, rozhodně není špatná, ale jsou v ní místa, která zaostávají za první hodinou. A konec je extrémně působivý a extrémně působivě natočený (někteří psychicky slabší diváci to opravdu nemusí vydržet, byť na plátně nejsou žádná střeva nebo litry krve). Měl jsem jen trošičku nejasno v tom, co přesně měly znamenat závěrečné události, a proč jeden z hrdinů udělal to, co udělal, a jestli se to stalo tak, jak to udělat chtěl, nebo se mu to vymklo z rukou a dopadlo to jinak, než mělo (pokud o tom hodláte debatovat v komentářích, tak pozor na spoilery!). Je docela dobře možné, že tato otázka měla zůstat záměrně otevřená a nechat prostor divákovým interpretacím, což u tohoto filmu vadí podstatně méně než u Líbáš jako Bůh.

Takže: Pokud se v kině nechcete bavit, ale chcete vidět vynikají herecké výkony, tohle je ten pravý film.

26.1.09

Líbáš jako Bůh - 20%

[Z presskitu distributora] Helena Altmanová je sympatická profesorka francouzštiny a literatury na gymnáziu. Patří k oblíbeným pedagogům, díky zdravému nadhledu si rozumí se studenty i kolegy ve sborovně. Daleko nepředvídatelnější okamžiky ji však čekají v osobním životě. Rozvětvená rodina k tomu poskytuje dostatek příležitostí. Soužití v jednom bytě s bývalým manželem, úspěšným spisovatelem Karlem, problémy ovdovělé sestry Kristýny, manželské karamboly syna Adama i pozdní lásky babičky Alžběty - to všechno Helenu zaměstnává natolik, že jí na vlastní život a vlastní city jaksi nezbývá čas. A přesto jednoho dne přijde to, co obvykle přichází, když už jsme na sny rezignovali. Helena se za pohnutých okolností seznámí s lékařem záchranné služby Františkem. A úplně normálně a naplno se zamiluje! Začíná bouřlivý příběh plný vášně, rozchodů a návratů, v němž zamilované dvojici komplikují vztah plánovitě či neplánovaně jak partneři, tak další členové rodiny.



Film Líbáš jako Bůh je svým zaměřením a stylem velice podobný Sexu ve městě. To znamená, že v něm jde o ženy ve středním až pokročilém věku a o okolní svět, který je nazírán stoprocentně jejich optikou (včetně mužů, kteří jsou strašní hajzlové s vizáží Bartošky a ty ženy je chtějí). Ty ženy jsou dobře zabezpečené, vlastně nemají co dělat, a vytvářejí si umělé problémy z toho, že se neumějí rozhodnout, od koho se nechat sbalit. Z toho vyplývá, že bych naprosté většině postav tohoto filmu rád fyzicky ublížil. To je ale v pořádku, některé filmy jsou prostě zaměřeny na úzce vymezené publikum a já starším dámám také nevyčítám, že nejsou na větvi z Transformers.

Z výše uvedeného dále vyplývá, že kdyby byl film Líbáš jako Bůh natočen úplně geniálním způsobem, pravděpodobně bych mu nedal více než 60% procent.

On ale geniálně natočen není. Přesněji řečeno, jisté jeho řemeslné stránky jsou zvládnuté dosti profesionálně (na české poměry): Kamera, střih, hudba (jejíž hlavní motiv ovšem brutálním způsobem kopíruje hlavní motiv z Lepší už to nebude).

Fatálně nezvládnuté je ale to hlavní, tzn. vyprávění nějakého příběhu.

Marie Poledňáková je autorkou námětu, scénáře i režisérkou, takže výsledná podoba toho, co vidíme na plátně, je z 99% "na jejím triku". A je to velice smutný výsledek - pokus o pohled na dnešní moderní uspěchanou dobu očima někoho, kdo žije někde mimo realitu a dnešní moderní lidi (a věci) nezná, protože se jich buď bojí nebo je nechápe.

Typickým příkladem je mladý kluk, gymnazista, který neustále poslouchá rap, nosí street fashion a zmítá sebou v rytmu onoho rapu (pořád). Potud v pořádku, takoví lidi prý existují. Tento gymnazista se ale babičky zeptá (nejsem si stoprocentně jistý, jestli to byla babička, ale o tom za chvíli) "co se rýmuje na buch buch buch?", načež babička po krátkém přemítání odpoví "líbáš jako Bůh!". Na to gymnazista neřekne "Ty si píča!", ale je babičce hrozně vděčný, že mohl tento cool verš zarapovat své spolužačce, a ta s ním za to šla do kina. Tato minizápletka a její ztvárnění je utrpení wrong on so many levels a reprezentuje odtržení od reality, kterým Poledňáková trpí. Tedy, pro mě to bylo utrpení, ale uznávám, že starší ženy, pro které je rap a mobilní telefony (o těch za chvíli) dílo Satanovo, se na dnešní svět dívají podobně a jim se asi tento film líbit bude.

A dále k té babičce: Téměř polovinu (dvouhodinového!!!) filmu jsem si opakoval "No, nic moc, ale má to svoje okamžiky, herci nejsou špatní, a aspoň je to lepší než Jak se loví krotí krokodýli." V průběhu druhé hodiny jsem bohužel musel svůj názor přehodnotit a dojít k závěru, že je to přinejmenším stejně mimo jako Krokodýli, možná víc. To znamená, že postavy dost často dělají věci, u kterých netušíte, jestli jde o jejich blbost, o blbost scenáristy, o špatně zrežírovanou scénu, nebo o sofistikovaný humor, který nechápete.

Opět příklad, protože vím, že je máte rádi: Ženská se snaží zoufale odeslat SMSku a konstatuje, že "to nejde odeslat, on má asi vypnutý telefon". V tuto chvíli nevíme, jestli:
  1. Hrdinka si myslí, že všichni kolem jsou hloupí a chce jim z nějakého důvodu něco nalhat.
  2. Hrdinka je hloupá, neumí ovládat telefon a proto říká nesmysly.
  3. Marie Poledňáková neví co je to SMS.
Zdůrazňuji, že toto je zcela něco jiného než problém typu "Nálož v Armageddonu by ve skutečnosti tak velký asteroid nemohla zničit." Problém není v tom, že něco není v souladu s realitou. Armageddon se prostě odehrává ve filmovém světě, ve kterém takováto nálož na takovýto asteroid stačí. Při výše uvedené scéně (a při mnoha, mnoha, mnoha dalších) v Líbáš jako Bůh jsem neměl jasno, jestli postavy právě z někoho dělají vola, jestli jsou úplně hloupé, nebo jestli se prostě tak normálně chovají a něco nechápu já. Pokud by tato scéna byla v Blbém a blbějším, je to zcela OK, protože sedne k jeho hrdinům. Většina Líbáš jako Bůh mi ale jako bláznivá fraška o idiotech nepřipadala.



Dost podobně zmaten jsem byl z Krokodýlů (a nebyl jsem sám) a v případě Líbáš jako Bůh byl tento pocit snad ještě intenzivnější, protože postav v nich je méně, nehrozí takový zmatek, a o to vyvedenější z míry jsem byl, když (opět příklad) chlap slíbí hrdince zájezd do Paříže, pak ji nechá na letišti čekat, odejde odtud s jinou ženou a pošle pouze krátkou SMS "Sorry, nemůžu letět" - hrdinka se pochopitelně naštve, s chlapem přestane komunikovat (potud OK), pak ho náhodou potká, s úsměvem ho pozdraví a okamžitě se s ním začne muchlovat, aniž by se někdo z nich jakkoliv zmínil o té Paříži. Jistě by se nějaká žena za nějakých okolností ve filmu jistého žánru takhle zachovat mohla, ale aby to fungovalo, musel by být divákovi nějak definován ten žánr a ty okolnosti, což není...

A opět jsem nebyl sám, komu to tak připadalo. Vedle sedící Alena Prokopová co chvíli (a poměrně nahlas) povykovala "Já to nechápu!", což bylo v jejím případě ještě mnohem tragičtější než v mém, protože o filmu musí napsat podrobné shrnutí děje do Filmového přehledu.

Takže abych to shrnul. Tento film je:
  1. Dost špatně napsaný a režírovaný.
  2. Určený pro naprosto odlišného cílového diváka, než jsem já (a pouze pro něj).

22.1.09

Peklo s princeznou - 40%

[Z presskitu distributora] Princezna Aneta se nechce vdávat - a už vůbec ne za nešikovného prince Jeronýma ze sousední země, kterému byla jako dítě zaslíbena výměnou za vojenskou ochranu království před výbojnými nájezdy. Král Leopold by rád dceru uchránil před nechtěným sňatkem, ale nemůže porušit královský slib. Zrušení svatby by znamenalo válku s mocným vojevůdcem, králem Bedřichem. A tak Leopold vymyslí velkolepou lest: pošle sousedovi zprávu, že se o princeznu uchází sám Lucifer. Netuší ovšem, jakou lavinu nepředvídatelných okolností spustí, že vyvolá nejen hněv pekla, ale hlavně Muribany, žárlivé nevěsty samotného Lucifera...



Asi takhle: Obávám se, že pokud chcete točit klasickou pohádku s princi a princeznami, potřebujete na to buď veliký rozpočet, nebo velmi pečlivě promyšlenou stylizaci, ospravedlňující malý rozpočet (např. Princess Bride). Není dostačující opatřit si pár desítek statistů, dobové kostýmy a povolení natáčet na českých hradech a zámcích. Peklo s princeznou obsahuje desítky statistů v kostýmech a české hrady a zámky. Je ale bolestně patrné, že to jsou hrady a zámky v roce 2008, ze kterých byli na chvíli vyhnáni turisté a průvodci. Pohádkově to nepůsobí. Vlastně to působí o dost méně pohádkově, než televizní "Arabela".

Nejlepší na filmu je překvapivě Jiří Mádl, který svého prince-neplavce hraje jako normálního současného kluka (včetně slovníku). To funguje výborně. Bohužel je jediný v celém filmu, a když je na plátně současně s Terezou Voříškovou, která se snaží deklamovat jako v Pyšné princezně, tak to vyloženě bolí. Neméně bolí většina "legračních čertů" (running joke spočívá v tom, že jeden z nich vždycky začne koulet očima a vydávat zvuk "uíuíuíuíuíuí!") a většina dětských rolí.

Králové v podání Petra Nárožného a Václava Postráneckého ujdou, ale snaží se evokovat vtipný nadhled "Arabely", což je opět úplně jiný herecký styl než všichni ostatní. A to je zásadní problém Pekla s princeznou - označení "pohádka" je použitelné pro příběhy velmi rozličných žánrů a velmi rozličných vyprávěcích stylů, a u tohoto filmu se ten žánr a styl mění každých pár minut, případně sekund.

Přitom jsem byl od počátku filmu celkem příjemně překvapen! Hudba Petra Maláska byla poctivá symfonická záležitost, kamera občas prováděla osvěžující manévry, Jiří Pecha jako vodník mě bavil...

Bohužel s přibývajícími minutami šla zábavnost soustavně a neúprosně dolů. Objevovaly se nové a nové podzápletky, postavy se přestávaly chovat smysluplně a pokud měl scénář nějaký smysl, režisérovi se úspěšně dařilo ho kamuflovat. Definitivním hřebíkem do rakve je vyvrcholení příběhu, kdy se vesničani rozhodnou hrát čerty a namaskují se za ně, aniž by tušili, že se na tomtéž místě v tutéž chvíli budou vyskytovat skuteční čerti. Přitom vyjde najevo, že vesnické masky čertů vypadají náhodou úplně jako masky skutečných čertů ve filmu Peklo s princeznou (přestože nikdo z vesničanů nikdy čerta neviděl), takže přestanete chápat, kdo je čert a kdo je vesničan, maskující se za čerta. Taky jsem přemýšlel, proč se Lucifer od začátku filmu vydává za kováře Jíru a následně chce (jako kovář Jíra) hrát falešného Lucifera, ale pak mi (snad?) došlo, že to není Luciferova lest, ale že kovář Jíra shodou okolností vypadá přesně jako Lucifer a shodou okolností se vydává za Lucifera (a oba je hraje stejný herec). Přičemž žádná z postav filmu neřekne nic jako "tyvole, to je divný, že Lucifer vypadá přesně jako náš Jíra", případně "tyvole, to je divný, že ten kovář vypadá přesně jako náš Lucifer".

A čerti, kteří se úplně nejvíc ze všeho bojí vody, si ve své genialitě vybudují hlavní stan v mlýně (vodním) a posedávají na mlýnském kole...

Zázrak se tedy nekonal, ale skoro, skoro... V pár okamžicích jsem se dobře bavil a je velká škoda, že si nedali víc práce především scenárista a/nebo dramaturg.

21.1.09

Underworld: Vzpoura Lycanů [Underworld: Rise of the Lycans] - 60%

Prequel dvou dílů Underworldu se odehrává ve středověku někde v Evropě. Upíři, vedeni Viktorem (Bill Nighy), používají Lycany ("kultivované" člověko-vlkodlaky) jako otroky. Jeden z nich, Lucian (Michael Sheen) je tajně zamilovaný do Sonji (Rhona Mitra), Viktorovy dcery, a právě on posléze vede vzpouru lidí a Lycanů proti upírům.



Třetí Underworld rozhodně není nijak úžasnou podívanou, ale po vyčpělém druhém dílu je poměrně slušným překvapením. Především v tom ohledu, že v režii debutujícího Patricka Tatopoulose (slavný tvůrce masek a monster) docela slušně funguje základní love story a psychologie postav, což je u podobných filmů (a obzvlášť u podobných béček) vzácné.

Bill Nighy je naprostý Bůh a upřímně lituju, že ho začali pořádně obsazovat až v takhle pokročilém věku. Každá vteřina jeho přítomnosti na plátně je lahůdka. Rhona Mitra je ucházející (vlastně ve filmu moc není) a Michael Sheen se sice hrozně snaží, ale obávám se, že jde prostě o špatný casting - pod zpocenými dlouhými vlasy supercool nadčlověka mu pořád vykukují ta jeho vykulená šibalská očička:



Film byl evidentně laciný, masky nejsou o mnoho lepší než v hororech z 80. let a je velmi zřetelně poznat, kdy se díváme na masky a kdy na CGI. Akční scény jsou slušně brutální, ale místy sestříhané tak psychedelicky, že ve tmě (ve které se odehrává 95 procent filmu) není pořádně rozeznat, co se děje. Problém je taky trochu v tom, že české titulky z té tmy září tak intenzivně, že občas komplikují sledování děje na plátně.

Třetí (respektive nultý) Underworld je vlastně něco dost podobného jako předchozí film Rhony Mitry Soudný den - masakroidní žánrová zábava pro fanoušky. Na rozdíl od něj ale děj celkem dává smysl.

19.1.09

Zrádce [Traitor] - 60%

Samir (Don Cheadle) je muslim, který se nezajímá o politiku, jen občas prodá někde na Blízkém východě někomu Semtex. Pak se ale souhrou náhod dá dohromady s jakousi muslimskou teroristickou buňkou a protože mu kdosi kdysi zabil tátu bombou, začne buňce pomáhat s přípravou atentátů v Evropě a USA.

Jeho story se prolíná s pátráním "hodných" agentů FBI a CIA (Guy Pearce, Jeff Daniels), kteří jdou po krku buňce i Samirovi.



Zrádce je takový zvláštní hybrid, u kterého jsem se celý film nemohl rozhodnout, zda se mi celkem líbí, nebo mě vlastně dost nudí...

Scénář obsahuje některé zajímavé motivy (kolik nevinných lidí může zemřít v zájmu dobra?) a snaží se tvářit velmi seriózně. O to nepříjemnější jsou občasná místa, která jako kdyby vypadla z nějaké pitomosti s Van Dammem. Na jednu stranu je nám vysvětlováno, že konflikt muslimů s křesťany má velmi hluboké kořeny a nedá se nějak snadno smést ze stolu. Na druhou stranu je děj občas zredukován na jednoduchou rovnici "Když zabijeme toho snědého pána, tak bude na světě zase mír".

Musím ocenit, že některé z "překvapivých zvratů" jsem opravdu nečekal (resp. čekal jsem je jinak a jindy).

Podobně jako pro námět a scénář platí i pro režii, herecké výkony a technické aspekty filmu, že nic z toho není vyloženě nevydařené nebo směšné, ale nic z toho nestojí za zapamatování, diskusi nebo za dvojí zhlédnutí, pokud vezmeme v úvahu, jak kvalitní filmy s velmi podobným námětem dnes existují. Na druhou stranu je nutno uznat, že i přes svůj omezený rozpočet vypadá Zrádce slušně výpravně.

Prostě, jak říkám: Jsem na rozpacích. V úplně všech svých aspektech Zrádce připomíná nějaký velmi dobrý "HBO Movie of the Week". Je na vás, jestli to budete brát jako doporučení nebo kritiku.

P.S: Autorem námětu a producentem filmu je Steve Martin. Ano, tento Steve Martin!

Rapper Formerly Known as Joaquin Phoenix

Nevím, jak moc je to legrační (humor je subjektivní), ale opravdu to vypadá, že to Joaquin Phoenix, hvězda Gladiátora nebo Vesnice, nemá v hlavě úplně v pořádku.

Začalo to kuriózní děkovačkou, ve které mimo jiné ukázal, že neumí správně napsat vlastní jméno.

Následně vysvětlil reportérovi, že končí s herectvím a jeho kamarád Casey Affleck upřesnil, že se Joaquin bude nyní věnovat hudbě. Není divu, že si reportér myslel, že je to vtip.

Protože reportéři nedali pokoj, Joaquin se na ně rozhodl vyzrát tím, že si na klouby na rukou napsal "GOODBYE!". Bohužel přitom zapomněl na základní optické poučky:



Brzy poté se rozneslo, že Joaquina učí rapovat slavný Diddy, a že o tom Casey Affleck natáčí dokument.

A včera jsme konečně mohli uvidět epické záběry toho, jak Joaquin v převleku za tlustého bezdomovce rapuje a poté nekontrolovaně padá do publika.

Ae pořád je tu možnost, že je to všechno nějaký velice sofistikovaný vtip ve stylu Borata...



P.S: Joaquin je bratr Rivera Phoenixe, který umřel na předávkování drogami ve 23 letech.

16.1.09

Valkýra [Valkyrie] - 60%

Historické drama Bryana Singera vypráví o tom, jak koncem 2. světové války skupina nespokojených německých aristokratů, politiků a důstojníků připravila puč, jehož účelem bylo zlikvidovat Adolfa Hitlera, převzít moc v zemi, uzavřít mír a zachránit tak Evropu před zkázou.



Pokud se aspoň trošku orientujete v historii a víte, že Hitler dodnes spokojeně žije v Paraguayi s Elvisem, je vám asi jasné, že plán nevyšel a konec filmu tudíž pro vás nebude překvapením (nikdo z účastníků puče dnes v Paraguayi nežije).

Nacistické Německo mělo připraven plán Valkýra, který měl zajistit, aby v případě Hitlerovy smrti země neupadla do chaosu a nějaká skupina si nevpřivlastnila moc. Pučisté se rozhodli využít právě plánu Valkýra k tomu, aby těsně po zabití Hitlera rozhlásili, že se SS snaží provést puč, a pod touto zástěrkou pozavírali Hitlerovy sympatizanty a provedli puč sami.

Důležitost hraběte von Stauffenberga (Tom Cruise) spočívala v tom, že on vymyslel definitivní plán akce a on pronesl bombu k Hitlerovi. Vidíme scény s jeho manželkou a dětmi, nahlédneme trochu do jeho psychologie, ale co naplat - Tom Cruise není jako německý šlechtic moc uvěřitelný a přinejmenším stejně jako osud jeho rodiny by mě zajímaly osudy rodin jeho spoluspiklenců, ale o těch se nedozvíme zhola nic.

Valkýrie má doslova obsazení snů: Ostatní konspirátory hrají Bill Nighy, Terence Stamp, Kenneth Branagh, Eddie Izzard a další velice kvalitní (často evropští) herci. Zkrátka, Cruise je z nich zdaleka nejslabší (to neznamená, že je špatný, ale je horší než ostatní) a ať se snaží jakkoliv - je to pořád Tom Cruise (jeho rolička v Tropické bouři byla z hereckého hlediska mnohem zajímavější).

Bryan Singer nerežíruje špatně, ale také nijak geniálně. Nejlepší jsou psychologické scény, ve kterých se hrdinové prostřednictvím dvouznačných dialogů "oťukávají" a zjišťují, zda by ten druhý mohl být spojencem. Scény atentátu jsou napínavé, ale ne tak kvalitně napínavé, jako Obvyklí podezřelí. Dočkáme se také pár černohumorových okamžiků, třeba když nervózní telegrafista neví, co má dělat, protože "Od Stauffenberga přišel rozkaz k zatčení Goebbelse a současně z Vlčího hnízda doupěte přišel rozkaz k zatčení Stauffenberga."

A ke konci, kdy se plán totálně zhroutí a dojde na lámání chleba (a střílení z malé vzdálenosti do hlavy), se film Singerovi do značné míry vymkne z rukou. Objevují se postavy, které byste si zřejmě měli pamatovat z malé scény uprostřed filmu, případně jste si mysleli, že už jsou mrtvé, a pronášejí nadčasová poselství. Mám přibližnou představu, kdo byli Goebbels a Himmler, ale postav ve Valkýrii je prostě příliš mnoho a vztahy mezi nimi jsou nezapamatovatelné.

Většina Singerových filmů se mi dost líbila, ale obávám se, že tenhle je z nich nejhůře zvládnutý a neschopně produkovaný. Vypadá jako trochu výpravnější televizní inscenace (jako televizní inscenace by přitom fungoval lépe!) a přesto se vyhodily desítky milionů dolarů za úplně zbytečně věci jako realisticky digitálně zmrzačené prsty na von Stauffenbergově ruce (v 800 záběrech!!!). Ve srovnání s mainstreamovou hollywoodskou produkcí může možná Valkýra vypadat odvážně, protože nemá happyend a vyžaduje, aby divák věděl, že Hitler byl Němec, ale my kultivovaní Evropané máme k dispozici mnohem lepší kusy z tohoto žánru.

P.S: Tlusťoch který hraje Göringa je dost podobný Paroubkovi (víc než na téhle fotce).

P.P.S: Nepřehlednost děje byla ještě umocněna na n-tou při dnešní novinářské projekci, kdy byly prohozeny kusy filmu, takže to vypadalo, že se spiklenci pokoušejí postupně asi o pět atentátů na Hitlera.

15.1.09

Kamarádova holka [My Best Friend's Girl] - 40%

Tank (Dane Cook) si zakládá na tom, že se k ženským chová jako neuvěřitelný hajzl, což některé štve a některé hrozně rajcuje. Prostě to s ženskými umí. Někteří chlapi mu dokonce platí za to, aby se před jejich partnerkami/bývalkami předvedl v tom nejhorším světle, a ony si následně více cenily toho, co mají/měly.

Dustin (Jason Biggs) je hodný, ale hrozně nesmělý a trochu posedlý kluk, který fakt miluje Alexis.

Alexis (Kate Hudsonová) má Dustina vpodstatě ráda, ale ještě by si chtěla před vztahem trochu zašpásovat (s náhodnými sexuálními partnery).



Biggs, Cook i Hudsonová hrají tytéž role jako hráli ve většině svých předchozích filmů, přičemž Biggs už ve svém věku přestává být roztomilý a Hudsonová je ještě méně hezká než v Bláznově zlatě. A všichni tři jsou dost nesympatičtí. Tank z pochopitelných důvodů, Biggs je skoro stalker a Alexis tak trochu kurva.

To je ale všechno celkem vedlejší a nebránilo by to tomu, aby vznikla ucházející žánrová sprostá jednohubka. Hlavní problém je v tom, že filmu trvá 45 minut, než proběhne hlavní zápletka, kterou vidíte v traileru (a kterou pravděpodobně chápete po přečtení textu nad trailerem). To by mohlo být klidně zkompresováno do 15 minut (v traileru je to úspěšně zkompresováno do dvou). No a pak se dalších 45 minut děj hrozně vleče nesmyslnými oklikami, s naprosto nezajímavými vedlejšími zápletkami, než se konečně dovleče ke konci a koná se happyend, který je ve světle všech těch nechutností před ním opravdu pochybný.

Nicméně Good Luck Chuck bylo ještě o dost horší.

P.S: Film je opravdu hodně sprostý a ukazuje ženy pouze jako objekt určený k píchání. Ne že by to automaticky mluvilo v jeho neprospěch (v ten mluví jiné věci), ale velmi nedoporučuji brát na to přítelkyni.

Vítejte v KLDR! - 40%

Dokument Lindy Jablonské (vydařený snímek Kupředu levá, kupředu pravá) o přibližně dvacítce víceméně normálních Čechů, kteří se vydávají na organizovaný zájezd do KLDR.



Jak je řečeno i v traileru, v Korejské lidové demokratické republice neexistují jiné než "organizované" zájezdy. Účastníci zájezdu se nesmějí odchýlit z vytyčených tras, nesmějí se bavit s "domorodci" a nepřipadá v úvahu, že by někam vyrazili na vlastní pěst. A dál?

Dál nic moc.

Je zajímavé vidět obludné nedostavěné korejské monstrstavby, je úsměvné chvíli sledovat nervozitu hostitelů když se turista odváží zeptat na něco trochu netriviálního či dokonce politického. Pobaví korejská pionýrská monstrbesídka. Každé z toho pár minut. Nic dalšího zajímavého ve filmu není, protože tvůrci - jak ostatně od začátku upozorňují - nic zajímavého natočit nesměli, ani to neviděli, ani jim o tom nikdo neřekl.

Na ČT2, odpoledne při žehlení, klidně. V kině za peníze? Fakt ne.

12.1.09

Cesta na Měsíc 3D [Fly Me To The Moon 3D] - 20%

Rok 1969. Apollo 11 se připravuje ke startu a na jeho palubu se dostaly mouchy, které by hrozně chtěly letět na Měsíc...



Začátek tohoto filmu v sobě měl náznak jistého příslibu - když je nám poměrně procítěně servírováno, jak chtěl Kennedy poslat Američana do vesmíru atd. Pak ale přijde první záběr na hlavní hrdiny filmu a nadějím je konec. Jsou strašným způsobem nesympatičtí co do vzhledu, hlasů i chování. Úplně všichni! Takovýmto způsobem vymodelovaná a rozhýbaná 3D animace by mě možná mírně zaujala před 20 lety, ale dneska...?! Co si tvůrci proboha mysleli?

V rukou Pixaru by se možná z tohoto příběhu dalo vytěžit něco zajímavého. Některé vedlejší dějové linie, jako třeba ta se zlými konkurenčními sovětskými mouchami, by mohly být v nějakém úplně jiném podání vtipné. Ale v současné podobě je Cesta na Měsíc jen devadesáti minutami nudy střídané s hyperkýčovitostí a občasným - docela osvěžujícím - WTF momentem, jako je například reálný živý Buzz Aldrin, který se objeví úplně na konci a řekne nám, že ve skutečném Apollu žádné mouchy nebyly. Díky, Buzzi, už jsem se bál!

A protože už se jistě nemůžete dočkat technického srovnání s Kozím příběhem, tak tady je: Animace Cesty na Měsíc je o trochu horší, zatímco design hrdinů a scén je mnohem horší. Spousta virtuálních kulis pozůstává z velikých sterilních pustých jednobarevných ploch bez jakékoliv textury.

P.S: K trojrozměrnému aspektu se nijak vyjadřovat nemohu, neboť jsem film viděl ve 2D.

11.1.09

Bolt: Pes pro každý případ [Bolt] - 60%

Pes Bolt je hvězdou televizní show, ve které hraje superpsa se superschopnostmi, bojujícího se superzločinci. Bolt ovšem neví, že je to jen show a myslí si, že je doopravdy superpes. Pak se jednoho dne ztratí a musí se dostat ke své malé majitelce přes celé Spojené státy, za pomoci toulavé kočky a křečka v plastikové kouli.



Bolt vznikal u Disneyho za značných "porodních bolestí" (v pokročilejší fázi ho "kočíroval" John Lasseter z Pixaru) a je to na něm vidět.

Jeho námět je v nejlepším případě "standardně fádní", v horším případě "trapný a nudný". A hodně podobný příběhu Buzze Rakeťáka z Toy Story. Nejen námět, ale i scénář se ubírá přesně nalinkovaným směrem, a v jeho průběhu nás nečeká ani jedno překvapení, ani jeden originální zvrat, nic. Ani ta potenciálně plodná myšlenka se psem, který se domnívá, že je superpes, není naprosto nijak vytěžena a vypadá to, jako by tvůrcům spíš vadila. Není to hnusné, trapné nebo nesnesitelné. Je to jen značně únavné a uspávací, pokud jste v životě viděli pár (jakýchkoliv) filmů.

Na druhou stranu to, řemu se říká "technická stránka", je v Boltovi téměř dokonalé. Animace je skoro jako od Pixaru, postavičky jsou roztomile navržené, dabing je (aspoň v originále) slušný, jednorázové vtípky jsou vtipné (ale spíše pro dětičky než pro fanoušky dějově podobné Tropické bouře) a některé sekvence téměř dojemné (když se v nich nemluví). Jde rozhodně o "áčkovou záležitost", ale Pixar to holt není...

P.S. (a to berte pouze jako zajímavost, nikoliv jako kritiku tohoto filmu): Bolta měl původní natáčet režisér Lilo a Stitche. Mělo se to jmenovat American Dog, mělo to být mnohem černohumorovější, výtvarně úplně jinak pojaté a - obávám se - mnohem zábavnější:

Ježíš je normální - 60%

Reminiscence mladé Terezy Nvotové na dobu, kdy jako malé děcko navštěvovala školu vedenou extrémní křesťanskou odnoží "Triumfální centrum víry", a pohled na dnešní činnost tohoto centra.



Tereze Nvotové je těsně přes dvacet let a s přihlédnutím k této skutečnosti je její film lepší než lecjaký dokument mnohem starších a zkušenějších tvůrců.

Můj problém při sledování filmu ovšem pramenil z toho, že jsem viděl mnoho materiálů o tom, co církve a kulty provádějí v USA, a ve srovnání s tím je Ježíš je normální slabá polívčička, která mě nemohla šokovat nebo překvapit. A vzhledem k tomu, že jde opravdu jen o nahlédnutí, a Nvotová se nesnaží o nějakou analýzu, pointu nebo osobní názor, je film občas dost nudný, což je vzhledem k jeho délce (kousek přes hodinu) na pováženou.

Metody, jakými Triumfální centrum víry (odnož Word of Faith) a jemu podobé organizace využívají slabosti různě narušených lidí si v ničem nezadají s metodami NSDAP nebo Al-Kajdy, a samotná existence těchto organizací je pro mě dostatečným důkazem toho, že Bůh buď neexistuje, nebo je zlý, pokud tohle dovolí.

Pokud umíte anglicky, dostane se vám téhož v ryzejší podobě ve filmu Jesus Camp. Pokud se na toto téma chcete dobře neobjektivně pobavit, pak vám doporučuji Billa Mahera ve filmu Religulous.

P.S: Od jednoho z těch nebohých psychicky zneužívaných jsem se dozvěděl, že organizace, o které je ta současná část filmu, je jiná organizace, než ke které Nvotová chodila do školy. Jako kdyby to nebylo jedno...

Výměna [Changeling] - 80%

V roce 1928 zmizel v Los Angeles malý syn Christine Collinsové (Angelina Jolie). Syn se za pět měsíců našel, ale Christine je upřímně přesvědčena, že to není její syn, ačkoliv policie a chlapec tvrdí opak.



Clint Eastwood je Bůh. Člověk by očekával, že ve svých 78 letech neudrží moč, natož myšlenku, a on pořád točí skvělé filmy, možná by se dokonce dalo říct "čím dál skvělejší".

Výměna je zajímavá tím, že jde o film na motivy skutečných událostí, a ačkoliv trailer vypadá, jako by šlo pouze o osud Christine a jejího syna, film má ještě jednu nebo dvě další důležité dějové linie, odvíjející se zcela jiným směrem, a je hezkým důkazem toho, že skutečnost je často bizarnější než nejšílenější fiktivní příběh.

Všichni dobře hrají (Angelina, John Malkovich v menší roli kněze, který jí věří, i několik méně známých herců), film je napínavý a překvapivý (pokud celou story předem neznáte, o čemž pochybuji) a především vypadá, jako že byl natočený v naprosté pohodě a byla to naprostá brnkačka. Což rozhodně není pravda, protože je v něm například spousta složitých digitálních triků (m.j. vytváření dobového Los Angeles a odstraňování Angelininých tetování).

Vadilo mi pouze to, že film občas sklouzne do nějaké přesně vymezené hollywoodské škatulky - například když je Christine uvězněna na psychiatrii, mezi zlé doktory a podmračené sestry, je vám úplně přesně jasné, co a jak se zde příštích 15 minut bude dít - a také se to děje. Je to trochu škoda, protože většina filmu je originální, netuctová a především nepředvídatelná.

7.1.09

Ocas Ještěrky - 20%

Opravdu není snadné vyprávět, o čem je film Ivo Trajkova Ocas ještěrky. A i kdybych se odvážil to sepsat, jistě by mi záhy někdo vysvětlil, že jsem prd pochopil, a že to vlastně bylo o něčem jiném. Takže si radši přečtěte synopsi na oficiálních stránkách. Stojí tam např. o hlavním hrdinovi toto:

Vnitřní (a vlastně nereflektovaný) spor a trápení ústřední postavy se odehrává často v rituálech, symbolických opakováních, že cesta k poznání sebe sama je nejen plná nejistoty, ale probíhá často nevědomě, v každodenních situacích mnohých pokušení a ztajených [sic] zkoušek. (Je-li možné odkázat k analogickým postupům, pak jistě ke struktuře motivů a situací v Kieslowského filmech.)

Já bych stručněji napsal, že hlavní hrdina je loser a kokot. Narozdíl od Kieslowského.



Ocas ještěrky je "art-film" v tom nejhorším možném, urážlivém smyslu slova. Je to dílo filmaře, který má vyšší cíle a domnívá se, že jeho tvorba má vyšší poslání, ale přitom by neuměl srozumitelně odvyprávět ani příjezd vlaku do nádraží a "art-postupy", které používá, nejenže už dávno nejsou originální, ale řada z nich je dnes již natolik zprofanovaná, že jejich pouhá přítomnost v normálním filmu bývá často používána jako parodický prvek. Ale on to neví. Nebo to snad ví a skutečně si říká: "Proženu to modrozeleným filtrem jako z Matrixu nebo Underworldu nebo Smrtonosné pasti 4 (nebo 20 dalších filmů) a tím to získá větší pocit odcizenosti NO TO JE BOMBA TO KOUKÁTE ČESKÉHO LVA SEM!!!"...???

Jeden z hrdinů se jmenuje Gabriel, chodí do klubu "klubangel.cz", má bílé oblečení, umí se teleportovat, občas má křídla a předpovídá těhotenství a smrt. Z toho si inteligentnější divák možná má odvodit, že by teoreticky mohlo jít o nějakou nadpřirozenou postavu...

Pokud vám trailer připadá "trochu nudný", pak film samotný je ještě mnohem nudnější, neděje se v něm většinu času vůbec nic, herci (většinou dost nešťastně obsazení) na sebe divně koukají a občas řeknou náhodnou větu nebo udělají náhodný pohyb, a do toho hraje instrumentální hudba, která zní jako kdyby si někdo v obchodě s hudebními nástroji před koupí zkoušel nový syntezátor.

Ocas ještěrky vypadá úplně přesně jako dílo člověka, který zplodil následující text a myslel ho vážně:

V postprodukčním procesu byl při barevných korekcích posunut obraz do chladného, modro-tyrkysového tónování, podpořeného "studeným" světlem v první třetině filmu, do kterého se postupně dostanou "teplejší" zdroje světla, až k přeměně k vyloženě teplému svícení, jako výraznému kontrastu uvnitř takto chladného obrazu. Jedině poslední scéna, prezentující ono skutečné osvobození hlavní postavy, tedy "pravé probuzení" je odlišena od chladného tónování. Barvy kostýmů, i když jsou v opačném žluto-červeném spektru jsou viditelně desaturované přítomností chladného filtru, a nabývají na sytosti až v průběhu vyprávění, aby tak podpořily komplexní barevnou koncepci filmu. Výjimku tvoří Gabriel, oblečený naopak do neutrálních až chladnějších barev, které splývání [sic] s pozadím. Kulisou první poloviny příběhu je velkoměsto, pojímané jako geometrický svět ve kterém vládne pravý úhel, zatímco pozadí druhé poloviny je světem vesnice a městečka, tedy opak. To vše jsou ale jen nástroje, které by měli [sic] sloužit svému cíli. Rád bych tedy navázal na něco, co lze nejlépe vystihnout termínem "the art of storytelling" v té nejlepší tradici vyprávění "příběhů obyčejných lidí" nenásilně "neobyčejným" způsobem jak jí známe z francouzského filmu, i s jeho vysokými nároky na styl a "cinematičnost". Cílem byl tedy vznik kultivovaného snímku s parametry "art-filmu", avšak určeného mnohem širšímu diváckému okruhu.

Za sebe musím pouze konstatovat, že jsem viděl francouzský film Asterix na olympijských hrách a nic takového v něm nebylo.

3.1.09

Podivuhodný případ Benjamina Buttona [Curious Case Of Benjamin Button] - 100%

Benjamin Button (Brad Pitt) se narodil narodil v New Orleans té noci, kdy skončila (první) světová válka. Už od narození ale byl jiný než ostatní. Narodil se totiž jako vrásčitý stařec a během svého života mládl a mládl. Přesněji řečeno, Benjaminova tělesná schránka mládne, zatímco psychicky se vyvíjí přesně tak, jak by měl. A jak se dá žít takový život? To se dozvíme během téměř tříhodinového filmu.



Pokud se Benjamin Button nějakému recenzentovi nelíbí, je velice snadné napsat na něj zdrcující recenzi a dá se napsat velice vtipně. Bohužel, mně se Benjamin Button velice líbil, takže mě teď čeká těžší a méně zábavný úkol...

Film sleduje opravdu celý Benjaminův život, od začátku do konce (nebo od konce do začátku?). Samozřejmě z něj bylo nutno vybrat jen ty nejzásadnější okamžiky a lidi, kteří formovali Benjaminovu osobnost a názory. Od jeho adoptivní matky, černošky Queenie (pravé rodiče nepoznal) přes obyvatele v domově důchodců, kde vyrůstal, až po Daisy (Cate Blanchettová), jeho osudovou životní lásku.

Není možné nesrovnávat tento film s Forrestem Gumpem. Oba vznikly podle literární předlohy (Fitzgeraldova kratičká povídka ale nemá s filmem téměř nic společného a hlavní hrdina v ní mládne i mentálně), oba zachycují dlouhé období v životě "výjimečného prosťáčka", oba jsou slzopudné a oba představují revoluci ve filmové technologii (o tom záhy). A k oběma napsal scénář stejný člověk, Eric Roth.

Forresta i Benjamina považuji za výjimečně vydařené filmy, ale každého z jiných důvodů. Je velice zajímavé sledovat, jak oba filmy obsahují velmi podobné elementy, ale v rukou jiného režiséra je výsledný efekt úplně jiný. Nepíšu "opačný", ale prostě úplně jiný.

Zatímco Zemeckis vyprávěl Forresta Gumpa jako roztomilou pohádku (i roztomilé pohádky mohou být chvílemi smutné!), David Fincher většinu Benjamina Buttona vypráví věcně, jako kdybychom se dívali na životopis někoho, kdo se později proslavil jako nepříliš významný politik, vynálezce nějaké vakcíny, nebo něco podobného. Fascinující je skutečnost, že tímto věcným způsobem vypráví děj, který je nepravděpodobný, pohádkový, plný symbolů a magický! Celý Benjamin Button je také velmi temný. Občas je v něm nějaký vtípek, ale pochmurnost byla tak všeobjímající, že jsem podvědomě stále očekával, že v příští scéně někdo někomu vyndá vnitřnosti a sní je, nebo aspoň někdo začne zběsila řvát a v zoufalství mlátit hlavou o zeď. Ale ne. Film plyne dál, většina jeho postav je zamlklá a klidná, a do toho téměř podprahově zní vrcholně originální hypnotická hudba Alexandra Desplata.

A to je asi výčitka, která bude na Fincherovu adresu v souvislosti s Benjaminem Buttonem adresována nejčastěji: Film působí na první pohled velice chladně a odtažitě. Hrdinové jako kdyby vůbec neprojevovali své emoce. Pokud by šlo o něčí režijní debut, byl bych na pochybách, zda jde opravdu o záměr. Ale vzhledem k předchozí Fincherově tvorbě nepochybuji o tom, že o záměr jde. Když někdo jednou prostou větou fatálně změní život někoho jiného, a tomu se jen na zlomek vteřiny mihne cosi v obličeji, je to skoro působivější, než když ve Forrestu Gumpovi někdo naplno pláče a k tomu burácejí tklivé smyčce.

Čímž se plynule dostáváme k tomu, že by Benjamin Button dopadl naprosto katastrofálně, kdyby v něm nebyli skvělí herci a naprosto dokonalé triky. Byl to obrovský risk, ale naštěstí to vyšlo a přinejmenším Pitt a Blanchettová předvádějí své životní výkony. Hrají své postavy v rozmezí mnoha desetiletí a Pitt navíc musí hrát dítě v tělě starce a naopak. Ani na sekundu jim nepřestanete věřit. Ani na sekundu si neříkáte "ten Brad Pitt je dobře namaskovaný" - ale prostě vidíte na plátně mladého nebo starého člověka. Naprosto nemáte šanci poznat, že ve více než třetině filmu vůbec nevidíte Pitta, nýbrž jiné herce, na jejichž těle je namontována digitální stará/mladá mladá hlava Pitta, počítačem animovaná podle jeho reálné mimiky, natočené zvlášť ve speciálním studiu. Dlouhý rozhovor o tom je například zde, ale hlavní je, že to vypadá naprosto věrně a asi milionkrát lépe, než cokoliv v Beowulfovi. Vlastně je to tak dobré, že Benjamin Button možná toho Oscara za triky nedostane, protože si spousta akademiků neuvědomí, co všechno musely být triky, a že ve filmu nehraje žádný stařeček, který náhodou vypadá jako Pitt...

Čímž se dostáváme k další důležité věci, a to k Fincherovu pověstnému perfekcionismu, který je v případě tohoto filmu dohnán téměř ad absurdum. Nejde jen o triky s mládnutím/stárnutím. V tomto filmu je vlastně všechno trik, protože každý záběr vypadá jako něco snového. Stíny a barvy jsou trochu příliš výrazné, hloubka obrazu je trochu nepřirozená, detaily jsou trochu příliš ostré... Ne, to nejsou nechtěné artefakty vzniklé při natáčení digitální kamerou. To je pečlivě naplánovaný a bezchybně zrealizovaný unikátní "look". Každá sekunda filmu je tak dokonalá, že z toho téměř jde strach, a opět - na někoho to může působit negativně, "chladně" a "odtažitě".

Nejdůležitější ale je, že mě Benjamin Button neokouzlil proto, že jde o trikový film a o fantasy. Je to především skica o životě, který - byť není věčný - může přesto být naplněný. Bizarní Benjaminovo mládnutí je samozřejmě použito k pár unikátním zápletkám a ke zvýraznění motivu "těžkého soužití osudových milenců", ale není to to nejdůležitější. Ty nejlépe fungující scény vycházejí prostě z toho, že lidé, kteří nejsou hloupí, dělají věci, které nejsou hloupé, a my chápeme jejich pohnutky nebo nerozhodnost, soucítíme s nimi a buď jim závidíme, nebo jsme rádi, že jsme na tom líp, než oni. A to je - pokud si dobře pamatuji - pointa toho, proč filmy existují.

Samozřejmě si můžete myslet, že jsem z Benjamina Buttona naměkko proto, že jsem nedávno oslavil čtyřicítku a tudíž na mě doléhá, že už mám třetinku života pomalu za sebou. To je vaše svaté právo a já vám ho nemůžu vzít. A vy mi zase nemůžete vzít zážitek z tohohle filmu. Takže tak...

P.S: Fakt se v tomhle případě vykašlete na ten existující DVDRIP a jděte na to do kina. Tenhle film si zaslouží velké plátno, nejkvalitnější zvuk a ničím nerušenou pozornost.

Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám [How To Lose Friends And Alienate People] - 40%

Sidney Young je mladý, nespoutaný, nevycválaný, britský bulvární pisálek. Dostane velkou šaanci ve velkém newyorském časopise, kde má mít na starosti klepy o hollywoodských hvězdách. Bohužel, jeho nevycválanost a absence servítků nenachází pochopení u konformního šéfa (Jeff Bridges) - byť tento byl před dvaceti lety jako Sidney. Další problém spočívá v Sidneyho ne-zcela-pochopitelném love/hate vztahu s editorkou (Kirsten Dunstová) a v jeho touze po sexu s mladou hvězdičkou (Megan Foxová).



Tento film má svým námětem hodně společného s vydařeným Ďábel nosí Pradu. Podobně jako Ďábel nosí Pradu vznikl i tento film na motivy autobiografické knihy skutečného člověka. Rozdíly jsou pouze v tom, že se odehrává ve světě filmu a showbyznysu místo ve světě módy, a že není dobrý.

Simon Pegg (brzy ho uvidíme jako mladého Scottyho v novém Star Treku) je velmi zdatný komik a v tomto filmu se velmi snaží, což je chvályhodné, protože téměř nesleze z plátna. Bohužel, Dunstová je slabší, Bridgesova role je pouhé cameo a Megan Foxová, ať je jakkoliv hot, hraje v tomto filmu dost hrozně.

Úplně nejzákladnějším problémem této komedie ovšem je námět a scénář. Nepopírám, že jsem se dočkal několika fajnových hlášek (přejatých doslova z knihy?) a několika scén s dobrým komediálním timingem. Hlavní hrdina se ale od začátku chová jako debil, místy jako vyloženě zlý a zákeřný debil, a divák nemá nejmenší důvod, proč by mu měl fandit dříve než v posledních pěti minutách, kdy z ničeho nic přestane být debil. Tón filmu velmi divoce osciluje mezi několika polohami od seriózní romance po grotesku a v nejednom okamžiku jsem zíral na nečekané zvraty s otevřenou pusou a říkal jsem si, jestli omylem promítač nevynechal pár vteřin nebo minut filmu. Některé velmi zásadní scény totiž ve filmu vůbec nejsou, nebo jsou odbyty zběžnou montáží, zatímco v jiných okamžicích se film strašně vleče a ne-moc-dobrý režisér (dosud točící televizní seriály) se dlouhé minuty babrá v komediálních situacích, které přestanou být vtipné už po pár sekundách, nebo nikdy vtipé nebyly. Extrémně talentovaný režisér by mohl v této situaci ledacos zachránit, ale Robert B. Weide jím není.

Ale humor je subjektivní, že ano...

Humor a vkus jsou relativní

Jak co na člověka působí, to je obrovským způsobem závislé na okolnostech, souvislostech a informovanosti.

Například kdybych někde vystavil tuto fotografii před týdnem, tak na tom nebude vůbec nic ani trochu vtipného nebo nechutného...

Jett Travolta