Happy-Go-Lucky - 60%

Poppy je asi 30 let stará, ne moc bohatá, a žije v současé Británii. Je učitelka, nemá chlapa a je hrozně optimistická.



Vlastně bych to už ani nenazval optimismem. Když jste tak optimističtí, že se dětinsky hihňáte i v situacích, kdy vám jde o zdraví či o život, a ignorujete rady, které vám pomáhají to zdraví si uchovat (např. od instruktora v autoškole), tak už bych to nenazýval optimismem, ale nějakým sprostším slovem.

Film je dvouhodinovou mozaikou různých výjevů z Poppyina života. Nedočkáme se nějakého vývoje její postavy (občas má náběh k serióznosti, ale po chvíli zase jede ve starých kolejích), nedočkáme se žádných narativních prvků v obvyklém smyslu těchto slov.

Dočkáme se několika rozkošných epizodek, které by mi přišly super jako praštěná komická vložka v Bridget Jonesové, ale nepřijdou mi zdaleka tak super jako něco, co má vytvářet základní kostru celého filmu.

Dialogy a herecké výkony jsou velice působivé a místy máte skoro dojem, že se díváte na dokument. Skoro. A kdyby to dokument byl, asi bych byl nadšenější. Ale pokud je to původní příběh, odehraný herci, nevidím důvod, proč se na to dívat, když v každé hospodě v každou danou chvíli sedí několik podobných týpků a stačí jim jenom koupit pár piv, abyste si jejich šílenost užili z první ruky a stoprocentně reálně.

Mike Leigh se tímto filmem v mých očích definitivně zařadil po bok Davida Lynche nebo Petera Greenawaye (mluvím o jejich současné tvorbě). Je to rozhodně inteligentní člověk a extrémně schopný filmař, jehož aktuální filmy se se mnou naprosto míjejí a nikdy v životě bych si s ním nechtěl o ničem povídat, kdyby třeba přijel do Prahy na Febiofest... A přesně tato věta je pro mnohé z vás jistě velkým doporučením. V tom byla její pointa.

P.S: V podstatě souhlasím s textem recenze Aleny Prokopová (až na tu poslední větu s Umučením Krista). Akorát že pro mě to všechno je argument, podporující mé šedesátiprocentní hodnocení a nikoliv její stoprocentní.