27.7.09

Všude dobře, proč být doma [Away We Go] - 60%

Muž a žena. Je jim něco přes třicet, nemají moc peněz a čekají dítě. Vydávají se na cestu po USA a Kanadě, za příbuznými a známými, a hledají nový domov a obživu.



Musí se nechat, že Sam Mendes je velmi všestranný a dokáže natáčet filmy tak rozmanité, že byste vůbec neuvěřili, že jsou od stejného člověka. Na jednom konci pomyslného spektra stojí Road to Perdition, drahé dobové drama se superhvězdami, a na konci druhém třeba tenhle film: Komorní televizní inscenace, nebo spíše několik dílů komorního televizního seriálu, slepených dohromady.

"Epizod" je přibližně půl tuctu, přibližně polovina z nich je velmi dobrá a/nebo dojemná, a druhá polovina ujde. Všichni herci hrají velmi dobře (včetně těch, kteří podle scénáře mají být totálně nesnesitelní) a zaplaťpánbůh za to, protože tenhle film je postaven výhradně na hereckých výkonech.

Čímž se dostávám k tomu, že různé postavy - byť dobře zahrané - jako kdyby patřily do různých filmů. Například hlavní hrdinové jsou velmi reální lidé, se kterými se divák snadno ztotožní, zatímco někteří jejich přátelé a známí jsou absurdní karikatury jako z "Přátel" nebo podobného kvalitního sitcomu, do kterého by se ovšem zase naprosto nehodili hlavní hrdinové.

Film nakonec skončí šťastně a Burt a Verona najdou místo, kde vychovat potomka. Kdyby ale předtím navštívili o tři rodiny více nebo o tři méně (nebo se prohodilo pořadí těch návštěv), na výsledném poněkud rozpačitém vyznění by se vůbec nic nezměnilo.

Matně si vzpomínám, že jsem velmi podobný dojem (příjemný sled náhodných epizodek s různými pošuky a lidskými troskami) měl z filmu Camerona Crowea Elizabethtown.

There Will Be Hook!

Legenda ožíva: Jeseň!



Nutno ocenit, že trailer výjimečně nepoužívá skladbu "Requiem For a Tower", ale pouze její imitaci...

25.7.09

Admirál [Адмиралъ] - 60%

"Životopisný" (s velkými uvozovkami) film o admirálu Alexandru Kolčakovi, přesněji řečeno o necelých pěti posledních letech jeho života (byl popraven v roce 1920).



V osmdesátých letech jsem se ve škole z pochopitelných důvodů o Kolčakovi moc nedozvěděl. Pokud máte stejný problém, dožeňte si rychle vzdělání zde.

Film začíná v okamžiku, kdy se Kolčak definitivně stane slavným námořním bojovníkem (a záhy je povýšen na admirála) a pak pokračuje přes bolševickou revoluci, přes jeho snahu o boj proti ní až po jeho neslavný konec. Do toho je přimontována zásadní dějová linie o osudové ženě, do které se zamiluje (přestože má manželku a dítě) a prožijí spolu osudový vztah. Nevím, jestli na tom je něco pravdy (na Wikipedii o té ženě není ani zmínka) a je to celkem jedno. Nemusíte totiž být historik na to, aby vám došlo, že Admirál není tradiční historický film.

Admirál se mi docela dost líbil, ale pravděpodobně ze zcela jiných důvodů, než tvůrci zamýšleli. Je to jedna z nejvýpravnějších (nebo aspoň z nejvýpravněji vyhlížejících) ruských produkcí a její tvůrci se zuby nehty snažili kopírovat intelektuální náročnost a audiovizuální formu spektáklů Michaela Baye (jako tematicky nejbližší se samozřejmě nabízí jeho Pearl Harbor). Více než z traileru je to patrné z tohoto sestřihu několika delších scén a z tohoto brutálního videoklipu (ta písnička naštěstí ve filmu samotném není).

To znamená, že hrdinové (úplně všichni jsou aristokrati) jsou totálně nadživotní a osudoví ("Miluji vás. Proto se s vámi nemohu již nikdy setkat. Sbohem!"), bitvy patřičně epické (spousta statistů a velmi dobré triky) a hudba kopíruje Hanse Zimmera (dokonce jsem párkrát identifikoval tóny z Pearl Harboru). Film je tudíž zábavný podobně jako nejpatetičtější Bayovy okamžiky a přitom místy trošku skřípe (například ženské sbory na soundtracku jsou trochu moc vlezlé, zpomalené záběry jsou trochu moc samoúčelné) a tím získává nádech jemné parodie.

Další zajímavost pak tkví ve scénáři. Nebyl jsem u toho, co se na počátku století v Rusku dělo, ale akceptujeme-li Wikipedii (viz odkaz výše) jako víceméně objektivní, pak je scénář filmu něco neuvěřitelného. Člověk, který byl zodpovědný za to, že "in Ekaterinburg alone more than 25,000 people were shot or tortured to death" je zde idolizován jako hrdina bez bázně a hany, který se navzdory osudu a zlým bolševikům (což jsou vesměs slintající domorodci) snaží ochránit svaté ideály carské Rusi před... zřejmě před ní samotnou, protože nakonec se proti němi postaví úplně všichni. Ve filmu není ani zmínka o tom, že by Kolčak za svého života udělal cokoliv kontroverzního nebo dokonce odsouzeníhodného. Byl to prostě jen idealista a věrný syn vlasti, kterého doba nepochopila. Což se dá koneckonců říct i o Hitlerovi, ale o něm ještě Rusové podobný film nenatočili.

Takže - nenudil jsem se. Buď jsem se bavil, nebo nevěřicně valil oči. Řekl bych, že pokud se vám líbí Angelika, markýza andělů (bez ohledu na to, z jakých důvodů!), tak se vám bude líbit i Kolčak.

P.S: Bonus za "Českou jednotku", což jsou raubíři a zrádci, kterými opovrhují úplně všichni.

23.7.09

Operace Dunaj - 40%

Brzy ráno 21. srpna 1968. Starý polský tank, přezdívaný "Beruška", zabloudil se svou čtyřčlennou (polskou) posádkou někde u hradu Trosky a v malé vesnici vrazil do zdejší hospody, čímž překvapil asi tucet štamgastů, kteří zde dojížděli po celonoční oslavě. Co teď? Tank rozbitý, Poláci ztracení, nenávist a jazyková bariéra velká.



Jde o česko-polský film, na který jsem se docela těšil, protože mi základní premisa přišla přišla zajímavá a s velkým potenciálem. Špičkoví polští herci a špičkoví čeští herci, každý hovořící svým jazykem (ti druzí jsou otitulkovaní) a hořká komedie z doby "Mezinárodní přátelské pomoci". Mělo to potenciál, mělo...

Bohužel, režisér je polský debutant, který film natočil podle své vlastní divadelní hry, což je brutálně vidět. Jakmile se má dít něco trochu složitějšího než "pár lidí spolu rozmlouvá v jednom lokále", má obrovský problém dát tomu nějakou soudržnost, což občas vede až k úplně bizarním scénám, třeba když tank odjede (má to být navždy), za chvíli se ozvou hlasité zvuky a střelba, pak se tank vrátí a všichni ho najednou radostně vítají a křičí, jak to bylo super, aniž by věděli, kde ten tank byl, co tam dělal, proč se vrátil a kdo na koho střílel (my jako diváci jsme to viděli, ale nikdo z těch vítajících ne). Nebo když je jeden štamgast cca. 12 hodin zamčen na záchodě a je v bezvědomí, ze kterého se probudí přesně v okamžiku, kdy si ostatní uvědomí, že ho 12 hodin neviděli, zařve "jsem tady!" a upadne opět do bezvědomí. Nebo když tentýž štamgast opilecky křičí, že umírá, tak mu ostatní okamžitě vystrojí pohřeb a nosí ho na marách, aniž by se třeba přesvědčili, jestli opravdu umírá nebo je jenom ožralý...

Také musím přiznat, že mě moc nebavilo nic, co se týkalo polské osádky tanku (případně ostatních polských vojáků, kteří jsou někde jinde v Čechách a s příběhem mají pramálo společného) a vadilo mi, že ti dobří čeští herci jsou využíváni převážně jako křoví, které má především vyjukaně koukat a pak najednou začít Poláky milovat.

Obávám se, že se režisér pokoušel kopírovat Menzelovu absurdní poetiku, nebo - ještě hůře - mu s tím kopírováním pomáhal sám Menzel, který ve filmu hraje a je uveden v titulcích jako "režijní poradce", nebo něco podobného. Každopádně to dopadlo špatně a posledních 15 minut, které zřejmě mají být dojemné, je tak neuvěřitelně strašných (chtěl bych napsat "jako z Marsu", ale výstižnější bude "jako z Vídně"), že kdyby takový byl celý film, bylo by to čistých nula procent.

Vdaná snoubenka [The Accidental Husband] - 40%

Uma Thurmanová hraje expertku na manželské vztahy, která má svůj rozhlasový pořad a vysvětluje ženám, jak to chodí s chlapy. Chystá se provdat za distingovaného džentlmena (Colin Firth), ale přitom zjistí, že podle oficiálních záznamů je provdána za nějakého požárníka (Jeffrey Dean Morgan), o kterém v životě neslyšela! Je zapotřebí tuto zvláštní chybu napravit, ale když on ten požárník má takové charisma!!



Romantická komedie, ve které je málo humoru, žádná originalita a romantika velmi pochybného stylu: (Spoiler!) Ukáže se, že požárník se ve skutečnosti chtěl hrdince pomstít za jistou věc, kterou mu (naprosto nevědomky) kdysi dávno ublížila, a že je tudíž vlastně hrozný hajzl. Ale je tak sexy (hrál komedianta ve Strážcích), že ho Uma prostě miluje a vykašle se na toho hodného milujícícho Colina Firthe.

No, ženské jsou divné, a pod "romantikou" si představují nejpodivnější věci. Každopádně je ale tenhle film nenápaditý remix částí jiných romantických filmů. Všechno (ale úplně všechno) v něm jste už viděli jinde, lépe a s hezčími herečkami v hlavní roli (sorry, Umo, ale je čas přeorientovat se na starší role).

21.7.09

Muži v říji - 60%

V malé jihomoravské obci Mouřínov se chystá soutěž ve vábení jelenů (tj. několik chlapů v mysliveckém mundůru dělá zvuky jako jeleni a jiní chlapi v mysliveckém mundůru to hodnotí). Má na ni dorazit dokonce ministr zemědělství a premiér, čehož chce starosta využít, aby dosáhl toho, že do města konečně bude vybudována slušná silnice. Kromě toho sledujeme osudy ještě asi tuctu dalších vesničanů, kteří si žijí své divné životy...

Kdysi jsem o filmu Roberta Sedláčka Pravidla lži napsal, že obsahuje velmi kvalitní momenty. Totéž napíšu o jeho novém filmu Muži v říji, přestože jde o zcela jiný žánr. Dokonce zajdu tak daleko, že napíšu, že se mu jako prvnímu českému tvůrci podařilo natočit něco, co se svou poetikou blíží filmům Wese Andersona (Jak jsem balil učitelku, Taková zvláštní rodinka, Svět pod vodou, Darjeeling s ručením omezením)!

Muži v říji totiž není obvyklá komedie (a už vůbec to není vesnická komedie v troškovském duchu, zaplaťpánbůh). Ony se v ní totiž nedějí skoro žádné vtipné věci a převažují ty smutné nebo nepříjemné. Ale jsou tak absurdní a současně tak povědomé, že vzbuzují nezanedbatelné pobavení.

To je ve srovnání s většinou ostatních českých filmů obdivuhodné. Bohužel, Muži v říji také trpí neduhy mnoha jiných českých filmů: Nedostatečná dramaturgie, příliš mnoho málo vykreslených postav, celková technická odbytost díky malému rozpočtu - místy je "neosvětlení" takové, že hercům vůbec není vidět do obličeje a z filmu se stává rozhlasová hra, neboť vizuální složka je v tu chvíli zbytečná.

Samozřejmě není příliš fér, vyčítat televizním Mužům v říji, že nám nepředvedou nějakou výpravnou cestu indií nebo pestrobarevné mořské potvory. Je ale velmi fér, vyčítat jim, že postava, která mohla být nejvděčnější (obecní vlasatý blb) je nejtrapnější a skoro jako něco z Trošky, a že se mnohé z postava objeví jen v pár scénkách, vzdálených od sebe 20 až 40 minut (film má skoro dvě hodiny, což je dost vražedná stopáž).

Sedláček ukazuje, že umí vést herce a dobře budovat atmosféru. Má potenciál. Ale to samé jsem psal už u jeho předchozího filmu a pořád ho nějak ne a ne využít naplno...

18.7.09

Zastav a nepřežiješ 2: Vysoké napětí [Crank: High Voltage] - 60%

Chev Chelios (Jason Statham) na konci prvního dílu nezemřel! Gangsteři ho zachránili, vzali mu srdce a dali mu místo něj dočasné umělé (aby ho udrželi při životě, než mu seberou další orgány, počínají penisem). Chevovi se to nelíbí a vydává se své srdce hledat. Problém je v tom, že aby mu fungovalo to dočasné, umělé, potřebuje pravidelný přísun elektrického proudu...



Pokud pochybujte o logice této zápletky, nebo o tom, že někdo spadne z několikakilometrové výšky na auto a přežije to, pak jste buď neviděli první díl, nebo vám naprosto unikla jeho pointa. V rámci světa Crank je to úplně stejně logické jako když na Wile. E. Coyota spadne šestnáctitunové závaží a on je v příští scéně živý a zdravý.

První díl mi udělal radost jako "svěží jednohubka", ale když jsem se doslechl o pokračování, měl jsem vážné pochybnosti, jak může dopadnout. První Crank je groteska (byť velmi hardcore a rozhodně ne pro děti) a nemá žádný smysluplný děj nebo vývoj postav. Je docela obdivuhodné, že se tvůrcům podařilo tu grotesku natáhnout na celovečerní stopáž, ale pokračování...????? Může mít smysl natočit 90 dalších minut téhož, které budou naprosto zaměnitelné s 90 minutami prvního dílu?

Překvapení se nekoná a Crank 2 má stejný styl jako první díl. Neveldine a Taylor mají problém v tom, že více na pilu už se tlačit nedá, protože pak by audiovizuální chaos dosáhl takového stupně, že by nebylo možné ho vnímat (ani pro cílové publikum - necílové publikum ho samozřejmě nestíhalo vnímat nikdy). Další problém mají v tom, že pokud film vlastně nemá děj, je dost těžké vymyslet 90 minut nějakých situací, které by nekopírovaly situace z prvních 90 minut.

Tyto problémy se jim podařilo vyřešit jen částečně. Mnoho situací je zcela záměrně variacemi situací z jedničky, ale přesto jsem se dočkal několika vtípků, které jsem nečekal a kterým jsem se od srdce zasmál (což se mi opravdu často nestává). Také trochu přibylo brutality a není nouze o usekávání částí těl, stříkající krev, vnitřnosti, lámání částí těl atd... atd... To všechno je ztvárněno poměrně realisticky, ale přitom groteskově a absurdně, pokud na to máte žaludek. Pokud na to žaludek nemáte a dělá se vám třeba jen trošičku šoufl z detailního záběru na uřezávání bradavky nožem, pak tento film rozhodně není pro vás.



Kromě brutality autoři nešetří také sprosťárnami a nahotou - ve filmu je mnoho prostitutek a souloží (včetně camea slavných pornoherců), přičemž všechna nahota je (zcela záměrně) snímaná tak, aby působila nechutně a neeroticky - v tomto exceluje především Bai Ling v roli "stupid ugly crack whore". Takže je docela zajímavé zamýšlet se nad tím, co tvůrce vedlo k tomu, že natočili film se stupidním humorem pro přibližně osmileté diváky, který je ovšem kvůli svému obsahu nepřístupný minimálně do patnácti let.

Každopádně ale platí, že Neveldine a Taylor jsou velmi schopní tvůrci (už proto, že jejich bizarně dementní film je zcela konzistentně bizarně dementí od začátku do konce) a Crank 2 je o trošičku lepší než jednička. Na druhou stranu, větší polovina je ho zkopírována z jedničky, což výsledné hodnocení zase poněkud sráží dolů...

P.S: Původně jsem chtěl v této recenzi udělat nějaký nechutný vtip v tom smyslu, že ten starý oplzlý Číňan vypadá jako David Carradine. Až v závěrečných titulcích jsem si přečetl, že to byl David Carradine. Way to go!

15.7.09

Proroctví [Knowing] - 80%

Nicolas Cage hraje profesora, jehož syn nalezne papír, na kterém je dlouhá série čísel. Záhy zjistí, že v těchto čísel jsou zakódována různá neštěstí za posledních padesát let: Jejich data, počty obětí a zeměpisné souřadnice. Záhada je v tom, že čísla na papír byla naprosto jistě napsána před padesáti lety. A poslední tři katastrofy se mají stát během několika následujících dní a syna začne sledovat partička strašidelných pánů...



Toto video není trailer na Proroctví, neboť všechny trailery na Proroctví, které jsem na Internetu našel, jsou extrémně dementní v tom, že obsahují některé velmi zásadní záběry z filmu, které mají být překvapivé, a snaží se z filmu dělat něco úplně jiného, než je (například trikovou podívanou, což skutečně není). Pokud uvažujete, že na film půjdete, pokuste se nevidět předem žádné trailery, nebavit se o něm s přáteli a nic o něm nečíst (tady se pokusím nespoilerovat).

Proroctví je totiž skvělé v tom, jak je nepředvídatelné. Obsahuje elementy všemožných filmových žánrů a i když jsem si několikrát myslel, že už konečně mám jasno v tom, na co se vlastně koukám, filmaři mě znovu a znovu překvapovali, a přitom to nepůsobilo dementně a když to nakonec do sebe všechno zapadlo, měl jsem pocit uspokojení, že se tvůrcům podařilo mezi těmi tisíci ostatních filmů být originální a přitom neklesnout k úplné demenci. Jak hrozně vzácné tohle dneska je a jak je to osvěžující, když ve dvou třetinách filmu ještě pořád vůbec netušíte, co bude dál a na jaký žánr se vlastně díváte!

Režisér Alex Proyas toho natočil velmi málo (pokud nebereme v potaz reklamy a videoklipy), ale vždy dokázal maximum (nebo ještě více) i když scénář nebyl nic moc a před koncem mu umřel hlavní představitel (Vrána), nebo mu studio kecalo do práce (Dark City / Smrtihlav, Já, robot). I v případě Proroctví platí, že kdybych ten příběh četl na papíře, pravděpodobně bych si pomyslel "to je strašná hovadina, to se nedá natočit tak, aby to nebylo k smíchu". Nicméně Proyas to natočil tak, že to k smíchu není (skoro vůbec). A to přesto, že se ve scénáři střídají nejen všemožné žánry, ale také velmi chytré myšlenky s velmi nechytrými. Za zmínku také stojí, že film byl relativně laciný, ale přesto ho Proyas (který ho sám produkoval) natočil tak, že budete párkrát překvapeni velkolepostí a technickou kvalitou toho, co na plátně vidíte.

Kromě nic moc scénáře mi také trochu vadil Nicolas Cage, který pro roli citlivého profesora nebyl zrovna nejvhodnější. Vlastně už je to dost let, co jsem ho viděl v nějaké roli, pro kterou byl vhodný. Opět bod pro Proyase, že ho dokázal ukočírovat a sestříhat tak, že je trapný jenom chvílemi a filmu to moc nevadí, přestože jde o hlavního hrdinu.

Takže: Pokud máte rádi originální náměty ve zpracování talentovaného profesionála, vzhůru do kina. A přimlouval bych se, aby někdo Proyasovi dal na příští film 200 milionů a nekecal mu do toho, co s nimi udělá...

13.7.09

Recenze: Bruno [Brüno] - 80%

Po Boratovi se komik Sacha Baron Cohen vrací v obměně téhož: Jen místo buranského kazašského reportéra nás čeká devatenáctiletý (aspoň to tvrdí!) rakouský gay model a moderátor.



Skutečnost, že existuje Borat, mi ušetří dlouhé vysvětlování, neboť Brüno (čte se "Bruno", jako kdyby tam ten umlaut nebyl, a v české verzi je to dokonce "Bruno" bez umlautu) je něco velmi podobného. Opět jde o sérii vpodstatě nesouvisejících scének, ve které se Cohen chová jako megaťulpas a uvádí do rozpaků lidi, kteří jsou většinou upřímně přesvědčeni, že jde o skutečného debilního rakouského reportéra. Oběti jsou převážně Američani, protože "děj" (pokud se tomu tak dá říkat) se točí kolem Brünovy cesty za hollywoodskou slávou. Za tímto účelem zkouší různé věci, jako například "adoptovat černouška z Afriky", "nechat se unést teroristou", "stát se v armádě heterosexuálem", "naučit se sexu s ženami", "zařídit mír na Blízkém východě", "mít vlastní televizní show" a tak dále...

Podobně jako Azamat v Boratovi, i v Brünovi vystupují herci (přinejmenším hrdinovi dva asistenti, přičemž Lutze hraje poměrně známý švédský herec Gustaf Hammarsten) a film tudíž obsahuje nejednu scénu, která je kompletně hraná. A stejně jako v Boratovi platí, že většina účinkujících sice nic netušila, ale jejich reakce jsou velmi umně sestříhány tak, aby výsledek byl ještě podstatně vtipnější, než ve skutečnosti byl. O dokument rozhodně nejde.

V čem je tedy rozdíl?

Brüno je o trochu drsnější, takže se mu občas daří šokovat i diváka, který dobře znal Borata. A kromě toho je Brüno o trochu méně vtipný - možná i proto, že ledacos v něm vypadá jako mírná obměna situací z Borata a proto, že titulní hrdina není na rozdíl od Borata nikdy ani trošičku sympatický. Jsou v něm opravdu epické situace, které posunují hranice komedie (a hranice toho, co se může objevit na filmovém plátně v normální filmové distribuci) zase o kousek dále.

Takže ano, vtipné to je. Dokonce hodně. A Cohen je odvážný člověk, že v zájmu zábavy riskuje zdraví a v některých scénách i život. Opravdu se setkal se skutečným teroristou a provokoval ho urážkami Osamy Bin Ládina?!?! Třeba se to někdy dozvíme.

P.S: Z filmu byla po smrti Michaela Jacksona na poslední chvíli před premiérou vystřižena asi dvouminutová scénka s jeho sestrou LaToyou. Docela to chápu, protože ta scéna není o Michaelovi - ten je v ní pouze letmo zmíněn a pokud by v srpnu divák nevěděl, že to celé bylo natočeno před Jacksonovou smrtí, působilo by to opravdu poněkud divně a poněkud "za každou cenu vtipně", tj. nevtipně.

P.P.S: Následují SPOILERY SPOILERY SPOILERY!!!

Některé z věcí, které v Brünovi nejsou tak úplně "dokumentární", jak by se mohlo zdát:
  • Televizní show Richarda Beye neexistuje a byla připravena speciálně pro tento film. Diváci sice pravdu neznali, ale sám Richard Bey od začátku všechno věděl a moderoval podle scénáře.
  • Brünově návštěva na swingers party skončí tím, že se ho pokusí znásilnit prsatá domina. Tato domina pravděpodobně na party vůbec nebyla a její scéna s Brünem byla natočena dodatečně. Předtím se objeví pouze v jednom samostatném záběru, ve kterém není žádný jiný z hostů.
  • Když se Brüno pokusí svést starého prezidentského kandidáta Rona Paula v hotelovém pokoji, celá scéna byla ve skutečnosti natočena ve studiu a Ron Paul byl ve skutečnosti vyjevený z toho, proč ho místo rozhovoru strčili do napodobeniny hotelového pokoje.

12.7.09

Bilance Karlových Varů

Skončila má pětidenní akreditace na 44. filmovém festivalu Karlovy Vary a je čas trochu bilancovat:

Z filmů, které jsem zde viděl, se mi nejvíce líbily Cover Girl a Public Enemies, tedy ne zrovna "festivalový materiál" (i když se mi velice líbil také Bronson a Sin Nombre, ale ty jsem viděl ještě před Vary).

Možná nemám dost rád film, protože kdybych měl kvůli zdejším filmům čekat ve frontách před pokladnami a kinosály a spát ve stanu někde za městem, tak bych zůstal radši doma. Protože jsem bydlel v hotelu v centru a mezi filmy jsem mohl venčit přítelkyni a psy, užil jsem si Vary jako příjemnou, poněkud šílenou dovolenou.

p_2009-07-06_10-29-17.jpg
Došlo k pár organizačním problémům, které se při takové monstr akci asi dají očekávat, a které byly vyřešeny:
  • Při akreditaci akreditující slečna nemohla v systému najít Jitušku, která se mnou přijela jako partner (a od začátku byla nahlášená ve formuláři). Než se to vysvětlilo, trvalo to několik hodin, tj. jsme později dostali Press kartičky, tj. jsme měli problém s lístky na filmy prvního dne.
  • Slečna, která vyřizovala parkování, nám tvrdila, že parkování přidělují jen těm, kteří bydlí v Thermalu (přestože jsme měli od začátku nahlášeno, že parkování potřebujeme). Až po mírném naléhání jsme dostali parkovací kartu.
  • V hotelu na recepci nás upozornili, že budou muset připravit přistýlku, abychom se na pokoj vešli i s těmi dvěma pány, co už tam bydlí. Naštěstí se to vysvětlilo, pánové ten den odjeli a my měli velký pokoj asi pro šest lidí (byť pouze se dvěma postelemi).
Pak jsou tu ale ještě dva problémy, které přehlednout nejdou a kterými festival škodí sám sobě:
  • Při vyplňování přihlašovacího formuláře jsem jasně zaškrtl, že nechci dostávat info SMS na mobil a že chci dostávat info e-mailem. První den festivalu mi přišla info SMS do telefonu. Stěžoval jsem si e-mailem (vysvětlil jsem, že jsem chtěl pouze e-maily) a náprava byla ihned zjednána: Po dobu celého festivalu jsem pak nedostal ani jednu SMS a ani jeden e-mail - až 11. srpna července mi e-mailem přišlo info o udělených oceněních.
  • V hotelu Thermal po celou dobu mého pobytu na festivalu nefungovalo Wi-Fi připojení. K přístupovému bodu KVIFF jsem se připojil bez problémů, adresu přes DHCP jsem dostal přidělenu bez problémů, ale Internet následně nejel, nebo jel s packet loss 80% a pingem několik sekund (!!!), tj. nedala se ani stáhnout jednoduchá HTML stránka s dvěma obrázky, natož abych mohl uploadovat nějaká videa (a nebyl problém se silou Wi-Fi signálu - po přiblížení se k vysílači se nic nezlepšilo). Neustále jsem s sebou nosil telefon a laptop s Wi-Fi a několikrát denně jsem to připojení zkoušel - nefungovalo nikdy a na dotazy mi bylo odpovídáno "nojo, je to asi přetížené". Nojo, to asi bylo... Fungovalo drátové připojení počítačů v Press Centru a v Radio 1 Lounge, ale zde byly často fronty a nemohl jsem si zde k internetu připojit vlastní laptop (s vlastním grafickým a střihacím softwarem), protože adresy nebyly dynamicky přidělovány (a navíc se to nesmělo). Takže ještě jednou: Myslím si, že Internetu celkem rozumím, a když řeknu "byl nepoužitelný", tak opravdu byl nepoužitelný. Vzhledem k tomu, že jsem byl akreditován jako "internetový novinář", tak mě zachránilo pouze to, že jsem měl fungující Wi-Fi Internet v hotelu a všechno jsem psal a uploadoval odtamtud. Kdybych to Wi-Fi v hotelu neměl nebo kdyby hotel byl dál od centra, tak jsem nebyl schopen dělat svou práci, respektive musel bych ji dělat mnohem zdlouhavěji a méně pohodlněji, než jsem zvyklý.
A ještě pár otázek na radnici Karlových Varů:
  • Proč u vás každý den prší?
  • Proč máte na podstavci s nápisem "T.G. Masaryk" sochu Lenina?
Lenin? Masaryk!

11.7.09

Antikrist [Antichrist] - 40%

Willem Dafoe a Charlotte Gainsbourgová jsou manželé a mají malého synka. Mají ho ale jen pár minut po úvodních tiulcích, protože pak synek vypadne z okna (při zběsilé souloži hlavních hrdinů). Manželka z toho má následně trauma a manžel (poloprofesionální psychiatr) se ji rozhodne vyéčit tím, že ji odveze na osamělou chau ve strašidelném lese.



Pravděpodobně očekáváte, že v tom strašidelném lese "se začnou dít věci", ale to není tak úplně pravda. Film má přes 100 minut, hrají v něm pouze Dafoe a Gainsbourgová a jeho tempo je - jak je zvykem u Larse von Triera - extrémně pomalé. Používá minimum dialogů, hučení a jiné zvukové efekty místo hudby, velmi dlouhé statické záběry a v neposlední řadě extrémně zpomalené záběry z digitální kamery. Děj bych mohl opravdu shrnout do tří vět, pokud bych si byl jistý že to opravdu byl děj a ne něčí sen (například té lišky, co se najednou objeví a řekne "Chaos reigns").

"Chaos Reigns" - Lars von Trier's Antichrist

Lars von Trier údajně tvrdí (nikde online jsem to nenašel), že Antikrist je horor. V tom případě se nabízí srovnání se staršími klasikami jako Přichází Satan Richarda Donnera nebo Teď se nedívej Nicolase Roega. V těch je také většina atmosféry budovaná pomocí předtuchy čehosi strašného a explicitní hrůza je na plátně jen pár okamžiků. Nezapomeňme ale, že to jsou třicet let staré filmy a dnes se od hororů (i od těch neexplicitních) přece jen očekává trochu něco jiného. No a co se tče brutality a nechutností, kterou na plátně uvidíme: Je jich opravdu jen chvilka (možná tak minuta celkem) a rozhodně nejsou brutálnější nebo nechutnější než v průměrně úchylném současném japonském hororu.

Pokud ale Antikrist není hororem a jde o artfilm a paralelu s něčím (například s vyhnáním z Ráje nebo s Honzíkovou cestou), pak se k tomu nebudu nijak vyjadřovat, protože mi přijde až příliš onanistické vysvětlovat, co tím podle mě autor myslel, když tím stejně tak dobře mohl myslet něco úplně jiného, nebo vůbec nic, a jenom se baví tím, jak v tom všichni hledají smysl a dvojsmysly...

Každopádně mě ale překvapují reakce některých recenzentů, kteří jsou šokováni mírou brutality v tomto filmu. Pravděpodobně žijí v nějakém svém intelektuálním světě a neviděli nikdy Hostel nebo Pátek třináctého.



SPOILER! SPOILER! SPOILER! SPOILER! A co tak brutálního a šokujícího v Antikristovi uvidíte?
  • Detailní záběry penisu a varlat
  • Detailní záběr ustřižení klitorisu nůžkami
  • Úder polínkem do pánského rozkroku
  • Masturbaci s ejakulací (krvavou, protože následuje po tom úderu polínkem)
  • Provrtání nohy vrtákem
  • Pravou botičku na levé noze a naopak
Všechny ty záběry mají maximálně pár sekund.

9.7.09

ヤッターマン / Yattâman / Yatterman - 0%

Yatterman je celovečerní hraná (s množstvím CGI) verze animovaného seriálu ze 70. let (který se dočkal animovaného remaku před rokem). Jde v něm pravděpodobně o to, že Yatterman 1 (mládenec) a Yatterman 2 (fešné děvče) mají obrovského robo-psa a malého létajícího robota, a bojují se zlou SM dominou Lady Doronjo, která má dva pomocníky (jeden vypadá jako krysa, druhý jako prase, i když jsou lidi) a několik bojových robotů. No a pak je tam ještě nějaký archeolog, kterého unesl nějaký SkullObey (což je buď malý robot nebo chlapík s umělohmotnou lebkou na hlavě nebo obojí) a jeho dcera ho hledá. A všichni hledají několik kusů nějaké křišťálové lebky, která způsobuje, že po světě mizí různé věci (například mosty, hory a písmena na transparentech). Je to ještě mnohem složitější, ale raději bych toho nechal, protože už v tuto chvíli si nejsem úplně jistý, jestli nepíšu bludy.



Yatterman je neutuchající trikový a zvukový nápor na všechny smysly, který nemá ani špetku jakéhokoliv smyslu (různých druhů logiky je spousta, ale tenhle film nemá žádnou). V tomto ohledu připomíná Transformers 2, ale na rozdíl od nich jsou triky v Yattermanovi strašlivé (i když samozřejmě lepší než v čemkoliv z České republiky). Dílo dovršily anglické titulky, které se snažily být vtipné, ale nejenže se jim to nedařilo, ale přibližně každá pátá věta mi nedávala žádný gramatický smysl. (Například SkullObey ukončuje každou větu slovem "obey", aniž by před ním byla čárka nebo interpunkce - "I will kill you all obey.")

Mám představu, kdo je Takashi Miike, i když jsem od něj shodou okolností nic neviděl (mám to už dlouho v plánu). A podle všech indicií je to schopný tvůrce.

Film Yatterman je tak konzistentně strašný, přeplácaný a nesmyslný od první do poslední sekundy, že se nejlogičtějším závěrem zdá být ten, že to tak tvůrce natočil schválně. Znovu zdůrazňuji, že celovečerní Speed Racer, hraní Super Mario Bros. nebo kterýkoliv celovečerní Pokemon Movie dávají více smyslu a jsou filmovější, než Yatterman.

Ani Yattermanovy akční scény nestojí za nic. Živí herci se v nich pohybují v CGI prostředích a uhýbají před CGI efekty. Nevypadá to ani akčně ani cartoonově, a postrádá to nejelementárnější choreografii: Velmi často dojde k tomu, že se spolu rvou A, B, C a D, my sledujeme několik minut A a B, a občas C, zatímco D zřejmě stojí někde stranou a kouká na to, protože se těch několik minut vůbec neobjeví, dokud si na něj režisér nevzpomene.

Samozřejmě je na vině i to, že neznám původní seriál a nechápu tudíž, když některé scény ve filmu parodují něco ze seriálu a obracejí to nějakým způsobem naruby (což se pravděpodobně děje dost často, protože ve filmu je na dětský seriál překvapivě mnoho narážek na bradavky, erekce, orální sex apod.). Stejně tak mi jistě unikla spousta point a celých dlouhých scén, které pochopí pouze Japonec. Například jsem pochopil tu, ve které padouši prodávají suši za 60 jenů, načež následně přestříkají prázdné talíře na zlato a tím zákazníky okradou, protože ve zdi je schovaná cedule, že zlaté talíře jsou za 100 000 jenů. Ale ve filmu jistě bylo nejméně 999 podobných humorů, které mi zcela unikly.

To všechno dohromady vytváří z Yattermana unikátní zážitek pro každého neasiata. Nezáleží na tom, jestli výsledek vznikl náhodou, když měl Miike lobotomii, nebo jestli jde o jeho precizně realizovaný záměr. Tohle je přesně ten typ filmu, kterému dokonale sedne hodnocení "nula procent", aniž by to byl "shit". Na jednu stranu ho nechci už nikdy vidět. Na druhou stranu ho chci pouštět nepřetržitě zacyklený v pozadí při nějaké party, zatímco hosté budou dělat nějaké smysluplnější věci, například fetovat mrtvé netopýry a jíst si navzájem nudle z nosů.

A ještě alternativní videonázor na tento film od mých dvou kolegů:

JitushFilm - konec zvonec!

Po pěti dnech skončila má a Františkova účast na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, a končí tedy i mé vzkazkování na FFFilmu, jak jsme byli s Fuxoftem domluveni. Děkuji všem čtenářům za komentáře!

Koho mé psaní zaujalo, nemusí být smutný - pro pokračování stačí popojít o doménu dále.

8.7.09

JitushFilm - krásní a inteligentní lidé

Dnes žádné dlouhé vykecávání a aby vám to nebylo líto, tady máte alespoň jeden obrázek ze včerejší Media party.


Foto je ukradeno ze spřáteleného blogu kolegy Ondřeje Vosmíka.

Veřejní nepřátelé [Public Enemies] - 80%

Příběh posledních měsíců života Johna Dillinera (Johnny Depp), legendárního gangstera z třicátých let minulého století.



John Dillinger byl zajímavá osobnost (viz Wikipedie) a kromě Johnnyho Deppa se hodně podobal ještě jednomu slavnému entertainerovi:


V době hospodařské krize Dillinger vykradl velké množství bank, několikrát uprchl z vězení a část Američanů ho obdivovala jako jakéhosi Robina Hooda (protože při vykrádání bank neokrádal jejich řadové zákazníky).

Film Michaela Manna vypráví především o tom, jak se Dillinger seznámil s prostou šatnářkou (Marion Cotillardová) a jak nakonec špatně skončil, především díky agentovi FBI (Christian Bale), který tehdy výraznou měrou přispěl k modernizaci pracovních postupů FBI. Pokud o těchto událostech nic nevíte, je to pro dobro věci, protože se můžete těšit, co nečekaného se stane a současně nebudete mít problémy s mnoha drobnostmi, které scénář změnil v zájmu lepšího dramatického fungování filmu.

Viděl jsem většinu filmů Michaela Manna a mám k nim poměrně zajímavý vztah. Ve všech vidím obrovskou profesionalitu, výborné herecké výkony a občas i něco opravdu revolučního. Michael Mann je pro mě "režisér, který netočí špatné filmy". Na druhou stranu jsem ale z žádného jeho filmu nikdy nebyl vyloženě "nadšený" a neměl jsem přílišnou touhu vidět ho více než jednou.

S Veřejnými nepřáteli je to stejné. Režie, výprava, herecké výkony, napětí téměř dvě a půl hodiny, všechno skvělé a působivé.

Navíc má tento film jeden velmi zásadní "gimmick" - je téměř celý natočen na digitální ruční kameru, a to způsobem, který se to nijak nesnaží maskovat! Nejsem zastáncem podobných "experimentů" ve stylu "natočit něco bez zjevného důvodu úplně jinak, než se to natáčí", ale v tomto případě jsem byl výsledkem do značné míry   fascinován. Díval jsem se na dobový film, který byl evidentně velice drahý (spousty statistů, realistické rekvizity a kulisy) a přitom vypadal, jako kdyby byl natočen lepší turistickou videokamerou. Týká se to nejen obrazu, ale i zvuku, který zní jako kdyby byl kontaktně snímaný (a nedomíchávaný v postprodukci). A je celkem jedno, jestli tomu opravdu tak bylo, nebo jestli to bylo pouze tak lišácky nasimulováno.

Prostě, vidět drahou přestřelku nejslavnějších hollywoodských herců na obrovském širokoúhlém plátně, nasnímanou jedním z nejlepších hollywoodských kameramanů, a přitom působící tak trochu jako přestřelka z "Četnických humoresek", to byl opravdu zajímavý zážitek. A to nemyslím nijak ironicky, není to výsměch nebo kritika, byl to pro mě opravdu zajímavý a vrcholně  originální zážitek. Ale je mi jasné, že to jiní diváci mohou vnímat podstatně jinak.

Nechci Veřejné nepřátele vidět znovu, ale ani jedné z těch 143 minut jsem v kině nelitoval.

T.M.A. - 40%

Chlapík se vrací do strašidelného domu, kde se my kdysi stalo cosi strašidelného a ještě předtím se tu stalo cosi strašidelného za války a ještě předtím ve středověku (cosi strašidelného). Stane se mu zde cosi strašidelného? A co jeho jednooká šílená sestra, která zrovna utekla z blázince?



Deváté srdce respektive Spalovač mrtvol patří k nejzásadnějším filmům mého dětství respektive rané dospělosti (Spalovače dodnes považuji za nejlepší český film). Většina novější Herzovy tvorby mě minula a teď najednou... T.M.A. (neboli "The Mysterious Address").

Herz stále dokáže dát svým strašidelným scénám nějakou atmosféru, což je víc než se dá říct o většině jeho současných českých kolegů. Když má natočit scénu "dům se začne strašidelně třást v základech" nebo "vstoupí několik mrtvých dementních dětí", daří se mu ji natočit způsbem, který je když ne strašidelný tak aspoň roztomile béčkově retro a ne úplně k smíchu.

Bohužel, působivé nejsou zdaleka všechny scény a někeré jsou (dvojité bohužel) nechtěně vtipné, především díky divoce nekonzistentním hereckým výkonům (jednak hraje každý jinak a některé postavy mění svůj herecký projev scénu od scény, i když nemají být schizofrenní).

Nejhorší ale je, že všechny ty scény jsou splácány do příběhu, který sice není vyloženě dementní, ale je úplně stejný jako přibližně padesát béčkových hororů, které jsem v posledních letech viděl, a co je nejhorší: Je prezentovaný jako kdyby šlo o záležitost formátu Schindlerova seznamu.

Tudíž pokud T.M.A. nějak funguje, funguje podobným způsobem jako italské horory z 80. a 90. let, které si zachovávaly jisté nostalgické kouzlo, i když jste věděli, že takhle už se horory netočí a tvůrcům ujel vlak.

Pokud jste něžná dívka, nebo jste posledních 5 let žádný horor neviděli, tak se možná na dvou, třech místech filmu budete bát a odvracet oči. Ale každopádně se na 30 jiných místech budete nudit.

Jde především o poněkud nudnou a trošku trapnou připomínku toho, jaké působivé věci kdysi Herz točil.

Odvážné palce?

The next level: Odvarné palce! (Skoro denně)

7.7.09

JitushFilm - recenze "Veřejní nepřátelé"

Po třech dnech strávených v Karlových Varech mé konzumní srdce zaplesalo - po všem tom umění i "umění" tu konečně uvidím nějaký americý blockbuster s pořádným rozpočtem, a hlavně Johnny Deppem v hlavní roli, hip hip hurá! Soudě dle toho, jaký problém nám činilo se vůbec proboxovat davy ke vstupu do sálu, jsem nebyla zdaleka jediná, kdo se tak těšil.


Film režíroval Michael Mann, což je pro vás jméno jistě známé. A já se opravdu stydím, že jsem žádný jeho film ještě neviděla (pouze Hancock, který produkoval), ale po zhlédnutí Veřejných nepřátel mám v plánu si vzdělání doplnit.

Film vypráví skutečný příběh bankovního lupiče Johna Dillingera , (přesněji řečeno je adaptací životopisné knihy Bryana Burrougha), kterému se dlouhou dobu dařilo unikat spárům policie, a zvláště detektiva Melvina Purvise (taktéž skvělý Christian Bale). Převážná část filmu je vyplněna divokými honičkami (v rámci možností, psal se rok 1933) a přestřelkami.

Asi to bude znít poněkud stupidně, ale ve filmu pobíhá spousta chlapů, kteří jsou si podobní a chvílemi jsem si nebyla jistá, kdo stojí na které straně zákona. Zajímavá je však práce kamery - místy je roztřesená a obraz připomíná spíš televizní sitcom než celovečerní americký trhák, neboť je celý film natočen na digitální přenosnou kameru ("Neměli tam žádné takové ty koleje," shrnul to František). Je to však vítané zpestření - i divák, který vyráží do kina jen svátečně, zaregistruje, že se něco děje jinak. Stejně vyšperkovaně působí i hudba, která nenuceně doplňuje příběh.

Přidáte-li si k tomu skvělé herecké výkony (Deppovi a Baleovi zdatně sekunduje roztomilá a neokoukaná Marion Cotillard, již proslavila role ve filmu Edith Piaf), dojdete snadno k úsudku, že toto dílo prostě nemůže být špatné. Přesto si myslím, že zástupy mladičkých fanynek, jež mají pokojíčky vylepené Deppovými plakáty a do kina chodí pouze za účelem vzdychání nad jeho božskostí, budou ze scénáře zklamány. Ač i zde Deppovo charisma lechtá v podbřišku, nedostává se mu na plátně příliš prostoru pro obvyklé vtípky a loztomiloušté koulení vošišek. Všem ostatním však film mohu jen doporučit.

6.7.09

JitushFilm - dojmy a pojmy

Měla jsem v úmyslu napsat vlastní recenze na Černej dynamit a Všichni umřou, jen já ne. Ale nerada bych opakovala již jednou napsané a u těchto dvou filmů mezi mnou a Františkem panuje vzácná názorová shoda. Připojím tedy jen pár myšlenek, jak se k těmto filmům staví filmový neznaboh.

Neviděla jsem Pusinky, Gympl ani Třináctku, přesto mi děj a kulisy filmu Všichni umřou, jen já ne přišly důvěrně známé. Jsou prostě ze života. Kdo v patnácti nemluvil sprostě, nekašlal na autority, nechlastal a nesouložil (nebo o tom aspoň netoužil), byl v kolektivu označen za divného patrona a pětadvacetiletá režisérka si to jistě sama dobře pamatuje.

Film obsahuje jasné poselství pro rodiče teenagerů - ať zvolíte cestu benevolentní, "kamarádské" výchovy, či spartánský dril s fackami na denním pořádku, ani jedno řešení není správné a ten fracek si stejně bude dělat, co bude chtít.


V hodnocení Černého dynamitu souhlasím s Františkem takřka bez výhrad, s tím rozdílem, že nemám s čím srovnávat. Co to jsou blaxploitation filmy a co má film parodovat jsem se dozvěděla asi půl hodiny před projekcí. Pokud jste na tom stejně, neberte to jako výrazný handicap (na rozdíl od jiných děl, která jsou založena na odkazování na starší filmy, bez jejichž znalosti nemáte šanci orientace).

První půlka filmu je báječná a strhující, jak ale minuty plynou, vkrádá se podezření, že režisérovi dochází dech a začíná bez rozmyslu plácat páté přes deváté. Čemu jste se s chutí zasmáli v desáté minutě, už o půl hodiny později nefunguje. Bez znalosti žánru nemohu však soudit, zda očividná překombinovanost není náhodou hluboce sofistikovaný záměr odkazující na kontroverzní film z roku blablabla... Po tom ale nemám zájem pátrat.

Kino se přesto otřásalo radostným hýkotem a bouřlivým potleskem, což svádí k domněnce, že jsme s Fukou nemožní suchaři, a film bude v kinech velice úspěšný. Jeden nejmenovaný člověk pracující v televizním průmyslu, který seděl za námi, zlověstně pravil: "Jak málo stačí dětské radosti."

Jak netočit a točit pocty starým filmům

Shodou okolností jsem v Karlových Varech v rozmezí 12 hodin viděl dva nové filmy, které skládají poctu žánrovým filmům minulých desetiletí:


Černej dynamit je něco mezi poctou a parodií na laciné černošské akčňárny ze 70. a 80. let.



Projekce ve Velkém sále Thermalu se zúčastnil režisér Scott Sanders, který vysvětloval, že v případě těchto "blaxploitation" filmů býval často trailer lepší než samotný film. A bohužel, téměř totéž platí i o jeho filmu.

Je bez debaty, že se Sanders má tento styl filmů velmi zevrubně nakoukaný a že se mu podařilo shromáždit talentovaný filmařský tým, který (s omezeným rozpočtem) dokázal dosti věrně napodobit styl předlohy.

To ale nestačí. Tarantinův Death Proof kopíroval grindhouse filmy poměrně věrně, ale byl k nepřežití.

Z těch "původních blaxploitation" jsou už dnes k nepřežití i jejich trailery (nebo vydržíte dívat se dvě minuty na tohle?). Sanders se tudíž rozhodl udělat ze svého filmu současně i parodii, což zdaleka není originální myšlenka: viz I'm Gonna Git You Sucka, Undercover Brother, Hebrew Hammer a další. A humor Černýho dynamita není dostatečně humorný na celovečerní film, přestože má jen něco přes 80 minut a přestože do něj Sanders pro každý případ zamíchal ještě kung-fu. Jsou v něm desítk dobrých vtipů a několik hystericky epických, to ano. Na druhou stranu v něm jsou mnohaminutové pasáže, během kterých se nikdo v celém velikém sále nezasmál ani neuchechtl.

Je to škoda, protože výprava, technické zpracování a hlavní představitel (Michael Jai White - hrál Spawna) nemají daleko k dokonalosti.

Mnohem lepší poctou vymřelému žánru byl dnešní film Cover Girl (Děvče z titulní stránky), který je natočen jako pocta starým hollywoodským muzikálům.



Zásadní rozdíl mezi Černým dynamitem a tímto filmem spočívá v tom, že Děvče z titulní stránky natočil pro mě zcela neznámý Charles Vidor (pseudonym nějakého Maďara?) přesně tak, jako kdyby šlo o mnoho desetiletí starý film (včetně starého loga Columbia Pictures), aniž by si z něj dělal jakýmkoliv způsobem legraci - a o to vtipnější a roztomilejší to celé je. Nejen, že film má typicky dobově stupidní námět a scénář (chudá umělkyně se přes noc stane slavnou a je zmítána mezi světem bohatých a pravou láskou), ale jsou v něm i mnohá taneční a pěvecká čísla, která jako kdyby vypadla ze Zpívání v dešti nebo něčeho podobného, starého.

Je nutno vyzdvihnout i debutující hlavní představitele: Nějakého Genea Kellyho (vizuálně velmi podobný týpek jako ten chlapík ze Zpívání v dešti) a Ritu Hayworthovou (pravděpodobně pseudonym podle jedné z novel Stephena Kinga): Ti lidé opravdu hrají, mluví, zpívají a tančí přesně jako se to dělal před šedesáti lety a díky tomu, že ani na chvíli nevypadnou z role, a nezačnou se chovat jako v parodii z 21. století, je tento film tak vtipný a současně dojemně retro. Nemůžu se dočkat, co podobného tihle lidé natočí!

P.S: Jedinými dvěma historicky nerealistickými drobnostmi jsou opravdu přehnaně násilné všudypřítomné odkazy na to, že kolem zuří válka (po chvíli to přestane být vtipné) a triková scéna, ve které Kelly tančí se svým duchem za pomoci digitálního maskingu a naprogramované pohyblivé kamery. Něco tak dokonalého by se samozřejmě za použití trikových technologií z poloviny minulého století nedalo natočit...

JitushFilm - exkluzivní interview!

Aby vás nebolela očka ze samého čtení, rozhodla jsem se vžít do role moderátorky, odchytit nějakou hvězdu a natočit s ní krátké interview. A jelikož Tomáš Baldýnský běhá pomalu, odchytila jsem jeho.



Ano, jsem strašlivá moderátorka, křečovitá, nepřirozená a afektovaná. A Fuka je děsný kameraman. Ale když už jsme to natočili, neměla jsem to srdce video jen tak smazat. Až konečně dorazí Antonio Banderas, možná si dám opáčko a poučím se z chyb :)

Velký dík patří střihači Matúšovi :-*

5.7.09

"Smrt sovětským dětem 2" - Spojení stále nenavázáno

Před pár měsíci jsem viděl ruský slasher horor Smrt sovětským dětem - Spojení nenavázáno, který vznikl vykradením (špatným) různých jiných slasherů. Od té doby (a myslím, že i dlouho předtím) jsem neviděl žádný jiný ruský film. Až dnes v Karlových varech: Jednalo se o snímek Valerije Gaj Germanikové Všichni umřou, jen já ne, takže mohu srovnávat. Není to sice slasher, nicméně jde v něm o něco podobného: O několik mladých rusů, kteří se tak dlouho a tak intenzivně snaží kompletně si posrat život, až se jim to nakonec povede...

Jsou při hodnocení filmu relevantní takové věci jako věk a předchozí zkušenosti tvůrců? Pokud ano, pak jde o obdivuhodný film, neboť se jedná o celovečerní debut pětadvacetileté dámy a je natočený mnohem lépe, než by se na debut pětadvacetileté dámy slušelo. Po jeho zhlédnutí ze sebe ale nedokážu vyždímat extatičtější reakci než "ušlo to". Stejný film jsem totiž viděl už mockrát. Byly v něm vždycky následující věci:
  • Děti, které kašlou na jakoukoliv autoritu, především na učitele a rodiče
  • Děti, které hovoří sprostě
  • Děti, které utíkají z domova
  • Děti, které se nemohou dočkat první soulože, která následně nedopadne tak suprově, jak si představovaly
  • Děti, které chlastají a užívají různé jiné návykové látky...
Jmenovalo se to Třináctka, Pusinky, nebo třeba Gympl, ale dějová osnova byla vždycky stejná. Rozdíly byly pouze v tom, jakým jazykem hrdinové mluvili, jak dobře to bylo natočeno a jestli u toho byla hudba od předního českého rappera. Film Všichni umřou, jen já ne je originální pouze tím, že se v něm na rozdíl od ostatních podobných mluví rusky. Natočen je mírně nadprůměrně (a hlavní hrdinky hrají velmi dobře) a nerapuje se v něm. A to je úplně všechno, čím je zajímavý. A když už vidím za týden 10 filmů, tak bych byl rád, kyby byly aspoň zajímavé...

To takový Mrtvý sníh má lepší námět. Jak všichni víme, zombies jsou cool, sníh je cool a brutální nacisti jsou taky cool. Takže film o nacistických zombies ve sněhu musí nezbytně být super ultra cool. Musí. Ale jak by řekl Borat: "Not so much".



Mrtvý sníh je hororová splatter komedie, snažící se imitovat raného Petera Jacksona a Sama Raimiho. Koncept je bezva, slogan "Ein, Zwei, Die" taky není k zahození a nejlepší je název, který obsahuje pouze souhlásky a nuly:

"Død snø"!

Z celého projektu čiší podobné nadšení a podobný minirozpočet jako z Choking Hazardu Marka Dobeše. Některé nápady jsou geniální (např. souboj na skalní stěně v závěsu na střevech zombieho), ale těch geniálních nápadů není dost na celovečerní film. A to pravé maso začne až někdy po dvou třetinách filmu, ale to se tak nějak dalo očekávat. Nicméně Tommy Wirkola je rozhodně lepší režisér než Marek Dobeš.

Prostě: Ušlo to.

P.S: Mrtvý sníh vyjde v dohledné době u nás na DVD.

Sin Nombre - 100%

Dva prolínající se příběhy mladých ilegálních imigrantů, keří se snaží ze Střední Ameriky dostat do USA a jejich životy jsou osudově ovlivněny gangy.



Sin Nombre ("beze jména") je něco jako Milionář z chatrče, ale bez pohádkovosti. A bez milionáře. A bez chatrče (ale ta vlastně nebyla ani v Milionáři z chatrče). A na jiném kontinentu. Ale víte, jak to myslím...

Pro hrdiny filmu jsou Spojené státy něco vzdáleného, pohádkového. Když se vám tam podaří utéct, všechny vaše probémy (například to, že nemáte peníze nebo vás chce vás gang zabít) se zázračně vyřeší.

Jedenatřicetiletý Cary Jôji Fukunaga (navzdory jménu Američan) napsal a režíroval svůj celovečerní debut neuvěřitelně jistou rukou. Bezchybně vede neznámé herce (mluvící španělsky), bezchybně spřádá osudy svých hrdinů až k osudovému vyvrcholení, a bezchybně skládá záběry a hudbu s polodokumentární profesionalitou Michaela Manna, Dannyho Boylea nebo Stevena Soderbergha - nikoliv jednatřicetiletého debutanta. Obzvlášť jsem ocenil několik okamžiků, ve kterých dojde k něčemu extrémně dramatickému, ale je to natočeno tak "věcně", že si chvíli nejste jisti, jestli se to doopravdy stalo - podobně jako hrdinové, kteří u toho jsou.

To, že se podobné smutné příběhy v oněch končinách opravdu každý den dějí, to je pouze třešnička na dortu.

P.S: Film bude uveden v naší normální kinodistribuci.

JitushFilm - recenze "Mrtvý sníh"

Když se řekne Norsko, představím si fjordy, královnu Sonju a Anni - Frid ze skupiny ABBA. Rozhodně si však nemohu vybavit žádný norský film. Mrtvý sníh je tedy patrně mým úplně prvním setkáním s kinematografií této skandinávské země. Jelikož také pocházím z drsných severských krajin (z Liberce), docela jsem se na něj těšila, i přesto, že horor nepatří mezi mé oblíbené žánry.

Ba co více, pohled na vypichování očí, stříkající krev z krkavice a lámání údů (s patřičným zvukovým doprovodem) ve filmu mi činí až fyzickou nevolnost, takže většinou násilné scény přežívám s rukama v dlaních, k velké Františkově nelibosti. Možná je zajímavé, že skutečná krev se mnou nic nedělá (jsem dárcem krve) a fotky reálných různě zohavených těl mi taky nevadí. Ale jakmile se to odehrává na plátně, nevydržím se dívat, ať už jsou násilné scény vyvedeny sebeblběji.



Zombíci v Mrtvém sněhu jsou však namaskováni tak příšerně (skoro jako by film koprodukovala Česká televize) a akční scény tak neakční, že to nic nedělalo ani s mým slabým žaludkem. Film ovšem docela hezky graduje v tom smyslu, že člověka stále nutí v jeho průběhu přehodnocovat názor. Ze začátku se tváří jako další tuctový teenagerský horor ve stylu Blair Witch (skupina mediků odjíždí do krajiny sněhem zaváté, aby v dřevěné chatě několik dní popíjeli pivo a hráli twister, načež se objeví oživlé mrtvoly nacistických vojáků, které začnou studentíky kosit - zkrátka bububu za všechny prachy) a člověk přemýšlí, zda nemá opustit kino. Jenomže postupem času se z laciného námětu začíná klubat celkem slušná veselohra s dobře fungujícími hláškami a mnoha humornými okamžiky. Hloupé masky a kulisy tedy do příběhu zapadají skvěle a režisér Tommy Wirkola bizarním způsobem dokazuje i poslednímu škarohlídovi, že to nemyslí vážně.

Mrtvý sníh u nás nebude uveden v kinech, záhy by se však měl objevit na DVD. Určitě si ho rádi pustíte na večírku s přáteli a budete se báječně bavit. Já se každopádně bavila královsky a vyloženě jsem se během projekce těšila, jak vám přinesu recenzi hororu, na který jsem se vydržela dívat. Dojem mi však zkazila scéna zhruba deset minut před koncem, (spoiler!!!) kdy je jedné slečně zaťata sekyra do krku, ona předlouho kouká na svého přítele, chrčí a skojíká a z pusy jí teče krev. (konec spoileru!!!) Udělalo se mi tak zle, že jsem z kina musela odejít. Takže ani nevím, jestli někdo přežil, ale to je u podobného filmu naprosto druhořadá záležitost.

PS: Nebojte, bude i regulérní recenze od Fuxofta.

4.7.09

JitushFilm - Show začíná!

Nuže, jak jsem slíbila, přicházím s první reportáží z karlovarského festivalu.

Úderem půl jedenácté dopolední nastartoval František svou zánovní černobílou felicii, na hlavním nádraží nabral jediného dobrovolníka, který se nebál přesvědčit o jeho řidičských schopnostech na vlastní kůži, a již nic nebránilo se vydat směr západ.


Jak už nyní víme, František si zapomněl zabalit kartáček na zuby a nabíječku k fotoaparátu. Zvířata jsme doma nezapomněli.


Hned po příjezdu do Varů jsme měli jedinečnou možnost se přesvědčit, jaký zmatek vládne ve festivalové administrativě. Supermilé a superúslužné slečny v oddělení akreditací bleskově vyřídily Františkův Festival Pass, ovšem se mnou nastal problém. Nebyla jsem totiž v databázi vedena ani pod svým jménem, ani v kolonce "Partneři" u Frantova profilu. Velikánské tragédii, že byste přišli o mé veselé karlovarské postřehy, zabránila Uljana Donátová, PR koordinátorka festivalu, která si po telefonické urgenci našla skulinu ve svém nabitém programu a dala vše do pořádku. Tímto jí ještě jednou děkuji. Pokud se vám něco podobného stane, rozhodně se nebojte ozvat, všichni jsou maximálně vstřícní. Děvčata u akreditací pak projevila smysl pro humor dosti podobný tomu našemu.


Recepční hotelu, kde máme zajištěné ubytování, nám také připravil horkou chvilku. Při pohledu na náš ubytovací voucher prohodil, že nám asi budou muset připravit přistýlku, abychom se tam s těmi dvěma chlapy vešli. Díky Bohu se vzápětí ukázalo, že máme opravdu dvoulůžkový pokoj pouze pro sebe a že oni dva pánové jej dnes ráno opustili. Albertem možnost, že by musel s někým cizím sdílet pelíšek, otřásla natolik, že vyskočil na postel a půl hodiny se ani nehnul.



Do festivalového života se zapojujeme pozvolna a známých osobností jsme zde samozřejmě ještě mnoho nepotkali. Vlastně jediným, kdo stojí za zmínku, je Ladislav Smoljak, jenž se mihnul ve foyer hotelu Thermal tak rychle, že jsem ho ani nestihla požádat o fotografii. A tak se budete muset spokojit s culícím se Tomášem Baldýnským, herečkou Zuzanou Stivínovou a její frankfurtskou polévkou.


Na zhlédnutí žádného filmu zatím nebyl čas (ale koupili jsme si u vietnamců báječné třešně), ovšem o půlnoci nás čeká norské dílko ze "života" teenage zombies Mrtvý sníh. Možná jste měli v komenářích pod prvním článek pravdu a mne čeká něco strašného...

3.7.09

Warning: Extrémně technický internetový mobilní příspěvek

Následujících pár odstavců bude určeno velmi specifické části filmových fanoušků, pro které platí následující:
  • Mají mobilní telefon s internetovým připojením
  • Jedou do Karlových Varů
  • Jejich mobilní operátor je Vodafone ČR
  • Mají Festival Pass nebo akreditaci
  • Chtějí si rezervovat vstupenky z mobilu zdarma (protože SMSkou to stojí 5 Kč)
  • Mají telefon, kterému dělá problémy dostat se na portál Vodafone Live
Pokud pro vás neplatí některý z výše uvedených bodů, pak tento příspěvek není pro vás a přečtěte si radši třeba něco od Jitky. Děkuji, nashledanou.



Vodafone nabízí svým zákazníkům možnost rezervace vstupenek zdarma skrze svůj portál "Vodafone Live". Přestože používám mobilní internet skoro nepřetržitě už mnoho let, na portálu "Vodafone Live" jsem dodnes nikdy nebyl a jak jsem tak do něj nahlédl, už na něm do konce života nebudu. Nicméně lístky jdou údajně rezervovat jedině skrze něj a tu naráží mobilní uživatel na problém:

Portál "Vodafone Live" totiž nejsou normální internetové stránky, nýbrž něco ve stylu WAP stránek. Nemusíte vědět, co to jsou "WAP stránky", ale byl jsem přesvědčen, že už to vymřelo a nikdo to nepoužívá. Mýlil jsem se. Problém je v tom, že mnohé moderní mobilní telefony (například můj Android G1) prostě už WAP vůbec nepodporují (protože ho nikdo normální k ničemu užitečnému nepoužívá, viz výše). Volal jsem dokonce na Vodafonní podporu, kde mi slečna vysvětlila, že mám tak nový a výkonný telefon, že v něm WAP, a tudíž ani"Vodafone Live", nefunguje. Slečně z Vodafonu jsem ale moc nevěřil (protože mi mimo jiné také tvrdila, že v mém telefonu jsou Windows, o čemž nic nevím) a po delším experimentování se mi nakonec podařilo donutit můj telefon k přístup na Vodafone Live, z čehož jsem pocítil zadostiučinění! Nezbytné nastavení jsem popsal v této diskusi a je značně krkolomné (buď vám funguje Vodafone Live nebo normální internet, ale ne oboje současně), ale počkat! Vůbec tam nemusíte chodit a nemusíte si to číst, protože to k ničemu nepotřebujete, ať máte jakýkoliv telefon.

Humorná pointa totiž spočívá v tom, že stránka "rezervace vstupenek", ke které jsem se po dvouhodinovém experimentování prostřednictvím Vodafone Live dostal, ve skutečnosti vůbec není součástí portálu Vodafone Live! Stačí vám ze svého internetového prohlížeče navštívit adresu http://vodafone.icomvision.com/xhtml/kviff/rezervace/ (lomítko na konci je nezbytné), což je úplně normální internetová stránka, přístupná přes jakékoliv internetové připojení.

Tento server si ale kontroluje vaši IP adresu, takže si na něm vstupenku objednáte pouze pokud jste opravdu připojeni přes mobilní internet Vodafonu (takže např. nikoliv přes WiFi) a v opačném případě dostanete vynadáno. Bohužel jsem nemohl rezervaci vyzkoušet až do konce, poněvadž nemám číslo své akreditační karty (akredituji se až zítra). Ale vše vypadá plně funkčně.

Odpovědi na otázky "Proč se k tomu tedy musí lézt přes nějaký portál?" a "Proč si nemůže rezervovat zadarmo vstupenky online kdokoliv, kdo má jakékoliv internetové připojení od jakéhokoliv providera?" jsou takové rébusy pro chytré hlavičky a radši do toho nebudu šťourat...

P.S: Pro hodně chytré hlavičky (které vědí co je to "zdrojový kód stránky") ještě specialitka: Vypadá to dokonce, že si můžete onu rezervační stránku normálně zkopírovat na disk a (s velmi mírnými úpravami) si ji uložit na svůj vlastní server nebo ji otvírat lokálně ze svého telefonu s už předvyplněnými údaji, například si tam předdefinovat čísla karet a piny a při každé rezervaci pak vždy zadat pouze kód filmového představení, aniž byste vyplňovali cokoliv dalšího. Příklad (nefunkční!) jsem umístil na adresu http://fuxoft.cz/tmp/kviff.xhtml (která záměrně není klikatelná, protože tam jsou předvyplněná nesmyslná čísla a hesla). Na té stránce tedy na nic neklikejte, jen si ji uložte někam k sobě a upravte si ji nejdříve podle svých potřeb (t.j. podle svých čísel karet a PINů).

P.P.S: Pokud jste přes varování dočetli tento příspěvek až do konce a vůbec z něho nejste moudří, pak chyba není ve vás. Varoval jsem vás, že není pro normální lidi...

JitushFilm - MFF KV očima běžného smrtelníka

Zdravím všechny fanoušky filmu a Františka Fuky!

Dovolte mi se krátce představit. Jmenuji se Jitka, je mi téměř 21 let a již takřka dva roky tvoříme s Fuxoftem nerozlučný tandem na poli lásky (čti: už dva roky peru Fukovy fusekle). A zítra vyrážíme do Varů! Jak jsem již před rokem psala na svém blogu, neměli jsme ani nejmenší chuť se letošního filmového festivalu v Karlových Varech účastnit. Jelikož však byl František pozván jako zástupce internetových médií, mne akceptují jako doprovod (i doprovod novináře dostane akreditaci) a hotel je dog-friendly, změnili jsme názor.

A byl to František, kterého napadlo, že bych mohla ve Varech kromě venčení psů a ucucávání kyselky být trošku užitečná a občas zplodit nějaký článek na FFFilm. Jak již naznačil v recenzi na film Bronson a jak uvádím i v článku, na nějž odkazuji výše, jsem filmem takřka nepolíbená. Skutečně jsem neviděla ani jedny Star Wars (ty animované se prý nepočítají), u Vetřelce jsem se nervózně vrtěla v křesle a v polovině Indiany Jonese IV jsem se Františka ptala, jestli už můžu jít domů, nebo mě bude mučit dál.



Asi vás tedy mate, proč bych měla přispívat právě na stránku věnující se kinematografii. Fuxoft je ovšem názoru, že pohled na filmy i na festival jako takový od někoho, kdo není zkažený novinářským škatulkováním, by mohl být zajímavý. Pro mě bude zajímavá zkušenost psát pro větší základnu, než je cca šest stálých čtenářů mého blogu (z nichž čtyři jsou moji rodiče, bratr a babička). Rozhodně nehodlám referovat čistě jen o zhlédnutých kinematografických perlách, ráda se podělím i o pikantérie z temných zákoutí tiskového centra. A pokud potkám Johna Malkoviche, můžu se ho zeptat na jeho roli ve filmu Johnny English. Zkrátka žádná suchá novinařina!

Na závěr zpráva pro ty, kterým má přítomnost na tomto blogu nepřipadá vtipná ani zajímavá: Každý článek bude v titulku uvozen kompozitem "JitushFilm", abyste jej mohli s klidným srdcem přeskočit :)

Geisha is.....

Pokud je ve filmu VŠECHNO CO JE NA SVĚTĚ COOL, pak bezesporu musí jít o nejlepší film všech dob. Bezesporu...

2.7.09

Bronson - 80%

Charles Bronson je "nejslavnější britský vězeň". Ve vězení strávil větší polovinu svého života, z toho většinu času na samotce.



Bronson (není to jeho skutečné jméno a není jasné, jestli se přejmenoval na počest herce z Death Wish) je dost těžko pochopitelná postava, ale pravděpodobně byl tak dlouho ve vězení proto, že se tam snadno mohl rvát. V průběhu více než třiceti let ve vězení se dopustil mimo jiné mnoha únosů (ve vězení!!!), organizoval nepokoje, tloukl vězně i stráže atd...

Pokud někdo něco takového dělá, těžko se hledá nějaký logický důvod proč to dělá. Ani Bronson ho neměl. Do vězení se dostal právem a pokud se odtamtud dostal ven, dělal všechno možné pro to, aby se tam co nejdřív dostal zpět, protože tamnější svět chápal.

Celý svůj životní osud vypráví sám Bronson a je pochopitelné, že ho vypráví značně nepochopitelně. Často při tom stojí před publikem v divadle (samozřejmě imaginárním) a je zmalován jako Captain Spaulding.

To je prostříháváno scénami, které vypadají na první pohled tradičně filmově, ale k tradiční filmovosti mají velmi daleko. Chápu, že je Bronson přirovnáván k Mechanickému pomeranči, ale stejně dobře bych ho mohl přirovnat ke Klubu rváčů nebo třeba i Stáhni mě do pekla - vidíme v něm dost nepříjemné, brutální a nechutné věci, ale jsou natočeny takovým videoklipově přehnaným způsobem, že působí absurdně až legračně (podle vašeho smyslu pro humor). Obzvlášť obdivuhodná je práce s hudbou. Osmatřicetiletý Dán Nicolas Winding Refn mnohé scény podkresluje nijak neupravenou klasickou i populární hudbou, takže když slyšíme několik minut Wagnera, vizuály na plátně jsou sestříhané a vygradované tak, aby perfektně sedly k onomu konkrétnímu Wagnerovi (nebo Pet Shop Boys). Muselo být velmi těžké udržovat atmosféru scén na tenké hranici mezi videoklipem, "gratuitous violence" a sebeparodií. A režisér to zvládá velmi, velmi dobře.

A je pochopitelné, že by to celé nemohlo fungovat bez úžasného Toma Hardyho v titulní roli (hrál Shinzona ve Star Trek Nemesis, hahaha). BTW, skutečný Bronson vypadal nedávno takhle:



Prvních cca. 30 minut jsem byl opravdu velmi, velmi nadšený a upřímně jsem se velice těšil, že se budu moci dívat 90 minut na něco tak bravurně natočeného. Bohuželo, to úvodní tempo po třetině filmu značně zvolní a v některých scénách to skoro vypadá, že režisér chce, abychom se nad některými scénami hlouběji zamysleli. Což samozřejmě není možné, protože v Bronsonově mysli se neodehrává nic, co by se dalo jakýmkoliv způsobem pochopit. Také mě dodatečně poněkud překvapilo, že i když život skutečného Bronsona není chudý na velmi absurdní události, film se o mnohých z nich vůbec nezmíní a opravdu není stavěn na ději. Neříkám, že je to chyba, ale překvapuje mě, že tvůrci ignorovali tak vděčný materiál, který by - dle mého - do absurdnosti jejich filmu velmi dobře zapadl.

Film Bronson je něco jako životopis Jokera z Batmana (z toho posledního), který natočil sám Joker. Tzn. moc se z něj o skutečném Jokerově životě nedozvíme, ale kdo by něco takového nechtěl vidět?

P.S: Během příštího týdne budu blogovat z Karlových Varů a budete zde nacházet (na rozdíl od normálního provozu FFFILMu) také recenze filmů. které nebudou uvedeny v naší normální distribuci. A současně se na ten týden odchýlím od tradice ještě v jedné věci: Bude zde blogovat i má drahá, filmem příliš nepoznamenaná polovička, která nikdy neviděla Star Wars a nesnáší násilí. Berte to jako experiment. Schválně, jestli si ve Varech zajde na Bronsona...

P.P.S: Místa v autě do Varů již jsou obsazena, už nepište.

P.P.P.S: Ondřej Vosmík se snad konečně dokopal k tomu, že bude taky blogovat.