31.3.11

Recenze: Jsem číslo čtyři [I Am Number Four] - 40%

"Číslo 4" je mimozemšťan, který uprchl ze své rodné planety na Zemi a shodou okolností vypadá jako supersexy teenager. Spolu s ním uprchlo několik dalších "čísel", ale nevědí o sobě. Pronásledují je jiní (zlí) mimozemšťané, kteří je postupně zabíjejí, což z nějakého důvodu musejí dělat v číselném pořadí. Čísla 1 až 3 již byla zlikvidována, teď je řada na Čísle 4. V tom se začnou probouzet jeho superschopnosti, které se zpočátku projevují tím, že mu občas nekontrolovaně svítí části těla a vychází z něj nějaká energie. Číslo 4 je tedy na útěku před kosmickými vrahouny, učí se ovládat své superschopnosti a do toho se zamiluje do pozemského děvčete.



Jsem číslo čtyři je adaptací prvního dílu teenagerské knižní série, kterou jsem pochopitelně nečetl, ale je na ní zajímavé, že zatím existuje pouze její první díl a další nebyly napsány. Nevím, jestli autoři knihy vědí, co bude dál, nicméně filmová adaptace prvního dílu vypadá jako typické "intro", ve kterém se vlastně nic nestane a je pouze otevřeno velmi široké pole možností, kam by se příběh mohl dále ubírat (jestli se někam ubírat bude, to záleží především na tržbách filmu, které zatím nejsou nijak valné).

Takže jsou nám jakž-takž představeni hrdinové a jejich nepřátelé (kteří vypadají jako kulturisté v matrixových kabátech, mluvící legračně jako Tupouni v "Gumídcích") a jinak se první hodinu filmu neděje nic zajímavého nebo překvapivého. Hlavní hrdina předvádí hezké tělo, dozvídá se co je zač, učí se ovládat své nadpřirozené schopnosti, zamilovává se a má menší konflikty s pozemskými vrstevníky a se svým mimozemským ochráncem (Timothy Olyphant). Je to všechno velmi nezajímavé.

Po více než hodině filmu začne poměrně rozsáhlá nadpřirozená akční scéna, kdy spolu ve škole bojuje několik humanoidů a tři mimozemské příšery. Ta je natočena velice profesionálně, s kvalitními triky, ale bohužel přijde příliš pozdě na to, aby diváka probudila z letargie (pokud mezitím neodešel z kina).

Z filmu je velice patrná snaha, vytvořit novou fantastickou ságu pro děcka, která už odrostla Harrymu Potterovi a mají špatné pohlaví / sexuální orientaci pro Twilight. Výsledek je srovnatelný s Percym Jacksonem, ale bohužel neobsahuje tolik legrační demence.

29.3.11

Recenze: Vem si mou duši [My Soul To Take] - 20%

Malým americkým městem zmítá hrůza. Několik lidí bylo zavražděno "Rozparovačem" s velkou kudlou. Chlapík je doma se svou těhotnou manželkou a my zjišťujeme, že chlapík má rozdvojenou osobnost a "skrývá se v něm" Rozparovač.



Líbilo se mi, že to, co píšu v úvodu, se stalo během prvních pár minut a docela jsem se těšil, jak bude toto drama rozehráno. Bohužel, staly se dvě nepříjemné věci, které jsem možná měl očekávat:

1) Během několika následujících minut "Rozparovač" získal navrch, zabil těhotnou manželku, zabil několik policajtů, nechal se postřelit, cestou do nemocnice zabil několik dalších policajtů a utekl ze sanitky neznámo kam.

2) Objevil se titulek "O 16 let později".

Je právě 16. výročí vražd a současně slaví 16. narozeniny sedm dětí, které se ve městě narodily (většinou předčasně) v noc oněch vražd a obecně se má za to, že do nich vstoupila zlá duše Rozparovače - což se zdá být potvrzeno skutečností, že těch sedm děcek je nějak "psychicky propojeno", mají strašidelné halucinace a občas se jim strašidelně mění hlas. Těchto sedm děcek pořádá každý rok oslavu "Rozparovačova dne", kdy si o něm vyprávějí strašidelné historky. A tohoto dne se Rozparovač objeví (i s nožem) a začne vraždit.

Tento film Wese Cravena má sedm hlavních hrdinů a mnoho vedlejších hrdinů. Jinými slovy, je v něm sakra moc nesympatických uječených teenagerů s psychologickými problémy.

Film se mohl ubírat mnoha zajímavými cestičkami, ale místo toho zdegeneruje v úplně nejdebilnější a nejlínější variantu klasické teenagerské vyvražďovačky, kdy hrdinové (hlavní i vedlejší) postupně umírají, zabíjeni někým, kdo vypadá jako Hagrid z Harryho Pottera (nekecám) a divák má být na trní, kdo je vlastně vrahem.

Možností je hodně. Vrahem může být:
1) Původní Rozparovač, který se 16 let někde ukrýval a teď se vrátil.
2) Některé ze sedmi "jeho dětí" (maskované), možná aniž by o tom samo vědělo, protože má "po tátovi" taky rozdvojenou osobnost.
3) Někdo starší, kdo pamatoval původní vraždy a byl jimi poznamenán.
4) Nějaký nadpřirozený bubák / duch kondora (nechtějte vědět detaily), protože je to všechno magické prokletí / něčí sen / atd...

Jinými slovy, od začátku víme, že vrah může být úplně kdokoliv, takže když se nakonec dozvíme, kdo to byl (a je to jedna ze čtyř výše zmíněných možností), není na tom naprosto nic zajímavého.

K tomu si připočtěme, že vraždy nejsou nijak moc krvavé a už vůbec ne zajímavé (prostě nůž do břicha / do krku a konec).

K tomu si připočtěme, že mezi vraždami se řeší kdo by mohl být vrah, což (jak jsem napsal výše) není ani v nejmenším zajímavé, většina hrdinů je opravdu extrémně nesympatická a musejí kvůli debilnímu scénáři vypouštět z úst neuvěřitelné demence, například: "Něco se musí stát v den našich šestnáctých narozenin, protože nás je sedm a 16 = 1 + 6 = 7!!!"

Je překvapivé, že se nám Wes Craven snaží s naprostou vážností servírovat přesně ta nejdebilnější klišé, ze kterých si dělal legraci ve svých Vřískotech.

P.S: Navzdory českému názvu ve filmu nejde o žádné braní ničích duší, je to verš z dětské říkanky.

P.P.S: Netuším proč je film ve 3D, nic trojrozměrně zajímavého v něm není.

27.3.11

Recenze: Sucker Punch - 40%

Sny uvnitř snu uvnitř blázince, to je nejnovější dílo Zacka Snydera (Úsvit mrtvých, 300: Bitva u Thermopyl, Strážci - Watchmen).



"Když nic jiného, vizuálně to musí být kulervoucí", říkáte si jistě. A máte pravdu, co se týče několika minut filmu.

Ale nejdříve k ději, o kterém je nutno rozepsat se trochu podrobněji, abyste měli pak jasno, o čem budu mluvit:

Dívka, známá pouze jako Babydoll (Emily Browningová z Řady nešťastných příhod) je tyranizována otčímem a umístěna do blázince (otčím doufá, že zde bude co nejdříve dovedena k šílenství / lobotomizována a on bude dědit). V blázinci je zlý lapiduch, hodná doktorka a několik dalších pacientek. Toto je realita.

Z blázince Babydoll uprchne do nitra své vlastní fantazie (Level 1), ve které je blázinec šantánem, doktorka je choreografkou a pacientky jsou tanečnicemi. Vždy když Babydoll začne v Levelu 1 tančit, přenese se do dalšího fantastického světa (Level 2), ve kterém spolu s ostatními děvčaty prožívá fantaskní akční scény (celkem ctyři různé: japonský chrám s obřími pseudo-samuraji, steampunkovou První světovou válku, fantasy hrad se skřety a drakem a konečně futuristický sci-fi vlak s bojovými roboty). Ve scénách v Levelu 2 se vyskytuje Scott Glenn, který hrdince (a všem děvčatům) radí, co mají ve kterém světě udělat, aby získaly nějaký "item", nezbytný k získání svobody (zřejmě myšleno "svobody v reálném světě"). Jak vypadá samotný tanec, to nikdy neuvidíme, ale všem v Levelu 1 se evidentně moc líbí a jsou jím okouzleni.

Scény z reality zabírají asi 15 minut, scény z Levelu 1 asi 60 minut a scény z Levelu 2 (tedy ty vizuálně nejzajímavější) asi 35 minut.

Začněme Levelem 2, protože ten se dá analyzovat a hodnotit nejsnáze: 35 minut videoherně / mangového šílenství s neustálými kamerovými prostocviky, extrémním zpomalováním / zrychlováním a velmi hlasitým soundtrackem (většinou jde o inovativní remixy slavných songů a má je na svědomí Marius De Vries, který totéž dělal v Moulin Rouge). Všechno natočeno stylem, který připadá cool a sexy adolescentním hochům. Tyto čtyři scény jsou největším lákadlem filmu, ale už někdy uprostřed druhé z nich jsem se začal nudit. Bylo to jako kdybych se non-stop díval na mnoho minut něčeho takovéhohle. Je to profesionálně vyrenderované, hudba je patřičně hlasitá, ale je to prostě otupující a neměl jsem jakoukoliv starost o hrdinky, protože jim nikdy nic nijak nemůže ublížit. Sekvence se brzy začnou opakovat (například dopad na zem do poloklečící polohy s následnou dramatickou pauzou a pozvednutím obličeje je ve filmu asi půltucektrát). Jako videohra, kterou bych mohl ovládat, by to ovšem bylo super!

Většina filmu pozůstává z děje v realitě a v Levelu 1, kde bychom měli s hrdinkami nějak soucítit a chápat jejich motivace. To naprosto nefunguje. Především proto, že jsou to všechno hysterické krávy (postavy), velmi špatně hrají (herečky) a především: nemají co hrát, protože scénář je hrozný.

Film se snaží naznačovat, že má nějakou hloubku, ale s přibývajícími minutami v tomto ohledu torpéduje sama sebe a ukazuje, že prostě obsahuje jenom "nějaké náznaky aby tam byly náznaky", ale smysl to nedává. Jak můžou například na konci filmu v realitě být dvě postavy, která předtím byly pouze v halucinacích v Levelu 2 (kluk a děda)? Nejdřív to vypadá, že celý Level 1 se odehraje během krátkého okamžiku (několika sekund) v realitě, ale nakonec se ukáže, že to tak být nemohlo, protože v realitě se projevují rozsáhlé stopy toho, co se dělo v Levelu 1. Při závěrečných titulcích vidíme písňově-taneční číslo, které zcela neguje to, jak film skončil. Jak je to všechno možné? No prostě protože to byl osud a zařídili to andělové (asi). Hlavní důvod, proč ale nehodlám tyto nesmysly analyzovat a hledat v nich smysl, je prostě ten, že v případě tohoto filmu je mi to buřt. A nejsem evidentně sám. Četl jsem zahraniční recenze a některým renomovaným recenzentům (např. Richard Roeper, Peter Travers) ani nedošlo, že Level 1 není realita a domnívali se, že je prostě v blázinci současně i šantán (což rozhodně nemůže být pravda, protože stejní herci hrají v realitě a v Levelu 1 zcela jiné postavy, nedá se to vysvětlit nějakým "převlékáním" nebo "hraním si na někoho"). To neznamená, že jsou Roeper a Travers idioti, ale že Snyder mezi těmi všemi efekty a kamerovými filtry neumí vyprávět příběh, o kterém by se vám chtělo jakkoliv přemýšlet.

Za zmínku také stojí, že film je mládeži přístupný, takže v něm není žádná nahota, erotika a minimum brutality (je až legrační, jak nás tvůrci upozorňují, že v té válce v Levelu 2 nebojují lidi, nýbrž zombie, tudíž není nic závadného na tom, že jich desítky rozsekáme na kusy). Díky detailnímu snímaní dokonce většina hrdinek nepůsobí ani bůhvíjak sexy a jsou vidět obrovské vrstvy make-upu na jejich obličejích (existence make-upu v šantánu je samozřejmě logická, ale potvrdil se můj názor, že šantánové tanečnice nejsou zblízka sexy).

Nomen omen: Film produkovala společnost "Cruel & Unusual Films" a jeho název by se dal velmi snadno přeložit jako "Rána pod pás".

P.S: Pokud čtete FFFILM pravidelněji, pravděpodobně jste si všimli, že mám tendenci obecně nadržovat filmům jen za to, že obsahují hezky vyrenderované, sestříhané a ozvučené akční trikové scény. Přesto dávám tolik procent, kolik dávám. Na druhou stranu, Alena Prokopová našla ve filmu jakousi hloubku a druhý plán, který v něm dle mého názoru vůbec není, respektive pokud tam je, dostal se tam omylem či náhodou, protože Snyder takovéto hloubky bohužel vůbec není schopen. A to se mi tak líbil Úsvit mrtvých...

25.3.11

Rychlorecenze: Nintendo 3DS

Do našich obchodů se dostává nejnovější Nintendo vynález, což si nemohu nechat ujít a svěřím se vám se svými několikadenními zkušenostmi s touto konzolou (kterou mi laskavě zapůjčil český Nintendo distributor Conquest):


(Správně česky se prý má říkat a psát "videoherní konzola" (podle vzoru "žena"), nikoliv "konzole" (podle vzoru "růže"), takže to budu dělat, i když vám to může připadat divné.)

UPDATE: Jak jsem byl laskavě upozorněn, je to obráceně, tzn. architektonická konzola, ale herní konzole! Takže to v celém zbytku článku je špatně, ale vy se s tím jistě vyrovnáte...

Nezdržujme se popisem hardwaru (ten si snadno najdete jinde) a přejděme k subjektivním dojmům:

Trojrozměrnost opravdu funguje bez speciálních brýlí, bezproblémově i když mám dioptrické brýle. Ani mi nepřipadalo, že by mě bolely oči dřív než při hraní s 2D Nintendem. Je ale nutné mít oči stále v poměrně přesné relativní poloze vůči displeji. Jakmile uhnete hlavou o pár centimetrů, obraz se velmi nepříjemně tripovitě rozjede (prohodí se vám obraz pro pravé a levé oko, nebo něco podobného, každopádně je to velmi nepříjemné). Z toho mimochodem vyplývá, že když hrajete 3D hru, nemůžou se vám kamarádi dost dobře "dívat přes rameno", a už vůbec ne ne ve 3D.

Analogový thumbstick funguje výborně. Naopak klasický digitální kříž je s mýma velkýma rukama téměř nepoužitelný, protože pokud na něj položím levý palec, nemohu současně používat levou ruku k držení Nintenda.

Pokud máte zapnutý zvuk a Wi-Fi a hrajete 3D hru, Nintendo 3DS se vybije velmi rychle, po necelých třech hodinách, což je neodpustitelné a je to ten naprosto nejzásadnější problém, který s Nintendem 3DS mám. Dnes, kdy mobilní telefony umí víceméně totéž jako specializované herní konzoly, pro mě je validním argumentem věta "Nechci si vybít telefon hraním, proto mám na cestách v batohu herní konzolu, která mi vydrží šest hodin nebo víc". Tento argumenta u Nintenda 3DS padá. Pokud vypnu 3D, zvuk a Wi-Fi, pak vydrží 3DS údajně "až 5 hodin", ale tím přicházím o většinu důvodů, proč jsem si ho pořizoval.

Nintendo 3DS má speciální "sleep mode", který se aktivuje zavřením konzoly. Ta zůstává stále zapnutá a funguje jako pedometr (čímž získáváte virtuální penízky do her) a pokud potkáte patřičně nakonfigurovanou Wi-Fi stanici někoho jiného s 3DS, dojde k výměně vašich dat. Následně se může stát, že vás navštíví něčí Mii, váš virtuální pes dostane překvapivý dárek se vzkazem atd. atd... Možnosti jsou nepřeberné, ale zatím jsem to samozřejmě nemohl prakticky vyzkoušet. Je potěšitelné, že v tomto módu vydrží Nintendo 3DS velmi dlouho (po dvanácti hodinách sleepu mi stále indikovalo plnou baterii).

Software:

Základní vestavěný software se mi hodnotí dost těžko, protože:
  • Spousta věcí vůbec není implementována a má začít fungovat až po prvním systémovém updatu (např. internetový prohlížeč, nákup her online).
  • Spousta věcí nefunguje "ve vašem regionu" (tj. v ČR) a nikdo neví, kdy a zda vůbec fungovat budou (nouzovým řešením je přenastavit si region na nějakou rozvinutější kapitalistickou zemi, ale je otázka, zda z toho nebudou následně vyplývat problémy při pokusech o online platby atd.)
Je patrné, že Nintendo 3DS má plnohodnotný operační systém á la Wii nebo Playstation 3, což mimo jiné znamená, že tento systém bude průběžně updatován a že si nedovolím (pokud někdy budu 3DS vlastnit) oficiální systém nějak obcházet, používat pirátské cartridge atd... Prostě to nestojí za riziko, že to Nintendo při updatu zjistí a zablokuje mi systém (čímž explicitně vyhrožuje na obalu každé hry a vy ani já nemůžete dokázat, že to jsou plané výhrůžky).

Systém není nijak svižný. Při přechodech mezi různými aplikacemi jsou znatelné prodlevy a i samotný boot pár vteřin trvá. I většina her obsahuje nepříjemně mnoho obrazovek s nápisem "Loading" a u některých her-provinilců trvá třeba i minutu, než se od zapnutí konzoly dostanete k hraní. To se mi u přenosné konzoly opravdu nelíbí.

V systému je vestavěno pár jednodušších her zdarma, které ukazují schopnosti nového hardwaru a některé z nich jsou překvapivě zábavné (tzn. vydržel jsem u nich přes hodinu).
  • Hra "Face Raiders" vám umožňuje vyfotit svého kamaráda a pak ve virtuální realitě odstřelovat jeho hlavy, které na vás útočí a přitom se legračně kření.
  • V několika dalších hrách (většinou spíš hříčkách) si můžete vyzkoušet "augmented reality", když položíte na stůl papírovou kartičku, zaberete ji kamerou vašeho Nintenda a na displeji uvidíte (ve 3D) věci, které tam v reálu nejsou.
p_2011-04-19_16-39-43.jpg


Dobře si všimněte tohoto obrázku, který je pořízen interní kamerou Nintenda 3DS. Kamery jsou tři (dvě vepředu, kvůli trojrozměrnosti, jedna unitř, zabírající hráče), ale kvalita všech je žalostná. Rozlišení je takové, jaké vidíte (tento obrázek není nijak zmenšen ani jinak upraven) a fotky ukládané na SD kartu mají ošklivou JPEG kompresi.

Je také trochu znervózňující pozorovat, že tyto jednoduché virtuální hříčky dávají procesoru velmi zabrat a framerate se chvílemi snižuje na nějakých hnusných 5 FPS (což není nepochopitelné, protože v reálném čase musí manipulovat se dvěma videofeedy ze dvou kamer a domontovávat do nich vektorové i bitmapové objekty). Pokud autoři hodně nevypilují své algoritmy, znamená to, že VR hry, které by byly opravdu "hrami", prakticky nemůžou na Nintendu 3DS existovat.

Každopádně by mě zajímalo, zda budu moci časem ty vestavěné hry smazat a nainstalovat místo nich něco nového, nebo jestli mi budou v Nintendu trčet nadosmrti.

A teď už ke konkrétním "plnohodnotným" hrám, které jsem měl možnost (zběžně!) vyzkoušet:

Super Street Fighter IV 3D Edition

Nejsem expert na Street Fightera (fandím Tekkenu), takže se nemohu příliš vyjadřovat ke speciálním chvatům a herní mechanice. Ale 3D v této hře je jaksi nedodělané. Mnohá intra jsou pouze ve 2D a arény působí velmi trapným dojmem, jako kdyby to byla nějaká jednoduchá diorámata. Trojrozměrnosti postaviček si ani nevšimnete, pokud nezvolíte speciální zobrazovací mód (kamera naštorc). Pak to vypadá efektněji, ale zase se to hůře hraje, protože nepoznáte, kde končí ring. Animace je hezky svižná a plynulá.

Rayman 3D

Zjevně narychlo spíchnutá hra, jejíž jednoduchá vektorová grafika (kdyby nebyla stereoskopická) by mě nepřekvapila na klasickém Nintendu DS. Framerate nic moc, extrémně hnusné textury a obrázky na krabičce rozhodně nejsou screenshoty ze hry, ale nějaké vylepšené rendery. Tvůrci nevěděli, co si počít s dolní obrazovkou, tak si s ní nepočali nic. Opakovaně jsem měl pocit, že hraju nějakou betaverzi.

Pilotwings Resort

Jedna z těch lepších her. Trojrozměrnost u ní má smysl a zábavnost je srovnatelná s roztomilou, relaxační zábavností starých Pilotwings (tedy těch z Nintenda 64). Nevím, jestli "Over 40 missions" není málo, protože jsem prvních deset udělal bez nejmenšího škobrtnutí, non-stop (další jsou pochopitelně obtížnější).



V Pilotwings se na jedné drobnosti projevuje problematika toho, jak netriviální je zobrazování dvourozměrného uživatelského rozhraní ve 3D hrách. V některých misích totiž vaše letadlo může střílet a na displeji se objeví zaměřovač, který vám střelbu usnadňuje. Zaměřovač je ale ve 3D prostoru posazen do nekonečně vzdáleného bodu (úplně na obzor) a současně zakrývá všechny ostatí věci na obrazovce, což způsobuje nepříjemné vizuální paradoxy. Například letíte směrem ke kopci a ten kopec je překrýván zaměřovačem, který je ve 3D posazen jako kdyby byl daleko za tím kopcem. Takže to ve výsledku vypadá, jako kdyby v tom kopci byla vyražená pohybující se díra přesně ve tvaru toho zaměřovače! Rozhodně je to divné a mozek neví co s tím.

Splinter Cell 3D

First person stealth shooter, katastrofa epických rozměrů. Ovládání této hry je od počátku špatně vymyšleno a je porod provést v ní jakýkoliv manévr. Tvůrci se totiž pokusili duplikovat klasický ovládací model z FPS her na konzolách se dvěma analogovými sticky. Ale 3DS má analogový stick jen jeden. Takže co? Takže chodíme pomocí thumbsticku a rozhlížíme se digitálními tlačítky A, B, X a Y!!! Rozhlížet se v plně 3D prostoru pomocí čtyř digitálních tlačítek a jednoho palce na nich je nesrovnatelně větší porod, než když jsem před čtvrt stoletím ovládal 3D osmibitové hry klávesnicí. Přitom mají tvůrci k dispozici velikou dotykovou obrazovku, kterou používají pouze k luxusnímu přepínámí zbraní...

Hra má slušný grafický engine, ale s tímto ovládáním je téměř nehratelná. Obdivuji odvahu toho, kdo si to ovládání minutu vyzkoušel a pak řekl "Jo, to půjde, uděláme tu konverzi". Je to nedoceněný vizionář.

Super Monkey Ball 3D

Zajímavý příklad hry, která je pro přenosný stereoskopický systém extrémně nevhodná, ale přesto vznikla. Hra má dva typy ovládání. První z nich je pomocí vestavěného polohového senzoru, tzn. musíte celou konzolu divoce naklánět a tím ovládat svou opicokouli. Toto ovládání je zcela nepoužitelné, protože při těchto pohybech se během několika málo sekund dostane displej mimo optimální 3D pozici a obraz se vám rozjede před očima (viz poznámka výše). Museli byste při tom divokém naklánění stále udržovat oči v relativně neměnné poloze vůči displeji, což prostě nejde ani pět sekund!




Druhý ovládací mód fuguje přes analogový thumbstick, ale i při něm nastaly okamžité vizuální problémy, pramenící z toho, že se displej před vašima očima nehýbe, ale celý svět v něm se divoce hýbe, zatímco pozadí za tímto světem se nehýbe vůbec. Ve 2D mi to nevadilo, ale ve 3D to můj mozek naprosto nezvládal a po minutě jsem musel trojrozměrnost vypnout, protože se mi začala točit hlava (u žádné jiné 3DS hry se mi to nestalo!). Ve 2D hra ušla.

Asphalt 3D

Arkádová závodní simulace, která se chlubí "více než 40 licencovanými auty" a mnoha různými módy, ale co je to platné, když je grafika jako želva (maximálně 30 FPS, ale spíš 20, a občas ještě méně). Dobrá závodní hra prostě nemůže být takhle trhaná!

Dolní diplej zobrazuje mapu, která se zoomuje pomocí tlačítek v jeho dolních rozích, takže abyste zoomovali, musíte sundat palec z plynu, respektive z volantu. To není dobrý design uživatelského rozhraní závodní hry...

Tom Clancy's Ghost Recon: Shadow Wars

Pravděpodobně nejlepší opravdová "hra" z těch, které jsem zkoušel. Tvůrci ji pojali jako tahovou strategii á la Advance Wars nebo Laser Squad. Herní principy fungují dobře a ovládání je příjemné. Grafika je plně vektorová, takže se dá naklánět kamera, ale při defaultním zobrazení mají obličeje panáčku asi 2x3 pixely a nevypadají zdaleka tak hezky jako ručně malované 2D sprajty v Advance Wars (například). A celá trojrozměrnost nemá v této hře přílišný význam, s výjimkou pár grafických efektů (irelevantních pro hru).

Nicméně, s touto hrou asi strávím nejvíce času.

Nintendogs + Cats

Nintendogs jsou ze všech her, které jsem zkoušel, zdaleka nejlepším produktem. Jejich uživatelské rozhraní je krásně navržené a dokonale použitelné. Veškerá animace je naprosto jemná a většinou slušně realistická. Nahrávací časy (pokud vůbec existují) jsou krátké. 3D efekt funguje a nebolí z něj hlava.



Samozřejmě, je to celé vlastně glorifikovaný Tamagotchi, o tom není sporu. Ale přinejmenším z technického hlediska je tato hra příslibem, že Nintendo 3DS má šanci uspět. Pokud pro něj bude více neodbytého softwaru.

A silnější akumulátor...

Recenze: Hlavně nezávazně [No Strings Attached] - 60%

Aston Kutcher a Natalie Portmanová nemají přílišnou "sociální inteligenci" (hlavně ona). Znají se mnoho let, ale až teď se spolu víceméně náhodou vyspí. A dohodnou se, že spolu budou nadále spát, protože jim to spolu sexuálně klape, ale žádné další potřeby si spolu ukájet nebudou, natož aby spolu chodili nebo se zamilovali nebo spolu snídali! Ale plán začne (pochopitelně) trochu skřípat...



Je samozřejmé, že jeden nebo oba protagonisté zatouží po něčem víc než po hot sexu, následně to druhý nebo oba odmítnou, nastane krize a nakonec pravá nehynoucí láska. Protože taková zápletka tvůrcům připadal příliš chabá, přidělali velkou spoustu prvoplánovitě legračních podzápletek a veselých postaviček (Kutcherův tatínek Kevin Kline chodící s Kutcherovou bývalkou, několik legračních spolubydlících Portmanové včetně stereotypního legračního gaye, atd...). Některé z nich fungují, ale většina z nich rozmělňuje základní příběh a nemá toho s ním moc společného.

V některých okamžicích film chytře poukáže na to, jaká úskalí takové "sexpřátelství" přináší, ale o pár vteřin později už zase někdo někam legračně padá nebo je někdo legračně nadržený nebo někdo mluví legračně hrozně sprostě (což občas není tak legrační, jak si tvůrci zřejmě představovali).

Film je poměrně odvážný a kromě sprosté mluvy v něm uvidíte dost nahého masa obou hlavních představitelů.

Bohužel, veterán humoru Ivan Reitman už není zdaleka tak "edgy", jak byl před 30 lety, a v místech, kdy by se jeho film mohl stát originálním a provokativním, sází na sitcomovou jistotu.

Nejvíce mě na filmu překvapilo, jak ten čas letí a jak hrozně staře vypadají Kevin Kline, Ivan Reitman (má maličké cameo) a Cary Elwes (toho jsem vůbec nepoznal, zde vpravo).

23.3.11

Rango: We Ride! Right Now. This Moment...

Nemohu si pomoct, ale těchto čtyřicet sekund z filmu Rango je pro mě ryzí esencí kinematografie. Ty záběry, ta hudba, ten timing... Škoda že chybí zbytek té jezdecké scény.



(A ano, v původním znění je to opravdu o něčem jiném.)

18.3.11

V roce 1994 se dělaly dobré reklamy...

Někdy tak dobré, že se nikdy nedostaly mezi lidi. Můžete se přesvědčit zde.



Kromě herecké účasti jsem k tomu také skládal hudbu. V Soundtrackeru.

Konečně pochopitelný výklad japonské nukleární krize



Sice taguji štítkem "wtf", ale je to dle mého názoru skvěle vymyšleno.

17.3.11

He is Worthy

Tuto sobotu (19. března) se ve FanBase v Praze 9 koná autogramiáda herce Ricka Worthyho, o kterém jsem v životě neslyšel (a upřímně řečeno, ani o většině těch seriálu), ale v jistých kruzích z něj prý lidé vlhnou.

První verze Moby Dicka s drakem a polonahou modelkou

Rango bez dabingu!

Bůh existuje!

V Praze (a později jinde v ČR) jsou v oběhu tři kopie filmu Rango bez dabingu a dokonce s titulky!

Jsem v Praze a je mi pořád fajn

(Tento post přímo navazuje na předcházející post "Jsem v Japonsku a je mi fajn", za jehož každičkým slovem si nadále stoprocentně stojím.)

V Japonsku jsme byli ve třech. Projeli jsme půlku země (od západu ke středu, tedy zcela mimo severovýchodní postižené oblasti) a chtěli jsme výlet završit několika dny v Tokiu. Bohužel, zbývající dva výletníci dospěli k názoru, že se jim do Tokia nechce, protože z důvodů solidarity s obětmi zemětřesení odpadla většina zábavně-společenských akcí, na které se tam těšili, a stejně tak se jim nechce sedět dále v Kjótu, kde jsme poslední 3 dny. Mně je to jedno, neboť jsem se oněch zábavně-společenských akcí stejně zúčastnit nechtěl a značnou část dní musím tak jako tak strávit v hotelu při překládání filmu Paul, ale na druhou stranu se mi dvakrát nezamlouvá představa, že budu v Tokiu (nebo jinde) deset dní sám.

V úterý večer čteme české zprávy a dozvídáme se, že Česká republika chce do Japonska vyslat záchranné letadlo. Připadáme si jako v Matrixu (neboť situace se stále nijak výrazně nezměnila oproti té, kterou jsem popisoval v předchozím článku) a posíláme své osobní údaje na ambasádu, částečně z mladické nerozvážnosti a v opileckém humoru (jejich, ne mém).

Druhý den skutečně přicházejí instrukce, jak se dostat do letadla (které bude na letišti Narita v Tokiu) a my tudíž vyrážíme do Tokia s tím, že se na místě definitivně rozhodneme. Před tím narychlo kupuji dárky, které jsem původně chtěl koupit až v Tokiu.

Do Tokia jedeme normálně šinkansenem (koleje jsou zjevně dost v pořádku na to, aby po nich jel vlak rychlostí 280 km/h) a při bedlivém pozorování z vlaku a po následném vystoupení na hlavním tokijském nádraží konstatujeme, že na ulicích je o něco méně lidí, některé obchody jsou zavřené a na dálnici je krátká zácpa směrem do města. Z Tokia na letiště nejede tradiční expres nýbrž jen normální rychlík. Fronty na nádraží nejsou, před nádražím je dodstatek volných taxíků.

Oba spolucestující se definitivně rozhodují, že nechtějí v Tokiu zůstat a já se s těžkým srdcem nakonec rozhoduji, že sám také nezůstanu a docela se těším, že let vojenským speciálem bude unikátní zážitek. Svou roli hraje i fakt, že vojenské letiště Kbely je za humny od mého domu, na rozdíl od letiště Ruzyně...

Na letišti Narita čeká na evakuaci odhadem okolo stovky čechů (plus pár příslušníků jiných národností). Všichni jsou naprosto v pohodě. Na základě rozhovorů s nimi se hlavním důvodem k využití nabízené "evakuace" zdá být tlak zaměstnavatele nebo rodiny v Čechách (kteří jsou masírování českými sdělovacími prostředky), na druhém místě pak je motivace "ušetřím za zpáteční letenku".

Nástup proběhne ukázněně a v pořádku. Jediná nepříjemná skutečnost spočívá v tom, že jsme na letišti měli být ve čtyři odpoledne a letadlo odlétá až v půl desáté. Dávám si velmi nedobrý letištní buřt s hranolky za 1700 Jenů.

Letadlo je super, s velkými, téměř luxusními sedadly a dostatkem místo na nohy. Neméně super jsou armádní "letušáci" (s dozimetry na krku!!!). Netušil jsem, že v české armádě působí tak sympatičtí lidi (míněno zcela neironicky).



Let probíhá bez problémů, se dvěma mezipřistáními v Rusku. Diskutuji se spolucestující sympatickou Slovenkou, která umí plynně japonsky a sbírá soundtracky.

p_2011-03-17_07-34-22.jpg

Hlavní show začíná po přistání ve Kbelích, kde mě pod schůdky letadla osobně vítá Alexandr Vondra a za ním shodou okolností stojí hlouček fotografů (na fotce nejsou vidět, byli víc nahoře).

p_2011-03-17_14-10-34.jpg

Následuje měření radiace!!! Radiace všech cestujících je v normě, což je logické, neboť žádný z nich nepobýval delší dobu v žádné japonské elektrárně a tudíž se neměli čím ozářit.

p_2011-03-17_14-13-01.jpg

Mluvčí ministerstva vnitra se pak snažil ulovit mezi přítomnými nějaké Slováky, protože po nich prahli slovenští novináři. Přítomné Slovenky takticky mlčely, případně se spolu bavily japonsky, aby nemohly být odhaleny.

Zavazadla nám byla přistavena tak, abychom museli projít před hvozdem čekajících novinářů. Na jejich dotazy jsem zadeklamoval "Bylo to peklo!", utekl domů, vyvenčil psy, sepsal tohle a šel do vany...

P.S: Jako zdroj objektivních informací o situaci v Japonsku (která rozhodně JE dramatická a tragická a nikdy jsem netvrdil opak) doporučuji tuto stránku nebo tento Twitter. Japonci bohužel mají dost vlastních starostí na to, aby se dívali, co o nich píše nejaponský tisk a nějak proti tomu protestovali...

15.3.11

Jsem v Japonsku a je mi fajn

Od počátku března jsem v Japonsku. V posledních dnech mi píše víc a víc lidí, kteří se upřímně (doufám) strachují, jestli jsem v pořádku a jestli se mi podaří utéct z Japonska před radioaktivitou, zemětřesením, tsunami, hladomorem, rabováním, AIDS a podobně. Nejdřív jsem z toho měl legraci, ale když vidím, jaké neuvěřitelné píčoviny se objevují v českých médiích, odhodlal jsem se (místo práce, kterou bych měl dělat) sepsat toto. A bude to delší povídání, protože popsat složitou realitu je bohužel těžší, než zařvat jednovětou poplašnou zprávu.

Japonsko (ilustrační foto)

Shrňme si nejdříve fakta, která jsou neoddiskutovatelná, ale možná je všichni neznáte:

  • Před pár dny došlo k zemětřesení o síle 8,9 v moři východně od Japonska. Toto zemětřesení způsobilo, že:
    • V některých částech země byly poškozeny stavby, některé dokonce spadly
    • Část pobřeží zasáhla vlna tsunami
    • Došlo k poškození několika jaderných elektráren (nacházejících se pár kilometrů od sebe), které se staly nekontrolovatelnými, případně vybuchly / začaly hořet a následně došlo ke zvýšení radiace
V okamžiku, kdy došlo k zemětřesení, jsem byl v zábavním parku Universal City v Ósace, t.j. přibližně uprostřed Japonska, na jeho pobřeží. Čekal jsem ve frontě na horskou dráhu, když mi na pár sekund připadalo, že se mi nějak podlamují kolena. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi udělalo nevolno, nebo jestli se nástupiště atrakce mírně kolébá.

Následně jsem byl usazen a přikurtován do vozíku (poté, co mi odebrali batoh, brýle a obsah kapes - je to opravdu hardcore jízda) a nic se nedělo asi 10 minut. Pak mě nechali vystoupit z vozíku a uklánějící se slečna mi sdělila, že "árs múví". Netušil jsem, o jaký art movie jde, takže mi pohotově napsala tužkou na papír "EARTH MOVING", znovu se uklonila a několikrát omluvila. Následně projela horská dráha jednou bez pasažérů, jednou s Japoncem v uniformě a pak konečně se mnou - a přežil jsem to bez hnědých kalhot.

Následně jsem vyšel z parku, přesunul se pár set metrů do přístavu a navštívil zdejší akvárium. Před akváriem a uvnitř akvária se ozývalo hlášení v japonštině, ve kterém jsem zachytil slovo "tsunami". Takže v době, kdy tsunami dorazilo do Osaky, jsem se nacházel v přístavu, pod úrovní moře, obklopen tunami vody v obrovských akváriích, osídlených m.j. i velkými žraloky. Později jsem se dozvěděl, že "tsunami" v Ósace mělo okolo 20 centimetrů.

Krátce po zemětřesení (po otřesu, ale před "tsunami") jsem pořídil toto dramatické video, na kterém je jasně patrná panika okolostojících. Čuměl jsem jako puk, když večer na CNN mediální mrdka hlásila, že "Ósaka nebyla tímto zemětřesením naštěstí postižena tolik jako Tokio". Měla pravdu. Ósaka byla tímto zemětřesením postižena úplně stejně jako Praha.

V průběhu všech těchto událostí nikdo z tisíců Japonců kolem mě neprojevil ani nejmenší známku paniky nebo znepokojení. Nebýt té hodné slečny s papírkem a slova "tsunami", vůbec bych netušil, že k něčemu došlo. Nikdo nedošel k názoru, že by pár minut po zemětřesení možná neměl jet na extrémní horské dráze a neopustil frontu. V Japonsku totiž dochází k několika zemětřesením denně (stejně jako např. na západním pobřeží USA) a všechno v zemi je na to připraveno, včetně lidí a staveb.

Toto zemětřesení ale bylo podstatně silnější, než "obvyklá" zemětřesení. Jak silné? Na to už není tak snadná odpověď, protože intenzita zemětřesení závisí na vzdálenosti od jeho epicentra. Toto zemětřesení mělo intenzitu 8,9. Kdyby k němu došlo v Tokiu, budou tam tisíce mrtvých. Ale došlo k němu v moři (kde dochází k většině zemětřesení), daleko od pevniny (a ještě dále od Tokia), takže škody nebyly tak strašné. Nicméně, tím chci upozornit hlavně na skutečnost, že titulek "V Tokiu bylo zemětřesení o intenzitě 8,9" má diametrálně jiný význam, než titulek "V moři 300 km od Tokia bylo zemětřesení o intenzitě 8,9 a následkem toho bylo v Tokiu zemětřesení o intenzitě 7".

(Stojí za zmínku, že stupnice otřesů je logaritmická, takže zemětřesení o intenzitě 9 je 10x silnější než 8 a 100x silnější než 7.)

Následkem zemětřesení vznikla vlna tsunami, která po nějaké době narazila na pobřeží Japonska (i jiných zemí). Zničila zde spoustu majetku a zabila spoustu lidí (pravděpodobně tisíce), nicméně tyto extrémní škody se odehrály v pobřežní oblasti o délce několika desítek km. A odehrály se proto, že byť Japonsko bylo připraveno na tsunami, nebylo připraveno na takto velkou vlnu. Například v Tokiu (relativně blízko epicentra) tsunami žádné podstatné škody nezpůsobila, natož někde dál na západ. Japonské pobřeží má okolo 30 000 km.

Japonsko (ilustrační foto)

Opakuji, že ke škodám způsobenými tsunami došlo v jeden okamžik a v jedné izolované oblasti. Všechny ty nové přicházející záběry jsou záběry ze stejných okamžiků a ze stejných míst, pořízené různými lidmi.

Na pobřeží, kde tsunami řádilo nejvíce, stálo několik jaderných reaktorů, které byly otřesy a vlnou poškozeny, protože zemětřesení bylo několikanásobně silnější, než na jaké byly elektrárny projektovány. V elektrárnách následně něco začalo hořet a vybuchovat a zvýšila se radiace, což je průběžně řešeno podle patřičných protokolů. V tuto chvíli je nutné si uvědomit další triviální pravdu, která médiím nedochází: Věta "Radiace v místě X je dvacetkrát vyšší než obvykle" znamená něco zcela jiného, než věta "Radiace v místě X je dvacetkrát vyšší, než je pro člověka zdravé". Věta "Na dvoře elektrárny je zdraví nebezpečná radiace" (pravda) znamená něco zcela jiného než "30 km od elektrárny je zdraví nebezpečná radiace" (nepravda). Je evakuována zóna 30 km okolo reaktorů, protože vzdálenější lidé nejsou v ohrožení. Tokio je několik set km od elektráren. Radioaktivita je zde (tzn. v Tokiu) díky reaktorům několikanásobně vyšší než normálně a současně několikanásobně nižší, než by mohlo být nebezpečné (a nižší, než je např. při hodně slunečném dni). Pokud se obáváte, že "Ono to ale stejně může ještě bouchnout a bude to další Černobyl OMFG!", tak vás nemůžu uklidnit nějakým jednoduchým souvětím a musím vás odkázat například na tento podrobný článek.

Naprosté většiny obyvatel Japonska se toto zemětřesení vůbec nijak nedotklo a naprostá většina by o něm dodnes nevěděla, kdyby jim o něm někdo neřekl. UPDATE: Předchozí větu myslím čistě ve smyslu okamžité příčiny a následku. Samozřejmě, že se obyvatel Japonska dotklo, že umřely tisíce lidí a že se nyní ještě prohloubí japonské ekonomické problémy.

Ihned po zemětřesení Japonci preventivně odstavili všechny jaderné reaktory (kterých mají hodně), čímž došlo ke snížení kapacity energetické sítě a v některých oblastech je vypínán proud (plánovaně, podle předem zveřejněného rozvrhu). Mnohé obchody a podniky dobrovolně omezují provoz, aby ušetřily proud a ulehčily tak celostátní síti. Přesně řečeno, východní síti. Zbytek země naprosto žádné problémy s energií nemá, ale západní a východní síť mají rozdílné kmitočty, takže si nemohou navzájem vypomoci.

V Japonské televizi jsou kromě dramatických událostí ze zaplavených oblastí (kde opravdu je dramatická situace, málo zásob, málo paliva atd.) spousty záběrů z Tokia. Neodehrává se zde žádná panika, některé obchody jsou vyprodanější než jiné, některé trasy metra mají delší intervaly než obvykle a některé velké obrazovky na mrakodrapech jsou vypnuté. A z pietních důvodů se ruší některé koncerty a jiné zábavní akce.

Pokud chcete mít smysluplné aktuální zprávy z Japonska, použijte například tuto stránku. České zpravodajství je téměř komické v tom, že za "horké novinky" vydává totálně zkreslené události, které se staly před 12, 18 i více hodinami.

Pokud mi něco chcete, jsem k dispozici na e-mailu a Google Talku jako obvykle. Ale omluvte mě, že nebudu reagovat na vaše další dobře míněná starostlivé zprávy "Vypadni odtamtud, říkali na Nově že to bouchne!!!" Pokud se situace zásadně nezmění, pozítří se přesouvám podle plánu z Kjóta do Tokia.

P.S: Tento článek vychází se situace, která je 15. března ráno středoevropského času a pochopitelně se může změnit.

P.P.S: Na mém osobním anglickém blogu v pravém sloupci vidíte mapku, kde se zrovna nacházím.

P.P.P.S: Na tento blogpost plynule navazuje toto pokračování.

12.3.11

Recenze: Světová invaze [Battle: Los Angeles] - 60%

Sledujeme osudy malého vojenského oddílu, který na předměstí Los Angeles bojuje s mimozemskou invazí.



Nejdříve krátce k názvu: Film se původně měl jmenovat "World Invasion: Battle Los Angeles", z čehož si Falcon vybral pouze tu "Světovou invazi", zatímco Američané jej naopak zkrátili pouze na "Battle: Los Angeles". Takže nejde vyloženě o záměrnou lež, ale skutečností zůstává, že se kompletně celý děj tohoto filmu odehrává v Los Angeles a jeho těsné blízkosti. Invaze probíhá po celém světě, ale je jí věnováno jen pár vteřin zpravodajských záběrl v televizi.

A teď k tomu jedinému dobrému, co ve filmu je: Akčních a trikových scén je opravdu dost, možná tak polovina filmu. A jsou technicky velmi kvalitní. Všechno správně vybuchuje, mimozemská letadla a další stroje mají zajímavý design, i samotné mimozemšťany uvidíme.

A teď k tomu ostatnímu, nedobrému:

Scénář je slabý. Chápu, že se zřejmě tvůrci snažili nastolit pocit "nepřehledné válečné vřavy", ale opravdu nebyl šťastný nápad natočit celý film roztřesenou ruční kamerou. Opravdu celý film, včetně zamyšlených klidných dialogů. Někdy kolem poloviny filmu jsem byl už docela naštvaný, že si díky "umění" kameramana nemůžu ty mimozemšťany a jejich stroje pořádně prohlédnout.

Režie akčních scén ještě ujde, ale jakmile děj zpomalí (a také v průběhu celé dvacetiminutové expozice), je to hrozná nuda, protože všechny postavy jsou strašlivě klišoidní, papírové a neříkají a nedělají nic než klišé. Přestože mezi nimi jsou dobří (Aaron Eckhart) i pohlední (Michelle Rodriguezová) herci. Narozdíl od Districtu 9 jsem ani na okamžik neuvěřil, že by se takhle chovali skuteční vojáci při setkání se skutečnými mimozemšťany.

Poměrně záhy dojde ve filmu dokonce k tomu, že se hrdinům podaří ulovit polomrtvého bezvědomého mimozemšťana a okamžitě do něj začnou píchat noži, aby zjistili, jak je možné nepřítele zabít (tj. kde má mozek nebo srdce). Ani na chvíli se nezastaví a nezamyslí se nad tím, že se právě poprvé setkali s obyvatelem jiné planety. Ani na okamžik se nezamyslí nad tím, že ho právě brutálně mučí. V rukou schopného režiséra (například režiséra Districtu 9) by tato scéna mohla fungovat jako sžíravá satira amerických vymytých vojenských mozků, ale režisér Jonathan Liebesman, který dosud natáčel převážně laciné blbé horory, není něčeho takového ani v nejmenším schopen.

Takže film funguje pouze jako slušná přehlídka triků a akce, prokládaná dlouhými minutami nudy.

P.S: Scénu "Zjistili jsme, že mimozemšťané obsadili přímořské města, protože nám chtějí ukrást vodu z oceánů", předcházenou záběry z dobývané Paříže a následovanou hlášením, že "hladina světových oceánů klesla už o několik metrů", raději nebudu nijak komentovat a doufám, že jsem se jen přeslechl...

10.3.11

Recenze: Králova řeč [King's Speech] - 60%

Jen velmi, velmi, velmi stručně, protože nestíhám (respektive stíhám jiné věci než FFFilm):



Králova řeč mě neuvěřitelně překvapila tím, jak mi přišla tuctová.

Viděl jsem ji až poté, co dostala všechny ty ceny, a nechápu...

Je to slušně odsýpající komediálně-dramatická divadelní inscenace se třemi slušnými herci v hlavních rolích. Všichni hrají adekvátně, scénář je adekvátní (byť totálně předvídatelný), režie je adekvátní, kulisy jsou adekvátně gay, ale pár hodin po skončení se mi film naprosto vykouřil z hlavy a nevzpomenu si na jedinou jeho scénu, kterou bych někomu chtěl citovat s upozorněním, že "tohleto bylo fakt bezva".

8.3.11

Recenze: Tantra - 40%

Dokument o české tantrické komunitě a jejím anglickém guruovi.



Tento "dokument" se snaží být stoprocentně jednostranou reklamní kampaní na tantru. Jeho message je jasná: Když budete dělat tantru, budete mít lepší osobní i partnerský život. Tečka. Je to "dokument o tantře" stejně jako je Triumf vůle "dokument o Německu". Oboje není vysloveně zavádějící tvrzení, ale našla by se v obou případech výstižnější definice, například "propaganda". Přitom Triumf vůle rozhodně je zajímavý film a Tantra také je zajímavý film. Ale v obou případech jinak, než jejich tvůrci zamýšleli.

Mezinárodní tantra expert a jeho spokojená žačka / partnerka

Z filmařského hlediska tento snímek není příliš dobře natočený. Sleduje dva (nebo dokonce tři?) nesouvisející tantrické kurzy, jejichž scény se prolínají se záběry Simony Babčákové, vysvětlující, jak moc jí tantra dala. Základní koncepty jsou omílány stále dokola v drobných variacích a - nezlobte se na mě, tantristé - mnohem více než jako dokument to vypadá jako pokus o vymývání divákova mozku někým, kdo už ho má úspěšně vymytý. Včetně monologů doprovázených záběry na mraky a uklidňující hudbou.

Někteří z vás se možná těší, že ve finále filmu uvidí skupinový sex, což je téměř pravda (ale pozor, nezúčastní se ho Simona Babčáková!), ale nepůsobilo to na mě ani v nejmenším skandálně, šokujícně, eroticky, nebo nějak podobně. Prostě se ti lidé konečně příjemně uvolnili, což jim předtím nešlo a teď už jim to jde a já jim k tomu gratuluji, protože už nějaké to desetiletí vím, že taková věc je v mnoha ohledech fajn.

A to by bylo asi tak všechno, co bych chtěl říct k tomuto veskrze nezajímavému filmu. Následuje zamyšlení nad tím, jak vlastně tantra (tedy to, co je za tantru označováno v tomto filmu a tudíž to nemusí nutně být "oficiální správná tantra") funguje:

Guru na počátku kursu řekne "Nebudu vás hypnotizovat, nebudu vám říkat co máte cítit a dělat" a následně celý kurs dělá přesně to. Nutí účastníky hyperventilovat, aby byli susceptibilnější, říká jim co přesně mají cítit a dělat atd... atd... A oni mu věří, dělají to, jsou z toho šťastní a vyzařují lásku a štěstí všem kolem. Vlastně pardon: Všem kolem, kteří jsou ochotni ji přijímat, tzn. kteří mají stejný světonázor a stejně vytuněné čakry. Pokud stejný světonázor a stejně vytuněné čakry nemají, jsou chudáci pomýlení a je jim ho třeba vnutit nebo se smířit s tím, že jsou zaostalí.

Toto je naprosto exaktně stejná metoda, jakou používají všechny kulty, náboženství, hnutí atd... atd... Od Aštara Šerana přes Scientology až po tuhle partičku.

Tantristé jsou z nich možná ještě nejlepší, protože (pokud vím) nelikvidují fyzicky ani společensky své odpůrce, netahají z lidí přehnaně velké peníze a nemohou napáchat v životech netantristů příliš velké škody. Takže proti nim vlastně nic nemám, dokud mi nezačnou agresivně vysvětlovat, že jejich životní řešení je jediné správné konečné řešení.

Pokud je někdo takový slaboch a stydlín, že k poznání osobního štěstí, partnerského splynutí a tělesných slastí potřebuje něčí instruktáž a koordinovaný skupinový očistec, budiž mu to přáno a vysmívat se mu kvůli tomu nebudu (moc).

P.S: Při pátrání po českých tantra odkazech jsem na této stránce objevil děvče, se kterým jsem před patnácti lety chodil a dnes se s ním dobře kamarádím...

7.3.11

Recenze: Rango - 90%

Domácí chameleon vypadne (v současnoti) z auta v americké poušti a narazí zde na "westernové" město Prach, obývané jinými malými zvířaty. Protože je náš hrdina herec-amatér, začne se vydávat za kovboje jménem Rango. Vesničané mu to uvěří a doufají, že jim pomůže získat pro Prach vodu a postavit se desperádům.



Nejdřív to, co se dá napsat nejsnáze: Rango vypadá úžasně. Může za to jednak skutečnost, že vizuálním konzultantem byl slavný kameraman Roger Deakins a jednak skutečnost, že celý film animovali a renderovali v Industrial Light & Magic, kde se normálně zabývají REALISTICKOU trikovou grafikou (a celovečerní animovaný film dosud nikdy nedělali). Následkem toho má většina záběrů fantastickou kompozici a práci s barvami a stíny, a zvířecí hrdinové nejenže se úžasně "realisticky" hýbou, ale naprosto unikátně vypadají: Jako kdybyste víceméně realistická zvířata nacpali do šatů a nechali chodit po dvou. Jejich šupiny / srst / bulvy vypadají naprosto realisticky a plasticky, přestože film NENÍ ve 3D.

Vizuálně je tedy film naprosto super a "obávám se", že v tomto ohledu překonává i to nejlepší od Pixaru! Když jde chameleon městem a kamera mu zabírá pouze kovbojské boty, nerozeznáme tento záběr od reálného záběru z reálného westernu!

Vizuální stránku bychom tedy měli za sebou, a zůstává ten těžší úkol: Pokusit se vysvětlit, jak unikátní je scénář a dialogy.

Rango je částečně klasický dětský animák o tom, že se hodné ale trochu nešikovné zvířátko rozhodne pomoci ostatním hodným zvířátkům proti několika zlým zvířátkům, která kují pikle. OK. Uvidíme tedy akční scény, groteskový humor a dočkáme se nějakého toho poučení o tom, jak je hezké objevit v sobě odvahu, nebo tak něco. Fajn. Podobně jako u ostatních úspěšných animáků se i tentokrát koná spousta drobných nesouvisejících vtípků, které ovšem jsou leckdy podstatně drsnější, než by si dovolil Pixar nebo Disney. Například jeden z obyvatel města má v oku zaražený šíp. Nebo se zvířátka předhánějí v tom, kdo z nich je víc hardcore, vyprávějí historky jako "Já jednou sežral celoou rodinu" a zvítězí jakási ježura s hláškou "Já jsem jednou ve svých výkalech našel lidskou páteř". A podobných věcí je ve filmu hodně.

No a pak zbývají scény a dějové zvraty, které prostě v rodinném animovaném filmu dosud nebyly. Je to třeba halucinační sekvence, kdy se hlavní hrdina ocitne ve snovém světě ve stylu Salvatora Daliho. Nebo scéna, při které hrdina přechází rušnou dálnici, záměrně pomalým krokem a záměrně se zavřenýma očima, aby se ukázalo, zda je mu souzeno přežít a "dostat se na druhou stranu". Nebo scéna s umírajícím pásovcem-prorokem, kterému nebylo souzeno přežít. Nebo úplně nejvíc maximálně WTF scéna s Duchem západu na golfovém vozíku, která se prostě nedá popsat...

Tyhle scény jsou srovnatelné s něčím z filmů Hayao Miyazakiho nebo Davida Cronenberga. Teoreticky by neměly fungovat, ale díky režii Gore Verbinského (Kruh, Piráti z karibiku) fungují naprosto dokonale a JSOU DOJEMNÉ! Může za to i hudba Hanse Zimmera, která kromě automaticky se nabízejícího řešení "zkopírujeme Morriconeho" přichází s nejedním zajímavým nápadem.

A třetí velmi zajímavá věc na tomto filmu spočívá v tom, že při natáčení dialogů nejenže byli herci ve studiu všichni pohromadě (většinou se natáčí jeden po druhém), ale dokonce měli kostýmy a rekvizity a natáčela je kamera, což pak posloužilo animátorům k tomu, aby postavičky měly mimiku svých předloh (šlo o čistě vizuální referenci, žádný motion tracking, žádné tečky na obličejích). Natáčení vypadalo takhle a na výsledku je to slyšet, protože vzájemná interakce, hbitost a přirozenost dialogů je výjimečná.

Z předchozího odstavce bohužel vyplývá, že český dabing je tentokrát ještě nepřijatelnější než obvykle a dává filmu totálně jinou atmosféru, než má v originále. (Nemluvě o klasickém dabingovém problému, kdy v češtině některým kulometnějším hláškám prostě vůbec není rozumět.) Srovnejte například výše umístěný trailer s jeho českou verzí:



Měla by snad existovat nějaká kopie bez dabingu. Snažte se ji najít a naučit se pořádně anglicky.

Rango rozhodně není film pro každého (proto mu také nedávám 100%). Ovšem pro někoho jako já, kdo je do značné míry znuděn tím, jak je současný Hollywood připosraný a fádní, je to doslova dar z nebes. Gore Verbinsky si za 130 milionů natočil přesně takový praštěný film, jaký chtěl, zdánlivě zcela bez ohledu na požadavky studií a demografické rozbory. Sláva mu.

(Napsáno a publikováno ve vlaku z Nagasaki do Fukuoky.)

3.3.11

Recenze: Správci osudu [The Adjustment Bureau] - 80%

David Norris (Matt Damon) je politik, který v den rozhodujících voleb náhodou potká sympatickou dívku Elise (Emily Bluntová) a osudově se do ní zamiluje, aniž by si stihl vzít její adresu nebo telefon. Volby prohraje, ale dívku po nějaké době znovu potká. Chce to s ní dát dohromady, ale zjistí, že je pronásledují podivní páni v kloboucích, kteří se snaží zabránit tomu, aby s ní něco měl...



Tento film je režijním debutem George Nolfiho, scenáristy Dannyho parťáků 2 nebo Bourneova ultimáta. Je to bohužel film, který nemá v současných kinech co dělat: Velmi komorní, nepříliš drahý, téměř bez triků a akčních scén, ale zato s dobrými herci a chytrým dějem, který se divákovi nepodbízí.

A než začnou spoilery (už v předchozím textu jsem některé věci vynechal), ještě upozorním, že film je stejnou měrou romantika jako sci-fi, tudíž není problém vzít na něj něžnou polovičku.

Následuje podrobnější popis děje a tudíž nevyhnutelné spoilery. Doporučuji vám dále nečíst, protože jsem měl v kině vyloženě příjemný pocit, že jsem dost dlouho netušil o co půjde, a současně jsem si nepřipadal jako idiot...

Po nějaké době zjistíme, že "muži v kloboucích" jsou zaměstnáváni nějakým nespatřeným "Předsedou" a mají za úkol ovlivňovat lidské osudy tak, aby se držely "plánů", které mají od Předsedy. Bohužel pro Davida, v jeho plánu stojí, že se nemá dát dohromady s Elise a "kloboučníci" se mu v tom tudíž snaží zabránit pomocí mírně nadpřirozených schopností, z nichž nejzajímavější spočívá v tom, že mohou používat normální dveře jako teleporty.

Ještě později vyjde najevo následující: "Kloboučníci" ovládají osudy lidstva již mnoho staletí, a to v zájmu harmonického a mírumilovného rozvoje civilizace ("V roce 1915 jsme vás nechali na pár desetiletí být a jak to dopadlo!"). Davidovi je "souzeno", aby se stal za pár let americkým prezidentem. Elise je "souzeno", aby se stala světově uznávanou baletkou. Pokud se dají dohromady, jejich vzájemná láska přehluší jejich ambice a i když budou šťastně zamilovaní, pro společnost to v důsledku bude škoda.

Toto dilema je díky hereckým výkonům hlavních představitelů a díky velice citlivé Nolfiho režii ztvárněno způsobem, který není ani trošku trapný a připomíná chytřejší fantastické filmy např. z poloviny minulého století (asi to není náhoda, protože film je natočen podle povídky Philipa K. Dicka) nebo televizní hry Stanislawa Lema.

V polovině filmu pak přijde na scénu "superčistič", který má vše radikálně vyřešit. Hraje ho Terence Stamp a film se tím stane poněkud akčnějším a hollywoodštějším, což je trochu na škodu, protože v tomto ohledu nepřinese naprosto nic nového. Ale ani pak, když film vrcholí a hrdinové se vydají vyříkat si to osobně s Předsedou, se děj nestane zcela debilním a není pro nás problém pochopit, co hrdinové prožívají a jak se těžko rozhodují.

Správci osudu jsou vydařenější verzí toho, čím se snažil být The Box nebo Zakletý v čase. Má to sci-fi motivy, ale je to spíše romantická pohádka. Aby takový film fungoval, musí fungovat jeho hrdinové, musíme s nimi soucítit, chápat jejich motivace atd... A to všechno funguje tak dobře, že ani příliš nevadí, že jde spíš o televizní inscenaci než o hollywoodský trhák.

1.3.11

Lucie Bílá svý pády zná

Píseň z českého 3D muzikálu V peřině. Záměrně ji nijak nekomentuji, aby to nevypadalo, že vám něco podsouvám...