23.2.12

(Část 2) Skladatelem snadno a rychle

Vítejte u druhého dílu našeho seriálu "Jak se stát Johnem Williamsem snadno a rychle".

Než budete číst dál, ujistěte se, že jste si dobře přečetli první díl, protože budu vycházet z toho, co jsem v něm řekl (a co ne vždy odpovídá tomu, co šíří lidé z GHS). Tento článek je delší, protože jsem toho chtěl říct co nejvíc uceleně najednou a zabránit vaším dotazům "nojo, ale co pak když...?". Nestyďte se za to, když ho nevstřebáte na jedno posezení.

Ale nejdříve k pár tématům, která se opakovala ve vašich komentářích pod prvním dílem:

Komentář: "To je hezké, že jsou tam vysvětlovány klávesy na klavíru, ale co když mám kytaru?"

Číslování not, které jsem používal v prvním článku, se dá stejně (a možná ještě jednodušeji) použít pro kytaru. Viz obrázek:


Pokud pouze brnkáte na prázdné struny (tj. levou rukou žádné nedržíte), tóny odpovídají tomu, co je na obrázku modře. V závorkách jsou MIDI čísla not (přesně tatáž jako v prvním článku).

Pokud přitom držíte prsty levé ruky hmatník, musíte k číslu noty přičíst odpovídající zelené číslo.

Takže například pokud byste drželi struny na místech, která jsou označena červenými puntíky, a pak brnkli na struny, zazní (odspoda nahoru) tyto tóny:

  • G#2 (40 + 4 = 44)
  • D#3 (45 + 6 = 51)
  • D#3 (50 + 1 = 51)
  • A#3 (55 + 3 = 58)
  • H3 (59 + 0 = 59)
  • G#4 (64 + 4 = 68)
Všimněte si, že druhá a třetí struna hrají ve výsledku tentýž tón - D#3. A nedoporučuji vám tento akord příliš používat v praxi, bez ohledu na počet vašich prstů.

Všechny ostatní věci (a akordech, harmonii atd.) platí pro kytaru (a pro jiné nástroje) úplně stejně jako pro klavír.

  • Z matematického hlediska je zajímavá (a zcela logická) ta skutečnost, že když na jedné struně kytary posunete prst (z libovolného místa) o 12 pozic vpravo, tedy o dvanáct tónů, tedy o oktávu, geometrickým výsledkem tohoto posunu bude, že se původní délka rezonující struny zkrátí přesně na polovinu (protože rychlost kmitání struny je nepřímo úměrná její délce). Ať to uděláte na jakékoliv struně, z jakékoliv výchozí pozice.
Komentář: "Nemám klavír ani syntezátor, jak si můžu brnkat / skládat hudbu?"

Vsadím se, že máte počítač. A na něm můžete jak brnkat, tak skládat hudbu, pomocí mnoha různých programů, které jsou i zadarmo! Pokud máte na čem hudbu vytvářet, můžete přeskočit několik odstavců, až k červenému řádku.

Pokud jste aspoň TROCHU počítačově zdatní (například máte internet a čtete blogy), tak dnes nemá naproto žádný smysl kupovat si syntezátory s pokročilými možnosti tvoření zvuku. Pokud chcete tvořit hudbu a zvuky, je mnohem výhodnější koupit si MIDI keyboard (jednoduchý miniaturní stojí kolem 1000 Kč, poloprofesionální okolo 10000 Kč, já mám tento plus dva malé) a veškeré zvuky vydávat počítačem, ke kterému ten keyboard připojíte.

Aniž bych dobře znal všechny existující hudební programy, za sebe vám mohu vřele doporučit FL Studio, ve kterém dělám 99 procent svých audio projektů (nejen hudebních) a kvůli kterému mám na jednom ze svých počítačů Windows (ale jakž-takž funguje i na Linuxu ve Wine). Je to program extrémně vhodný pro programátora / matematika, protože v něm můžete do detailů manipulovat s každičkým parametrem až na úplně nejnižší úrovni a víceméně "programovat" své zvukové kreace. Pokud chcete.

FL Studio vám umožňuje připojit k němu libovolnou MIDI klaviaturu a brnkat si. Pokud nemáte MIDI klaviaturu (laciné stojí okolo 1000 Kč), můžete si brnkat na své standardní počítačové klávesnici (což samozřejmě není úplně ono). Ale především FL Studio umožňuje, abyste v něm "kreslili" hudbu pomocí grafického zápisu, který vám bude dávat mnohem větší smysl než klasické noty s nožičkami a vypadá přibližně takhle:


Tento druh notového zápisu se nazývá "Piano Roll" (mají ho i jiné programy, nejen FL Studio). Svislá pozice čáry udává jaký tón se hraje (viz klavírní klávesy vlevo), délka čáry udává délku tónu. Čas běží zleva doprava, takže například na tomto screenshotu vidíte, že nejdříve zazní současně stejně dlouhé noty C4 a C5, hned po nich krátká C4 a dlouhá E5 a tak dále. Intervaly jsou jasně dané svislou vzdáleností not od sebe.

Může vám z toho jít hlava kolem, ale toto je nejjednodušší a nejpochopitelnější notový zápis, jaký může existovat a pokud chcete jakkoliv s hudbou experimentovat, je potřeba se v něm orientovat.

Ve FL Studiu toho samozřejmě můžete dělat MNOHEM víc (například vytvořit jakýkoliv existující nebo neexistující zvuk), a na většinu z toho vám stačí jeho demo verze, která je legálně zdarma ke stažení. Od plné (placené) verze se liší pouze tím, že v ní nemůžete ukládat své skladby na disk pro pozdější editaci. To ale aspoň pro počáteční otrkávání nebudete potřebovat. I v demo verzi ale můžete ze svých výtvorů udělat klasické MP3 nebo WAV soubory.

Pro většinu dnešních hudebních programů (včetně FL Studia) nepotřebujete žádnou super - hyper zvukovou kartu, stačí vám jakákoliv vestavěná shit-zvukovka, která má aspoň jeden stereo PCM výstup (což mají snad úplně všechny vyrobené v posledních 10 letech). Potřebujete ale slušně výkonný počítač: Čím výkonnější, tím složitější kompozice a efekty budete moci v reálném čase použít, než se počítač zadýchá (ale u vašeho počátečního brnkání to opět bude celkem jedno).

(Konec softwarové vsuvky.)

FL Studio nebo jiný hudební program potřebujete především proto, že za chvíli se dostaneme k tomu, že po vás budu chtít, abyste hráli nějaké melodie a akordy v reálném čase. To je věc, kterou se naučíte pouze cvikem, dřinou a opakováním. Naštěstí v dnešní době už můžete vytvářet hudbu, aniž byste byli schopni hrát ji. Právě pomocí výše zmiňovaného "Piano Rollu" si svou hudbu "nakreslíte", pak vám ji počítač přehraje, vy výsledek porovnáte se svými představami, nevyhovující části upravíte, znovu přehrajete atd. atd...

Pokud tedy budu nadále psát "zahrajte to a to" a vy hrát neumíte, chápejte to jako výzvu "zkuste si to namalovat v hudebním programu a poslechněte si, jak to zní".

A teď konečně něco složíte!

Nejdříve se znovu ujistěte, že víte, jak vypadá klávesnice klavíru, co je to tón, jaký vztah má jméno tónu k jeho MIDI číslu, co je to interval, co je to oktáva (v obou smyslech slova - oktáva jako množina 12 not i oktáva jako interval o velikosti 12 půltónů), co je to melodie a co je to akord.

A teď si vyzkoušejte Cvičení 1:

Nastavte si, aby vám syntezátor hrál tónem skutečného klavíru (většinou se ten nástroj jmenuje "Grand Piano", ve FL Studiu je to generátor nazvaný "FL Keys"). Levou ruku umístěte tak, aby nějaké tři její prsty (pravděpodobně to budou malíček, prostředníček a palec, ale co já vím o vaší ruce) ležely na tónech C, E a G (viz "Ovčáci čtveráci" v minulém článku) v nějaké oktávě, která je mírně vlevo od středu vašeho klavíru (na plnohodnotném klavíru nebo v hudebním programu to bude pravděpodobně oktáva s číslem 3 nebo 4). Zkuste zmáčknout všechny tři klávesy najednou, aby zazněl akord. Mačkejte tento akord v nějakém pravidelném rytmu, který vám vyhovuje a je pohodlný (klidně mnohem pomaleji než v následujícím videu).

Současně s opakovaným mačkáním akordu C-E-G mačkejte někde blízko nad ním pravou nějaké libovolné klávesy (vždy jen jednu najednou) v libovolných délkách, abyste vytvářeli libovolné, zcela náhodné kratičké melodie o délce pár sekund. Musíte přitom dodržovat pouze tři pravidla:
  • První tón každé melodie v pravé ruce musí být C (libovolné)
  • Poslední tón melodie v pravé ruce musí být také C (libovolné, a klidně jiné než to úvodní)
  • Můžete používat pouze bílé klávesy.
Výsledek by měl vypadat a znít například takto:


Znovu opakuji, že pokud vám to nejde takto zahrát v reálném čase (což vám nejspíš zpočátku nepůjde a není to nic, za co byste se měli stydět), napište si to do Piano Rollu v hudebním programu (metod jak to tam zapsat je mnoho, musíte prostudovat dokumentaci) a pak přehrajte. Pokud se vám to daří hrát v reálném čase, tak se rozhodně nesnažte kopírovat můj prasácký náhodný prstoklad (tzn. "který prst mačká kterou klávesu"). Zkoušejte různé rychlosti a různé melodie v pravé ruce (noty i jejich délky).

Musíte uznat, že jste právě vygenerovali něco, co zní jako kdyby to byla hudba. Gratuluji vám k vaší první kompozici, kterou by vám mohl závidět leckterý Philip Glass.

Nyní uděláme mírnou úpravu v pravidlech a zkusíme Cvičení 2.

To se hraje úplně stejně jako Cvičení 1, pouze se dvěma malými úpravami:

  • Místo C-E-G mačkejte akord A-C-E, tedy vlastně jen posunete levou ruku o dvě bílé klávesy dolů oproti Cvičení 1.
  • Všechny melodie začínají a končí na A, nikoliv na C (a pořád používají pouze bílé klávesy).
Vyzkoušejte si párkrát střídavě obě cvičení. Pokud vám připadá, že všechno ve Cvičení 1 zní poměrně vesele (nebo aspoň neutrálně), zatímco všechno ve Cvičení 2 zní o dost "depresivněji", tak vám gratuluji: Máte aspoň základ hudebního sluchu!

Čím je způsobeno, že Cvičení 1 zní veseleji než Cvičení 2, i když v obou používáte stejnou množinu stejných sedmi tónů (C, D, E, F, G, A, H)?

Tím se dostáváme k samotnému jádru hudební teorie, ke kterému se normální členové GHS dostávají až někde na levelu "Operační Thetan 10", takže někde v hloubi podvědomí mějte stále na paměti, že stále brutálně zjednodušuji:

Tóniny

Tónina je množina tónů (většinou sedmi), která je definovaná svým základním tónem a svým typem harmonie. Základní tón je prostě jeden z dvanácti tónů, jejichž jména známe (C, C#, D, D#, E.... až H) a typ harmonie je "veselá", "smutná", "trochu veselá ale přifalešnělá", "taková jako do indicka" a podobně. My si prozatím (na hodně dlouhou dobu) vystačíme pouze s "veselou" a "smutnou", které se z historických důvodů, které nechcete znát, nazývají "dur" a "moll" (což jsou bohužel tak běžně používaná označení, že si je musíte zapamatovat).

Každá tónina dur ("veselá") má sedm tónů, které jsou od základního v intervalech: +0, +2, +4, +5, +7, +9, +11. Takže pokud máme tóninu "C-dur" (ve které jsme hráli cvičení 1), začneme od noty C (60) a dostaneme noty: 60, 62, 64, 65, 67, 69, 71, tj. "C, D, E, F, G, A, H".

Každá tónina moll ("smutná") má sedm tónů, které jsou od základního v intervalech: +0, +2, +3, +5, +7, +8, +10. Takže pokud máme tóninu "A-moll" (ve které jsme hráli Cvičení 2), začneme od noty A (57) a dostaneme noty: 57, 59, 60, 62, 64, 67, tj. "A, H, C, D, E, F, G".

Důležité: Když operujeme s tóninami, tak zcela ignorujeme čísla oktáv a představujeme si, jako kdyby klávesnice byla nekonečná! Pokud je základním tónem nějaké tóniny tón "F", pak jsou tím myšleny všechny existující tóny "F". Pokud tónina pozůstává z tónů "C, D, E, F, G, A, H", pak jsou tím myšleny všechny tyto noty na celé klávesnici. D1 je z hlediska harmonie totéž jako D2, totéž jako D7 a totéž jako D15 (i když při takové frekvenci už vám vybuchne hlava). Při počítání v předchozích odstavcích jsem začal od noty 60, resp. 57, ale stejně tak dobře bych mohl začít od jiného C (například 48) a jiného A (například 69) a výsledek by byl stejný.

Cvičení 3: Jaké tóny obsahuje tónina C-moll? Řešení: C, D, D#, F, G, G#, A#.

Cvičení 4: Jaké tóny obsahuje tónina A#-dur? Řešení: A#, C, D, D#, F, G, A.

  • Možná jste narazili na slovo "stupnice". Stupnice je osm po sobě následujících tónů dané tóniny, počínaje základním tónem. Takže zatímco např. "tónina A-moll" zahrnuje všechny bílé klávesy, které klavír má, "stupnice A-moll" je pouze 8 konkrétních, vedle sebe ležících kláves v tomto pořadí: "A, H, C, D, E, F, G, A" (poslední a je o oktávu výš než první). Tónina má nekonečně mnoho tónů a nemá smysl bavit se o jejich "pořadí". Nějaká skladba je v nějaké tónině (obsahuje její tóny). Říct někomu "zahraj mi tóninu" je nesmysl. V kontrastu s tím: Stupnice má přesně 8 tónů, z nichž první a poslední jsou v intervalu jedné oktávy. Když mi někdo řekne "zahraj stupnici D-dur", zahraju osm konkrétních tónů (ale je na mě, od kterého D ve které oktávě začnu).
Takže zbývá už jenom pokusit se nějak definovat, k čemu vlastně tóniny jsou, což je velmi ošemetné, pokud máme být co nejstručnější. Zkusil bych to asi takhle:

Dogma 1: Všechny tóny každé tóniny zní libozvučně společně s jejím základním tónem. V případě durové tóniny je výsledek spíše veselý. V případě mollové tóniny je výsledek spíše smutný.

Tím se dostáváme ke kardinální otázce: PROČ TOMU TAK JE? Částečně to dává matematický smysl, vzhledem k tomu, co jsem psal v prvním článku (ty šílené odmocniny): Součástí každé tóniny (dur i moll) je samozřejmě mimo jiné i její základní tón (tedy první tón tóniny). A základní tón (např F) logicky zní dobře se stejnými tóny (také F) v jiných oktávách. Jen o něco hůře než oktáva (interval +12) souzní kvinta (interval +7). A co čert nechtěl, v durových i molových oktávách se v obou vyskytuje i tento interval!

  • Všimněte si, že interval "+7" je pátým tónem durové i mollové oktávy. Proto se mu říká "kvinta". A jaký je osmý tón durové i mollové oktávy? Přece tentýž jako její první (základní tón), jen o oktávu výš. Proto se mu říká "oktáva".
Dále se v obou druzích tónin (v dur i v moll) vyskytují intervaly +2 a +5, které jsou víceméně neutrální. Tím jsme vyřešili čtyři tóny ze sedmi (konkrétně 0, +2, +5 a +7) a zbývají nám tři tóny, kterými se durová tónina liší od mollové a které tudíž musí určovat, zda je výsledný dojem smutný nebo veselý. Z nich nejvýraznější a nejdůležitější je třetí tón tóniny, t.j. v durové +4 a v mollové +3.

Proč tomu tak je? Především proto, že je nám to tak vtloukáno od narození do hlav. Opravdu. Při veselých příležitostech slýcháme durové tóniny, při dramatických mollové. Prostě je to v evropsko - anglosaském světě takové tradice.

  • Ale odskočme si na chvíli třeba do Japonska, kde jsou, jak víme, tradice jiné (viz). Staré asijské skladby mají tóninu pozůstávající pouze z pěti tónů (ne ze sedmi jako v naší současné hudbě). Které tóny to jsou? Jde o intervaly +0, +2, +4, +7 a +9 vzhledem k základnímu tónu. Když si spočítáte takovou "asijskou tóninu" od základního tónu F#, vyjdou vám tóny "F#, G#, A#, C#, D#", tedy shodou okolností všech 5 existujících černých kláves. Takže pokud mačkáte v jakékoliv kombinaci černé klávesy na klavíru, zní to jako asijská hudba a asijští hudební skladatelé mají o něco jednodušší práci, protože mají o dva tóny méně, bastardi.
V tuto chvíli už by vám mělo být jasné, proč vlastně fungovala Cvičení 1 a 2. Pravou rukou jsme hráli náhodné tóny dané tóniny, přičemž jsme začínali a končili vždy na jejím základním tónu, protože každá melodie vždy jaksi automaticky, sama od sebe, podvědomě směřuje ke svému základnímu tónu (takže jsme svým pravidlem vytvořili jakýsi "násilně brutálně korektní" začátek a konec).  A k těmto "náhodným tónům" jsme hráli v levé ruce akord pozůstávající vždy z prvního, třetího a pátého tónu dané tóniny, to jest:

  • Ze základního tónu tóniny (v případě C-dur je to C, v případě A-moll je to A)
  • Ze třetího tónu tóniny (v prípadě C-dur je to +4 = E, v případě A-moll je to +3 = C), který nejvýrazněji definuje veselost (dur) nebo smutek (moll) tóniny.
  • Z pátého tónu tóniny (v dur i moll je to +7), který vždy velmi dobře ladí se základním tónem, z důvodů vypočtených v prvním článku.
Velmi důležité! Tento typ akordů (první, třetí a pátý tón durové nebo molové tóniny) je v hudbě používán tak často, že má vlastní název, a to "kvintakord". Když někde vidíte napsáno "akord E-dur", je tím myšlen akord složený z tónů "E, G#, H", tedy kvintakord tóniny E-dur. Když někde vidíte napsáno třeba "akord F#-moll", je tím myšlen akord složený z tónů "F#, A, C#", tedy kvintakord tóniny F#-moll. Jak si snadno spočtete, durový kvintakord jsou vždy tóny 0, +4 a +7, zatímco mollový je vždy 0, +3 a +7. (Takže pokud vám jde jen o vypočtení jaký akord se skládá z jakých tónů, tóniny k tomu vůbec nepotřebujete.)

Cvičení 5: Vyjmenujte tóny těchto kvintakordů: 1. C-dur, 2. D-dur, 3. D#-dur, 4. E-moll, 5. F-moll. Řešení: 1. C-E-G, 2. D-F#-A, 3. D#-G-A#, 4. E-G-H, 5. F-G#-C.

  • Bonus pro kytaristy: Ve vašem zápisu se se durové akordy zapisují pouze jejich základním tónem, tj. "D" je kvintakord D-dur (tóny D, F#, A). Mollové akordy mají příponu "mi" (z anglického "minor"), takže třeba "A#mi" je kvintakord A#-moll (tóny A#, C#, F).
  • Kromě durových a molových tónin existují další typy: frygická, chromatická, lydickácikánská (!!!)
  • Kromě durových a molových akordů existují další typy: septakordy, zmenšené, zvětšené...
Kromě toho, že uchu připadá libozvučné slyšet tóny z nějaké tóniny spolu s jejím základním tónem (viz Dogma 1, výše), platí také:

Dogma 2: Jakýkoliv durový nebo mollový kvintakord (tedy akord s označením X-dur nebo X-moll, kde X je libovolný tón) zní velmi libozvučně (tvoří de facto základ většiny harmonií v naší hudbě).

Z toho vyplývá, že je záhodno hrát takové akordy, jejichž tóny jsou obsaženy v právě používané tónině. Jaké to jsou?

Vezměme si třeba naši oblíbenou tóninu C-dur. Pochopitelně se k ní bude nejvíce hodit její kvintakord, tj. C-E-G. Tím jsme ale zdaleka nevyčerpali všechny možnosti. Co třeba akord F-dur? Ten má tóny "F-A-C", které všechny patří do tóniny C-dur. Stejně tak akord G-Dur (noty "G-H-D"). A co teprve akord  D-moll! Ten má noty "D-F-A", které také patří do tóniny C-dur!

Není vůbec nic neobvyklého na tom, že k durové tónině dobře sednou některé mollové akordy a naopak k mollové tónině dobře sednou jisté durové akordy!

  • Všimněte si, že k tónině C-dur by měl ladit také třeba akord "H-D-F", který ovšem není durový ani mollový (jeho intervaly jsou +0, +3, +6) a zní "zvláštně". Je to ovšem akord a je použitelný v tónině C-dur. Stejně jako bizarní akord "C-D-F-H", například. Ale zatím se jimi nezabývejte, jsou "riskantní" a bohatě si zatím vystačíme s durovými a mollovými.
Tím pádem víme, jaké akordy bychom měli nejspíše kombinovat s jakou tóninou, ale pořád to nevysvětluje, jak k tomu vymyslíme vhodnou melodii. Nebo naopak - jak ke své úžasné melodii vymyslíme úžasné akordy. A jak vlastně určíme její tóninu? Ale o těchto palčivých otázkách až za chvíli. Teď zase trochu praxe.

Kytaristé vědí, že k doprovodu téměř všech písniček v C-dur jim stačí pouze akordy C-dur, F-dur a G-dur. Pokud jsou to opravdu profi kytaristé, používají dokonce ještě akord D-moll. A protože John Williams je taky profík, v hlavním motivu z Jurského parku použil jako doprovod nejen akordy C-dur, F-dur a G-dur, ale v jednu chvíli dokonce i D-moll (pedanty upozorňuji, že hlavní motiv z Jurského parku ve skutečnosti nezní přesně takto):


Není to dlouhá skladba, zkuste si ji přepsat do hudebního programu a všimněte si několika věcí.

Melodie je veselá a pouze po bílých klávesách, takže se jako hlavní kandidát na tóninu jeví být C-dur, a skutečně je tomu tak. Pouze v 0:49 zničho nic zazní v melodii černý tón A# (doprovázený v levé ruce akordem F-dur). Tón A# nemá co dělat v tónině C-dur ani v akordu F-dur. Ale Williams ho tam umístil, a navíc jako dlouhý, výrazný tón!


A to je, přátelé, tajemství toho, co dělá hudbu zajímavou. Skutečnost, že se většinou držíte nějakých pravidel, opakování a rutiny, ale občas je zcela cílevědomě a brutálně na chvíli porušíte. To se nedá naučit žádnými poučkami nebo algoritmy a právě o tom je tvořivost při skládání hudby.

Dále si můžete všimnout takzvaného "zdvojování tónů". Od poloviny motivu začnu v pravé ruce hrát melodii dvěma prsty, přičemž oba hrají stejné noty, ale malíček o oktávu výš. Je to tudíž stále přesně tatáž melodie, ale zní to bombastičtěji. Totéž v bleděmodrém provádím ke konci skladby v levé ruce s C-dur akordem. Jeho dolní C zdvojím o oktávu výš a akord tím pádem zní "košatěji".

  • "Zdvojování tónů" je naprosto základní hudební prostředek. U klavíru je to víceméně triviální záležitost, ale nezapomeňte, že v symfonickém orchestru máte několik desítek nástrojů a třeba polovině z nich řeknete, aby hrály stejný tón. Které nástroje konkrétně to mají být? V jaké oktávě ho mají které z nich hrát? Jak hlasitě? Tady nám vznikají stovky různých možností, jak orchestrem zahrát jediný tón. A když slyšíte ve svém oblíbeném symfonickém soundtracku zdánlivě jasnou, broukatelnou, jednoduchou melodii, buďte si jisti, že ji hraje takových 20-30 hudebníků současně na 5-10 různých typů nástrojů. Proto zní tak bohatýrsky.
Tóny můžeme nejen zdvojovat, ale také přesouvat o oktávu výš / níž. Pokud například v levé ruce doprovázím klasickými akordy (jako v tomto videu), je v zájmu libozvučnosti záhodno, aby spolu dva po sobě následující akordy měly nějaký ten společný tón (nebo dva). To je v tomto případě jistě pravda - například hned úvodní dva akordy C-dur a F-dur mají společný tón C. Libozvučnosti mohu napomoci tím, že C-dur zahraju klasicky, jako C-E-G, ale u F-dur akordu přesunu jeho C o oktávu níž, takže jeho podoba nebude "F-A-C", nýbrž "C-F-A" a to spodní C bude přesně ta samá klávesa jako v předchozím akordu (takže z ní teoreticky ani nemusím zvedat prst, a zní to pak zase o trochu jinak).

Kvintakord C-dur pozůstává z tónů "C-E-G". Ale i když ho zahraju jako "E-G-C", nebo "G-C-E", nebo třeba jako "E-G-C-G-C-E", pořád to je kvintakord C-dur se základním tónem C!

Zatímco v doprovodných akordech můžeme tóny přesouvat o oktávu nahoru / dolů víceméně podle libosti, a základní vyznění hudby se tím až tak moc nemění, v případě melodie má tatáž operace naprosto zásadní vliv na znění té melodie. Posunutí nějakého tónu melodie o oktávu jinam je (obzvlášť v hrdinské filmové hudbě) velmi často používáno k tomu, aby se z odrhovačky stala supervítězná fanfára:


Ale zpět k doprovodným akordům. Jako příklad toho, co se s nimi dá dělat, použijeme kus Poledourisovy skladby "Theology / Civilization" ze starého Barbara Conana. Opět jsme v tónině C-dur, opět vše pouze po bílých klávesách.


Pravá ruka hraje pořád dokola jednoduchou melodii, levá ruka stále dokola osm akordů. Odkud jsem vzal těch osm osamělých tónů, které hraju v levé ruce na začátku? To jsou základní tóny akordů, které hraju posléze. Tzn. nejdřív jsem si odposlechl, jakými akordy je melodie doprovázena, a pak jsem z těch akordů vzal pouze jejich základní tóny, protože když se k melodii hodí nějaký akord, stoprocentně se k ní musí hodit i jeho základní tón.

A protože jsme celou dobu v tónině C-dur, mohl bych ještě celou dobu třetí rukou (nebo jiným orgánem) někdo dole celou dobu nepříliš hlasitě přizvukovat nějakým C-C-C-C.... Ono je ale to C stejně obsaženo ve třech z těch osmi akordů.

Všimněte si (nejlépe po přepsání skladby do Piano Rollu), že většina akordů v levé ruce si je "příbuzná" a následující akord obsahuje jednu notu shodnou s předcházejícím. Není to ale pravda vždycky a právě rozhodutí "kdy to nemá být pravda" činí z nezávadné skladby zajímavou skladbu.

Na tomto místě si možná kladete otázku, k čemu vlastně jsou jiné durové tóniny než C-dur a jiné mollové tóniny než A-moll. Harmonie je přece určená pouze intervaly a nikoliv konkrétními tóny, takže když jakoukoliv melodii včetně doprovodu posunu o x půltónů nahodu nebo dolů, musí přece pořád znít stejně. Tak proč si komplikovat život a používat zbytečně černé klávesy?

Máte vpodstatě pravdu. Různé tóniny existují proto, že:

  • Různé nástroje a různí zpěváci zvládají různé tónové rozsahy, takže např. každá písnička Karla Gotta se musí napsat v takové tónině, aby její nejvýraznější tón připadl na "A", které pan slavík zpívá nejzlatěji. To vás ale v této fázi nemusí zajímat.
  • U některých nástrojů poměry mezi frekvencemi sousedních půltónů nějsou konstantní dvanáctá odmocnina ze dvou, ale například pro C-C# je to o trošičku více, zatímco pro C#-D naopak o trošičku méně. Elitní člen GHS (level nejméně 20) pak je schopen svýma ušima rozpoznat, že "Kočka leze dírou" v C dur má o trochu jiný harmonický "feeling" než "Kočka leze dírou v F dur". Pokud čtete tento článek a nacházíte v něm informace, které jste dosud nevěděli, pak zapomeňte na to, že byste tento rozdíl někdy byli schopni postřehnout.
  • Některé skladby ve svém průběhu změní tóninu!
Třetí důvod je víceméně jediný důvod, proč by vás v této fázi vaší cesty za hudbou měly zajímat jiné tóniny než C-dur a A-moll. Triviálním příkladem změny tóniny je například hlavní motiv z Hvězdné brány, jehož druhá polovina je přesně totéž co hrálo v první polovině, pouze je to kompletně všechno posunuté o pět půltónů nahoru, takže z tóniny C-dur se stane F-dur, z doprovodných akordů C-dur a F-moll (který hraji ve variantě "C-F-G#") se stanou F-dur a A#-moll a melodie nezačne od E nýbrž od A.


(Zní to celé velmi exoticky, protože počáteční tónina je buď "C-dur s hojným výskytem nestandardního G#", nebo možná nějaká úplně jiná bizarní ne-dur/ne-moll tónina. Na takhle krátkém úseku se to dost dobře nedá definovat.)

Tento proces posunutí kusu hudby nahoru / dolů se správně hudebně nazývá transpozice a jak vidíte, provádí se velmi triviálně tím, že všechny tóny daného úseku hudby posuneme o X půltónů nahoru nebo dolů. Neboli, k MIDI číslům všech těchto tónů přičteme stejnou konstantu.

Dovoluji si na tomto místě upozornit na pro mě neuvěřitelně legrační skutečnost, že zatímco já a vy provádíme transpozici tím, že přičítáme nebo odčítáme celočíselnou konstantu k celočíselným číslům not, členové GHS ji provádějí nějak takto:

(Zdroj: Muzikus.cz)

K čemuž jim gratuluji.

Mno...

Pokud jste dočetli až sem a pokud jste to všechno pochopili, pak vám upřímně gratuluji, protože toho byl opravdu velký nášup najednou.

I když jste všechno pochopili, asi máte neodbytný dojem, že ještě pořád nejste úplně John Williams. To je také v pořádku, John Williams si musel přečíst podobné články nejméně tři...

Nicméně, zcela vážně: Doufám, že aspoň někteří z vás jsou nyní schopni zapsat do hudebního programu, nebo dokonce zahrát věci, které jim ještě před pár dny připadaly jako něco z jiného světa, a rozumět základním zákonitostem těch věcí.

Co dál zkoušejte jednak odposlouchávat existující melodie:

Zkuste si jen podle sluchu přepsat do not některé slavné melodie. Prostě začněte od prvního tónu (libovolného) a s každým dalším popojíždějte nahoru / dolů tak dlouho, až se trefíte. Pokud zkusíte "Ovčáci, čtveráci", "Kočka leze dírou", "Vyletěla holubička ze skály" nebo "Holky z naší školy", začněte od C a zůstanete celou skladbu na bílých klávesách (v tónině C-dur). Až se vám podaří dát dohromady melodii, zkuste k ní vymyslet akordový doprovod.

 A jednak vytvářet vlastní:

Vymyslete si nejdříve ve své zvolené tónině (pravděpodobně C-dur, žeano) nějakou sekvenci kvintakordů, která vám bude znít příjemně / zajímavě (třeba některou z těch videí v tomto článku). Zkuste ty akordy rozložit, pro začátek nějak zcela mechanicky (např. z akordu "C-E-G" udělejte sekvenci tónů "C, E, G, E, C, E, G, E..."). Pokud výsledek stále zní dobře (a to by měl), zkuste nad tento doprovod přidat nějakou pomalou jednoduchou melodii, přičemž hlavními tóny melodie by měly být tóny obsažené v akordu, který v tu chvíli zní a méně důležitými by měly být zbývající tóny vaší tóniny. Až když si budete dostatečně jisti v kramflecích, začněte zokušet tóny, které nejsou součástí tóniny C-dur (tzn. černé klávesy), a to jak v akordech, tak v melodii.

Zatím jsem se vůbec nezmínil o mnoha dalších důležitých věcech, jako je třeba rytmus a takty. Ale všeho dočasu...

51 komentářů:

  1. Myslím že to nejdůležitější z obou článků je: "A to je, přátelé, tajemství toho, co dělá hudbu zajímavou. Skutečnost, že se většinou držíte nějakých pravidel, opakování a rutiny, ale občas je zcela cílevědomě a brutálně na chvíli porušíte. To se nedá naučit žádnými poučkami nebo algoritmy a právě o tom je tvořivost při skládání hudby."
    Tudíž ne že bych měl něco proti oběma článkům, naopak, ale komu není shůry dáno, tomu stejně nepomůže.

    OdpovědětVymazat
  2. "dnes nemá naproto žádný smysl kupovat si syntezátory s pokročilými možnosti tvoření zvuku" - nesúhlas, keby tam aspoň nebolo to "naprosto". Hlavná výhoda skutočného synťáku je, že nemusím k nemu zapínať/pripájať počítač a klikať na software a zabudnúť čo som vlastne chcel. Jednoducho je okamžite k dispozícii, a bez oneskorení a riešení ASIO bufferov atď.

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za clanky, mam podobny nahled na hudbu (GHS level ~2 a pritom normalne hraju).

    K tomu kvintkvartovymu kruhu na konci - FF ho spravne zminil, ale ponekud nespravne prezirave presel. Je na nem totiz velmi dobre videt, ktere akordy se spolu kamaradi. Neni nahodou, ze ty akordy z Jurskyho parku (C,G,F) jsou tady vedle sebe a vetsina pisnicek to ma podobne. Stejne tak v mollu - s Ami se kamaradi Dmi a Emi (nebo E7). Taky se kamaradi akordy co jsou nad sebou C - Ami, atd. A navic ty dur a moll kruhy se prekryvaji, jsou pootocene, takze nakonec neni tak tezke si zapamatovat jak to jde po sobe.

    Proc to cele rikam - je jeste jedna cesta k hrani, mozna jednodussi a to na tahaci harmoniku (v GHS slangu akordeon). Pokud ho mate po ruce, ted je ten pravy cas si ji vzit. Ty slozity rady knofliku jsou totiz v jednom smeru [ton+4, ton, jeho akordy dur, moll, 7 a zmenseny], cili na ty akordy o kterych FF mluvi je tam knoflik pro kazdy! V druhem smeru je to prave usporadano podle KK kruhu. To neznamena nic mensiho, nez ze na zahrani akordu k Jurskymu parku (a 90% ostatnich pisni) staci stridat 3 knofliky ktere jsou pod sebou v treti (dur) nebo ctvrte (moll) rade. Spravna technika a postup je jen o trochu slozitejsi.

    K bombastickemu zdvojovani tonu - na to ma harmoska taky odpoved a sice ty zahadne klapky (rejstriky) nad klavesami - zapinaji ruzne kombinace oktav (casto az 3 a vibrato), takze to co FF macka malickem, lze pricvaknout rejstrikem.

    Vysledkem je, ze jednoduchy akordovy doprovod k temer vsemu ve vsech toninach lze zvladnout za par minut cviceni aniz by jeden lovil +4 a +7 klavesy na pianu.

    Klidne sem prispeju podrobnejsim vykladem kdyz bude zajem (nebo FF reknu co ma psat :-) ). Chapu ze je to offline a tedy trochu mimo tema, ale treba by to pro nekoho bylo uzitecne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty zakladni basy jsou o velkou tercii posunuty.

      Jeste lepsi je knoflikovka, kde je jedno v jake se hraje stupnici, jen zacinate od jineho knofliku. Bilej, cernej to je tam fuk.

      Vymazat
  4. G je na tretom prazci: E (0), F (1), F# (2), G (3)

    dalej som uz nekontroloval

    OdpovědětVymazat
  5. PCM vystup je digitalny, zvukovky maju obycajne iba analogove vystupy. PCM vystup by bol S/PDIF cinch

    OdpovědětVymazat
  6. FL Studio také používám a naprostá spokojenost - velmi intuitivní program, která má mnoho možností, vychytávek, atd. Ideální hlavně na elektronickou hudbu, hip-hop, atd.. Na nahrávání bych volil jiný soft.

    OdpovědětVymazat
  7. Jenom k tomu piano rollu - perfektni soft na tohle se jmenuje Synthesia (ano, jako ta nemoc. Az se na to kouknete tak pochopite proc) - je to takovy piano hero :)

    OdpovědětVymazat
  8. cihla je taková hranatá podlouhlá věc, a malta takový mazlavý svinstvo, a když budete střídat vrstvu cihel a vrstvu malty, bude z vás architekt :-D
    (ale jinak články dobrý)

    OdpovědětVymazat
  9. Nejlepsi clanek o teorii hudby, jaky jsem kdy cetl. No kidding.

    Je skutecne zazitek cist neco o hudbe od cloveka, ktery je obdaren logickym/matematickym myslenim.

    OdpovědětVymazat
  10. Jedna se nikoliv o dvanact tonu ale o dvanact pultonu, to je oktava. Dvanact tonu jsou dve oktavy.

    OdpovědětVymazat
  11. Lydická stupnice mě fakt dostala :)))

    OdpovědětVymazat
  12. Ad 12 tónů / půltónů: Viz první článek, kde to vysvětluji. Slovo "tón" používám ve významu "klávesa klavíru". Že když v C-dur přejdu z C dolů na H, tak je to jeden půltón a současně jeden tón, zatímco když přejdu nahodu na D, tak to jsou dva půltóny a současně jeden tón, tím v tomto stádiu rozhodně nechci čtenářům plést hlavy.

    OdpovědětVymazat
  13. Z toho tvýho "prstokladu" by našeho učitele klavíru klepla pepka, Františku :-)))

    OdpovědětVymazat
  14. Já taky už asi 30 let nehraju, pouze zapisuju do softwaru...

    OdpovědětVymazat
  15. ad 12 (pul)tonu - nefunguje mi tu tlacitko odpovedet...

    Ne, jeden ton ve smyslu intervalu je to jen kdyz jsou to dva pultony. To je o nepochopeni na vasi strane - slovo ton totiz znamena dve velmi odlisne veci, ketre michate jak hrusky s jablkama:
    1) oznaceni nejake frekvence
    2) oznaceni intervalu.
    No a prave tohle je v prvnim clanku vysvetlene tak nesmyslne, ze to apriori buduje bariery mezi lidmi, ktere se snazite vzdelat a lidmi, kteri jsou hudebne vzdelani.

    OdpovědětVymazat
  16. Každopádne výborná séria článkov, prvýkrát som prispel FFFilmu a asi nie som jediný, u koho to vyzeralo nejako takto: https://www.dropbox.com/photoshow/tmp/IMG_20120223_163628.jpg#gallery:5 :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Geniální text, Franto. Sice se hudbou zabývám, ale i tak je to napsaný rozhodně lépe než většina různých hudebních nauk, co jsem měl možnost číst.

    OdpovědětVymazat
  18. Prosim urcite pokracovat. Toto som zatial vacsinou vedel alebo aspon tusil, ale keby mi niekto vedel 'ajtacky' a s demonstraciou vysvetlit kadejake progresie akordov a podobne veci, bol by som priam nadseny.

    Zahrat viem sice tak Kocka leze dirou, ale z teoretickeho hladiska su to zaujimave veci a priroda mi nadelila sluch, ktorym kadeco pocujem. Akurat diskusie s kamoskou GHS level celkom dost su nemozne, lebo neviem nic pomenovat ;)

    OdpovědětVymazat
  19. Jak souvisí perioda a frekvence? Pokud vím, tak f=1/t. Znamená to, že vyšší tóny (ty s vyšší frekvencí) kmitají kratší dobu? Zní to jako blbost... mohl by to někdo vysvětlit?

    OdpovědětVymazat
  20. Perioda / Frekvence: Vyssi tony maji vyssi frekvenci, tudiz kratsi delku jednoho kmitu. Ton s frekvenci 100 Hz ma delku jednoho kmitu 0,01 sekundy. Ton s frekvenci 1000 Hz ma delku jednoho kmitu 0,001 sekundy.

    OdpovědětVymazat
  21. Já se těším, až František, místo héliových experimentů, secvičí se svou slečnou nějakou hudební kompozici a hodí to na youtube :-)

    OdpovědětVymazat
  22. Velmi dobrý software pro zapisování a úpravu hudby na téměř profi úrovni je "Reason" od Propellerheads http://www.propellerheads.se/products/reason/

    OdpovědětVymazat
  23. WTF u Ais v Jurském parku a komentář ke kvintakordovému kruhu, to mě fakt sejmulo, ještě teď mi tečou slzy smíchu.
    Super články, doufám, že budou pokračovat.
    Sahám do kasičky a posílám nějaké kačky bulvám.

    OdpovědětVymazat
  24. Jako příslušník GHS se musím ohradit minimálně proti "A# v motivu Jurského Parku". Nejedná se o A#, nýbrž o Bb (B, Hb), neboť jsme přece v F-dur. A nejde o žádné (natož brutální) porušení pravidel -- jak vytvářet napětí pomocí průtahů a průtahových akordů (v tomto případě Fsus4) se GHS student dozví hned jak narazí na teorii kontrapunktu.

    OdpovědětVymazat
  25. vembloud: No prave. A ctenar FFFILMu na teorii kontrapunktu narazi az za hodne dlouho a na becka nikdy, muhahaha!

    OdpovědětVymazat
  26. FF: Pointa je v tom, že čtenář FFFILMu po přečtení tvých článků sice ušetří nějaký čas oproti pochopení klasické "GHS" teorie, bude ale odsouzen k tomu, aby spoustu věcí (které jsou v klasické teorii bohatě pokryty a hezky do sebe zapadají) objevoval bolestivě a dlouho sám.

    OdpovědětVymazat
  27. Nikdy jsem na klavír nehrál, ale holky u nás říkaj, že mám nejlepší prstoklad. Nevíte někdo jak je to možný? Jsem borec?

    OdpovědětVymazat
  28. Jako dost jsem se pobavil :-)) Snad jedna drobnost, označování durové tóniny jako "veselé" a mollové jako "smutné" je přežitek a diletanství v české hudební nauce, doporučuji si o tom něco přečíst zde:

    http://is.muni.cz/th/145008/ff_b_a2/

    (Mimochodem jméno Matěj Hollan asi nebude řadě čtenářů zejména z brněnských luhů a hájů zcela neznámé. :-))

    OdpovědětVymazat
  29. Přimlouval bych se některého z dalších dílů za rozpitvání dvou věcí ve kterých tak trochu tápu, protože mi to členové GHS neumí logicky vysvětlit.

    1. Proč můžu zharmonizovat třeba tóny stupnice Cdur (nejjednoduššeji) třeba pomocí C Dm Em F G(7) Am Hdim (doufám že jsem se s tím Hdim neseknul, nemám zrovna po ruce nic drnkacího na ověření), ale jako bonus ještě mohu všechny ty akordy rozkošatět o septimy, kvinty a bůhví co ještě. Čím je vlastně dáno jakými způsoby můžu zharmonizovat danou melodii? Vezmu tóniku, dominantu a subdominantu a když si chci pohrát, vycpu to mezi nimi nějakými co jsem ještě nepoužil?
    2. Pořád mi nikdo nevysvětlil proč v melodii hrané v nějaké stupnici můžu zahrát čas od času tón který v dané stupnici není a i když to je teoreticky disharmonické, sedne tam ten tón jako hýždě na hrnec. Tedy jestli rozumím GHS, od toho (a právě od toho) jsou v notovém zápisu ty křížky a odrážky.
    3. A poslední dotaz - kdybys měl Františku tu moc a mohl prosadit celosvětově cokoliv, jak by podle tebe vypadal ideální tisknutelný a čitelný notový zápis? Něco mezi klasickým zápisem a piano roll? Kdysi jsem uvažoval že by stačilo 6 nebo 7 linek, na spodní linku posadit C, předznamenat oktávu, tóninu uvést jen pro úplnost a každému půltónu z dvanácti přidělit na střídačku linku nebo mezeru. Zmizly by béčka, křížky, odrážky a zápis by jen mírně na výšku nabobtnal. Případný skok o oktávu výš nebo níž by se řešil třeba smluvenou značkou místo taktové čáry.
    Na rozdíl od klasických muzikantů hraji na nástroj, který jse stylem hry tak specifický, že tabelatura je jediné východisko jak si být jistý daný sled tónu technicky v dané rychlosti zvládnu uhrát. I kdybych měl notový zápis, nedá mi to dostatek informací, abych byl schopný daný sled tónů z listu zahrát. Zlatá klaviatura.

    OdpovědětVymazat
  30. Liduška: Tohle je protest proti ZUŠ (LŠU). Ti kokoti co to tam učí vlastně předvádějí matiku bez matiky - chtějí obraty kvartSEXtakordů, aniž by měli tenhle logický základ.

    Franto šij do nich, di do toho, sem s tebou, asi pošlu prachy.

    Jde o to, že muzikant vše to co Franta říká pochopí sám od sebe intuitivně. Ten kdo nepochopí, chodí do ZUŠ, kde mu kravky co to taky moc nechápou budou na hodinách tzv. "nauky" do hlavy vtloukat něcojako "nový jazyk" - přičemž nerozumí základům.

    Ono je fakt jedno jestli kvintakord Cdur zní o trochu jinak než Fdur - pocitově - nejde o výšku tónu. Ten pocit je pro nás normální lidi stejný. PROBLÉM je že se moderní klasika vytváří právě jen pro lidi, co jsou ten rozdíl pocitu s to rozeznat.

    Proto taky lidi na moderní klasiku kašlou. Protože je pro exoty.

    Ať žije Mahler a já aŤ chcípnu, tohle je Franto super.

    OdpovědětVymazat
  31. "K čemuž jim gratuluji." :D :D Tohle prostě nemá chybu.

    OdpovědětVymazat
  32. ja si hlavne myslim, ze pro skladani hudby neni zadna teorie vubec potreba, staci pouzit mozek, usi a ruce ;)

    OdpovědětVymazat
  33. Opet nadherny clanek, diky :)

    ..mimochodem pane Fuka, proc mate levou ruku tmavsi nez pravou?

    OdpovědětVymazat
  34. Franta for prezident!!! Ve vší úctě.
    Já vím, s tímto článkem to nesouvisí, ale myslím to upřímně.

    OdpovědětVymazat
  35. ad AnonymníFeb 24, 2012 06:59 AM -

    tohle:

    "Ono je fakt jedno jestli kvintakord Cdur zní o trochu jinak než Fdur - pocitově - nejde o výšku tónu. Ten pocit je pro nás normální lidi stejný. PROBLÉM je že se moderní klasika vytváří právě jen pro lidi, co jsou ten rozdíl pocitu s to rozeznat."

    je naprostý blábol - odlišné znění tonin je naopak typické pro starou hudbu - celá teorie i praxe ladění (klávesových nástrojů) začala právě tak - a temperované ladění (zde popisované) je jenom špička ledovce: Bach své skladby tak, jak jsou hrané teď na moderně naladěný klavír, nikdy neslyšel, a asi by se dost divil, zněly by mu ploše a šedě... takže si nastuduj historii ladění a pak mudruj.

    Nové hudbě je nějaká tónina a podobné konstrukty často zcela u zadele, a po podstatě zvuku jde mnohem důsledněji. A milejší mi je jeden exot než stovka klasiků permutujících donekonečna ohrané sledy akordů (ale jo, ono to zní a tak, ale co teď z toho ještě, po třech stovkách let...)

    OdpovědětVymazat
  36. Mame primo krajana ktery dava dur-moll, jazzove i cikanske a vubec vsechny stupnice k sobe s naprostou lehkosti. Je to skola harmonie pro kazdeho - Radek Pastrnak. Kterekoliv album Buty muzete pouzit jako almanach jak se da probourat dur-moll dogmatem k prijemne hudbe podane jakoukoliv harmonii. Jen kytaristy trochu zklamu. I kdyz to zni jednoduse, malokdy to jde zahrat bez zlomeni ruky. (pokud jste zacatecnik).

    K transpozici melodie. Tradicne. Kdyz se nam motiv melodie unavi a nejde to vydrzet, udela se transpozice, zpravidla nahoru a ono to zase minutu pujde prezit :)

    OdpovědětVymazat
  37. vse v jednom http://www.youtube.com/watch?v=JlfAHG854ic

    OdpovědětVymazat
  38. Pan Klobouk:
    1a. "Rozkošatění": základní akordy v naší hudbě jsou poskládány z tercií (malých a velkých). Přidáním malé či velké tercie k základnímu akordu dostaneš septakord (např. CEGH), který zní trochu jinak: základní pocit z akordu je podobný, ale septima vytváří dynamičnost (zvlášť velká, protože se jedná o "citlivý tón") - dává tušit, že se harmonie nějakým směrem brzy vyvine. Pokud bys například k tebou uvedené harmonizaci stupnice vložil septakordy (C-Cmaj7-Dm-Dm7-Em-Em7-F-Fmaj7-...), tak si můžeš všimnout, že septima každého z těch septakordů vytváří pěkný můstek ke kvintě akordu následujícího (v případě Cmaj7=>Dm je to H=>A), a tak - přestože se jedná pouze o akordy - tam už téměř vnímáme melodii.

    1b. "Čím je dáno, jak harmonizovat melodii": Jsou definované osvědčené postupy a akordové progrese, které jsou vnímány jako uším příjemné. V praxi ale (tedy alespoň u mě) harmonizace neprobíhá tak, že by člověk k melodii aplikoval akordy podle příruček; už když tu melodii máš v hlavě, tak k ní tu harmonii slyšíš.

    2. "Tón, který do tóniny nepatří": Typicky to bude zvýšený/snížený přechodový tón, který spěje ke "správnému" tónu. Nebo došlo k nenápadné modulaci, a ve skutečnosti jsi už v jiné tónině, kde je tón v pořádku.

    OdpovědětVymazat
  39. Prosím Františka ať mi ještě poradí nějakou chytrou techniku, jak přinutit levou ruku hrát něco jiného než pravou. Především rytmus levé a pravé (třebas držet akord levou celý takt a "neklepat" s ním spolu s tóny pravé ruky) je něco, čeho asi moje hlava není schopna. Jakékoli pokusy o serioznější hraní na klávesách vždy skončily na tomto problému. Možná že po lobotomii ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. myslim ze toto je potrebne sa len nadrilovat.

      Vymazat
    2. Technika je jednoducha, zkouset to pomalu az extreme pomalu, pocitat si do toho prv-ni-dru-ha-..., a az to zvladnete, tak zrychlovat...

      Vymazat
    3. Presne tak musi se to trenovat nejdriv hodne pomalu jednou rukou, pak druhou a pak teprve dohromady. Jinak to nedate. Deti se to nauci asi tak za 14 dni kdyz trenuji tu pulhodinku denne.

      Nesmite se nechat odradit neuspechem, proste trenovat. Naucili se to vsichni tak proc ne vy.

      Kdo to ale trenuje spatne, kratkou dobu denne nebo hned v tempu ten se to nenauci nikdy. Znam lidi co hraji pres 20 let na syntak a porad to jeste neumi.

      Vymazat
    4. A co to zahrát ve dvou (lidech)? Každý si hledí své jedné použité ruky a je to.

      Vymazat
  40. lydicka stupnice ma spolecneho s Lidicemi co konkretne? (krom mnoziny stejnych pismen?). jinak clanky velmi zajimave. kdyby byli priznivci klasicke hudby tak lidumilni jako fotbalovi hooligans, asi bych na Vasem miste uvazoval alespon o policejni ochrane, protoze v jistem pohledu je Vas clanek rouhacsky az hanba. Nicmene verim, ze spouste lidem otevre k hudbe cestu, za coz Vam patri nehynouci zasluhy. Mimochodem, kdybych videl na titulu hudebni teorie ten Vami zminovany vzorec, asi bych ji dodnes neumel ;o)

    OdpovědětVymazat
  41. Super (hlavne video z prednasky na YT, ktere sem odkazuje, to je naprosto skvele vysvetleni problematiky).
    Ale jedna vec by me jeste zajimala:
    Jak z not prepsat melodii (treba nejake lidovky),
    kterou budu chtit pouzit jako zaklad pro nejake upravy v piano rollu?
    Zvoneni pro mobily, jak se zapisovala v r.2000, uz bohuzel na webu nezvladam najit. A kdyz clovek hleda jakoukoliv znamou melodii, najde noty a kytarove akordy. Ne tony.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak na "přepsání lidovky" máš dvě základní možnosti: Buď si ji A) poslechneš a přepíšeš ji jen podle sluchu, tón po tónu. Nebo vezmeš B) noty a přepíšeš ji z těch not. Pokud se nechceš učit noty, tak je možná jednodušší zkusit metodu A, pouštět si tu skladbu pořád dokola a zkoušet sekat tóny do piano rollu tak dlouho, až to bude sedět...

      Vymazat
  42. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  43. To uspořádání u cvičení 2. mi hned připomělo začátek songu od 2Paca - Changes :)

    OdpovědětVymazat