29.2.12

Variety = Mezinárodní bulvární hyeny

Ono vás to možná už otravuje, ale o tohle se prostě musím podělit. Zde je mi vyčiněno za to, co jsem napsal v recenzi jako odvážnou nepodloženou domněnku o smyslu názvu filmu, a co čert nechtěl... renomovaný časopis Variety napsal před pár týdny to samé:


Takže by si teď u nich v L.A. měli dávali pozor, nebo dostanou přes držku...

(Vřelé díky FFFILMovým diskutérům za upozornění.)

Recenze: Ghost Rider 2 [Ghost Rider: Spirit of Vengeance] - 10%

Ghost Rider se po svém posledním epickém vítězství znovu vrací, a je to stále Nicolas Cage! Tentokrát musí ochránit nějakého chlapečka - spasitele, po kterém jde Satan (stejný Satan jako v prvním díle, ale hraný jiným hercem a tentokrát má vlastní SWAT komando) a dopravit ho do skalního města k potetovanému plešatému Christophu Lambertovi. Jak jinak také ochránit spasitele?


První věc, která vás na Ghost Riderovi 2 zarazí, je to, jak hrozně lacině vypadá. IMDB tvrdí, že stál 75 milionů dolarů, což mi připadá jako že tam omylem přidali jednu nulu navíc.

Režírovali ho pánové Neveldine a Taylor, kteří natočili například film Zastav a nepřežiješ (Crank), který údajně stál 12 milionů a působí od první do poslední sekundy nesrovnatelně nadupaněji než Ghost Rider 2. Stejně tak jeho pokračování. Při promítání Ghost Ridera 2 jsem několikrát zapomněl, že se dívám na film pro kina a začal jsem si říkat "OK, v rámci ostatních poloamatérských YouTube videí za pár tisíc dolarů to celkem ujde, ale přetočil bych ty nezáživné pasáže".

Rozebírat děj nemá samozřejmě vůbec smysl, je to jen záminka k občasným rvačkám, ježdění po rumunských exteriérech, jedné honičce a především dlouhým zbytečným kecům (zpočátku s ucházejícími animovanými vsuvkami, později bez nich).

Pokud začne šílená psychedelická akce, je to jistým způsobem zábavné a dokonce to sem tam obsahuje zajímavý vizuální nápad (při rvačkách občas zcela zmizí okolí hrdinů a vidíme je "mano a mano" uprostřed černé prázdnoty). Nejgeniálnější je asi souboj v povrchovém dole, ve kterém náhodou stojí korečkové rypadlo. Po krátké předehře (střílení samonaváděcími protiletadlovými raketami ze dvaceti metrů) do něj Cage nasedne, a protože se pod jeho ohnivýma rukama mění nejen motorky, ale i bagry, bagr vzplane a začne něco takovéhoto (s větším množstvím ohně, ale podobně sestříhané a s podobným hudebním doprovodem):


Nutno ale zdůraznit, že ve filmu jsou celkem asi tři a půl akční scény, v celkové délce asi 15 minut, a mezi nimi není nic. A to nic se nedá rozpohybovat nebo ozvláštnit ani pomocí toho úplně nejdivočejšího klepání kamerou.

Po scéně s bagrem se chlapeček zeptá, jestli by to fungovalo stejně, kdyby Cage jel na horské dráze nebo na velbloudovi (na což Cage bohužel odpoví, že neví, a nehodlá to zkoušet). Podobných totálně dada momentů (jako třeba monolog o tom, že Ghost Rider si pro vás přijde, pokud budete ilegálně stahovat) je ale bohužel ve filmu také velmi málo.

(Toto je skutečný záběr z filmu, nikoliv moje legrační fotomontáž. Bohužel je ve filmu takových záběrů příliš málo.)

Nicolas Cage je v hlavní roli ještě o něco legračnější a nevhodnější než v jedničce. Některé jeho psycho-scény jsou fantastické (tím jak jsou zcela mimo) a nyní, po Ghost Riderovi 2, je možno přidat do tohoto videa nejméně minutu nových úžasných záběrů. Ciarán Hinds jako Satan nemá příležitost ukázat cokoliv zajímavého nebo legračního.

Nechybělo moc, aby vznikla nadčasová klasika, u které bych se skvěle bavil od začátku do konce. Stačilo by jen vystříhat asi 80 procent filmu. Snad to někdo časem udělá na YouTube.

P.S: 3D efekt je většinu filmu nepostřehnutelný (což u comicsového filmu zarazí) a zbytečný. Byl doděláván až v postprodukci.

28.2.12

Producent píše FFFILMu



(UPDATE úterý 23:42: Poslední slovo druhé strany.)


Po několika dnešních zprávach ze třetí až čtvrté ruky o tom, že se Bohdan Sláma bojí, že mu zabiju syna, jsem obdržel e-mail, který mi poslal producent Pavel Strnad, zřejmě přítel Bohdana Slámy, režiséra filmu Čtyři slunce. Jeho plné znění:

Dobrý večer, 


nemám ve zvyku reagovat na recenze, ale tenkorát musím učinit výjimku. Chtěl bych Vás požádal o vymazání následujícího odstavce z Vašeho článku o filmu Čtyři slunce na FFFILM:


"Název filmu odkazuje prvoplánovitě pouze k tomu, že v jednu chvíli jsou na jednom plotě čtyři kýčovitá drátěná slunce. V druhém plánu MOŽNÁ název odkazuje k tomu, že "Four suns" zní jako "Four sons" a Bohdanu Slámovi prý umřel jeden z jeho pěti synů. Píšu MOŽNÁ, protože mi to někdo tvrdil po novinářské projekci a je možné, že si tím dělal srandu ze mně, z Bohdana Slámy nebo z českého post-post-modernismu."


Nevím, jestli si uvědomujete, že se Váš text naprosto nechutným způsobem dotýká osobní tragédie a nechápu, že si něco takového dovolíte napsat do filmové recenze. Důrazně Vás proto žádám, abyste tuto část textu smazal; v opačném případě bych Vás musel považovat za bulvární hovado, které si zaslouží přes držku.


S pozdravem,


Pavel Strnad
producent

Následuje má odpověď, dlouhá, ale snad vyčerpávající, aby bylo každému jasné, co jsem zač:

Dobrý den,

děkuji vám za dopis.

Pokud nemáte náladu na dlouhé čtení, pak vám pouze napíši, že nic odstraňovat nebudu, i když se tím ve vašich očích zařadím mezi bulvární hovada, což mě mrzí.

Pokud máte náladu na dlouhé čtení:

Když jsem svůj článek psal, nenapadlo mě, že bych se "nechutným způsobem dotýkal osobní tragédie pana Slámy". Svůj odstavec jsem schválně formuloval tak, abych v případě, že film a/nebo jeho název jsou skutečně inspirovány Slámovou osobní tragédií, na tuto zajímavost upozornil, a v případě, že tomu tak není (že k žádné tragédii nedošlo nebo se jí film neinspiroval), abych byl aspoň vtipný. (Jistě máte právo na to, aby vám použití smrti v rámci vtipu nepřipadalo vtipné, a já mám právo na to, aby mi to za jistých okolností vtipné připadalo. Jaké okolnosti to jsou, to je subjektivní. Ne, pravděpodobně by se mi nelíbilo, kdybyste si dělal legraci ze smrti v rodině mých přátel, ale nepsal bych vám kvůli tomu.)

Jak je v odstavci jasně uvedeno, celá ta myšlenka ("four suns - four sons - tragédie pátého syna") vzešla z hlavy mého kolegy (tedy ne doslova mého kolegy, ale jiného recenzenta), který narozdíl ode mě zná Bohdana Slámu i jinak než pouze díky jeho filmům. Byly to dvě v rychlosti prohozené věty a nebyl jsem si jist, jestli je myslí vážně, nebo jestli si dělá legraci, což jsem snad dostatečně jasně reprodukoval i v onom odstavci. (Abych předešel vašim následným dotazům: Poté, co se dozvěděl o existenci tohoto vašeho e-mailu, mi kolega rezolutně zakázal, abych ho jmenoval, protože u vás nehodlá upadnout v nemilost. Což hodlám dodržet.) Vzhledem k tomu, že dosud nevím, k jaké tragédii (pokud nějaké) v životě pana Slámy došlo, a do jaké míry se jeho film "Čtyři slunce" touto tragédií inspiroval, nemohu nějak hlouběji rozebírat, zda je můj odstavec nějak faktograficky přínosný pro čtenáře, nebo je to pouze nechutný humor. S nikým důvěryhodným jsem od té doby o soukromém životě pana Slámy nemluvil a nehodlám to dělat, protože si nemyslím, že by to nějak zásadně ovlivnilo můj názor na film nebo vyznění recenze (byť se nějaké informace objevily v diskusi pod článkem, nehodlám si je ověřovat).

Aby to nevypadalo, že se omlouvám za to, že jsem si špatně zjistil informace a na základě toho někomu ublížil: Kdybych měl stoprocentně ověřeno, co se v rodině Bohdana Slámy stalo, inkriminovaný odstavec bych pravděpodobně formuloval jinak, konkrétněji a možná bez humoru nebo za použití jiného druhu humoru a nepsal bych v něm dvakrát velkým písmem "MOŽNÁ". Ale rozhodně bych ho nevypustil jen proto, že by se to mohlo dotknout citů tvůrce.

Neznám osobně vás ani Bohdana Slámu, takže k vám necítím nenávist, adoraci, závist, odpor, ani nic podobného. Rozhodně nemám v úmyslu někomu z vás záměrně ubližovat nebo se vám vysmívat, a to ani teď, kdy mi trochu připadá, jako byste mi vyhrožoval fyzickým násilím. Při filmech si nevšímám kdo je produkoval a často ani kdo je režíroval. Nevím, jaké filmy jste produkoval (a co jsem o nich kdy napsal), až dnes jsem si vás vygooglil, a předchozí filmy Bohdana Slámy jsem si vyhledal až při psaní recenze (mimochodem, hodnotil jsem je velmi pozitivně). Myslím, že jsem dokonce ani nikoho z vás nikdy neviděl, protože záměrně nechodím na většinu tiskových konferencí. Nechci se totiž nechat ovlivnit zákulisními okolnostmi výroby filmů a hodnotím je pouze na základě toho, jak na mě v kině zapůsobí. NEHODNOTÍM je na základě toho, jaké problémy byly při natáčení a jestli se do filmu nějak promítá osobní tragédie tvůrců. Inkriminovaný odstavec v mém článku také existuje pouze jako zajímavost a/nebo humor (nejlépe obojí) a nijak neovlivňuje mé hodnocení filmu "Čtyři slunce".

Ale jde to celé ještě zjednodušit: Předpokládejme HYPOTETICKY, že bych si záměrně udělal legraci z tragédie v rodině pana Slámy. Existuje mnoho lidí, které znám podstatně lépe než vás nebo pana Slámu, a používám je jako terče svých (pseudo-)humorných výplodů, v čemž budu pokračovat. Existuje také mnoho lidí, které znám méně než vás nebo pana Slámu, a používám je jako terče svých (pseudo-)humorných výplodů, v čemž budu také pokračovat. Rozhodně si stojím za tím, že je legitimní dělat si drsný humor, ve kterém vystupují lidi, které pořádně neznám a nevím nic o jejich osobních tragédiích, a dokud to nebude protizákonné, budu v tom pokračovat (ovšem nemyslím si, že by bylo legitimní kohokoliv fyzicky napadat, pokud vás zajímá můj názor). To, že vám, a jistě i mnoha dalším lidem, připadá mé vyjadřování netaktní / urážlivé a můj humor nevtipný / urážlivý, mě jistým způsobem mrzí, ale nikdo se nemůže strefit do vkusu všech a pokud mě vy nebo někdo jiný kvůli tomu považuje za hyenu / burana / idiota, nevidím žádnou možnost, jak s tím něco dělat.

Váš e-mail i má odpověď na něj bude zveřejněna na mé internetové stránce.

S úctou, František Fuka


UPDATE: A poslední slovo patří druhé straně:



Pane Fuko,


díky za odpověď. Bohužel jsem si potvrdil domněnku, že jste sociální ignorant.


Vaše sáhodlouhá argumentace nemůže zakrýt podstatu problému, totiž Vaše novinářské selhání. Nejde o hodnocení filmu, ale o to, že jste publikoval recenzi, ve níž jste nejapně vtipkoval o tragické události v rodině režiséra filmu a nenamáhal jste se zjistit nic jiného, než co Vám řekl Váš kolega. Alibistickými řečmi o tom, že kdybyste věděl víc, formuloval byste to jinak a nepoužil slovíčko MOŽNÁ, svoje selhání neomluvíte.


Možná je legitimní "dělat si drsný humor" z lidí, které neznáte, ale v tomto případě jsem ve Vašem textu žádný humor neobjevil. A přestože to není protizákonné, je to zcela určitě nevkusné. Doufám, že nebudu mít možnost se s Vámi osobně setkat. 


S pozdravem,


Pavel Strnad


PS Pokud hodláte zveřejnit tuto konverzaci, tak jste zcela jistě i bulvární hovado, které se jen snaží jakýmkoliv způsobem zvýšit čtenost svého webu.

UPDATE středa 16:30: Celá aféra má nakonec úplně úžasnou pointu, jakou by ani Forman nevymyslel.

27.2.12

Recenze: Čtyři slunce - 40%

Na malém měste žije cca. čtyřicetiletý Jára (Jaroslav Plesl) s manželkou Janou (Anna Geislerová), malou dcerou a cca. patnáctiletým synem z předchozího manželství Vénou. Jára je na tom fakt blbě. Je nezodpovědný, právě ho vyhodili z práce za hulení v pracovní době a jeho nejlepší kamarád je Karel (Karel Roden), vesnický guru mystik přes virgule a magické kameny. Jana je na tom také blbě. Jára se jí hnusí a zahýbá mu s Vénovým učitelem. Véna je na tom objektivně nejhůř. Chodí za školu, chlastá, hulí, a tráví většinu času v loserské partě punkera Jerryho (Jiří Mádl). Nezáviděníhodná situace všech se ještě katalyzuje, když je Jára unesen z domova Karlem, aby mu pomohl hledat "mistra", kterému chce předat nejmagičtější kámen.



Bohdan Sláma je přední český tvůrce žánru "všichni jsou v prdeli" a tentokrát se překonává. Úplně všechny postavy v tomto filmu jsou zcela zoufalé, na dně, zničené životem. Výjimkou je možná Jerry, který je většinu času zhulený / ožralý a v depresi je jen když vystřízliví. Všichni ostatní tráví celý svůj život v depresích / pláči / výčitkách. Všichni pravděpodobně sní o štěstí (kdo ne?), ale nikdo to nedává najevo, natož aby pro to něco udělal. (Někdo by možná mohl tvrdit, že činy jako "ukradnu peníze rodičům a uteču s ostatními punkery z domova" nebo "odejdu od manžela za milencem a vezmu s sebou naši malou dceru" patří do kategorie "dělat něco pro své štěstí". Já si to nemyslím.)

Není nic špatného na tom, natočit film, jehož hlavním motivem bude, že všichni jeho protagonisté jsou v prdeli a jejich situace je zcela bezvýchodná. Pořád to může být kvalitní a zajímavý film (viz např. Rekviem za sen, Bad Lieutenant atd...) Čtyři slunce ale v tomto ohledu zaostávají za ostatními Slámovými filmy: Většina herců v něm působí jako kdyby právě předváděli na konzervatoři krátkou hereckou etudu na téma "jsem v hajzlu" (a předváděli ji velmi dobře), nikoliv jako postavy, u kterých by nás mělo zajímat, co provedly předtím a co provedou potom. Když je otci víceméně jedno, že jeho patnáctiletý syn za školou bere drogy a chlastá, když sám otec taky bere drogy a uteče beze slova od rodiny se svým objektivně duševně chorým kamarádem protože jím je o to požádán, nenacházím jakýkoliv záchytný bod, na kterém bych mohl postavit jakékoliv své chápání této postavy. Je to troska, sama nic nevyřeší a řešit nechce, a časem ji potká něco ještě strašnějšího, pravděpodobně zemře a celému světu bude o trošičku lépe. V jednu chvíli, poté co je po prochlastané noci okraden kurvou v mosteckém hotelu (nebo kde) o peníze, které jeho kamarád ukradl své ženě, si stoupne k oknu a začne se něco broukat latinsky, což v nás má pravděpodobně vzbudit osvícení, že je v něm přeci jen cosi lidského. Na to jsem neskočil.

Přitom ta všobjímající marnost existence všech postav není ani nijak moc sofistikovaně vymyšlena a provázána. Na plakátu vidíme čtyři zdánlivě rovnocenné fotografie, ale přitom se Karel ve filmu vyskytuje jen asi jeho třetinu a Jerry ještě méně (někdy v první polovině filmu zcela zmizí a krátce se objeví až na konci, aby udělal deus ex machinu). Místo Jerryho, který je spíše jen rekvizitou a symbolem toho nejhoršího konce, by se do levého dolního okénka spíše hodil učitel, který píchá s Janou a jako jediný ve filmu projevuje něco jako normální lidské emoce.

Název filmu odkazuje prvoplánovitě pouze k tomu, že v jednu chvíli jsou na jednom plotě čtyři kýčovitá drátěná slunce. V druhém plánu MOŽNÁ název odkazuje k tomu, že "Four suns" zní jako "Four sons" a Bohdanu Slámovi prý umřel jeden z jeho pěti synů. Píšu MOŽNÁ, protože mi to někdo tvrdil po novinářské projekci a je možné, že si tím dělal srandu ze mně, z Bohdana Slámy nebo z českého post-post-modernismu.


Nemohu říct, že jsem se při filmu nudil. Většina jeho depresivních scén je dobře zrežírována, těkavě natočena a zahrána dobrými herci. Veškeré mé očekávání se ale poměrně záhy zredukovalo na uzavírání sázek, zda na konci filmu umřou úplně všichni a zda to bude na AIDS, na přejetí náhodným autem nebo na planetu, která narazí do Země.

A na tomto musím přiznat, že konec je nečekaný a upozornit vás, že budou následovat spoilery:

Ve filmu se několik scén točí kolem toho, že Karel se domnívá, že je senzibil (virgule, energie kamenů atd). Když unese Járu na jízdu neznámo kam, za jakýmsi nedefinovaným "mistrem", toto dobrodružství skončí samozřejmě neúspěšně a jde o jednu z hořkých teček filmu: Jára nakonec Karlovi prozradí, že údajný "magický kámen od mistra" je jen nějaký náhodný kámen, který sebral u cesty, aby Karlovi udělal radost. Na místě, kde se podle Karla měl nacháze "mistr", je totiž pouze zahrada s nerudným dědkem (Vladimír Merta), který Járu dvěma větami pošle do prdele, aniž by proběhla jakákoliv komunikace.

V závěru filmu pak Járův syn Véna uteče z domova a nabourá s Jerrym do náklaďáku, přičemž zemře Jerry a jeho přítelkyně a Jára Véna se ocitne v komatu.

Následuje scéna, ve které Jerry, jeho přítelkyně a Véna sedí na zahradě u Merty, jedí ovocný koláč a povídají si o tom, zda jsou zhulení nebo mrtví. Načež odněkud přijde Karel, pošle Vénu a pryč ze zahrady a následuje poslední záběr filmu, ve kterém Véna otevře v nemocnici poprvé od havárie oči.

Je jasné, že není možné tuto scénu rozebírat z hlediska logiky ("jak mohli mluvit na zahradě, když jsou mrtví, aha?"), nicméně mi nedávala přílišný smysl ani z hlediska snové filmové duchařsky-nábožensko-osvícené logiky.

Celý film je nám Karlova posedlost mystičnem podávána jako jakási jeho černohumorová marná obsese, ze které vznikají hořce humorné zápletky (ano, párkrát se ve filmu uchechtnete, ale komedií bych ho rozhodně nenazval), například když se Karel v hospodě snaží přednášet o magických kamenech, ale štamgasti ho ruší při meditaci, takže se s nimi porve.

Závěrečná scéna pak má zřejmě vzbudit v divákovi dojem, že na tom duchovnu a jiných světech přeci jen něco bude, ale co? Proč se čtyři postavy filmu (umírající nebo mrtvé) ocitnou na zahradě, kterou nikdy v životě neviděly, a viděla ji pouze pátá z postav, která o ní nikomu nevyprávěla? Pokud Merta je ve skutečnosti Zeus nebo Satan, proč předtím poslal Járu stručně a jasně do prdele a lhal mu? Pokud celá závěrečná scéna je pouze projekce v Járově hlavě (protože žádná jiná postava ve filmu nikdy Mertu neviděla)... No, to bychom tady byli ještě dva dny.

Závěr mi připadal plně ve stylu "plácnu tam něco nevysvětlitelného, aby se to snažili rozebírat dobře placení filmoví kritici, protože jinak na mém filmu vlastně není o čem mluvit". Nebo možná ve stylu "kvůli tomuhle mají festivalové poroty rády evropské artfilmy", což je ještě horší varianta.

Ale je rozhodně nutno ocenit, že vůbec vznikl film, který je tak solidně řemeslně natočen, že můžeme diskutovat o jeho zamýšleném vyznění a nepozastavovat se u nesrozumitelných dialogů nebo nebo rozostřeného obrazu...

P.S: Setkal jsem se po projekci i s názorem "No film nic moc, ale ta písnička od Vypsaný fixy byla cool, oni jsou boží"... Přátelé... Space Jam dostal Oscara za nejlepší písničku...

Oscars Chat Live

Chatujte se mnou, Tomášem Baldýnským, Sašou Michailidisem a dalšími internetovými celebritami právě teď na http://www.fuxoft.cz/fffilm/chat/.

UPDATE: Epický záznam noci je zde. A teď mě omluvte, je 6:40, jdu se vyspat...

26.2.12

Recenze: Mezi vlky [The Grey] - 80%

Liam Neeson hraje odstřelovače, který se živí likvidací vlků kolem aljašských ropných vrtů. Když letadlo, ve kterém cestuje s těžaři, havaruje uprostřed divočiny, on se logicky stává tím, který nejvíce může napomoci jejich přežití.

Doporučuji nekoukat na trailer, protože obsahuje vpodstatě všechny akční sekvence, včetně závěrečné scény filmu!



Film natočil Joe Carnahan (Sejmi Eso, A-Team) v produkci bratrů Scottových a jde rozhodně o jeho nejlepší dílo.

Důležité je, že rozhodně nejde o akční film a scény, jako jsou skoky z útesů nebo zápasy s vlky, v něm jsou jen velmi okrajově, v celkovém rozsahu asi tak pěti minut.

Například prvních 20 minut je skoro celých věnováno tomu, jak moc je hlavní hrdina v depresi, a jak by se rád zastřelil (včetně teskných voiceoverů a flashbacků do jeho dětství). Připomíná to spíš nějaký film Terrence Malicka, a o to působivější je následující realistická brutální havárie a vystřízlivnění v mínus dvaceti pod nulou.

Z celého letadla přežije jen asi půl tuctu lidí, a ti se snaží dostat někam k civilizaci, přičemž jejich řady řídnou, a to především zásluhou vlků. Neeson je z pochopitelných důvodů vede, protože jediný ví něco o divočině a vlcích.


Celý film se nese v duchu poměrně originálního filosofování (protože přeživší většinou nemají nic moc jiného na práci) o smyslu lidského života, o smyslu návratu do civilizace a podobných věcech. Přitom je ale velmi profesionálně natočen, sestříhán, ozvučen (obzvlášť zvukové efekty a ambience dělají opravdu hodně) atd.... Prostě jak to umějí bratři Scottové. Výsledek je opravdu psychicky náročný film, který vás jistým způsobem "sebere", a pohybuje se na příjemně rozplizlé hranici mezi drsňáckým dobrodružstvím a psychologickou sondou.

A Liam Neeson je bez debaty badass. Jak už ostatně dávno víme.

P.S: Pokud počkáte až úplně do konce titulků, dočkáte se asi tří bonusových sekund filmu, které vám něco vysvětlí, něco ne, ale sednou tam skvěle.

25.2.12

Diktátor vs. Blesk.cz

OPRAVA: V původně vydaném postu jsem úplně špatně převáděl pacifický čas na náš, takže to vypadalo, že zpoždění Blesku bylo ještě větší, než doopravdy bylo.

Tento článek píšu v sobotu večer, protože mi to velí novinářská čest, haha.

Někdy uprostřed minulého týdne prohučela všemi agenturami zpráva, že Sacha Baron Cohen se chce objevit na Oscarech (kam je pozván, protože je nominován film Hugo a jeho velký objev, ve kterém hraje) v převleku za postavu ze svého nejnovějšího filmu Diktátor, diktátora Aladeena (viz také úžasné "oficiální stránky Waadijské republiky") a že se to producentům Oscarů nelíbí a že mu převlek zakázali.

V pátek odpoledne pacifického času (tedy v noci z pátku na sobotu) vydaly všechny agentury prohlášení producenta Oscarů, že to není pravda, a že Sacha Baron Cohen se může objevit na Oscarech v kostýmu Diktátora. Příklad z Los Angeles Times, ale je to všude:


Před hodinou (sobota 18:42) vyšla na blesk.cz horká zpráva o tom, že Sacha Baron Cohen na Oscary může pouze bez kostýmu (tj. překlad té několik dní staré zprávy, která byla v noci negována):


Kromě toho, že článek následkem své zastaralosti neguje realitu, obsahuje tvrzení, která nebylo NIKDY pravdivé, a to: "Pokud se Cohen nezapřísáhne, že se o slavnostním večeru nedostaví v kostýmu, nebudou mu vydány lístky." Jak můžete "nevydat lístky" někomu, kdo už je dávno dostal? Blesk se asi podíval na tohle a myslel si, že je to pravda.

Nabízí se otázka: "Proč ti lidi na blesk.cz vůbec dělají něco, co se snaží tvářit jako zpravodajství? Proč si to rovnou všechno kompletně nevymýšlejí?"

UPDATE: Na seriózním IHned.cz vyšel ještě později v sobotu večer tento článek, který sice není vyloženě "nepravdivý", ale je z něj vidět, že autor neví, co agentury vydaly v noci z pátku na sobotu, a vychází jen z toho, co se dělo předtím.

Recenze: Křtiny [Chrzest] - 90%

Michal a Janek jsou kamarádi, protože Michal Janka kdysi zachránil před utopením. O pár let později se Janek vrací z armády do Varšavy a Michal ho nechává u sebe bydlet - chtěl by ho za kmotra pro svého synka. Založil si totiž mezitím rodinu, firmu a živí se poctivě. Narozdíl od Janka, který už se nemůže dočkat, aby zase pracoval pro podsvětí...


Záhy vyplyne najevo, že Michal má (aniž by o tom věděla jeho žena) velké problémy s polskou mafií kvůli své minulosti a že se jeho zbývající život počítá na dny, ne-li na hodiny. Janka si vybral, aby se po jeho smrti staral o jeho rodinu.

Nesmírně zajímavá dynamika příběhu (údajně natočeného podle skutečných událostí) vyplývá i z toho, že Michal pravděpodobně tuší, že mafie chce, aby ho zabil právě Janek, a Janek pravděpodobně tuší, že to Michal tuší. Film tudíž není ani tak kriminálka nebo gangsterský film, jako spíš psychologická záležitost o tom, co taková složitá duchovní rozpoložení s člověkem dělají a jak je hodlá řešit.


Film je velmi dobře napsaný a především výborně zahraný, protože hlavním představitelům jejich složitá rozpoložení většinou věříme. Michalovi věříme, že teď chce žít fér a zakládat rodinu. Jankovi věříme, že je jako puberťák a prosťáček poprvé postaven před smrtelně závažná rozhodnutí.

Za zmínku také stojí že film musel být extrémně laciný a i když má třeba někdo někoho zmlátit, je to natočeno tak, že mlácený je často mimo obraz a ani není vidět, nicméně to díky hereckým výkonům, zvukovým efektům a střihu je působivé.

Film je občas trochu prvoplánovitě "euro-art", tzn. na můj vkus trochu dlouhé zasněné pohledy do dáli a trochu moc ručně nezávislá kamera, ale na druhou stranu - že by podobná psycho-kriminálka vznikla u nás, o tom si můžeme nechat jen zdát. Vendeta je podstatně slabší.

Ještě nesmělý návrh, jak mohl film být ještě lepším:

Krtiny plakat

23.2.12

(Část 2) Skladatelem snadno a rychle

Vítejte u druhého dílu našeho seriálu "Jak se stát Johnem Williamsem snadno a rychle".

Než budete číst dál, ujistěte se, že jste si dobře přečetli první díl, protože budu vycházet z toho, co jsem v něm řekl (a co ne vždy odpovídá tomu, co šíří lidé z GHS). Tento článek je delší, protože jsem toho chtěl říct co nejvíc uceleně najednou a zabránit vaším dotazům "nojo, ale co pak když...?". Nestyďte se za to, když ho nevstřebáte na jedno posezení.

Ale nejdříve k pár tématům, která se opakovala ve vašich komentářích pod prvním dílem:

Komentář: "To je hezké, že jsou tam vysvětlovány klávesy na klavíru, ale co když mám kytaru?"

Číslování not, které jsem používal v prvním článku, se dá stejně (a možná ještě jednodušeji) použít pro kytaru. Viz obrázek:


Pokud pouze brnkáte na prázdné struny (tj. levou rukou žádné nedržíte), tóny odpovídají tomu, co je na obrázku modře. V závorkách jsou MIDI čísla not (přesně tatáž jako v prvním článku).

Pokud přitom držíte prsty levé ruky hmatník, musíte k číslu noty přičíst odpovídající zelené číslo.

Takže například pokud byste drželi struny na místech, která jsou označena červenými puntíky, a pak brnkli na struny, zazní (odspoda nahoru) tyto tóny:

  • G#2 (40 + 4 = 44)
  • D#3 (45 + 6 = 51)
  • D#3 (50 + 1 = 51)
  • A#3 (55 + 3 = 58)
  • H3 (59 + 0 = 59)
  • G#4 (64 + 4 = 68)
Všimněte si, že druhá a třetí struna hrají ve výsledku tentýž tón - D#3. A nedoporučuji vám tento akord příliš používat v praxi, bez ohledu na počet vašich prstů.

Všechny ostatní věci (a akordech, harmonii atd.) platí pro kytaru (a pro jiné nástroje) úplně stejně jako pro klavír.

  • Z matematického hlediska je zajímavá (a zcela logická) ta skutečnost, že když na jedné struně kytary posunete prst (z libovolného místa) o 12 pozic vpravo, tedy o dvanáct tónů, tedy o oktávu, geometrickým výsledkem tohoto posunu bude, že se původní délka rezonující struny zkrátí přesně na polovinu (protože rychlost kmitání struny je nepřímo úměrná její délce). Ať to uděláte na jakékoliv struně, z jakékoliv výchozí pozice.
Komentář: "Nemám klavír ani syntezátor, jak si můžu brnkat / skládat hudbu?"

Vsadím se, že máte počítač. A na něm můžete jak brnkat, tak skládat hudbu, pomocí mnoha různých programů, které jsou i zadarmo! Pokud máte na čem hudbu vytvářet, můžete přeskočit několik odstavců, až k červenému řádku.

Pokud jste aspoň TROCHU počítačově zdatní (například máte internet a čtete blogy), tak dnes nemá naproto žádný smysl kupovat si syntezátory s pokročilými možnosti tvoření zvuku. Pokud chcete tvořit hudbu a zvuky, je mnohem výhodnější koupit si MIDI keyboard (jednoduchý miniaturní stojí kolem 1000 Kč, poloprofesionální okolo 10000 Kč, já mám tento plus dva malé) a veškeré zvuky vydávat počítačem, ke kterému ten keyboard připojíte.

Aniž bych dobře znal všechny existující hudební programy, za sebe vám mohu vřele doporučit FL Studio, ve kterém dělám 99 procent svých audio projektů (nejen hudebních) a kvůli kterému mám na jednom ze svých počítačů Windows (ale jakž-takž funguje i na Linuxu ve Wine). Je to program extrémně vhodný pro programátora / matematika, protože v něm můžete do detailů manipulovat s každičkým parametrem až na úplně nejnižší úrovni a víceméně "programovat" své zvukové kreace. Pokud chcete.

FL Studio vám umožňuje připojit k němu libovolnou MIDI klaviaturu a brnkat si. Pokud nemáte MIDI klaviaturu (laciné stojí okolo 1000 Kč), můžete si brnkat na své standardní počítačové klávesnici (což samozřejmě není úplně ono). Ale především FL Studio umožňuje, abyste v něm "kreslili" hudbu pomocí grafického zápisu, který vám bude dávat mnohem větší smysl než klasické noty s nožičkami a vypadá přibližně takhle:


Tento druh notového zápisu se nazývá "Piano Roll" (mají ho i jiné programy, nejen FL Studio). Svislá pozice čáry udává jaký tón se hraje (viz klavírní klávesy vlevo), délka čáry udává délku tónu. Čas běží zleva doprava, takže například na tomto screenshotu vidíte, že nejdříve zazní současně stejně dlouhé noty C4 a C5, hned po nich krátká C4 a dlouhá E5 a tak dále. Intervaly jsou jasně dané svislou vzdáleností not od sebe.

Může vám z toho jít hlava kolem, ale toto je nejjednodušší a nejpochopitelnější notový zápis, jaký může existovat a pokud chcete jakkoliv s hudbou experimentovat, je potřeba se v něm orientovat.

Ve FL Studiu toho samozřejmě můžete dělat MNOHEM víc (například vytvořit jakýkoliv existující nebo neexistující zvuk), a na většinu z toho vám stačí jeho demo verze, která je legálně zdarma ke stažení. Od plné (placené) verze se liší pouze tím, že v ní nemůžete ukládat své skladby na disk pro pozdější editaci. To ale aspoň pro počáteční otrkávání nebudete potřebovat. I v demo verzi ale můžete ze svých výtvorů udělat klasické MP3 nebo WAV soubory.

Pro většinu dnešních hudebních programů (včetně FL Studia) nepotřebujete žádnou super - hyper zvukovou kartu, stačí vám jakákoliv vestavěná shit-zvukovka, která má aspoň jeden stereo PCM výstup (což mají snad úplně všechny vyrobené v posledních 10 letech). Potřebujete ale slušně výkonný počítač: Čím výkonnější, tím složitější kompozice a efekty budete moci v reálném čase použít, než se počítač zadýchá (ale u vašeho počátečního brnkání to opět bude celkem jedno).

(Konec softwarové vsuvky.)

FL Studio nebo jiný hudební program potřebujete především proto, že za chvíli se dostaneme k tomu, že po vás budu chtít, abyste hráli nějaké melodie a akordy v reálném čase. To je věc, kterou se naučíte pouze cvikem, dřinou a opakováním. Naštěstí v dnešní době už můžete vytvářet hudbu, aniž byste byli schopni hrát ji. Právě pomocí výše zmiňovaného "Piano Rollu" si svou hudbu "nakreslíte", pak vám ji počítač přehraje, vy výsledek porovnáte se svými představami, nevyhovující části upravíte, znovu přehrajete atd. atd...

Pokud tedy budu nadále psát "zahrajte to a to" a vy hrát neumíte, chápejte to jako výzvu "zkuste si to namalovat v hudebním programu a poslechněte si, jak to zní".

A teď konečně něco složíte!

Nejdříve se znovu ujistěte, že víte, jak vypadá klávesnice klavíru, co je to tón, jaký vztah má jméno tónu k jeho MIDI číslu, co je to interval, co je to oktáva (v obou smyslech slova - oktáva jako množina 12 not i oktáva jako interval o velikosti 12 půltónů), co je to melodie a co je to akord.

A teď si vyzkoušejte Cvičení 1:

Nastavte si, aby vám syntezátor hrál tónem skutečného klavíru (většinou se ten nástroj jmenuje "Grand Piano", ve FL Studiu je to generátor nazvaný "FL Keys"). Levou ruku umístěte tak, aby nějaké tři její prsty (pravděpodobně to budou malíček, prostředníček a palec, ale co já vím o vaší ruce) ležely na tónech C, E a G (viz "Ovčáci čtveráci" v minulém článku) v nějaké oktávě, která je mírně vlevo od středu vašeho klavíru (na plnohodnotném klavíru nebo v hudebním programu to bude pravděpodobně oktáva s číslem 3 nebo 4). Zkuste zmáčknout všechny tři klávesy najednou, aby zazněl akord. Mačkejte tento akord v nějakém pravidelném rytmu, který vám vyhovuje a je pohodlný (klidně mnohem pomaleji než v následujícím videu).

Současně s opakovaným mačkáním akordu C-E-G mačkejte někde blízko nad ním pravou nějaké libovolné klávesy (vždy jen jednu najednou) v libovolných délkách, abyste vytvářeli libovolné, zcela náhodné kratičké melodie o délce pár sekund. Musíte přitom dodržovat pouze tři pravidla:
  • První tón každé melodie v pravé ruce musí být C (libovolné)
  • Poslední tón melodie v pravé ruce musí být také C (libovolné, a klidně jiné než to úvodní)
  • Můžete používat pouze bílé klávesy.
Výsledek by měl vypadat a znít například takto:


Znovu opakuji, že pokud vám to nejde takto zahrát v reálném čase (což vám nejspíš zpočátku nepůjde a není to nic, za co byste se měli stydět), napište si to do Piano Rollu v hudebním programu (metod jak to tam zapsat je mnoho, musíte prostudovat dokumentaci) a pak přehrajte. Pokud se vám to daří hrát v reálném čase, tak se rozhodně nesnažte kopírovat můj prasácký náhodný prstoklad (tzn. "který prst mačká kterou klávesu"). Zkoušejte různé rychlosti a různé melodie v pravé ruce (noty i jejich délky).

Musíte uznat, že jste právě vygenerovali něco, co zní jako kdyby to byla hudba. Gratuluji vám k vaší první kompozici, kterou by vám mohl závidět leckterý Philip Glass.

Nyní uděláme mírnou úpravu v pravidlech a zkusíme Cvičení 2.

To se hraje úplně stejně jako Cvičení 1, pouze se dvěma malými úpravami:

  • Místo C-E-G mačkejte akord A-C-E, tedy vlastně jen posunete levou ruku o dvě bílé klávesy dolů oproti Cvičení 1.
  • Všechny melodie začínají a končí na A, nikoliv na C (a pořád používají pouze bílé klávesy).
Vyzkoušejte si párkrát střídavě obě cvičení. Pokud vám připadá, že všechno ve Cvičení 1 zní poměrně vesele (nebo aspoň neutrálně), zatímco všechno ve Cvičení 2 zní o dost "depresivněji", tak vám gratuluji: Máte aspoň základ hudebního sluchu!

Čím je způsobeno, že Cvičení 1 zní veseleji než Cvičení 2, i když v obou používáte stejnou množinu stejných sedmi tónů (C, D, E, F, G, A, H)?

Tím se dostáváme k samotnému jádru hudební teorie, ke kterému se normální členové GHS dostávají až někde na levelu "Operační Thetan 10", takže někde v hloubi podvědomí mějte stále na paměti, že stále brutálně zjednodušuji:

Tóniny

Tónina je množina tónů (většinou sedmi), která je definovaná svým základním tónem a svým typem harmonie. Základní tón je prostě jeden z dvanácti tónů, jejichž jména známe (C, C#, D, D#, E.... až H) a typ harmonie je "veselá", "smutná", "trochu veselá ale přifalešnělá", "taková jako do indicka" a podobně. My si prozatím (na hodně dlouhou dobu) vystačíme pouze s "veselou" a "smutnou", které se z historických důvodů, které nechcete znát, nazývají "dur" a "moll" (což jsou bohužel tak běžně používaná označení, že si je musíte zapamatovat).

Každá tónina dur ("veselá") má sedm tónů, které jsou od základního v intervalech: +0, +2, +4, +5, +7, +9, +11. Takže pokud máme tóninu "C-dur" (ve které jsme hráli cvičení 1), začneme od noty C (60) a dostaneme noty: 60, 62, 64, 65, 67, 69, 71, tj. "C, D, E, F, G, A, H".

Každá tónina moll ("smutná") má sedm tónů, které jsou od základního v intervalech: +0, +2, +3, +5, +7, +8, +10. Takže pokud máme tóninu "A-moll" (ve které jsme hráli Cvičení 2), začneme od noty A (57) a dostaneme noty: 57, 59, 60, 62, 64, 67, tj. "A, H, C, D, E, F, G".

Důležité: Když operujeme s tóninami, tak zcela ignorujeme čísla oktáv a představujeme si, jako kdyby klávesnice byla nekonečná! Pokud je základním tónem nějaké tóniny tón "F", pak jsou tím myšleny všechny existující tóny "F". Pokud tónina pozůstává z tónů "C, D, E, F, G, A, H", pak jsou tím myšleny všechny tyto noty na celé klávesnici. D1 je z hlediska harmonie totéž jako D2, totéž jako D7 a totéž jako D15 (i když při takové frekvenci už vám vybuchne hlava). Při počítání v předchozích odstavcích jsem začal od noty 60, resp. 57, ale stejně tak dobře bych mohl začít od jiného C (například 48) a jiného A (například 69) a výsledek by byl stejný.

Cvičení 3: Jaké tóny obsahuje tónina C-moll? Řešení: C, D, D#, F, G, G#, A#.

Cvičení 4: Jaké tóny obsahuje tónina A#-dur? Řešení: A#, C, D, D#, F, G, A.

  • Možná jste narazili na slovo "stupnice". Stupnice je osm po sobě následujících tónů dané tóniny, počínaje základním tónem. Takže zatímco např. "tónina A-moll" zahrnuje všechny bílé klávesy, které klavír má, "stupnice A-moll" je pouze 8 konkrétních, vedle sebe ležících kláves v tomto pořadí: "A, H, C, D, E, F, G, A" (poslední a je o oktávu výš než první). Tónina má nekonečně mnoho tónů a nemá smysl bavit se o jejich "pořadí". Nějaká skladba je v nějaké tónině (obsahuje její tóny). Říct někomu "zahraj mi tóninu" je nesmysl. V kontrastu s tím: Stupnice má přesně 8 tónů, z nichž první a poslední jsou v intervalu jedné oktávy. Když mi někdo řekne "zahraj stupnici D-dur", zahraju osm konkrétních tónů (ale je na mě, od kterého D ve které oktávě začnu).
Takže zbývá už jenom pokusit se nějak definovat, k čemu vlastně tóniny jsou, což je velmi ošemetné, pokud máme být co nejstručnější. Zkusil bych to asi takhle:

Dogma 1: Všechny tóny každé tóniny zní libozvučně společně s jejím základním tónem. V případě durové tóniny je výsledek spíše veselý. V případě mollové tóniny je výsledek spíše smutný.

Tím se dostáváme ke kardinální otázce: PROČ TOMU TAK JE? Částečně to dává matematický smysl, vzhledem k tomu, co jsem psal v prvním článku (ty šílené odmocniny): Součástí každé tóniny (dur i moll) je samozřejmě mimo jiné i její základní tón (tedy první tón tóniny). A základní tón (např F) logicky zní dobře se stejnými tóny (také F) v jiných oktávách. Jen o něco hůře než oktáva (interval +12) souzní kvinta (interval +7). A co čert nechtěl, v durových i molových oktávách se v obou vyskytuje i tento interval!

  • Všimněte si, že interval "+7" je pátým tónem durové i mollové oktávy. Proto se mu říká "kvinta". A jaký je osmý tón durové i mollové oktávy? Přece tentýž jako její první (základní tón), jen o oktávu výš. Proto se mu říká "oktáva".
Dále se v obou druzích tónin (v dur i v moll) vyskytují intervaly +2 a +5, které jsou víceméně neutrální. Tím jsme vyřešili čtyři tóny ze sedmi (konkrétně 0, +2, +5 a +7) a zbývají nám tři tóny, kterými se durová tónina liší od mollové a které tudíž musí určovat, zda je výsledný dojem smutný nebo veselý. Z nich nejvýraznější a nejdůležitější je třetí tón tóniny, t.j. v durové +4 a v mollové +3.

Proč tomu tak je? Především proto, že je nám to tak vtloukáno od narození do hlav. Opravdu. Při veselých příležitostech slýcháme durové tóniny, při dramatických mollové. Prostě je to v evropsko - anglosaském světě takové tradice.

  • Ale odskočme si na chvíli třeba do Japonska, kde jsou, jak víme, tradice jiné (viz). Staré asijské skladby mají tóninu pozůstávající pouze z pěti tónů (ne ze sedmi jako v naší současné hudbě). Které tóny to jsou? Jde o intervaly +0, +2, +4, +7 a +9 vzhledem k základnímu tónu. Když si spočítáte takovou "asijskou tóninu" od základního tónu F#, vyjdou vám tóny "F#, G#, A#, C#, D#", tedy shodou okolností všech 5 existujících černých kláves. Takže pokud mačkáte v jakékoliv kombinaci černé klávesy na klavíru, zní to jako asijská hudba a asijští hudební skladatelé mají o něco jednodušší práci, protože mají o dva tóny méně, bastardi.
V tuto chvíli už by vám mělo být jasné, proč vlastně fungovala Cvičení 1 a 2. Pravou rukou jsme hráli náhodné tóny dané tóniny, přičemž jsme začínali a končili vždy na jejím základním tónu, protože každá melodie vždy jaksi automaticky, sama od sebe, podvědomě směřuje ke svému základnímu tónu (takže jsme svým pravidlem vytvořili jakýsi "násilně brutálně korektní" začátek a konec).  A k těmto "náhodným tónům" jsme hráli v levé ruce akord pozůstávající vždy z prvního, třetího a pátého tónu dané tóniny, to jest:

  • Ze základního tónu tóniny (v případě C-dur je to C, v případě A-moll je to A)
  • Ze třetího tónu tóniny (v prípadě C-dur je to +4 = E, v případě A-moll je to +3 = C), který nejvýrazněji definuje veselost (dur) nebo smutek (moll) tóniny.
  • Z pátého tónu tóniny (v dur i moll je to +7), který vždy velmi dobře ladí se základním tónem, z důvodů vypočtených v prvním článku.
Velmi důležité! Tento typ akordů (první, třetí a pátý tón durové nebo molové tóniny) je v hudbě používán tak často, že má vlastní název, a to "kvintakord". Když někde vidíte napsáno "akord E-dur", je tím myšlen akord složený z tónů "E, G#, H", tedy kvintakord tóniny E-dur. Když někde vidíte napsáno třeba "akord F#-moll", je tím myšlen akord složený z tónů "F#, A, C#", tedy kvintakord tóniny F#-moll. Jak si snadno spočtete, durový kvintakord jsou vždy tóny 0, +4 a +7, zatímco mollový je vždy 0, +3 a +7. (Takže pokud vám jde jen o vypočtení jaký akord se skládá z jakých tónů, tóniny k tomu vůbec nepotřebujete.)

Cvičení 5: Vyjmenujte tóny těchto kvintakordů: 1. C-dur, 2. D-dur, 3. D#-dur, 4. E-moll, 5. F-moll. Řešení: 1. C-E-G, 2. D-F#-A, 3. D#-G-A#, 4. E-G-H, 5. F-G#-C.

  • Bonus pro kytaristy: Ve vašem zápisu se se durové akordy zapisují pouze jejich základním tónem, tj. "D" je kvintakord D-dur (tóny D, F#, A). Mollové akordy mají příponu "mi" (z anglického "minor"), takže třeba "A#mi" je kvintakord A#-moll (tóny A#, C#, F).
  • Kromě durových a molových tónin existují další typy: frygická, chromatická, lydickácikánská (!!!)
  • Kromě durových a molových akordů existují další typy: septakordy, zmenšené, zvětšené...
Kromě toho, že uchu připadá libozvučné slyšet tóny z nějaké tóniny spolu s jejím základním tónem (viz Dogma 1, výše), platí také:

Dogma 2: Jakýkoliv durový nebo mollový kvintakord (tedy akord s označením X-dur nebo X-moll, kde X je libovolný tón) zní velmi libozvučně (tvoří de facto základ většiny harmonií v naší hudbě).

Z toho vyplývá, že je záhodno hrát takové akordy, jejichž tóny jsou obsaženy v právě používané tónině. Jaké to jsou?

Vezměme si třeba naši oblíbenou tóninu C-dur. Pochopitelně se k ní bude nejvíce hodit její kvintakord, tj. C-E-G. Tím jsme ale zdaleka nevyčerpali všechny možnosti. Co třeba akord F-dur? Ten má tóny "F-A-C", které všechny patří do tóniny C-dur. Stejně tak akord G-Dur (noty "G-H-D"). A co teprve akord  D-moll! Ten má noty "D-F-A", které také patří do tóniny C-dur!

Není vůbec nic neobvyklého na tom, že k durové tónině dobře sednou některé mollové akordy a naopak k mollové tónině dobře sednou jisté durové akordy!

  • Všimněte si, že k tónině C-dur by měl ladit také třeba akord "H-D-F", který ovšem není durový ani mollový (jeho intervaly jsou +0, +3, +6) a zní "zvláštně". Je to ovšem akord a je použitelný v tónině C-dur. Stejně jako bizarní akord "C-D-F-H", například. Ale zatím se jimi nezabývejte, jsou "riskantní" a bohatě si zatím vystačíme s durovými a mollovými.
Tím pádem víme, jaké akordy bychom měli nejspíše kombinovat s jakou tóninou, ale pořád to nevysvětluje, jak k tomu vymyslíme vhodnou melodii. Nebo naopak - jak ke své úžasné melodii vymyslíme úžasné akordy. A jak vlastně určíme její tóninu? Ale o těchto palčivých otázkách až za chvíli. Teď zase trochu praxe.

Kytaristé vědí, že k doprovodu téměř všech písniček v C-dur jim stačí pouze akordy C-dur, F-dur a G-dur. Pokud jsou to opravdu profi kytaristé, používají dokonce ještě akord D-moll. A protože John Williams je taky profík, v hlavním motivu z Jurského parku použil jako doprovod nejen akordy C-dur, F-dur a G-dur, ale v jednu chvíli dokonce i D-moll (pedanty upozorňuji, že hlavní motiv z Jurského parku ve skutečnosti nezní přesně takto):


Není to dlouhá skladba, zkuste si ji přepsat do hudebního programu a všimněte si několika věcí.

Melodie je veselá a pouze po bílých klávesách, takže se jako hlavní kandidát na tóninu jeví být C-dur, a skutečně je tomu tak. Pouze v 0:49 zničho nic zazní v melodii černý tón A# (doprovázený v levé ruce akordem F-dur). Tón A# nemá co dělat v tónině C-dur ani v akordu F-dur. Ale Williams ho tam umístil, a navíc jako dlouhý, výrazný tón!


A to je, přátelé, tajemství toho, co dělá hudbu zajímavou. Skutečnost, že se většinou držíte nějakých pravidel, opakování a rutiny, ale občas je zcela cílevědomě a brutálně na chvíli porušíte. To se nedá naučit žádnými poučkami nebo algoritmy a právě o tom je tvořivost při skládání hudby.

Dále si můžete všimnout takzvaného "zdvojování tónů". Od poloviny motivu začnu v pravé ruce hrát melodii dvěma prsty, přičemž oba hrají stejné noty, ale malíček o oktávu výš. Je to tudíž stále přesně tatáž melodie, ale zní to bombastičtěji. Totéž v bleděmodrém provádím ke konci skladby v levé ruce s C-dur akordem. Jeho dolní C zdvojím o oktávu výš a akord tím pádem zní "košatěji".

  • "Zdvojování tónů" je naprosto základní hudební prostředek. U klavíru je to víceméně triviální záležitost, ale nezapomeňte, že v symfonickém orchestru máte několik desítek nástrojů a třeba polovině z nich řeknete, aby hrály stejný tón. Které nástroje konkrétně to mají být? V jaké oktávě ho mají které z nich hrát? Jak hlasitě? Tady nám vznikají stovky různých možností, jak orchestrem zahrát jediný tón. A když slyšíte ve svém oblíbeném symfonickém soundtracku zdánlivě jasnou, broukatelnou, jednoduchou melodii, buďte si jisti, že ji hraje takových 20-30 hudebníků současně na 5-10 různých typů nástrojů. Proto zní tak bohatýrsky.
Tóny můžeme nejen zdvojovat, ale také přesouvat o oktávu výš / níž. Pokud například v levé ruce doprovázím klasickými akordy (jako v tomto videu), je v zájmu libozvučnosti záhodno, aby spolu dva po sobě následující akordy měly nějaký ten společný tón (nebo dva). To je v tomto případě jistě pravda - například hned úvodní dva akordy C-dur a F-dur mají společný tón C. Libozvučnosti mohu napomoci tím, že C-dur zahraju klasicky, jako C-E-G, ale u F-dur akordu přesunu jeho C o oktávu níž, takže jeho podoba nebude "F-A-C", nýbrž "C-F-A" a to spodní C bude přesně ta samá klávesa jako v předchozím akordu (takže z ní teoreticky ani nemusím zvedat prst, a zní to pak zase o trochu jinak).

Kvintakord C-dur pozůstává z tónů "C-E-G". Ale i když ho zahraju jako "E-G-C", nebo "G-C-E", nebo třeba jako "E-G-C-G-C-E", pořád to je kvintakord C-dur se základním tónem C!

Zatímco v doprovodných akordech můžeme tóny přesouvat o oktávu nahoru / dolů víceméně podle libosti, a základní vyznění hudby se tím až tak moc nemění, v případě melodie má tatáž operace naprosto zásadní vliv na znění té melodie. Posunutí nějakého tónu melodie o oktávu jinam je (obzvlášť v hrdinské filmové hudbě) velmi často používáno k tomu, aby se z odrhovačky stala supervítězná fanfára:


Ale zpět k doprovodným akordům. Jako příklad toho, co se s nimi dá dělat, použijeme kus Poledourisovy skladby "Theology / Civilization" ze starého Barbara Conana. Opět jsme v tónině C-dur, opět vše pouze po bílých klávesách.


Pravá ruka hraje pořád dokola jednoduchou melodii, levá ruka stále dokola osm akordů. Odkud jsem vzal těch osm osamělých tónů, které hraju v levé ruce na začátku? To jsou základní tóny akordů, které hraju posléze. Tzn. nejdřív jsem si odposlechl, jakými akordy je melodie doprovázena, a pak jsem z těch akordů vzal pouze jejich základní tóny, protože když se k melodii hodí nějaký akord, stoprocentně se k ní musí hodit i jeho základní tón.

A protože jsme celou dobu v tónině C-dur, mohl bych ještě celou dobu třetí rukou (nebo jiným orgánem) někdo dole celou dobu nepříliš hlasitě přizvukovat nějakým C-C-C-C.... Ono je ale to C stejně obsaženo ve třech z těch osmi akordů.

Všimněte si (nejlépe po přepsání skladby do Piano Rollu), že většina akordů v levé ruce si je "příbuzná" a následující akord obsahuje jednu notu shodnou s předcházejícím. Není to ale pravda vždycky a právě rozhodutí "kdy to nemá být pravda" činí z nezávadné skladby zajímavou skladbu.

Na tomto místě si možná kladete otázku, k čemu vlastně jsou jiné durové tóniny než C-dur a jiné mollové tóniny než A-moll. Harmonie je přece určená pouze intervaly a nikoliv konkrétními tóny, takže když jakoukoliv melodii včetně doprovodu posunu o x půltónů nahodu nebo dolů, musí přece pořád znít stejně. Tak proč si komplikovat život a používat zbytečně černé klávesy?

Máte vpodstatě pravdu. Různé tóniny existují proto, že:

  • Různé nástroje a různí zpěváci zvládají různé tónové rozsahy, takže např. každá písnička Karla Gotta se musí napsat v takové tónině, aby její nejvýraznější tón připadl na "A", které pan slavík zpívá nejzlatěji. To vás ale v této fázi nemusí zajímat.
  • U některých nástrojů poměry mezi frekvencemi sousedních půltónů nějsou konstantní dvanáctá odmocnina ze dvou, ale například pro C-C# je to o trošičku více, zatímco pro C#-D naopak o trošičku méně. Elitní člen GHS (level nejméně 20) pak je schopen svýma ušima rozpoznat, že "Kočka leze dírou" v C dur má o trochu jiný harmonický "feeling" než "Kočka leze dírou v F dur". Pokud čtete tento článek a nacházíte v něm informace, které jste dosud nevěděli, pak zapomeňte na to, že byste tento rozdíl někdy byli schopni postřehnout.
  • Některé skladby ve svém průběhu změní tóninu!
Třetí důvod je víceméně jediný důvod, proč by vás v této fázi vaší cesty za hudbou měly zajímat jiné tóniny než C-dur a A-moll. Triviálním příkladem změny tóniny je například hlavní motiv z Hvězdné brány, jehož druhá polovina je přesně totéž co hrálo v první polovině, pouze je to kompletně všechno posunuté o pět půltónů nahoru, takže z tóniny C-dur se stane F-dur, z doprovodných akordů C-dur a F-moll (který hraji ve variantě "C-F-G#") se stanou F-dur a A#-moll a melodie nezačne od E nýbrž od A.


(Zní to celé velmi exoticky, protože počáteční tónina je buď "C-dur s hojným výskytem nestandardního G#", nebo možná nějaká úplně jiná bizarní ne-dur/ne-moll tónina. Na takhle krátkém úseku se to dost dobře nedá definovat.)

Tento proces posunutí kusu hudby nahoru / dolů se správně hudebně nazývá transpozice a jak vidíte, provádí se velmi triviálně tím, že všechny tóny daného úseku hudby posuneme o X půltónů nahoru nebo dolů. Neboli, k MIDI číslům všech těchto tónů přičteme stejnou konstantu.

Dovoluji si na tomto místě upozornit na pro mě neuvěřitelně legrační skutečnost, že zatímco já a vy provádíme transpozici tím, že přičítáme nebo odčítáme celočíselnou konstantu k celočíselným číslům not, členové GHS ji provádějí nějak takto:

(Zdroj: Muzikus.cz)

K čemuž jim gratuluji.

Mno...

Pokud jste dočetli až sem a pokud jste to všechno pochopili, pak vám upřímně gratuluji, protože toho byl opravdu velký nášup najednou.

I když jste všechno pochopili, asi máte neodbytný dojem, že ještě pořád nejste úplně John Williams. To je také v pořádku, John Williams si musel přečíst podobné články nejméně tři...

Nicméně, zcela vážně: Doufám, že aspoň někteří z vás jsou nyní schopni zapsat do hudebního programu, nebo dokonce zahrát věci, které jim ještě před pár dny připadaly jako něco z jiného světa, a rozumět základním zákonitostem těch věcí.

Co dál zkoušejte jednak odposlouchávat existující melodie:

Zkuste si jen podle sluchu přepsat do not některé slavné melodie. Prostě začněte od prvního tónu (libovolného) a s každým dalším popojíždějte nahoru / dolů tak dlouho, až se trefíte. Pokud zkusíte "Ovčáci, čtveráci", "Kočka leze dírou", "Vyletěla holubička ze skály" nebo "Holky z naší školy", začněte od C a zůstanete celou skladbu na bílých klávesách (v tónině C-dur). Až se vám podaří dát dohromady melodii, zkuste k ní vymyslet akordový doprovod.

 A jednak vytvářet vlastní:

Vymyslete si nejdříve ve své zvolené tónině (pravděpodobně C-dur, žeano) nějakou sekvenci kvintakordů, která vám bude znít příjemně / zajímavě (třeba některou z těch videí v tomto článku). Zkuste ty akordy rozložit, pro začátek nějak zcela mechanicky (např. z akordu "C-E-G" udělejte sekvenci tónů "C, E, G, E, C, E, G, E..."). Pokud výsledek stále zní dobře (a to by měl), zkuste nad tento doprovod přidat nějakou pomalou jednoduchou melodii, přičemž hlavními tóny melodie by měly být tóny obsažené v akordu, který v tu chvíli zní a méně důležitými by měly být zbývající tóny vaší tóniny. Až když si budete dostatečně jisti v kramflecích, začněte zokušet tóny, které nejsou součástí tóniny C-dur (tzn. černé klávesy), a to jak v akordech, tak v melodii.

Zatím jsem se vůbec nezmínil o mnoha dalších důležitých věcech, jako je třeba rytmus a takty. Ale všeho dočasu...

22.2.12

Recenze: Můj týden s Marilyn [My Week with Marilyn] - 70%

V 50. letech minulého století přiletěla třicetiletá Marilyn Monroe (Michelle Williamsová) do Londýna, aby zde natočila tento film. Přitom se skamarádila s třiadvacetiletým "klukem pro všechno" (oficiálně "třetím pomocným režisérem") a prožili spolu pár intimních chvilek.


Nabízí se srovnání s Železnou lady, ve které se také ocitáme mezi reálnými historickými postavami, ale moc netušíme, co je která z nich zač. V Marilyn je to vyřešeno o dost lépe. Aniž byste museli předem znát nějaké historické reálie, je nám v rámci příběhu, bez zbytečného zdržování stručně načrtnuto, kdo to byl Laurence Olivier (hvězda a režisér onoho filmu, a především slavný divadelník), jak špatně na tom byla Marilyn, a dokonce i Arthur Miller nebo stará herečka-šlechtična (Judi Denchová) jsou podáni tak, že máme nějakou přibližnou představu, co je pohání a proč se chovají tak, jak se chovají (přestože mi například jméno postavy Judi Denchové vůbec nic neříkalo).

Nejzajímavější (a také nejzábavnější) jsou scény z filmových příprav a natáčení, ve kterých vidíme, k jakým problémům docházelo a jak Oliviera (Kenneth Branagh) doháněla k nepříčetnosti náladovost Marilyn. Netuším, nakolik film odpovídá skutečnosti (vznikl podle "autentických" vzpomínek onoho "kluka pro všechno"), ale Marilyn je v něm prezentována jako troska na pokraji sebevraždy, která není schopna rozumět holým větám a není ani bůhvíjak fyzicky přitažlivá. Naprosto bizarně pak působí rozhodnutí hlavního hrdiny, který se kvůli pár dnům s ní vykašle na slibně se rozvíjející vztah se svou inteligentní, vtipnou, mladší a krásnější kolegyní (Emma Watsonová), která by mu ráda dala. Nic proti Michelle Williamsové, ale tohle je větší sci-fi, než hlasité výbuchy ve vzduchoprázdnu...


Ale co, láska je slepá...

Větší problém než partnerské preference hlavního hrdiny spočívá v tom, že celá podzápletka "intimního sbližování chudého chlapce se superhvězdou", která by měla celý příběh pohánět, je v něm to nejméně zajímavé a Marilyn, tak jak je ve filmu podávána, by potřebovala napráskat na holou a pak na detox, ne nějakou romantiku s šohajem, který jediný ji rozumí. Znovu upozorňuji, že takhle to působí ve filmu, skutečnost neznám.

Výkon Williamsové v hlavní roli je také z podobného soudku jako Železná lady. Je nutno ocenit, že evidentně studovala projev pravé Marilyn, ale prostě to není Marilyn, je to její dobrá imitátorka. Je to podobně zvláštní pocit jako když se dívate na hodně dobře počítačem animovanou postavu a v záběrech zblízka si uvědomujete, že není skutečná...

František Fuka: "Život za mřížemi"

Možná o mně nevíte, že se kromě hudby věnuji občas také grafickému umění. Například na tomhle jsem pracoval posledních 14 dní...

(Náhled díla, velikost neodpovídá původním pixelům. Originál po kliknutí.)

Je to pod licencí Creative Commons, protože to nedělám kvůli svému obohacení nebo zviditelnění, ale abych nastavil zrcadlo dnešní době a společnosti.

21.2.12

Recenze: Železná lady [The Iron Lady] - 60%

Bohužel, nejde o pokračování Iron Mana, nýbrž o biografii Margaret Thatcherové (Meryl Streepová).


Netuším, co tento film dá například Britům, ale já celé funkční období Thatcherové prožil v naprostém nezájmu o britskou politiku, s výjimkou hry "Wanted: Monty Mole", jejíž krtčí hrdina měl symbolizovat prostého horníka, bojujícího proti zlé Margaret (viz říkanka na konci).

A jakožto takto neinformovanému člověku mi tento film skutečně nedal moc podnětů k tomu, aby mě  Margaret Thatcherová z nějakého důvodu začala zajímat.

Stojí za zmínku, že polovina filmu se odehrává ve 21. století, kdy je Thatcherová víceméně senilní, halucinuje (zjevuje se jí její mrtvý manžel) a vzpomíná na dřívější léta - a ony průběžné flashbacky tvoří druhou polovinu filmu.

Jsou naťuknuty různé zásadní politické události jako "bitva o Falklandy" nebo "stávky horníků" (ani jsem nevěděl, že jich bylo v rozmezí několika let několik), ale často u nich vůbec nemáme dojem, že se Margaret Thatcherové nějak týkaly. Jsou jiné politicko-biografické filmy, ze kterých se o dějinách něco nového dozvíme. Tento film používá dějinné události jen jako ilustraci.

Rodinné scény fungují o něco lépe a docela se jim daří vykreslit Margaret jako hardcore odhodlanou ženu, která se chce v politice vyrovnat mužům. Pokud můžu soudit, Meryl Streepová se zdatně snaží imitovat manýrismy a hlas Thatcherové, a dobří maskéři jí hodně pomáhají v její důchodcovské podobě.

Asi nejzajímavější mi přišly osudy úplně mladé, pětadvacetileté Margaret (kdy ji hraje jiná herečka), která byla něco jako "hodně zapálená pionýrka".

(Ukradeno z Internetu)

Film režírovala Phillyda Lloydová (Mamma Mia!) a je vidět, že jí nejlépe jdou odlehčené osobní okamžiky, skýtající trochu humoru. Čím serióznější nebo komplexnější scéna se má odehrát, tím horší je její ztvárnění.

Železná lady není špatný film, ale nějak se mi nepodařilo na něm najít nic, o čem bych mohl napsat "kvůli tomuhle a tomuhle si ho nesmíte nechat ujít".

Možná by bylo zajímavější, kdyby se film víc zaměřil na manžela Thatcherové (skvělý Jim Broadbent) a například celý příběh vyprávěl z jeho sarkasticky černohumorového pohledu. Možná.

20.2.12

Recenze: Žena v černém [Woman in Black] - 40%

Koncem 19. století je mladý britský advokát (Daniel Radcliffe) vyslán na venkov, aby tam vyřídil pozůstalost po zesnulé hraběnce. Na místě nachází obrovské strašidelné zarostlé stavení na strašidelném ostrově uprostřed strašidelné bažiny, a strašidelnou vesnici s vystrašenými lidmi. Zdá se, že tu straší...


Jde o nový počin od Hammer films, jejichž nejlepší počin jsme u nás neviděli, zatímco ten nejblbější ano.

Nejdříve kardinální otázka: Vadí nějak skutečnost, že hlavní postavu viktoriánského hororu hraje Harry Potter? IMHO nikoliv. Sice vypadá starý přesně na svůj věk (23 let) a ve filmu má asi šestiletého syna, ale kdoví, třeba to tak dřív chodilo...

Poměrně záhy se ukáže, že šílená sestra hraběnky se zjevuje a zabíjí děti v okolí jako pomstu za to, že hraběnka kdysi nechala umřít (nešťastnou náhodou) její dítě. Proč se mstí těm, kteří se smrtí jejího dítěte neměli nic společného, případně o ní vůbec nevěděli, to ví jen tvůrci filmu.

A to je víceméně všechno. Celá zápletka je nám jasná nejpozději od poloviny filmu a když ji hrdina "překvapivě odhalí" ve třech čtvrtinách, je to trochu bizarní, stejně jako je bizarní jeho představa, jak kletbu zlomit.

Film vrcholí scénou, kdy se Radcliffe snaží vylovit z auta utopeného v husté černé bažině mrtvého chlapečka, kterého nikdo předtím vylovit nedokázal (protože je bažina moc hustá / černá / jedovatá). Zřejmě na to neměli stroje. Zajímavé je, že někdo měl stroje na to, aby metr vedle toho auta zarazil do bahnitého dna na chlapečkovu památku kříž jako kráva, vyčuhující půldruhého metru nad hladinu... Může mi to nějaký statik vysvětlit?


Odhalovat není co, a film nabízí pouze slušně atmosférické kulisy, ve kterých se ozývají strašidelné zvuky a každou chvíli se někde na zlomek vteřiny zjeví strašidelná bledá postava v bílém černém, přičemž se na soundtracku ozve velmi hlasitý zvuk.

Je to vpodstatě stejné, jako byly staré horory starého Hammeru, ale ty jsou pro dnešního diváka aspoň trochu oldschoolově zábavné.

Znáte tyhlety "Flash hry s překvapením"? Hrajete, nic zlého netuše, nějakou jednoduchou hříčku, a najednou se na obrazovce objeví strašidelný ksicht a z reproduktorů to hlasitě zařve. Žena v černém je trochu jako kdybyste tuhle blbou hříčku museli hrát 90 minut pořád dokola. Moc vás to nebaví, víte, že to na vás za chvíli zase vybafne ale i když to očekáváte, stejně v sedačce poskočíte když se to stane, protože to je prostě nervová reakce na ten náhlý hlasitý zvuk.

Nevím jak vy, ale já si dobrý horor takhle nepředstavuju.

19.2.12

Recenze: Modrý tygr - 30%

Malá holčička Johanka s matkou a malý kluk s otcem společně žijí ve staré čtvrti nejmenovaného města a starají se zde o malý rozpadající se skleník. Holčička má bujnou fantazii a tak si vymyslí modrého tygra, který jim má pomoci zachránit skleník před zbouráním zlými developery.


Máme tu chvályhodný pokus o dětský film, který se hlásí k odkazu toho nejlepšího, co u nás vzniklo (všechno před revolucí, bohužel), byl natočen za slušné peníze a pracovali na něm povětšinou schopní tvůrci.

Z vyloženě nepodařených technických aspektů si vzpomínám pouze na vskutku strašlivé postsynchrony, které především v případě zlého starosty Rýpa (hraného německým hercem) působí jako kdybych se díval na něměcké porno dabované v brněnském televizním studiu. I některé jiné hlasy jsou ale dost hrozné, včetně případů, kdy herec předabovával sám sebe. Vše ostatní (mluvím o technických a "řemeslných" aspektech filmu) je ucházející, dobré až výborné.

Bohužel, úplně základní a naprosto nepřehlédnutelný problém filmu spočívá v tom, že nemá nijak fungující děj, a dokonce ani náladu nebo nějaký "feeling", kterým bychom se mohli kochat. Vše se neustále zcela náhodně a nekonzistentně mění, postavy se jen koukají co se kolem nich děje, případně dělají věci, které nemají smysl ani z hlediska logiky, ani z hlediska filmového (PROČ tam ta postava / scéna vůbec je?). Připomnělo mi to zfetovanou pomalou atmosféru Cronenbergova Nahého oběda (samozřejmě bez análně znásilňujících lidohousenek a mluvících švábích prdelí), což pravděpodobně nebyl záměr tvůrců tohoto rodinného filmu.

Problém s dějem ale rozhodně není v tom, že by se toho ve filmu dělo moc najednou a člověk by se v tom tudíž ztrácel. Naopak. Z čistě dějového hlediska se ve filmu nestane téměř nic, a o to je markantnější, jak to vůbec nedává smysl.

Starosta Rýp je zlý a podporuje projekt na zbourání staré čtvrti (včetně skleníku) a místo ní postavení nového skleněného mega-cosi. Ponechme stranou, že ta stará čtvrť vypadá značně hnusně, špinavě, rozpadle, do toho hnijícího skleníku chodí v průměru 1 návštěvník denně a to nové skleněné mega-cosi nevypadá vůbec špatně. Řekněme, že skutečnost, že skleník je oblíbené místo hlavních hrdinů, je dostatečnou záminkou pro to, aby ten, kdo ho chce zničit, byl padouch (ačkoliv starosta značnou část filmu o existenci skleníku vůbec neví).

Takže: Mezi obyvateli čtvrti se začne šířit, že se v ní objevil modrý tygr (poté, co si ho hlavní hrdinka vymyslela a namalovala do sešitku). Starosta nejdřív popírá, že by modrý tygr existoval, pak připustí, že tygr existuje, ale není modrý, a nakonec vypíše na jeho dopadení velkou odměnu, jako by byl nějak osobně zainteresován nejdřív na jeho popření a pak na jeho likvidaci. Není ale nijak naznačeno proč.

Modrý tygr skutečně existuje, ujmou se ho děti a posléze se o něm dozví i rodiče. Efekt tygra je ten, že se díky němu ve skleníku objeví kytky a zvířata, která tam dříve nebyla, a začne tam chodit o něco více lidí (rozhodně se ale nezvedne nějaká "celoměstská kampaň za zachování úžasného skleníku" nebo něco podobného).

Starosta nechá schovaného tygra najít a polapit zlým policistou, ale stále není vysvětleno, co mu na něm tak vadí a jak je na jeho svobodě / existenci zainteresován.

Ještě mnohem bizarnější ale je, že to vypadá, jako by modrý tygr žral po celé čtvrti nejrůznější domácí psy (včetně čtyř suprových čivav), a to od samého počátku, kdy se poprvé objevil. Na konci filmu se ukáže, že všechny ty psy kradl osobně starosta a schovával je do klecí někde ve sklepě. Ve chvíli, kdy děti ten sklep objeví (protože tam starosta odnese polapeného tygra), vpadne tam policie a televizní štáb a starosta je odveden v poutech. Proč ten starosta ty psy kradl??? Představoval si, že tím nějak urychlí / usnadní bourání čtvrti? Každopádně se tím vyřeší problém zmizelých psů, ale nijak to neřeší problém o kterém celý film je, tzn. "město nám zbourá náš milý skleník a celou naši čtvrť".

V tu chvíli také zmizí modrý tygr (rozplyne se ve vzduchu).

Následuje šťastný konec, ve kterém děti i rodiče vlezou do starých polorozbořených lázní, které se předtím ve filmu několik minut vyskytovaly a nikdy nebylo řečeno kde se nacházejí, komu patří, proč do nich děti vlezly atd. Zde vlezou děti i rodiče do nástěnné malby ostrova a následně se ocitnou v malých loďkách na moři a připlují k malému pohádkovéu ostrůvku. Na něm se mezi palmami objeví modrý tygr a je konec filmu. To mě zprvu potěšilo, protože jsem si to vykládal tak, že se v lázních všichni něčím přiotrávili a v halucinacích umřeli, ale prý jsem to špatně pochopil.

Jak jsem to správně měl pochopit, to jsem se nedozvěděl.


Nevidím tvůrcům do hlav, ale domnívám se, že se snažili natočit jednak něco jako starého dobrého "Pana Tau" a jednak něco jako Where The Wild Things Are Spikea Jonzeho. K "Panu Tau" odkazuje úvodní rozehrávka filmu a jeho výprava, která se důsledně snaží být "mimo čas a prostor", bez specifikace města, země a doby, kdy se příběh odehrává. K Wild Things pak odkazuje výtvarná stránka Modrého tygra, s podobně těkající kamerou a podobnými barevnými filtry, a také nikoliv nezajímavá hudba.

Takový film bych velice rád viděl, kdyby se ho u nás podařilo někomu natočit. Bohužel, tentokrát se to nepodařilo, přestože film vypadá a zní většinou velmi dobře, a že občasné (bohužel velmi občasné a velmi krátké) animované vsuvky jsou naprosto magické. Tímto stylem (CGI ve stylu ploškové animace) měl vzniknout celovečerní film o tygrovi, plavícím se ve vaně po světě a propichujícím mraky deštníkem, aby pršelo (což všechno v těch vsuvkách je)! Bylo by to mnohem zajímavější a působivější.

Hlavní hrdinkou je malá holčička, která má bujnou fantazii, což je nám prezentováno různými (povětšinou velmi krátkými) animacemi, naklíčovanými do reálných záběrů filmu (tzn. jde o něco jiného a v jiném výtvarném stylu, než jsou ty výše zmíněné vsuvky s animovaným tygrem). Takže když si hrdinka představuje, jak zlikvidovat starostu, uvidíme, jak ho škrtí namalovaný ručně animovaný had. Když jí nadává její učitelka, vidíme, jak jí z hlavy lezou animovaní hadi. Když vezme nenáviděný jeřáb na obzoru jakoby "mezi prsty", tento se změní v kreslený a hrdinka ho rozmačká. To vše evidentně znázorňuje pouze hrdinčinu představivost. Jak a proč dojde k tomu, že se jedna z jejích mnoha představ (modrý tygr) skutečně zhmotní a je pozorovatelná ostatními lidmi, to není ani náznakem vysvětleno. Ani "vysvětleno nějak magicky, pohádkově".

Pokud zamýšlené vyznění mělo být "tygra vidí pouze ten, kdo v něj věří" (něco jako v Hřišti snů), scenáristická a režijní realizace tohoto vyznění je naprostý fail a dokazuje, že tvůrci mají na "filmové vyprávění" nějaký diametrálně odlišný pohled než já (opět).

Kdyby tento film vznikl v Hollywoodu, bylo by v něm aspoň těch triků a animací více a v takové intenzivně, aby divákovi pomohly vydržet nezáživné (byť neurážející) výplně mezi nimi. Ale ve své současné podobě je to něco trochu bizarního pro dospělého a o strašlivá nuda pro děti.

18.2.12

John Williams krát 80

Ještě k osmdesátinám Johna Williamse...

Přemýšlel jsem, že bych dal dohromady nějaký reprezentativnější průřez jeho díly, s nějakými obsáhlejšími pokecy, ale v Empire to udělali za mě a dali dohromady osmdesát nejlepších Williamsových motivů, i s fundovanými komentáři.

Zpaměti jsem z nich znal 76...

17.2.12

Recenze: Válečný kůň [War Horse] - 70%

Kůň Joey z anglického venkova je za 1. světové naverbován do armády, od Angličanů se dostane k Němcům, pak k francouzskému sedlákovi, a tak dále, a tak dále. A kluk Albert, který ho vychoval, zatím u svého regimentu doufá, že Joeyho ještě někdy uvidí...


"Válečný kůň" je původně dětská knížka z 80. let, která je vyprávěná z pohledu koně. Později podle ní vznikla úspěšná dospěláčtější divadelní hra, která se s pochopitelnými technickými komplikacemi (koně na jevišti) vypořádala velice originálně. A teď podle obojího natočil film Steven Spielberg.

Původně jsem si myslel, že si Spielberg na pár týdnů odskočil z postprodukce Tintina, aby natočil malý filmeček o koňovi, ale mýlil jsem se. Válečný kůň je megavelkofilm. S obrovskými bojovými scénami, tisíci statistů a stovkami koní, a spoustou bezchybných triků (v drastičtějších scénách je např. kůň plně CGI a není to naprosto poznat). Ono ostatně všechno, co se dá zahrnout do škatulky "řemeslo" je na tomto filmu špičkové: Hudba, kamera, střih (Williams, Kaminski, Kahn) nabízejí to naprosto nejlepší, co může dnešní Hollywood nabídnout.


Celý film je natočen manipulativně, a ani v nejmenším se za to nestydí. Opakovaně jsem si v průběhu filmu připomínal scény ze své oblíbené a velmi podobně pojaté Legendy o vášni. Narozdíl od 20 let staré Legendy nemusel dnes Spielberg dělat žádné kompromisy a pokud potřeboval monumentálnější válečnou scénu nebo kýčovitější západ slunce, bez problémů ho vyrobil. Narozdíl od Legendy ale Válečný kůň neměl dostatečně dobrý scénář, což je potřeba rozebrat podrobněji.

Jak už jsem psal, Válečný kůň je od první do poslední minuty záměrná červená knihovna a pocta starým velkofilmům (ty západy slunce opravdu vypadají jako vykradené z Jihu proti Severu). Film ale nemá žádný jasně načrtnutý osudový oblouk, který by se v jeho průběhu nějak dramaticky rozvíjel a na konci nějak osudově skončil. Kůň se prostě náhodně potlouká Evropou, poznává značné množství různorodých majitelů, a Albert je většinu filmu zcela mimo hru. Film má 150 minut a některé epizody (dva dezertující němečtí bratři, francouzský sedlák s vnučkou) by se daly jednoduše vyškrtnout, aniž by to mělo výrazný dopad na zbytek filmu. Pokud má film nějaký celkový smysl nebo poslání, nenapadá mě žádné jiné, než "válka je ošklivá". Nezachrání to ani velmi dobří herci, kterým se úspěšně daří zabránit nechtěné parodii, ale nic moc víc se svými jednoduchými postavami udělat nemohou. Některé okamžiky, kdy se snaží Spielberg budovat trochu složitější emoce, nefungují, protože se do tohoto filmu nehodí. Respektive, pokud by fungovaly, pak přestává fungovat zbylých 95 procent filmu.

Nečetl jsem knihu a neviděl divadelní představení, ale tuším, že obojí fungovalo o něco lépe, než Spielbergův film. Kniha udělala z koně Joeyho jasného protagonistu a divadelní hra zase dala příběhu nadčasovou stylizaci, připomínající spíš nějakou obecnou bajku.

Snad Spielberga moc neurazím, když napíšu, že jeho Válečný kůň je něco jako Bayův Pearl Harbor. Myslím to fakt jako pochvalu.


P.S: Jako kvalitní příklad manipulativního celovečerního filmu z pohledu koně doporučuji animovaný Spirit: Stallion of the Cimarron. Nejen pro děti.

16.2.12

Hudebním skladatelem snadno a rychle

V minulých měsících a letech jsem vás už naučil mimo jiné vážit si dobrých filmů, číst japonštinu, hubnout, tak proč vás nenaučit, jak skládat hudbu z hlediska logického matematika? Samozřejmě hlavně tu filmovou.

Velmi nedoporučuji ukazovat tento článek komukoliv, kdo má "klasické hudební vzdělání" (ať je to cokoliv), protože vám začne vysvětlovat co je v něm všechno nepřesné (včetně základní terminologie) a tudíž vám znemožní pochopení toho, co píšu schválně velmi stručně.

Především musím zdůraznit, že se budeme bavit opravdu o SKLÁDÁNÍ HUDBY, tzn. o tom, jak spolu souvisí různé tóny, když je zahrajete po sobě (melodie) nebo současně (akord). Někdo si pod slovy "skládání hudby" představuje, že nasampluje kusy zvuků z cizích písniček, udělá z nich loopy, prožene je v Abletonu nějakými filtry a tím vznikne nová skladba. Dozajista je možné vytvořit nový song tímto způsobem, dokonce aniž bych o harmonii cokoliv věděl, ale o tom psát nebudu.

Vy po přečetní tohoto článku (simulace)

  • Takto odsazené odstavce jsou zajímavosti, které nemusíte číst, natož si je pamatovat.
Takže: Otec (filharmonik) mě donutil učit se hrát na klavír od šesti let. Asi od 12 let jsem chodil taky do hudební nauky, kde jsem se měl učit tóniny, transpozice, harmonie atd., což jsem vůbec nechápal a po půl roce jsem tam přestal chodit. Až o pár let později, když jsem začal programovat, jsem se dostal zpátky ke skládání hudby jaksi z "opačné strany" (okolo svých 15 let) a došlo mi, že to je vlastně velice logické a dává to dokonalý matematický smysl.

Tím nechci tvrdit, že se dá napsat software, který bude automaticky komponovat hudbu, srovnatelnou s Bachem nebo Mozartem. Ale chci tím říct, že pomocí čisté matematiky, ne o moc složitější než sčítání a odčítání, mohou tóniny, akordy a harmonie dávat mnohem větší smysl (obzvlášť člověku od počítačů), než to, co se učí v hudební výchově.

Existuje rozsáhle "Globální hudební spiknutí" (dále "GHS"), jehož členové vám tvrdí, že abyste pochopili zákonitosti hudby, musíte znát noty, předznamenání a tóniny. Jak vám ukážu, není to pravda. Obejdete se i bez nich a navíc pak nebudete ovlivněni extremistickou symbolikou, která se v klasických notách skrývá (viz dále).

Nejdříve je nutno naučit se jistou naprosto základní terminologii, k čemuž použijeme klavír, respektive kus klavíru (přibližně jeho prostředek), nebo jakýkoliv jiný nástroj, který na sobě má takto vypadající klávesy. Modré názvy označují bílé klávesy, zelené názvy černé klávesy.


Každý tón je kmitání vzduchu o nějaké frekvenci. Čím víc je tón vpravo, tím je vyšší (tzn. tím vyšší je jeho frekvence). Například frekvence 440 hertzů znamená 440 kmitů za sekundu.

Všimněte si, že se černé a bíle klávesy střídají v "patternu", který se opakuje stále dokola po dvanácti klávesách (sedmi bílých a pěti černých) po celém rozsahu klavíru: C4, C#4, D4, D#4, E4, F4, F#4, G4, G#4, A4, A#4, H4, pak totéž s pětkou, pak totéž s šestkou atd... Na plnohodnotném klavíru s 88 klávesami (88 = extremistická symbolika!!!) má nejspodnější tón označení A0 a nejvyšší C8.

Jména tónů se vyslovují normálně česky: "cé", "dé", "é", "ef", "gé", "á", "há". Tóny s křížkem se vyslovují "cis", "dis", "fis", "gis", "ais".

Tomu číslu za notou se říká oktáva. Takže C4 je tón "cé" v oktávě 4. F5# je tón "fis" v oktávě 5, atd.

F5# je totéž co F#5, používá se oboje.

  • Členové GHS oktávám říkají různými divnými slovy, jako "malá, velká, dvojčárkovaná, kontra, subkontra", což je samozřejmě nesmysl a my zůstaneme u čísel.
Pomocí tohoto zápisu tedy můžeme zapsat libovolný tón a vy jste schopni zahrát ho na klavíru.

Cvičení 1: Vezměte si k ruce klavír nebo virtuální klavír. Zahrajte sekvenci těchto šesti not: C4 - E4 - G4 - C4 - E4 - G4... A máte začátek "Ovčáci čtveráci"! MAGIC!!! Pokud je vaše klávesnice menší a nejste schopni spočítat kde přesně je C4, můžete začít místo toho od libovolného jiného C, které vám bude dobře znít.

Cvičení 2: Zahrajte těchto šest úplně jiných not: E4 - G#4 - H4 - E4 - G#4 - H4... A máte taky začátek "Ovčáci čtveráci"! WHAT KIND OF SORCERY IS THIS? O tom za chvíli.

  • Členové GHS konspirace vám budou tvrdit, že kromě křížků existují i dvojkřížky, béčka, dvojbéčka, odrážky a podobné bizarnosti. Jedna a táž nota se v zájmu zmatení nepřítele dá zapsat několika různými způsoby, například "D#" (vyslovuj "dis") je přesně tatáž nota jako "Eb" (vyslovuj "es") nebo "D" ("dé") je tatáž nota jako "Ebb" (vyslovuj "eses").


To všechno je samozřejmě jen GHS matení (v případě "eses" navíc ještě nebezpečná symbolika) a v tomto článku si bohatě vystačíme s jedním křížkem, s jehož pomocí můžeme zapsat libovolný tón.

  • Mezinárodní odbočka, pokud budete studovat hudební stránky v angličtině: V anglosaských zemích se tón, který známe jako "H", nazývá "B". Což je pro nás totálně matoucí, protože u nás pro změnu je "B" speciální název pro tón "Hes", který zní úplně stejně jako "Ais". Ale je to Hes.

Takže jak vidíte, notový záznam je zlo. Zapomeňme na něj. Aspoň prozatím.

Problém "jak vyřešit hudební záznam nějak logicky a ne pomocí divných obrazců na vodorovných čárách" byl řešen již mnohokrát a k sympatickým a především logickým řešením patří třicet let starý MIDI formát, který se dodnes používá při přenosu not mezi digitálními zařízeními.

  • "Přenos not" je něco zásadně jiného, než "přenos zvukových samplů", nedejbože MP3.
MIDI formát je velmi složitý, ale nás teď bude zajímat, jak se v něm zaznamenávají tóny. Velmi jednoduše: Jsou očíslované integerovými pořadovými čísly. U klasického klavíru s 88 klávesami přísluší nejspodnější notě (A0) číslo 21 a nejvyšší notě (C8) přísluší číslo 108. Čísla se zvyšují po jedničče, tak jak jdou klávesy za sebou (přičemž zcela ignorujeme, které jsou bílé a které černé). 108 - 21 = 87.

Je vidět, že MIDI formát vymýšlel někdo, kdo uvažoval logicky (narozdíl od toho, kdo vymýšlel notový zápis), takže všechny noty C mají v MIDI formátu čísla dělitelná dvanácti a číslo oktávy vypočteme z čísla jakékoliv noty snadno:

číslo_oktávy = int (číslo_noty / 12) - 1

(Tj. v MIDI formátu je možno zaznamenávat noty až do oktávy "mínus 1", které jsou tak hluboké, že je lidské ucho prakticky nezachytí.)

A teď to konečně začne být plodné: Je čas na intervaly.

Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Interval zjistíme prostě a jednoduše tak, že od sebe odečteme MIDI čísla dvou tónů. Takže například interval z C4 (60) do E4 (64) je 64 - 60 = 4. Interval z H3 (59) do C4# (61) je 2. A tak dále. Přitom interval mezi C4 a E4 je logicky stejný jako interval mezi C0 a E0 nebo interval mezi C5 a E5: Vždycky 4.

Hudební interval je něco jiného než intervaly, které znáte z matematiky. Hudební interval nedefinuje "soubor tónů mezi dvěma tóny", nýbrž vzdálenost dvou tónů a je to defacto matematický "polootevřený interval". Tedy jedna oktává má dvanáct půltonů (C až H) a interval C - H má velikost 11.
  • Pokud řeknete nějakému členovi GHS konspirace, že interval z C4 do E4 jsou podle Fuky čtyři tóny, tak vás (a mě) označí za kreténa. V zájmu korektního názvosloví jsou to čtyři půltóny. To, o čem jsem dosud psal jako o "tónu", se správně jmenuje "půltón". Oktává má dvanáct půltónů. Mezi C4 a D4 je interval dva půltóny. Tón je něco jiného než půltón, ale občas to je totéž co půltón, protože to tak někdo v roce 1539 vymyslel a připadalo mu to jako dobrý vtip. Pokud nebude výslovně řečeno jinak, tak když napíšu "tón", budu ve skutečnosti mít na mysli to, čemu se korektně (v rámci hudebního spiknutí) říká půltón.
Takže: Dvanácti tónům od Cn do Hn (kde n je stejné číslo) se říká oktáva. Tónový rozsah hudebního nástroje je tvořen několika za sebou následujícími oktávami. "Oktáva" se ale říká také každému intervalu o velikosti 12 tónů. Takže například interval C3 - C4, nebo F4 - F5, nebo D6# - D7#. To všechno je oktávový interval. Interval 24 tónů, tedy například G3 - G5 se nazývá "dvě oktávy". Interval 36 tónů se nazývá "3 oktávy" a tak dále.

Interval "oktáva", tzn. 12 tónů, je ten nejdůležitější interval, který existuje. Což je asi celkem patrné už z toho, že když se z jakékoliv noty posunu o oktávu nahoru nebo dolů, skončím na notě se stejným názvem. Má to naprosto logický matematický důvod:

(Teď se nebojte, chvíli budou mocniny a desetinná čísla.)

Čím má tón vyšší číslo, tím vyšší je jeho frekvence, a naopak. Odkud se ale vzaly ty desítky různých frekvencí, pro každý tón jiná? Odkud se PŮVODNĚ vzaly, to zde rozebírat nebudu, ale z hlediska dnešní matematiky jsou spočteny pomocí velmi jednoduchého vzorečku a odvozují se všechny od tónu s MIDI číslem 69, neboli A4, neboli "komorní A", jehož frekvence je 440 hertzů. To znamená, že pokud zní tón 69, slyšíme 440 kmitů za sekundu.

  • 69? Zajímavá "náhoda". Nebo opět nebezpečná symbolika??
Pokud chceme vědět, jakou frekvenci má sousední vyšší tón, stačí nám vynásobit frekvenci 440 dvanáctou odmocninou ze dvou. Pokud chceme vědět, jakou frekvenci má sousední nižší tón, stačí nám vydělit 440 dvanáctou odmocninou ze dvou.

A totéž platí pro JAKÉKOLIV DVA PŘÍMO SOUSEDÍCÍ TÓNY. Když vynásobíme frekvenci toho nižšího dvanáctou odmocninou ze dvou, získáme frekvenci toho vyššího.

Obecně vzato to znamená, že pokud známe MIDI číslo noty (n), její frekvence f je rovna:


(Ta tečka před "440" je normální násobení.)

Toto platí pro každou existující notu, na jakémkoliv nástroji.

Nevím jak vy, ale kdybych já viděl tento vzorec na první stránce "Nauky o harmonii", celá ta kniha by mi dávala mnohem více smyslu.

  • GHS konspirátoři vám mohou tvrdit, že tento vzoreček a konstanta 440 Hz neplatí přesně vždycky a pro každý hudební nástroj. Vysmějte se jim do obličeje a ukažte jim toto. BTW, právě teď mi má drahá polovička řekla, že v jejich orchestru se ladí komorní A "na 442 nebo 443 Hz, podle okolností a teploty", hahaha.
Čímž se dostáváme k tomu asi nejzásadnějšímu, co jsem chtěl dnes napsat:

To, jak na náš sluch působí hudební melodie nebo akord, nezávisí ani tolik na tom, jaké konkrétní tóny slyšíme, ale především na vzájemných poměrech jejich frekvencí.

Protože poměr frekvencí jakýchkoliv dvou sousedních tónů je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou), pak i poměr frekvencí jakýchkoliv dvou not v intervalu 2 je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na druhou). A pak i poměr frekvencí jakýchkoliv dvou not v intervalu 3 je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na třetí). Indukcí vyvodíme, že pak i poměr frekvencí jakýchkoliv dvou not v intervalu 12 (jedna oktáva) je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na dvanáctou).

Počkat...! To poslední číslo... "dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na dvanáctou", to je přece úplně normální, neiracionální dvojka! Zkuste se na chvíli zamyslet, co z toho vyplývá. Co z toho vyplývá?

Vyplývá z toho, že v každém oktávovém intervalu má horní nota přesně dvojnásobnou frekvenci, než dolní nota.  To samozřejmě znamená, že když znějí společně, je to velmi libozvučné a vždycky to spolu naprosto dokonale ladí. To je ostatně důvod, proč se nota, nacházející se oktávu nad F4, jmenuje F5. Prostě je to obojí F, a je to de facto tatáž nota, protože každé F vždycky dokonalé ladí s jakýmkoliv jiným F v jiné oktávě.

To je sice dokonalá harmonie, ale s jedním tónem v různých oktávách asi nevystačíte. Ačkoliv... To by se mělo vyzkoušet!

Toto jsem "složil": Jmenuje se to "What The F" a obsahuje to pouze tóny F. Ano, jsou to POUZE tóny F, které jsou různě vysoké (tedy různé násobky frekvence nejnižšího F krát 2 na n-tou) plus bicí (což je šum, který nemá definovatelnou konstantní frekvenci). Ta "různorodost" je dána tím, že různá F jsou v různém rytmu, různě hlasitá, s různými dozvuky a ozvěnami, a především  mají rozdílnou barvu zvuku - to znamená, že kmitání není sinusoida, nýbrž různé jiné složitější křivky, případně s proměnlivým tvarem v průběhu času. Ale vždycky na frekvenci odpovídající nějakému F!


Dokážu si docela dobře představit, že kdybych na tom trochu zapracoval a udělal z toho desetiminutovou verzi s nějakým robotickým hlasem, mohlo by to mít slušný úspěch v jistém druhu hudebních klubů s jistým druhem návštěvníků.
  • Z filosofického hlediska je zajímavé zamyslet se nad tím, jestli vytvoření takovéto půlminutové kreace ještě je "skládání hudby", nebo jen "vytváření hudby". UPDATE: Ha, zjevně nejsem první, koho taková blbost napadla.
Zkuste si na svém hudebním nástroji zahrát nějakou svou originální melodii, ve které budou pouze stejné noty (vyberte si nějakou svou oblíbenou notu, samozřejmě kromě eses nebo hes, takové věci nestrpím). V různých rymtech, v různých oktávách, v různých nástrojích.

No a pokud se něco takového dá udělat s jedním tónem, představte si, co se dá udělat s dvanácti různými tóny...

V tuto chvíli už je vám asi jasné, proč Cvičení 1 i Cvičení 2 (viz výše) zní jako "Ovčáci čtveráci", i když v každém jsou jiné noty. Jsou mezi nimi totiž stejné intervaly. Ve Cvičení 1 jsou tóny C4 - E4 - G4, t.j. v MIDI číslech: 60, 64, 67. Takže: 60 + 4 = 64; 60 + 7 = 67. Ve Cvičení 2 jsou to tóny E4 - G#4 - H4, t.j.  v MIDI číslech: 64, 68, 71. Takže 64 + 4 = 68; 64 + 7 = 71. Jak vidíte, v obou případech je druhá nota 4 tóny nad první notou a třetí nota 7 tónů nad první notou, proto zní obě melodie "stejně, i když jinak".
  • Samozřejmě není nutné si v podobném případě přepočítávat tóny na MIDI čísla a ta od sebe odčítat. Jednodušší je prostě si na klavíru odpočítat o kolik kláves se posuneme nahoru / dolů.
No a teď zkuste ty tři tóny ze Cvičení 1 (C - E - G) zahrát SOUČASNĚ, tj. jako AKORD. Jistě mi dáte za pravdu, že to zní docela libozvučně. Když zkusíte zahrát nějaké tři jiné náhodné tóny současně (nebojte se ani černých kláves), bude to znít pravděpodobně "falešněji", ale rozhodně ne libozvučněji. To není náhoda, nýbrž matematika.

Jaký je rozdíl frekvencí tónů C a E (v téže oktávě)? Je to interval 4 tónů, takže:


To znamená, že nota E má skoro přesně o 25 procent vyšší frekvenci než nota C. To znamená, že na čtyři kmity noty C připadne pět kmitů noty E (skoro přesně), tudíž to libozvučně souzní. No a u intervalu C a G je to ještě markantnější. Interval je 7 tónů, takže poměr frekvencí je:


To znamená, že nota G má skoro přesně o 50 procent vyšší frekvenci než nota C. To znamená, že na dva kmity noty C připadají tři kmity noty G (skoro přesně), tudíž to libozvučně souzní ještě lépe. Intervaly "+7" a "+4" jsou nejvýznamnější hudební intervaly hned po oktávě, a teď víte proč.
  • Mezi členy GHS se těmto dvěma intervalům říká "kvinta" a "tercie". Nechtějte vědět proč.
A teď zkuste hrát další akordy, ale pořád jen s notami C, E a G. Hrajte ovšem ty tóny v různých oktávách. Libovolný z nich (nebo vícero z nich) posuňte o jednu nebo více oktáv nahoru nebo dolů. Zdvojte některý z nich. Když zahrajete například současně noty G4 - C5 - E5 - C6, je to z hudebního hlediska vlastně pořád tentýž akord. Pokud máte melodii, ke které vám pasuje akord "C4 - E4 - G4", zcela zaručeně vám k ní bude pasovat i akord "G4 - C5 - E5 - C6". Bude to sice znít trochu jinak, ale bude to "stejná harmonie".

No a když jakýkoliv takový složitý akord posunete o X tónů nahoru nebo dolů (tedy všechny prsty posunete o stejný počet kláves, nezapomeňte počítat i černé!), výsledný akord bude mít podobný "feeling" a "atmosféru", ale budou to jiné tóny, které by neladily s těmi původními.

Celé skládání hudby je vlastně o tom, že v jistých "vlnách" střídáte a kombinujete dokonalé harmonie (jako jsou oktávy nebo kvinty), s o něco méně dokonalými a s úplnými disharmoniemi (například C - F3# - H). I když vám nějaká skladba připadá krásně melodická, ve skutečnosti se v ní okamžiky melodičnosti střídají s méně melodickými chvílemi. Jinak by to byla nuda (jako ta skladba o jednom tónu).

Dokážete si například představit, že byste vzali ten akord C-E-G a vytvořili hudební motiv jenom tím, že ten akord budete šoupat nahoru a dolů (a přitom to pořád zůstane stejný akord s intervalem 0-4-7)? To zní jako naprostá demence. No, a přitom ve Star Wars je toto, což je přesně tento C-E-G akord, pouze šoupaný nahoru a dolů:



Při správném dávkování je v hudbě možné skoro cokoliv. Kdyby ten segment byl dvakrát delší, už by to asi bylo k nevydržení...

Pokračování příště, kdy si řekneme něco o tom, proč má vlastně klavír černé a bíle klávesy, a budou konečně nějaké konkrétní příklady z filmové hudby, včetně pro nás použitelného notového záznamu.

Pokračování (část 2) tohoto tutorialu je zde.