31.5.12

Recenze: Prometheus - 80%

Pozemšťané se vydávají dvouletou cestu na daleký měsíc na základě "pozvánek", které nalezli v pozemských vykopávkách. Chtějí zde objevit vyspělou rasu, která jim ty pozvánky zanechala, ale objeví něco poněkud jiného.

Upozorňuji, že tato recenze předpokládá, že jste přibližně sledovali reklamní kampaň, viděli jste trailery (a tudíž pro vás není spoilerem to, co je v nich ukázáno), a také že jste viděli prvního Vetřelce a víte, že s ním Prometheus má cosi společného.


Nejsnáze se píše o tom, že Ridley Scott stále bravurně zvládá filmařské řemeslo. Dokáže budovat napětí. Dokáže vyděsit. Dokáže správně měnit tempo a rytmus filmu. A dokáže i záběry, které jsme viděli stokrát, sem a tam prošpikovat něčím inovativním. Například první záběr kosmické lodě Prometheus, která v tichosti letí přes obrovské plátno plné hvězd a je v HD rozlišení velká asi pět pixelů (takže na DVD ripu nebude vůbec vidět). Také velmi potěší, že většina kulis vypadá jako něco, co bylo fyzicky postaveno, a nikoliv jako třímetrová prázdná místnost s digitálními dokreslovačkami (viz nové Star Wars). Zkrátka, ve filmu je mnoho záběrů a scén, při kterých se budete radostně tetelit.

Potěšila mě i skutečnost, že ačkoliv je film ve 3D a jeho značná část se odehrává v šeru nebo ve tmě, neměl jsem s přílišným šerem problémy. Na druhou stranu jsem ale většinu filmu vůbec nevnímal, že je ve 3D, a nepřipadalo mi, že by mu třetí rozměr dával něco navíc.

Zdaleka nejzajímavější postavou filmu (ale opravdu zdaleka) je android David v podání Michaela Fassbendera. Není to tím, že by byl nejlepším hercem, ale tím, že má nejzajímavěji napsanou postavu, ve které tušíme nějaké motivace a konflikty, ale nevíme přesně jaké, a zajímá nás to. Náznak něčeho podobného je ještě u hlavní hrdinky (vědkyně Noomi Rapaceová), ale všechny ostatní postavy jsou jen o málo víc než rekvizity. Dokonce ani není jasné, kolik postav vlastně na palubě Promethea je (v úvodu je jen jedna scéna, ve které je velmi zběžně vidíme všechny pohromadě), a ve třech čtvrtinách filmu jsem byl překvapen, když se najednou do děje zapojili nějací dva chlapíci, jejichž přítomnosti na palubě jsem si během předchozích devadesáti minut vůbec nevšiml.

Většina problémů filmu pramení z toho, že scénář nebyl dobrý (je od lidí, kteří předtím napsali filmy Černá hodina a Kovbojové vs. Vetřelci, jejichž demence byla nadčasová). Oceňuji to, že po zhruba 10 minutách filmu už jsme ve vesmíru, posádka je rozmrazována a blížíme se k inkriminovanému měsíci, takže neztrácíme mnoho času nezáživnými úvody. Ale pak...

Sledujeme osudy špičkového specializovaného vědeckého týmu po dvouleté cestě na měsíc, kde se očekává přítomnost mimozemského života. A vidíme, jak jeho členové naprosto pohrdají nejběžnějšími bezpečnostními zásadami, včetně toho, že se nekontrolovaně ztrácejí v rozlehlých podzemních chodbách, náhodně mačkají neznámá tlačítka, sundavají si přilby, protože "podle přístrojů to vypadá, že se tady vevnitř dá dýchat" a neberou si s sebou zbraně, protože "jsme přece vědecká expedice, tak plamenomet necháme na palubě".

Neříkám, že takový přístup ke sci-fi látce automaticky znamená nekvalitní film (viz Star Wars), ale je to na hony vzdálené atmosféře Vetřelce, který dodnes působí tak úžasně strašidelně. Ve Vetřelci byl samotný vesmír hrůzný. Prometheus působí jako space opera o pánech vesmíru s občasnými pomalejšími filosofickými vsuvkami a pseudonáhodně roztroušenými odkazy na prvního Vetřelce, které pokládají více otázek, než zodpovídají.


I když ignorujeme všechny ostatní díly ságy a soustředíme se jen na původního Vetřelce (i divákovi po lobotomii musí být jasné,  že pan Weyland z Promethea nemůže být pan Weyland z Vetřelce vs. Predátora), stejně spousta věcí nesedí. Nebudu spoilerovat, ale měsíc, na kterém se Prometheus odehrává, rozhodně nemůže být planeta, na které se o 20 let později odehrává Vetřelec, a to z mnoha důvodů. Ta věc v traileru, která vypadá trochu jako space jockey ve Vetřelci, rozhodně nemůže být space jockey z Vetřelce. Pokud spolu planety a space jockeyové nějak souvisí, rozhodně není vysvětleno jak (tedy není to vysvětleno ve filmu, nevím jestli se to nepíše někde na oficiálních internetových stránkách). Ve filmu je mnoho záměrných odkazů na prvního Vetřelce (podobný manévr při vstupu do atmosféry, podobný závěrečný monolog, podobná scéna s vyhýbáním se dekontaminaci, podobná scéna "něco někomu leze z břicha"), ale působí spíše jako prázdná gesta a návnada na něco, co se nakonec nedostaví. Ani vám vlastně nejsem schopen říct, jestli ve filmu je nebo není bytost označitelná za Vetřelce. A je mnoho dalších věcí, které vám nejsem schopen říct.

Na počátku filmu je několikaminutový prolog bez dialogů, odehrávající se na Zemi před desítkami tisíc let. A kdyby divákovi náhodou nedošlo, co je citováno, tak úvodní titulky pro jistotu začínají stejným záběrem jako 2001: Vesmírná odysea. Na rozdíl od Kubrickova filmu jsem se ale po Prometheovi necítil intelektuálně stimulován, ale trochu podveden. Ta úvodní scéna nezačala po skončení filmu dávat smysl. Nezačalo ani dávat smysl, proč vyspělá civilizace před mnoha tisíci lety nechala na Zemi právě pozvánku na tento konkrétní měsíc (naopak to po závěrečném zvratu filmu smysl dávat přestalo). Nezačalo dávat smysl, že v jednom okamžiku je délka cesty velmi jednoznačně udávána jako "327 bilionů kilometrů" (opravdu bilionů, tj. 10^12, ne miliard), a v jiném okamžiku jako "půl miliardy mil". Nezačalo dávat smysl, že hibernace trvala přesně "2 roky, 4 měsíce, 18 dní, 36 hodin a 15 minut." Nezačalo dávat smysl, že nejzásadnější odhalení pronášejí postavy zcela náhodně, aniž bychom tušili, jak na ně přišly.

Něco z toho může souviset i se skutečností, že film byl řádně prostříhán a zkrácen na dvě hodiny (což není jen můj dojem, ale objektivní konstatování, protože jsem viděl interní číslování jeho titulků). Všimněte si také internetové adresy a data na konci závěrečných titulků. Odvážím se tvrdit, že odkazují k vydání DVD / BluRaye, kde bude film nejméně o půl hodiny delší.

Před pár lety jsem ohodnotil film Sunshine 80 procenty a byl jsem tehdy příjemně překvapen tím, že vznikla draze vypadající, docelá působivá sci-fi, která není pro dětičky. Prometheus je velmi podobnou draze vypadající, docela působivou sci-fi, která není pro dětičky. Ale narozdíl od Sunshine tím nejsem příjemně překvapen, nýbrž poněkud zklamán.

Přespříliš ukecané trailery, obsahující i záběry, které měly zůstat šokujícím překvapením. Masivní reklamní kampaň, obsahující témata a podzápletky, které ve filmu vůbec nejsou (například takto vypadající pan Weyland v něm není ani na sekundu). To vybičovalo očekávání fanoušků ad absurdum, na naprosto nereálnou úroveň. Doufám, že se mi touto recenzí podařilo snížit vaše očekávání natolik, že v kině budete nakonec příjemně překvapeni.

V diskusi prosím nespoilerujte. V nejbližších dnech vydám další, velmi spoileroidní post o tomto filmu.

29.5.12

Start the Metamorphosis, Mr. Kafka!

(Tento post není o filmu.)

Zdroj: Internet
Začněme tím, že se domnívám, že řeči o "předraženosti našich mobilních operátorů" jsou nesmyslné. Každá firma (nejen mobilní operátor) musí z lidí ždímat tolik peněz, kolik je jen legálně možné. Jinak to není dobrá firma. Při tomto ždímání může firma brát ohledy na nasranost svých klientů, pokud z nich ty peníze chce ždímat dlouhodoběji. Skutečnost, že naši mobilní operátoři nadále mají takový vejvar, jaký mají, svědčí o tom, že nasranost jejich zákazníků zatím nedosáhla takového stupně, aby jim ten vejvar snížili, například tím, že by přestali používat jejich služby a přešli na e-maily / dopisy / zpívané telegramy. Nebo tím, že by je pozabíjeli.

Takže, bravo, drazí mobilní operátoři.

Čímž se dostáváme k tomu, co se mi přihodilo.

Mám u Vodafonu tři SIM karty (pro rodinné členy) a potřeboval jsem rychle čtvrtou, pro sestru, která přijela na delší návštěvu z Austrálie a hodlala zde mobilně telefonovat. Takže jsem zašel do nejbližší Vodafone prodejny, abych zakoupil čtvrtou SIM kartu.

Na předešlých třech SIM kartách mám službu "po svém", která znamená, že vám nebudou chodit papírové faktury (pouze mailem) a volání na Vodafone linku nemáte zdarma (internetovou samoobsluhu stále zdarma máte) - a za to máte slevu 10% na všechno. Když jsem chtěl tuto slevu i pro čtvrtou kartu, bylo mi sděleno, že tato sleva už se poskytuje pouze při objednávce v e-shopu, nikoliv při objednávce na prodejně. To jsem akceptoval, neboť se mi nechtělo několik dalších dní čekat, a sestra zde bude jen pár měsíců, a kartu jsem si ihned odnesl.

Zajímavé to začalo být po skončení prvního zúčtovacího období, kdy mi přišly dvě různé faktury. Jedna na mé tři předchozí SIM karty a jedna na nejnovější sestřinu SIM kartu. Na obou fakturách bylo mé stejné jméno, má stejná adresa, ale na každé jiné číslo zákazníka.

Chvátal jsem na prodejnu, že bych to rád měl všechno pod jedním účtem, abych nemusel každý měsíc dělat dva bankovní převody s dvěma rozdílnými variabilními a konstantními symboly. Prodavač se mi omluvil, po telefonu vynadal předchozímu prodavači a slíbil, že to vyřeší a zavolá mi.

Druhý den mi skutečně zavolal a informoval mě, že to vyřešit nemůže a mám zavolat na Vodafone linku.

Zavolal jsem na Vodafone linku, kde se mi také omluvili a řekli, že to hned opraví.

O pár vteřin později se mi znovu omluvili a oznámili mi, že všechny SIM karty sloučím do jednoho plátce, tak mi bude zrušena 10% sleva na všech mých SIM kartách. Takže bych ty karty měl nechat nadále na dvou různých plátcích, kteří se shodou okolností oba jmenují František Fuka, bydlí na stejné adrese a mají stejné heslo, ale budou dostávat měsíčně dva e-maily / dvě obálky a budou je platit dvěma složenkami / bankovními příkazy. Proč to tak je? Cituji: "PROTOŽE JE TAK NASTAVENÝ SYSTÉM".

Ale řešení tu samozřejmě je: Mohu tu sestřinu SIM kartu zrušit (její číslo ještě skoro nikdo nemá) a koupit pro ni novou SIM kartu v e-shopu - pak budu mít všechny karty na jednom účtu a na všech budu mít slevu 10%.

Zdroj: Jedno staré Warez CD
Takže je možno dosáhnout nápravy. Bude to stát námahu mě (udělat tu novou objednávku), sestru (říct přátelům o novém čísle) i Vodafone (musí novou kartu poslat poštou a zrušit starou). Všichni přijdou o čas a o zelenou energii. Vodafon mi dá slevu, kterou jsem ani nepožadoval (chtěl jsem pouze sloučit dva Fuky do jednoho). Ale všichni budou spokojeni, a HLAVNĚ SYSTÉM. A Kafka.

Nutno zdůraznit, že prodavač i telefonní operátora se mnou mluvili slušně a já mluvil slušně s nimi, protože za to nemohou (tedy, možná trochu může ten prodavač za to, že mi pointu neprozradil mnohem dřív).

Na tomto místě je dobré zamyslet se nad skutečností, že ve Vodafonu musí pracovat nějací analytici a systémoví návrháři, kteří navrhli systém, ve kterém může jeden plátce vlastnit a platit několik SIM karet, ale pouze pokud všechny mají službu "Po svém", nebo pokud ji neopak nemá žádná z nich. A to vše v situaci, kdy Vodafone umožňuje pořídit si jak SIM kartu se službou "Po svém", tak SIM kartu bez služby "Po svém", a libovolně je mixovat.

Kdyby takový systémový návrhář pracoval jako zaměstnanec v mé firmě, tak už by v ní nepracoval, protože bych byl přesvědčen, že jsem následkem jeho práce přišel o zisk v podobě zákazníků, kteří odešli ke konkurenci.

Samozřejmě, já ke konkurenci neodejdu, protože Vodafone je pro mé potřeby stále nejvýhodnější z toho, co je u nás nabízeno. A navíc se mi gay hasičí líbí víc než Mádl Kotek na motorce nebo Vydrýsek.

A Vodafone ví, že mě stále nenasral tolik, abych přestal jeho mobilní internet používat, a nadále si budu platit nejdražší datový tarif (hlasové volání jsem přestal používat už dávno, telefonáty pouze přijímám a volám převážně přes internet).

Takže je vlastně všechno v pořádku.


Obávám se, že jakékoliv antimonopolní / celoevropské příkazy ke snížení cen nevyřeší vůbec nic, protože mobilní operátoři si vždycky vymyslí nějaký vychcaný způsob, jak ty peníze ze zákazníka vytáhnout (například sníží podle příkazu cenu SMS, ale začnou si účtovat speciální "zátěžový poplatek" 20 Kč za odeslání více než dvou SMS denně, protože 480 bajtů denně už je na jejich síť moc - v tomhle jsou velmi vynalézaví). "Řešení" přijde pouze pokud tady do toho bouchne někdo, kdo bude konkurovat nižší cenou a současně bude dostatečně silný na to, aby ustál společné klacky pod nohy od současných tří operátorů. Například Google...

Pokud se toto nestane, můžeme za "předražené mobilní služby" my všichni, kteří je využíváme a platíme.

P.S: Vím o tom, že když na operátora uděláte "Bububu, odcházím ke konkurenci", tak vám udělá lepší cnu. Ale nechci toto divadlo s operátorem hrát (když nic jiného, tak se nechci dohadovat s živým člověkem a jeho telemarketing skripty, a radši si to naklikám online jak potřebuju). Až přijde nějaká ta regulérní konkurence, a Vodafone mi při mém odchodu od něj nabídne "speciální cenu pro váženého zákazníka", tak jim řeknu "Jo, to jste mi měli nabídnout někdy v průběu posledních pěti let, kdy jsem byl váš vážený zákazník a každý měsíc vám včas platil plnou cenu, teď si s tím jděte k šípku". A to bude takové moje malé morální vítězství.

Retro recenze: Vetřelci [Aliens] - 100%

Více než 50 let po prvním Vetřelci je Ripleyová zachráněna, ale dozvídá se, že se právě na LV426 cosi přihodilo a desítky pozemských kolonistů se přestaly ozývat. Naštěstí se tam s Ripleyovou vypraví profesionální vojenská jednotka. No, "naštěstí"...

Text obsahuje SPOILERY SPOILERY SPOILERY.


James Cameron předtím natočil (kromě Piraně 2) jenom prvního Terminátora, který byl spíše nízkorozpočtovým filmečkem. Vetřelci byli ve srovnáním s ním obrovským megafilmem, ať už z hlediska triků, kulis a výpravy, nebo z hlediska počtu postav a vztahů mezi nimi.


Podobně jako u Vetřelce platí, že film za téměř 30 let své existence příliš nezestárl.  Nejkřiklavější je účes Paula Reisera, ale kdo ví... Třeba se za ta léta móda opakuje. Jinak Cameron razí přístup, že "jistá technika byla a bude vždycky skoro stejná" a moudře většinu tlačítek a obrazovek nezabírá v detailech, i když mu sem a tam ujede nějaká ta stará videokamera apod... To ale berte spíš jako zajímavost, rozhodně ne jako kritiku, že "takhle to na konci 22. století nemůže být". Stejně tak berte jako zajímavost mé konstatování, že je to setsakra podivná náhoda, když Ripleyová letí na lodi Sulaco půl století poté, co letěla na lodi Nostromo. Sulaco je totiž fiktivní město, ve kterém se odehrává román "Nostromo" z roku 1904.

Protože tehdy ještě neexistovaly digitální triky a ve filmu je spousta scén, kde by se digitální triky setsakra hodily, musel si Cameron vypomáhat mnoha fígly, které jsou až trapné, ale díky schopnostem kameramana a střihače fungují i dnes velmi dobře. Například v královně, která má čtyři ruce (dvě velké a dvě malé na hrudi), jsou ve skutečnosti dva živí lidé, a každý z nich ovládá jednu krátkou a jednu dlouhou královninu pazouru. Viz dobový vizuální test:


Filmů, které přijdou s něčím úplně novým, je zatraceně málo. Vetřelci přinesli do kinematografie 80. let pár věcí, které tehdy nefrčely a dokázali, že můžou fungovat:

  • Hladké skloubení akčního filmu, monstr-hororu a vydařeného válečného filmu (což se snad předtím ani potom nepovedlo nikomu jinému).
  • Ženská hrdinka v hlavní roli takového filmu!
  • Akční monstr-horor, ve kterém první třetinu filmu není naprosto žádná akce a naprosto žádná monstra.
A ten poslední bod pokládám za velmi důležitý. Monstr filmy mohou být zajímavé tím, že v nich nějaké efektní monstrum někomu efektně kuchá vnitřnosti a přitom mu mutuje DNA (viz např. Species - i ten vlak ve filmu na chviličku je). Pak ale máte problém v tom, že kuchání vnitřností a mutování DNA neprobíhá celý film nonstop a když neprobíhá, lidi se nudí. Viz také oba Vetřelci vs. Predátoři.

Cameronovi se ale podařilo vybudovat dostatečně napínavé a cool drama jen za pomoci herců (Bishop! Vasquezová!!), bez triků a monster. A když se po pár desítkách minut k tomuto lidskému dramatu přidají triky a monstra, pak teprve "it goes to eleven". Kdyby se tento film natáčel dneska, tak by studio naprosto nekompromisně trvalo na tom, že v něm musí být ta vystřižená úvodní scéna z LV426 a naopak by chtělo vystříhat všechno neakční z první hodiny filmu. Čímž by bylo zlikvidováno to úžasné napětí, které iritovalo Rogera Eberta.


Je šťastná náhoda, že jsou Vetřelci tak vydařeným dílem žánru, a současně jde o pokračování filmu, který vlastně patří k diametrálně odlišnému žánru. Mohl bych psát dlouhé nezajímavé eseje o tom, jak se v obou filmech liší práce kamery a svícení, proč je pro každý z filmů vhodnější jiný širokoúhlý formát, proč je Scott mystik a Cameron technofetišista, a tak dále. Jistě už nějací lidé podobné eseje napsali a jsou na internetu... Otázku "je lepší první nebo druhý Vetřelec" ale pokládám za podobně nesmyslnou, jako "Je lepší Schindlerův seznam nebo Truman Show?"

Na rozdíl od Vetřelce bych u Vetřelců doporučil nejdříve vidět klasickou verzi. Režisérská verze je o více než čtvrthodinu delší, takže natahuje film na hodně přes dvě hodiny, a její nejzásadnější scéna - "co se odehrálo na LV426 než tam přiletěli mariňáci" - poněkud ničí následnou divákovu nejistotu. Při druhém a dalším pouštění je to samozřejmě něco jiného a extended scény naopak dělají z filmu kompletnější celek. Jediné, co mi ve standardní verzi chybí, je krátká dojemná scénka s Ripleyovou a fotkou její dcery (na které je ve skutečnosti matka Sigourney Weaverové).

Třetího a čtvrtého Vetřelce už nijak podrobněji rozebírat nehodlám. U Vetřelce^3 je zajímavé, jak se začínající Fincher snažil navzdory okolnostem a dokázal v nelidských podmínkách natočit něco, co skoro funguje (na DVD a BluRayi vyšlo něco jako "režisérská verze", se kterou ale režisér neměl nic společného). U Vetřelce: Vzkříšení je zajímavé sledovat, jak se z americké sci-fi dá udělat francouzská groteska. Oba jsem viděl několikrát, ale ani na jeden nemám v současné době chuť dívat se znovu.

P.S: Podle Vetřelců vznikly (v době premiéry filmu) dokonce dvě různé videohry pro osmibitové počítače. Jednak americká standardní kolekce mini-her, ale také o něco zajímavější britská verze, která byla něco jako předchůdce FPS her.

P.P.S: Recenze na Promethea vyjde v pátek, pokud nedojde k nějakému nečekanému embargu.

27.5.12

Fak jů, Ou tů. Senk jů

Cirque du Soleil pokládám za jediné pravé pokračovatele, kteří přenesli tradici cirkusu do 21. století, a byl jsem rád, že jsem je konečně mohl vidět na vlastní oči.


O tom ale psát nechci. Chci psát o tom, že jsem měl tu čest poprvé v životě navštívit O2 Arénu, ve které jsem nikdy předtím nebyl (neboť se vůbec nezajímám o lidové sporty a téměř vůbec o živá hudební vystoupení), ačkoliv ji mám doslova na dosah.


Začněme tím, že ve chvíli, kdy se v pátek otevřely brány O2 Arény, již před nimi byla hromada lidí, kteří se maximální možnou rychlostí drali dovnitř (což nebyla nijak extra velká rychlost, vzhledem k tomu, že byli bezpečnostně prověřováni oni i jejich zavazadla). My jsme byli přibližně v polovině davu a v okamžiku, kdy se z tlampačů ozvalo "Oznamujeme, že představení začíná za 10 minut", byli jsme ještě dost daleko od vchodu a za námi stáli všichni tito lidé (tedy stálo jich tam víc, ale neměl jsem tak široký objektiv):


Branou do Arény jsme prošli přesně v okamžiku, kdy mělo začínat představení (ve frontě před Arénou jsme tudíž stáli čtyřicet minut). Uvnitř Arény jsme pak hledali sektor 112. Šli jsme asi pět minut podle šipek, načež jsme našli velké dveře s cedulí "sektor 112-113". Tyto dveře byly zamčené a nikde žádná vysvětlující cedule nebo pořadatel. Naštěstí nám po pár vteřinách došlo, že musíme jít k dalším dveřím, nad kterými byla cedule "sektor 111-112", a ty byly odemčené.

Vešli jsme dovnitř a usadili se, zatímco na jevišti už se producíroval klaun a cosi předváděl. Další desítky lidí se ale trousily ještě dobrých 10-15 minut po nás, když už běžel "hlavní program" (hudba, akrobati) a bylo zhasnuto, takže legračně padali ze schodů (diváci, ne akrobati).

Bonus spočíval v tom, že naše sedadla byla nejen po straně, ale de facto až za jevištěm, ale především za sloupem, takže jsem při některých klaunských výstupech dlouhé minuty nic neviděl, neboť sloup byl přesně mezi mnou a klaunem. Zato jsme viděli, jak se za plentou připravují účinkující, které jsme vidět neměli.

To vše za 1300 Kč za jednu vstupenku.

O tu částku ale ani tolik nejde. Byl bych velmi podobně rozladěn, kdyby vstupenka stála 500 Kč nebo 3000 Kč.

Byl jsem párkrát na srovnatelných koncertně-zábavných akcích v Itálii, Německu nebo Rakousku. Na žádné z nich jsem neměl takový intenzivní pocit, že organizátory seru a že oni serou na mě.

Rozhodně nechci dosáhnout toho, aby se mi někdo omlouval a nabízel mi nějakou kompenzaci. Jakákoliv kompenzace mi nespraví ten nepříjemný zážitek před vystoupením. Když jdu na podobnou akci, tak si ji chci pohodově užít, čehož součástí jsou i okamžiky těsně před akcí. Je mi jedno, co si o mně pořadatel akce myslí, ale vyžaduji, aby ve mně byl vzbuzován dojem, že mu na mně záleží a jsem pro něj důležitý.

Netvrdím, že se tohle děje v O2 Aréně při každé akci. Ale to, že se mi to v pátek stalo, mi stačí k tomu, abych se příště mnohem, mnohem intenzivněji rozmýšlel, než znovu vlezu dovnitř.

P.S: Většina diváků si asi ani nevšimla, že celé představení (včetně přestávky) nahoře u stropu visela dvě křesla s živými osvětlovači. Zajímalo by mě, jak měli vyřešenou malou a velkou potřebu.



UPDATE: Koncem roku bude po Evropě putovat Cirque du Soleil se svým Michael Jackson: The Immortal. Debatujeme o tom, zda tuto událost spojit s turistikou a navštívit Londýn, Vídeň nebo Hamburk (vláčky!). Do O2 Arény na něj nepůjdu. Skandál kvůli tomu dělat nebudu, ale promluví moje peníze (respektive vaše peníze v mé peněžence, děkuji).

26.5.12

Recenze: 2 dny v New Yorku [2 Days in New York] - 30%

Šel jsem na projekci filmu 2 dny v New Yorku. Těšil jsem se na pokračování svého oblíbeného masturbačního snímku Jeden den v New Yorku, takže sedím v kině s kapesníčkem v ruce a čekám, kdy se konečně objeví dvojčata Olsenovic, a ono až do konce filmu nic, místo nich je tam jedna stará ženská, černoch a Francouzové, WTF?


OK, tak z jiného konce...

2 dny v New Yorku je pokračování filmu 2 dny v Paříži, který jsem kdysi dávno viděl a napřišel mi úplně nesnesitelný. Na rozdíl od 2 dnů v New Yorku.

Film je o tom, že hlavní hrdinka (Delpyová, mj. také autorka scénáře, hudby a režisérka filmu) je psychicky labilní, chodí s Chrisem Rockem a přijede za nimi z Evropy na návštěvu její otec, jeho sestra a její snoubenec, kteří jsou všichni také psychicky labilní. Jejich šílenství nemá žádné opodstatnění a je ve filmu jen proto, aby mohly vznikat třeskuté humory typu "Tatínek se v kostele obnaží a začne hajlovat, protože je Francouz". Přímo toto se bohužel nestane, ale většina humoru má podobnou sofistikovanost (viz trailer nahoře).

O mnohém svědčí, že Chris Rock hraje ZDALEKA nejsympatičtější a nejrozumnější postavu v celém filmu!


Od komedií Adama Sandlera se tento film odlišuje zjevným přesvědčením autorky, že natáčí sofistikovanou zábavu pro intelektuály.

I když mi většina novějších filmů Woodyho Allena připadá nudná a fádní, je to ještě paráda proti tomu, když se někdo snaží Woodyho Allena otrocky kopírovat a vůbec mu to nejde.

Musím si trochu spravit náladu...

23.5.12

Recenze: Sněhurka a lovec [Snow White and the Huntsman] - 70%

Zlá královna Ravenna (Charlize Theronová) zabila krále a vězní jeho dceru Sněhurku (Kristen Stewartová) ve věži. Sněhurka uteče do Černého lesa. Královna pošle lovce (Chris Hemsworth), aby ji přivedl zpátky, protože chce sníst její srdce a získat tak věčné mládí / krásu / absolutní moc / slevu v Lídlu. Sněhurka se skamarádí nejen s lovcem, ale také se sedmi trpaslíky a metrosexuálním princem (přesněji řečeno synem hraběte, nebo co to je), kterého znala už v dětství. Královna se promění v onoho metrosexuála a dá Sněhurce sníst otrávené jablko. Sněhurka umře. Metrosexuál, který Sněhurku odjakživa miloval, ji políbí. Sněhurka je nadále mrtvá. Lovec, který Sněhurku nikdy nemiloval, ji taky políbí. Sněhurka ožije, v čele obrovské armády zaútočí na hrad (s podporou trpaslíků, kteří vniknou dovnitř kanalizací) a královnu zabije. Je korunována na novou královnu a lovec se na ni z povzdálí pousměje. Následují závěrečné titulky a song od Florence and The Machine (od kterých není hudba ve filmu).


Poslední Sněhurka je WTF podivnost. Ale je to drahá výpravná WTF podivnost, která obsahuje spoustu vydařených elementů a ani při dvouhodinové délce není nudná (čímž se výrazně liší od předposlední WTF Sněhurky).

Herci jsou velmi dobří, bohužel s výjimkou titulní hrdinky. Stewartová nejenže nehraje dobře, ale ani není bůhvíjak hezká, což vrhá podivné světlo na celou ústřední zápletku "Ona jediná je krásnější než ty, má královno". Charlize Theronová je nejen hezká, ale výborně si roli užívá (aniž by dělala nějaké humory jako Julia Robertsová v předchozí Sněhurce). Dokud film vypadá, že zlá královna bude jeho hlavní hrdinkou, je to příjemný zážitek (včetně jejího zřejmě incestního vztahu s vlastním bratrem, který vypadá jako úchylnější Karel Roden). Velmi dobří jsou také trpaslíci, což jsou poměrně slavní herci (Bob Hoskins, Ray Winstone, Nick Frost), jejichž hlavy jsou digitálně namontované na liliputí těla (takže opravdu vypadají jako liliputi, ne jako zmenšení dospělí).


Film se snaží být klasická fantasy (a velkovýpravnou fantasy jsme tady dlouho neměli) a rozhodně není vhodný pro malé děti (v lepších okamžicích připomíná Deváté srdce). Je v něm opravdu hodně věcí, které se povedly. Občasná práce kamery, která některé scény snímá roztěkaně, rozostřeně, přímo do slunce nebo se záměrnou špínou na objektivu. Povětšinou kvalitní triky. Občasný teplý lidský moment, občasné zajímavé ztvárnění smrti, občasná zajímavá hudba (James Newton Howard), krásná "vílí louka" nebo co to je... Ale jako celek má film velmi zásadní vady na kráse, z nichž hlavní je nezajímavá postava Sněhurky (něco mezi Pannou Orleánskou a Ježíšem Kristem) a vlastně celá ústřední zápletka.

Napsal bych, že to celé připomíná podobně krásnou a podobně zmatenou Scottovu Legendu, ale nesmíte to chápat jako bůhvíjakou pochvalu. Při sledování jsem byl skoro pořád napnutý, co se proboha stane v další scéně. Ale rozhodně bych nevydržel se na to celé dívat znovu.

22.5.12

Recenze: Muži v černém 3 [Men in Black 3] - 70%

Agent K (Tommy Lee Jones) najednou zmizel - byl vymazán z existence. Agent J (Will Smith) se musí vrátit časem do roku 1969, aby zabránil mimozemské invazi a přepsání historie zlým mimozemšťanem. Mladý agent K (Josh Brolin) tentokrát nesmí zemřít!


Tak jsme se po 10 letech dočkali třetího dílu. Naštěstí nejde o žádný shit, ale nabízí se otázka: "Proč?" Pokud odpověď zní "kvůli prachům", tak se nabízí další otázka: "Proč až po 10 letech?"

Nápad s cestováním časem není špatný a Josh Brolin je zajímavější než Tommy Lee Jones, jehož všechny suché fóry v této sérii již známe. Také se tvůrcům podařilo předvést trochu nostalgie ve stylu Návratu do budoucnosti ("tehdy před lety bylo všechno ryzejší, nevinnější, zábavnější"). A nějaké ty časoprostorové zvraty. Ty ovšem nedávají ani zrnko smyslu a nevyřešených paradoxů je v nich tolik, že o nich ani nemá smysl mluvit. Každá cesta časem funguje jinak (někdy se při cestě zpět cestovatel zdvojí, jindy ne), tvůrcům je to zjevně jedno a doufají, že to bude jedno i divákovi.

Nejzábavnější jsou opět fórky s mimozemšťany, skrývajícími se mezi lidmi, a s celebritami, o kterých se dozvíme, že jsou mimozemšťani (v roce 1969 jsou v ústředí MiB na okamžik vidět například mladý Ozzy Osborne, Barbarella, atd., atd...).

A opravdu se mi líbil vtípek s cestováním časem, kdy při "časoprostorovém pádu z mrakodrapu" agent J vrazí za volného pádu do novin s titulkem "Krach na burze" a vzápětí uvidí vedle sebe padat smutného businessmana.


Ve filmu samozřejmě jsou i akční scény a přestože jde o drahé trikové přestřelky, honičky a bitky, jsou dost nudné, protože nedokázaly přinést naprosto nic nového.

Jde evidentně o řádně prostříhaný a pseudonáhodně poslepovaný počin (například jsme ve dvou scénách důkladně připravováni na to, že se zjeví mluvící mops, ale on se nakonec vůbec nezjeví, přestože byl i na prvních plakátech k filmu). Přesto docela slušně fungují i scény, hrající na citlivější strunu - když J poznává mladého K, který je plný života a není zapšklý, a snaží se nějak pochopit jeho pozdější změnu a případně s ní něco dělat. A když podivný naivní transdimenzionální mimozemšťan vysvětluje, jak jsou všechny osudy předurčeny a přitom nepředvídatelné... Nejde o nic světoborného, ale rozhodně je to výrazně působivější, než snahy o vážné scény ve druhém dílu.

Kdybych vedle sebe postavil všechny tři filmy a skoukl je, zcela nepolíben, v náhodném pořadí, pravděpodobně bych došel k názoru, že trojka je z nich nejlepší (o kousíček). Tím ovšem pomíjím tu drobnou skutečnost, že trojka je víceméně totéž jako jednička a dvojka, a vznikla až po nich. Rozhodně tenhle nejnovější film nepůsobí dojmem něčeho, na co jsme museli čekat 10 let...

P.S: Sonnenfeldovy oblíbené extrémní kamerové nájezdy mají ve 3D ještě extrémnější grády.

P.P.S: Dabing není nesnesitelný, ale ať nadabujete hlášku Willa Smithe "I have no problem pimp-slapping the shiznit out of Andy Warhol" jakkoliv, vždycky bude nutně něco "lost in translation". Ve 2D se promítá i titulkovaná verze.

Retro recenze: Jeff Wayne's Musical Version of The War of the Worlds

Dnes se budu věnovat něčemu, čemu se FFFILM dosud nevěnoval, to jest recenzi nefilmové hudby.

Nebojte se, nebudu to dělat moc často, protože mi většina hudby posledních desetiletí nic moc neříká a pokud ano, je to většinou hudba, která je obecně známá a jiní o ni napsali více než já a sofistikovaněji než já. Je tu ale jeden několik desetiletí starý skvost, který mám v oblibě a který je u nás téměř neznámý, ač je v některých částech světa doslova mega hitem.

Jedná se o muzikál "Jeff Wayne's Musical Version of The War of the Worlds" (JWMVoTWotW"), který vznikl na motivy stejnojmenného sci-fi románu H.G. Wellse, který byl napsán a odehrává se na konci 19. století a je celý legálně ke stažení zde, protože tak dlouhý copyright naštěstí ještě nemáme. Muzikál, o kterém budu psát, je přímou adaptací Wellsovy knihy (samozřejmě výrazně upravenou) a nemá nic společného se stejnojmenným rozhlasovým dramatem Orsona Wellese, ani s filmovou adaptací z 50. let a už vůbec ne s filmovou adaptací s Tomem Cruisem. Mimo jiné proto, že vznikl v roce 1978. Přesto je v obchodech často chybně zařazován do sekce "soundtracky".

Celý muzikál s naprosto vážnou tváří kombinuje disco 70. let se symfonickým orchestrem a pop songy v podání tehdejších pop zpěváků s hutnými mluvenými vsuvkami Richarda Burtona (ten se naštěstí nepokusí ani jednou zpívat). Ostatně, poslechněte si prvních devět minut, které jsou na YouTube (pravděpodobně ilegálně):


Začneme Richardem Burtonem, pak monumentální orchestr, pak se přidají pop bicí, baskytara a synťáky, pak se to chvíli prolíná, pak do toho zase chvílí mluví Burton a když se zmíní o varujícím astronomovi Ogilvym, začne někdo jako z Bee Gees zpívat "The chances of anything coming from Mars are million to one, but still, they come!" Zní to skoro jako parodie, ale rozhodně to jako parodie myšleno není.

Celý muzikál vznikl jako výhradně zvukový projekt. Neměl žádný obrazový nebo jiný doprovod (kromě bookletu s několika hezkými pseudo-dobovými obrázky) a prodával se jako 95minutové vinyl dvojalbum. Pokud si ho dnes budete stahovat někde nějak shánět, dejte pozor, zda si skutečně stahujete někde nějak sháníte tuto původní verzi z roku 1978 a nikoliv nějakou pozdější krácenou re-edici nebo shit-remix avantgardních DJů.

Nein, Danke.

JWMVoTWotW je totiž především ve Velké Británii dodnes obrovsky populární a kromě různých remixů se (několik desetiletí po premiéře) dočkal i verze "Live představení", která cestuje po Británii i po světě:


A letos vznikla nová verze.

Poprvé jsem slyšel tento muzikál někdy v první polovině 80. let, když ho uváděli v pražském Divadle hudby. Šlo o maximálně bizarní představení, kdy se zhaslo, hrála hudba z desky, na plátno se promítaly obrázky z bookletu (tzn. jeden za 10 minut) a každých 30 minut hudba přestala, rozsvítilo se a nějaký chlapík česky přečetl, o čem bude další půlhodina muzikálu. Byl jsem na tom tehdy nejméně třikrát a zpirátil jsem si to (kazetový magnetofon na koleně).

Hudba, kterou jsem žral v 80. letech, je mi většinou dnes k smíchu (rozhodně nejsem nějaký staromilec), ale JWMVoTWotW pro mě dodnes představuje vrcholně originální počin, který je zajímavý jak z hudebního, tak z dramaturgického hlediska. Instrumentace (především skloubení pop soundu 70. let s velkým orchestrem) v mých uších zastiňují cokoliv podobného, co jsem kdy slyšel (a slyšel jsem toho opravdu hodně, nemusíte mi uvádět protiargumenty) a to, jak celý děj odsýpá, mě opakovaně nutilo klást si otázku: Proč to už dávno někdo nezfilmoval? Úplně ideálně by se k této nijak neupravované zvukové stopě dal natočit celovečerní film, ať už drahý hraný, nebo stylizovaný CGI, nebo nějakou avantgardní animační technikou... Proč to ještě nikdo neudělal?

Procenta neuvádím, protože nejsem a nechci být hudební recenzent. Jenom vás upozorňuji na počin, o kterém pravděpodobně nevíte a mohl by vás zaujmout.

Doporučuji při poslechu sledovat transkript textu.

P.S: O popularitě tohoto muzikálu svědčí i fakt, že podle něj vznikly tři nebo čtyři videohry. První byla pro ZX Spectrum a je nutno ocenit odvahu autora, který vytvořil hru podle muzikálu pro počítač, který víceméně neuměl hrát hudbu. Navíc ji vytvořil v Basicu a je bolestná. Jedna z dalších her je pak bizarní real-time strategie, která je zajímavá svým house-remixovaným soundtrackem z muzikálu. Vzpomínám si na dobové recenze v předních českých herních médiích, kde se jen letmo zastavili u toho, že "hudba je divně dobově nevhodná", aniž by si zjistili, že celá hra vznikla podle muzikálu a její grafika je inspirovaná muzikálovým bookletem.

20.5.12

Retro recenze: Vetřelec [Alien] - 100%

Sedmičlenná posádka nákladní lodě je předčasně probuzená z hyperspánku, aby prozkoumala neznámý signál, přicházející z blízké planetky. Po přistání zjišťují, že...

Ale, co blbnu. Děj jistě všichni znáte.

(Synopse z knihy Miloslava Kováře "Film a idologie", 1985. Větší výňatek o buržoazních sci-fi filmech najdete zde.)

Tato retro recenze obsahuje spoilery.

Jones přežije!

(Původní trailer z roku 1979)

Vetřelec pro mě byl filmem, díky kterému se pro mě kino poprvé stalo jakýmsi zakázaným ovocem, po kterém jsem marně toužil. Tehdy na počátku 80. let jsem chodil do kina hodně (prakticky na všechny premiéry v našich kinech, což byly tak jedna - dvě měsíčně) a Vetřelec byl do osmnácti let nepřístupný, což se tehdy poměrně přísně vynucovalo! Jako děcko, kterému ještě nebylo 15 let, jsem slyšel vyprávět děj Vetřelce od několika kamarádů, kteří byli do kina propašováni, a až po několika týdnech se mi podařilo přemluvit matku, aby mě namaskovaného propašovala do zapadlého kina, kde byla krátkozraká uvaděčka, takže jsem Vetřelce konečně uviděl a mohl jsem se taky vytahovat.

Kombinace "americký film" + "sci-fi" byla tehdy v našich kinech hodně vzácná, natož "nepřístupná hororová americká sci-fi". Tudíž jsem byl z tohoto připosraný nadšením tak nějak principielně automaticky, aniž bych chápal nějaké jeho filmové kvality.

Došlo ale k tomu, že v průběhu příštích 30 let tento film v mých očích zrál jako dobré víno (pravděpodobně, protože dobré víno nepoznám) a dnes, zkýčkán filmy 21. století, dokážu o to víc ocenit, jaká úžasná věc se tehdy Scottovi a všem jeho spolupracovníkům povedla, a do jaké míry to byla šťastná náhoda.

Ve druhé polovině 70. let došlo k tomu, že měl mladý režisér Ridley Scott (s jedním natočeným celovečerním filmem na kontě) zfilmovat hororový sci-fi scénář Dana O'Bannona (který předtím napsal jeden scénář).

Toto je původní O'Bannonův nákres strašlivé vraždící příšery z mimozemského vajíčka:


A toto je původní zadání pro výtvarníka:


Kdybych byl šéf filmového studia, autorovi těchto dvou dokumentů bych se pravděpodobně vysmál a upozornil ho, že tyto filmy se přestaly točit na počátku 60. let. Naštěstí jsem tehdy šéfem filmového studia nebyl.

Výtvarníkem se stal švýcarský surrealistický umělec H.R. Giger. A toto je jeden z prvních Gigerových grafických návrhů na základě zadání, dva roky před premiérou filmu:


To už vypadá o něco zajímavěji, než O'Bannonův výplod, ale stále je extrémně dlouhá cesta od hororových obrázků k něčemu, co je plastické, má se to hýbat a lézt na člověka. A nezapomínejme, že mluvime o době, kdy se triky dělaly pomocí latexu a drátů. Termín "Computer generated imagery" tehdy znamenal "Space Invaders". Což není hyperbola  - Space Invaders vznikali skoro v přesně stejném období jako Vetřelec.

Vetřelec je "jednou větou" evidentně sci-fi horor o vraždícím mimozemšťanovi. Přitom ale tento mimozemšťan zavraždí v celém filmu jen pět lidí, z čehož dvě vraždy nevidíme vůbec a dvě jen na zlomek sekundy. A k první vraždě dojde po více než 40 minutách filmu! Jak to může fungovat, obzvlášť při tom záměrně pomalém tempu?

Vetřelec je totiž také vynikající drama, nebo chcete-li thriller, který funguje pouze díky tomu, že herci pod vedením režiséra ztvárnili uvěřitelné realistické postavy. Může vám připadat, že spolu posádka vlastně ani moc nekomunikuje, ale během několika málo scén se podařilo precizně načrtnout všech sedm členů posádky, takže nejenže si je nepletete, ale máte celkem představu, jak se kdo z nich v jaké situaci zachová a jste překvapeni, když se v někom z nich cosi zásadního zlomí a on se zachová jinak (například jde hledat zatoulanou kočku nebo mu začne téct mléko z hlavy).


To, jak jsou scény mezi členy posádky natočené téměř dokumentárním stylem, a jak realisticky se při nich všichni chovají, je naprosto zásadní pro divákovo souznění s těmito postavami, následkem čehož se o ně pak bojí, protože mu připadají jako normální lidi, které chápe, a kteří se pohybují v normálním prostředí (na rozdíl od přibližně stejně starých Star Wars, které fungují, protože se v nich nadlidské postavy pohybují v nenormálních prostředích).


S tím souvisí výprava filmu, kdy Giger designoval většinu mimozemských věcí a přední sci-fi výtvarníci designovali loď Nostromo. Protože jde o starou nákladní loď, je celá omlácená, špinavá, pravděpodobně rezivějící (a kulisy jsou postaveny především z věcí nalezených na skládkách). Obzvláště oceňuji, jak nadčasově v ní všechno působí (opravdu všechno, od malých tlačítek na přístrojích po uniformy posádky). V celém filmu je jen málo věcí, u kterých byste si mohli říct "ale to je fakt blbost, aby za desítky let měli takovouhle techniku / šaty / účesy". Dokonce i když si na BluRay disku zapauzujete krátký detailní záběr na klávesnici autodestrukčního systému nebo panel palubního počítače, nenajdete mnoho symbolů nebo nápisů, které by byly vyloženě nesmyslné / zastaralé / směšné. Ani, dnes, více než 30 let po vzniku filmu! Dokonce by se za jistých okolností dalo akceptovat, že za 100 let budou mít na dopravních kosmických lodích z nějakého důvodu monitory s málo barvami a nízkým rozlišením, nebo sedmisegmentové LED displeje. Je jen velmi málo "hardcore" sci-fi filmů, které zestárly takhle málo.


Všimněte si také zajímavé skutečnosti, že celá posádka je stará. Nejmladším Sigourney Weaverové a Veronice Cartwrightové bylo třicet, Harry Deanu Stantonovi přes padesát (a dnes vypadá takto). Kolik podobných drahých sci-fi znáte? (I když 11 milionů dolarů nezní ve srovnání s dnešními rozpočty "draze", tehdy to rozhodně nebyly zanedbatelné peníze - první Star Wars stály stejně.)

A konečně je nutno ocenit vizuální nápaditost všech zúčastněných, především Scotta, která může za to, že ve filmu často vidíme velice málo a zbytek si musíme domýšlet, takže nevadí absence dokonalých triků (na dnešní digitální úrovni) a film je díky tomu dokonce ještě strašidelnější. Atmosféra je dotvářena divákovou imaginací, rozdmychávanou zvukem (nejen hudbou, ale velmi promakanými zvukovými efekty).

Ve filmech je (a odjakživa bylo) zvykem ohromovat tím, co je na plátně vidět. Pokud jde o horory, jsme většinou ohromováni tím, co hrozného se na plátně děje, a o co je to hroznější, než věci, které známe z normálního života. Vetřelec patří k těm vzácným filmům, které obsahují plíživou hrůzu, o níž tušíme, že je strašnější, než cokoliv, co si dokážeme představit, ale většinu filmu se někde skrývá. Pravděpodobně za nejbližším rohem. Neříkám, že je Vetřelec jediným filmem, kterému úspěšně podařilo vybudovat takovou goticko - lovecraftovskou atmosféru, ale je jich opravdu málo. A natáčet je dnes je obrovské riziko (ale o tom více za pár týdnů).

P.S: Giger je obsesivní šílenec a o jeho anabázích s prvním Vetřelcem se můžete hodně dočíst v knížce "Giger's Alien", ze které jsou výše uvedené scany. Kromě toho si na jeho stránkách můžete velmi podrobně přečíst, jak moc ho nasrali tvůrci Vetřelce 2, 3 a 4 (včetně "omluvného" dopisu od Jamese Camerona), a co na nich vysoudil.

P.P.S: Vetřelec drží také to zajímavé prvenství,  že podle něj vznikla myslím úplně první realtime survival-horor videohra všech dob.

P.P.P.S: Vetřelec měl takový vliv na podvědomí národa, že si dodnes značná část populace myslí, že anglické slovo "alien" znamená česky "vetřelec", a že české slovo "vetřelec" označuje mimozemšťana. Neznamená a neoznačuje. "Vetřelec" je dobře vymyšlený český název pro tento film, ale rozhodně to není překlad jeho původního názvu.

17.5.12

Vetřelčí hudba

Blížící se premiéra "Vetřelce nula", neboli Promethea (kterého jsem už dvaapůlkrát viděl, ale do novinářské premiéry ho nebudu hodnotit ani jediným slovem, sorry), mě dohnala k tomu, že jsem se vrátil do historie, zakoupil po 299 Kč první dva Vetřelce na BluRayi a celkově si dělám dobře.

A to mě přivedlo na myšlenku napsat něco o hudbě v prvním Vetřelci, která je jednou z neobvyklých ingrediencí, které mají vliv na to, že je tento film dodnes značně nadčasový a "influenciální" pro filmy, které přišly po něm.

Když film vznikal (v roce 1979), režisér Ridley Scott měl za sebou pouze Soupeře, zatímco Jerry Goldsmith už byl veterán s několika desítkami soundtracků na svém kontě.


Už tehdy bylo zvykem používat tzv. "temp tracky", což je dočasná hudba (většinou z jiných filmů nebo klasická) použitá v pracovní verzi filmu, když ještě není složená a nahraná originální hudba. Protože střihač Terry Rawlings věděl, že hudbu k Vetřelci bude skládat Goldsmith, použil na několika místech filmu jako temp track jeho hudbu k životopisnému filmu Freud (ano, o tom Freudovi). Například tuto:



nebo tuto:



Pak Goldsmith složil vlastní hudbu, nicméně došlo k tomu, že Scottovi se pořád víc líbila ta z Freuda, takže na ni koupil práva a nechal ji v dokončeném filmu. Část Vetřelce tudíž obsahuje hudbu, která sice je od Goldsmithe, ale byla složena už na počátku 60. let!

To ale není zdaleka všechno.

Soundtrack k Vetřelci měl původně svůj hlavní hudební motiv, který byl naplno slyšet hned v úvodních titulcích. Toto je verze, kterou Goldsmith složil:



To ale přišlo Scottovi "příliš normální" a chtěl něco víc psycho. Goldsmith se zaťatými zuby během pár minut spíchl tuto věc, která nakonec je ve filmu:



Ústřední motiv nakonec nezůstal ani v závěrečných titulcích (přestože je Goldsmith složil), protože v nich Scott použil konec první věty Symfonie č. 2 "Romantická" od Howarda Hansona. Viz toto video od 11:25:



Zamýšlený ústřední motiv je tudíž nakonec ve filmu slyšet jen v krátkých náznacích, nejvýrazněji při přistávací sekvenci:



Ze všech těchto změn byl Goldsmith značně naštvaný a na oficiálním soundtracku (který produkoval on) vydal svou hudbu v podobě, v jaké ji zamýšlel. Z čehož bylo mnoho lidí zmateno (včetně mě, když jsem si ho v roce 1990 koupil na vinylu při svém prvním výletu do kapitalistické ciziny), protože polovinu hudby na oficiálním soundtracku vůbec z filmu neznali.

I když je původní Goldsmithův soundtrack hudebně zajímavější, souhlasím s Ridleyem Scottem v tom, že šílená disharmonická psycho hudba se k tomuto filmu hodí lépe a činí ho nadčasovějším. (Přitom ve filmu nejsou téměř žádné syntezátory - "divné efekty" produkuje orchestr různými mechanickými způsoby jako mlácení smyččem do těla houslí apod.)

Stojí za zmínku, že Goldstmith přesto na Ridleyho Scotta nezanevřel a spolupracoval s ním i na filmu Legenda, kde to z hudebního hlediska dopadlo ještě katastrofálněji. Pro uvedení mimo Evropu byl totiž kompletně celý Goldsmithův soundtrack nahrazen syntetickou new age hudbou od kapely Tangerine Dream, následkem čehož například v klíčové scéně zcela zmizela skutečnost, že Lili jednorožci před zásahem zpívá (všechny záběry na její pohybující se ústa jsou vystřiženy):



Jistého zadostiučinění se Goldsmithovi dostalo v roce 2003, kdy vyšla speciální DVD edice Vetřelce, na které je možné pustit si zvukovou stopu, pozůstávající pouze z hudby (bez dialogů a zvukových efektů) v takové podobě, v jaké ji Goldsmith zamýšlel. Stejná zvuková stopa je k dispozici i na nedávném BluRay disku.

No a v Prometheovi (ke kterému složil hudbu Marc Streitenfeld) zazní v klíčovém "expozičním brífingovém" okamžiku zcela jasný původní Goldsmithův hlavní vetřelčí motiv v plné parádě - vůbec poprvé v kinech. Škoda, že se toho Jerry nedožil.

BTW: Všimněte si autora Goldsmithovy fotky na Wikipedii. O tom jsem fakt neměl tušení!

15.5.12

Recenze: Hodný syn [Hyvä poika] - 30%

Finské mírně komediální drama o dospívajícím mírně narušeném klukovi a jeho nezodpovědné, mírně narušené matce, stárnoucí filmové hvězdě.


Hodný syn je trochu dost artfilm, jehož tvůrci trochu dost ujíždějí na věcech jako je Dogma, Lars von Trier, Jónsi a předmanželský sex bez ochrany.

Jedna věc jsou filmy jako Melancholia nebo Nic proti ničemu, které nejsou můj šálek kávy, v životě bych je nechtěl vidět znovu, ale mám jistý respekt k tvůrcům, kteří dokázali natočit něco, co má nějakou konzistenci, smysl a záměr.

Hodný syn, kromě toho, že svou formou není můj šálek kávy, navíc není dobře natočený. Má sice docela zajímavě nadefinované hlavní hrdiny (kluka i matku), ale nepřipraví jim žádné zajímavé osudy, a především nedokáže udržet zamýšlenou atmosféru - ať už byla zamýšlená atmosféra jakákoliv. Například hrdinova krátká aférka s mladým děvčetem je natočena jako něco z Mého vysvlečenýho deníku a v Dogma-tickém zbytku filmu působí jako kdyby to byla parodie (a jsem si skoro úplně totálně jistý, že to parodie být neměla).

A i když se ve filmu občas objeví válející se nahý muž, nebo malý chlapeček recitující moudra za dojemné hudby, není toho rozhodně dost na to, aby byl film zajímavý jen z toho důvodu, že je divný.


Že je tento film uváděn do normální distribuce, zatímco mnoho podobných, které jsou stejně artové, ale navíc i dobré, se nedostane mimo filmové kluby, to je pro mě docela záhada.

13.5.12

Recenze: Diktátor [The Dictator] - 90%

Poslední plnohodnotný světový diktátor, admirálgenerál Aladín z africké země Wadíja (Sacha Baron Cohen), je v New Yorku připraven o vous a nahrazen dvojníkem v rámci spiknutí. Než se vše vysvětlí, musí se spokojit s pomocí radikální veganské feministiky (Anna Farisová) a svého bývalého šéfa zbraňového programu, Nukleárního Nadala (Jason Mantzoukas)


Cohenovy počiny obdivuji už od jeho raného televizního období a Borata pokládám za nejlepší komedii v našich kinech za posledních 10 let. Bruno už mi připadal slabší.

No a teď přichází Diktátor, který se na rozdíl od předchozích dvou snímků nesnaží ani trochu působit dojmem dokumentu. Což není poprvé - jeho prvotina Ali G Indahouse byla také hraná.

Bavit se nějak podrobněji o ději filmu nemá smysl. Je to jen série scének, které spolu plus-mínus trochu souvisejí a jsou spojeny stejným hrdinou (v celém film není snad jediná scéna, ve které by se nevyskytoval Cohen). Jen možná stojí za zmínku, že v jeho "diktátorské podobě" uvidíme Cohena jen asi v první pětině filmu. Pak přijde o vousy i o moc a zbytek filmu je ryba mimo svůj rybník.

Je to vtipné a je to soustavně vtipné, především díky tomu, že to celé má velmi rychlé tempo a když je nějaký vtípek slabší, je to jedno, protože za 3 sekundy bude jiný. To ale neznamená, že některé fórky nejsou geniálně vymyšleny. Cohen a režisér Larry Charles dokáží přesně pracovat s timingem, umějí výborně používat running gagy a nejednou mě překvapili, když slušnou pointu záhy rozvinuli do nějaké ještě slušnější. Na některých scénách se muselo scenáristicky pracovat velmi precizně: Ať už kvůli dialogům, které mají satirické ostří (monolog "proč je demokracie špatná"), nebo kvůli scénám, které jsou absurdně dadaistické (gradace s vyprazdňováním kapes kvůli přebytečné váze).


Kromě toho je film extrémně vulgární a politicky nekorektní. Až mě překvapilo, že něco takového vůbec mohli do amerických kin pustit (přestože je film samozřejmě mládeži nepřístupný). Rozhodně proti němu budou protestovat:

  • Černoši
  • Feministky
  • Bojovníci za demokracii
  • Firma Apple
  • Ahmadínežád
  • Stát Izrael + ostatní židi
  • Exxon, British Petrol a Gazprom
  • Harvey Keitel
  • Arnold Schwarzenegger
  • Morgan Freeman
  • Nintendo
  • Autoři písničky "A Moment Like This"
  • Organizace pro porody mimo nemocnici
  • Organizace proti mučení lidi
  • Organizace chránící mentálně postižené
  • Newyorská policie
  • R.E.M.
  • Skupina "Tokio Hotel" (v původní verzi "Menudo")
  • OSN
  • Čína
  • Chovatelé koz
  • ...a určitě jsem ještě na někoho zapomněl

A je to dobře. Protože mám rád humor, který se neomezuje jen proto, že by v opačném případě mohl někomu být proti srsti (například většině lidí).

Je to hrozně příjemný pocit, sedět v kině plném filmoznalých lidí a slyšet, jak mají záchvaty smíchu, že pomalu nemůžou dýchat.


P.S: České titulky vznikaly podobným způsobem jako je popisováno zde, takže nejsou tak vyladěné, jak by při té kulometné rychlosti správně měly být...

P.P.S: V pátek Diktátor ve svém megavoze navštívil i Prahu. Ve skutečnosti to ale nebyl Sacha Baron Cohen, nýbrž jen dvojník, který mu byl k nerozeznání podobný.

11.5.12

Recenze: Moje letní prázdniny [Get the Gringo / How I Spent My Summer Vacation] - 40%

Mel Gibson jako hardcore gangster, který se po nevydařené loupeži dostane do pekelného mexického vězení, které je ožná ještě o něco víc hardcore, než on. A nejenže se odsud chce dostat, chce taky získat zpátky pár milónků z té loupeže, které má v rukou buď policie nebo gangsteři.


Trailer lže. Film není zdaleka taková komedie, jak se snaží naznačit (ty doprovodné monology v něm například nejsou, aspoň ne v této sarkastické podobě). Zajímavé je, že tento film, který Gibson také produkoval a napsal k němu scénář, je už teď promítán na amerických kabelovkách (do kin tam vůbec nešel). Kdybychom brali v úvahu tyto skutečnosti, je výsledek nadprůměrný. Ale srovnání s plnohodnotnými hollywoodskými filmy nesnese.

Problém není ani tak v rozpočtu, jak v nedostatečných zkušenostech debutujícího režiséra, který nedokázal z poměrně náročného námětu vytěžit to, co se dalo.

Námět není "náročný" ve shakespearovském smyslu (děj je vlastně úplně náhodný, nedávající příliš smyslu, a všichni řeší situace mnohem složitěji a méně logičtěji, než by měli), nýbrž v tom, že film by měl mít poměrně precizní atmosféru, oscilující na hraně mezi drsným vězeňským dramatem a něčím zábavným od Tarantina nebo Rodrigueze (v době kdy točili cool nezávislé věci). To se režisérovi občas daří, ale dost často ne, takže jsme nejednou svědky podivné neočekávané skokové změny atmosféry od zneužívání dětí a prznění jejich matek k infantilnímu groteskovému vtipu. Nebo od Muže v ohni k Dannyho parťákům.


Film zkrátka obsahuje hodně scén, které by mohly být cool / drsné / komické, ale každá má jiný styl a jsou poskládané dohromady dost chaoticky. A obsazení Mela Gibsona se nejeví jako nejšťastnější volba, protože jeho role vypadá jako by byla napsána pro někoho výrazně mladšího a bezstarostně šarmantnějšího.

Zkrátka, celý film vypadá jako nějaká polobizarní nezávislá ne úplně špatná straight-to-DVD záležitost, jen má neočekávaně v hlavní roli Mela Gibsona, který byl ještě nedávno filmovou superhvězdou.

9.5.12

Recenze: Líbáš jako Ďábel - 30%

[Z presskitu distributora] Příběh volného pokračování romantické komedie Líbáš jako Bůh začíná ve chvíli, kdy staré manželské svazky jsou definitivní minulostí a Helena s Františkem se pokoušejí začít nový život. Ovšem pouto s tím bývalým nelze zpřetrhat jen tak jednoduše. Stále je tu vaše rodina, vaše okolí a vaši dřívější partneři do společného soužití nutně patří.

Helenin bývalý manžel, úspěšný spisovatel Karel se sice konečně odstěhoval ze společné domácnosti, může žít naplno svůj život svůdníka, ale začíná zjišťovat, že mu cosi chybí. Na Františkovu exmanželku Bohunu, energickou dámu, zvyklou vše řídit, pak situace dopadá ještě tíživěji. Oba hledají cesty, jak partnery znovu získat pro sebe.

František s Helenou zvolí z nastalé situace jediné rozumné východisko – rozhodnou se být chvíli sami a daleko, a tak vyrážejí na romantickou exotickou dovolenou do Maroka. Ale i zde je dostihnou nejen potíže, ale i jejich bývalí partneři, kteří ve Františkových a Heleniných cestovních lapáliích, k nimž patří ztracená zavazadla, ukradené doklady a řada dalších problémů, vidí příležitost, jak se vrátit do jejich života. Pro náš pár teprve teď nastává opravdová zkouška jejich vztahu.



Oficiální presskity jsou velmi užitečné. Jednak si v nich přečtete veselé historky z natáčení a druhak se v nich dozvíte, co vlastně tvůrci chtěli natočit a můžete si v případě psychedeličtějších filmů udělat lepší obrázek o tom, nakolik se jim to povedlo nebo nepovedlo. V tomto presskitu se například píše, že Karel (Bartoška) by se chtěla vrátit ke své exmanželce (Kamila Magálová), protože "mu něco chybí", ale ve filmu není jediná scéna, ze které by něco takového vyplývalo! Bartoška nikdy Magálové neřekne "chci se k tobě vrátit", vesele si dál klátí mladé (relativně) kusy a s Magálovou se jen žertovně a naprosto nevinně pošťuchují, podobně jako se třeba já žertovně pošťuchuji s expřítelkyněmi, ke kterým se nechci vrátit.

I tentokrát platí většina toho, co jsem napsal v recenzi Líbáš jako Bůh. I tentokrát je film řemeslně kvalitní (kamera, hudba), a celkově je velmi dobře produkovaný. Jeho podstatná část se odehrává v Maroku a natáčelo se opravdu v Maroku, takže scény skutečně vypadají jako z Maroka, vystupují v nich Maročané, a je se v nich na co koukat (z čistě turisticko - přírodopisně - architektonického hlediska). Především Maroko může za to, že je Ďábel o trochu lepší, než Bůh (což ostatně není žádná novinka).

Toto foto z natáčení není fotomontáž!

I tentokrát platí, že scénář a režie jsou produktem někoho, kdo se pohybuje ve zcela jiném vesmíru a uvažuje zcela jinak, než já. A tento tvůrce (Marie Poledňáková) natočil film, který se pravděpodobně trefuje do vkusu lidí, se kterými se stýká a kamarádí, a naplňuje jejich tajná přání a sny.

Proto ve filmu vystupují postarší hrdinové, kteří jsou jakoby "z lidu" (učitelka, řidič záchranky) a mají charakterové vady "lidu", ale přitom se vyjadřují sofistikovaněji, bydlí  v katalogově dokonalých domácnostech, létají si ze dne na den do Maroka, protože se jim zachce, a odtud mezi romantickými procházkami telefonují kamarádům do ČR a dlouze se s nimi vybavují o milostných trablech (Vodafone roaming zóna 2 - 30,26 Kč za minutu s DPH).

Jako předchozí film velmi připomínal Sex ve městě (celovečerní), tak tento film velmi připomíná Sex ve městě 2 a jeho nezápletku s výletem do Abú Zabí. V mých očích je ale Líbáš jako Ďábel lepší než Sex ve městě 2, neboť v něm místo nechutné americké precizní vykalkulovanosti spatřuji jakousi téměř roztomilou autenticky českou nemotornost, kterou jsem si pamatoval ze špatných německých komedií ze 70. a 80. let minulého století. (Takže na přebal připravovaného DVD teď můžou napsat "Lepší než Sex ve městě 2! --František Fuka".)

Film obsahuje pár scén ze zcela jiného universa. Kromě celé dějové linie s Langmajerem a Boudovou, která nemá naprosto žádnou souvislost se zbytkem filmu (a obávám se, že je v něm jen proto, aby se mohl na plátně vysvléknout někdo, u koho to ještě nepůsobí odpudivě), je to například scéna, ve které si Kaiser v baru v Casablance spontánně sedne ke klavíru a začne hrát a se strašným přízvukem zpívat "As Time Goes By". Představa, že by se množina cílových diváků této komedie Marie Poledňákové nějak protínala s množinou diváků, kteří pochopí pointu této scény, je pro mě buď velice veselá, nebo velice strašidelná.

Línáš jako Ďábel - plakát


Takových krystalických WTF scén je ale ve filmu málo. Většina se ho nese v nijak nevzrušených kolejích, které jsou víceméně předvídatelné, víceméně nesmyslné a především se v nich nikdo z hrdinů nechová jako člověk.

Tím nemám na mysli, že hrdinové filmu mají jiné priority a světové názory, než například já. Tím myslím skutečnost, že se žádná z postav nechová jako žádný skutečný člověk jakékoliv kultury a vyznání v jakékoliv části soudobého civilizovaného světa. Postavy se na sebe zlobí, udobřují, rozcházejí a scházejí, a nejen, že k tomu většinou nemají žádný důvod, ale zhusta jsem si ani nevšiml toho, že se postavy rozešly nebo zamilovaly! Proč je například po návratu z Maroka Kaiser na Magálovou najednou naštvaný a nekomunikuje s ní, když se tam staly věci, které by měly jejich krásný milostný vztah pouze utužit? Je to jako kdyby Poledňáková dostala nápad na zajímavou (dle ní) scénu, která by se mohla odehrát, kdyby se X a Y rozešli, tak jsou prostě najednou v příští scéně X a Y rozejití.

Ovšem už samotná skutečnost, že si kladu takovéto otázky, je znamením, že jsem se lapil do pasti. Líbáš jako Ďábel je film, u kterého si nesmíte klást otázky, protože na ně neexistují odpovědi, podobně jako se u Armageddonu nesmíte ptát, jestli by takto velká nálož skutečně roztrhla meteor velikosti Texasu přesně vejpůl a odmrštila obě půlky stranou od Zeměkoule... Bohužel, v Líbáš jako Ďábel nejsou žádné honičky, akční scény a výbuchy, které by nám daly zapomenout na zmíněné nesmysly.

Ale to by se mohlo a mělo změnit. V případě úspěchu tohoto filmu navrhuji natočit Líbáš jako Ďábel 2 jako crossover s globálním appealem, něco ve stylu Avengers:

p_2012-05-09_15-36-31

Vlastně, měl jsem dojem, že ke konci Líbáš jako Ďábel se objevilo něco, co mělo vypadat jako akční scéna, ale doufám, že se mi to jen zdálo...

Marii Poledňákové je 71 let. Vysvětluje to něco? Omlouvá to něco? Ridley Scott je o čtyři roky starší a na jeho filmech se to tímto způsobem neprojevuje...

8.5.12

Recenze: Útěk z MS-1 [Lockout] - 50%

Na kosmické vězeňské stanici MS-1 (na oběžné dráze kolem Země) je pěkně živo. Vězňové se totiž vzbouřili a vzali si jako rukojmí prezidentovu blonďatou prsatou dceru (Maggie Graceová). Jedinou šanci na její záchranu představuje hardcore agent Snow (Guy Pearce), který byl právě obviněn z vraždy (samozřejmě neprávem) a je mu nabídnuta svoboda, pokud prezidentovu dceru zachrání.


Luc Besson v posledních letech natáčí blbosti. Natáčel blbosti už v době, kdy se snažil dělat, že to blbosti nejsou (Angel-A) a pokračuje v tom dnes, kdy už se nestydí za to, že natáčí (režíruje a produkuje) blbosti. A některé ty blbosti jsou docela fajn (například 96 hodin).

Problém filmu Útěk z MS-1 je v tom, že tvůrci (Besson a dva neznámí režiséři) neměli jasno v tom, jaký druh blbosti natáčejí.

Není pochyb o tom, že z hlediska scénáře jde o blbost nejhrubšího zrna, kdy celá implementace konceptu vesmírného vězení se zmraženými vězni nemá nejmenší smysl, nemluvě o bezostyšném potírání zákonů pravděpodobnosti, gravitace a zachování energie (někdo vyskočí na oběžné dráze z kosmické stanice a za necelou minutu v pohodě přistává uprostřed města, protože nezapomněl na padák). Obzvlášť vydařené jsou striktní bezpečnostní protokoly, pečlivě navržené přesně tak, aby je mohl překonat jeden chlapík s malou střelnou zbraní. Na tom ale není nic špatného, neboť leckterý Bruckheimer a/nebo Bay dokázal z podobných námětů udělat velmi kvalitní blbosti (Skála, Con Air, první Transformers), s cool hrdiny, cool hláškami a cool akčními sekvencemi.

Některé věci jsou vydařené jako v těch lepších kouscích od Bruckheimera a/nebo Baye. Hláškující Pearce je fajn. Většina psychedelických recidivistů je fajn. Triky jsou většinou fajn. Když ve filmu nějaké jsou.

Čímž se dostáváme k tomu, že polovina filmu je méně vydařená a připomíná filmy Stevena Seagala z doby těsně před tím, než skončila jeho kino kariéra (např. Na pokraji smrti) a po skončení jeho kino kariéry. Je to především tím, že film byl laciný. Takže triků v něm moc není a oscilují mezi slušnými (vnější záběry kosmické stanice) a "něco z PlayStationu 2" (úvodní motorková honička). Většinu snímku se po několika stejných chodbách stanice prohání asi 20 vězňů, kteří mají reprezentovat několik set tisíc svých kolegů, a o něčem si nudně povídají. Nebo jich bylo rozmraženo jen několik desítek? To je jedna z věcí, které mi nebyly jasné. Ale v tomto filmu se nesmíte snažit udělat si jasno v ději, protože to nejde.

Kromě toho je úplně strašná hlavní ženská hrdinka (prezidentova dcera) a několik dalších herců - především těch pár, kteří nemají být vraždící psychopati.

Prostě, polovina filmu není zábavná tím, jak je cool, ale nechtěně zábavná tím, jak je trapná, laciná, nudná a celkově nepodařená.


Drobná zajímavost pro mě spočívala v tom, že film má (náhodné?) paralely s videohrou "Resident Evil 4", ve které je hlavní hrdina velmi podobný týpek (dokonce s podobným oblečením) a také s sebou tahá blonďatou retardovanou prezidentovu dceru. Bohužel, v Útěku z MS-1 nejsou žádní zombies (ani Los Ganados).

7.5.12

Recenze: Temné stíny [Dark Shadows] - 30%

Johnny Depp v novém filmu Tima Burtona jako upír , který byl 200 let pohřbený a probouzí se v roce 1972, aby se znovu ujal svého panství a vyřídil si účty s nesmrtelnou čarodějnicí, která ho zaklela (Eva Greenová).


Deppův Barnabas Collins je hlavním hrdinou příběhu, ale rozhodně ne jediným. Kromě něj v rozlehlém sídle žijí ještě tito lidé, kteří všichni mají něco, co by se dalo označit za "hlavní role". Přitom ale téměř všichni z nich jsou ve filmu zbyteční.


OK, máme tu Barnabase a máme tu čarodějku (ta v červeném), která se za 200 let vypracovala na de facto vládkyni města. Mezi nimi je jasně definovaný konflikt, zkomplikovaný tím, že čarodějka Barnabase miluje (jím neopětovaná láska je důvodem, proč ho zaklela). Z toho by se dal udělat slušný celovečerní film, ať už drama nebo komedie. Čarodějka je ale dobré tři čtvrtiny filmu zcela mimo děj a místo ní se koukáme na obyvatele panství Collinwood:

  • Ten chlapeček má nějaké mentální problémy a občas se převléká za strašidlo. Nic jiného celý film neudělá.
  • Chloe Moretzová hraje velmi sexy a velmi pedofilně vyhlížející ratolest, která ignoruje rodiče. To je veškerá její role v tomto filmu. Ignoruje rodiče a poslouchá hudbu.
  • Helena Bohnam Carterová hraje doktorku, která se má starat o Chloe a toho chlapečka. Nikdy ve filmu neuvidíme, že by to dělala. Místo toho nabídne Deppovi, že z něj udělá člověka tím, že mu bude transplantovat krev.
  • Michelle Pfeifferová hraje paní domu, která... je paní domu.
  • To děvče s velkýma očima (čtvrtá fotka zleva) přijede na začátku filmu do sídla Collinsových, protože má dělat chůvu tomu chlapečkovi. Kromě toho vypadá přesně stejně jako Barnabasova láska, kterou před 200 lety zabila čarodějka. Z úvodních scén to vypadá, že ona bude hrát tu nejhlavnější roli v příběhu. Omyl Po seznámení s Deppem (který je z ní u vytržení) na polovinu filmu zcela zmizí (tedy, je celou dobu na zámku s ostatními, ale neobjeví se v žádné podstatné scéně).
  • Ten předposlední je sluha, který občas uklízí a jinak nic nedělá.
  • A ten poslední chlapík je zřejmě hlava celé rodiny, ale možná taky ne. Už si to nepamatuji, protože celý film neudělal vůbec nic, co by nějak souviselo s dějem.
No a ke konci filmu se najednou ukáže, že některé z těchto postav mají strašlivá tajemství, která jsme se měli ale spíš dozvědět hned na začátku a pak sledovat nějakou zápletku, která je kolem nich vystavěna. Takhle to vypadá jako televizní pilot, který je vlastně o ničem, jen nám představí postavy a má nás natěšit na další díl seriálu. (Což možná celé byl záměr, viz dále.)

Svou spoustou postav (většinou nezajímavých) Temné stíny dost připomínají Burtonův film Mars útočí! Ten se ale dal přežít podstatně lépe díky spoustě triků, spoustě úplně šílených nápadů a díky spoustě humoru (byť ten humor byl naprosto infantilní a ne vždy vtipný).

I v Temných stínech je občas humor. Rozhodně ho ale není taková kadence a kvalita, jak by se mohlo zdát z traileru (řekněme, že v traileru je přibližně polovina všech slušných vtipů z filmu). Překvapivě dlouhé konverzační scény plynou bez jediného slušného vtipu a dlouho, dlouho se zcela vážně mluví o pomstě, lásce a rybolovu. A když k humoru dojde, je povětšinou velmi infantilní a groteskový. Nikoliv temný humor s vážnou tváří jako ve Sweeney Toddovi. Ani skutečnost, že se film odehrává v 70. letech, není využita vůbec k ničemu, s výjimkou několika vtipů s hipíky a oldies na soundtracku.

A ty další věci? Triky a šílené nápady? Nějaké trikové scény ve filmu jsou a je hezké dívat se na kulisy zámku. (Hodně mi připomínal kulisy atrakce "Haunted Mansion" v Disneylandu. Vlastně mi je připomínal víc, než Disneyův film Haunted Mansion.) Šílené nápady se pak odehrávají na konci filmu, kdy se (zcela nelogicky a bez souvislosti s čímkoliv) ukáže, že někdo je vlkodlak, někdo byl v blázinci, někdo má kůži z porcelánu a dům žije. To už je ale pozdě na to, aby se tím něco zachránilo. Na dvouhodinový film je toho všeho strašně málo a většina filmu pozůstává z toho, že se v různých částech zámku setkávají postavy, které nás nezajímají a povídají si o věcech, které nás nezajímají.

V osmdesátiminutovém filmu by se to dalo překousnout, ale při téměř dvouhodinové stopáži jsem se musel několikrát ze všech sil snažit, abych neusnul. To se mi na filmu Tima Burtona opravdu ještě nestalo.

To všechno může nějak souviset se skutečností, že film je natočen na motivy více než tisícidílného televizního seriálu ze 60. a 70. let (zde je pilotní díl, včetně autentických dobových reklam), což byl zajímavý pokus o gotický horor ze současnosti (tehdejší) a neobsahoval žádný humor (záměrný). Zde je shrnutí jeho prvních 209 dílů (v těch ještě není Barnabas Collins), které dává přibližně stejný smysl jako nový film Tima Burtona. U soap opery bylo možná pochopitelné, že má tucet hlavních postav a půl tuctu prolínajících se dějových linií. Je také možné, že diváci, kteří seriál znají, se budou bavit různými odkazy na něj, které ve filmu najdou. To je ale chudákovi Čechovi prd platné...

Temné stíny bych se nezdráhal označit za katastrofu. Možná první skutečnou vysokorozpočtovou megalomanskou katastrofu ve filmografii Tima Burtona (i u Planety opic jsem se bavil víc). Doporučuji dělat, jako by tento film neexistoval, a čekat na další opravdový Burtonův film.

6.5.12

iDnes = iPřed13Lety?

Vím, že se některým z vás nelíbí mé posty z kategorie "medialni_mrdky", ale prostě cítím nějaký vyšší mravní princip, který mě nutí na tohle poukazovat a doufat, že se z toho časem někde nějak vyvodí nějaké důsledky a naše novinařina začne fungovat trochu jako novinařina. Já vím, jsem naivní...

Superhit pro dnešní den pochází ze stránek iDnes.cz, což by mělo teoreticky být seriózní, nebulvární zpravodajství.

Včera (5. května 2012) tam vyšla tato aktuální zpráva o sebevraždě nadaného britského studenta. Jako její autor je uveden Tomáš Šťástka (UPDATE: V tuto chvíli už je změněna, její originál najdete níže v tomto blogpostu).

Mám trochu problém už s tím, že všechny informace a citáty v článku na iDnes jsou převzaty z tohoto článku na Independent.co.uk, a že je tudíž diskutabilní, zda Tomáš Šťástka je skutečně autor článku, nebo jen překladatel.

Hlavní "terno" ale spočívá v tom, že původní "inspirativní" britský článek vyšel v prosinci 1998! Před více než 13 lety. A na iDnes se včera objevil jeho zkrácený překlad jako aktuální zahraniční zpravodajství.

A co myslíte, že na iDnes udělali, když se to dozvěděli? Větu "Pak si vzal otcovu brokovnici" změnili na "V roce 1998 si pak vzal otcovu brokovnici" a vše je opět v pohodě... Původní verze článku je zde:

(Díky panu Asskymovi z Okoun.cz za archivaci)

Čekám, kdy v zahraničním zpravodajství napíšou o obrovské nepotopitelné lodi, která se potopila při plavbě z Londýna Southamptonu do USA po nárazu do ledovce...

5.5.12

Recenze: Tomorrow Will Be Better - 60%

Dokument o Liboru Podmolovi, mladém Čechovi, který slaví úspěchy na mezinárodních soutěžích Freestyle Motocrossu (FMX).


Přiznávám, že jsem v životě neslyšel o sportu jménem "FMX", natož o Liboru Podmolovi. Podle filmu to vypadá, že každý soutěžící musí projet stejnou trasu s několika skoky (sám), načež je nějak ohodnocen jeho kaskadérský výkon (možná i čas?). Každopádně, ve filmu nejsou pravidla sportu a princip hodnocení sportovců vůbec vysvětlována.

Tomorrow Will Be Better totiž není dokumentem o FMX, nýbrž o Liboru Podmolovi, který zřejmě (aspoň podle tvůrců) je mezinárodní superhvězdou tohoto sportu. Není ovšem snadné vyvodit si to z filmu, neboť ten se soustředí především na jeho osobní život, na jeho trénink, na jeho filosofování, na jeho pokecy s kámoši o motorkách a na jeho pokecy s matkou a snoubenkou o nemotorkách.

Samozřejmě, že ve filmu (kterých zachycuje několik měsíců jeho života, včetně cesty do USA) uvidíme i motocyklové soutěže. Jsou ale vždy zachyceny nezvykle stručně, jen pár vteřinami sestřihu nejlepších skoků, jmen soutěžících (která mi samozřejmě nic neříkala) a novinových titulků, zmiňujících výsledky klání.

Zprvu mě překvapilo, že se o tomto pro mě obskurním sportu a o vítězstvích Libora Podmola píše na titulních stránkách věhlasných novin, ale v polovině filmu jsem si všiml, že text většiny "screenshotovaných" článků začíná slovy "Lorem ipsum dolor sit amet...". Takže zřejmě šlo hlavně o latinské noviny...

Tím nechci tvrdit, že tvůrci filmu záměrně lžou. Zřejmě si mysleli, že každému bude jasné, že ve skutečnosti se o FMX v novinkách nepíše, a že každý pochopí, že jde o humor. Takže já opět nepochopil...


Podle očekávání Libor občas vyhrává, občas prohrává, občas se více nebo méně zraní, a občas dostane pohár. To vše je ale oznamováno jaksi "mimochodem" a film se více orientuje na pohledy do jeho soukromého života, který - nemůžu si pomoct - mi nepřišel ničím výjimečný. Původně jsem chtěl napsat, že je obdívuhodné přinejmenším to, jak se o sebe tenhle mladičký kluk dokáže postarat a víceméně sám se protlouká světem a životem, ale podle Facebooku to vypadá, že je starší, než vypadá... Nevím.


Film je (v rámci svého minirozpočtu) velmi zručně natočen,a střih s hudbou mu dodávají zdání slušné atmosféry. Nemohu se ale zbavit dojmu, že jde především o dokument cílený na lidi, kteří se v prostředí FMX běžně pohybují a Libora Podmola už znají. Protože já do této skupiny nepatřím, cítil jsem se při sledování filmu jako medvěd mimo svůj rybník, nebyly mi jasné souvislosti (proč je právě tam, kde je, co tam dělá, co jsou zač ti lidi) a především jsem se nedozvěděl, proč bych se o tohoto člověka měl zajímat.

3.5.12

Recenze: Crulic - Cesta na onen svět [Crulic - drumul spre dincolo] - 60%

Animovaný dokument o osudu Rumuna, který zemřel v polském vězení následkem hladovky, prostřednictvím které protestoval za svou údajnou nevinu.



Tento film je nutno nazírat ze dvou různých pohledů, které výrazně ovlivňují jeho hodnocení.

Pokud se na něj díváme jako na poloexperimentální audiovizuální počin, pak jde o velmi zajímavé dílo. Jsou v něm kombinované nejrůznější digitální techniky (dvourozměrné i trojrozměrné) a nejrůznější výtvarné a animační styly - od naivních dětských kresbiček po rozpohybované staré fotografie. Je to skoro stejně nápadité jako Waking Life a rozhodně nápaditější než Alois Nebel (i když to asi bylo podstatně lacinější). Téměř každá scéna přináší něco vizuálně nového a zajímavého.

Pokud ale film chceme brát jako něco víc než poloexperimentální audiovizuální počin a začneme se zabývat jeho dějem, je to značně problematičtější.

Především je mi záhadou, proč je film označován za "dokument". Je sice inspirován skutečnými událostmi, ale to jsou třeba Schindlerův seznam nebo Abraham Lincoln: Lovec upírů také, a nikoho by nenapadlo označovat je za dokumenty. V Crulicovi nejsou (až na posledních několik minut filmu) žádné dokumentární záběry, žádné výpovědi svědků (video ani audio), jen občas slyšíme herce předčítat z Crulicových dopisů (stejně jako v Nebezpečné metodě, kterou by také nikoho nenapadlo označovat za dokument).


Navíc je na konci upozornění, že některé situace nebo postavy byly pozměněny nebo vymyšleny, což tento film zcela degraduje jako potenciální zdroj informací, souvisejících s tímto případem.

Velký problém je ale v tom, že i když film bereme jako fiktivní příběh, spousta věcí je v něm jen naznačena nebo vyřčena tak neobratně, že divák neobeznámený s Crulicovým případem nemá šanci pochopit, co se filmaři vlastně snaží říct:

  • Mluví se o tom, že Crulic byl nejdříve obviněn z vyloupení nějakého obchodu a byl kvůli tomu u soudu (aniž by bylo řečeno, jak ten soud dopadl). Pak se začne mluvit o tom, že někomu na ulici údajně ukradl peněženku. Není jasné, za co tedy vlastně šel sedět a jak spolu tyto dva případy souvisí.
  • Na počátku je řečeno, že Crulic měl přítelkyni, která po jeho smrti zmizela neznámo kam. Pak je řečeno, že byla za loupež obviněna společně s Crulicem a společně s ním uvězněna (tzn. před jeho smrtí), ale dál se o ní vůbec nemluví. A na konci filmu je s ní autentický krátký rozhovor (natočený po Crulicově smrti).
  • Když vidíme první Crulicovu scénu ve vězení, Crulic řekne něco v tom smyslu, že "už to tam znal". To je docela zásadní informace, protože celou předcházející půlhodinu, kdy jsme slyšeli vyprávění o celém Crulicově životě od raného dětství, nepadlo ani slovo o tom, že by někdy za něco byl předtím uvězněn.
  • Vězeňští poskoci jsou jednou prezentováni jako zlí proto, že nechtějí dovolit Crulicovi zemřít hlady, jindy proto, že ho nechtějí udržet při životě i proti jeho vůli. Každopádně, zlí jsou všichni.
  • Na konci filmu se dozvíme, že kvůli tomuto případu rezignoval rumunský ministr spravedlnosti zahraničí. Není jakkoliv naznačeno, co vedlo rumunského ministra k tomu, že rezignoval kvůli případu člověka, uvězněného v Polsku polskou justicí za to, čeho se dopustil v Polsku. Kdyby měl rezignovat ministr země X pokaždé, když někdo v zemi Y tvrdí, že je neprávem odsouzený, tak by se žádný ministr ve funkci moc neohřál...
  • Jeden svědek tvrdí, že Crulica viděl při loupeži. Jiný svědek tvrdí, že ho viděl před loupeží odjíždět do Itálie. Okamžitě je bráno jako samozřejmý fakt, že první svědek lže a druhý mluví pravdu, aniž by to bylo jakkoliv rozebíráno nebo analyzováno.
Celkově se dozvíme velmi málo jasných informací o samotném kriminálním případu (tedy o tom, proč Crulic sedí a proč si myslí, že je to neoprávněné). Teď nemluvím o tom, že tvůrci filmu evidentně skálopevně věří, že Crulic byl nevinen. Nechci, aby film byl za každou cenu objektivní. Chci ale, abych z něj pochopil, čemu vlastně jeho tvůrci věří. A to se jim skutečně nepovedlo. Film funguje jako střípky ze života člověka, který neměl příliš šťastné dospívání a pak se rozhodl umřít, aby upozornil na domnělou křivdu. A to umírání nebylo příjemné. O té domnělé křivdě se nedozvíme nic, co by nám umožnilo jakkoliv uvažovat o míře její křivosti, neboť nám ani není pochopitelně vysvětleno, co se tedy vlastně údajně stalo. Film funguje z 95% na čistě emocionální, empatické úrovni, což je u dokumentu o kriminálním případu docela podstatný nedostatek.

Takže se nic nezměnilo na mém názoru, že když chce někdo vyhladovět k smrti, měl by se nechat vyhladovět k smrti. Na to má své svaté polské právo.