29.9.12

Recenze: Hotel Transylvánie [Hotel Transylvania] - 40%

Na konci 19. století se hrabě Dracula (v původním znění Adam Sandler), čerstvě ovdovělý a s novorozenou dcerou Mavis, rozhodne postavit v transylvánském strašidelném lese utajený hotel, kde by mohla v klidu a bezpečí relaxovat strašidla a monstra z celého světa.

O více než 100 let později je Mavis plnoletá (slaví 118. narozeniny) a chystá se opustit poprvé hotel a vydat se do světa, z čehož má Dracula velké obavy, protože ví, jak jsou lidé nebezpeční.

A do toho se v hotelu náhodou objeví mladý americký turista Johnny!

Dracula ho nesežere ani nevyhodí, ale začne ho vydávat za "Johnny Steina", vzdáleného příbuzného Frankensteina. Nikdo z hostů se totiž nesmí dozvědět, že je mezi nimi člověk. No a mezitím se Johnny a Mavis do sebe pochopitelně zakoukají...


Režisérem filmu je slavný (dosud 2D) animátor Genndy Tartakovsky (neboli Genadij Tartakovskij, narozen před 42 lety v Sovětském svazu), který svou typickou hyperexpresivní animaci převést do 3D (a tím nemyslím "brýlové" 3D, nýbrž plastické CGI postavy versus ručně animované 2D postavy). A moc mu to nejde. Dokonce jsem si v průběhu filmu (nevěda, kdo je režisérem) říkal: "To je zajímavé, jak se snaží napodobovat Tartakovského, ale s CGI postavami to nějak nefunguje."

Podobně neslané - nemastné je to i s vzhledem postaviček a kulis. Ne že by někde byly vidět hranaté pixely nebo chybějící polygony, ale všechno je to tak nějak nezajímavé. Obzvlášť když si vzpomeneme, co úžasného Tartakovsky dříve vytvořil ve dvou rozměrech a jaký úžasný výtvarný potenciál skýtal námět "hotel pro strašidla" (viz například Nightmare Before Christmas, ehm ehm...). Zámek je prostě tuctový zámek a v něm jsou tuctová strašidla všemožných druhů, z nichž každé má v průběhu filmu několik vtípků. Některé z těch vtípků JSOU VTIPNÉ, rozhodně jsem se párkrát zasmál, ale opět: Vzhledem k potenciálu námětu jsou vtípky značně nenápadité.

Úplně nejhorší ale je hlavní zápletka, řešící témata "Láska překoná všechno" a "Dítě má právo poznat svět". V podstatě jen z jejího dvouvětného popisu vám musí být okamžitě jasné, jak přesně se bude vyvíjet. Není vůbec v ničem překvapivá nebo zajímavá, hlavní (a jediný) lidský hrdina je značně nesympatický fracek / zhulenec a nakonec všechno dobře dopadne a všichni se skamarádí jen proto, že je to ve scénáři. Ne proto, že by to vyplývalo z něčeho, co se ve filmu stane.

Je to osudově patrné na vedlejší postavě Quasimoda, což je zámecký kuchař. Jeho myš Esmeralda vyčuchá, že Johnny je člověk a Quasimodo se ho tudíž (v souladu s původními Draculovými instrukcemi) snaží polapit, což se mu nedaří. Později dojde k tomu, že je Johnnyho člověčenství před všemi odhaleno a všechna strašidla se s ním začnou kamarádit, Quasimodoem začnou opovrhovat a zesměšňují ho. Přitom Quasimodo celou dobu dělal jen to, co se od dobrého strašidla očekává, a nikdo mu nikdy neřekl, že už Johnnyho pronásledovat nemá, protože je to vlastně kámoš. Když se nad tím jen trošičku zamyslíte, Quasimodo se zachoval jako správné svědomité strašidlo, a všichni ostatní jsou hajzlové, kteří ho šikanují. Film se nám to ovšem snaží vykreslit přesně obráceně.


Ne že bych od animovaného filmu o strašidlech očekával oscarové zápletky a psychoanalýzu vedlejších postav (pomíjím nepříklad podivnost toho, že v Transylvánii pořádají vesničané festival na oslavu Frankensteina a Vlkodlaka), ale podobných hovadin, kdy se nějaká postava stává klaďasem nebo záporákem výhradně podle rozmaru scenáristy, který právě teď potřebuje klaďase nebo záporáka, je ve filmu spousta.

Posledním hřebíčkem do Draculovy rakve je český dabing, následkem kterého je otupena řada slovního humoru a téměř zcela vymizel humor, spočívající v přednesu (výjimkou je německý vlkodlak Helmut). Například Dracula mluví v českém dabingu úplně normálně, bez jakéhokoliv náznaku přízvuku!

28.9.12

Invalidní sex + drogy: Výsledky soutěží

V tento krásný svatováclavský den pro vás mám výsledky soutěží, které jsem nedávno vyhlásil.

U recenze filmu Hasta La Vista jsem po vás chtěl, abyste zaslali nějaký materiál o sexuálním životě postižených. Materiálu přišlo dost, většinou nepublikovatelného (čestná výjimka). Pouze jedna čtenářka ale zaslala něco, co sama zplodila, a to tuto mini-povídku. Takže samozřejmě vyhrává dva lístky na premiéru, vpodstatě kontumačně.


U recenze Stoneových Divochů jste měli vymyslet název pro svůj drogový kartel.

Zde bylo originálních příspěvků více, od ne-moc-vtipných "Los Bonboňéros" nebo "Da Fukaz" až po názvy, jejichž pointa mi unikala ("Mendosino Joints 90210" nebo "Aglio olio e peperoncino"). Trochu vtipní byli "Piráti sliznic", ale zdaleka nejvychytralejší byl navrhovaný název "Pomoc v nouzi, nezisková organizace", který by nejsofistikovaněji zamotal hlavičky protidrogové centrále - o což jde především, žeano.

Kniha je na cestě a těšte se na další soutěže.

26.9.12

Recenze: 96 hodin: Odplata [Taken 2] - 40%

Když zlí snědí pánové unesli Liamu Neesonovi dceru v Paříži, všechny je zabil. Proto jejich příbuzní udělali jedinou logickou věc a tentokrát unesli Neesona, jeho dceru i jeho ex-manželku. V Istanbulu.



Takže: Neesonova dcera už je dospělá, randí s klukem, a Neesonovi samozřejmě záleží na jejím bezpečí, takže si kluka proklepává a pro jistotu do jejího iPhonu (cituji) "namontoval GPS" (takže v něm teď má dvě a může být sledována stereo).

Protože Neeson ví, že jeho dcera byla v minulém díle unesena albánskými pasáky, udělá jedinou rozumnou věc a pozve ji i s její matkou na dovolenou do Istanbulu. Kde jsou pochopitelně všichni tři okamžitě uneseni takovým klasickým rozvojově-evropským etnickým mstivým dědulou, jaké obvykle v těchto filmech hraje Rade Serbedzija.

Hraje ho shodou okolností Rade Serbedzija.


První Taken se mi docela hodně líbil, ale druhý díl nemá téměř nic z toho, co se mi líbilo v prvním.

Přestože postavy už známe z prvního dílu, trvá přes třicet minut (tedy déle než v prvním dílu), než se začne něco aspoň teoreticky napínavého dít. Do té doby musíme sledovat, jak Neesonova dcera randí, dělá zkoušky v autoškole a snaží se dát rodiče zase dohromady.

Režisér s epickým jménem "Olivier Megaton" režíruje rutinně, tak jak se v pololaciných, Bessonem produkovaných akčňácích sluší. Velmi mě iritoval epileptický střih, následkem kterého většinou při akčních scénách nebylo vidět, co kdo komu dělá, a také hudba, pozůstávající z nenápaditých párvteřinových loopů.

Film je překvapivě otevřeně anti-islámský (padouši spolu mluví anglicky, ale zdraví se "Salam Alejkum") a anti-turecký (albánští teroristi si dělají v Istanbulu co chtějí a turecká policie jim v tom pomáhá), skoro jako kdyby tvůrci doufali, že tím vznikne nějaká kontroverze a film se zviditelní.

S přibývajícími minutami se film stává nudným (jako nějaká videohra, kde za každým rohem čeká padouch a vy musíte zmáčknout křížek, kolečko, křížek, abyste mu zlomili vaz, přičemž všichni padouši vypadají stejně a lámání vazu je vždy stejná animace) a nezachrání ho ani pár vtipných okamžiků, u poloviny z nichž jsem si nebyl jistý, jestli ten vtip byl záměrný, nebo nechtěný. Když se na konci padouch zeptá "Proč mě nezabiješ?" a Neeson opáčí "Už mě to nebaví", tak se kino dost smálo a pochybuji, že to byl záměr. Také některé inovativní metody záchrany pomocí mobilního telefonu a výbušnin vzbuzovaly smích a pocit úcty k Neesonovi, který je takový badass, že z hlavy ví, kolik milisekund prodlevy má audiostream tureckých mobilních operátorů a může si z toho vypočítat vzdálenost výbuchu, který slyšel současně z mobilu a z okna... No radši se ani neptejte.

A neužijete si ani moc atmosféry istanbulských uliček, protože většina filmu se odehrává v nějakých rozpadajících se interiérech, které se klidně mohly nacházet ve Vysočanech.

Celé je to korunováno závěrečnou scénou, kdy Neesonova dcera úspěšně složí zkoušky v autoškole, kde její instruktorku (asi desetisekundová role) hraje ta tlustá prostitutka z Borata. V případě tohoto filmu je to velmi stylové zakončení.


Je to dosti podobná blbost jako Bez soucitu. 10 procent navíc za to, že Neeson není Travolta.

25.9.12

Recenze: Caesar musí zemřít [Cesare deve morire] - 70%

Nejnebezpečnější vězňové v italské věznici (tresty 10 let vězení a výše) nacvičují každý rok divadelní hru. Letos je to Shakespearův "Julius Caesar".



Tento italský film je většinou označován za dokument, ale je to o něco složitější.

Struktura je poměrně jednoduchá: Na počátku vidíme závěr divadelního představení ve vězení (barevně, pár minut), pak většina filmu pojednává o tom, jak se představení půl roku nacvičovalo (černobíle), a na konci opět vidíme pár minut představení (opět barevně).

Představa "nechat brutální vězně, aby se věnovali nácviku komplexní divadelní hry" je rozhodně zajímavá a je zajímavé dívat se na to, jak celá záležistost probíhá - od castingu, kdy je z přibližně 100 vězňů vybráno asi 20 hlavních představitelů, až po premiéru.

Kameraman vše natáčí s extrémním kontrastem a ostrými světly, takže většina záběrů vypadá jako fotografie Helmuta Newtona a na ostrých mafiánských rysech vězňů hezky hraje světlo a stín.

Už od počátku jsem byl ale zaražen tím, jak dobře vězni hrají - a to už od prvních čtených zkoušek! Nevím, jaké jsou herecké zkušenosti průměrného italského recidivisty, ale nechtělo se mi věřit, že by každý pátý z nich byl takhle dobrý herec, který se nebojí jeviště a vůbec se nestydí před kamerou. Netvrdím, že jde o podvod a že vězňové ve skutečnosti nejsou vězňové. Ale zřejmě se díky pravidelným vězeňským inscenacím stali z vězňů velmi dobří poloprofesionální herci, což v mých očích film připravilo o notnou dávku zážitku, které jsem očekával - totiž seznamování se s tím, co to vlastně je "divadelní hraní".

A záhy zjistíme, že film je ještě o něco více "meta", než se od počátku zdálo, protože některé události, které se stanou jakoby "náhodou samy od sebe" při zkouškách (například uprostřed Shakespearovského dialogu začne jeden vězeň druhému vyčítat, že je úplně stejná svině jako jeho postava), jsou zjevně inscenované a pečlivě připravené! Toto podezření se definitivně potvrdilo při pozdějších scénách, kdy herci rozjímají sami pokojích, slyšíme jejich vnitřní hlasy a kamera je vždy "náhodou u toho" - a nemyslím statickou kameru umístěnou na pokoji, ale kameru v rukou kameramana, takže je těžko uvěřitelné, že by mohlo jít o "spontánně zachycený reálný okamžik".

Film tedy není "dokument o tom, jak vězni nacvičují divadelní hru", ale spíš "hraný film, ve kterém vězni hrají, jak nacvičovali divadelní hru".


Přesto je film pořád docela zajímavý, nicméně zajímavost průběžně klesá, s tím jak film přestává být dokumentem a stává se meditací, podobenstvím, nebo nějakou podobnou věcí, která není dokument. Finále pozůstává z téměř nepřerušeného záznamu klíčových scén "Julia Caesara", při kterém naprosto zapomínáme, že se díváme na nějaké vězně, a je to prostě klasická hra inscenovaná na minimalistickém jevišti (vězeňský dvůr, chodba, i vězeňské divadlo) s minimalistickými rekvizitami a hodně tupými dýkami.

Italsky mluvící diváci zřejmě naleznou jistý půvab v tom, že vězňové jsou vedeni k tomu, aby si v rolích ponechali své lokální dialekty a mírně si upravili texty podle svého. V českých titulcích ovšem samozřejmě celý tento aspekt mizí, respektive je zredukován na minimum (někdy je použit místo klasického textu nějaký hovorovější obrat).

Caesar musí zemřít je unikátní kuriozita. Nemyslím to nijak hanlivě. Kuriozity jsou také zajímavé a dokáží potěšit. Nejvíce mě ale potěšilo, že film má pouze 76 minut. Karel Vachek by to jistě natočil ve čtyřapůlhodinové verzi.

23.9.12

TV recenze: Garth Marenghi's Darkplace - 80%

Garth Marenghi je hororový spisovatel (on sám dává přednost označení "Dreamweaver"), který sice neumí moc psát, ale zato má hodně velké ego a myslí si, že je fotogenický. Viz jeho homepage.

Garth Marenghi v 80. letech (tedy dříve než Lars von Trier) napsal a natočil mysteriózní hororový televizní seriál "Darkplace", odehrávající se v nemocnici, do které vedou dveře z pekla. A také v něm hrál hlavní roli a složil hlavní hudební motivy.

Bohužel, seriál nikdy nebyl odvysílán (podle Marenghiho proto, že byl "příliš radikální"). Naštěstí se v roce 2004 podařilo prosadit, že britská televize konečně seriál uvedla. A nejen to. Pro větší atraktivnost ho prostříhala novými komentáři a úvahami Gartha Marenghiho a ostatních tvůrců a herců (včetně producenta, který v seriálu také hraje a jde mu to úplně nejhůř).

Celý seriál je autenticky "eighties" a je úžasný tím, jak je strašný.



Jako kdyby to snad byl záměr...

OK, je to záměr. Což jste asi poznali podle toho, že některé ty tváře jsou vám známe z "IT Crowdu" (který rozhodně nevznikl v 80. letech).

"Darkplace" vznikl ve skutečnosti až v roce 2004 v chorých mozcích Matthewa Hollnesse a Richarda Ayoadeho (Moss z "IT Crowdu") a je na něm úžasné (mimo jiné) jak věrně napodobuje styl a především amatérismus laciných televizních seriálů z 80. let (včetně takových drobností, že obraz a zvuk mají typické "analogové" poruchy).

Jinými slovy, tvůrci byli mistři detailu.

Jde o typický rekurzivní humor, neboť skuteční herci hrají herce a producenty, kteří hrají ve smyšleném seriálu (takže když na obrazovce vidíte nápis "XX v roli YY", jde ve skutečnosti o herce ZZ). Takže Ayoade může hrát jednak producenta seriálu, a jednak šéfa nemocnice, kterého onen producent hraje (a nejde mu to). Viz také Tropická bouře.


Tvůrci využili své nezanedbatelné schopnosti, aby přesně zreplikovali styl starých seriálů, ale bohužel si nevěděli tolik rady s jeho dějem. Lépe řečeno, jeho děj je místy jemná sofistikovaná parodie a místy infantilní hrubozrnný humor, u kterého musí být každému divákovi jasné, že to není skutečný starý seriál. Obojí se střídá dost náhodně. Přitom se ale rozhodně v každém 25minutovém dílu najde spousta citovatelných hlášek a vtipů, při kterých se smějete nahlas.

Dílů bylo natočeno celkem šest, pak seriál skončil pro nedostatečnou sledovanost, ale mezi jistými kultovně založenými lidmi žije dodnes. Údajně se připravuje i celovečerní film.

Seriál "Darkplace" u nás pochopitelně nikdy neběžel ani nevyšel na žádném nosiči, takže si ho musíte opatřit nějak jinak. Všech šest dílů se dá sice najít na YouTube, ale doporučuji vám opatřit si nějakou verzi, která má jednak kvalitnější zvuk a nejlépe také titulky (aspoň anglické), protože značná část humoru je verbální a přízvuky některých herců jsou nepříliš srozumitelné.

21.9.12

Recenze: Cesta do lesa - 40%

Rodina Marákových (rodiče, teen dcera Anyna a malý synek) žijí v baráku u vesnice, tráví většinu času v přírodě, pěstují si potraviny, bylinky a drogy, maminka léčí sousedy, tatínek pracuje v lese, dcera (vypadá přesně jako rebelka Merida) chodí lesem a zdraví zvířátka, prostě idyla. Jenom synek občas držkuje, že nemají televizi.

A pak se začne cosi komplikovat, především kvůli mladému myslivci Ludvíkovi (Tomáš Vorel ml.), který sice zabíjí zviřátka, ale Anynu přitahuje.



Film je propagován jako volné pokračování Vorlovy Cesty z města, ale nebýt některých stejných herců a jmen postav, nikdy by mě to nenapadlo (a mám dojem, že tam jsou jisté zásadní problémy v kontinuitě). Oba filmy ale hlavně mají zásadně jinou atmosféru.

To je jednak dobře a jednak špatně.

Dobré je, že film Cesta do lesa není tak agresivně, militantně proticivilizační jako Cesta z města, je méně předvídatelný a méně černobílý.

Špatné je, že že děj filmu je natolik nejednoznačný, že je velký problém vysledovat v něm jakoukoliv zápletku a motivace postav. Nebo bych místo "nejednoznačný" mohl napsat "vytvořený generátorem náhodných čísel".

Co myslím tím "nejednoznačným dějem filmu"? Obraz a střih je v pořádku. Vidíme, co různé postavy dělají a slyšíme, co při tom říkají. Ale jako kdyby to v každé scéně byly jiné postavy. Nebo jako kdyby se jim mezi jednotlivými scénami stalo něco velmi traumatického, co velmi zásadně změnilo jejich chování...

Například Anyna: Žije v lese, má ráda zvířátka. Myslivec Ludvík zastřelí a vyvrhne (nožem, ne z dávícího traktu) laň přímo před jejíma očima, což je pro ni hrozné trauma. Anyna nejí maso. Nenávidí televizi. Nemá školní sešit, protože chce chránit lesy (zajímavé je, že doma sedí u dřevěného stolu a velké dřevěné kuchyňské linky). Ludvík lesy kácí, v čemž mu Anyna brání vlastním tělem. No a pak se ti dva do sebe zamilují a začnou spolu chodit. Přerod z "chci ho zabít" na "chci s ním spát" proběhne pouze tím, že Ludvík v jednu chvíli zažene pytláky, kteří chtějí Anynu znásilnit.

A totéž v bleděmodrém platí o většině ostatních postav, včetně hlavního hrdiny, otce rodiny! Zatímco matka jako jediná je konzistentní po celý film (hardcore new-age), otec občas "kolaboruje" s vesničany, kteří jsou v jiných scénách vykresleni jako zákeřné svině. Z tohoto zásadního domácího konfliktu ("členové mé rodiny se kamarádí s těmi, kteří mě nenávidí") celý film vůbec nic nevyplyne a nijak se neřeší.


V různých částech filmu jsou různé postavy představeny ve scénách, kdy jimi divák zcela jistě má opovrhovat a kdy ubližují hlavním hrdinům. V jiných scénách jsou tytéž postavy s hrdiny v kamarádském vztahu. Nikdy není naznačeno, jak si to obě strany srovnaly v hlavě, nebo co se stalo, že se mezilidské vztahy takhle bizarně mění. Tvůrci intenzivně tepou i do institucí (policie, církev, státní lesy), a nikdy z toho nic nevyplyne. Jako kdyby Vorel byl naštvaný na celý svět a slepě střílel na všechny strany, pak si uvědomil, že točí celovečerní film a rychle k němu dolepil (po 110 minutách) nesmyslný happy end.

Ve své nekonzistenci a špatné definici postav (kterých je MNOHO) je film tak vzácně konzistentní, že jsem uvažoval, zda nejde o sofistikovaný záměr a zda film neilustruje všudypřítomnou absenci morálky a rozklad hodnost v dnešní společnosti - a zda tudíž nemáme nenávidět úplně všechny jeho hrdiny bez rozdílu. Obávám se ale, že tím filmu přikládám větší ambice, než měl...

Po řemeslné stránce film není špatný a některé záběry ve mně vzbudily touhu zajet si zase někdy do přírody. Kamera správně jeřábuje, mlha se převaluje údolími, hudba fidlá (bohužel je od dvou lidí, takže polovina je symfonická a druhá polovina ambientní synťáky s ambientním brnkáním).

Herci jsou povětšinou schopní (s výjimkou nesnesitelné spolužačky Anyny) a snaží se se svými rolemi něco dělat. Ať už to ale je vinou scénáře nebo finálního sestřihu, všechno to dává pramalý smysl, postavy celý film zůstávají tajemnými černými skříňkami a především jsem až do konce filmu nepochytil, které postavy tedy vlastně mají být kladní hrdinové, pokud nějaké (kromě sluníčkové maminky)...

Cesta z města, ač se mi příliš nezamouvá z ideologického hlediska, byla lepším filmem, protože v něm bylo jasné, co jím chtějí tvůrci říct a proč postavy dělají ty (často šílené) věci, které dělají. V Cestě do lesa není jasné, jestli jsou šílené ty postavy, nebo tvůrci filmu. Rozhodně to ale není tak jednoznačně strašný a debilní film, jak by se mohlo zdát z jeho traileru!

Každopádně mi připadá, že čím méně se ve Vorlových filmech mluví, tím lépe fungují...

20.9.12

Retro recenze: Maléry pana Šikuly [Office Space] - 90%

Peter (Ron Livingston) je "kancelářská krysa". Každý den se nechá buzerovat v počítačové firmě od strašlivých nadřízených, každý den si notuje se dvěma spolupracovníky (jeden je nerd, druhý Ind), jak jsou na tom strašně, má problémy s partnerkou a líbí se mu servírka z kavárny, kam chodí (Jennifer Anistonová), až jednoho dne...

Jednoho dne jde Peter kvůli své neustálé nervozitě na hypnoterapii a terapeut dostane infarkt. To vede překvapivě k tomu, že Peter zůstane pod vlivem hypno-instrukce "jste v pohodě, nic vás netrápí" a žije podle toho. To znamená, že do práce začne chodit jen když se mu chce, lidem kolem sebe začne říkat pravdu, a tak dále...



Tento film u nás nebyl uveden v kinech a na videu vyšel pod názvem "Maléry pana Šikuly" a s původním sloganem "Work Sucks" přeloženým jako "Práce saje", což oboje musela být nějaká strašlivá pomsta zaměstnance české distribuční společnosti svému zaměstnavateli těsně před odchodem z firmy, a já mu k tomu gratuluji. Samozřejmě odmítám tento bizarně nesmyslný český název používat, ale v nadpisu jsem ho ponechal, aby tento post našli i lidé, kteří si o tomto filmu budou hledat informace online. Neméně strašidelný je český dabing, ve kterém například jedna z hlavních postav (Ind, který má být vtipný svým přízvukem a nezvyklými větnými formulacemi) mluví naprosto normální češtinou. Na Office Space koukat zásadně jen v původním znění (a nejlépe umět anglicky, protože dost věcí ve filmu je hodně těžko přeložitelných)!

Dnes tento fim z roku 1999 vypadá trochu jako něco "pro pamětníky", neboť v něm figurují floppy disky a CRT monitory s malým rozlišením, ale to je je pouze maličká vada na kráse, protože jeho témata jsou nadčasová.

Jde o první celovečerní film, který natočil Mike Judge. I pokud vám to jméno nic neříká, asi znáte tohle jeho dílo:

A v celovečerním South Parku mluvil Kennyho (když poprvé srozumitelně promluvil).

Ať máte k "Beavisovi a Butt-Headovi" jakýkoliv vztah, Office Space je překvapivě mnohem ambicióznější a inteligentnějši dílo. A co je nejpřekvapivější, Mike Judge prokazuje velmi jistou ruku i v takových věcech, se kterými se dříve nesetkal - například ve vedení neanimovaných živých herců.

Naštěstí jsem za celý život fungoval v podobném firemním prostředí jen asi jeden rok (a to ještě ne každý pracovní den od rána do večera), ale poznal jsem přitom několik českých verzí archetypů z Office Space, včetně toho nejvíce slizkého ve drahé košili s kšandami. A je to přesné.

Die, motherfucker, die!

Office Space je dobrý především proto, že vychází ze situací, které divák dobře zná, a dotáhne je jen o trošičku více k absurdnu, takže jsou vtipné (například nesmělý tlustý chlapík, který ve firmě mnoho let pracuje u stolu v koutě, a pak se zjistí, že byl vlastně dávno propuštěn, ale následkem administrativní chyby mu to zapomněli říct a dál dostává výplatu). A jak už jsem psal, i když jde o 13 let starý film, je to nadčasové, jak by vám mohl vyprávět třeba Kafka. Nebo Sisyfos.

Když pak dojde ke zlomu a hlavní hrdina začne naplno žít a všem kolem říkat, co si myslí (a k tomu hraje "Damn It Feels Good To Be A Gangsta"), je to lepší než tréninková montáž z jakéhokoliv Rockyho. A film obsahuje více dnes již klasických legendárních kultovních scén, například "pomsta kopírce", "kde je moje sešívačka?", "this is a suck!" a další. A mimo jiné v něm Jennifer Anistonová hraje nejsympatičtější postavu své kariéry.

Office Space je v našich končinách víceméně neznámý klenot, takže pokud tento film neznáte, dožeňte si to (nejlépe pohromadě se svými spolupracovníky). O dalším neznámém klenotu ze stejné dílny se zmíním v nejbližší době...

18.9.12

Recenze: Naboř a ujeď [Hit & Run] - 40%

Dax Shepard a Kristen Bellová se mají rádi. Kristen dostane šanci na důležitý pracovní pohovor v dalekém L.A. a Dax se ji tam rozhodne odvézt ve své super oldschool káře. Bohužel, Kristin bývalý nápadník Daxe nenávidí, dozví se, že je v programu pro ochranu svědků a zavolá gangsterovi (Bradley Cooper), proti kterému Dax svědčil. Takže naši dvoji pronásleduje gangster se dvěma poskoky, bývalý nápadník, neschopný šerif (Tom Arnold), který měl Daxe hlídat, a ještě nějací dva policajti, z nichž jeden možná šerifa miluje, protože díky smartfounové aplikaci zjistil, že je taky gay.



Naboř a ujeď je velmi zvláštní a poměrně unikátní film, ale není úplně jednoduché tu unikátnost definovat. Z traileru to vypadá jako tradiční hollywoodská road movie / komedie, ale trailer dost lže. Mimo jiné dává trailer mnohem více smyslu, než samotný film.

S výjimkou hlavního hrdiny jsou úplně všichni v tomhle filmu psychopati, a to většinou nebezpeční psychopati, kteří každou chvíli mohou zabít někoho jiného nebo sami sebe. Asi něco jako hrdinové filmu U-Turn Olivera Stonea. V rozporu s touto skutečností je ale film natočen ve stylu odlehčené rodinné komedie - ale přitom je nepřístupný mládeži, protože obsahuje sprostá slova a nahotu. Nahota spočívá ve scéně, kterou vidíte v traileru přibližně v 1:20, kdy hrdinové omylem vlezou do špatného hotelového pokoje a v něm se koná swingers party důchodců. V traileru mají důchodci digitálně přidělané černé spodní prádlo, ale ve filmu samotném jsou všichni totálně nazí a není to hezký pohled! Tato scéna je mírně vtipná, ale především je naprosto "random", nesouvisející s ničím před ní ani po ní. A takových scén je v tomto filmu většina.

Tato scéna je ve filmu i v záběru směrem od dveří do pokoje...

Dax Shepard je výborný televizní komik a zřejmě velmi fajn chlapík (ve filmu byl k vidění v Zathuře a především v Idiocracy). Když jsem se začal zajímat o detaily ohledně vzniku tohoto filmu, našel jsem informace o tom, že rozpočet byl pod dva miliony dolarů, což bylo překvapivé, protože film rozhodně vypadá dráž a profesionálněji, než třeba (mnohem dražší) komedie s Adamem Sandlerem. Trik spočívá v tom, že většina herců ve filmu hrála zadarmo, protože jsou Shepardovi kamarádi (Bellová je jeho skutečná partnerka). Tím se zřejmě vysvětluje, proč byl Bradley Cooper obsazen do role nebezpečného brutálního zločince, do které se vůbec, ale vůbec nehodí, i když má strašidelné dredy a nadává. Také to vysvětluje, proč akční scény působí dost nemastně-neslaně. Většině aut se totiž nesmělo nic stát, protože to byla skutečná drahá auta Daxe Sheparda, který kromě hlavní role film také napsal, produkoval, spolurežíroval a stříhal tak, aby scény vypadaly akčně, i když se v nich moc akčního neděje.

Jak už jsem psal, Shepard pravděpodobně bude hrozně fajn chlapík a tleskám jeho odvaze a nasazení, ale výsledek opravdu není dobrý film v jakémkoliv smyslu. Je v něm spousta postav, z nichž každá má složitě psychické problémy, ze kterých by se mohlo vyvinout něco zajímavého, ale z naprosté většiny z nich se nevyvine nic jiného, než zběsilé křičení, nadávky a popletení všeho, co poplést jde. Místy mi to připomínalo francouzské nebo italské komedie, místy pokus o tarantinovské dialogy (dlouhá debata o tom, jaké rasy byl ten, kdo Coopera ve vězení análně znásilnil), místy partnerské pošťuchování jako ve filmech Woodyho Allena(!!)...

Ale především se pořád musí rychle stříhat a všichni musí mluvit hrozně rychle a hlasitě, aby si divák nevšiml, že vlastně mluví o věcech, které nejsou moc zajímavé, ani vtipné.

Mnohem zajímavější než tento film by pravděpodobně byl dlouhý dokument o jeho vzniku. Pak by se třeba dalo zjistit, jestli je Shepard opravdu tak špatný filmový tvůrce, nebo je naopak tak geniální, že s tak mizivými prostředky dokázal natočit něco, co je lepší než většina filmů Adama Sandlera a připomíná to profesionální studiový film...

17.9.12

Recenze + soutěž: Divoši [Savages] - 60%

(Pod recenzí je soutěž o knižní předlohu)

Chon (Tayloir Kitsch) a Ben (Aaron Johnson) žijí na hromádce v Kalifornii s krásnou O (Blake Livelyová) a živí se prodejem marihuany. Pak se o ně začne zajímat mexický mega-gang Salmy Hayekové, který se chystá expandovat do USA a potřebuje znalosti našich dvou hrdinů ohledně pěstování rostlinek s hodně vysokým obsahem THC. Bratři se rozhodnou utéct, ale Benicio del Toro, poskok Hayekové, unese O. Chon a Ben ji chtějí za každou cenu zachránit, takže se obrátí na svého skorokamaráda, mnoho let podpláceného poldu z protidrogového (John Travolta v nejzábavnější, ale bohužel příliš malé roli).



Film podle údajně kultovní knihy natočil Oliver Stone, ale vypadá přesně jako o něco méně vydařené filmy Tonyho Scotta (jenom v něm chybí Denzel Washington).

To znamená, že místy se režisér, střihač a kameraman zblázní a vytvoří nějakou zajímavou psychedelickou montáž, ale dobrou polovinu filmu sledujeme, jak se vyvíjí nějaký kriminálně-filosofický příběh, který není příliš zajímavý z kriminální ani filosofické stránky.

Nevím, nakolik to odpovídá knize, ale celý film vypráví O, a většinou zní jako blbá kráva, která se snaží filosofovat. Možná je to sofistikovaný záměr, možná ne, ale každopádně to není zábavné, natož intelektuálně stimulující, a při stopáži 131 minut je to téměř smrtící.

Děj je typická série brutálních a akčních scén (těch je bohužel menšina) a různých podrazů všech na všechny. Tvůrci bohužel nemají úplně jasno v tom, kdy natáčejí "něco jako od Tarantina" a kdy natáčejí kriminální thriller. V prvním nemá co dělat logika, ve druhém by měla být logika základem příběhu. Protože styl filmu divoce osciluje mezi oběma polohami, v polovině jsem se přestal snažit chápat smysl konání většiny zúčastněných a začal jsem se poměrně nudit.


Naštěstí je Stone pořád velmi zručný řemeslník, takže i když zrovna nekoukáme na nějaké parádně brutální mučeníčko, můžeme aspoň obdivovat opravdu působivou výpravu (barevná schemata mexických padouchů jsou lahůdková) a soundtrack, který mixuje nejrůznější písničky zajímavým a chytře ironickým způsobem.

Vlastně nic v tomto filmu není vyloženě špatné. Ale jen máloco je v něm opravdu dobré / nezapomenutelné / zábavné.

Je to málo? Není to málo. Ale rozhodně to nestačí na nezapomenutelný film.

Pokud chcete vyhrát knihu, podle které byl film natočen, napište mi do 27. září na adresu fffilm.soutez@fuxoft.cz, jak byste nazvali svůj drogový kartel. Podmínkou je, že si výhru převezmete osobně v Praze (tzn. nebudu vám ji nikam posílat).

16.9.12

Jak na Google Music

Dnes večer tu máme opět jednu odbočku mimo film, směrem k hudbě, a to k vaší hudbě skladované v internetovém cloudu.

Řeč bude o službě jménem "Google Music" (nedávno přejmenované na Google Play Music), která mi pomohla vyřešit jeden můj letitý problém. Nebudu předjímat důvody, proč byste zrovna vy měli používat Google Music, nebo vám dokonce rozmlouvat vaše argumenty, proč ji nechcete / nemůžete používat.

Google Music zatím není k dispozici ve většině světa mimo USA. Vůbec. Mohou za to hudební vydavatelé a autorské svazy, se kterými se Google zatím nedohodl.

Naštěstí je možné bez větší námahy si Google Music aktivovat i v našich končinách. Pořád sice nebudete mít možnost snadno si kupovat alba a skladby, ale budete moci používat online úložiště, kam si budete moci zdarma uložit až 20 000 skladeb, které jste někde legálně získali, a tyto skladby si organizovat a streamovat do browseru i do mobilních zařízení (a v závěru vám řeknu, proč jsem to celé udělal já).

První krok je: Mít Google účet (klidně i doménový).

Druhý krok je: Aktivovat si Google Music. Ve svém browseru navštivte adresu music.google.com a s největší pravděpodobností se dočkáte zprávy, že máte smůlu a že Google Music není zatím k dispozici ve vašem regionu. Neztrácejte hlavu. Stačí použít buď proxy nebo TOR node, nacházející se v USA. Prostě vnutit Googlu myšlenku, že na Google Music přistupujete z místa, které je v USA. Je to potřeba pouze pro prvotní aktivaci služby! Pokud se vám to úspěšně podaří, následně můžete ke své hudbě přistupovat odkudkoliv, bez potřeby proxy. Nemůžete si sice kupovat hudbu od Googlu, ale to já nikdy neměl potřebu dělat, takže nevím, jak snadno se to dá obejít.

Protože použití proxy s sebou může nést jistá bezpečnostní rizika (vaše komunikace s Google prochází skrze proxy a nemůžete si být jisti, co se tam s nimi děje), doporučuji vám před aktivační návštěvou Google Music si dočasně změnit Google heslo na nějaké jiné, a okamžitě po aktivavaci Google Music a deaktivaci proxy si heslo zase změnit zpátky. V tuto chvíli vám bohužel nemohu doporučit žádnou konkrétní spolehlivou proxy, protože já již mám Google Music aktivovanou dávno, takže proxy už nepotřebuji a nepoužívám. Hledejte a zkoušejte například zde. Pokud jste internetově zběhlejší, můžete zkusit TOR variantu. Pokud nejste vůbec internetově zběhlí a nevíte, co je to proxy, poproste přítele v USA, ať vám tu registraci provede (na tu chvíli mu svěřte své dočasné Google heslo, je to přece přítel, ne?).

Znovu zdůrazňuji, že pokud tímto poněkud krkolomným způsobem Google Music jednou aktivujete, již vám zůstane aktivovaná a můžete k ní nadále přistupovat bez proxy! Po prvotní aktivaci Google Music vypněte proxy, navštivte znovu music.google.com ve standardním browseru a všechno by mělo fungovat.

Nyní musíte do Google Music (GM) uploadovat svou hudbu.


Kliknete v pravém horním rohu stránky na "UPLOAD MUSIC". Budete vyzváni ke stažení aplikace Google Music Manager, která je jediným způsobem, jak svou hudbu do GM dostat.

Music Manager je k dispozici i pro Linux a funguje velmi jednoduše. Spustíte ho, ukážete mu, kde na vašem disku se nachází vaše MP3 kolekce, a přestanete si ho všímat. On následně nahraje celou vaši kolekci na GM, přičemž je žádoucí, abyste měli v pořádku MP3 tagy, Album Art a podobné věci, protože:
  • Obrázky (jako např. "folder.jpg") v adresářích vašich alb budou ignorovány. Pokud chcete mít na GM u alb obrázky, musíte je embedovat přímo do MP3 souborů, a to do všech skladeb v albu.
  • Při uploadu je zcela ignorována adresářová struktura na vašem disku. Které skladby jsou součástí kterého alba, to se určuje pouze na základě MP3 tagů "Album Name" a "Album Artist". Pokud je ve vaší kolekci 30 skladeb, jejichž Album Name je "Invincible", pak se všechny stanou součástí jednoho alba, bez ohledu na to, že byly ve dvou různých adresářích ("Invincible" je jednak album od Michaela Jacksona a jednak filmový soundtrack od Hanse Zimmera). Je jedno, že polovina těch skladeb má autora "Michael Jackson" a druhá "Hans Zimmer". Aby z nich byla správně dvě alba, musí ve všech skladbách být správně nastaven tag Album Artist.
  • Pokud máte tagy s diakritikou, musí být tato kódovaná v UTF8.
  • Budou automaticky uploadovány i skladby v jiných audioformátech (WMA, FLAC), ale všechny budou zkonvertovány do MP3!
Je na vás, zda toto všechno chcete opravit už před uploadem, na svém harddisku, pomocí svého oblíbeného MP3 taggeru (já používám na Linuxu EasyTag), nebo až po uploadování, přímo v GM (tam přesněji vidíte, co děláte a jaké to má následky, ale webové rozhraní zase nemá takový komfort jako dedikovaná aplikace).

Pokud do svých adresářů s hudbou přidáte později nové skladby / adresáře, může se stát, že je Music Manager nezačne okamžitě uploadovat, případně uploadne jen malou část z nich. Toho se neděste a pár minut počkejte. Uploadne se časem všechno (Music Manager si může myslet, že s hudebními adresáři právě manipulujete, takže se vám do toho neplete a chvíli počká než to zkusí znovu).

Pokud následně (už po uploadu) měníte nebo mažete MP3 soubory na svém harddisku, tyto se vám neupdatují / nesmažou online na GM! Musíte je tam smazat rucně, pokud chcete.

Pokud stejně jako já nenávidíte Adobe Flash, v GM nastavení je možnost "Labs" a zde si můžete nastavit, aby vám hudba streamovala prostřednictvím HTML, nikoliv přes Flash applet.

No a od této chvíle máte přístup ke vší své hudbě (pokud máte méně než 20 000 skladeb) z libovolného počítače s internetovým browserem. A ze svého telefonu:

Pokud si chcete nainstalovat aplikaci Google Music do svého Android zařízení, musíte také provést menší trik, protože jako Čech tuto aplikaci na Google Play vůbec neuvidíte ve vyhledávání, a pokud zadáte její adresu ručně, nepůjde vám nainstalovat kvůli regionu. Je potřeba stáhnout si Google Music aplikaci jako APK soubor a nainstalovat si ho ručně, například odtud. Není to sice nejnovější verze, ale to nevadí, protože jakmile si ji ručně nainstalujete, můžete v prohlížeči (na PC, ne v telefonu) navštívit Google Play (konkrétně stránku https://play.google.com/store/apps/details?id=com.google.android.music) a na ní uvidíte, že aplikaci již máte v telefonu nainstalovanou. Pokud si ji (přes tuto stránku) nainstalujete znovu (což už můžete), pushne se vám okamžitě z Google Play do telefonu její nejnovější verze. (UPDATE: Některým lidem prý tento postup nefunguje a musejí i v této fázi být přihlášeni přes americkou proxy. Mně to ale opravdu funguje bez ní...)

Následně se vám v telefonu bude zcela automaticky a transparentně zrcadlit vše, co máte ve webovém rozhraní GM, včetně hodnocení skladeb, playlistů, "Recently Played" atd., a bude se to syncovat oběma směry. Screenshot z mého telefonu:


Čímž se dostáváme k tomu, proč jsem to celé podstoupil já.

Ve svém autě mám autorádio a v něm při jízdě poslouchám hudbu. Protože jsem již dávno příliš cool pro CD, měl jsem tu hudbu na paměťové kartě nebo flashce, na které jsem měl svůj speciální "Driving mix" (kde jsem měl kromě soundtracků i Ivana Mládka nebo Army of Lovers). Hnidopichy upozorňuji, že v autě mám reprosoustavu, u které nehraje roli, zda je audio v CD kvalitě nebo v MP3.

Problém byl v tom, že když jsem chtěl svou kolekci upravit nebo doplnit o nové skladby, znamenalo to donést SD kartu z auta domů, tam ji strčit do počítače, hrabat se v ní, zjišťovat co tam je a co tam není, a pak zase odnést zpět do auta.

S Google Music jsem vše vyřešil mnohem elegantněji. Prostě jsem si vytvořil v GM (přes webové rozhraní) playlist, nazvaný "Driving", a do něj jsem si přidal všechny skladby, které jsem si při jízdě chtěl pouštět. Dokonce jsem si vytvořil další playlist, "Sleep", pro případ, kdy potřebuji usnout někde mimo dosah svého domácího audiosystému.

V autě si pak v mobilu vyberete "Shuffle this playlist" a posloucháte. Audio se mi streamuje z telefonu přes Bluetooth přímo do rádia, takže mohu přeskakovat skladby v telefonu pomocí ovládácích tlačítek autorádia a na displeji rádia se mi správně ukazují názvy skladeb! Pokud nechcete investovat do autorádia s BT Audio Streamingem (pozor, to je něco jiného, než "autorádio propojitelné s BT handsfree"!), můžete telefon a autorádio propojit analogově, pomocí stereo minijacku.

Pravděpodobně máte dvě logické námitky:

1) Strašně to vybíjí baterku v telefonu! To je pravda. Já ale stejně mám při jízdě telefon vždy v autonabíječce, protože ho používám k navigaci. Můj Samsung Galaxy S3 zvládne bez nejmenších problémů současně Google Navigaci a Google Music s BT Streamingem, a ještě se přitom slušně rychle dobíjí.

2) Streamování hudby mi rychle vyčerpá datový FUP u mého mobilního operátora! To máte taky pravdu, ale krásně jsem to vyřešil pomocí jedné méně známe featury Androidí Google Music aplikace. Máte v ní totiž možnost zvolit si (v telefonu) u libovolného playlistu "Make available offline", a celý tento playlist se vám následně automaticky stáhne na vaši SD kartu (tedy může to být až 32 GB hudby)! To si samozřejmě provedete doma, nebo jinde, kde máte WiFi, a pro všechny případy si v mobilní aplikaci také nastavíte "Stream music only over WiFi", takže pak máte zaručeno, že se neuklepnete a nestáhnete si omylem pár (desítek) megabajtů přes 3G. Za zmínku stojí, že toto nastavení není jednorázové, ale platí nadále dynamicky pro celý zvolený playlist. To znamená, že pokud následně do takového playlistu přidáte další skladby, tyto se vám zcela automaticky do telefonu stáhnou, jakmile se připojíte k WiFi (pokud jste k němu zrovna připojeni, tak okamžitě)!

Celé to funguje tak hladce, že jsem dokonce dospěl do stádia, kdy je Google Music mým primárním skladem hudby a mám v něm všechno setříděno lépe, než doma na disku.

To s sebou přináší problém - jak dostat tu hezky setříděnou hudbu z Google Music zpět na harddisk?

Jde to relativně snadno, protože Music Manager vám umožní stáhnout si z GM na harddisk všechnu vaši hudbu. Bohužel si nemůžete vybírat konkrétní skladby, ale stáhne se vám vždy zcela všechno (pokud chcete stáhnout jen některé skladby, můžete to provést přes webové rozhraní, ale zde je možno stáhnout každou skladbu celkem pouze dvakrát!). Pokud stáhnete celou svou MP3 knihovnu (což můžete udělat kolikrát chcete), MP3 soubory se vám roztřídí do podadresářů podle schématu "interpret_skladby/jmeno_alba/skladba.mp3". To znamená, že pokud máte v jednom albu písničky tří interpretů, budou po downloadu rozházeny do tří podadresářů! Naštěstí není problém napsat si skriptík, který to podle MP3 tagů všechno zase setřídí tak, jak potřebujete. Já si ho napsal takhle, k dokonalosti má daleko, ale dělá pro mou hudební kolekci přesně to, co já potřebuju.

Takže takto setříděnou hudbu, staženou z GM, mám v adresáři "/sklad/audio/GoogleMusic/", a do adresáře "/sklad/audio/new" si kopíruji nově pořízenou hudbu. Můj domácí audiosystém (Squeezebox) pak indexuje celý adresář "/sklad/audio/" (který se nachází na síťovém RAID disku), takže mám v telefonu, v tabletu i v různých místnostech své domácnosti přístup k téže hudbě (nad postelí mám přimontováno toto a Squeezebox server mi běží na miniserveru, který se mi stará o internetovou bránu naší domácnosti). Kdybych časem dělal nějakou zásadnější editaci hudebních údajů v GM, stáhl bych si následně znovu celou kolekci z GM, setřídil svým skriptem, smazal podadresář "new" a pokračoval jako dříve.

A mám z toho takový příjemný hřejivý pocit, že tuhle část svého života mám vyřešenou k dokonalé spokojenosti...

15.9.12

Recenze: Hasta la Vista - 80%

(Na konci recenze je soutěž! Pozor změna: Premiéra, na kterou vyhrajete lístky, je ve čtvrtek 4. října.)

Tři belgičtí mladí kamarádi na tom nejsou zdravotně úplně nejlépe: První je téměř úplně ochrnutý od krku dolů, druhý téměř nevidí a třetí má tumor, ale neztrácí humor. Všichni tři jsou ještě panicové a rozhodnou se, že si zajedou do Španělska, do speciálního bezbariérového bordelu, zaměřeného na handicapované. Rodiče by je tam pravděpodobně nepustili, takže tajně utečou a vydají se na cestu na vlastní pěst, jen s tlustou řidičkou Claude, která moc neumí vlámsky (v Belgii to mají s jazyky ještě komplikovanější než v Československu).



I když hlavní hrdinové vypadají jako poměrně realističtí postižení (tj. ne supermodelové / nalíčení herci), film se nesnaží být nějakou hlubokou sondou do života nebo duševních rozpoložení těchto lidí, natož pak do jejich reálných problémů (narozdíl třeba od Nedotknutelných, kteří se o to snažili, až to bylo nechutné).

Hasta la Vista se odehrává v jakémsi "lepším světě", kdy postižené nechce nikdo okrást, přepadnout ani zneužít, jejich rodiče je víceméně chápou a nechají je dělat si, co chtějí,  mají na to dost peněz, a v bordelu pro postižené jsou krásnější slečny, než bývají v bordelech pro nepostižené (není to diskriminace)?

Film je především komedie a většina jeho humoru pramení z toho, že si hrdinové dělají legraci jeden z druhého a ze svých postižení. Dělají to velmi cool způsobem a jen velmi občas na ně dopadne celá tíha jejich osudu a zamává to s nimi... Další vedlejší dějové linie pak spočívají v tom, že jeden z nich se zamiluje do řidičky a tudíž se mu nechce do bordelu, a také z toho, jak se proměňuje vztah všech tří ke zmíněné řidičce. Zde je bohužel trochu problém s tím, že některé vtipy jsou založeny na jazykových problémech vlámština / francouzština, což se těžko překládá do českých titulků.


Další menší problém je v tom, že tento film, který by byl výbornou krátkou jednohubkou, má skoro dvě hodiny, což poněkud rozmělňuje jeho tempo. Dějové zvraty jsou totiž značně předvídatelné a kdyby bylo tempo trochu svižnější, vychutnal bych si je více.

Je cool tím, že jeho hrdinové jsou v první řadě normální současní mladí lidé (kteří například ani slovem neřeší, zda je návštěva bordelu morálně v pořádku a zda za to nepřijdou do pekla), a až ve druhé řadě o nějakých postiženích.

A protože invalidního sexu není nikdy dost, připravil jsem pro vás ve spolupráci s distributorem filmu SOUTĚŽ O DVA LÍSTKY NA PREMIÉRU (4. října v Praze v městské knihovně). Soutěže se zúčastníte tím, že na adresu fffilm.soutez@fuxoft.cz zašlete nějaký zajímavý audio-vizuálně-literární příspěvek o sexu postižených. Máte na to čas do 25. září a z jednoho e-mailu můžete poslat jen jeden příspěvek. Zajímavost vyhodnotím já. Všechny příspěvky, které budou o mně nebo mých psech, budou ze soutěže vyřazeny.

13.9.12

Recenze: Resident Evil: Odveta [Resident Evil: Retribution] - 50%

Především stručné "uvedení na pravou míru", co se týče traileru:



Žena s manželem a dcerou na začátku traileru není Alice. Je to nějaký její anonymní klon, žijící v nějaké simulaci, který nemá nic společného s dějem filmu.

Za druhé: V traileru Wesker říká: "We've taken over New York, Moscow, Tokyo". Ve filmu taková věta není, pro trailer je sestřižená ze dvou jiných vět (všimněte si nepřirozené intonace před "New York") a  nic takového se ve filmu nestane. Celý film se odehrává v podzemní laboratoři Umbrella Corporation.

V podzemní laboratoři Umbrella Corporation se nacházejí modely částí New Yorku, Moskvy a Tokia, ve kterých si zlouni simulují šíření biologických nákaz. Taky, jak lépe si simulovat šíření nákazy v Moskvě, než si postavit v podzemí kopii Rudého náměstí a osídlit ho zombíky v uniformách Sovětské armády, kteří jezdí na motorkách a střílejí přitom ze samopalů?

Viděl jsem všechny předchozí díly této filmové epopeje a hrál jsem většinu videoher Resident Evil. Poznal jsem, kdy se na plátně objevila Ada Wong, Leon Kennedy nebo Wesker (který je mimochodem obsazen nějakým výborným hercem, protože má ve filmu obličej úplně stejně umělohmotný jeho ve hrách). Přesto jsem dobrou polovinu filmu nechápal, co se vlastně děje, o co jde, a čeho se kdo snaží dosáhnout. (Prémiový bod tomu, kdo mi vysvětlí, proč se film jmenuje "Odveta" a kdo v něm provádí komu odvetu za co.)

Ve filmu se objeví několik herců, kteří zemřeli v předchozích dílech, a hrají zde jiné postavy. Ano, postavy, protože dva z nich mají v tomto filmu dvě různé role. Je to vysvětlováno klonováním, ale je to opravdu úplně jedno, stejně jako je jedno, že vpíchnutí parazitu Las Plagas do krve nezpůsobí vaši zombifikaci, nýbrž z vás udělá supermana, kterého ostatní zombíci chtějí sežrat. A tak dále, a tak podobně...


Film se mi zpočátku docela líbil, protože byl vizuálně docela atraktivní (začíná zpomalenou akční scénou POZPÁTKU) a díky svému totálně tripovému ději nenudil (protože jsem naprosto netušil, co bude za následujícími tajemnými dveřmi). Připadal jsem si trochu jako kdybych hrál Resident Evil přes noc, k ránu padal únavou a začínal mít mírné halucinace, ve kterých se mi nějaký bizarní nesmyslný snový svět mísí s elementy z Resident Evil.

Bohužel, zábavnost klesala, nuda narůstala, a v poslední třetině filmu jsem už měl co dělat, abych neusnul, přestože film byl stále velmi hlasitý a velmi psychopaticky stříhaný. Ale prostě už mi to bylo všechno úplně jedno a žádná další nakročená hrdinská póza ani zpomalená salta mě nedokázala vytrhnout z letargie.

Není to nejhorší filmový Residnet Evil, ale ani nejlepší. A pořád je to Resident Evil. Kdyby měl film 75 minut místo 95, pravděpodobně by mi připadal zábavnější.

P.S: V trailerech je naznačováno, že jde o "završení filmové ságy". To je bohapustá lež a film opět končí příslibem nějaké apokalyptické superřežby v příštím díle (který zatím vždy skončil nenaplněn).

12.9.12

11.9.12

Recenze: Země bez zákona [Lawless] - 70%

30. léta minulého století. Tři bratři Bondurantovi (Shia LaBeouf, Tom Hardy, Jason Clarke) si na americkém venkově celkem slušně žijí, pálí a prodávají ilegální kořalku jako všichni ostatní, a všechno je víceméně v pohodě. Pak přijedou zlí chlapíci z města, kteří chtějí, aby se prohibice pořádně dodržovala (rozuměj: Aby taky něco měli z jejího porušování), bratři Bondurantovi jim jako jediní nejdou na ruku, takže záhy "it gets personal", "the shit just got real" a podobně...



Dlouho jsem neviděl, aby se film s tak úžasnými herci a s tak schopným režisérem (John Hillcoat) musel potýkat s tak nezajímavým scénářem (Nick Cave, na motivy knihy, na motivy skutečných událostí).

Ne že by byl scénář vyloženě špatný, ale je pouze průměrný a tudíž výrazně horší než většina ostatních složek tohoto filmu.

Scénář se údajně velmi přesně drží skutečných událostí, ale ty jsou smontovány do dvouhodinového filmu způsobem, který má k realitě hodně daleko a je spíš výstavní skříní nejzákladnějších scenáristických pouček. A to ještě ne pro filmové scenáristy, ale pro autory videoher.

Samozřejmě nevím, jak přesně to historicky bylo, ale odmítám věřit tomu, že postavy příběhu vypadaly a jednaly přesně takhle. Když se poprvé objeví na plátně Guy Pearce, je to jako by měl na čele napsáno "Já jsem hrozná svině, celý film budu hrozná svině, ale naštěstí mě nakonec potká špatný konec. A možná jsem gay a stydím se za to." Když se poprvé objeví na plátně Gary Oldman, je to jako by měl na čele napsáno "Já vypadám jako hrozná svině, ale později se ukáže, že jsem fér chlap s hodným srdcem." Když se poprvé objeví Mia Wasikowska, jako kdyby měla na čele "Jsem nedostupný anděl, a když bude konečně setřen pel mé nevinnosti, bude z toho osudový průser." Od třetiny filmu je jasné, že Shia LaBeouf hraje nejmladšího bratra, který bude muset rychle dospět a udělá při tom strašnou unáhlenost... A tak dále, u naprosté většiny postav a naprosté většiny zvratů.

Jsou filmy, u kterých takový scénář není na závadu. U tohoto filmu to na závadu je, protože většina ostatních aspektů filmu pripomíná spíše drsné, syrové, nepředvídatelné, brutální gangsterky / westerny, a jeho zvraty jsou napsané tak, že by chtěly diváka šokovat a překvapovat, což se jim bohužel většinou nedaří.


Je to fakt veliká škoda, protože herecké výkony jsou většinou skvělé a postavy jsou díky tomu zajímavě prokreslené (s výjimkou dvou ženských hrdinek, které jsou tak triviálně napsané, že jsou spíše rekvizitami). Stejně tak jednotlivé režijní nápady jsou zhusta zajímavé. Dokonce i dialogy se občas blýsknou něčím chytrým / vtipným (Tom Hardy místo důležitých hlášek občas jen odfrkává, z čehož se stane slušný running joke).

Ale tyto slušné epizody nejsou slepeny dohromady do pořádného soudržného celku se zajímavě se vyvíjejícími postavami. Je to škoda, protože tenhle film by si to fakt zasloužil.

P.S: Slovem "scénář" myslím "děj hotového filmu", nikoliv nutně to, co napsal Nick Cave do word processoru a co mohlo být po něm ještě zásadně upravováno.

P.P.S: U filmu, odehrávajícího se v roce 1930, mě zarazilo, že někde na začátku v českých titulcích někdo mluvil o druhé světové válce. Bohužel jsem nestihl přesně zaregistrovat co to mělo znamenat nebo jestli jsem neměl halucinace...

10.9.12

Skladatelem snadno a rychle (Část 3): Rytmus a rekurze

Toto je třetí díl seriálu, jehož první dva díly si musíte přečíst a pochopit, pokud vám má tento díl dávat smysl!

V předchozích dvou dílech jsme se bavili o harmoniích, ale jen velmi letmo jsme se zmínili o tom, jak důležitý je rytmus, to znamená délky not a mezery mezi nimi.

Rytmus je opravdu důležitý. I když jeho manželka občas někoho zabije autem.



Hudba je v jistém smyslu rekurzivní nebo fraktálová. Tím mám na mysli, že skladba se skládá z motivů, motivy se skládají z taktů, takty se skládají z not, noty se skládají z kmitů a na všech těchto úrovních platí překvapivě podobné zákonitosti.

Na všech těchto úrovních musí existovat jistý řád a souznění, založené většinou na systému poloviny a dvojnásobku, a na všech těchto úrovních nacházíme rytmické opakování (ať jde o tóny melodie nebo o kmity tónu), které je občas ozvláštněno tím, že z toho rytmu na okamžik vypadneme, abychom se do něj za chvíli (za 10 sekund nebo za setinu sekundy) vrátili.

Zatím jsme probírali tento řád na nejnižší úrovni, v kmitání a souznění jednotlivých tónů.

Teď se podíváme o pár úrovní výše, na rytmus, vytvářený sériemi not. Přitom vám pravděpodobně začne docházet skutečnost, že spousta věcí v hudbě není "dobrá" nebo "špatná" a to, co je nebo není "kvalitní hudba" je opravdu strašně relativní.

Začněme od něčeho jednoduchého, co všichni znáte: Od oblíbených Ovčáků, čtveráků. Ignorujte teď na chvíli, jaké tóny se v tomto evegreenu hrají, a soutřeďme se pouze na jejich rytmus (na rytmus toho, kdy která nota začíná, nikoliv na jejich délky). Když si je zapíšeme do políček (která jsou podobná těm, ve kterých zapisujete melodie v piano rollu), dostaneme pro první sloku písničky tento rytmus (červená = začátek noty, šedá = ticho nebo doznívání noty):


Kdybych nebyl omezen šířkou obrazovky, zapsal bych to celé do jedné vodorovné lajny. Protože jsem byl omezen šířkou obrazovky, rozdělil jsem to na několik řádku a z nějakého důvodu mi přišlo nejlepší rozdělit to po osmi okénkách na řádek.

Jak vidíte z grafického znázornění, dává takové rozdělení dost zřejmý smysl, protože při takovémto rozdělení je skladba složena jen ze dvou různých rytmických motivů: První, druhý a pátý jsou shodné (motiv A), stejně tak třetí a čtvrtý (motiv B). A protože Ovčáci, čtveráci mají ještě druhou sloku ("To je lež jako věž" atd...), která je melodicky a rytmicky úplně stejná, struktura celé písničky je: AABBA-AABBA (pomlčkou jsem pro názornost rozdělil obě sloky).

To, čemu jsem v předchozím odstavci říkal "motiv", se ve skutečnosti jmenuje takt.

Takt je nejmenší jednotka skladby, která z rytmického a melodického hlediska dává smysl.

To je dost nekonkrétní definice. A je to tak správně, protože takt si mohou různí interpreti a skladatelé definovat pro stejnou skladbu rozdílně!

Takt má ještě jednu, trochu konkrétnější, definici: Když přesně na začátku taktu praštíte do bubnu nebo do basu (nebo do obojího), bude to k hrané skladbě dobře pasovat.

Pokud je to pro vás překvapivé zjištění, okamžitě si to sami vyzkoušejte. Zazpívejte si "Ovčáky" a na začátku každého řádku si tleskněte. Pak zkuste tleskat dvakrát rychleji (přičemž zpívat budete pořád stejně rychle). Pak čtyřikrát rychleji. Pořád to bude k sobě sedět. Jeden takt "Ovčáků, čtveráků" může mít osm políček, čtyři políčka nebo dvě políčka (nebo jedno jen šestnáct, ale to už zní dost divně).

Pokud se vám nedaří zpívat a tleskat, použijte svůj oblíbený hudební sekvencer a v něm si vše vyzkoušejte v Piano rollu. Místo tlesknutí použije buben nazvaný "Kick" nebo "Bass drum". (Pozor: Pokud opravdu zadáte melodii do políček Piano rollu přesně tak, jak je to nakresleno na mých obrázcích, Ovčáci vám budou hrát strašlivě rychle a musíte hodně zpomalit celkové tempo, aby to znělo nějak rozumně).

Ponechte bouchat buben v každém osmém políčku (tedy v 1., 9., 17., 25. atd. políčku skladby) a přidejte k němu bicí nástroj "Hi-Hat" nebo nějaký jiný slabší, méně výrazný bicí zvuk na každé druhé políčko (takže jich bude čtyřikrát víc než těch původních bubnů). Výsledek bude znít takto (pokud nezní, tak jste někde něco popletli):


Pokud jste někdy slyšeli metronom, jistě uznáte, že zní dost podobně jako tyto bicí. Tyto bicí nám definují rytmus celé skladby. Kick označuje začátek taktu. Hi-Hat označuje jednotlivé doby. Každý takt má čtyři doby. Jedna doba jsou dvě políčka. Jeden takt je osm políček.

Naprostá většina hudebníků při poslechu "Ovčáků čtveráků" okamžitě dojde k závěru, že "Ov - čá - ci" je jeden takt a má čtyři doby. Není to ale nijak objektivně dané a kdyby se někdo rozhodl, že každá doba má pouze jedno "políčko" z úvodního schematu, nebo že každý takt má pouze dvě doby místo čtyř, není to objektivní hudební chyba. Ovšem takový rytmus, který jsem zvolil já, je v tomto případě nejvhodnější, neboť prostě nejlépe vystihuje rytmický styl této skladby. Prostě to tak cítím. A tím se dostáváme k poměrně zásadnímu prubířskému kameni. Zkusme nyní opustit dvojnásobky a změnit bicí tak, aby jeden takt sestával ze tří dob, nikoliv ze čtyř (přičemž délka jedné doby i rychlost skladby zůstanou stejné). Výsledek zní takto:


To zní velmi divně. Nebo snad ne? Odvážil bych napsat, že pokud vám na tomto rytmu u této skladby nepřipadá nic divného, pak bohužel NIKDY V ŽIVOTĚ NEBUDETE SKLÁDAT HUDBU, protože prostě nemáte základní smysl pro rytmus, a ten se naučit nedá. Sorry.
  • Pokud máte u skladby uvedeno číselné tempo, toto číslo udává, kolik dob připadne na jednu minutu. Například tempo "130" znamená, že za minutu má skladba 130 dob, tzn. 130 úderů do Hi-Hatu. Tempo 65 je pak logicky dvakrát pomalejší. Stejně tak ovšem můžeme skladbu dvakrát zpomalit tím, že tempo necháme stejné, ale jednu dobu prodloužíme na dvojnásobek. V klasickém notovém zápisu můžeme stejnou skladbu zapsat mnoha různými způsoby. Bude to stále záznam stejné skladby, a přesto ji každý hudebník zahraje trochu jinak, protože klasický notový záznam nezaznamenává všechny nuance hudby.
Větší polovina existující euroamerické hudby je na čtyři doby nebo nějaké násobky / poloviny téhož. To znamená, že takt má většinou čtyři nebo osm dob a základní hudební fráze mají dva, čtyři nebo osm taktů. Přitom každá doba se ještě dále může dělit na své poloviny, čtvrtiny, a tak dále. (Rozhodně mohou být i kratší tóny, než je jedna doba.)

Menší polovina existující hudby pak pracuje s třemi dobami. Klasickým příkladem jsou například valčíky, na které si můžete rytmizovat "Um ca ca, um ca ca, um ca ca, um ca ca.." (všimněte si, že basová nota zazní každou třetí dobu).

Ale existují i složitější rytmické kombinace: Například Takt se čtyřmi dobami, z nichž každá se dělí na tři třetiny. Nebo takt se třemi dobami, z nichž každá se dělí na dvě poloviny. S pomocí těchto kombinací dvojnásobků a trojnásobků zaznamenáte 99 procent existující hudby (spadá mezi ně například i takt se šesti dobami nebo s devíti dobami, protože 2 x 3 = 6 a 3 x 3 = 9).

Jen tak pro zajímavost zmíním pár soundtrackových příkladů z toho zbývajícího jednoho procenta: Na pět dob je slavný motiv ze seriálu "Mission: Impossible" od Lalo Schifrina:

 

A protože na pět dob se opravdu blbě tancuje a mládeži se to špatně brouká, v celovečerních M:I filmech je tento motiv často remixován na čtyři doby.

Co se týče rytmu na sedm dob, tam bychom museli lovit už hodně dlouho. Napadá mě snad jen následující motiv z Hvězdného prachu.

   

V tomto případě jde především o hudební vtípek skladatele Ilana Eshkeriho (v listopadu ho budete moci vidět v Praze), protože tento sedmidobý motiv patří zlému princi Septimovi (a je to sedmá skladba na soundtracku). Nenechte se zmást tím, že tam občas uslyšíte takt s jiným počtem dob - většina první poloviny skladby je skutečně v rytmu sedmi osmin. A není nic neobvyklého na tom, že se ve skladbě na chvíli délka taktu změní (obzvlášť u současné nepopulární hudby).

Tím nechci říct, že by se sedmiosminové a podobně bizarní takty ve filmové hudbě nepoužívaly. V oblibě je měl například Jerry Goldsmith ve svých akčních skladbách (ukázka z Total Recallu), ale málokdy je uslyšíme jako zapamatovatelný motiv s melodií. Protože je o dost složitější si je zapamatovat / zabroukat, neboť na ně naše uši / mozky nejsou zvyklé. Zato se hodí k tomu, když vás na Marsu honí mutanti.

Když už jsme u Total Recallu, Poslechněte si úvodní melodii a pokuste se odposlechnout, jak byste rytmicky zaznamenali to nejvýraznější "plácání", které se tam celou dobu opakuje stále dokola (ostatní rytmy a melodii ignorujte).

Zde je řešení, ve kterém vidíte rytmus této skladby. Pokud si řekneme, že Total Recall je na čtyři doby, pak se v jeho rytmu opakují stále dokola následující čtyři takty (tzn. na tomto obrázku jsou celkem jen čtyři takty [nikoliv dvanáct], ovšem pro tři různé nástroje, hrající současně):
Než se skladba rozjede do tohoto rytmu, začíná čtyřmi takty, kde je jen samotné práskání, a pak dalšími čtyřmi takty, kde přibude bas, ale chybí mu dvě doby (třetí doby v prvním a druhém taktu). Teprve od devátého taktu zní to, co zde vidíte namalováno, včetně pulsující elektroniky na každou dobu. A zní to pak (jako doprovod hlavní melodie) několik desítek následujících sekund. Tady jsem totéž nahrál ve FL Studiu:


Nějak tomu chybí šťáva, že? Je to jednak tím, že jsem vynechal vysoký dlouhý tón, který od počátku zní nad tímto rytmem, ale především tím, že jsem si nepohrál s instrumentací.

Udělám malou úpravu, spočívající v tom, že k "práskání" přidám ještě jednu jinou ránu (hrající v přesně stejném rytmu) a že celé skladbě přidám ozvěnu, jako kdyby zněla v koncertním sále (v hudebních programech se jí říká "Reverb"). Žádné další změny jsem neudělal, a přesto výsledek zní podstatně lépe:



A to jsme se ještě vůbec nezačali věnovat melodii.

Samozřejmě to má stále velmi daleko k Londýnskému symfonickému orchestru, ale dokazuje to jednu zásadní věc: Instrumentace a mix jsou skoro stejně důležité jako skládání, a přitom nemusí jít o nic komplikovaného. Místo rány na bicí použijete ránu na několik bicí současně (analogicky místo jednoho tónu použijete tentýž tón na více nástrojích současně nebo v různých oktávách současně). A přidáte filtry, které upravují znění zvuku. (Při napodobování velkého orchestru je bezpodmínečně nutný Reverb.)

Tady vidíte, jak důležitý je v hudbě rytmus a jak je skladba unikátní svým "feelingem" a poznáme ji, aniž bychom vůbec hráli její melodii.

Problematiku rytmů jsme zatím jen nakousli. Problematice skládání bicích linek jsou věnovány celé knihy (jen bicích linek, ne basů a melodií), a zatím jsme se vůbec nezmínili o různé dynamice tónů - když hrajeme například jeden tón pravidelně každých 200 milisekund, ještě nám to neříká nic o tom, zda každý tón opravdu trvá celých 200 milisekund, nebo pouze 130 milisekund a po něm je 70 milisekund ticho. Jestli ten tón má konstantní hlasitost, nebo ta hlasitost od začátku tónu klesá. Nebo stoupá. Nebo osciluje...

V tom je také obrovský prostor pro experimentování a prolíná se zde dynamika s rytmem - obzvlášť v dnešní době elektronické hudby, kdy můžeme jakýkoliv nástroj donutit k tomu, aby hrál způsobem, který je v realitě fyzikálně nemožný (například klavír, jehož tón se po svém rozeznění zesiluje).

Naštěstí jste už nyní ve stádiu, kdy základy máte z prvních dvou dílů a všechny další věci se můžete dozvídat (nebo objevovat) napřeskáčku, po menších izolovaných dávkách.

Tak zase třeba příště...

9.9.12

Jeníček a Mařenka: The Armageddon

Konečně solidní normální pohádka pro normální děti.



From Tommy Wirkola, director of Død snø...

V lednu 2013 v kinech.

8.9.12

Recenze: The Words - 90%

A bum, další nečekaný úžasný film úplně odnikud, od dvou neznámých debutujících režisérů! Tentokrát jde o sílu psaného slova, lidskou čest, smysl života a takové věci...



Takže: Bradley Cooper a Zoe Saldanavoá se mají rádi a žijí spolu. Cooper je snaživý spisovatel, kterého nikdo nechce vydat. Na svatební cestě v Paříži objeví ve vetešnictví starou aktovku a v ní starý rukopis románu, který mu přijde úžasný. Ze zoufalství (a shoudou náhod) ho začne vydávat za svůj a má s ním okamžitý obrovský úspěch. Pak se ale objeví vetchý Jeremy Irons, který je pravým autorem románu, a začne Cooperovi vyprávět, jak k tomu došlo, že román vznikl (těsně po válce, v Paříži) a že se ztratil. To celé zatím nezní nijak komplikovaně, ale asi vás zaujme, že všechno, co jsem do této chvíle popsal, je ve skutečnosti děj jiné knihy, kterou předčítá úspěšný spisovatel Dennis Quaid v zaplněném sále dychtivým divákům a dychtivému děvčeti, které s ním evidentně chce spát (Olivia Wildeová). To není spoiler, to víme od první minuty filmu.

Většina příběhu se odehrává ve světě Coopera a odsud si občas odskakujeme o úroveň níže, (jednak do Ironsových vzpomínek a jednak do děje jeho románu), nebo o úroveň výše, ke Quaidovu předčítání a svůdné Wildeové.

Vzhledem k tomu, že Quaidovi je věnováno jen miminum času, snadno během filmu zapomeneme, že se vlastně nedíváme na hrdiny filmu, ale na to, co hrdina filmu předčítá ze svého románu o smyšlených hrdinech. Vždy když se přeneseme zpět na "nejvyšší úroveň" (tzn. na Quaida), musíme trochu "rekalibrovat", co jsme dosud viděli a jak to máme chápat. Všechny "nižší úrovně" jsou totiž natočeny a vyprávěny tak trochu (ale opravdu jenom trochu) kýčovitě a červenoknihovně, s trochu přehnanými emocemi (Ironsův staroušek je typický "osudový pohádkový dědeček"), trochu přebarvenými záběry, krásně to vypadá a je to doprovázeno velmi uhrančivou hudbou od kohosi neznámého, kdo zdařile imituje Michaela Nymana (ve filmu nejsou songy podobné tomu, který zní v traileru). Prostě se na to moc hezky dívá a moc hezky se to poslouchá.

A když to začne být trochu fádní, je nám vždy připomenuto, že se vlastně nedíváme na příběh, ale na výplod fantazie někoho, kdo žije svůj vlastní příběh "o úroveň výš", a my se můžeme zamyslet, co z toho vyplývá.


Nemyslete si na základě mého popisu, že se jedná o něco jako Inception nebo Fontánu. Prolínání jednotlivých rovin je velmi jasně definované a v každém okamžiku velmi přesně víme, čí vyprávění zrovna sledujeme.

Snažil jsem se samozřejmě předem odhalit, k čemu to všechno směřuje a jak by se to mohlo všechno provázat s Quaidem. Uvažoval jsem snad o všech možnostech, včetně mimozemšťanů a virtuální reality. Ale tento film není sci-fi a i když má něco jako závěrečnou pointu, není to nic, u čeho byste se plácli do hlavy a řekli si "Aha, tak takhle to bylo, teď to do sebe konečně všechno zapadlo, to jsem byl ale nedovtipa!" Přesto mi ale sedla k tomuto filmu velmi dobře a ponechala prostor pro příjemné zamyšlení.

I když by se dal tento film označit za art, je to ten druh artu, který mám rád. Je to řemeslně náročné a výpravné dílo, dokonale technicky zvládnuté, které vypráví nějaký příběh, který je sám o sobě zajímavý tím, o co v něm jde a jak je to natočeno. A jako bonus k tomu je v něm jistý přesah, který zaměstná vaše emocionální i mozkové podvěsky a můžete se snažit interpretovat, co přesně která drobnost znamenala.

Svým stylem a atmosférou mi film The Words dost připomínal Wrightovo Pokání. Velmi doporučuji jeho návštěvu s drahou polovičkou, a to nejen kvůli Cooperovi a osudové romantice.

P.S: Pokud dobře znáte život a dílo Ernesta Hemingwaye, tak to vypadá, že film skrývá ještě další, složitější interpretační rovinu. Ale to jsem se dozvěděl až ex post a nepřipadá mi, že bych tím o cokoliv přišel.

6.9.12

Recenze: Je to jen vítr [Csak a szél] - 60%

Maďarský film, volně inspirovaný sérií organizovaných vražedných útoků na zdejší Romy v nedávných letech.



Je nutno ocenit trailer, který chytrým sestříhámím navozuje dojem, že film má nějakou zápletku, a že se v něm děje podstatně víc, než se v něm děje.

Ve skutečnosti se v něm neděje 80 minut nic, pak se minutu něco děje (SPOILER: Nebyl to vítr), a pak je pět minut epilog.

A není to chyba nebo neschopnost filmařů. Film je záměrně natočen tak, že se v něm naprostou většinu téměř nic neděje. 80 minut sledujeme záběry ze života jedné cikánské rodiny (dvě děti, matka, dědeček) a jejich sousedů. Jsou to záběry natočeny zajímavě artistně, s rozechvělou kamerou, zapadajícím sluncem, velkými detaily a podobnými věcmi, které známe z jiných artfilmů. A s ucházejícími hereckými výkony.

Problém je v tom, že sledujeme Cikány, kteří jsou víceméně přizpůsobiví, plus mínus chodí do školy a do práce, kradou jen občas a málo, nikdo je moc nešikanuje, jen tak si žijí, a jejich život tudíž není moc zajímavý v kladném ani záporném smyslu. V kombinaci se záměrně pomalým tempem celého filmu (dlouhé minuty sledujeme jen to, že někdo někam pomalu jde) je to dost smrtící.


Občas se objeví náznaky něčeho zajímavějšího: Například to, že syn se obává útoku vrahů a připravuje si v lese "bunkr", kam chce v případě nebezpečí celou rodinu schovat. Nebo krátký rozhovor dvou policistů o tom, kdo a proč ty vraždy provádí a jestli je úplně morální pořádat organizované masové vraždy. Těchto scén je ale ve filmu méně než deset minut celkem, a rozhodně neposkytují dostatek námětu k přemýšlení a uvažování na 70 zbývajících minut. A audiovizuální aspekty filmu, byť nejsou nezajímavé, nejsou dostatečně zajímavé na to, abychom se jimi těch 70 minut vydrželi kochat.

Chápu, že tvůrci to zřejmě chtěli natočit přesně takhle, ale mně to z výše uvedených důvodů nestačí. Zhlédnutím tohoto filmu jsem se nic nového nedozvěděl, na nic jsem si neutvořil nový názor a nedostal jsem se do žádných zajímavých duševních rozpoložení. Mnohem intenzivněji by na mě zafungoval, kdybych viděl pouze jeho posledních 10 minut.

P.S: Včera večer jsem v parku v Vysočanech potkal skupinku asi deseti pubertálních Cikánů, kteří se dobře bavili, hajlovali a křičeli "Sieg Heil". Že by netradiční virální kampaň na tento film?

5.9.12

Recenze: Druhá šance [Hope Springs] - 90%

Meryl Streepová a Tommy Lee Jones se vzali před více než třiceti lety. Jejich děti dávno odrostly, založily rodiny a odstěhovaly se, a oni dva žijí dál spolu, v příliš velkém domě v zaběhané rutině. Nejsou si nevěrní, ani na to nemyslí, ale zatímco Jones je s tím smířen a nechce nic měnit, Streepová má zásadní problém přinejmenším s tím, že s ní její manžel několik let neměl sex (což je ale jen vrcholek ledovce). Takže za své peníze pro ně oba koupí intenzivní několikadenní kurz manželských vztahů u experta (Steve Carell) v dalekém rybářském městečku a tam se s brblajícím Jonesem vydává. Podaří se jim vzkřísit jiskru?



Trailer doporučuji ignorovat. Přestože ve filmu Jones vypráví své erotické fantazie a přestože si Streepová cvičí orální sex na banánu, film se nedá dost dobře označit za komedii, natož za "rozvernou komedii" nebo "sexy komedii".

Děj se nevyvine žádným "vděčným komediálním směrem" nedojde k tomu, že se Carell zamiluje do Streepové. Nedojde k tomu, že v městečku (nazvaném "Great Hope Springs", odtud dvojznačný původní název) náhodou je na dovolené Jonesova láska z mládí. Nic takového. Většina filmu je o tom, jak spolu tři hlavní hrdinové v různých kombinacích mluví. Carell celý film neřekne a neudělá nic, co by se dalo označit slovem "vtip". Streepová a Jones neudělají celý film více vtipů, než vidíte v traileru.

Znovu opakuji: Neklasifikoval bych tento film jako "komedii". Ale je to strašlivě příjemný film, přestože v něm vidíme několik pokusů o erotiku Jonese a Streepové, (které nemají být vtipné).

Režíroval ho David Frankel, který natočil Ďábel nosí Pradu a Marley a já, kteréžto oba filmy pro mě byly příjemným překvapením. Nejinak je tomu tentokrát a já si musím Davida Frankela zapsat do deníčku a sehnat si jeho předposlední film, který u nás nešel a dodnes jsem netušil, že existuje.

Ale zpět k Druhé šanci. Nebylo při ní moc okamžiků, kdy bych se nahlas zasmál. Ale zato jsem se téměř nepřetržitě, od začátku do konce usmíval, radostí z toho, jak úžasně je film vymyšlený a jak úžasně bezchybně všichni hrají (co dokáží . Nabízí se srovnání s gerontologickými romancemi Jamese L. Brookse a Nancy Meyersové. Ale zatímco v těch byla každá scéna podřízena tomu, aby dospěla k nějaké vtipné pointě (penis Aleca Baldwina!) nebo poučení, Druhá šance má mnohem náročnější cíl: Předvést nám reálný život a reálná rozpoložení dvou normálních lidí, jakých je na světě spousta, a pravděpodobně většina z vás nějaké podobné zná.

Jejich osudy jsou ve filmu jen velmi mírně "zhuštěny" a velmi mírně "dopilovány", aby měly trochu lepší dramatičtější švih než skutečný život. Ale téměř neustále, od začátku do konce, hrdinové nedělají věci, které "jsou filmově vděčné", nýbrž věci, které dělají skuteční lidé v podobných situacích, ale většinou se o tom stydí mluvit. Připadal jsem si téměř voyeursky, když jsem do jejich životů nahlížel a těšil jsem se, jaký další zvrat mě čeká - a mnohokrát to byly zcela nečekané zvraty ze zcela nečekanými rozuzleními, aniž by se tvůrci uchylovali k nečekaně se zjevivším ufonům nebo čemukoliv podobnému.


V průběhu filmu je nám postupně odhaleno, že Jones je na tom se svými frustracemi vlastně dost špatně a potřeboval by možná ještě intenzivnější pomoc, než manželskou poradnu. Přesto si film stále drží svou unikátní atmosféru, která nám jaho životní drama přibližuje odlehčeným způsobem, aniž by skluzávala k nějaké prvoplánovité řachandě. Ke konci jsem se obával, jak to proboha chtějí uzavřít, mít nějakou pointu, a přitom se vyhnout hollywoodskému zjednodušování, kterému se vyhýbali celý film... A podařila se jim i ta pointa!

Takže ještě jedno varování: Tento film je opravdu celý o tom, jak si dva staří a veskrze průměrní lidé povídají v přímořském městě (jehož pláže jsou poměrně hnusně zabachněné a počasí je neromanticky sychravé) o svých partnerských problémech, především spolu, a občas s někým třetím. Přesto je to jeden z nejromantičtějších filmů, jaké jsem v posledních letech viděl. Vlastně si nevzpomínám na nic podobně vydařeného od Marley a já.

Před pár dny jsem byl nadšeny z blboučkého tanečního filmu pro teenagery, a teď tohle? Co to znamená? A proč něco takového neumíme natočit u nás?

Což mi připomíná, že asi půjdu za své peníze na Svatou čtveřici, která neměla projekci pro novináře. Držte mi palce...

4.9.12

Recenze: Ve stínu - 60%

Rok 1953, Československo. Měnová reforma se rozhodně nechystá a kapitán Hakl z kriminálky (Ivan Trojan) vyšetřuje rutinní zločin. Záhy se ale ukáže, že tato zdánlivě triviální vloupačka je čímsi složitějším (mimo jiné i proto, že pachatel, který se k ní doznal, ji nemohl provést) a jen malou součástí většího spiknutí, které se dotkne i kapitánova nejsoukromějšího života. Případ totiž nevybíravě přebírá StB pod vedením kriminálního experta Zenkeho z NDR (německý herec Sebastian Koch).



U tohoto zajímavého filmu Davida Ondříčka (prvního od šest let starého Grandhotelu) bych se nejdříve zastavil u jeho technické a řemeslné stránky, protože o té se mi bude psát nejsnáze.

Věrně ztvárnit 50. léta není žádná legrace, ale tomuto filmu se to povedlo na české poměry až překvapivě dobře. Nevím, nakolik je to velkým rozpočtem (jde o koprodukci s Polskem a Německem) a nakolik nápaditostí tvůrců, ale výprava a kulisy vypadají naprosto lahůdkově a záběry staré Prahy (například probouzející se Václavské náměstí) i drobností v interiérech (například tapety v koupelně) působí místy až magicky. Naposled jsem byl z vizuální stránky českého filmu podobně nadšený při Třech sezónách v pekle nebo Poutech.

Z vizuálního hlediska fungují i scény, kde se vyskytují živí lidé, kteří se někam depresivně koukají, připalují si cigarety a zadumaně postávají v dešti. To vše je přinejmenším OK a ze začátku jsem byl docela hodně nadšený a nadržený, jak se tento český film noir bude dál vyvíjet. Navíc jsem se hned na začátku dočkal polonahého zpoceného Norberta Lichého, což je nejlepší začátek, jaký si můžete přát. (Za zmínku ale stojí fakt, že někteří slavní a skvělí herci - Babčáková, Krobot - jsou ve filmu doslova jen pár desítek sekund).

Bohužel, během následujících desítek minut, kdy jsem nepřetržitě čekal "až už to pořádně začne", moje nadšení soustavně klesalo, až jsem si po 60 minutách filmu uvědomil, že se to nijak pořádně nerozjelo a asi už nerozjede.

Což si žádá podrobnější vysvětlení.

Film má dvě základní roviny: Haklovo kriminální pátrání (které mu sabotuje StB) a Haklovo osobní drama. Velmi záhy vyjde najevo (a není to tudíž spoiler), že StB využila řadové zlodějíčky k plánované provokaci, jejímž cílem je očernit židovskou komunitu a svalit na ni vinu za loupeže a další zločiny, které nespáchala. To vše při exemplárním soudním procesu s pěti židy, vysílaném přímým přenosem v rozhlase. Velmi brzy se také ukáže, že pokud bude Hakl v pátrání po skutečných vinících pokračovat, pak uškodí sobě, ale pravděpodobně i své manželce a malému synovi. Přesto Hakl v pátrání pokračuje, z důvodu vyššího principu mravního.

Proti tomuto námětu nemám nejmenší námitky a může z něj vzniknout úžasný film několika možnými způsoby, obzvlášť když tvůrci mají k dispozici kvalitní herce a dostatek prostředků (což měli).


Bohužel, rovina "osobní drama" je příliš nevýrazná a rovina "detektivka" je nezajímavá až nesmyslná. Začněme od té detektivky:

Pokud se podíváme na celou kriminální zápletku z hlediska StB, která složitou akci připravovala, pak je nesmyslně překombinovaná, s mnoha slabými a rizikovými místy, jako kdyby ji plánoval Dr. Evil z Austina Powerse. StB je nám jednak líčena jako všemocná organizace, která si může dělat naprosto cokoliv (například nechat nevhodnou svědkyni zcela fyzicky zmizet, beze stop a bez podezření, prostě ji vymazat z existence). Falešně obvinění "pachatelé" jsou donuceni, aby u soudu přiznali svou vinu. Jaký důvod tedy má, že vůbec StB nutila nějaké řadové zlodějíčky provádět drobné krádeže, a tyto pak složitě sváděla na židovskou obec, přičemž hrozilo mnoho způsobů, jak se to celé mohlo provalit? Proč prostě pár židů nesebrat, nezmlátit, a nedonutit k přiznání k nějakému smyšlenému činu (což udělala StB tak jako tak)? Proč vůbec ty činy provádět? A proč neodbytně pátrajícího Hakla prostě fyzicky nezlikvidovat a nehodit to na některého ze zlodějíčků, což by bylo mnohem méně riskantní, než to, co StB dělá?

Ještě podivnější je pak celá závěrečná kriminální pointa filmu, o které bohužel nemohu psát bez spoilerů, takže případně přeskočte následující odstavec:

SPOILER! Celé šarádě šéfuje major Zenke z NDR, který byl původně nacista, na konci války byl zajat, osm let vězněn v gulagu na Sibiři a pak z něj Sověti najednou udělali vysoce postaveného policistu v NDR (??), který dostal za úkol zinscenovat šarádu v Československu. Pokud se mu to povede, dostane povolení vrátit se do Spolkového Německa, kde na něj čeká manželka a dítě. Připadalo mi velmi postavené na hlavu, že by Sověti pověřili něčím tak riskantním někoho, kdo je evidentně nemá rád, a kdo by je mohl v průběhu této tajné akce asi tak tisíci různými způsoby snadno zdiskreditovat, a to klidně až poté, co se vymaní z jejich moci (tzn. v Bonnu). A co čert nechtěl, Zenke nakonec přesně toto udělá (hne se v něm svědomí a odjede do Bonnu s nábojnicí od Hakla, která dokazuje, že při jednom z přepadení střílel člen StB). Ještě desetkrát divnější ale je, že když se o tom čeští a ruští komunisté dozví, strašlivě se vyděsí a ZRUŠÍ CELÝ MONSTRPROCES. Jakou to má logiku? Proč se bát někoho, kdo je pro celý národ zlý emigrant a bývalý nacista, a tvrdí, že má nábojnici, která dokazuje, že někde někdo střílel (což nemůže sám nijak objektivně dokázat, je to jen jeho tvrzení)? Zdiskreditovat takovéto ničím nepodložené tvrzení zhrzeného emigranta přece musí být naprostá brnkačka...

KONEC SPOILERU

Samozřejmě nevím, jak přesně fungovaly politicko - kriminální čachry na počátku 50. let. Neví to ale většina dnešních diváků (obzvlášť pokud tvůrci svůj film "míří na mladé diváky a inspirovali se především filmy Psycho, Blade Runner a Seven", konec autentického LOL citátu). Většina dnešních mladých diváků si není jistá, jestli v roce 1953 u nás provozovali teror komunisti, nacisti nebo židi, natož aby chápali, co znamenala měnová reforma a proč je Bonn nějaké jiné Německo, než Berlín (přitom nic z toho není ve filmu ani náznakem vysvětleno). Pokud ty z mého pohledu nesmyslné zápletky měly v tehdejší době smysl (což teoreticky je možné), je chybou filmařů, že nám ten smysl dostatečně jasně nevysvětlili a že nám u mnoha postav není jasné, jak moc riskují a co si mohou dovolit.

Ale obávám se, že šlo spíš o neobratnost tvůrců a zmatek při "kompilování" scénáře (je dílem tří autorů), kdy některé zvraty opravdu velmi skřípou a jsou nepříjemně polopatistické. Například: Potřebujeme, aby X nějak zjistil, že Y je bývalý esesák. No tak třeba půjde náhodou kolem jeho okna, Y zrovna náhodou bude nahý vzpažovat a X náhodou uvidí, že má v podpaží náhodou vytetováno "SS". Takže je buď esesák, nebo super smooth.

Rovina emocionálně dramatická funguje o něco lépe, především díky hercům, kteří se velmi snaží a mají charisma. Hakl ví, že to s ním špatně dopadne, je připraven přijmout to se vztyčenou hlavou a vysvětluje synkovi, že je potřeba s hydrou bojovat i když je neporazitelná, protože se tím možná trochu oslabí a časem ji někdo třeba porazí - "možná zrovna ty". Manželka by chtěla vědět, co se vlastně děje, ale Hakl jí radši nechává v nejistotě, protože si myslí, že jí tím lépe ochrání. To všechno funguje.

Pokud by tato rovina byla těžištěm filmu, líbil by se mi pravděpodobně mnohem víc. Bohužel, těžištěm filmu je rovina kriminální, která moc nefunguje (z důvodů popisovaných výše), a ono osobní lidské drama přijde ke slovu jen v občasných chvilkách v průběhu děje, a pak v závěru, který má být symbolicky osudově překvapivý, někdo dlouhé sekundy dojatě na něco kouká a my máme být napjati, na co že se to vlastně kouká a co je na tom tak osudového. Bohužel jsem ale přesně věděl, na co a proč kouká, a to nejen od první sekundy koukání, ale už o dvacet minut dříve, kdy někdo prohodil nějakou banální větu, která z hlediska děje byla úplně zbytečná, pokud vám nedošlo, že je tam pouze proto, aby měl jakous takous logiku ten osudový dojemný záběr na konci (ha, tentokrát to šlo bez spoileru).

Ve stínu je film, který se snaží o záslužnou věc a který k tomu měl nakročeno lépe, než většina českých filmů. Bohužel, při všech těch logistických monstrproblémech (obdivuji producenty i produkční!) se dost výrazně pozapomnělo na to, jak je důležité vytěžit z námětu jeho potenciál a přetavit ho ve fungující scénář. To pak nedokáží napravit ani dobří herci, ani vysoký rozpočet.