30.10.13

Recenze: Enderova hra [Ender's Game] - 80%

50 let po invazi zlých broukovitých mimozemšťanů, "termiťanů". Lidstvo přežilo, ale připravuje se na další útok. Svou naději vkládá do talentovaných teenagerů, kteří přemýšlejí rychleji než dospělí, a proto je pravděpodobnější, že se z nich podaří vycvičit dokonalé vojáky, kteří svou strategií a brutalitou termiťany porazí.

Andrew Ender Wiggin (Asa Butterfield z Huga a jeho velkého objevu) se z nich zdá být nejtalentovanější - aspoň si to myslí plukovník Hyrum Graff (Harrison Ford), který osobně dohlíží na to, aby Endera fyzicky i psychicky přetvořil co nejdříve k obrazu svému - protože další, mnohem větší invaze je na spadnutí.


(Je zajímavé, že trailer obsahuje megaspoiler, který ale pravděpodobně pochopí jen ti, kteří četli předlohu, tudíž jim nebude vadit. Chytré!)

Film Gavina Hooda (předposlední Wolverine) vznikl podle první knihy slavné sci-fi literární série, kterou jsem četl kdysi hodně, hodně dávno, a byl jsem přesvědčen, že je nezfilmovatelná. Což se bohužel potvrdilo.

Ale popořádku...

Pokud jste knihu nečetli, nesmíte očekávat něco jako Star Wars. Bitev s mimozemšťany je ve filmu velmi málo a pokud probíhá nějaká akce, odehrává se především v bojovém simulátoru: Buď v sále, kde po sobě děcka střílí v beztížném stavu (jakýsi "laser game" budoucnosti), nebo ve 3D projektoru, kde bojují se svou virtuální flotilou proti virtuální flotile termiťanů. Velká část filmu je ale o tom, že si spolu lidé povídají a dělají si navzájem ošklivé věci.

Svět "Enderovy hry" je značně podobný světu Heinleinovy "Hvězdné pěchoty": Polototalitní společnost, ve které je problém, pokud chcete mít víc jak dvě děti, a ve které vám to dítě mohou de facto sebrat, aby z něj udělali vojáka. Na rozdíl od filmové verze Hvězdné pěchoty ovšem ve filmové verzi Enderovy hry není téměř žádný humor, nebo dokonce ironie. Vše je podáváno smrtelně vážně, děcka proti sobě kují pikle (včetně několika fyzických napadení) a dospělí je v tom lišácky podporují, aby se ukázalo, kdo je "velitelský materiál". Celé je to tak trochu zrůdné a rozhodně to má velmi daleko k tomu, co si normálně představíme pod slovy "hollywoodský blockbuster". (Nabízí se také zajímavá otázka, nakolik zvrácená je ústřední myšlenka "Enderovy hry" a proč je kniha doporučenou četbou v americké armádě, ale to jsou otázky týkající se knihy, nikoliv filmu.)

To všechno ovšem nemyslím jako kritiku! Jen upozorňuji na to, jak velké sousto si tvůrci ukousli a jak strašlivě to mohlo dopadnout, kdyby se to nepovedlo.

Naštěstí se to docela povedlo a je vidět, že všichni zúčastnění přistupovali ke zdrojové látce s velkou úctou a natočili něco velmi inteligentního. Je nezbytné vyzdvihnout také herecké výkony většiny teenagerů, jejichž vzájemné interakce mají hloubku a působivost o několik řádů lepší, než třeba filmové Hunger Games, neřku-li Hostitel nebo Mortal Instruments! (Dospělí jsou adekvátní, jen důchodce Ford občas působí dojmem - nevím, zda záměrným - jako by už nedokázal udržet myšlenku a moč.)

Přes všechnu tu snahu se ale tvůrcům nepodařilo vypořádat s problémem, jak tlustou knihu s nejméně tuctem hlavních postav, odehrávající se během mnoha let, přetransformovat ve 110minutový film, který se odehraje během několika měsíců. Museli dělat kompromisy a ty kompromisy se nebudou zamlouvat ani fanouškům knihy, ani "nepoznamenaným divákům".

Scénář (jehož autorem je režisér) se sice velmi snaží uchovat ve filmu hlavní myšlenky knihy, ale dělá to za cenu velmi zásadních změn v ději, takže jsem v kině musel poslouchat, jak se fanoušci knihy každou chvíli ironicky uchechtávají v místech, ve kterých mi nic k uchechtávání nepřipadalo.

Ale i ten, kdo knihu nezná, bude mít podle mě docela problém s tím, jak zhuštěné to všechno je. Polovina postav (např. Enderův bratr nebo Alaj) má ve filmu doslova jen pár vět textu a je dost těžké ospravedlnit jejich existenci pouze tím, že to byly důležité postavy v knižní předloze. Ve dvou větách se zmíní "Stratég", v jedné "Hegemon", aniž by bylo jakkoliv vysvětlováno, o koho jde. Společenskému uspořádání světa (a tomu, proč všichni mluví anglicky) není věnována ani sekunda. Pravidla hry a fungování pistolí v Bitevním sále jsou vysvětleny velmi rychle a chaoticky (takže pak není úplně jasné, jak vlastně mají ty Enderovy bitevní strategie fungovat).


Češi budou mít navíc problém s tím, že všichni skoro pořád mluví velmi rychle a říkají velmi složité věty, přičemž titulky mají dosti nevhodný timing (od Američanů) a v původním anglickém překladovém skriptu BYLO NĚKOLIK CHYB (tzn. byly v něm napsány hlášky a vysvětlivky, neodpovídající skutečnosti) a ne všechny se podařilo odchytit.

Film má skoro přesně stejný konec, jako kniha, což znamená, že na něj diváci, navnadění akčními trailery, asi budou koukat velmi nevěřícně, stylem "a co to jako mělo znamenat, těch posledních 10 minut"?

Znovu opakuji: Filmová Enderova hra je velmi zajímavý, netradiční, a odvážil bych se i napsat, že i odvážný počin, a velice oceňuji snahu všech zúčastněných, kteří se nezfilmovatelné dílo pokusili zfilmovat, aniž by z něj udělali úplnou blbost. Zásadní chyba ale spočívá v tom, že film měl mít aspoň tři hodiny, nebo mělo jít o několikahodinovou televizní minisérii.

29.10.13

Recenze: Velká nádhera [La grande bellezza] - 80%

Jep Gambardella (Toni Servillo) je stárnoucí římský spisovatel (65 let), který je na tom ekonomicky dobře (spíš "víc než dobře", protože má byt s velkou terasou hned naproti Kolosea), a tak nějak neví, co dál se svým životem. "Život" pro něj totiž znamená především večírky (na kterých se moc nebaví), psaní reportáží (o lidech, které má za idioty) a toulky městem.


Schválně jsem použil italský trailer s francouzskými titulky, abych vám mohl říct, že kdybyste těm dialogům rozuměli, tak byste si stejně neudělali o moc přesnější obrázek o obsahu filmu.

A dokonce i když celý film uvidíte, neuděláte si o jeho obsahu o mnoho přesnější obrázek...

To je tak: V životě jsem neviděl žádný Felliniho film od začátku do konce. Ale viděl jsem z Felliniho filmů dost na to, abych poznal, že Paolo Sorrentino (Tady to musí být) má Felliniho hrozně nakoukaného a rád by mu vzdal poctu / zkopíroval ho / parodoval ho... prostě natočil něco, co na jeho slavné dílo odkazuje.

Podobně jako u Felliniho (což byl hlavní důvod toho, že jsem od něj nic neviděl celé, od začátku do konce) i Sorrentino skládá svůj film ze scén, které jsou samy o sobě stylové, zábavné a leckdy i dobře vypointované, ale nedávají mi dohromady, jako celovečerní film, žádnou pointu - přesněji řečeno, nabízejí mi nekonečné množství point, z nichž bych si mohl libovolnou vybrat a pak všem hodinu vysvětlovat, proč je ta moje pointa tou pravou.

Nejen, že film nemá příběh - není vždy nutné, aby hrdina prošel nějakými změnami a dospěl na konci filmu k nějaké katarzi - ale ani mi nebylo jasné, co tím vším chce Sorrentino říct. Dělá si srandu z "artu"? Ale přitom sám používá "artové" filmové fígle i ve scénách, které neměly být směšné. Dělá si srandu z buržoazie? Ale hlavní hrdina je jejím typickým představitelem a je většinu filmu zobrazován jako pořádný sympaťák.

Film má dvě hodiny a během jeho poslední třetiny jsem si nejméně třikrát řekl "OK, tak tohle je docela slušně vymyšlený konec". A nikdy to konec nebyl a film pokračoval dál, aby nakonec skončil něčím, co jsem nepokládal za "slušně vymyšlený konec"...


Sorrentino má ale oproti Fellinimu v ruce trumf v podobě současných filmových technologií, které využívá naplno a může nám tudíž ukázat věci, které by nám kdysi možná rád ukázal Fellini, ale nebylo to tehdy technicky možné. Film obsahuje spoustu záběrů, které buď vyžadovaly velmi složitou přípravu a velmi náročnou kamerovou techniku, nebo (tomu bych věřil spíš) jde o digitální triky. Co z toho převažuje, to je víceméně jedno, protože audiovizuální atmosféra filmu je téměř bezchybná a záměrně se pohybuje někde trošičku mimo naši realitu (aby se do ní průběžně vracela a něco s něčím uváděla do kontrastu).

Řešeno ještě sušším slovníkem: Od začátku do konce, téměř nepřetržitě, tenhle film nádherně vypadá a zní. Tak nádherně, že to stačí k tomu, abych ho rozhodně doporučil. Dalo by se z něj vystříhat nejméně 10 až 20 kratších scének, které by samy o sobě, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování, fungovaly jako vydařená filmová etuda na téma "nenápadný půvab buržoazie".

Ale (a to používám jako svůj soukromý barometr toho, jestli v mých očích film fungoval jako celek) kdyby se některé ty scény mezi sebou chronologicky prohodily, celkové vyznění filmu by se pro mě žádným způsobem nezměnilo.

28.10.13

Recenze: Hoteliér - 80%

Vladimír Pucholt (hvězda českých filmů 60. let, která už mnoho let žije v USA) přijíždí do české republiky na pozvání režiséra Jana Kačera a herce Josefa Abrhám. Má zde důležitou misi: Nastudovat a předvést divadelní hru "Hodinový hoteliér", ve které má vystupovat s Pavlem Landovským. Účelem celé akce je vytrhnout Landovského z trudnomyslnosti a myšlenek na sebevraždu za pomoci divadelní hry, kterou on sám (před mnoha desetiletími) napsal. Landovský ale ani po Pucholtově příjezdu netuší, že by se měl znovu objevit na divadelním jevišti...



Především je nutno upozornit, že oficiální materiály k filmu jsou poněkud matoucí:


Film sice režíroval Josef Abrhám, ale nehraje v něm. Hraje v něm jiný Josef Abrhám (ten slavný herec), kdežto režie se ujal jeho syn Josef Abrhám mladší (který se ve filmu myslím vůbec neukáže). Film je jeho celovečerním debutem a dá se mu mnohé vytknout. Některé zvraty nejsou úplně jasné (pravděpodobně proto, že u zásadních událostí nebyla kamera), některé prostřihy na zpomalené bílé koně ve sněhu jsou až příliš kýčovité...

Ale...!

Film stojí za to vidět kvůli autenticitě materiálu, který v něm je. Kačer se domnívá, že Landovský, který každou chvíli na někoho sprostě řve a polovinu času neví, co se kolem něj děje, jenom "hraje roli nasraného umírajícího důchodce". To je docela dobře možné, ale nabízí se otázka, jestli je Landovský ještě ve stavu, kdy si uvědomuje, že něco hraje - nebo jestli už se do té role natolik vžil, že to je de facto jeho reálné "já".

Kačer plánuje nastudovat s ním představení a uvést ho v normálním divadle před několika sty diváky, i s rizikem toho, že Landovský může zapomenout text, případně začít řvát na diváky, nebo udělat ještě něco horšího. Libuši Šafránkové to spíše než jako pokus o terapii připadá jako hyenismus a otevřeně to Kačerovi vyčítá, do čehož ze sousední místnosti zase Landovský něco řve. Všichni by chtěli Landovskému nějak pomoci, ale otázka je, jak, a jestli to Landovský chce.

Pak se ukáže, že celý projekt je nereálný, Pucholt se chystá odletět zpátky do USA, ale nakonec...!

Protože všichni zúčastnění jsou zvyklí na kamery a film natáčí člověk, kterého dobře znají, chovají se před nimi zcela nenuceně, nevšímají si jich a mluví spolu velmi upřímně (s výjimkou Landovského, který místy kameramanovi nadává a místy neví, kdo to je).

Byl jsem velmi příjemně překvapen, že tito lidé, z nichž většina se dá označit za celostátní celebrity (v původním, nepejorativním smyslu slova), takto brutálním způsobem odhalují svá nitra i s vědomím toho, že to v kinech uvidí desetitisíce lidí (doufám, že aspoň tolik). Někomu může celý film Hoteliér připadat jako hyenismus, ale to už je na delší debatu...

Dvě slavné osobnosti na novinářské projekci (ukradeno z filmcz.info)

UPDATE: Zapomněl jsem bohužel v textu zmínit tu "drobnost", že film je DOKUMENT, tzn. nikdo v něm nikoho nehraje, všechno to jsou skuteční lidé (byť herci) a jejich skutečný život.

25.10.13

Vskutku, nejlépe investovaných 10 dolarů tohoto měsíce!

Kromě videoher hraju (nebo spíš "hrával jsem") společenské hry a tužkopapírové RPG. Před mnoha lety jsem zkoušel klasické Dungeons & Dragons, ale neměl jsem štěstí na Pána jeskyně a spoluhráče, kteří by hru chápali skutečně jako "hraní rolí" a ne jako soutěž ve sčítání čísel a hledání v tabulkách...

Později jsem objevil RPG systémy, které jsou naprosto triviální a mají směšně stručná pravidla, ale přitom hráčům dávají srovnatelné možnosti zábavy, jako 300stránková D&D kniha - pokud je schopný Pán jeskyně, samozřejmě. Jeden příklad za všechny: Risus (základní verze zdarma, ale doporučuji zakoupit také "Risus Companion", protože je to velmi zajímavé četní o RPG hrách a filosofii jejich hraní obecně).

Také mě zajímají RPG hry, které nevyžadují Pána jeskyně. Z těch, co jsem zkoušel, mohu uvést například Universalis nebo Fiasco. Přestože jsou zajímavé, je u nich pořád trochu problém s tím, že trvá dost dlouho, než všem vysvětlíte pravidla, obzvlášť pokud to nejsou lidi, kteří žijí RPG hrami.

A tento měsíc jsem víceméně náhodou objevil RPG hru, která je původně z roku 1998 (druhé velmi rozšířené vydání z roku 2008), má neskutečně triviální pravidla, ale přitom je brilantní (a to jsem ji ještě ani pořádně nehrál). Jmenuje se "The Extraordinary Adventures of Baron Munchausen" (tedy "Neobyčejná dobrodružství Barona Prášila") a zde je její oficiální stránka  s odkazy na zakoupení papírové i PDF verze.


Tato hra do značné míry stírá rozdíly mezi "RPG hrou", "stolní hrou" a "jednoduchou kratochvílí na dlouhý večer". Jejím autorem je James Wallis, který je také spolutvůrcem karetní hry "Bylo nebylo" (s níž má Prášil hodně společného). K hraní "Barona Prášila" potřebujete nejméně tři lidi a pár mincí. Ani ten zmiňovaný papír a tužku nepotřebujete, jsou jen k zapsání vašeho vznešeného jména (např. "Vévoda Francesco de Fuqua z Assisi").

Výňatek z pravidel

Pravidla hry jsou tak jednoduchá, že jsem skoro na rozpacích, abych při jejich popisu neporušil copyright autora, a nemysleli jste si pak, že je koupě oficiálních pravidel zbytečná. Takže opravdu stručně:

Každý hráč hraje vznešeného šlechtice z cca. 18. století, de facto variaci na tradičního Barona Prášila. Na každém hráči je, jestli chce postavu pojmout spíš jako Miloše Kopeckého, nebo jako Johna Nevillea, nebo úplně jinak. Snad každý žijící člověk má nějakou poměrně konkrétní představu, jak se Baron Prášil chová a projevuje.

Hráči pak postupně vyprávějí klasické "prášilovské historky", každý na téma, který určí jeho soused, každý o délce cca. 5 minut. Přičemž všichni celou hru zůstávají v roli, takže rozehrávka začne například slovy "Vévodo Francesco, mohl byste nám znovu vyprávět onu slavnou historku, jak jste objevil naftu na Měsíci?", načež Vévoda Francesco musí okamžitě a bez přípravy začít vyprávět historku na toto téma.

Vtip je v tom, že v průběhu vyprávění mohou vypravěče všichni ostatní hráči přerušovat svými námitkami a protesty, ale musejí stále zůstávat v roli. Tudíž nejde o to, nachytat vypravěče při lži ("ve skutečnosti se na dělové kouli letět nedá!"), ale donutit ho udělat v příběhu stylovou odbočku. Například: "Drahý vévodo, tehdy ale přece byl vládcem Měsíce Šách Patmat a nikoliv Ludvík XIV, jak tvrdíte vy. Ten přeci, jako Král Slunce, byl naopak nejzarytějším nepřítelem všech Měsíčňanů!"

Načež má vypravěč dvě možnosti:

  • Buď bez hnutí brvou okamžitě zaimplementuje tuto přípomínku do svého vyprávění, např.: "Děkuji, hraběnko, samozřejmě máte pravdu. Myslel jsem to tak, že mě tehdy kontaktovala jaho výsost Ludvík XIV, kterýžto se na Měsíci zrovna nacházel, aby se zúčastnil koncertu Britského umělce Floyda Růžového s názvem Dark Side of The Moon. A právě na onom koncertě, o přestávce, na pánských záchodcích, došlo k zásadnímu odhalení, které se týkalo ropných polí..."
  • Nebo hraběnku urazí, vysměje se jí a zesměšní ji (je to přeci jen žena a nevyzná se v panovnících stejně dobře, jako lidé), na což může hraběnka reagovat tím, že trvá na své námitce, a takto se to může dál eskalovat...
Každopádně to musí skončit buď tím, že jeden z těch dvou dá druhém zapravdu (za což získává mince od toho druhého), nebo jeden druhého vyzve na souboj na život a na smrt, protože jinak není možno pošramocenou pověst očistit.

Takhle odvypráví každý svůj příběh, pak se hlasuje (opět pomocí mincí) a pak se ukáže, kdo má na konci nejvíc mincí, ten vyhrál, všem nalije alkohol a pokračuje se dalším kolem.

Důležité je, že během celé hry nikdo z hráčů nikdy nevypadne z role a jde tedy o jakési dvoúrovňové RPG. Na jedné úrovni všichni hráči hrají šlechtu. Na druhé úrovni si vymýšlejí příběh, který by si vymýšlel chvástavý šlechtic a současně tento příběh rozporují, ovšem nesmějí říci na rovinu "to je blbost", protože si tím koledují o souboj a o smrt.

Pravidla jsou opravdu extrémně jednoduchá, dají se napsat na jednu stránku textu a vysvětlit během pěti minut.

Pravidla v knižní (nebo PDF) podobě ovšem mají přes 100 stránek, což je způsobeno především tím, že jsou psána jako kdyby je sepsal Baron Prášil osobně před 200 lety, když byl na návštěvě v Londýně, a jsou v nich neuvěřitelné odbočky, které nijak nesouvisí s pravidly hry...


Ten sloh je hrozně legrační a nápaditý (je tam i odbočka o tom, jak je těžké najít v Praze ve dvě ráno schopné sekundanty). Kdyby vás ale štval, najdete v knize také pravidla v "normální řeči", hezky pohromadě na dvou stránkách.
Kromě toho najdete v knize mnoho připomínek ke správnému průběhu hry, mnoho příkladů, několik dalších herních variant ("Vyprávění z Orientu", "Zjednodušená varianta pro děti") a 200 příkladů zahajovacích témat:


A je to ilustrováno nádherými Dorého obrázky z nejstarších vydání Prášila.

Vskutku, drazí přátelé, nestalo se mi ještě v tomto měsíci, abych si za pouhých 10 dolarů amerických (což není o mnoho více, než jedna kinematografická vstupenka) tolik srandy užil, byť alkoholismu neholduji. Obzvlášť v dnešní pohnuté době voleb parlamentních jeví se takovéto prášení a občerstvení ducha býti velmi stylovým.


23.10.13

Recenze: Machete zabíjí [Machete Kills] - 50%

Macheteho milá je zavražděna mužem v masce luchadora a jeho ninja armádou. Machete má být popraven, ale na poslední chvíli mu zavolá prezident USA (debutující Carlos Estevez, neboli nedebutující Charlie Sheen) a pošle ho do akce, v rámci které má najít a zneškodnit mexického teroristu (Demian Bichir), ohrožujícího Washington dalekonosnou střelou, vyrobenou šíleným Vozem (Mel Gibson), který je "genuine high-calibre fucker-people-upper" a vidí do budoucnosti...


Nejdříve si přečtěte mou recenzi filmu Machete, protože druhý díl je do značné míry totéž.

Pořád platí, že to všechno je laciné a velmi amatérské, občas záměrně, občas možná ne, ale těžko to Rodriguezovi dokážete.

Pořád platí, že Danny Trejo je hardcore sympaťák, přeju mu každičký vydělaný cent, ale je spíše rekvizita, než herec.

Zatímco v jiných filmech podobného ražení se objevují nečekaná "celebrity cameos", zde jsou všechna uvedena už v úvodních titulcích, jako kdyby to byli hlavní představitelé. Demian Bichir je v celém filmu jediný, o kom se dá říct, že předvádí něco jako "herecký výkon" v roli teroristy s rozdvojenou osobností. Jinak všichni jen zaujímají sexy / drsné pózy, utíkají, střílejí a hláškují ("Machete don't tweet").

"Machete don't act..."

S přibývajícími minutami film už nemá co dalšího nabídnout, protože způsobů, jak někoho zabít a něco vyhodit do vzduchu, aby to moc nestálo, je jen omezené množství.

Film mi ale přišel o něco zábavnější než jednička, především díky podstatně šílenějšímu scénáři, ve kterém nechybí třeba vysávání mexických imigrantů teleportačním paprskem nebo paprskomet, obracející zasažené předměty naruby. Díky tomu, že si tvůrci v každé sekundě filmu mohou dovolit naprosto cokoliv (na co mají peníze), je nuda o něco menší -  ale pořád platí, že neměli zdaleka tolik originálních nápadů, kolik se z tohohle námětu dalo vytěžit.

A asi třikrát jsem se opravdu od srdce zasmál vtipům, které mi připadaly chytřejší, než cokoliv v jedničce (například titulku "Nasaďte si 3D brýle" před scénou sexu, místo kterého pak byly vidět jen červeno-modré rozostřené fleky).

Takže nashledanou nejpozději napřesrok u třetího dílu...

P.S: (Mírný spoiler) Když na konci film Machete odlétá do vesmíru raketou SpaceX (jako předzvěst avizovaného pokračování Machete Kills in Space), ten nefilmově vypadající chlapík, co se s ním loučí, je tento pán osobně.

22.10.13

Recenze: Apokalypsa v Hollywoodu - 70%

Několik slavných amerických komediálních herců (James Franco, Jonah Hill, Seth Rogen, Jay Baruchel, Danny McBride) se sejde v jednom baráku shodou okolností zrovna když začne Apokalypsa...


Náhoda tomu chtěla, že do našich kin krátce po sobě přicházejí dva velmi podobné filmy. Apokalypsa v Hollywoodu je totiž něco velmi podobného, jako britská komedie U Konce světa. Oba filmy vyprávějí o partě kámošů, kteří se nachomýtnou ke katastrofickým událostem. Oba filmy jsou vpodstatě sitcomy, ve kterých jde spíš o verbální humor, než o výbuchy a triky. A oba vypadají jako série improvizovaných scének, slepená do něčeho, co má vypadat jako celovečerní film.

Když píšu "James Franco, Jonah Hill a další", tak tím v tomto případě myslím nejen herce, ale i postavy. Všichni tito pánové (a nejen oni) totiž hrají v tomto filmu sami sebe, přesněji řečeno "alternativní verze sebe samotných", asi jako ve V kůži Johna Malkoviche - a velmi srdnatě si dělají srandu ze sebe a svých kariér. Závěrečné titulky vypadají takhle roztomile:


Bez ohledu na přehlídku slavných jmen je většinu filmu na plátně pouze šest lidí, film je velmi, velmi komorní a samotná apokalypsa je je ztvárněna trikově přibližně na úrovni lacinějšího amerického televizního seriálu.

Nicméně, nic z toho mi nijak moc nevadilo. Dokonce mi takováto nízkorozpočtová podoba připadá vhodnější, než když se v (podobně poslepovaném) U Konec světa tvůrci snaží o poměrně drahé a "realisticky vypadající" triky.

Co mi vadilo, byly některé scény, které se táhly dlouhé desítky vteřin, aniž by se v nich objevil sofistikovanější humor, než (například) "Já si chci honit, tak se budu honit kde chci" (a tím myslím verbální humor, přílš jiného humoru ve filmu není). Asi polovina scén celého filmu byla improvizovaná a i když všichni zúčastnění mají obrovský komediální potenciál, jenom jejich přednes občas nestačí a bylo by hezčí, kdyby se na tom scénáři trochu více zapracovalo.

Je nutno ocenit, že se ke konci filmu objeví i poněkud vážnější scény, ve kterých herci provádějí něco jako "obnažování duší a účtování se životem", což překvapivě funguje a je to i trošku mrazivé, protože se při tom oslovují svými skutečnými jmény a přestávají dělat infantilní sprosté vtípky.

Tenhle film je ale především o infantilních sprostých vtípcích a pokud máte něco proti infantilitě nebo sprosťárnám, rozhodně není pro vás.

No a pak tu máme ještě konec: Zatímco U Konce světa ke konci značně ztrácí dech, Apokalypsa v Hollywoodu se naopak v posledních 5-10 minutách rozjede naprosto fantastickým způsobem a její triumfální zakončení způsobí, že do značné míry zapomenete na slabší okamžiky, které ve filmu byly.

Jak jste si všimli, dávám Apokalypse stejných 70 procent, jako filmu U Konce světa. Každý z nich má ale jiné klady a zápory, a kdybych to měl nějak všechno sečíst dohromady, Apokalypsa v Hollywoodu je o chloupek vydařenější.

21.10.13

Recenze: Příběh kmotra - 70%

Film Petra Nikolaeva Příběh kmotra je volně inspirován knihou "kmotr Mrázek", která je volně inspirována skutečným příběhem Františka Mrázka.



Příběh kmotra rozhodně ani zdaleka není "film, ze kterého vám bude běhat mráz po zádech" a rozhodně vám nevysvětlí vůbec nic o "prohnilé české politice let 1990 - 2000". Netuším, co se doopravdy kolem Mrázka dělo, ale rozhodně se kolem něj nedělo tohle. Totéž ostatně tvrdí i závěrečné titulky (je tam nějaká vychytaná formulace ve smyslu "film je sice na motivy knihy Kmotr Mrázek, ale jeho hlavní hrdina nemá nic společného se skutečným Mrázkem"!), hlavní hrdina se jmenuje Vedral, a hlavní firmy a osoby mají také smyšlená jména (banka Obsco, chemička Sezeta, OLOL). Jeden politik, který se na plátně objeví (a nic neřekne), má zřejmě vizuálně připomínat Václava Klause, ale jinak mi ničí obličej povědomý nebyl a například "pan premiér" (dobrý Vedralův kámoš) nevypadá ani vzdáleně jako Standa Grossů.

Je možné, že obzvláště zaprdění důchodci si budou po filmu libovat "Nojóó, přesně takhle to tehdy bylo, proč já jsem si taky nesměl nakrást miliardy, mámo?!" Ale to už zaprdění důchodci dělávají. Tenhle film má pramálo společného s realitou a vypráví o českém organizovaném zločinu asi stejně, jako libovolná bondovka vypráví o fungování britské tajné služby. A kdykoliv se snaží dělat, jako že tepe nadčasová česká politicko-ekonomická témata, je to ke škodě věci.

Stejně tak je ke škodě věci, když se tvůrci snaží příliš otrocky kopírovat vizualitu současných amerických thrillerů (především Tonyho Scotta, který už se chudák nemůže bránit). Když rozzrníte obraz, zcela náhodně scrubujete video vpřed a vzad (se zvukovými efekty) a k tomu hraje techno jako od Trevora Rabina, přičemž na plátně vidíme honičku Lady se Škodou 130, tak je to sice zábavné, ale obavám se, že nikoliv záměrně.

Začátek filmu (odehrávající se v 80. letech) obsahoval této tonyscottovské vizuality až moc. A navíc v něm Ondřej Vetchý (51 let) hrál třicetiletého Vedrala za pomoci velmi nepřesvědčivého makeupu, takže vypadal trochu jako Michael Douglas v Liberacem.


Pak se ale poprvé (a ne naposledy) objevila nahá prsa Vicy Kerekesové (do které se Vedral zamiloval se slovy "Tuhle vopíchám"), proběhla Sametová revoluce, Vetchý začal vypadat normálněji a já se pomalu naladil na tu správnou vlnu a začal si film poměrně užívat.

V recenzi Hranařů jsem vyjádřil svou naději, že by u nás mohl někdo natočit takovou tu mafiánskou spikleneckou politickou podívanou, jako byly francouzské a italské filmy a seriály v 80. letech. Příběh kmotra je takovým filmem!

Poměrně slušně se mu daří vykreslit dva hlavní hrdiny a jejich nejbližší: Na jedné straně Kmotr Vedral, jehož nejbližší spolupachatelé jsou (doslova) jeho "rodina" a kupuje si všechno a všechny, aby se nakonec upřímně divil, že "v téhle republice už se nedá nikomu věřit". Na druhé straně drsný zarostlý policajt Cajthaml (Lukáš Vaculík, v průběhu 20 let příběhu vypadající stále stejně), který jde Vedralovi po krku tak intenzivně, že se to z výkonu policejní práce mění téměř v obsesi -  a kolem něj tři, čtyři nejvěrnější "osamělí vlci". Opravdu to příjemně funguje, takovým tím poctivým oldschoolovým způsobem, a hodně tomu pomáhají herecké výkony téměř všech zúčastněných (včetně Kerekesové, když začne hrát i něčím jiným, než svými prsy).

Také překvapivě dobře funguje humor a ironie - většinou ve scénách, kdy se Vedralův mafiánský svět musí střetnout s tím "normálním", jehož fungování Vedral už skoro nechápe.

Musím příznat, že jsem úplně nepochopil, co se to vlastně stalo za zásadní zvrat s tou SMS o červené kartě, která byla buď odeslána v nepravou chvíli, nebo si někdo omylem prohodil telefony...? (Ano, opět ty problémy se SMSkami!) Také mi vrtalo hlavou, proč Vedral, který dostal PODMÍNEČNÝ TREST, následně mluví o tom, že "hodně v kriminále přemejšlel". Nebo proč probíhá kampaň "Havel na hrad" POTÉ, co měl Havel prezidentský projev v televizi. To jsou ale jen drobnosti, protože většina zvratů a postav je načrtnuta velmi srozumitelně, přehledně a občas dokonce příjemně vypointovaně.

Příběh kmotra je výrazně povedenější film, než Kajínek nebo Hranaři (ke kterým má námětem a tvůrčím záměrem velmi blízko). Je to taková ta "slušná napínavá zábavná řemeslná žánrovka", které u nás téměř neexistují, protože u nás málokdo ovládá žánrové řemeslo...

20.10.13

Recenze: U Konce světa [The World's End] - 70%

Pět kamarádů se po mnoha letech znovu sejde, aby si s odstupem 20 let zopakovali celonoční "tah" po hospodách ve svém rodném městečku. Při návratu do městečka ale zjišťují, že zde něco není v pořádku, a zdejší obyvatelé se chovají trochu jako ženská populace Stepfordu...



Film U Konce světa (kde "Konec světa" je název poslední z hospod) je jakýmsi završením volné trilogie Edgara Wrighta a Simona Pegga, která začala filmem Shaun of the Dead (na videu jako Soumrak mrtvých) a pokračovala Jednotkou příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz). U konce světa je z těchto tří zdaleka nejvýpravnější a nejhvězdněji obsazený - K pětici pánů (veskrze slavných britských komiků) se později přidá i Rosamund Pikeová.

Ale obábám se, že s tím, jak pánům stoupají rozpočty a jak si mohou dovolit složitější a složitější vychytávky a akční scény, čím dál méně si dávají záležet na scénáři. Například záběr v traileru 1:25 musí být trikový, protože v opačném případě by se v tom zrcadle musela odrážet kamera. To je sice jistým způsobem obdivuhodné, ale 99 procent diváků si toho nikdy nevšimne a nijak to nepřispěje ke zkvalitnění jejich filmovému zážitku. Naopak si ale spousta lidí všimne, že film prakticky nemá scénář. Ne že by "měl špatný scénář", ale on ho opravdu nemá vůbec.

Existuje nějaký výchozí stav, ve kterém jsou definováni hlavní hrdinové a skutečnost, že město je ovládáno nějakou temnou ošklivou mind-control věcí. A všechno, co následuje, vypadá jako kdyby si to tvůrci vymýšleli až při natáčení a improvizovali tak, aby hrdinové zůstali za každou cenu ve městě, i když je zřejmé, že jim tam jde o holé životy.


Nabízí se srovnání s chystanou komedií Apokalypsa v Hollywoodu (recenze už brzy), která je podobným způsobem improvizovaná a praštěná. Ta ale působí jako sitcom nebo stand-up, bez (mnoha) CGI efektů a složitě choreografovaných akčních scén, takže k ní celková improvizovanost a absence příběhu sedne o něco lépe.

Wright se snaží svůj film napumpovat energií, k čemuž využívá především kulometný střih a kulometné dialogy plné infantilních narážek a nedorozumění. V obou případech se ale snaží diváka ohromit spíše kvantitou, než kvalitou, a zakrýt skutečnost, že celý film je jen série nepříliš souvisejících scének, které přestanou být snesitelné kdykoliv se začnou brát trochu vážně a začnou řešit nějaká stará traumata hrdinů. A to se v tomto filmu děje překvapivě často, rozhodně víc, než by se na takovouto "improvizovanou" komedii o invazi mimozemšťanů slušelo.

Video: Diskuse o copyrightu a pirátství

Zde je neupravovaný záznam včerejší diskuse (s mým krátkým úvodem) na téma "Copyright a pirátství", která včera proběhla na festivalu Film Sokolov.

Není to zrovna lavina humoru a vzrušení, člen Pirátské strany se během celé diskuse ani nedotkl krku člena představenstva OSA, ale někoho z vás to může zajímat.

17.10.13

Recenze: Turbo - 50%

Turbo je šnek, který má takový trochu nerealistický sen: Stát se tak rychlým závodníkem, aby vyhrál závody Indianapolis 500 (nikoliv nějakou jejich "šnečí verzi", ale standardní závody, kde se soupeří se standardními auty). A když Turbo náhodou spadne do automobilového motoru a zmutuje v superšneka, jeho přání se mu může splnit!


Nejzajímavější mi na tomto filmu přijde jeho "ponaučení", které by si z něj děcka měla odnést, a které zní takto:

"Když máš svůj sen, nepřestaň v něj nikdy věřit a nezačni dělat to, co ti jde. Žij stále pouze svým snem, i když je naprosto nesmyslný a nesplnitelný. Může se totiž stát zázrak, a ty si ten sen budeš pak moci splnit, bez námahy a dřiny, na úkor těch, kteří se pro něj celý život dřeli."

Tohle je poselství filmu Turbo a přijde mi to jako velmi zvláštní poselství. Film pravděpodobně financovala nějaká církev / kult...

Jinak se film pohybuje někde v okolí ničím nezajímavého průměru. Jeho vizuální podoba je na můj vkus až příliš zjednodušená, animace je standardní, ale občas mě zaujala hra se světlem a stíny. Celý děj je strašlivě předvídatelný, ale párkrát jsem se uchechtl u nějakého suššího vtípku.

Dabing ujde, ale nic nezmůže proti faktu, že když v originále šneky mluví Samuel L. Jackson nebo Snoop Dogg, je to o nějaký ten stupeň vtipnější, než česká verze...

P.S: Titulního hrdinu mluví v originále Ryan Reynolds, díky čemuž se mu mu poštěstilo mít v amerických kinech premiéru ve dvou různých megapropadácích v tentýž den (Turbo a R.I.P.D.)!

Recenze: Carrie - 30%

Carrie Whiteová (Chloë Grace Moretzová) je zakřiknuté introvertní děvče, kterému jeho nábožensky fanatická psychopatická matka (Julianne Mooreová) nikdy nevysvětlila, co je to menstruace. Natož aby jí vysvětlila, co si má Carrie počít s darem telekineze, který získá přávě v den své první menstruace ve školních sprchách.

Nová adaptace knihy Stephena Kinga (která už byla několikrát zfilmována a adaptována pro kino i televizi).



Nečetl jsem předlohu Stephena Kinga, ale viděl jsem DePalmův film z roku 1976 a musím konstatovat, že nová Carrie se ho poměrně věrně drží, přesněji řečeno, snaží se budovat v divákovi podobné emoce podobnými prostředky - ovšem s tím rozdílem, že většina toho, co fungovalo DePalmovi před 37 lety, v nové verzi nefunguje.

Je zapotřebí si uvědomit, že i kdyby dnes Carrii někdo natočil stejně kvalitně jako DePalma před 37 lety, nebyl by to dobrý film, protože to, co tehdy šokovalo, je dne úvavné / směšné. Tvůrci nové Carrie se ale nesnaží přijít téměř s ničím novým a většinou jen kopírují to, co se tehdy povedlo DePalmovi, a navíc to nekopírují dobře! (Budou následovat nějaké spoilery ohledně staré verze, takže pokud jste ji neviděli a uvažujete o návštěvě nové verze, nejdříve své pochybení napravte.)

Základní otázka je, proč si vlastně někdo v Sony myslel, že je dobrý nápad Carrii znovu zfilmovovat. Jde o příběh, kde je minimum prostoru pro triky (takže ho moderní CGI efekty nemohou příliš vylepšit, i kdyby byly skvělé, což nejsou) a který se nedá nijak zásadně "updatovat" pro dnešní dobu. Samozřejmě, že v nové verzi nechybí SMSkování a umísťování zesměšňujícího videa na YouTube, ale jsou to jen kosmetické úpravy, které příběh nečiní nijak aktuálnějším. K vyloženým chybám patří to, že zatímco spolužáci ve starém filmu vypadali jako reální američtí školáci, v nové verzi vypadají všichni jako supermodelové a chovají se nikoliv jako puberťáci, ale jako frackové z telenovely (nejsviňáčtější spolužačka vypadá trochu jako mladá Agáta Hanychová!). Za zmínku také stojí, že zatímco starý film byl dosti odvážný ve svém zobrazování nahoty, v nové verzi se ničeho takového nedočkáte, natož v podání Moretzové, chlíváci.

Působivost celého příběhu samozřejmě stojí hlavně na výkonu titulní představitelky a jakkoliv je mi Moretzová sympatická (a sexy a vtipná) a jakkoliv ji oceňuji v jiných filmech, tahle role se jí prostě moc nepodařila. Carrie má být na počátku filmu zranitelná a nesmělá a na konci se proměnit v anděla zkázy. Moretzové se pořádně nepodaří ani jedno. Na počátku filmu je spíš otravná a na konci nechtěně směšná.



Herecky nejzajímavější (nebo spíš "nejzábavnější") je Julianne Mooreová, která si svou matku psychopatku docela užívá, ale hraje ji mnohem jednorozměrněji, než Piper Laurieová ve starém filmu. V nové verzi je paní Whiteová prostě jenom šílený psychopat a není schopna zákeřného plánování a přetvářky jako v DePalmově filmu.

Zatímco většina filmu je "nic moc, ale dá se přežít", jeho finále, které má být brutální, krvavé a šokující, je naprosto nepodařené, nudné a ničí i ten mizivý potenciál, který film do té doby měl.

Posledními hřebíčky do rakve pak je celková lacinost a odbytost filmu, včetně občas velmi nepodařeného střihu (několikrát jsem zaznamenal chyby v kontinuitě a závěrečný souboj Carrie s její matkou působí dojmem jako by se při jeho natáčení obě herečky vůbec nesešly v jednu chvíli v jednom studiu).

Všechno to vypadá, jako kdyby film režíroval nějaký naprosto netalentovaný debutant. Přitom ho ale natočila Kimberly Peirceová, která natočila Kluci nepláčou. Curiouser and curiouser...

Recenze: Plán útěku [Escape Plan] - 60%

Sylvester Stallone je špičkový escape artist, který za velké peníze hledá slabiny ve vězeňském systému. Pak je (za ještě víc peněz) umístěn do nejnovějšího supertajného supervězení, tak nebezpečného, že se zde vězni zdraví "Salám alejkum", se sadistickým ředitelem (Jim Caviezel) a dozorcem (Vinnie Jones), odkud se může dostat jen za pomoci zdejšího vězně veterána, Arnolda Schwarzeneggera.



Vzhledem k tomu, že Plán útěku není až do svého úplného konce akční film, nýbrž thriller o spiknutích a geniálně promyšlených útěcích z vězení, je docela škoda, že je jeho scénář tak dementní a všechny ty "geniální plány" fungují jen proto, že všechna supervězení světa jsou zřejmě navržena a provozována nesvéprávnými kretény.

Filmovým fanouškům tedy nezbývá nic jiného, než se ukájet tím, jaký je Stallone drsňák (ten hlas má ještě hlubší než obvykle!) a jaký je Arnold šibalský lišák - je docela překvapivé, že se jeho polokomediální herecký výkon v tomto filmu po dlouhé době dá označit slovy "herecký výkon". Ale také se sluší podotknout, že Arnold má podstatně menší roli, než Sly.

A nakonec se začne střílet a vybuchovat a Arnold vezme do ruky velikánský kulomet, takže si můžeme aspoň trochu zavzpomínat na dobu, kdy jsme podobné věci brali vážně, protože jsme byli malé děti...

Plán útěku je ten typ filmu, ve kterém rapper 50 Cent hraje geniálního obrýleného superhackera (to znamená, že umí na obrazovce monitoru skládat rotující vektorové krychličky) a je to jistým dementním způsobem roztomilé. Ale má to opravdu velice, velice blízko k tomu, aby se z toho stala straight-to-DVD hovadina, jaké dnes produkuje například Steven Seagal...

15.10.13

Recenze: Rozbitý svět [Broken] - 100%

Skunk je malá holka, která se na britském venkově vyrovává s prvními trably dospívání, rodinnými problémy, zlými spolužáky atd... Rick je mírně retardovaný kluk ze sousedství a Skunk je jeho jediná kamarádka. Další důležité postavy: Cillian Murphy jako učitel malé Skunk, který se rozejde s její au pair z východní Evropy, načež si ona (au pair) začne se Skunčiným otcem (Tim Roth). A pak ještě bratr, agresivní soused se třemi hnusnými rozmazlenými dcerami, Rickovi rodiče, a to by snad stačilo...

A bonus: Černá dvojčátka, která po všech házejí igelitový pytlíky s výkaly.



Rozbitý svět je filmovým debutem divadelního režiséra Rufuse Norrise. A je to úžasný debut a jeden z nejlepších filmů roku (já vím, v posledních týdnech to píšu nějak často)!

Námětem se film velmi podobá oblíbenému podžánru českých filmařů "všichni jsou v hajzlu" - viz např. Čtyři slunce nebo Líbánky, ale jistě si vzpomenete na další české filmy, ve kterých jsme museli sledovat, jak se všichni na plátně trápí (protože jsou nešťastní, chudí, na něčem závislí a všichni kolem nich jsou retardovaní), ale přitom by skrz to měla prosvítat jakási naděje a víra v řád světa. Je těžké takový film natočit tak, aby fungoval. Rozbitý svět funguje téměř dokonale.

Norris si svůj úkol ještě zkomplikoval tím, že film obsahuje různé krátké flashforwardy, kdy se na plátně na okamžik objeví záběr, jehož význam pochopíme až za několik minut, či desítek minut. Přesto zůstává po celou dobu filmu jasná motivace všech postav, stejně jako všechno to, co nám chce svým filmem tvůrce říct. Občas se naše chápání na pár desítek sekund rozhodí, ale vždy se brzy ukáže, že to byl tvůrčí záměr za účelem větší emocionální působivosti, a opět do sebe vše krásně zapadne - aniž byste si museli při promítání dělat poznámky a aniž byste museli znát knihu, podle které film vznikl.


A především - aniž by to bylo předvídatelné! Děj filmu se točí těmi nejroztodivnějšími kličkami, které vás neustále překvapují, ale nikdy to nezačne působit jako vycucané z prstu a nikdy se nezačnete podivovat tomu, proč ty postavy dělají takové divné, nelogické věci. Pokud někdo dělá divné, nelogické věci, je to v dané situaci pochopitelné. V několika okamžicích se film začal odvíjet směrem, kdy jsem si myslel, že je jasné, k čemu směřuje, ale většinou jsem byl stejně překvapen a většinou příjemně.

V roli Skunk totálně exceluje debutující Eloise Laurenceová, které fandíme, aby její postava celý film přežila jako jakýsi symbol pravdy a lásky ve velmi nehavloidním universu. Bezchybní jsou ale i všichni ostatní a každá (z mnoha) postav má v (dosti krátkém) filmu moment, ve kterém zazáří a oceníme výkon jejího představitele.

Dokonce mi v tomto případě k filmu dokonale sedla i hudba, přestože tento hudební styl většinou nesnáším:



Rozbitý svět není příjemný film. Většině jeho postav se téměř non-stop dějí věci, které jsou někdy nepříjemné, jindy tragické, ale málokdy optimistické (v jednu chvíli jsem přemítal, jestli postava na plátně jenom umře následkem záchvatu, nebo v průběhu toho ještě bude znásilněna mentálem). Je ale příjemné sledovat na plátně talentované herce pod vedením obrovsky talentovaného tvůrce. Bravo.

P.S: Film (z roku 2012) už je k dispozici na různých nosičích, ale připravili byste se tím o krásně depresivní kameru a o česky otitulkovanou velmi složitou slangovou skoroangličtinu.

Recenze: Don Jon - 60%

Jon (Joseph Gordon-Levitt) je sexy mladík, který si rád honí u porna. Je to vpodstatě jeho hlavní životní hobby. Protože je sexy, nedělá mu problémy sbalit každý večer v nočním klubu nějakou jinou superkočku, ale sex s nimi ho neuspokojuje zdaleka tolik, jako každodenní obřad honění u internetového porna.

Jednoho dne vstoupí do jeho života (opět v nočním klubu) superkočka Barbara (Scarlett Johanssonová), která je natolik sexy, že se Jon kvůli ní rozhodne usadit, přestat být promiskuitní a přestat si honit u porna...



Joseph Gordon-Levitt ve filmu nejen hraje hlavní roli, ale také ho režíroval a napsal scénář (obojí jako svůj celovečerní kinodebut). S ohledem na tyto skutečnosti je nutno konstatovat, že jako mladý a (relativně) nezkušený debutant to všechno zvládl poměrně slušně.

Rozjezd filmu je hezky svižný a vtipný, s použitím různých vizuálních a monologových zkratek. Rovněž jsem ocenil, že k dokumentování hrdinovy obsese nejsou použity nějaké fiktivní filmové pornostránky, ale starý dobrý osvědčený pornhub.com. Včetně poměrně intenzivních NSFW záběrů. (V kontrastu s nimi bohužel všechny záběry Scarlett Johanssonové zůstávají velmi SFW.)

Přibližně v polovině filmu Barbara zjistí, že si Jon stále honí, a opustí ho. A v tuto chvíli začne film povážlivě skřípat, ztrácí tempo, přestane být komedií, a vyjde najevo, že ta úvodní příjemná rozehrávka nebude zúročena. Především se nám až do konce filmu nepodaří pochytit, co je vlastně hlavní hrdina zač. Je opravdu tak retardovaný, nebo je to jenom póza před kámoši? Proč souloží se všemi těmi děvčaty, když pořád říká, že masturbace nad videem ho uspokojuje více? Jak mohla Barbara zcela změnit jeho žebříček hodnot a omotat si ho (dočasně) kolem prstu jen tím, že měla hezčí křivky, než ostatní supermodelky, se kterými spal???

Vše se v závěru vyřeší prostřednictvím Deus ex machiny v podobě na první pohled zcela nekompatibilní Julianne Mooreové, která se s Don Jonem dá dohromady (přestože je o dvacet let starší, než on) - což ovšem nastoluje více zajímavých otázek, než jich to řeší. Všechny tři postavy jsou pro nás až do konce filmu enigmou a všechny tři jsou dost mentálně vyšinutí ubožáci. Což je asi tak všechno, co jsem si nakonec z filmu odnesl, když jsem se zpětně zamyslel, co to vlastně mělo všechno znamenat... Je to škoda, protože přinejmenším první polovina filmu vzbuzuje dojem, že to celé něco znamenat bude...

V zájmu férovosti je nutno podotknout, že rozpočet filmu byl jen něco okolo pěti milionů dolarů, ale vypadá tak na 20 - 30, takže z producentského hlediska je Gordon-Levitt velmi schopný. To ale pravděpodobně většinu diváků vůbec nezajímá.

13.10.13

Recenze: Kameňák 4 - 20%

Žilková Paulová odjela odletěla do Austrálie, Laufr je v base, Vydra se stává starostou a Dejdar šéfem policie. A Troška odjel do teplých krajin, takže film režíroval někdo jiný.



A to je na čtvrtém Kameňáku asi to nejzajímavější: Režíroval ho Ján Novák, který předtím režíroval celkem jeden celovečerní film (Klíček), jenž se dočkal strašlivých recenzí ze všech stran (já ho neviděl). A napsal ho Marcel Bystroň, který natočil celkem dva kinofilmy: Cabriolet (ten jsem neviděl) a Po hlavě do prdele. A ten jsem viděl a radši bych to nedělal.

Jedna věc je, podivovat se tomu, že kdysi slavný a obecně uznávaný režisér, jako Troška nebo Menzel, natočí sračku. Druhá věc je, když je scénář a režie filmu svěřena dvěma lidem, kteří mají velmi mizivé zkušenosti s filmařinou, a to málo, co vyplodili, je všemi jednomyslně odsuzováno jako diletantismus. Jako by nám tím producenti říkali: "Nám vůbec nezáleží na tom, jak to bude napsané nebo zrežírované. Cílovému publiku je to úplně jedno."

Kameňák 4 má hrozný scénář a režii, ale přijatelné "production values", střih, hudbu, kameru atd... Takže není moc důvodů se mu smát. Samozřejmě neexistují žádné důvody, proč se smát S NÍM, takže je v kině strašná nuda - ale naštěstí je film velmi krátký, jen kousek přes 90 minut!

Stejně jako u předchozích dílů (i když musím přiznat, že trojku jsem buď neviděl, nebo jsem ji už úplně zapomněl) jsou bolestivě patrné dva velmi zásadní problémy:

1) Film nemá děj, ale pozůstává z anekdot. Anekdoty mají končit pointou. Ve filmu ale většina scén pozůstává z několika anekdot (se stejnými protagonisty), takže je zapotřebí ty anekdoty propojit nějakými jejich reakcemi na ty pointy (většinou nějakým zamračením nebo odfruknutím). Tzn. postava X svou "vtipnou pointou" brutálně urazí postavu "Y", ta zamručí něco jako "ty blbe" a pokračuje v dialogu. Působí to strašlivě křečovitě a i předtočený smích by pravděpodobně byl lepší.

2) Tvůrci filmu na plátně minutu připravují nějakou situaci (což není vtipné a ani to nemá být vtipné), aby vznikla rozehrávka, která je nezbytná k "zafungování" desetisekundového slovního vtipu. To je především dokladem nemohoucnosti scenáristy.

Nemohoucnost režiséra pak je nejmarkantnější ve scénách, kdy se  snaží proložit jeden delší vtip dvěma kratšími vtipy (odehrávajícími se jinde) a především při strašné "akční scéně" (jediné ve filmu), kdy je lupič "náhodou" dopaden, protože je "náhodou" obklíčen náhodnou ženou s jedovatým hadem a cikánem s ukradeným okapem. Jinak film neobsahuje žádné akční scény ani vizuální gagy.

Většina herců působí unaveně (ti slavnější mají často je camea) a nejlépe z nich nakonec dopadli estrádní baviči Krampol a Pomeje. A jsem si plně vědom závažnosti takového tvrzení.

WTF okamžiky:

  • Hlavním hudebním motivem Kameňáku 4 je z nějakého důvodu tato melodie (bez zpěvu).
  • Celý film je prohnaný nějakým filtrem, který způsobuje, že jsou všechny záběry řvavě přebarvené. Má to asi vyvolávat dojem comicsovosti a rozvernosti, ale skutečným výsledkem jsou strašidelné oranžovo - fialové obličeje herců.
  • Jeden student je ostatními studenty donucen ke specifické soutěži: Při sexu se svou přítelkyní jí musí říct "Píchal jsem tvoji ségru" a pak co nejdéle vydržel s penisem uvnitř, i když ona už ho v sobě nechce. Jde pravděpodobně o první legrační znásilnění v dějinách české kinematografie.
  • Tatáž parta spolužáku uzavírá sázky ohledně chlupatosti rozkroků svých spolužaček ve sprchách. Tyto spolužačky pak skutečně vidíme s jejich full frontaly, včetně chlupatých rozkroků (nikoliv cenzurovaných jako v traileru). Není to sexy.
  • Jeden z vtipů pozůstává z toho, že si ženská zabouchne auto s otevřeným okénkem, řekne "A jsem v píči" a je konec scény.
  • Scéna při závěrečných titulcích paroduje film Kill Bill: Ruka zaživa pohřbené babičky prorazí hlínu na hrobě a zvedne prostředníček. Je to podivné, protože je to první a poslední scéna, ve které se Kameňák 4 snaží něco parodovat.
A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěl napsat o tomto... filmu.



P.S: Před filmem jsem musel vydržet několik českých trailerů, které mi znovu potvrdily, že se u nás zapomíná na jednu drobnost: Totiž, že by trailer (nikoliv výčet herců, ale TRAILER) měl způsobit, aby se divákovi chtělo na ten film jít do kina...



10.10.13

Recenze: Zmizení [Prisoners] - 90%

(Může vám připadat, že o ději prozrazuji příliš, ale schválně se omezím jen na to, co je v traileru. I to je ale celkem dost, takže můžete přeskočit až za trailer...)

Rodiny Doverových a Birchových žijí v malém americkém městečku a kamarádí se. Obě rodiny mají dvě děti. Jednoho dne zmizí oběma rodinám jejich malé holčičky. Jediná stopa: Neznámý karavan, který před zmizením hočiček parkoval na jejich ulici.

Případu se ujímá detektiv Loki (Jake Gyllenhaal). Brzy je polapen řidič karavanu - mentálně postižený mladík Alex (Paul Dano), který moc neví, co se kolem něho děje. Po děvčatech nikde ani stopa. Alex netuší, na co se ho detektivové ptají. Otec Keller Dover (Hugh Jackman) je ale přesvědčen, že Alex něco ví, nebo dokonce své postižení jen hraje.

Alex je propuštěn, po děvčatech pořád ani stopy, Kellerovi a Birchovi jsou zoufalí. Loki pátrá a objevuje bizarní skutečnosti, které ale nevedou k uneseným děvčatům. Keller se dále utvrzuje v tom, že Alex něco ví, jenom to nechce/nemůže říct. Takže se rozhodne Alexe unést a mučit ho tak dlouho, dokud neprozradí, kde jsou děvčata...



Občas se stane (a je to příjemný pocit), že se objeví zničeho nic film, o němž předem nic nevím a od první minuty mě zaujme. To byl případ Zmizení od kanadského režiséra, od kterého jsem nikdy nic neviděl (i když natočil jeden oscarový film). Film začíná scénou, ve které Keller Dover se svým synem loví jelena. Úplně normální scéna, která nám má představit dvě z hlavních postav. Ale v tomto filmu je natočena zlověstným, plíživým způsobem, který by se hodil do hororu nebo do Sedm. A s citováním Otčenáše.

A atmosféra nepolevuje. Film je velmi kvalitně vypilovaný do nejmenších detailů, takže i když měl dvě a půl hodiny (!!!), většinu času jsem byl solidně napnutý, obdivoval jsem sychravou kameru Rogera Deakinse a vynikající herecké výkony všech zúčastněných.

Samozřejmě, nic z toho by nebylo k ničemu, kdyby film neměl kvalitní scénář. Na něm se mi líbilo, že dvě hodiny přináší stále nová a nová bizarní fakta, která spolu zjevně nějak souvisí, ale my dvě hodiny netušíme, jakým způsobem, a přesto jsme téměř neustále napnuti (trochu podobně jako v Nejvyšší nabídce). A otázka "Kde jsou ta dvě děvčata a jsou ještě živá?" zdaleka není jedinou, která musí být zodpovězena.

Každá drobnost může být pro diváka důležitá. Proč se detektiv Loki občas chová tak divně a má tik? Má nějaký význam, že Kellerův otec kdysi spáchal sebevraždu? Nebere Kellerův syn zmizení sestry nějak podezřele na lehkou váhu?? A když to už už vypadá, že to do sebe všechno začíná zapadat, objeví se zcela nový zvrat nebo nová postava, a děj opět odbočí někam jinam. Přičemž divák často má více informací, než hrdinové filmu, a může se tudíž zabývat tím, co zajímavého ta která postava udělá, až zjistí, jak se věci doopravdy mají. A většinou to není příjemné pomyšlení.

Zmizení rozhodně není příjemný film. Kromě pár fyzicky nepříjemných scén je především prostoupen tíživou depresí, neštěstím, traumaty, zoufalstvím a tak dále. V tom se může docela zdatně měřit s nejlepšími kousky Davida Finchera.


Mám jediný drobný problém: Ve filmu se toho hodně stane a hodně je řečeno. V některých scénách dost kulometně. Divák by si to měl všechno pamatovat, aby mu pak do sebe všechno zapadlo v závěrečné půlhodině. Trvalo nám (ve čtyřech lidech) pár minut, než jsme po skončení filmu dali dohromady všechny indicie a došli k názoru, že ten konec dával smysl a žádná podzápletka nezůstala nesmyslně nevyřešená. Rozhodně se ale vyplatí dávat při filmu pozor, protože ledacos důležitého je zmíněno jen v jedné větě a později, když se to stane důležitým, to není znovu opakováno pro sklerotiky...

Zmizení je nečekaně kvalitní detektivka i kvalitní psychothriller a talent kouká z každé jeho sekundy. Skoro jako kdyby šlo o velmi dobrou adaptaci nějakého slavného románu.

Definitivně Nevyvolený

Jako by toho nebylo v posledních dnech dost, předevčírem mi zavolali z TV Prima, že by byli rádi, kdybych se nastěhoval do vily Vyvolených! A pokud jim mohu věřit, tak to NEBYLO způsobeno lidovou internetovou kampaní.

Do Vyvolených jsem se před pár měsíci sám dobrovolně hlásil a zúčastnil se tenkrát konkursu - neúspěšně.

Když mi nyní tu možnost dali, nastal problém jednak s tím, že už jsem měl do konce listopadu domluvené jisté poměrně zajímavé akce (diskuse na festivalu Film Sokolov, přednášku na DevFestu), a jednak s tím, že nabízená smlouva, i když by se výrazně upravila (s čímž byli svolní), by mi stále nedávala dostatek prostoru k tomu, abych ve Vile mohl provádět to, co jsem tam provádět chtěl. Přesněji řečeno - dospěl jsem k názoru, že bych se při svém trollingu ve vile velmi brzy dostal do konfliktu nejen s ostatními soutěžícími (na což jsem se těšil), ale i s organizátory soutěže - což je předem prohraný boj, protože proti nim nezmůžu nic, bez ohledu na to, co by bylo ve smlouvě.


Takže se karta obrátila, tentokrát jsem odmítl já je, přeji jim hodně úspěchů s jejich pořadem, a třeba někdy nashledanou v nějaké jiné vile.

9.10.13

Možná teď nějakou dobu nebudu online...

(Klik pro velkou verzi)
policie
(Celé původní vlákno je zde na Facebooku)

Legrace, legrace, ale před dvěma hodinami u mě doma byla policie!

Jak na Google Music, část 2 (včetně vlastního publikování)

V článku Jak na Google Music jsem před pár měsíci rozebíral, jak Google Music (plným názvem "Google Music on Play") funguje, a jak ji používat. Pokud ho budete číst dnes, mějte na paměti, že se mezitím ledacos změnilo.

Především to, že Google Music už je k dispozici i Čechům, halelujá! V této souvislosti jsou nyní hezky pwnováni "hackeři", kterým se dříve nějak podařilo obejít blokaci českých platebních karet a nakupovali z Čech americkou hudbu za dolary: Nyní se jim totiž nedaří přepnout účet na české koruny a musí nakupovat dále za dolary, tj. asi o 100 procent dráž, než Češi, muhahahaha...

Ale popořádku...

Češi nyní mohou nejen uploadovat vlastní MP3 soubory do Google Music cloudu (což mohli už předtím), ale také si hudbu kupovat, buď po skladbách, po albech, nebo v rámci programu All Access (česky myslím "Hudba naplno", ale já mám všechno rozhraní v angličtině). V nabídce jsou i čeští interpreti, ale víc vám o nich neřeknu, protože mě příliš nezajímají a koupil jsem si z českých jenom album "Ivan Mládek zpívá polsky".

O uploadování vlastní hudby jsem se zmiňoval v prvním článku a nic zásadního se na tom nezměnilo. Jenom odpadl problém s úvodní registrací - nyní může začít užívat Google Music bez problémů každý Čech.

V celém Google Play Store (nejen v hudební sekci) už několik měsíců přetrvává bizarní chyba, kdy mají někteří uživatelé za některých okolností zmršená písmena s diakritikou...

Nyní přibyla možnost kupovat skladby nebo alba na play.google.com/store/music, a to většinou za dvakrát nižší cenu, než jsou dolarové ceny podle oficiálního kurzu. Tleskám Googlu, ještě že jsme chudí a hodně pirátíme! Takto zakoupené skladby si můžete kdykoliv později stáhnout v nijak nechráněném standardním MP3 formátu, ale platí zde stejná omezení jako při stahování vámi uploadovaných skladeb (viz minulý článek) - tj. přes webové rozhraní si můžete každou skladbu stáhnout jen dvakrát, přes Google Music Manager libovolněkrát, ale pouze v rámci celé své hudební kolekce (není možné vybrat "jen něco"). Zjevně nějaká nezbytná úlitba autorským svazům...

Nejzajímavější je relativně nová placená služba "All Access". Ta je na první měsíc zdarma a dále stojí 129 Kč měsíčně (pokud si ji objednáte do poloviny listopadu, při pozdější aktivaci bude dražší). Pokud máte All Access, pak si můžete přehrávat libovolné skladby, které v Google Play katalogu najdete (nejsou to úplně všechny z nich, ale valná většina, viz dále) - celkem okolo 18 milionů skladeb. Můžete si je i stáhnout do mobilní Google Music aplikace (velmi elegantně a automaticky) a odsud si je přehrávat, když jste offline. Jediné, co nemůžete, je dostat se k nezakódovanému MP3 souboru, který by šel volně kopírovat na jiná zařízení (tedy můžete, ale porušujete tím podmínky služby).

Stále funguje fígl zmíněný v minulém článku, kdy si vytvoříte hudební playlist, ten si v mobilu nastavíte jako "Pinned", on se vám do mobilu stáhne a automaticky se vám v něm budou zrcadlit změny, které v něm následně uděláte na webu.

Také není problém v tom, když sklabdy na Google Music mají špatně vyplněné údaje (například jinak definované žánry, než vy jste zvyklí, třeba "Soundtracks" místo "Soundtrack"). Můžete si totiž všechny údaje (včetně názvů skladeb) po zařazení do "My Library" sami editovat, jako kdyby to byly vámi uploadované MP3! To je velmi užitečné a předpokládám, že se tím Google také automaticky učí a opravuje chyby v metadatech.

V rámci All Access máte také k dispozici tzv "Rádia", což jsou nekonečné automatické playlisty, které vzniknou prostě tím, že kliknete na "Chci poslouchat hudbu, která je podobná této skladbě" nebo "Chci poslouchat hudbu tohoto žánru". Ve vzniklém playlistu pak vidíte, jaké skladby budou následovat, můžete měnit jejich pořadí, přeskakovat, mazat je, atd...

Algoritmus víceméně funguje, ale netušíte, jak přesně funguje a nedá se nijak "ručně doladit". Například došel k názoru, že když se mi líbí úvodní motiv ze Star Wars, bude se mi líbit také Dvořákův Slovanský tanec číslo 10 e-moll. Proti tomu můžete těžko něco namítnout a těžko můžete vyvozovat, jestli je ten algoritmus tak blbý, nebo tak geniální, když netušíte, na základě čeho na takovou shodu přišel. V některých věcech má ale algoritmus Googlu naprostou pravdu:

(Jenom tam ještě chybí John Williams)

Hudbu z Google Music můžete sdílet na Google+, kde si pak mohou ostatní poslechnout ukázky a skladbu si koupit (pokud máte All Access, ostatní si mohou dokonce jednou přehrát celé album). To má ale překvapivou mouchu, kterou přesně popsal například Jakub Čížek tady. Jde o to, že sdílený odkaz z Google+ vede na stránku, kde si můžete skladbu koupit a nemůžete si ji poslechnout celou nebo přidat do playlistu, a to ani v případě, kdy máte All Access a můžete tudíž skladbu poslouchat legálně zdarma. Myslím, že to není snaha Googlu vytahat z lidí další peníze, ale pouze dočasný nedostatek - protože pokud totéž uděláte z mobilního Google+ klienta a máte All Access, na stránce s nákupem nechybí odkaz "Listen to this album in My Library".

Takhle je to OK (v mobilu). Na webu toto tlačítko (zatím?) chybí.

Pokud máte telefon nebo tablet s Androidem, doma bluetooth reproduktory (nebo něco takovéhoto) a v autě rádio s BT streamingem, tak máte hudbu víceméně nadosmrti vyřešenou...

Zajímavé je, že současně byla pro Českou republiku spuštěna také možnost prodávat na Google Music vlastní hudbu. Musíte pouze zaplatit jednorázový poplatek 25 dolarů a pak můžete uploadovat a přes Google Music nabízet libovolné množství své hudby.


U každé skladby můžete nastavit, kolik má stát (včetně možnosti "zdarma"), jestli obsahuje vulgární texty, jaký je její žánr (můžete pouze vybírat z nabízených), kolikrát si ji může zákazník přehrát jako preview a jestli má být k dispozici také na Google All Access. Všechny tyto údaje je možné dodatečně (po publikování alba) editovat, ale změny se projeví někdy až po více než 48 hodinách (a mezitím může být vaše album nedostupné)!

Hudbu musíte uploadovat v bezztrátovém formátu FLAC nebo WAV a zákazníci ji pak mají k dispozici v kvalitě 320 kbps MP3.

Protože obě moje alba jsou zdarma, tak nemám tušení, jestli tvůrce dostává nějaké peníze za svou hudbu, kterou si lidé přehrávají přes All Access (tzn. de facto neprovedou žádný její "nákup"). Z normálně zakoupené hudby si Google nechává 30 procent ceny a zbytek je váš.

Zajímavé také je, že je možné nastavit cenu alba zcela nezávisle na ceně jednotlivých skladeb, takže například album může stát 100 Kč, přičemž každá jeho skladba je zadarmo. Nebo naopak každá skladba může stát 10 Kč (nebo každá jinak), zatímco celé album je za peníze. Chtěl jsem jedn z těchto možností použít u svých alb, ale nakonec jsem je nechal ve všech verzích zdarma, protože by všichni posluchači nemuseli ze způsobu zobrazení alba pochopit, že platba je dobrovolná.

I když je hudba nabízena zdarma, její "kupující" stejně musí zadat do Googlu platné údaje o své kreditce!

Za sebe mohu říct, že pro mě je aktuální nabídka All Access velmi rozumná a povede k tomu, že se výrazně sníží počet komerčních alb, která si stahuji bez placení. Je to vlastně první fungující protipirátské opatření, jaké jsem v životě zažil.

P.S: Několik z vás se vyjádřilo, že by mi chtělo platit za skládání hudby. K tomu musím pouze podotknout, že jsem otevřen všem zajímavým nápadům, ale skládání, aranžování a masterování hudby (i v té amatérské podobě, jak to dělám já) je o dost časově náročnější, než nějaké polofilmové blogískování.


Recenze: 2 zbraně [2 Guns] - 60%

Denzel Washington a Mark Wahlberg jsou dva řadoví pašeráci drog, kteří se rozhodnou společně vyloupit malou venkovskou banku. Provedou to, ale záhy vyjdou najevo nečekané skutečnosti: Totiž, Washington je ve skutečnosti agent Protidrogového úřadu (DEA), který se snaží nachytat Wahlberga (o kterém si myslí, že je pašerák drog). A Wahlberg je ve skutečnosti člen speciálních jednotek námořnictva, který se se snaží nachytat Washingtona (o kterém si myslí, že je pašerák drog). A v té bance bylo asi 10x více peněz, než tam mělo být, a neví se, komu patřily. A v námořnictvu i v DEA - zdá se - věděli, jak se věci mají, a celé to takhle plánovali. Jo, a ty peníze byly ve skutečnosti ilegální rezervy CIA...



Rozehrávka je jasná. Celý film je záminkou k tomu, aby Wahlberga a Washingtona chtěli úplně všichni zabít (případně něco horšího) a aby se mohlo ukázat, jak badass jsou, když se nakonec spolu skamarádí (i když se od začátku nenávidí).

Film vznikl na motivu stejnojmenného comicsu, který jsem nečetl, ale podle toho mála, co jsem si o něm zjistil, se ho film drží jen velmi volně (například oba jeho hlavní hrdinové jsou mladí běloši). Film režíroval Islanďan Baltasar Kormákur, který je zajímavý tím, že bez problémů střídá zábavné thrillery s něčím trochu hlubším, například hlubokou vodou.

Je příjemné, že jsou 2 zbraně hezky politicky nekorektní. To znamená, že jsou v nich rasové stereotypy, nahá ženská prsa, hodně krve, sprostá slova, a tak dále (v USA má film přístupnost "R").

Naopak není příjemné, že styl filmu poměrně divoce a neuspořádaně osciluje od "realistického drsného thrilleru", přes "tarantinovské hláškování" až po "absurdně comicsové akční scény". Mel jsem docela problém naladit se v každé scéně na tu správnou vlnu, na které bych zrovna v tu chvíli měl být. Ke konci už jsou zvraty úplně absurdní a bez jakékoliv logiky, takže jsem prostě vypnul mozek a pořád se docela slušně bavil. Bohužel, k tomuto totálním zblbnutí dojde až ke konci filmu a před ním je vícero scén, které vypadají, jako kdybychom se měli o hrdiny snad strachovat a zajímat se o jejich motivace.

A měl jsem docela problém vytěsnit z hlavy, že mnohé ty drsné dialogy v poušti u mexických hranic hodně připomínaly cutscény z Grand Theft Auto 5, které jsem v té době zrovna hrál - aniž by byly nějak výrazně působivější (kromě vyšších rozlišení a lepších textur).

Pokud máte nějakou slabost pro herce nebo režiséra, tak návštěvou filmu neprohloupíte. Ale nemějte zbytečná očekávání...

7.10.13

Eva a Vašek = Zloději, Okamura = Japanese Boy

Eva a Vašek jsou kromě mezinárodních kulturních teroristů také zloději. "Složili" totiž tuto úžasnou znělku pro Tomia Okamuru:



Přičemž celá ta melodie je zkopírovaný začátek refrénu z písničky "Japanese Boy" od skotské zpěvačky Aneky z 80. let. Jenom přidali jeden (předposlední) tón, aby jim to pasovalo na počet slabik ("O - ka - mu - ry"). Viz zde od času 1:05:



U nás jste ji před lety mohli slyšet po názvem "Mimořádná linka Praha - Tokio" od Zagorové.

Recenze videohry: Grand Theft Auto 5 - 90%

Předem pár upozornění:

Všechny GTA3 hry jsem dohrál do úplného konce. Nevím jestli jsem měl ve všech splněno čistých 100 %, ale rozhodně jsem k tomu měl velmi blízko. GTA4 jsem přestal hrát po asi deseti hodinách, protože mi její nízký framerate (na PS3) a neovladatelnost (kdy se hrdina i vozidla chovali jako opilci, především následkem těch nízkých FPS) brzy zkazily zábavu.

V GTA5 jsem dohrál všechny mise, které jsem objevil (včetně nepovinných závodů, vražd, krádeží atd.), s výjimkou čistě sběratelských (najdi 50 dopisů, najdi 50 kusů UFO, najdi 50 kusů ponorky atd...). Tomuto statutu budu dále v textu říkat "dohraná hra". Je pravděpodobné, že jsem všechny mise neviděl, protože v některých místech se hra zjevně větvila a kdybych udělal něco jiného, než jsem udělal, pravděpodobně by děj pokračoval trochu jinak.


Nehodlám mlátit prázdnou slámu a opakovat to, co se píše ve všech ostatních recenzích. Ty veskrze pozůstávají z toho, že vyjmenují 50 různých činností, které můžete v GTA5 provozovat, a uzavřou tím, že "to je teda bomba, 95/100".

Já se záměrně soustředím na věci, které mi u GTA5 vadily a o kterých se dle mého názoru málo mluví. A předpokládám, že znáte základní parametry této hry, stejně jako předchozí díly série.

Nejdříve něco k příběhu, respektive ke třem hrdinům, jejichž osudy se v GTA5 protínají:
  • Franklin je černoch z chudé čtvrti, který jede v drogách a podobných věcech a chtěl by toho nechat. Ale je to těžké a zločin je tak lákavý...
  • Michael je chlapík ve středím věku, který (nepříliš poctivě) přišel k bohatství, má luxusní dům a auta, má rodinu, ale všichni její členové ho nesnáší a on si není jist, jestli se má zastřelit hned, nebo předtím vystřílet nákupní středisko...
  • No a Trevor žije uprostřed pouště, má zde své malé drogové impérium a je to prostě megapsychopat. Je to zdaleka nejzábavnější postava, jejíž cutscény jsou místy lepší, než Tarantinovy filmy a několikrát jsem si při nich řekl "Tak to je fakt hustý, to jsem fakt nečekal".


Scénář, dramaturgie, herecké výkony a především hlasy hrdinů jsou v GTA5 naprostou špičkou a ve videohrách téměř nemají konkurenci (obzvlášť s přihlédnutím k tomu, jaká spousta cutscén ve hře je). Výborná je např. gangsta mluva černochů, kdy tvůrci údajně použili skutečné členy gangů, takže výsledkem je neuvěřitelný negerský slang - kterému, obávám se, většina Čechů nebude rozumět ani se zapnutými titulky.



Z cutscén v GTA5 by se dal smontovat zábavný gangsterský film, nebo spíš pětihodinová televizní minisérie. A bylo by to fajn.

Tohle ovšem nemá být televizní minisérie, nýbrž videohra. A zde narážíme na typický současný a stále se prohlubující videoherní problém, kdy se cutscény mohou poměřovat s hollywoodskou profi produkcí, ale mezi nimi hrajete mise, kdy se z těch zajímavých hrdinů stávají stupidní automaty, které opakují dokola několik stejných hlášek a přesně se drží naskriptovaných událostí. A ty zajímavě napsané a zahrané cutscény musí směřovat k oněm herním misím. V praxi to vypadá tak, že přibližně polovina cutscén má takovýto průběh:
Někdo: "Yo, motherfucker, udělej pro mě tenhle džob."
Hrdina: "Yo, motherfucker, nasrat, nic dělat nebudu, už jsem toho nechal."
Někdo: "Yo, motherfucker, udělej pro mě tenhle džob, fakt musíš." 
Hrdina "Tak jo."
O scenáristickém talentu tvůrců svědčí skutečnost, že vám většinou nedojde, jak se tato motivace opakuje a jak nesmyslné to z dramatického hlediska je.

Miroslav Táborský ve své zatím nejslavnější roli

Ve hře je opět přítomen humor, ale nemohu se zbavit dojmu, že už ze sebe tvůrci to nejvtipnější dostali v předchozích dílech a že jim poněkud docházejí nápady. Je mi jasné, že ten humor je ZÁMĚRNÉ infantilní, sexistický, machistický atd... Ale když se například burza ve hře jmenuje BAWSAQ (místo skutečné burzy NASDAQ), protože se to vyslovuje podobně jako "ball sack" ("šourek"), tak mi to nepřijde vtipné, ani meta-vtipné, ani meta-meta-vtipné žádným způsobem.

Ale teď už konečně ke hře:

Mnohokrát se mi stalo, že jsem něco v rámci mise udělal lépe a rychleji, než jsem měl, ale mise tím pádem byla neúspěšná, protože jsem to neudělal přesně tak, jak si tvůrci představovali. Naštěstí mise mají checkpointy, takže se v případě FAILu nebo smrti vrátíte většinou jen o pár desítek sekund zpět. A několikrát se mi dokonce stalo, že jsem v průběhu mise zemřel a následné RETRY mě hodilo až ZA SEGMENT, VE KTERÉM JSEM ZEMŘEL, tzn. nebylo to vlastně RETRY, nýbrž SKIP. (Kromě toho GTA5 má SKIP, který se objeví pokud se vám v misi nedaří.)

Pokud máte plnit mise ve velkém sandboxovém světě, nastává (pro programátory) velký problém s tím, jak je vymyslet, aby byly zábavné, aby si hráč nepřipadal omezovaný, a aby přitom nebyly trapně jednoduché (když si hráč na každou misi vezme tank, bazuku a brnění). Mise v GTA5 jsou tím horší, čím menší volnost v nich máte. Mnohé mise jsou o tom, že musíte dojít / dojet z bodu X do bodu Y, aniž by se vám cestou mohlo něco stát. Například mise v miniponorce (kdy musíte najít 50 kusů důkazního materiálu):
  1. Vlezete do miniponorky.
  2. Na radaru se vám objeví červená tečka.
  3. Plujete ponorkou POMALU k tečce (protože to ponorka rychleji neumí, jedete několik minut). Cestou se vám nemůže nic stát, nemůžete zabloudit, nemůžete se utopit, nemůže vám nikdo ublížit.
  4. Na místě, které ukazuje tečka, se dotknete svítícího předmětu a tím ho seberete.
  5. Opakujte totéž ještě 49 krát od bodu 2. Výsledek: 50 x 5 minut zábavy = PROFIT!
Těchto 50 misí se od sebe liší jen tím, že při nich vidíte různě tvarované podmořské skály (s pořád stejnými chaluhami) a někdy dokonce nějaký ten podmořský vrak.

Je to ale ještě horší: Hra obsahuje několik misí, které se nedají nazvat jinak, než cutscénami s občasnými quicktime eventy. Například jóga, nebo kontroverzní mise, ve které Trevor mučí možného teroristu. V těch pouze mačkáte tlačítka, která se (pomalu) zobrazují na displeji, čímž se animace posunuje dopředu. Možná, kdybyste byli zcela dementní, a slepí, mohlo by se vám podařit tyto mise nesplnit. Nevím. Já je splnil napoprvé a nechtěl bych je hrát znovu. Tedy, "hrát"...

To, že můžete za splnění misí získat různé medaile, pokud je provedete nějakým velmi specifickým způsobem (například pokud osobu X zabijete konkrétní zbraní Y), to pro mě nebyla ani zdaleka dostatečná motivace k tomu, abych mise hrál znovu.


Celkově se ale na misích projevuje současný videoherní trend "hlavně aby to pro hráče nebylo těžké". Tím pádem jsem většinu misí (nejméně tři čtvrtiny) dokončil na první pokus, často aniž by mi bylo pořádně jasné, co a proč vlastně v misi dělám. Jste totiž celou dobu pečlivě vedeni za ručičku: "Nastup do auta" - "Ne do tohohle, do většího" - "Jeď k zelené tečce" - "Zabij červenou tečku" - "Jeď ke žluté tečce" - "CONGRATULATIONS, 100% complete, gold medal!" Přičemž při tom "ježdění k tečce" samozřejmě máte luxusní GPS navigaci.

A zdraví se vám automaticky doplňuje, takže jsem nikdy ani nepotřeboval neprůstřelnou vestu, natož nějaké dražší brnění.

Protože jsem většinou misí rychle prosvišťěl, často aniž bych přesně pochopil, co a proč se dělo, následně jsem se v celkovém ději a postavách trochu ztrácel (někdo mluvil o "Lamarovi" a já si nepamatoval, kdo z těch deseti postav byl Lamar) a překvapilo mě, když po jedné, z mého pohledu nijak výjimečné misi, najednou naskočily závěrečné titulky. Je to zaviněno i tím, že někdy v průběhu misí postavy vyprávějí věci, důležité pro celkový příběh hry, ale nemáte čas se na ně soustředit, protože musíte například setřásat pronásledující policii.

Mezi misemi můžete volně přepínat mezi třemi hrdiny (z nichž každý má své vlastní mise). Znamená to, že když se má odehrát nějaká klíčová mise, které se účastní více hrdinů současně, musejí VŠICHNI z nich nejdříve odehrát své vlastní mise, které k této inkriminované misi vedou. Výsledkem bylo, že mi systém misí připadal více omezující, než v předchozích GTA hrách.

Hodně se také mluví o tom, že při misích vaši hrdinové spolupracují a můžete se mezi nimi přepínat - tj. například jako Michael někoho chytíte pod krkem, držíte ho, pak se přepnete na Trevora a prostřelíte tomu člověku hlavu (aniž byste trefili Michaela). Toto přehazování se ale v 90 procentech případů vyskytuje na přesně naskriptovaných místech a musíte se přepnout v přesně naskriptovanou chvíli na přesně naskriptovaného jiného hrdinu, abyste udělali něco přesně naskriptovaného. Dokud se nepřepnete, mise se neposune dál, ať děláte cokoliv.

Ale dosti o skriptování a podívejme se na ten veliký, otevřený svět, ve kterém se hra odehrává. Je to velký ostrov někde u Kalifornie (což dává dokonalý smysl vzhledem ke jménu "San Andreas") a má odhadem tak 15 x 20 kilometrů. Je to hodně, ale rozhodně to není rekord.

Například taková mapa v Just Cause 2 má srovnatelnou rozlohu, a přitom Just Cause 2 (na PS3) běží hladčeji a vypadá přinejmenším stejně dobře jako GTA5. Nic-moc grafika s častými ošklivými zuby, low-res texturami a strašidelnými umělohmotnými obličeji je hlavním důvodem, proč GTA5 nedávám 100 procent. Nutno ovšem podotknout, že především framerate a chování aut je v GTA5 neskonale lepší, než v GTA4.

Just Cause 2 má ještě jeden zajímavý aspekt: Umožnuje vám totiž, abyste si v tom velkém otevřeném světě více svobodně blbli, především pomocí svého multifunkčního háku. Samozřejmě, není to realistické. Stejně jako není realistické nic v GTA5.

Hello there, cupcake!

Místo toho, aby GTA5 bylo zábavné a snadno se v něm blblo (jako v Just Cause 2 nebo Saints Row The Third), snaží se dělat jako že jde o úžasný "living, breathing real world", což bohužel není pravda. GTA5 je o tom, že na první pohled vzbuzuje iluzi takového světa. Ale stačí velmi málo, abyste si ověřili, že auta a lidi se generují až těsně předtím, než se k nim přiblížíte na dohled, a to podle toho, ve které části mapy se právě nacházíte. Nejtriviálnější příklad: Můžete si ve městě vyhlédnout luxusní sporťák a jet za ním po dálnici až do pouště. Pak můžete ale v poušti čekat hodinu a už nikdy kolem žádné další luxusní auto neprojede - protože se v poušti nespawnují a hra rozhodně nesimuluje provoz po dálnici napříč celou mapou.

GTA5 ale nad všemi konkurenty vede v množství obsahu. Čímž teď myslím čistě množství různých věcí, které na mapě najdete - ve městě, na předměstí i v divočině. Just Cause 2 má možná podobnou rozlohu mapy, ale nemá na ní stovky domů, domků a domečků, z nichž téměř každý je unikátní. A proč je tam nemá? Ne proto, že by to tvůrci technicky nezvládli, nýbrž proto, že neměli rozpočet na to, aby jim stovky lidí několik let ty domečky modelovaly. Tvůrci GTA5 ty peníze měli, takže na mapě najdete tuny zajímavých zákoutí, ale o to depresivnější je ten pocit, když zjistíte, že s 99 procenty těch zajímavých staveb se nedá nic - ale vůbec nic - dělat. Naprostá většina dveří (oken, bran) je vám navždy zavřena a nikdy se nedozvíte, co je za nimi (samozřejmě, není tam nic). Lezete několik minut na vrcholek vysokánského jeřábu a nahoře je v lepším případě nějaký collectible předmět, v horším případě nic. Nemůžete vlézt do kabiny a jeřáb ovládat. Můžete se jen rozhlédnout kolem, vyfotit se a zase slézt (nebo seskočit padákem). V tomto ohledu je otevřený svět GTA5 dokonce méně interaktivní, než předchozí díly. V GTA3 se například dal ovládat vlak. V GTA5 to nejde a jezdí si stále podle svého...

Je to skoro jakýsi specifický případ fenoménu "Uncanny valley". Stoupnete si na kopec, rozhlížíte se kolem sebe a připadá vám, že se kolem vás rozprostírá realistický svět. Jako kdyby se vám splnil ten sen, který jste měli od dob nejstarších osmibitových her - dojet až tam k té hoře, co je vidět na obzoru, a podívat se co tam je. Dojedete tam, je tam dům. Ale je to (stejně jako ostatní domy) jen Potěmkinova vesnice, maketa, se kterou se nedá nijak interagovat. Její dřevěnou verandu nemůžete rozbít ani bazukou. Žádné okno nemůžete rozstřelit ani kulometem. Travička kolem je odolná vůči plamenometu... Je to skoro jako v nějaké strašidelné noční můře a je to tím, že hra ve vás svým zdáním reality vyvolává obrovská očekávání, která není schopna naplnit.

Ano, zastřelil jsem vlka samopalem. Protože jsem badass.

GTA5 nemá návod. V herní krabici je jen mapa. Neexistuje PDF nebo HTML návod, který bych si mohl prohlédnout na webu nebo stáhnout na harddisk. Na oficiálních stránkách je návod v podobě aplikace pro iPhone, Windows a MacOS - takže já mám smůlu, neboť mám Linux a Android. Všechno se musíte naučit buď sami, nebo si přečíst tooltipy, které na obrazovce vyskakují a velmi rychle mizí - naštěstí si je můžete zpětně dohleda v pauzovacím menu.

Stejně tak mám smůlu s mobilní aplikací "iFruit", s jejíž pomocí mohu cvičit svého psa, který mi pak ve hře pomáhá (a také si customizovat auta). Bohužel, hru jsem dohrál a psa jsem cvičit nemohl, aplikace je totiž k dispozici jen pro iPhone. Android verze je "coming soon". Tři týdny po uvedení hry na trh a pořád nic? To není "soon", to je "very, very late"... Nicméně, nepřítomnost vycvičeného psa mi ve hře nijak nevadila. Naopak se obávám, že by pak byla směšně jednoduchá. Je to prostě jen jedna ze spousty činností, které ve hře můžete provádět.

Čímž se dostáváme k tomu, že mnohé z oné "plejády aktivit", které se v GTA5 vyskytují, jsou zbytečné, nebo nepříliš zábavné.
  • Během celé hry jsem nikdy nenakupoval nic v Ammu Nation - s výjimkou misí, kde bylo nepřeskočitelnou součástí úkolu koupit něco konkrétního v Ammu Nation. Jinak jsem vždycky měl dostatek zbraní i všeho střeliva a neměl jsem téměř žádnou potřebu přepnout z defaultní rychlopalné zbraně na nějakou jinou.
  • Během celé hry jsem nikdy nepoužil speciální schopnosti Michaela a Trevora (které jsou si dost podobné a zpomalují čas při přestřelkách). Prostě jsem je nepotřeboval. Užitečná byla pouze Franklinova schopnost zpomalit čas a zlepšit manévrovatelnost při jízdě vozidlem.
  • Ve hře je asi 20 samostatných závodů (na vodě i na souši). S výjimkou dvou nebo tří jsem všechny dojel napoprvé na prvním místě. Jezdil jsem je totiž samozřejmě s Trevorem, jehož speciální schopnost je činí směšně jednoduchými.
  • V průběhu celé hry jsem hrál jednou na burze a dále jsem neměl potřebu. Je to příliš složitý a zdlouhavý způsob, jak vydělávat peníze (i když v mnoha okamžicích přesně víte, jak úspěšná mise pohne s kurzem akcií), obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že peníze k ničemu nepotřebujete. Po skončení hry mají dvě z mých tří postav několik desítek milionů dolarů a nemají si za ně co koupit - jediná zbývající nemovitost na prodej je golfovvý klub, a ten stojí 150 mega, tudíž na něj nemám (protože jedna postava nemůže nijak předat peníze jiné). Odhaduji, že kdybych si ho koupil, dostanu k dispozici speciální golfovou čepici, nebo něco podobného.
To nejúžasnějí, co GTA5 z herního hlediska nabízí, jsou improvizované, neskriptované sekvence ve stylu akčních filmů Michaela Baye (kdy je vidět, jak dobře systém podvádí, že to vypadá skoro jako kdyby na vás ta policejní auta skutečně na tom kopci čekala):



V této konkrétní sekvenci je sice pár střihů (a dodělaná hudba), ale něco velmi podobného můžete ve hře zažít v reálném čase (včetně těch změn kamerových úhlů).

Takováhle sekvence zachycuje to, co bych si představoval pod pojmem "zábavná sandboxová hra". Ovšem když se naučíte hrát takhle profesionálně, nezbývá vám mnoho dalšího, co byste ve hře mohli dělat, než zničit dalších 50 policejních aut a 10 policejních helikoptér...

GTA5 má multiplayer mód, který nemohu recenzovat, protože k dnešnímu dni stále pořádně nefunguje (sami tvůrci tvrdí, že jde o betu, já bych to označil spíše termínem "pre-alpha"). Zažil jsem pouze jedno multiplayer sezení, kdy hra běžela přibližně správně, a značně depresivně na mě působilo půl tuctu gangsta hardcore niggas na obrazovce, kteří spolu online mluvili hlásky deseti- až dvanáctiletých Francouzů, jimž jsem rozuměl rozuměl jenom "pyt, pyt, pyt". Z oněch asi dvou hodin, kdy servery náhodou fungovaly, jsem získal dojem, že všechny ty drobné chybičky při boji v singleplayer módu (nepředvídatelný auto-aim, ještě nepředvídatelnější auto-cover) se v multiplayeru mění v nepříjemné a neférové bugy. Nicméně, multiplayer nehodnotím a je možné, že se z něj časem vyklube něco zajímavého. Viz třeba PlayStation Home, který byl při svém spuštění nepoužitelný mega ultra shit, a dnes to dotáhl na celkem použitelný normální shit.

A teď se asi budete divit, proč dávám 90 procent něčemu, o čem jsem celý článek psal především zápory. To je jednoduché: GTA5 má své klady, ale o těch se hodně mluví a píše jinde a jsou jasně patrné z videí, tudíž necítím potřebu je vyjmenovávat. A je neoddiskutovatelné, že GTA5 má takovou spoustu obsahu, že rozhodně stojí za těch 1499 Kč (nebo kolik), za které se prodává. Například jenom závodění na vodních skůtrech a lodích (fyzika vody je velmi vydařená!) by vydalo za slušnou samostatnou hru, jejíž nákup bych za pár stovek doporučil. Stejně tak závodní mise v autech. Stejně tak přestřelky (některé). Možná i golf. Plus několikahodinový slušný gangsterský film. Je to taková spousta obsahu, že ty desítky hodin zábavy (převážně) rozhodně stojí za ty peníze.

Problém mám (kromě grafiky, kterou jsem na PS3 už viděl lepší) s tím, že to zjevně není úplně dodělané (spousta budov a událostí se jistě "otevře" až později, v rámci updatů nebo DLC, nemluvě o online módu), a že to celé nedrží příliš dobře pohromadě, jako jeden celistvý zážitek. Při recenzování filmu by něco takového byla naprosto zásadní vada. Při recenzování videohry to vadí podstatně méně a dá se to hodně vykompenzovat vloženými penězi a člověkohodinami.

Když můžete v rámci GTA5 jít do kina dívat se tam na vtipný desetiminutový italský artfilm, je to zábavné. Ale rozhodně nebudete mít potřebu vidět ho více než dvakrát. A teď si představte, že na něm nějaký tým lidí musel pár desítek hodin pracovat. Já osobně NECHCI, aby tohle byla budoucnost videoher (což je mi samozřejmě prd platné, že to nechci).


GTA5 je kolosální, opulentní dílo, které válcuje ostatní svou kolosálností a opulentností, a je víceméně jedno, jak je kvalitní. Byl jsem vlastně rád, že jsem ho víceméně "dohrál" a můžu se od GTA5 vrátit k Diablu 3 (o jeho konzolové verzi napíšu někdy záhy).