31.8.15

Recenze: Cesta vzhůru - 40%

Čechovi Radku Jarošovi se podařilo vystoupit bez kyslíkového přístroje na všech 14 hor, vysokých přes 8000 metrů, čímž se stal teprve patnáctým na světě, kdo to dokázal.

Tento dokument je o jeho posledním výstupu (na K2), kterým svůj megapočin završil (celkem mu to trvalo asi 15 let).


Menší část filmu je o tom, jak Jaroš leze na horu a nic výjimečného (co byste při normálním lezení na vysokou horu neočekávali) se při tom nestane.


Větší část je o tom, jak se Jaroš zotavuje po předchozím neúspěšném výstupu (kdy omrzl a přišel o několik prstů na noze) a o úplně jiných věcech, které s Jarošem a jeho lezením souvisí jen velmi vzdáleně.

Scény, které jsou poměrně zajímavé a souvisí s Jarošem a lezením, jsou například:
  • Jaroš leží v bezvědomí
  • Jaroš diskutuje s doktorem o budoucnosti pahýlů svých prstů
  • Jaroš filosofuje o buddhismu
  • Jaroš kašle, kašle a kašle, protože nemá kyslík
  • Jaroš vypráví o lidech, kteří na hoře zemřeli, a které znal


Kromě toho je ale ve film spousta scén, jejichž souvislost s lezením a s Jarošem je více než diskutabilní. Například:
  • Jaroš z hory telefonuje dceři a následkem špatného signálu si nerozumějí, takže zavěsí.
  • Jarošova dcera je u věštkyně, která dlouho mává rukama a pak zázračně vyvěští, že Jaroš miluje hory.
  • Zatímco Jaroš leze, jeho rodina v ČR staví sněhuláka a lyžuje v obrovských závějích sněhu (což je podivné, protože Jaroš lezl v červenci).
  • Stařičké záběry toho, jak Jaroš kdysi dávno sjížděl řeku se svou budoucí manželkou.
Všechny tyto scény (a mnohé další) jsou mnohem delší, než by se slušelo, a dávají tušit, že filmaři prostě neměli dost použitelného materiálu, takže museli vařit z vody. Možná budou tvůrci argumentovat, že jim šlo o to, abychom poznali Jarošovy blízké, ale na těch mi nepřišlo opravdu nic zajímavého, s výjimkou toho, že Jarošova dcera má nějaké vážné psychické problémy, které nechce moc řešit.

Mně totiž, musím se přiznat, nepřijde nic moc zajímavého ani na samotném faktu, že někdo leze na kopce za podmínek, které si sám uměle nastaví přesně tak, aby je zvládl. Tedy v tomto případě: Nemám kyslíkový přístroj, mám stan, mám teplé oblečení, mám hřeby v botách, mám lana.

Až někde bude vystupovat na K2 nahý, možná mě to bude zajímat víc.

Rovnou předem raději odpovědi na vaše očekávané dotazy:

  1. Ne, na žádnou horu jsem nikdy nevylezl.
  2. Ne, nepolezu.
  3. Tvoje máma taky.

7 komentářů:

  1. Hahá! "In mountaineering, when ascending above an altitude of 8,000 metres (26,000 ft), the climber enters what is known as the death zone." Jupí! High-altitude cerebral edema a high-altitude pulmonary edema, to jsou lahůdky! Pro šanci na jejich získání se už vyplatí nechat doma kyslíkový přístroj. A tak dále, a tak dále: https://en.wikipedia.org/wiki/Effects_of_high_altitude_on_humans
    A přidejte k tomu double vision: https://www.youtube.com/watch?v=BdMV42czPCI

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jo double wisdom to se mi uz parkrat za zivot stalo. nikomu nepreju je to jako hazet perly svinim ale horsi

      Vymazat
  2. kdybych vylez na osmitisicovku tak si zalozim ucet na telegranu a pyjne se pochlubim ze tam sem
    le von by to asi nikdo necetl tak sena to vyseru

    OdpovědětVymazat
  3. A to už vůbec nemluvím o tom, že když takový horolezec skutečně na osmitisícovce umře, ať už z jakéhokoli důvodu, jeho tělo tam prostě zůstane. Přirozeně, odpadky také. Ruksaky. Lana. Všechno. Živí nebo mrtví, všichni to tam zasviňují. https://www.youtube.com/watch?v=mSzFe6PxEZ4

    OdpovědětVymazat
  4. Horolezectví je idiotský sport. Snad ještě horší než řiťolezectví Grimla Rypera s Horákem....

    OdpovědětVymazat
  5. Ja bych to nedal, ale hovno bych taky nesezral a nekdo treba jo.
    <>

    OdpovědětVymazat