21.6.21

Recenze: Matky - 30%

Začněme oficiální textovou upoutávkou této nové české komedie:

"Mohl by to být film o ženách v nejlepších letech, které jsou elegantní, sebevědomé, chytré, užívají si, a probírají spolu chlapy, vztahy a sex. Čtyři celoživotní kamarádky z chystané komedie takové jsou, ale k tomu všemu se starají o děti, nebo je právě porodily, případně jsou těhotné."

Jak toto souvětí čistě gramaticky chápete? Pokud začíná slovy "Mohl by to být film o ženách, které...", tak bych si z toho logicky vyvodil, že hrdinky tohoto filmu nesplňují tuto definici. Na začátku druhé věty je ovšem explicitně napsáno, že takové jsou. Proč tedy to "Mohl by to být..."? Protože mít nebo čekat dítě automaticky znamená, že nemůžete být elegantní, sebevědomá nebo chytrá?

Jsem z toho sloganu poněkud zmaten, stejně jako jsem poněkud zmaten ze samotného filmu, který ve mně vzbuzoval intenzivní dojem, že se mi jeho tvůrci snaží vysvětlit, že děti znamenají v podstatě konec normálního příjemného života a že by si je nikdo nikdy neměl pořizovat, jinak dopadne podobně hrozně jako hrdinky Matek, kterým se mám vysmívat pro jejich nešťastné situace, do kterých se samy navezly.


Ale teď už k hrdinkám:

  • Sára je internetová influencerka, která se právě (na úplném začátku filmu) chystá rodit a hodlá to dokumentovat online, stejně jako dokumentuje každičkou sekundu svého života, k viditelné nelibosti svého přítele.
  • Hedvika je superbohatá, protože její manžel je nadnárodní superpodnikatel. Mají spolu batole, ale co je to platné, když manžel na Hedviku nemá čas a jenom do ní pořád cpe peníze, místo aby do ní nacpal penis? Není proto divu, že se Hedvika v parku zakouká do mladého skejťáka s kytarou.
  • Eliška právě zjistila, že otěhotněla. Její slovenská matka to nese nelibě, neboť nesnáší jejího partnera a dává to všem jasně najevo. Kromě toho má Eliška nějaké zvláštní trauma z toho, že vypadá málo těhotná a možná je částečně dementní (viz dále)...?
  • Zuzana je rozvedená, se dvěma dětmi, a nemá peníze, neboť je příliš měkká na to, aby z otce svých dětí ždímala alimenty.
A z toho se pak odvíjejí další... Aha, vlastně, teď jsem si uvědomil, že z ničeho z toho se ve filmu neodvíjí skoro nic!

Dehonestující generická maskulina se vkrádají už i do filmových kritiků

Tohle není vtip. Přesněji řečeno, "není to vymyšlený email":


Obávám se, že nemohu být pro, neboť slovo "kritika" pokládám za dehonestující femininum.

17.6.21

Recenze: Luca - 40%

V rámci experimentování jsem zkusil opět něco nového, a to podcast. Se svou drahou manželkou.

Mohla by to být do budoucna vhodná forma, jak se stručně zmiňovat o věcech, o kterých se mi nechce psát.


Další díly našeho podcastu jsou na Anchor.FM/fuxoft, nebo hledejte název "Fukocast" na Spotify, Google Podcasts atd...

16.6.21

Recenze: Rychle a zběsile 9 [F9 / Fast and Furious 9] - 60%

Dominic Toretto si užívá zasloužený klid, ale netrvá to dlouho, neboť Pan Nikdo byl unesen a s ním zmizely i dvě poloviny superzbraně, která nahackuje úplně všechno na světě, když se odemkne DNA klíčem. Jo, a Dominic má jiný počet sourozenců, než jsme mysleli, a někdo, kdo byl mrtvý, není tak mrtvý, jak jsme mysleli. A auta můžou létat ve vesmíru.

Všimněte si, že za černochy je korektně černý kouř a za Japoncem žlutý

Před pár lety jsem skoro určitě někde řekl, že kdyby se další díl Rychle a zběsile odehrával ve vesmíru, nedivil bych se tomu. Rychle a zběsile 9 se částečně odehrává ve vesmíru. Jde v tomto ohledu de facto o sequel filmu Gayniggers From Outer Space. A scéna, ve které dva černoši v raketovém autě ničí satelit 80 km nad zemí není ani zdaleka to nejméně uvěřitelné v tomto filmu.

12.6.21

Recenze: Tiché místo: Část II [A Quiet Place: Part II] - 40%

Doporučuji vám přečíst si mou recenzi prvního Tichého místa. A speciálně tu část, kde píšu o závěrečné části filmu, na které se mi nelíbilo, že vypadala jako kdyby si "Michael Bay chtěl přihřát svou hororovou polívčičku a prosadit klasickou hororovou podívanou".

A bohužel, celé nové pokračování vypadá jako konec prvního filmu.


Nejdříve uvidíme flashback, ve kterém se dozvíme, jak vlastně invaze začala. Je to masová podívaná s hromadami CGI, tedy přesný opak toho, proč se mi líbil první film.

A pak už následuje "hlavní film", ve kterém se někdo někam vydává, někdo ho jde hledat, najdou komunitu dalších přeživších a většina postav se nepříjemně často chová jako kreténi. Pamatoval jsem si několik vtipných konkrétních příkladů, ale bohužel jsem je zapomněl, neboť jsem pokračování viděl někdy před 15 měsíci a znovu se na něj dívat nebudu.

Akční scény s CGI hnusáky mě nijak nezaujaly a unikátní atmosféra prvního filmu letos již není unikátní. Filmaři se jí snaží různě permutovat a modifikovat, ale jsou při tom bezradní, neboť se snaží natočit něco, co nebude úplně totéž, ale přitom to bude totéž.

Nevím, jestli by šlo pokračování Tichého místa natočit nějak zajímavě, ale myslím si, že ani nebylo zapotřebí to zkoušet.

10.6.21

Recenze: Cruella - 40%

Tento hraný Disneyův film vypráví o tom, jak se ze skoro normálního britského děvčete v 60. a 70. letech stala Cruella de Vil (v některých starších českých verzích "Cruella de Mon"), pozdější antagonistka ze 101 dalmatinů.

Film začíná poměrně hardcore: Estella se narodí s černobílými vlasy, od raného dětství je svině (proto přezdívka "Cruella") a ve svých cca 8 letech způsobí smrt své matky. Následuje trauma, útěk do Londýna, vyrůstání mezi zlodějíčky a fast-forward o 10 let, kdy je jí tedy necelých 20 let a hraje ji najednou Emma Stoneová (32 let).

Estella / Cruella se nechá zaměstnat v módním salonu sviňské Vévodkyně (Emma Thomsponová), slavné módní návrhářky. Později je cosi zásadního odhaleno a Vévodkyně s Cruellou se stanou soupeřkami na život a na smrt, přičemž Vévodkyně stále netuší, že její zaměstnankyně Estella je tentýž člověk jako Cruella.

7.6.21

Seznamte se: Erlang

(Tento post není o filmu. Naopak je o programování a tudíž zcela nezajímavý pro velkou část z vás.)

Programoval jsem v životě ve všemožných jazycích, od assembleru až po Haskell. Pokud také programujete, rád bych se vám dnes stručně zmínil o jazyku Erlang, který mi mezi těmi desítkami jiných jazyků dodnes připadá výjimečný. Víc jsem v něm programoval někdy před 10 lety, pak jsem na mnoho let přestal, teď jsem se k němu z pracovních důvodů na chvíli vrátil a pořád mě udivuje a připadá mi výjimečný, neřku-li unikátní.

Nejprve by se asi hodilo pár stručných informací, které by vás měly zaujmout a nalákat, abyste četli dál. Takže:

  • Erlang byl vyvinut už někdy v 80. letech, původně jako jazyk speciálně pro programování telefonních ústředen. Tzn. asynchronních aplikací, které se nesmějí zhroutit a nesmějí být každou chvíli "shazovány a restartovány".
  • Existují aplikace napsané v Erlangu, které běží non-stop několik desetiletí, přičemž se v průběhu těch desetiletí ani jednou nerestartovaly a nezhroutily. Byly ale v průběhu těch let upravovány a změnil se hardware, na kterém běžely
  • Erlang je jediný programovací jazyk (který znám), ve kterém je programování procesů a jejich vzájemná komunikace zábava. Ve většině ostatních jazyků (které znám) je to noční můra.
  • Erlang je navržen tak, aby se v něm nedalo programovat prasácky. To znamená, že když chcete rychle vytvořit nějaký krátký skript, jde to v Erlangu o dost obtížněji, než v jiných jazycích. (Zatímco vás v jiných jazycích obtěžují středníky, v Erlangu vás obtěžují středníky, čárky i tečky.) Ale jakmile ten krátký skript začne přerůstat v něco komplexnějšího, s překvapením zjistíte, že v Erlangu je to přerůstání snadno zvladatelné, ne-li zábavné (na rozdíl od ostatnícn jazyků).
Takže to bylo pár odvážných tvrzení do začátku, abych vás nalákal, a teď už podrobněji.


Každá trochu rozsáhlejší Erlang aplikace pozůstává z procesů, které jsou zcela, totálně izolované. Nesdílejí spolu žádná data. Neexistuje nic jako "globální proměnné". Procesy mezi sebou mohou komunikovat jen tím způsobem, že proces A pošle zprávu procesu B. Každý proces má svůj "inbox", ze kterého si může vybírat příchozí zprávy. Pokud chce proces B odpovědět procesu A na jeho zprávu, musíte si implementovat mechanismus, který to udělá (ale implementujete si ho velmi snadno, většinou dvěma řádky programu). Pokud v procesu dojde k chybě, proces ukázněně "chcípne", všechno po sobě spořádaně "uklidí", vyšle případně ostatním procesům zprávu, že chcípl a ostatní procesy se podle toho zařídí: Chcíplý proces restartují, chcípnou taky, nebo něco jiného.

27.5.21

NeRecenze: Žáby bez jazyka - ??%

Nový film Miry Fornayové je o... Vlastně ne, nevím, o čem je nový film Miry Fornayové.


Vím ale skoro jistě, že Mira Fornayová má hrozně ráda Yorgose Lanthimose (Zabití posvátného jelena) a Davida Lynche a chtěla natočit něco jako oni. To znamená, že její film nemá nic, co by se dalo označit za "zápletku" nebo "děj" a je to jen sekvence nesmyslných scének, ve kterých neplatí základy kauzality, logiky a často ani fyziky. Dialogy se zacyklují, postavy občas na několik sekund "zatuhnou" v záběru, postavy mluví o něčem, co se objektivně neděje, a tak dále. 

Zásadní rozdíl oproti Lanthimosovi a Lynchovi ovšem spočívá v tom, že film Miry Fornayové neobsahuje naprosto nic audiovizuálně zajímavého (je natočený ruční kamerou v normálních česko-slovenských exteriérech a interiérech) a ani náznak jakéhokoliv humoru nebo zábavy. Všechno je natočeno tak, aby to bylo co nejlacinější - například "zatuhlost" postav není nějaký digitální trik, ale herci se prostě na chvíli přestanou hýbat (tedy, měli by se nehýbat, ale nejde jim to, takže se trochu hýbají).

Je možné, že scénář Žab není o mnoho horší než scénáře Lanthimose a Lynche, ale následkem režie Fornayové se mění WTF v nesnesitelné WTF.

A proč se tenhle post jmenuje "nerecenze" a nemá procentuální hodnocení? Protože jsem tento film vzdal po 20 minutách a šel jsem se místo toho drbat v rozkroku, což mi připadalo zábavnější.

P.S: Za těch 20 minut bylo ve filmu více full frontalu, než bych v životě chtěl vidět.

18.5.21

Jak na domácí hudební studio

Tento článek ze série "Jak na..." se bude podrobněji věnovat něčemu, na co se mě často ptáte, to jest "Jsem úplný začátečník, co si mám koupit / ukrást domů, abych mohl produkovat hudbu".

Předpokládám, že máte základní představu o tom, že hudba se skládá z tónů, ty tóny hrají různé nástroje, pak se to všechno smíchá dohromady, a tak dále... O tom tento článek nebude, ale psal jsem o tom už něco před lety. Tento článek bude o tom, jaké možnosti máte, pokud chcete ve svém bytě (tedy ne v profi studiu) vytvořit z hudebního nápadu finální audio stopu (dříve "CD"). Kromě toho také budu předpokládat, že hudbu chcete performovat na nějakém klávesovém nástroji (tzn. že vaší doménou není kytara, bubny nebo zpěv).

(Spousta věcí v tomto článku je samozřejmě subjektivní.)

Ilustrační foto něčeho, co jsem nikdy neměl a mít nechtěl

První rozhodnutí musíte učinit ohledně svého keyboardu (hudebního, nikoliv PC klávesnice). Nabízí se vám dva extrémy:

A) Koupit si opravdu nabušený keyboard, v něm všechno nahrát, namixovat a nakonec exportovat do WAV souboru nebo něčeho podobného.

B) Koupit si MIDI keyboard a všechno ostatní dělat ve svém PC. Přičemž termínem "MIDI keyboard" označuji v tomto článku MIDI klávesnici, která posílá do PC informace o tom, jaké klávesy mačkáte a kterými hejblátky pohybujete, ale sama neumí generovat žádný zvuk.

Zámerně se nevěnuji možnosti C), totiž "Propojit svůj MIDI keyboard s několika různými fyzickými syntezátory, všechno to prodrátovat a nahrávat to přes několik audio vstupů", protože mi taková možnost přijde v dnešní době zbytečná, ne-li kontraproduktivní. Pokud někdo tvrdí, že svým uchem "rozezná opravdový historický Roland Juno 60 od jeho virtuální emulace", tak je to pro mě snob, ne-li kokot.

Za sebe musím říct, že mi mnohem více vyhovuje možnost B), t.j. většinu věcí (včetně generování zvuku, aranžování a míchání) dělat ve svém počítači. Ale věnujme se nejdříve možnosti A):

2.5.21

Recenze: Rodina na baterky [The Mitchells vs. the Machines] - 80%

Mitchellovi jsou docela normální rodina: Táta, máma, dospívající dcera Katie, ještě nedospívající syn Aaron a šilhavý mops Monchi. Mitchellovi nejsou chudí a nemají COVID. Mají jen klasický problém neporozumění mezi dcerou a tátou. Táta je oldschool a nejraději by žil ve srubu v lese. Zbytek rodiny je "connected" (což byl původní název filmu) a non-stop používá výrobky Apple. Aby táta problémy vyřešil, rozhodne se vzít rodinu na road trip ve starém autě. Shodou okolností zrovna v době, kdy se Apple asistent Siri vzbouří a vyvolá robotickou apokalypsu. (Ve filmu se samozřejmě nevyskytují jména "Apple" a "Siri", ale záměr je jasný.)


Tento film (natočený původně pro kina a pak prodaný Netflixu) režírovali dva víceméně neznámí lidé, ale produkovali ho Phil Lord a Chris Miller, což je to, na čem záleží, protože Rodina na baterky má podobnou šílenou energii jako jejich Zataženo, občas trakaře, Lego Movie nebo Spider-Man: Paralelní světy. A platí pro ni většina toho pozitivního, co jsem napsal o předcházejících filmech Lorda a Millera.

Opět platí, že film je strašlivě audiovizuálně nadupaný. Ovšem nadupaný stylem, který mi nepřipadal otravný, ale naopak jsem si chtěl některé pasáže pustit okamžitě znovu a pečlivěji analyzovat vtipné detaily.


Opět platí, že ve filmu jsou vtipné hlášky, vtipné popkulturní odkazy a vtipně použité songy (včetně "Nyan Cat" nebo "Dragostea Din Tei") i hudba Marka Mothersbaugha. Ne, opravdu: Kdy naposled jste viděli komedii s citovatelnou hláškou, kterou si hodláte zapamatovat? Například "Dog - pig - dog - pig - loaf of bread - SYSTEM ERROR" nebo "Let the dark harvest begin!"