Je zapotřebí se znovu vrátit do videohry Jumanji a znovu zachránit zdejší svět (tentokrát samozřejmě podle zcela jiného scénáře). Takže to Dwayne Johnson, Kevin Hart, Jack Black, Karen Gillanová (a nějací další) samozřejmě zase udělají.
Film natočil stejný tým s (převážně) stejnými herci, ale snažil se být aspoň trochu originální v tom smyslu, že hlavní postavy hrají jiné postavy. Ehm... Tedy, v prvním díle se čtyři děti ocitly v tělech nadlidských virtuálních avatarů, ale v pokračování je to poněkud jinak. Například (spoilery, které jsou i v traileru) Dwayne Johnson hraje Dannyho DeVita nebo Kevin Hart hraje Dannyho Glovera (a několik dalších podobných chuťovek, neboť v tomto filmu mohou hráči v průběhu hry měnit své avatary). Je to dost vtipné a dá se říct, že herci musejí podávat docela náročné herecké výkony, aby to fungovalo.
Tři nesmělí spolužáci se dohodnou, že uspořádají nejlepší párty pod sluncem, ale všechno se zkomplikuje a je z toho #shitparty...
Především je důležité upozornit, že tento 60minutový film není uváděn v normálních kinech a pokud ho chcete legálně vidět, musíte si zjistit, kde ho budou kdy promítat. Což je škoda, protože je to s přehledem nejlepší česká komedie od Okresního přeboru (2012). Nebo, přesněji řečeno, od roku 2012 jsem se u žádné české komedie tolik nesmál na patřičných místech.
Chce to ale několik varování. Párty Hárd napsal a režíroval Martin Pohl (narozen 1986), známější pod uměleckým pseudonymem Řezník svými horrorcore rapovými alby a videoklipy, které nejsou pro každého (mírně NSFW příklad, hodně NSFW příklad).
Starý francouzský režisér Joël Farges přijíždí do Prahy, aby zde natočil dokument o Jiřím Trnkovi, slavném českém animátorovi, který mu učaroval už v dětství a se kterým nestihl natočit interview před jeho smrtí. Zde spolu s Terezou Brdečkovou (dcerou Jiřího Brdečky, dvorního Trnkova scenáristy) pátrají po archivních materiálech a především po slušně zachovalé kopii Trnkova eposu Bajaja.
Film tedy dokumentuje jednak životní osudy Trnky (prostřednictvím vzpomínek a archivních materiálů) a jednak proces toho, jak Farges s Brdečkovou o Trnkovi mluví a shánějí archivní materiály. Což je ozvláštněno tou skutečností, že Fargese na plátně hraje nějaký jiný starý Francouz (Brdečková hraje sama sebe) a občas je nějaká scéna hledání a vzpomínání triková / loutková / zjevně hraná (např. si protagonisté povídají v jedoucím autě, ale je záměrně zjevné, že auto stojí a za ním běží zadní projekce). Inu, proč ne.
Nač chodit kolem horké kaše. Ledové království II nevzniklo proto, že by osud Anny a Elsy nabízel nějaký další zajímavý vývoj, ale pouze proto, že první Ledové království vydělalo spoustu peněz. Aby dvojka mohla o něčem být, je vymyšlen nový tajemný příběh (tj. pomocí flashbacků vyjdou najevo velmi zásadní informace, které obě hrdinky musely vědět už v prvním filmu, ale tehdy je nějak nenapadlo si na ně vzpomenout). Bez spoilerování jde o to, že se Anna, Elsa, sněhulák Olaf a ten bodrý chasník se sobem vydávají za tajemným hlasem někam na sever, do magického lesa, hlídaného čtyřmi živly a nějakými Eskymáky. A zde odhalují strašlivé a nebezpečné tajemství které atd. atd...
Platí skoro všechno to, co jsem napsal v recenzi prvního Ledového království. Animace je velmi slušná, ale horší než v jiných současných animácích (od Disneyho i jiných). Některé záběry přírody jsou úchvatné, ale moc jich není. Ve filmu je spousta písniček (snad deset), z nichž mě ani jedna ani trochu nezaujala, přestože mám rád muzikály. Zajímavé je, že spousta z nich má velmi jednoduchou instrumentaci, jako kdyby šlo o nějaké syntezátorové demo, které předcházelo skutečné finální nahrávce.
Největší bída je ale zápletka, která je vycucaná z prstu, nemá žádného záporáka (respektive má záporáka, který umřel před několika desetiletími a není undead) a vyžaduje, aby postavy různě náhodně měnily své chování a měly spoustu nadpřirozených vysvětlujících vizí. Pokud jsem to dobře pochopil, většina zápletky mohla existovat jen proto, že rodiče hlavním hrdinkám z nějakého důvodu neřekli před lety pravdu o svém původu. Mnohé důležité je taky vysvětlováno v písních, takže si český textař nemohl dovolit moc invence a některé české rýmy jsou strašlivě kostrbaté.
Je smutné, že žijeme v době, kdy nejvíce peněz a nejvíce talentovaných tvůrců má k dispozici Disney, který je doslova zabijákem tvůrčí invence a jde mů čím dál zřetelněji jenom o prachy.
Na druhou stranu, je dobře, že si i v českém Icelandu můžete koupit oficiálně licencované Olafovy nosy:
Koná se shromáždění Společenství vlastníků jednotek. Asi 10 majitelů bytů se sejde, aby rokovali o tom, zda a jak se pokusí zachránit svůj rozpadající se dům. Podaří se prodat půdu? Schválí se výstavba výtahu? Přestane si ta stará paní tahat do svého bytu černochy jako sexuální otroky, což ruší ostatní obyvatele...?
Základní "twist" této nové české komedie spočívá v tom, že se téměř celá odehrává v jedné nudné místnosti a nehrají v ní skoro nikdo jiný než oněch deset vlastníků bytů. Jde tedy o čistě konverzační záležitost, která má být vtipná, satirická, a pochopitelně má vygradovat až do extrémů, při kterých všichni přítomní odhalí svá nitra a stanou se z nich zvířata. Ale pořád to má být vtipné.
Saša (Jenovéfa Boková) a její manžel Karel (Miloslav König) si "dávají pauzu", neboť mají manželskou krizi. Saša začne dočasně bydlet u bydlet u Dušana (Miroslav Faderholz, což je falešné jméno), což je poloúspěšný bubeník a lidový filosof, který se nedávno rozešel s dlouhodobou přítelkyní, teď by možná někoho chtěl, ale rozhodně by nechtěl Sašu, jsou jenom kamarádi, to dá přece rozum. A Saša by možná chtěla někoho jiného...
41letý Bohdan Karásek tento film napsal režíroval, sestříhal, složil k němu hudbu a hraje v něm hlavní roli (tj. Dušana, který je na plátně ze všech nejvíc). Něco z toho pod pseudonymem.
Bohdan Karásek má nesporný talent a dokáže natočit něco, co má smysl, aniž by na to potřeboval peníze. Konkrétně to znamená, že tento film nemá filmové svícení, kostýmy ani kulisy (natáčel se v pražských ulicích a bytech, pravděpodobně ruční kamerou), a už vůbec nemá triky nebo akční scény. Má jen hrstku herců, kteří se v různých permutacích scházejí a povídají si, což se zdá být aspoň částečně iprovizované.
Pokud se smíříte s výše uvedenými skutečnostmi (a s tím, že na něco takového jdete do kina za peníze a nekoukáte na to na YouTube), pak je film téměř bezchybný a většina českých filmařů by měla velmi zpozornět a učit se, jak se dají různé věci různě říct, různě zahrát, a jak peníze nejsou ve filmové branži to nejdůležitější!
Jedinou vadou na kráse pro mě byla dvouhodinová délka, během které mi plky hlavních hrdinů už začínaly trochu lézt na nervy a Karáskovy proslovy mi začínaly připadat jako příliš intelektuálně-onanistické.
Ale vzhledem k tomu, že toto začalo až někdy po dvou třetinách filmu, je nutno před Bohdanem Karáskem smeknout klobouk a těšit se, co dalšího natočí.
V 60. letech se automobilka Ford rozhodla (po neúspěšném pokusu o koupi krachující automobilky Ferrari), že sestrojí nové auto, které vyhraje legendární 24hodinový závod Le Mans. Za tímto účelem Ford naverboval dva experty: Závodníka (a nyní automechanika) Carrolla Shelbyho (Matt Damon), který před několika lety Le Mans vyhrál a britského automechanika (nyní závodníka) Kena Milese (Christian Bale).
Film Le Mans '66, režírovaný Jamesem Mangoldem (Logan: Wolverine, Identita), je solidní řemeslo. Ano, to jsou ta správná slova. Solidní řemeslo. Znamená to, že v něm jsou všechny ty scény, které očekáváte, tzn. konflikty mezi dvěma hrdiny, konflikty se šéfy, konfikty s konkurenčními stájemi, teplé rodinné okamžiky a vzrušující závody. A všechny ty scény jsou velmi profesionálně natočené a zahrané. Ale...
Londýnská rodina Turnerových na tom není nejlépe. Aby vyřešili svou špatnou finanční situaci, táta Ricky začne pracovat jako kurýr pro "něco jako britský UPS". Jde ovšem o frančízu, takže si musí koupit vlastní auto. Aby na něj zaplatil zálohu, musí prodat auto své manželky Abbie. Ta musí nadále jezdit do práce MHD, přičemž její práce starat se o vážně nemocné a dementní spoluobčany, kteří po sobě rozmazávají bobky. Syn Sebastian mezitím sprejuje s kamarády po zdech, občas něco ukradne a občas fyzicky napadne ředitele své školy. A malá dcerka Lisa Anne to zpovzdálí sleduje, má z toho traumata a pomočuje se...
Ken Loach je mistrem žánru "všichni jsou v hajzlu" a ani tentokrát své mistrovství nezapře. Když si Turnerovi zoufají, hádají se, nebo se snaží obměkčit své zaměstnavatele, je to všechno zahráno obrovsky působivě a všichni herci jsou skvělí.
Problém spočívá v tom, že to většina toho je strašlivě předvídatelná. Jakmile Ricky přijde se svým plánem na vlastní podnikání, okamžitě je jasné, jak hrozně se všechno podělá. Jakmile začne rodinná krize, je jasné, jak bude pokračovat. Ať se stane cokoliv špatného, je jasné, že film to podává jako obžalobu shnilého kapitalistického systému, a ani náznakem není zmíněna skutečnost, že Turnerovi jsou přehnaně optimističtí a neustále výrazně přeceňují své schopnosti a podceňují svinskost okolního světa. A podobně jako v ostatních filmech tohoto podžánru i tentokrát platí, že hlavní hrdinové jsou sice spodina a neumějí ekonomicky uvažovat, ale jsou téměř stoprocentně féroví a téměř nikdy je nanapadne využít "skulinky v systému", které neustále zneužívají všichni kolem.
Dospělý muž a jeho autistický teenage syn se vydávají na cestu autem z Brna do Ruska, za jeho (mužovou) ex-manželkou a dcerou, možná proto, aby napravili cosi, co se mezi nimi před lety stalo.
V průběhu tohoto dokumentu sledujeme stará home-videa a posloucháme jakousi "zpověď" (v ruštině, s titulky), kterou si muž pro svou bývalou připravuje. Ale především sledujeme cestu s různými triviálními zastávkami a drobnými komplikacemi, která vyvrcholí hledáním manželky a dcery v cíli jejich cesty. Hlavní devizou filmu přitom je pubertální autistický Griša, jehož některé hlášky dosahují sofistikovanosti Rain Mana a velmi jsem se těšil na každou jeho další větu.
Slovensko-český film Amnestie vypráví o vzpouře vězňů v Leopoldově v roce 1990, což je ale značně zavádějící věta. Vzpoura je skutečně vyvrcholením tohoto filmu, ale věnuje se jí sotva závěrečná čtvrtina snímku. Zbytek filmu je o mnoha různých věcech, z nichž některé souvisí se vzpourou jen velmi, velmi okrajově (většina filmu se vůbec neodehrává ve vězení).
Režisérem Amnestie je Jonáš Karásek, který nedávno natočil film Kandidát. Doporučuji vám přečíst si jeho zdejší recenzi, protože Amnestie na mě v mnoha ohledech působila stejně jako Kandidát.
Amnestie má skvělou řemeslnou stránku, přičemž "řemeslnou stránkou" myslím přesně to, co vysvětluji v recenzi Kandidáta. Jonáš Karásek jistě natáčí vynikající videoklipy a jistě by výborně natočil nový reboot Mortal Kombatu. Většina scén v Amnestii je působivá tím, že mají správnou vizuální atmosféru, střih a hudební doprovod, které vytvářejí patřičnou atmosféru. Ale u mnoha z těch scén je velmi nejasné proč postavy dělají to, co dělají, a proč je zrovna tato scéna smutná nebo hořce ironická nebo plná naděje. A především: Co má kurňa tato scéna společného s předchozími scénami s týmiž postavami!?!
