Protože první díl Zloby utržil hodně peněz, máme zde druhý díl. A zatímco první díl byl "tak trochu zbytečný a zmatečný", druhý je totálně zbytečný, nesmyslný a zhola nezajímavý.
Už v prvním filmu byla chatrná story zlé královny, která je vlastně hodná, vydojena až na krev. Není tudíž překvapením, že námět tohoto pokračování vypadá jako výplod nějakého jednoduchého skriptu na autoamatické generování filmových pokračování. To znamená, že tam musí být velká bitva, roztomilí pišišvoři, nedorozumění, pravá láska, potrestaný padouch a mezirasová tolerance. A mezi to se nastrká něco, co velmi vzdáleně připomíná zápletku. Velmi vzdáleně.
Do našich kin se dostává vpravdě neobvyklý počin, to jest krátká akční komedie (necelých 30 minut) a dokument o akčních scénách v českých filmech (necelá hodina), obojí od mladého Jana Haluzy.
Nejdříve k té akční komedii:
Jiří Mádl se stane hlavním hrdinou v akčním filmu poté co je "opravdový" hlavní hrdina "omylem" zabit. Ovšem Mádl nehraje herce. Mádl se skutečně vyskytuje v akčním filmu (je zraněn, krvácí), který v reálném čase "vytvářejí" dva chlapíci ve skrytém studiu. Nejde o zápletku ve stylu Chaty v horách, materialistické vysvětlení neexistuje a inspirací zjevně byl Schwarzeneggerův Poslední akční hrdina. Ale v Prvním akčním hrdinovi se nevyskytuje žádná "magická vstupenka" nebo něco podobného, co by tu nadpřirozenost nějak "vysvětlovalo".
Z USA přilétá do Prahy Vlastimil (Jiří Schmitzer), veterán Druhé světové války, nyní upoutaný na invalidní vozík. Na letišti ho vyzvedává jeho dávný kamarád a politický spoluvězeň Antonín (Ladislav Mrkvička), který ještě může chodit, ale ani on na tom není nejlépe. A proč to setkání? Inu, oba kamarádi se dohodli, že v ČR společně najdou a zabijí starého komunistického prokurátora, na kterého je justice krátká.
I když by se ze synopse mohlo zdát, že Staříci mají něco společného s nedávnou Teroristkou a ještě více s Tlumočníkem, tento film naprosto hravě strčí oba do kapsy a není kopií ani jednoho z nich.
Především, oba protagonisté jsou na tom zdravotně hodně špatně a mají problémy s těmi nejzákladnějšími úkony (například přesun o 5 metrů nebo vyměšování).
Slovensko-český dokument o Britce Janette Butlinové s nevyléčitelnou nemocí (svalovou dystrofií), která se rozhodne vydat do Švýcarska a zde provést "asistovanou sebevraždu", nebo jak se tomu říká, aby měla důstojnou smrt.
Filmaři měli to obrovské štěstí, že narazili na Butlinovou, která je jednak velmi racionální a jednak velmi otevřená (bývalá nudistka), takže jim dovolila extrémně intimní přístup k sobě a své rodině. Vidíme nejen její monology, ale i její diskuse s nejbližší rodinou a přáteli, ve kterých se řeší to, co se chystá udělat, a různé praktické věci, které s tím souvisí (např. co bude s domem a co bude s jejím popelem). Je to všechno velmi opravdové a velmi, velmi emocionálně intenzivní.
V roce 1976 se slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman (Jonas Chernick) vydává do komunistické Prahy, aby zde z velmi bohémské čtyřicetileté spisovatelky Olgy (Kseniya Rappoportová) vymámil rukopisy cenných židovských povídek a vyvezl je do USA, kde mohou být publikovány.
Je mi úplně jedno, do jaké míry je film věrný literární předloze od Philipa Rotha. Je možné, že předloha byla dementní a film je její věrnou adaptací. Je možné, že předloha byla skvělá a film je její dementní adaptací. Je mi to jedno. Hlavní je, že film Pražské orgie je dementní.
Henry Brogan (Will Smith) je elitní odstřelovač pro tajnou službu a má toho dost, tudíž odejde do důchodu. Brzy ale zjistí, že byl falešně obviněn a byla na něj byla nasazena tajná agentka, která ho sleduje (Mary Elizabeth Winsteadová). Uteče s ní před vládními zabijáky, přesvědčí ji o své nevině, ale jeho největším sokem se stane jeho o 23 let mladší verze, vzniklá jeho naklonováním...
Film Blíženec především svým námětem a scénářem působí jako něco z dávno minulých desetiletí (není divu, pracovalo se na něm přes 20 let). Celá ústřední zápletka (t.j. důvod toho, proč zlý Clive Owen pošle na Willa Smithe jeho mladší genetickou kopii) je naprosto nesmyslná (nemyslím z genetického hlediska, ale z hlediska toho, co Owen chce a jak snadné je toho dosáhnout) a existuje jen proto, aby tvůrci mohli postavit starého Willa Smithe proti jeho digitálně omlazené kopii (což se stane až po hodině filmu a není to nijak úžasně využito). Téměř úplně všechno v tomto filmu (dialogy, scény, zvraty) je jako z hodně starého "straight-to-video" filmu. Kdyby se to takhle natočilo v roce 1990 s Chuckem Norrisem, možná by z toho dneska byla nostalgická klasika. Ale v roce 2019 to působí až bizarně archaicky.
Devítiletá Benni (Helena Zengelová) má problémy s chováním. Naprosto zásadní problémy s chováním, vzniklé následkem psychických problémů i výchovy. To znamená, že zásadně neposlouchá, pořád ječí, sprostě nadává, vždycky musí být po jejím a občas někoho zmlátí, nebo na něj dokonce vezme nůž. Taková ještě extrémnější verze Grety Thunbergové. Matka se o ni starat nedokáže a nemůže a ve většině dětských výchovných zařízení už s ní mají nepříjemné zkušenosti a nechtějí ji. Ale jeden mladý chlapík má radikální plán, jak jí (možná) pomoci...
Německé drama Narušitel systému stojí především na úžasném hereckém výkonu hlavní představitelky, k jejíž postavě cítíme současně lítost a nenávist. Lítost, protože se šance na její "normální" život valem snižuje, a nenávist, protože zcela záměrně ubližuje všem kolem sebe. Je ve své komplexnosti naprosto uvěřitelná a klkidně bych věřil, že jde o reálné problémové dítě, natočené skrytou kamerou.
Mladá Češka Michaela začíná pracovat jako au pair v nóbl zahraniční rodině. Postupem času zjišťuje, že rodina je "nějaká divná", mimo jiné intenzivně fyzicky trestá svého malého synka a zúčastní se divných skupinových setkání s jinými divnými rodinami.
Michaela (přejmenovaná touto rodinou na "Mia") se zde dočká psychoteroru, normálního teroru a konečně i přeformování vlastní osobnosti k obrazu své "nové rodiny".
Tiché doteky jsou koprodukční mindfuck ve stylu Slunovratu nebo Domestika, tzn. sonda do života normálního člověka, který je vystaven divným vlivům okolí tak dlouho, až v něm dojde k nějakým extrémním psychologickým změnám.
Protagonisty (jiho)korejské černé komedie Parazit je rodina Kimových (dva rodiče, syn a dcera ve středoškolském věku), která žije ve špinavém bytu v podzemí a snaží se nějak přežít. Zajímavá šance se jim naskytne ve chvíli, kdy syn může začít doučovat dceru bohaté rodiny Parkových (také rodiče, syn a dcera). Aby to ale mohl dělat, musí se samozřejmě vydávat za studenta z lepší rodiny - jinak by si ho elitářští Parkovi vůbec nepustili do domu.
(Další odstavec je možno brát jako spoiler, ale kdybych ho nenapsal, nemůžu o filmu psát nic dalšího.)
Mladému Kimovi se podaří Parkovým doporučit svou sestru jako art-terapeutku, která dostane na starost syna Parkových. Společně se jim pak podaří k Parkovým přetáhnout i svého otce (jako osobního řidiče pana Parka) a matku (jako hospodyni). Dojde tedy k tomu, že je celá rodina Kimových zaměstnána v domě Parkových, aniž by Parkovi tušili, že je jejich služebnictvo v nějakém vzájemném příbuzenském vztahu a že jde o nuzáky (všichni používají falešná jména a mají padělaná vysvědčení / doporučující dopisy).
A co z toho všeho vyplyne? Inu, rozhodně něco zcela jiného, než byste si mohli myslet.
U Parazita se mi velmi líbila jeho formální stránka. Kamera, osvětlení, střih, to všechno má velmi pečlivou koncepci a perfekcionismus, téměř se blížící Davidu Fincherovi. Tato "sterilnost" je samozřejmě ve zvláštním kontrastu s komediální zápletkou, tudíž jsem napjatě čekal, jak to celé dopadne.
A z toho, jak to celé dopadne, mám poněkud rozpačitý pocit.
Během první poloviny filmu (vyspoilerované výše) se totiž dějí jisté trochu divné věci, které jsem považoval za náznak nějakého chystaného překvapivého zvratu. Například:
Kimovi se při svém "přetvařování" chovají bezchybně distingovaně a sofistikovaně, v rozporu s tím, že to mají být ignorantští nuzáci bez vzdělání (aspoň v případě rodičů) a při dialozích mezi sebou se projevují jako ignorantští nuzáci.
Extrémně složitý plán Kimových vychází jen díky tomu, že se všechny ostatní postavy chovají vždy přesně podle jejich plánů, jako kdyby s nimi byly domluvené (ale nejsou).
I když si všichni čtyři členové rodiny najdou skvěle placenou práci, nadále žijí ve svém hnusném malém bytě a stěžují si, že musejí žít v hnusném malém bytě.
Existuje postava, která zná pravdu a kdykoliv se může vrátit z ciziny a vše prozradit Parkovým (se kterými má blízký vztah), načež budou Kimovi bez peněz a pravděpodobně i za mřížemi. Kimovi si s tím ale nedělají žádnou starost a zcela tuto skutečnost ignorují.
To vše mě vedlo k teorii, že se posléze ukáže, že Kimovi jsou ve skutečnosti milionáři a na chudinu si pouze hrají, protože je to vzrušuje. Nebo něco podobně překvapivého. Ovšem mýlil jsem se.Ve druhé polovině se začne film ubírat naprosto neočekávanými cestičkami, o kterých psát nebudu. Ale jsou natolik neočekávané, že mi téměř připadaly jako nějaký další film, nesouvisející s tím prvním, hodinovým.
Ony výše zmíněné "trochu divné věci" nijak vysvětleny nejsou a naopak dojde k mnoha dalším věcem, které jsou nejen překvapivé, ale nemají naprosto žádnou logiku. (Například: Proč by někdo tři automaticky rozsvěcované lampy nad schodištěm připojoval ještě navíc ke třem samostatným vypínačům, umístěným hluboko ve sklepě domu, a neovládajícím nic jiného v domě? Protože je to nezbytné pro zápletku...)
(Parazit rozhodně není thriller, jak by se možná mohlo zdát z jeho upoutávky.)
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se smířil se skutečností, že v Parazitovi nejde o jeho zápletku, o logiku děje a o smysluplnost chování postav, a že jde pravděpodobně o podobenství o sociální nerovnosti. Podobně jako jsem se u podobenství My dost dlouho mylně domníval, že jde o horor se zápletkou...
Ke konci se pak film zvrhne v přehlídku nečekaných (a občas roztomile brutálních) vinět, které většinou pobaví, ale je nutno u nich zcela vypnout mozek a zapomenout na většinu toho, co se ve filmu dělo předtím. Film skončí dojemným dlouhatánským voiceoverem a jiným voiceoverem, který na něj odpovídá, přičemž divák má zapomenout na to, že první voiceover musel být vysílán morseovkou a druhý nemohl být nikdy doručen adresátovi. Ale pro maximálně emocionální závěr tam ty voiceovery být musely, aniž by si scénář dával práci s logickým odůvodněním jejich existence...
Parazit je film, který mě zpočátku velmi zaujal, ale od své poloviny se zvrhne v něco, co působí značně náhodně a nemá to o mnoho hlubší smysl, než "chudí jsou nasraní na bohaté a bohatí opovrhují chudými", pro artověji založené diváky "kapitalismus je prohnilý, #ResistNow". Ale od začátku do konce to hezky vypadá a nudné to není.
P.S: Je také velmi pravděpodobné, že českému divákovi některé vtipné okamžiky uniknou následkem kulturní a jazykové propasti. Nechci nijak kritizovat české titulky (korejsky neumím), ale v některých scénách jsem měl intenzivní dojem, že právě bylo řečeno něco, co mělo být vtipné, ale nedocházela mi pointa (např. opakované zmínky o zkrachovaných stáncích se sušenkami).
