(Oficiální text distributora) Drogově závislý pankáč Kwička žije se svojí družkou a synem v rozpadajícím se podnájmu. Jeho alternativní způsob života se střetne s tvrdou realitou, když dostane dopis od sociální péče s výstrahou, že mu bude dítě odebráno. Kwička se pokusí věci napravit, ale jeho impulzivní chování promění snahu o záchranu ve volný pád. Režijní debut Juraje Šlauka se inspiruje osudy lidí žijících na periferii.
Tento popis děje nového česko-slovenského hraného dramatu je zajímavý tím, že v samotném filmu Kwička žádný dopis od sociální péče nedostane, žádné odebrání dítěte se "napravit" nesnaží, a vůbec se ve filmu nevyskytuje žádná "snaha o záchranu" čehokoliv nebo kohokoliv (pokud "snahou o záchranu" nemyslíme to, že Kwičku chce zatknout policie za vloupání a on uteče). A že je ta žena na plátně jeho družka (a ne například manželka nebo sestra), to se z filmu samotného také nedozvíme, stejně jako skutečnost, že to dítě není její, nýbrž Kwičkovo. (Aspoň já jsem si ničeho z toho nevšiml a nejsem si vědom toho, že bych v kině usnul.)
A bylo by dobré, kdyby něco z toho ve filmu bylo. Tento film by totiž zoufale potřeboval cokoliv, co by se podobalo zápletce (jakéhokoliv druhu).
Noví Muži v černém jsou částečně reboot, ale spíš normální pokračování. Will Smith ani Tommy Lee Jones (ani Josh Brolin) se v nich osobně nevyskytují, ale film se odehrává ve vesmíru, ve kterém agenti J a K před pár lety existovali a proslavili se svými hrdinskými činy.
Hlavními hrdiny jsou čerstvá agentka M (Tessa Thompson), která musí spolupracovat s veteránem, sexy agentem H (Chris Hemsworth), aby odhalili jakési spiknutí se strašnou zbraní, která je ještě větší hrozbou pro Zemi, než všechny předcházející zbraně v Mužích v černém.
Nutno také upozornit, že na plakátech filmu se sice vyskytují Liam Neeson, Emma Thompsonová, mluvící mops a ti malí srandovní mimozemšťané z předchozího dílu. Ti všichni jsou ale v tomto filmu jen několik sekund (mops) až několik minut (Neeson) a nejsou pro něj příliš důležití.
A slova "nejsou příliš důležití" jsou pro tento film klíčová. Nic, co se v něm stane, a co v něm uvidíme, není příliš důležité. Úplně všechno je v něm předvídatelné a nudné. Samozřejmě se dočkáme různých vtipů ohledně divných mimozemšťanů, ale je jich nějak málo. Přesněji řečeno, nevzpomínám si na žádný, kterému bych se zasmál.
Francouzské komediální drama o několika ženách, které se v sociálním centru "Rozlet" snaží pomáhat ženám na pokraji společnosti, dávat jim trochu toho štěstí, tepla, jídla, a možná je i do té společnosti znovu vrátit.
Neviditelné jsou jasná snaha o zkopírování základní šablony (a následně finančního úspěchu) Nedotknutelných. I název je podobný (i ve francouzštině). Bohužel, Neviditelné jsou výrazně horší, protože: A) Mnohem víc se snaží být "o skutečných problémech žen na pokraji společnosti", B) Jsou hůř napsané a režírované.
Skotsko, rok 1994. Dva kamarádi chtějí vyrazit na rave party. Jeden z nich je spíš intelektuál a má se brzy odstěhovat někam daleko (a jeho táta je policajt). Druhý je spíš ze zločinecké rodiny. FREEDOM, BEATS, DRUGS, RAVE, OSTRAVA PYČO!
V 90. letech byl "problém" s rave parties ve Velké Británii tak výrazný, že vláda přijala zákon, který zakazoval "veřejné produkce reprodukované hudby, vyznačující se hlasitými opakujícími se údery", nebo něco podobně roztomilého. Mládež si ale dělala svoje a fuckovala zákony. A o tom je tenhle film.
Dovolte mi začít poněkud neobvykle, několika zdánlivě nedůležitými drobnostmi:
Většina tohoto nového filmu se odehrává v roce 1992, ale herci v něm vypadají stejně staří jako ve filmu X-Men: První třída, který se odehrával v roce 1962, tedy o 30 let dříve.
Ve filmu X-Men: Apokalypsa, který měl premiéru před pouhými třemi lety a odehrával se v roce 1983, Jean Greyová používá své mimozemské "fénixovské" superschopnosti, které podle X-Men: Dark Phoenix získala až v roce 1992.
Tento film má slušný soundtrack od Hanse Zimmera. Hans Zimmer neskládal hudbu k žádným předchozím X-Men a v jeho nové hudbě se neozve žádný z mnoha motivů, které zazněly v předchozích filmech.
Tyto "zdánlivě nedůležité drobnosti" nemusí nutně znamenat, že si film X-Men: Dark Phoenix pořádně neužijete, ale jsou dokladem jedné významné skutečnosti: Na rozdíl například od filmové série Avengers (od Disneyho) je filmová série X-Men (zatím ještě od Foxe) dokonalým příkladem toho, jak to dopadá, když studio nemá jasnou představu o tom, čeho se vlastně snaží dosáhnout, víceméně náhodně zkouší různé permutace, a zvědavě kouká, jestli nějaké z nich náhodou nebude mít úspěch.
Takže v rámci "filmového X-Men vesmíru" vzniklo několik kvalitních filmů (X-Men: První třída, Logan: Wolverine, Deadpool) a spousta (asi patnáct?) méně zajímavých filmů, které se většinou daly plus-mínus přežít. Celé této sérii ale chybí silná ruka (číkoliv) a představa o čem to celé (jako série) má být a k čemu to má směřovat.
Na malém městě žije osamoceně asi čtyřicetiletá obtloustlá černoška Sue Ann (Octavia Spencerová), která v sobě dusí jistá traumata ze střední školy. Protože nemá žádné přátele, začne se kamarádit se zdejšími studenty a studentkami. Kamarádit tak moc, že pro ně pořádá divoké večírky ve svém sklepě, kupuje jim alkohol, atd...
Jde o film z produkce Blumhouse, takže je nám od počátku jasné, že to všechno posléze nějak hororově / thrillerově vygraduje. Ale graduje to zbytečně dlouho a není to nijak extra zajímavé, působivé a už vůbec ne překvapivé.
Film má 100 minut a jeho první hodina je extrémně předvídatelná a velmi zvolna směřující k tomu, že snahy "Mámy" o přátelství začnou být pro teenagery nepříjemné a pokusí se přerušit s ní kontakt.
Pak k tomu konečně dojde, "Máma" konečně totálně zmagoří a provede pár brutálních věcí jako z nějakého X-tého pokračování Pátku třináctého. Octavia Spencerová je dobrá herečka a hlavní hrdinka je v jejím podání docela působivá, ale scénář jí nedá příležitost předvádět nějaké zajímavé herecké koncerty. Spíš jsem měl problém pochopit, jestli tvůrci chtějí, abych její postavu litoval, nebo abych ji nenáviděl.
Když pak konečně dojde k onomu hororovému krvavému finále (nějakých 15 minut před koncem filmu), odehraje se toho příliš málo, příliš pozdě, a i když nám byla hlavní hrdinka celý film předkládána jako "ne úplně normální", stejně její přerod ve vraždící monstrum působí velmi vycucaně z prstu, jako blesk z čistého nebe.
Kdyby Máma vznikla přesně v této podobě jako televizní film a já ji náhodou viděl, tak bych se o ní pravděpodobně někdy mezi řečí kamarádům letmo zmínil ve smyslu "Na to, že to byla laciná televizní záležitost, měla celkem slušnou atmosféru." Ale jde o normální kinofilm a neexistuje mnoho důvodů, proč ho vidět, ať máte k hororům / černochům / teenagerům jakýkoliv vztah.
Godzilla žije! King Ghidorah žije!! Rodan žíje!!! Mothra žije!!!! A nejen oni. Už máte orgasmus? Hm, nemáte?
Před pěti lety se mi docela dost líbila první "americká rebootovaná" Godzilla, kterou režíroval Gareth Edwards. Pokračování režíruje Michael Dougherty (Krampus) a je bohužel po všech stránkách slabší, především proto, že nemá moc jasno v tom, jestli chce být "realistická temná Godzilla" nebo "zábavná Godzilla".
Především, scénář je ve všech ohledech dementní, možná ještě dementnější než průměrný vše-destrukční film Rolanda Emmericha (včetně jeho Godzilly). Snaží se přijít s nějakým důvodem, proč se téměř najednou probudí všechna monstra ("Titáni"), dosud skrytá v různých částech světa, a proč se všechna snaží spolu setkat a rozbít si hubu / pářit se. Snaží se představit divákovi několik lidských hrdinů, kteří v ději hrají jakousi nezanedbatelnou roli a na kterých by nám mělo záležet.
Při recenzi nového životopisného muzikálu o Eltonu Johnovi (Taron Egerton) budu muset několikrát zmínit nedávný hit Bohemian Rhapsody. Budu muset, i když bych to radši nedělal.
Začněme tím, že Rocketmana režíroval Dexter Fletcher, což je tentýž člověk, který dokončil Bohemiam Rhapsody poté, co režiséra Bryana Singera přestalo bavit na filmu pracovat.
Další zjevná souvislost spočívá v tom, že v obou případech jde o životopisy slavných britských muzikantů, které nezabírají celé období jejich života. Rocketman končí pravděpodobně někdy v polovině 80. let. Píšu "pravděpodobně", protože to ve filmu není přesně řečeno a je to záměr. Což je věc, kterou se Rocketman od Bohemian Rhapsody zásadně liší a důvod, proč se mi Rocketman líbil podstatně víc.
Rocketman je totiž "zarámován" vyprávěním Eltona Johna v protialkoholní léčebně a 95 procent filmu tudíž jsou subjektivní útržky toho, jako si Elton vybavuje vlastní život a jaké náhodné věci se mu při tom honí hlavou. Nikoliv realistické zobrazení toho života.
Disney pokračuje ve své snaze předělat všechny své klasické animované filmy do hrané podoby (tedy živí herci plus spousta CGI). A tentokrát si vzal na mušku svého muzikálového Aladina, který shodou okolností patří k nejoblíbenějším filmům mého mládí, viděl jsem ho mnohokrát a znám ho zpaměti.
Protože hraná verze kopíruje mnohé z původní animované verze, nebylo pro mě možné originál ignorovat a musel jsem tuto recenzi pojmout především jako srovnání dvou verzí. Pokud původního Aladina neznáte nebo nemáte rádi, tato recenze vám asi moc nepomůže, sorry...
A pokud původního Aladina znáte a máte rádi, pak vězte, že ten nový dopadl asi nejhůř, jak dopadnout mohl.
Kde začít? Začněme třeba od castingu. Neboli, jak začíná ten známý vtip: "Potkali se jednou v baru gay černoch, ukrajinská prostitutka a cikán..."
Jasmína a Aladin jsou v původním filmu děcka na počátku puberty, tudíž se k nim jejich naivita hodí. Hercům v tomto filmu je přes 25 let, a když se chovají jako děcka na počátku puberty, je to nechutné až strašidelné, rozhodně ne roztomilé.
A Will Smith jako džin... Nemám problém s jeho obsazením a rozhodně se nesnaží imitovat Robina Williamse. Mám ale problém s technickým zpracováním džinovy podoby. Disney ho mohl animovat kompletně ručně. Nebo mohl použít živý herecký výkon Willa Smithe. V obou případech by džinův herecký výkon mohl mít nějakou jiskru a život. Místo toho je většina jeho gest nepříjemně prkenná, jako průměrný motion capture z nějaké videohry. Kromě toho ale džin stráví podstatnou část filmu ve své "lidské podobě" (kdy "hraje" Aladinova lidského, nemodrého sluhu), a v této podobě je mnohem příjemnější se na Willa Smithe koukat.
Český časosběrný dokument vypráví o čtyřech dětech, které přežily rakovinu (a jednom děvčeti, které ji nepřežilo a pozůstalí na ni vzpomínají). Sledujeme vyprávění všemožných lidí o všemožných aspektech rakoviny a sledujeme aktivity nadace Můj nový život, která si dala za cíl upozorňovat na děti postižené rakovinou a pořádat pro ně akce, které jim ulehčují život a/nebo terapii.
Nejsem žádný expert na dětskou rakovinu, ale vím o ní mimo jiné následující:
Dětské rakovina představuje obrovskou fyzickou i psychickou zátěž pro pacienty i pro jejich blízké
Léčba dětské rakoviny není spolehlivá
Pokud se pacient dobře psychicky cítí, je to dobré pro jeho zdraví a zvyšuje to jeho šanci na přežití (třeba jen díky placebo efektu). Tudíž je dobré snažit se o to, aby se pacienti dobře cítili, bez ohledu na to, jakými aktivitami je toho dosaženo
Starat se o pacienty s dětskou rakovinou není snadné ani laciné
To všecho beru jako fakt už hodně dlouho a film Můj nový život nijak nezměnil mé názory na tuto problematiku a neřekl mi o ní nic nového.
