17.8.08

Annie Leibovitz: Život objektivem [Annie Leibovitz: Life Through a Lens] - 60%

Annie Leibovitzová je opravdu hodně slavná fotografka a pokud vám to jméno náhodou nic neříká, jistě budete znát některé její slavné fotografie.



Dokumentární film, který míří do našich kin, není původně celovečerním filmem, nýbrž epizodou televizního seriálu o slavných umělcích. A jako epizoda televizního seriálu je výborný. Jako celovečerní film už ne tak moc.

Pokud Leibovitzovou a její dílo už trochu znáte, pak prakticky nemáte důvod se na film dívat a zajímavější pro vás bude nějaká kniha s velkými kvalitními reprodukcemi jejích děl. Ve filmu uvidíte pár hodně starých domácích záběrů z jejího dětství a mládí, uvidíte spousty slavných lidí říkat, jak je Annie úžasná, uvidíte několik fotosezení (ale vždycky sestříhaných tak, že si neuděláte představu, jak a co při nich vlastně Annie organizuje). Ale nic z toho není nijak extra zajímavé, mimo jiné i proto, že se Annii v jejím životě nic extra zajímavého nestalo (nejzajímavější bylo to, že se od Huntera S. Thompsona naučila brát drogy a skončila v léčebně).

Ano, stojí za to tenhle film vidět. Ale proto, že je o úžasné umělkyni. Ne proto, že by šlo o úžasný film.

12.8.08

Hellboy 2: Zlatá armáda [Hellboy 2: The Golden Army] - 80%

Zlý syn krále Elfů zabije svého tátu, aby s pomocí kouzelné koruny oživil dávnou "Zlatou armádu", pozůstávající ze 4900 nezničitelných robotů, narušil dávný mír mezi světem kouzel a světem lidí, a dobyl svět. V cestě mu stojí pouze Hellboy, Abe, Liz atd...



Druhý Hellboy je překvapivý především v tom, že jde o poměrně razantní změnu žánru. Zatímco jednička byla o tom, jak se pár nadpřirozených vyvrhelů spolu pošťuchuje v našem světě, druhý díl se nejméně z poloviny odehrává v nadpřirozených světech, případně v alternativních neviditelných kouzelných verzích našeho světa. Ve filmu jsou spousty nadpřirozených pohádkových bytostí a většinou jsou vymyšleny úžasně - jak co do svého vzhledu, tak co do mytologie, která jim dává jejich místo ve světě kouzel. Tohle je to, po čem touží všichni tvůrci fantasy filmů a jen málokterým se to podaří. Guillermovi del Torovi se to podařilo. Zapůsobila na mne především Smrt osobně a obrovský lesní duch, který krvácí mech a květiny, ale podobných kreatur je ve filmu aspoň tucet, všechny jsou obdivuhodné a všechny by si zasluhovaly vlastní film nebo seriál.

Nová kreatura přibyla i do Hellboyova týmu: Je to Johann Krauss, nesmlouvavý ale férový mluvící plyn uzavřený ve starém potapěčském skafandru. Ano, vždyť jsem psal, že je to nápadité.

Hrdinové se tedy snaží elfímu princi zabránit v aktivaci Zlaté armády, Liz zjišťuje, že je těhotná a Abe se zamilovává do elfí princezny.

Z globálního hlediska je děj nepříliš zajímavý (od A k B, tam sehnat C, abych objevil D, a tam udělat E, abych dosáhl F), ale všechna prostředí a bytosti jsou tak hrozně nápadité, že je fascinující se na to koukat.

Bohužel, škorpení se v rámci týmu a akční scény nejsou tak úžasné. Jsou rozhodně nadprůměrné, ale trochu mi vadilo, jak mě pořád strhávají z toho fantastického pohádkového světa do "jenom" dobrého sitcomu nebo dobrého akčního filmu.

Ale del Toro je bůh a bere úžasné drogy, o tom není pochyb.

Tropická bouře [Tropic Thunder] - 80%

V roce 1969 se skupina deseti vojáků vydala na sebevražednou misi do jihovýchodního Vietnamu. Jen čtyři z nich přežili. Tři z nich o tom napsali knihu. Jen dvě z nich byly vydány. A jen jedna zfilmována…

Hvězdy vietnamského válečného velkofilmu TROPICKÁ BOUŘE:





(vlastním jménem Doug Spiegelman) Debutoval v 19 letech po boku Jackieho Chana v akční komedii “The Sixth Sensei". Nejvíce ho ale proslavila série "Pařák", v níž hrál muže, který si jako jediný ví rady, když se Země přestane otáčet (šestkrát). Méně úspěšný byl jeho film "Prosťáček Jack", vyprávějící o retardovaném venkovském chlapci, který rozumí řeči zvířat. Tugg Speedman je odhodlaným aktivistou, bojujícím za záchranu pand. V "Tropické bouři" hraje legendárního seržanta "Štístko" Taybacka, který je za vietnamské války svými přáteli zachráněn z vězeňského tábora.


Držitel tří Oscarů, dvou Zlatých glóbů a šesti cen Plačíčí opice se narodil v Austrálii, kde se po turbulentním dětství začal ve vězení zajímat o Williama Shakespeara. Po krátkém učinkování v pornofilmech účinkoval v americkém hiphopovém policejním seriálu "Rap Street". Díky jeho celovečernímu debutu ve filmu "Back of the Bus", ve kterém hrál člena Ku Klux Klanu, musel americký Kongres narychlo přijmout nový zákon. Největší slávu mu ale přinesl film "Kéž bys viděl to, co slyším", ve kterém ztělesnil nacistu, jenž při invazi do Polska ohluchne a zamiluje se do židovky, která ho učí znakovou řeč. Pro roli černého seržanta v "Tropické bouři" podstoupil Lazarus kontroverzní operaci a nechal si změnit pigmentaci kůže.

Oblíbený americký komik Jeff Portnoy se narodil ruským emigrantům v chicagské Polské čtvrti a první dny jeho života mohly být i posledními. Narodil se totiž s enormním žaludkem a konečníkem a musel se podrobit okamžité operaci. Stal se miláčkem Ameriky díky svým flatulentním komediím "Sexy Tábor", "Farty Animal", "Fart Club" a především díky veleúspěšnému snímku "Tlustoprdi", ve kterém za pomoci špičkových masek a vizuálních efektů ztělesnil všechny členy obézní rodiny, jejímž nejoblíbenějším jídlem jsou luštěniny. V "Tropické bouři" Jeff Portnoy dokazuje, že mu není cizí ani seriózní filmový žánr.



Ti bystřejší z vás už asi teď tuší nějakou nekalou boudu, protože jim minimálně u jednoho nebo dvou portrétů v úvodu nějak nesedí jména a znají ty pány odjinud. Inu, Tugg Speedman je Ben Stiller, Kirk Lazarus je Robert Downey, Jr. a Jeff Portnoy je Jack Black. Tito tři pánové hrají herce, kteří s dalšími kolegy (Jay Baruchel, Brandon T. Jackson) mají hrát vojáky ve vietnamském dramatu Tropická bouře, natáčeném podle memoárů seržanta "Štístka" Taybacka.

Film, který přichází do našich kin, ovšem není toto válečné drama, nýbrž komedie o tom, jak se natáčení tohoto dramatu zvrhlo. Dozvídáme se, že natáčení je v měsíčním skluzu (už pátý den po začátku natáčení!), především díky neschopnosti britského art režiséra (Steve Coogan) ukočírovat hollywoodské primadony. Ten proto přistoupí na šílený plán skutečného seržanta Taybacka (Nick Nolte bez rukou!) a vysadí herce do skutečné vietnamské džungle, doufaje, že vše natočí "guerilla stylem", skrytými kamerami, s maximální realističností. Osud ale rozhodne zcela jinak, herci se ztratí někde na hranicích s Laosem a dostanou se do křížku s drogovým kartelem – přičemž si nejsou zcela jisti, jestli jde o skutečné padouchy, nebo jen o statisty v natáčeném filmu...






Ben Stiller (jinak též spoluscenárista a režisér filmu) je z té partičky nakonec nejméně zajímavý – především z toho důvodu, že ani přes vypěstovanou svalovinu nepůsobí dojmem, že by někdy mohl být akční hvězdou. Možná právě v tom má být vtip, nicméně ostatním hercům bez problémů uvěříme, že hrají herce, které hrají, což je něco, u čeho bych se rád zastavil: Většina zúčastněných totiž podává vynikající herecké výkony. A tím nemyslím "hrozně srandovní herecké výkony", ale opravdu komplexní performance. Ono jistě není snadné, aby bílý Američan zahrál Australana, který ne-úplně-dobře, ale s maximálním nasazením hraje černocha. Robert Downey Jr. v této roli podává doslova výkon oscarového kalibru. A navíc je hrozně srandovní. Celý film je nám naprosto jasné, že si nedělá legraci z černochů, nýbrž z herců, kteří se snaží hrát černochy. U Downeyho je to nejmarkantnější, ale i pro většinu ostatních rolí platí, že kdyby herci podávali méně kvalitní výkony, výsledek by byl v lepším případě urážlivý, v horším případě by mohl zničit jejich kariéru – a teď nemluvím jen o hlavní trojici nebo pětici, ale i o ostatních hercích, kteří se ve filmu třeba jen mihnou a s bláznivou komedií byste si je asi nespojovali.



Tropická bouře na jednu stranu připomíná víceméně "laskavé" filmy o filmování jako Galaxy Quest, Trhák pana Bowfingera nebo dokonce Eda Wooda, na druhou stranu je ale neskutečně sprostá a politicky nekorektní, dosahující až výšin South Parku nebo Borata. Dělá si nemilosrdnou legraci naprosto ze všeho a naprosto všemi myslitelnými způsoby, od citací konkrétních válečných filmů přes sofistikovanou satiru až po humor, založený na tom, že někdo s přesně správnou kadencí pronese sprostou větu. Dokážu si představit tucty hlášek, od nevinného "You never go full retard" až po "Take a big step back and literally fuck your own face" (což je v současné době zvonění v mém mobilu), které se okamžitě po premiéře stanou nesmrtelnými. Samozřejmě se budete bavit tím lépe, čím více filmů (jakéhokoliv žánru) jste viděli, protože leckdy je humoru dosaženo tím, že Stiller jen o trošičku přežene to, čím nás dnes filmová studia běžně krmí (a začne s tím už několik minut před začátkem filmu, což je myslím rekord). Za zmínku stojí také skutečnost, že tato komedie o natáčení velkofilmu je sama velkofilmem s velmi slušným rozpočtem! Jejím kameramanem byl John Toll (Legenda o vášni, Statečné srdce), leckteré záběry jsou zcela neironicky nádherné, a když dojde na akční scény, musí blednout závistí i nejeden naprosto seriózní akční velkofilm. Takový hybrid tu opravdu dlouho nebyl...



Tropická bouře je ale především guláš a chaos, byť organizovaný chaos. Nikdy netušíte, co absurdního se stane další minutu a jaký druh humoru vás v příštích pěti sekundách čeká. Je také samozřejmé, že některé scény jsou méně vtipné než jiné, ale jejich kadence je většinou tak rychlá, že nemáte čas uvědomit si, že jste se už 30 sekund nezasmáli.



Tímto filmem prokázal Ben Stiller světu filmu stejně neocenitelnou službu, jakou prokázal svým Zoolanderem světu modelingu. Jen doufejme, že těsně před premiérou zase nevrazí nějaké letadlo do nějakého mrakodrapu...



P. S.: Asi chápete, že titulkovat do češtiny kulometné dialogy Australana, který se neúspěšně pokouší mluvit květnatě sprostě černošsky a občas uprostřed věty omylem sklouzne do květnaté australštiny, není dost dobře možné, a překladatel (shodou okolností já) tudíž nemůže v tomto případě být na výsledek své práce pyšný a musí pouze doufat, že to podělal co nejméně. Pokud umíte dobře (ale opravdu dobře) anglicky, připočtěte si nejméně dvacet procent, you limp dick fuckups.



Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

8.8.08

Star Wars: Klonové války [Star Wars: The Clone Wars] - 40%

Zatímco pokračují Klonové války, Jabba Hutt požádal Republiku o pátrání po svém uneseném synovi. Yoda vysílá do akce Obi-Wana Kenobiho, Anakina Skywalkera a jeho padawana, mladé děvče jménem Ahsoka Tano. Akce je důležitá z toho důvodu, že ten, kdo získá přízeň Jabby Hutta, získá také právo používat jeho obchodní cesty v Okrajových soustavách. To si jsou ale vědomi i separatisté a snovají svůj ďábelský plán...

Děj filmu se odehrává mezi Epizodou II a III, ale je celkem zbytečné to psát, protože pokud to sami nevíte, nemá smysl se na Klonové války dívat, protože vůbec nebudete chápat, kdo je s kým proti komu a budete pouze pod soustavným náporem bojových scén a nepochopitelných pletich. Fanoušci si přijdou na své aspoň v tom ohledu, že uvidí mnoho svých oblíbených postav a planet, ale nedočkají se z pochopitelných důvodů ani žádných zásadních zvratů: Nemůže se přece stát nic, co by bylo v rozporu s Epizodou III, a noví záporáci také musejí všichni přežít, protože budou vydatně záporákovat v navazujícím 3D animovaném seriálu.



Tvůrci před sebou měli nelehký úkol - navázat jednak na hrané Star Wars, jednak na klasicky animovanou televizní sérii Genndy Tartakovského (2003). Výsledek je značně rozpačitý. Výtvarná stylizace postav by ještě ušla, ale technika a kulisy vypadají vyloženě odbytě (ve srovnání s městy ve VALL-Im doslova směšně). Také animace je v lepším případě divně stylizovaná, v horším případě lajdácká. Ani kdybych viděl videohru, která by takovouto grafiku a animaci produkovala v reálném čase, nebyl bych z ní v dnešní době nijak příliš nadšený. Ovšem mohl bych ji - na rozdíl od tohoto filmu - ovládat. Toto výtvarné pojetí vpodstatě znemožňuje, aby postavy na plátně měly nějaké emoce, takže je dobře, že na ně filmaři povětšinou rezignovali a většinu filmu sledujeme, jak se střílí a šermuje.

Klonové války jsou zkrátka televizní projekt, který je (ve srovnání s tím, co vídáme v kinech) po všech stránkách odbytý. Hudbu samozřejmě nedělal John Williams, většinu postav samozřejmě mluví jiní herci, než ve filmu (a je to slyšet), zvukový mix je odbytý, občas jsou některé hrany objektů dokonce trhané, protože se renderovalo v příliš malém rozlišení, a tak dále, a tak dále... Pokud bych v přesně stejné podobě viděl tento film v televizi, jako úvodní díl seriálu, pak bych byl podstatně shovívavější. Že se ale Lucas rozhodl vydávat tento televizní pilot za celovečerní kinofilm, to je na diváka vyložený podraz.

Ci 40% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

7.8.08

Cesta do středu Země [Journey to the Center of the Earth] - 60%

Tento film s Brendanem Fraserem, vzdáleně inspirovaný stejnojmennou knihou Julese Verna (a zasazený do současnosti), je strašlivá píčovina, jejíž všechny elementy jsou recyklované z jiných (a většinou lepších) filmů. Například si představte, že hrdinové nastoupí v dole do vozíků, rozjedou se, pak se ukáže, že koleje tvoří regulérní několikakilometrovou horskou dráhu (v dolech!) a že v ní kus kolejí chybí, ale vozík hrdinů náhodou díru efektně přeskočí a pokračuje v pohodě dál v jízdě. No řekněte, viděli jste už někdy někde něco tak originálního?!?! Jistě ne!



Je to evidentně film pro nejmenší diváky, ale obávám se, že i jim bude trošičku podezřelé, že se někdo dostane během minuty z Islandu do středu Země (a pak během 30 sekund zpět na povrch), že se ze středu Země dá telefonovat normálním mobilem, že je tam normální pozemská teplota, vlhkost a gravitace, že tam žijí agresivní masožravé rostliny, se kterými je potřeba boxovat, atd..., atd...

Takový typ filmu to tedy je. Nicméně bavil jsem se u toho nesrovnatelně lépe, než u třetí Mumie. Nostalgicky mi to připomnělo ty úplně nesmyslné výpravné dětské podívané z 80. let jako Goonies nebo Kačer Howard.

Cesta do středu Země má devadesát minut a téměř pořád se v ní něco děje, někdo někam padá, s něčím bojuje, něco ho honí, má to překvapivě dobré triky, hraje k tomu bombastická hudba a je to ve 3D...

Vlastně moment! Ve zbytku světa je to ve 3D (a má to "3D" v názvu), ale u nás to z nějakého důvodu půjde pouze v normálních 2D kinech, což je opravdu škoda, protože mnoho záběrů je koncipováno speciálně pro 3D efekt a je to přesně ten typ filmu, u kterého bych se chtěl bezmyšlenkovitě bavit ve 3D kině.

6.8.08

Funny Games USA [Funny Games / Funny Games U.S.] - 60%

Manželé (Naomi Wattsová, Tim Roth) a jejich syn přijíždějí na prázdniny do svého letního sídla. Zde je navštíví dva slušně vyhovaní chlapci od sousedů, kteří by chtěli půjčit vajíčka. Chovají se ale nějak divně a neomaleně, což je ve zvláštním kontrastu s jejich prvoplánovitou slušností. Po chvíli hoši naše hrdiny fyzicky napadnou a vysvětlí jim, že si s nimi zahrají hru: Do 12 hodin je všechny zabijí.



Michael Haneke (Pianistka) natočil remake svého vlastního filmu z roku 1997, přičemž nová verze vypadá téměř exaktně stejně jako originál. Změna tkví pouze v angličtině a o něco komerčnějším obsazení, což je dost zvláštní, protože rozhodně nejde o film, které by mohl mít komerční ambice.

Funny Games se ze začátku tváří jako nízkorozpočtový psychothriller a fungují přinejmenším prvních 30 minut výborně (ovšem fungovaly by stejně dobře jako televizní inscenace nebo divadelní hra). Pak hoši ukáží, co jsou zač a začne "hra". Pokračuje nejen psychoteror (který po nějaké době začne být přece jen poněkud předvídatelný a nudný) a také fyzický teror s několika krátkými okamžiky překvapivé brutality. Současně s tím začne být děj více a více debilní a oba věznitelé si začnou s obětmi hrát způsobem, který by jim v reálném životě nemohl projít (t.j. kdyby náhoda zapracovala jen o trošičku jinak, oběti mohly snadno utéct / dovolat se pomoci).

Tím bych mohl recenzi uzavřít, ale je tu ještě jedna důležitá věc. Film totiž není tak úplně tím, o čem jsem psal, ale jde o artfilm, který něčemu nastavuje zrcadlo. Proč? Protože v něm jsou tři krátké scény, které v psychothrillerech nebývají: Dvakrát se věznitelé podívají do kamery a prohodí větu směrem k divákům a jednou, když jim něco nevyjde, dokonce vezmou do ruky dálkové ovládání a "přetočí" celý film o minutu zpět!

Z toho všeho by mohlo vyplývat, že rostoucí nelogičnost a nuda (např. jeden několikaminutový záběr, ve kterém se Wattsová přesunuje pomalu napříč pokojem) je vlastně "funny game", jejíž obětí je divák tohoto filmu. Nebo 32768 podobných art teorií. Přeberte si to, jak chcete.

Ale skutečností zůstává, že kdyby se z filmu vystřihly tři výše zmíněné okamžiky, zůstane vám jenom mírně nadprůměrný nízkorozpočtový thriller. Nesouhlasím s názorem, že se kvalita filmu naprosto zásadně změní díky jedné (dvěma, třem) krátké scéně, která všechno staví na hlavu. Neplatí to o Šestém smyslu ani o Klubu rváčů, tak nevím, proč by to mělo platit o Funny Games.

3.8.08

Sirotčinec [El Orfanato] - 80%

Manželé Laura a Carlos se s malým synkem Simonem nastěhují do rozlehlého domu, kde kdysi Laura vyrůstala (když to byl sirotčinec). Záhy se začnou dít divné věci, Simon porád mluví o nějakých imaginárních přátelích a pak zmizí. Rodiče po něm marně pátrají, jsou zničeni, a pak, po půl roce, se cosi stane...



Sirotčinec z produkce Guillerma Del Tora (Faunův labyrint, Hellboy) je trocha Těch druhých a trocha Šestého smyslu. To znamená, že ve filmu sice vystupují duchové a budete se při něm slušně bát, ale nejsou v něm téměř žádné triky, téměř žádné prvoplánově nechutné záběry a většina tíživé atmosféry je budována střihem, hudbou a pohybem kamery.

Většina hororů je dnes natáčena jiným stylem, než Sirotčinec. To ale neznamená, že tento film není s čím srovnávat. A i když je Sirotčinec dobrý film, existuje bohužel vícero velmi podobných filmů, které jsou ještě lepší a ke kterým nemám drobné výhrady jako k Sirotčinci: Hudba mi místy úplně nesedla, toho malého chlapečka bych obsadil někým jiným a tempo je místy poněkud uspávací. Ovšem zajímavá pointa je nečekaná a působivá, aniž by vypadala, že si ji někdo vycucal z prstu, aby byla za každou cenu šokující.

Sirotčinec není tak dobrý film jako Ti druzí nebo Šestý smysl. Je ale dobře, že se takovéto filmy natáčejí a je to dobrý studijní materiál: Dobrý příklad toho, jak se dá natočit působivý, komerční, inteligentní film za nijak závratné peníze.