31.1.12

Retro recenze: Timescape / Grand Tour - 80%

V této retro recenzi se zastavím u zajímavosti, kterou asi většina z vás vůbec nezná. Jde o film z roku 1992, který byl distribuován pod názvy Timescape nebo Grand Tour. Je to sci-fi, která vás neoslní svými efekty (je to laciný film, vypadá podle toho a ve většině zemí šel přímo do televize nebo na video), ale má slušnou režii a hlavně vynizkající scénář - originální, překvapivý, fantastický, ale přitom smysluplný.

Šlo o debut Davida Twohyho, který později režíroval Invazi, Černočernou tmu, Riddicka nebo Dokonalý útěk, a napsal scénář mj. k Uprchlíkovi, Vodnímu světu, Critters 2 a Warlockovi, OLOL.

Jak už jsem psal, to nejzajímavější na celém filmu je jeho scénář a mnohá překvapení, která se v něm skrývají. Takže jestli mi věříte, nekoukejte na trailer, nečtěte dál, a na film se podívejte.


Takže teď ke spoileroidnímu ději:

Jeff Daniels žije sám se svou dcerou (Arianne Richardsová, o rok později hrála v Jurském parku) a renovuje malý hotýlek na kopci za malým městem. Náhle se objeví autobus s asi deseti turisty, kteří by rádi v hotelu několik nocí přespali. Nevadí jim, že rekonstrukce není dokončena a nešetří penězi, takže Daniels souhlasí.

Záhy zjišťuje, že hosté jsou tak nějak "zvláštní". Zvláštně mluví, zvláštně se oblékají, diví se obyčejným věcem. Když jednoho omylem srazí auto, Daniels ho zavede k doktorovi na vyšetření a tam se zjistí, že má v hlavě za očima něco mechanického, co by tam být nemělo.

Protože Twohy nemá diváky za idioty, Danielsově postavě velmi záhy dojde, že hosté jsou z budoucnosti a že cestují po místech a datech, ve kterých dojde k zajímavým katastrofám, které sledují, protože je to vzrůšo. Krátce poté spadne meteor a zlikviduje polovinu městečka i s jeho obyvateli! (To v hostově lebce byla automatická always-on kamera.)

Krása je v tom, že tohle všechno se stane v první polovině filmu, načež to začne být ještě zajímavější. Zničený Daniels nejdříve rezignuje, pak se diví, proč cizinci zůstávají nadále ve městě, pak se stane další katastrofa, při které zemře Danielsova dcera, takže Daniels udělá co? Takže Daniels zjistí, jak funguje stroj času, vrátí se o den do minulosti, aby dceru zachránil, je omylem zatčen, zavolá svému včerejšímu já, aby ho osvobodilo z vězení a pak dva Jeffové Danielsové běhají po městě a okolí a snaží se zabránit katastrofě a přitom nerozjebat časoprostorové kontinuum.


Jak už jsem psal, jedná se o velmi laciný film, ve kterém je celkem asi minuta triků a některým scénám ta láce opravdu nesvědčí - například město zničené meteorem je reprezentováno jedním pármetrovým kusem doutnající ulice.

Přitom je opravdu nutno ocenit scenáristické nápady (za které nemůže pouze Twohy, protože jde o zfilmovanou knížku někoho jiného). Vypadá to skoro jako kvalitní adaptace nějaké kvalitní klasiky od Asimova nebo Bradburyho, ale kromě celkového námětu jsou vydařené i jednotlivé scény (například jak nejsnáze použít své druhé, nezasvěcené já k útěku z vězení) a hlášky jako "Simply grand", "Fuck the physics, Ben", nebo má oblíbená "There is purpose in time, you know. It keeps everything from happening at once."

K dobrým fórkům ještě patří scéna, kdy Daniels překvapí "turisty" těsně před jejich opuštěním města a ti jsou všichni v neuvěřitelně gay extravagantních kostýmech, případně s nalíčenými obličeji. Máme si myslet, že teď konečně vidíme lidi z budoucnosti v jejich pravé podobě, ale pak se ukáže, že "turisté" se pouze přesunují o sedm let dopředu, kdy má dojít ke katastrofě na Mardi Gras v News Orleansu a tudíž na sobě mají klasické karnevalové kostýmy, aby nebyli nápadní. Takovéhle drobnosti dokazují, že tvůrce nad svým filmem přemýšlel (a je to vidět ve většině dalších Twohyho filmů).

Protože to celé musí mít happyend, tak je na konci vzniknuvší paradox (dva hodní Jeffové Danielsové v jednom čase a místě) vyřešen až podezřele jednoduše a úplně závěrečná tečka je až příliš happy, ale celkově jde o ideální studijní materiál pro začínající scenáristy (třeba i pro scenáristy České televize).

A také je to ideální kandidát na novodobý remake za 100 milionů.

30.1.12

Šok!! Eliška Kovářová v košilce!!!! WTF!!!!!!

Přiznávám se, že ve svém Google Readeru odebírám mimo jiné i blesk.cz, protože mě stále znovu a znovu utvrzuje v tom, jak špatně na tom je lidstvo jako celek. Navíc odebírání RSS má výhodu v tom, že v něm jsou vidět články v původní podobě, tj. ještě před opravou hrubek v nadpisech a v perexech.

Dnes na blesk.cz vyšel bombový článek "Tahle kočka léčí Petra Čecha" (screenshot zde, kdyby ho náhodou smazali nebo změnili), který je o tom, že Eva Carneiro, doktorka fotbalového klubu Chelsea, ve kterém hraje Čech Petr Čech, má nejméně jednu fotografii, na které je modelkovsky nalíčená a v košilce. To je celý obsah článku, u kterého je ta fotka. A na té fotce není Eva Carneiro, nýbrž česká modelka Eliška Kovářová, jak se můžete snadno přesvědčit v jejím oficiálním portfoliu (čtvrtá fotografie).


Představuji si, jak takhle autor s redakční zkratkou "top" sedí u compu, neví o čem napsat, dojídá chleba se škvarkama a najednou si všimne, že se mu ve Facebook skupině "sexi kočički - fotečki" objeví tato fotografie s popiskem "Doktorka FC Chelsea jak ji neznáte - nepohrdl bich ;-}}}". Načež se "top" zaraduje, protože se mu v hlavě odehraje proces "sexy kočka -> český fotbalista -> profit", vymyslí si  "citát jednoho z fanoušků Chelsea", k fotce napíše copyright "foto: biskvitka.net" (!!!) a nový článek je na světě! A kdyby ho někdo upozornil, že ta kočička není ta doktorka, bude v pohodě argumentovat "No a co, každopádně je to stejně sexy holka a čtenost to má, tak v čem je problém?"

A to je, přátelé, skutečné dno žurnalistiky.

Vlastně ne. Skutečné dno žurnalistiky je, když o téhle píčovině někdo napíše na filmový blog.

P.S: Rozhodně nejsem fanouškem Evy Carneiro, Petra Čecha nebo Elišky Kovářové (nikdy jsem neslyšel ani o jednom z nich), ale narozdíl od "topa" umím používat Google Image Search.

Recenze: Kronika [Chronicle] - 80%

Tři maturanti najdou záhadnou díru v zemi a v ní nějakou divnou svítící věc. Následně se probudí se zakrvavenými nosy venku mimo díru a zjistí, že získali dar telekineze (přemisťování předmětů silou myšlenky). A co teď s ním?

Především bych napsal, že film jednoznačně doporučuji a že je nejlepší jít na něj, aniž byste o něm cokoliv věděli a aniž byste viděli trailer. Následující recenze neobsahuje spoilery, ale připraví vás o zajímavé pocity, které v kině zažije divák, vůbec netušící, na co jde.


Trailer je poněkud nevděčný, protože trikových scén, které v něm uvidíte, je ve filmu pouze pár minut a jsou převážně na jeho konci, jako vyvrcholení, které je překvapivé, pokud o filmu předem nic nevíte. Pokud se celý film těšíte na supermanské souboje nad městem a létající auta, tak budete notně zklamáni.

Film Kronika je natočen jakoby "amatérskou kamerou", respektive kamerami. Zprvu jde o kameru jednoho z hrdinů, kterou má v ruce každou chvíli někdo jiný, pak se přidá kamera jejich kamarádky, a ve finále pak uvidíme sestřih z mnoha kamer a jiných záznamových zařízení různých náhodných kolemjdoucích i z bezpečnostních kamer. Překvapivě si užijeme i dost ladných kamerových jízd, protože jeden z hrdinů se chce stát filmařem, takže používá telekinezi k tomu, aby natáčel sám sebe a přitom kamerou efektně pohyboval ve vzduchu skoro jako to dělal Spielberg před 30 lety na jeřábu.

(Cool plakát, ale tato scéna se nikde ve filmu nevyskytuje.)

Filmů (a seriálů) na téma "normální současný teenager se omylem stane superhrdinou" je už dnes celkem dost, ale Kronika je nijak moc nepřipomíná. Naše tři hrdiny během celého filmu vůbec nenapadne, že by mohli svou stále intenzivnější supersílu využít ke konání nějakého organizovaného dobra (nebo zla). Prvního osvícení se jim dostane, když si uvědomí, že teď mohou být populárnější ve škole. Druhé osvícení spočívá v tom, že mohou pohybovat s vlastními těly (tudíž létat) a používat telekinezi jako jistý druh silového pole, které je chrání před zraněními. To je víceméně všechno. Jejich okolí nemá o ničem nadpřirozeném ani tušení.

Až do závěru filmu.

V závěru filmu totiž jeden z chlapců tak trochu zmagoří a dojde k něčemu, co mi dost připomínalo finále japonské animované klasiky Akira, a to jak co se týče vztahu dvou hlavních hrdinů (Kanedy a Tetsua), tak co se týče vizuálního provedení. Záměrně sem nedávám žádný odkaz na ukázku z Akiry, protože pokud tento film neznáte, mohli byste si pak myslet, že Kronika je výpravná sci-fi z budoucnosti, nebo něco podobného. Ale pokud Akiru znáte, vězte, že podobnost jeho finále s finálem Kroniky je (co se týče vyznění) neoddiskutovatelná. Což myslím jako největší možnou chválu.

Nemyslete si ale, že se ve filmu 70 minut nic neděje a pak najednou přijde něco, kvůli čemu stojí za to "přežít" těch úvodních 70 minut (celý film je velmi krátký, asi 95 minut včetně titulků). Kronika velmi dobře funguje od samého začátku, i když se neděje naprosto nic nadpřirozeného. Všechny ty postavy jsou totiž dobře napsané, dobře zahrané (naprosto neznámými herci) a dobře zrežírované (naprosto neznámým debutujícím režisérem).

Kdyby se vystřihly trikové scény (kterých, jak už jsem psal, není ve filmu mnoho), celé by to vypadalo jako nezávislé nízkorozpočtové drama o strastech normálních středoškoláků a možná by se i dalo věřit, že jde o skutečný autodokument natočený jeho hrdiny. Tak dobře ti lidé hrají. A o to působivější je, když jeden z nich ke konci překročí jistou psychiatrickou hranici, mentální přehrada se protrhne a přerod celého filmu v něco zásadně jiného proběhne víceméně skokově, během pár sekund. Bohužel, o působivost toho všeho budou do značné míry připraveni ti, kteří předem čtou recenze nebo koukají na trailery.

Protože jde o debut, neodvažuji se odhadnout, nakolik je výsledek dílem náhody a nakolik je to zrod geniálního tvůrce (viz např. Neill Blomkamp a jeho District 9). Některé scény a zvraty působí až trochu moc netradičně a zkratkovitě a není dost dobře možné určit, zda to byl sofistikovaný záměr, nebo tvůrčí nejistota.

Kronika není filmařský zázrak, ale je to pro mě velmi příjemné překvapení, které se objevilo zcela nečekaně. Objektivně mu nemohu dát víc než 80 procent, ale jaksi subjektivně je mi mnohem sympatičtější než velké megaprodukce, protože je hezkým příkladem kréda "Za málo peněz hodně muziky". V tomto případě to "málo peněz" bylo okolo 15 milionů dolarů, což je tuším čtyřikrát méně než stálo Monstrum, které mě zdaleka tolik "nevzalo". Především proto, že jsem - na rozdíl od Kroniky - nevěřil jeho hrdinům.

28.1.12

Jak se naučit japonsky za týden

Protože 1) není co recenzovat, 2) za dva měsíce jedu do Japonska (pošesté) a hodlám o tom psát, a 3) Japonci jsou super, mám pro vás pár užitečných rad ohledně Japonska a japonštiny.

Dneska to bude: Jak s minimem námahy porozumět značné části japonštiny.

(Pokud někdo z vás náhodou umí japonsky, tak tento článek nečtěte, protože z vašeho hlediska je v něm značné množství polopravd i nepravd a jenom byste se zbytečně rozrušili.)

Pokud hodláte být v Japonsku krátkodobě (tzn. méně než čtvrt roku), zapomeňte na to, že byste se učili nějakou japonskou konverzaci. Japonská gramatika je neuvěřitelně složitá a i když si nabiflujete základní fráze jako "Kde je nejbližší záchod s prkénkem?" a "Mé vznášedlo je plné úhořů", po příjezdu do Japonska vám to bude k ničemu, protože nikdo nebude rozumět vaší bizarní gaidžinské výslovnosti.

Zapomeňte také na to, že se v Japonsku domluvíte anglicky. Na dotaz "Do you speak English?" vám většina Japonců odpoví "aritr", což znamená "a little", načež na ně můžete mluvit pomalou jednoduchou angličtinou, oni se budou usmívat a kývat, a pak se ukáže, že vám nerozuměli ani slovo. Přitom je kuriózní, že Japonci milují angličtinu, zřejmě jim připadá cool, ale mají značné problémy s jejím používáním (a to včetně například oficiálních anglických nápisů na letištích).

p_2007-04-13_20-39-38.jpg

Co se týče konverzace, předem vám stačí naučit se "domoarigato" a "arigatodomo" a to náhodně střídat při komunikaci se všemi Japonci které potkáte. Budou spokojeni.

Skutečnou japonskou verbální komunikaci (i na té nejzákladnější úrovni) se můžete naučit až když budete v Japonsku delší dobu žít a každodenně se skutečnými Japonci komunikovat.

Můžete se ale naučit během pár dní celkem obstojně číst.

Japonci mají tři abecedy: kandži, hiraganu a katakanu, které se běžně používají třeba i všechny tři promíchané v rámci jedné věty. Na kandži zapomeňte. Má několik tisíc znaků, z nichž jeden může znamenat "fialky vadnou a opadávají", ale když omylem trochu špatně cuknete štětcem, znamená "medvěd se vysral v lese". Užitečné je, naučit se předem půl tuctu základních kandži znaků jako "Vchod, východ, muži, ženy, den, měsíc", ale nic víc nestojí za námahu.

Hiragana a katakana jsou hláskové abecedy, které jsou bizarní v tom, že obě mají přesně stejný počet znaků (několik desítek), které reprezentují přesně stejné zvuky, ovšem v každé z nich se jinak píšou. Rozdíl je v tom, při jaké příležitosti se která z nich používá.

Nás bude zajímat katakana, která se používá k zápisu slov přejatých z cizích jazyků, ve valné většině z angličtiny. Přejatých slov je v japonštině mnohem víc než v češtině a pokud se naučíte katakanu, ovládáte základy angličtiny a zapamatujete si pár jednoduchých pravidel, která vám vysvětlím, porozumíte překvapivému množství japonského textu (zdaleka ne všemu, ale opravdu podstatné části), jako jsou např:
  • Nápisy na obchodech a restauracích
  • Cenovky v obchodech
  • Nápisy na potravinách
  • Jídelní lístky
  • Všechno co souvisí s videohrami a filmy
Něco o katakaně si můžete přečíst i na české Wikipedii. Neděste se počtu jejích znaků. Polovina z nich je pomocí jednoduchých pravidel odvozena z té druhé poloviny. Na internetu také najdete spoustu praktických tabulek pro výuku katakany a existují také vyučovací programy pro mobily.

První krok tedy je naučit se katakanu. Dá se to s patřičným procvičováním zvládnout za pár dní.

Všimněte si, že každý znak katakany odpovídá jedné české SLABICE (nikoliv českému písmenu). Jedinou výjimkou je znak ン, který se vyslovuje jako české "n".

Na tomto místě se hodí upozornit, že pokud japonské znaky v článku nevidíte, nemáte v prohlížeči nainstalované japonské fonty. Ve většině rozumných (Chrome, Firefox) defaultně jsou.

A teď už k první lekci. Řekněme, že uvidíte tento nápis v katakaně (příklad 1):

タクシー

Poslední (čtvrtý) znak je normální čárka, která podobně jako v češtině prodlužuje přecházející (třetí) znak.

Když si tedy tyto tři znaky vyhledáte v tabulce katakany, zjistíte, že jde o:

ta - ku - ší

Nejprve si musíte uvědomit, že slabiky v Japonštině jsou obecně kratší než v češtině (celý jazyk je jaksi "hustší") a že "takuší" se vyslovuje spíše jako "takuši", zatímco "takuši" bez čárky by se vyslovovalo tak krátce, že by to "i" na konci prakticky nebylo slyšet.

Takže máme "takuši". A co to jako má znamenat?

Znamená to "taxi".

Abyste pochopili proč, musíte se na problém podívat z opačné stránky: Když Japonec slyší "taxi", jak to může zapsat?

V katakaně nejsou hlásky, ale pouze slabiky. Takže zvuk "ks" není možno zapsat. Toto se v naprosté většině případů řeší tím, že se mezi dvě souhlásky vloží zvuk "u" (který je ale v Japonštině tak krátký, že skoro není slyšet). Takže máme "takusi". To ale pořád nemůžeme zapsat, protože v katakaně není znak "si". Takže použijeme "ši", který tam je. Bizarní japonská výslovnost způsobuje, že se to "takuší" nakonec vyslovuje tak, že to zní skoro jako "taxi". Viz audio preview v Google Translate.

Takže je celkem logické, jak vzniká japonská transkripce, ale vyžaduje to trochu cviku, než se vám bude dařit převádět katakanou zapsané nápisy zpět do angličtiny.

Příklad 2:


Na této ceduli (na které mimochodem vidíme, jak špatně jsou na tom v Japonsku s angličtinou) jsou pouze tři znaky v Katakaně. Jde o první tři v prvním řádku (katakanu obecně poznáte podle toho, že vypadá jednodušeji, hranatěji a "méně kudrnatě" než kandži a hiragana).

Jak si snadno zjistíte v tabulce katakany, jde o znaky "to - i - re". Tedy "toilet" - "záchod". Protože japonci nemají "L", používají místo něj "R". A protože nemají ani "V", používají místo něj "B". To je dotaženo do extrému v tomto hezkém slově (příklad 3):

ラブ

První slabika je "ra", druhá je "bu". Takže máme "rabu". Což nám pořád nepřípomíná žádné anglické slovo.

Vtip je v tom, že "U" je na konci je navíc (protože samotné "B" neexistuje, pouze slabika "BU", viz výše), "B" je ve skutečnosti "V", a "R" je ve skutečnosti "L". Takže to znamená "lav", což je fonetický přepis "love", tedy "láska".

Japonština rozhodně má "pravé japonské" slovo pro "lásku" (pravděpodobně jich má asi tak deset různých), ale pro nás je důležité, že čím více jde o text mířený na "cool mladé Japonce", tím je pravděpodobnější, že v něm bude "láska" napsáno takto!

V tuto chvíli se možná toho všeho poněkud děsíte, ale není to tak hrozné. Už jste si přečetli všechna základní pravidla, která potřebujete znát. Takže ještě závěrečné shrnutí:

  • Identifikujte slova v katakaně a převeďte si je do českých slabik.
  • Tečka odděluje slova (ale někdy chybí).
  • Uvažujte o možné substituci:
    • "R" může ve skutečnosti být "L".
    • "B" může ve skutečnosti být "V".
    • Krátké "U" mezi dvěma souhláskami tam může být zcela navíc a je potřeba ho vypustit. To může platit i pro některé další samohlásky, ale u "U" je to nejčastější.
  • Přemýšlejte, jakému fonetickému přepisu anglického slova se to podobá.
Na procvičení je nejlépe surfovat po náhodných japonských stránkách (zaměřených na mládež) a zkoušet vyhledávat a překládat. A když si nevíte rady, zeptat se Google Translatoru. Až praxí se naučíte, jak bizarně Japonci foneticky přepisují některé anglické zvuky.

A teď pár příkladů. Pokuste se je přeložit a až pak odscrollujte na správné řešení, které je hned pod obrázkem.

Příklad 4:


Řešení: "te ni su kó to" = "Tennis court".

Příklad 5:
Řešení: "či ua ua uá ru do" = "Chiwawa world".

Příklad 6:
Než začnete luštit tento závěrečný, nejtěžší příklad, tak ještě jedno (opravdu poslední) upozornění. Všimněte si, že některé znaky za tečkou (oddělovačem slov) v prvním řádku mají menší velikost. Jde o takzvané "jóony" (viz tabulka na Wikipedii), které "svazují" menší znak s normálně velkým, který mu předchází. Např. hned za tečkou: "ジョ" není "dži jo", ale "džo", protože druhý znak ("jo") je menší a tudíž z těch dvou slabik vznikne jedna. A osamocený předposlední znak v prvním řádku vypadá jako "ツ" (cu), ale důležité je, že je menší než normální znaky (stejně velký jako jóony) a tudíž to není "cu", nýbrž kratičká pauza ve slově (platí to pouze pro tento jeden znak). A ta věc na konci druhého řádku není japonský znak, nýbrž římská dvojka.


Řešení:
  1. "mi ra (konec slova) džo vo vi (pauza) či" (zde je dvoučárkový "přitvrzováček" použit k tomu, aby z "ua" udělal "va", což se občas používá, byť to není "oficiální" - aspoň to není ve Wikipedii)
  2. "ba i o ha zá do II"
  3. "a po ka ri pu su"
Tedy zcela logicky: "Milla Jovovich / Biohazard II / Apocalypse". Herní série "Resident Evil" vznikla v Japonsku a původně se jmenovala "Biohazard", na "Resident Evil" byla přejmenovaná až v USA (protože slovo "Biohazard" se nedá trademarkovat). Následně se americké filmy "Resident Evil" v Japonsku jmenují "Biohazard".

Může vám to připadat jako strašlivě bizarní záležitost, ale ujišťuji vás, že tento systém je naprostá brknkačka ve srovnání se studiem "normální" japonštiny. Pokud jste odhodláni investovat pár dní / týdnů do jazykové přípravy, pak procvičování tohoto systému transkripce angličtina -> katakana je zdaleka nejlepší investice, jakou můžete udělat.

26.1.12

Retro recenze: Meet the Feebles - 80%

Roztomilé zmatení termínů Muppet / puppet v diskusi k článku o Jimu Hensonovi mi připomnělo, že po recenzi na nové Mupety musí zákonitě přijít recenze na Meet the Feebles, což je film z konce 80. let, který je zjevně HODNĚ inspirovaný Mupety (ale tolik, aby to nebylo právně napadnutelné), a přitom je do 18 let nepřístupný. A režíroval ho Peter Jackson. Ano, ten Peter Jackson.


Základní situace je hodně podobná Mupetům: Feebles jsou plyšoví loutkoví pišišvoři, kteří žijí jen pro svou divadelní show. Narozdíl od Mupetů jsou na tom ovšem tihle performeři i jejich show o dost hůř. Namátkou:

  • Hlavní hvězda (tlustá hrošice) je mentálně labilní a chtěla by souložit s impresáriem (mrož). Ten ale souloží s kočkou. Hrošice proto vezme do svých rukou pomstu (a kulomet).
  • V záchodě žije velká masařka, která obědvá to, co se obvykle v záchodech nachází (lžící).
  • Králík má pohlavní chorobu.
  • Žabák si píchá heroin, protože má traumata z vietnamské války.
  • Slepice má nemanželské dítě se slonem, který odmítá platit alimenty
  • A krysa šňupe ve sklepě koks při natáčení SM porna s krávou a švábem:

A tak dále (je toho ještě mnohem víc, počet Feebles srovnatelný s Mupety).

Film vznikl v roce 1989 a je součástí "nechutné trilogie" z počátků Jacksonovy kariéry, do které ještě patří filmy Bad Taste a Braindead / Dead Alive (o těch někdy jindy). Později, když byl Jackson slavný, byly filmy vydány znovu, s úžasným nápisem "From the director of The Lord of the Rings trilogy" na obalu.

Těsně po revoluci byli Feebles na čestném místě mé videokolekce (originální VHS s mým vlastním voiceoverem!) a odtud jsem je vyndával vždycky, když někdo řekl "Já jsem viděl něco fakt nechutnýho, to byl film o blablablabla a v něm blablablabla, no totálně ujetý!", načež jsem vždy kontroval "Ale Meet the Feebles neznáš, že ne?" A už to jelo...

Feebles jsou skutečně narvaní nechutnostmi od počátku do konce. Je málo filmů v historii kinematografie, které si dovolily něco podobného a přitom byly tak nápadité a tak profesionálně natočené. Všechny ty nechuťárny a sprostoty se totiž nikdy nestanou nudnými a Jackson neustále přichází s dalšími a dalšími originálními nápady.

Film Meet the Feebles vznikal víceméně na koleně, s naprosto minimálním rozpočtem a za pomoci různých pololegálních fint a improvizací (když například došly peníze, část filmu byla dotočena jako samostatný krátký film, s odděleným samostatným rozpočtem). S ohledem na to je obdivuhodná profesionalita celé produkce a zjevná náročnost a velkolepost některých scén (Jackson tehdy rozhodně neměl prostředky na nějaké digitální vizuální efekty). Nechybí dokonce ani hudební čísla (včetně protest-songu "Sodomie, to je moje") s náročnou choreografií (velké ejakulující penisy).

Neměli byste si to nechat ujít, pokud chcete mít představu, jak vypadá opravdové nefalšován tvůrčí svoboda schopného tvůrce.

24.1.12

Recenze: Mupeti [The Muppets] - 80%

Mupeti se musí po mnoha letech života v ústraní dát znovu dohromady a rychle vydělat 10 milionů dolarů, jinak přijdou o své staré legendární studio a získá ho zlý Tex Richman (Chris Cooper). V tom jim pomáhá jejich fanoušek Gary (Jason Segel), jeho milá Mary (Amy Adamsová) a jeho bratr Walter (který je shodou okolností Mupet). A v čem jim vlastně pomáhají? Samozřejmě, nejlepší způsob, jak vydělat rychle peníze, je uspořádat velkou muzikálovou show v přímém přenosu a nechat si posílat dobrovolné příspěvky od diváků (takže něco jako FFFFriends).


Pokud jste si minulý týden přečetli speciál o Jimu Hensonovi, tak už byste teď měli mít přibližnou představu o tom že to je téměř celosvětový fenomén, na které vyrostla celá generace (možná dvě). V posledních více než deseti letech tento fenomén poněkud skomíral (a koupil ho Disney). A teď fanoušci vložili veškerou svou snahu do toho, aby Mupety důstojně "rebootovali".

Ano, fanoušci. Tvůrci filmu jsou totiž především lidé, kterým je dneska 30-40 let, živí se dospěláckým až nechutným humorem, ale vyrůstali na Mupetech a jsou jejich fanoušci. To se týká Jason Segela (který ve filmu hraje, napsal ho a produkuje ho). To se týká režiséra (který předtím režíroval Da Ali G Show). To se týká skladatele hudby a písniček. To se týká i dalších.

Není důvod bát se onoho "rebootování". Mupeti jsou pořád klasické loutky, voděné loutkoherci, a naprostá většina triků je dělaná pomocí provázků, drátů a střihu, nikoliv pomocí CGI.

Samozřejmě, že jde především o rodinnou zábavu, která je mládeži přístupná a pro mládež pochopitelná. Přitom je ale ve filmu značné množství téměř montypythonovského humoru. Například Waltr, Garyho bratr, je Mupet (nikdy není vysvětleno proč), a my vidíme montáž, jak Segel roste, zatímco loutka zůstává stejně velká a má z toho traumata. A oba nosí stejné šaty. A na několika místech postavy reflektují skutečnost, že jsou ve filmu. Například: "Ty peníze nemůžeme tak rychle získat. Bojím se, že tohle bude velmi krátký film." Nebo: "Musíme dát dohromady všechny ostatní a máme málo času. Proto navrhuji použít montáž." A následuje rychlá montáž, jak shánějí ostatní. A po ní střih, jak jede 20 Mupetů v autě a někdo povídá: "Všimli jste si, že s námi teď jsou v autě i ti, kteří vůbec nebyli v montáži? To je zvláštní."


Podobně jako v Malém krámku hrůz nebo celovečerním South Parku je film čistokrevným muzikálem, ale současně si z muzikálů dělá legraci, většinou tím, že se přesně drží jejich konvencí, jenom místo dojatého zpěváka dosadí loutku. Například v písničče "Man or Muppet" (nominované dnes na Oscara) Gary zpívá o tom, že je vlastně skoro Mupet, zatímco Walter zpívá na druhém konci o tom, že je vlastně skoro člověk. To je navzájem prostříháváno. Pak se Garymu v zrcadle objeví jeho mupetí podoba a Walterovi se v zrcadle objeví jeho lidská podoba (překvapivé cameo). Pak se přesuneme do sna, kde všichni čtyři sedí u dvou klavírů ve fracích a hrají a zpívají společně. To vše je natočeno naprosto seriózně, za pomoci klasických muzikálových postupů, akorát že v tom místo čtyř dojatých lidí vystupují dva lidi a dva plyšáci.

Dobrá nálada, bezelstnost filmu a většina jeho vtípků je odzbrojující a roztomilá.

Jsou tu ovšem dva zásadní problémy.

Jednak tu máme problém obeznámenosti s Mupety a jejich světem. Film je natočen tak, aby dával smysl nezasvěceným, ale zasvěcení z něj budou mít mnohem víc. Já zasvěcený nejsem, ale bylo mi jasné, že některé hlášky a scény mají nějakým způsobem intenzivně rezonovat s fanoušky a odkazovat na něco, co je mi utajeno.

No a pak je tu dabing. Dabing je dobrý, ale není to originál. Mupeti byli vždycky proslaveni dadaistickým verbálním humorem, a i v tomto filmu je ho hodně. Když oživne obraz (zarámovaný) a postava v něm namalovaná řekne "I've been framed", co s tím můžete v dabingu udělat (když to má mít tři slabiky)? Nic moc...

Když Chris Cooper rapuje, co s tím můžete udělat? Přeložíte to do češtiny tak, aby to přibližně odpovídalo pohybům úst Chrise Coopera, takže dabér vydává nějaká česká slova, ale nemá to smysl a není to rap, natož aby to bylo tak vtipné jako v originále.

A co ten název a jeho výslovnost? Film se v originále jmenuje "The Muppets" a čte se to "Mapets". Česky se film jmenuje "Mupeti" a čte se to "Mapeti". To je trochu zádrhel, protože ve filmu vystupuje parta podvodníků, která se vydává za hlavní hrdiny a jmenuje se v originále "Moopets". V českém dabingu se jim říká "Mupeti". A jak teď vysvětlíte dítěti, které umí trochu číst, že jde na film, který má na plakátě napsaný název "Mupeti", ale jeho hlavní hrdinové jsou "Mapeti", zatímco "Mupeti", kteří v něm vystupují, jsou padouchové?

Hrozně rád bych Mupety viděl v kvalitním kině, s kvalitním zvukem, v té podobě, jak byl film natočen, to jest bez úprav obrazu a zvuku. To jest bez dabingu. Rád bych za to zaplatil peníze. Pokud mi tuto možnost Falcon a Disney jako jeho nadřízený nenabídnou (což nenabídnou), tak to musím holt řešit nějak jinak, ale docela mě to štve.

P.S: Full frontal tam není. Za to je tam Manamana.

23.1.12

Recenze: Den zrady [Ides of March] - 70%

Ryan Gosling se stará o mediální část kampaň George Clooneyho, který kandiduje v amerických demokratických primárních volbách. Ale všechno se to nepříjemně zamotá, když mu zavolá šéf konkurenční kampaně (Paul Giamatti) se zajímavou nabídkou: Aby změnil tým...


Především opět nějaké to "uvádění na správnou míru" poté, co jste viděli trailer: Den zrady by se možná v některých okamžicích dal teoreticky označit za thriller (protože je něco v sázce a něco skrytého se odhaluje), ale rozhodně v něm není ani náznak něčeho jako "spiknutí", "honička", "akční scéna", "atentát", "vražda", "full frontal" a podobně.

Film vyžaduje jistou orientaci v systému amerických voleb - například pochopit, že v primárkách spolu soupeří dva Demokraté o to, kdo z nich vyhraje kolik států a kdo se tudíž stane nominovaným na prezidenta za Demokraty. Nebo to, že Republikáni mají logický zájem podpořit toho kandidáta Demokratů, který bude mít pak v prezidentských volbách menší šanci proti kandidátovi Republikánů. Nicméně, Republikáni se v tomto filmu téměř nevyskytují (i když Clooneyho protivník používá na plakátech "seriózní" font, který většinou používají Republikání). Dost hajzlů se najde i mezi Demokraty.

Vlastně, ve filmu ani moc hajzlů není. Film je spíš o tom, že v tomhle byznysu se nedá věřit nikomu ani ničemu, a že integrita a pravdomluvnost v něm mají cenu buď nulovou, nebo absolutní - podle toho, z jaké stránky se na to díváte. Každý občas v životě udělá nějakou chybičku, například něco neřekne nadřízenému, nebo se s někým nesprávným vyspí. A následky jsou v tomto prostředí katastrofální.


Film má výborné obsazení. Kromě výše uvedených také Philipa Seymoura Hoffmana jako Goslingova přímého nadřízeného, Marisu Tomeiovou jako novinářku nebo Evan Rachel Woodovou jako pohlednou stážistku, která vše zkomplikuje.

Bohužel, i když obsahuje několik velmi silných, chytrých scén a dobrých vtipů, film jako celek poněkud skřípe. Hlavně v tom, že jeho protagonisté jsou nám představeni jako naprostí profíci, a hlavní zápletka pak stojí na tom, že tito profíci dělají naprosto zásadní začátečnické boty. A některé scény (proslov o alternativních palivech, napjatá diskuse před obrovskou americkou vlajkou) jsou tak naivně prvoplánovité, že jsem si skoro nebyl jistý, jestli jsou míněny vážně, nebo to má být ironie.

Den zrady je už čtvrtým filmem, který Clooney režíroval, ale Dobrou noc a hodně štěstí je pořád nejlepší.

21.1.12

Retro recenze: Ed Wood - 100%

V návaznosti na včerejší recenzi Huga bych se rád vrátil k filmu Tima Burtona Ed Wood z roku 1994, který se pokusil o něco podobného a povedlo se mu to výrazně lépe.


Takže aby bylo jasno: Edward D. Wood (1924-1978) opravdu žil, opravdu byl transvestita a opravdu natáčel filmy. Mnoho filmů. "Proslavil" se tím, že jeho filmy byly extrémně laciné, mimo jiné i proto, že si nedělal starosti s režií, scénářem, hereckými výkony, kulisami a takovými drobnostmi. Natáčel prostě filmy co nejrychleji, v nejlacinějších kulisách, aniž by hercům vysvětloval, co vlastně hrají, a aniž by opravoval zkažené záběry.

Legendární je jeho zombie scifi horor Plan 9 From Outer Space (1959), ve kterém hrál kdysi slavný Béla Lugosi. Respektive měl hrát, ale natočil pouze pár záběrů a pak zákeřně zemřel. To ale pro Wooda nepředstavovalo nejmenší problém. Na plakát dal Lugosiho jméno na první místo, vymyslel takový děj, aby do něj zapadly ty hotové záběry, a ve zbývajících záběrech nahradil Lugosiho Woodův lékař, který si držel ruku před obličejem. Ano.

Toto je skutečný, dobový, vážně míněný trailer na Plan 9 From Outer Space (falešný Béla Lugosi v 0:37):


Tohle všechno vyneslo Woodovi přezdívku "nejhorší režisér všech dob", což je trochu nefér, protože jistě byli i horší režiséři. Ale on je "nejznámější ze špatných režisérů".

A Tim Burton o něm natočil v roce 1994 životopisný film. Samozřejmě černobílý. A samozřejmě s Johnnym Deppem v titulní roli.


Film se věnuje několikaletému nejplodnějšímu období Woodova života, ve kterém natočil své "největší fláky", jeho rodinnému životu (s milenkou a manželkou) a jeho přátelství s Lugosim.

Podobně jako v Hugovi uvidíme, jak vznikaly nejkultovnější scény v jeho filmech (všechno je Burtonem znovu zrekonstruované s novými herci, nejsou použity záběry z původních filmů). A podobně jako v Hugovi je jasné, že v mnoha scénách šla realita stranou v zájmu větší vtipnosti a větší dojemnosti.

Ed Wood je především komedie, ale je to i překvapivě dojemný a milý film o lásce k filmům. Celý děj je totiž nazíraný jakoby očima Eda Wooda, který si neuvědomuje, jaká zrůdnost mu vzniká pod rukama, a pokračuje v bleskovém natáčení, aniž by ztrácel svůj odzbrojující optimismus. Woodovým protipólem pak je tragický Lugosi (toho výborně hraje Martin Landau a dostal za to Oscara), který je zapomenutý, nemocný a závislý na drogách, a Wood mu dá šanci zase se na chvíli postavit před kameru, než zemře. (Ve skutečnosti Lugosi neodešel ze světa zdaleka tak tragicky, jak naznačuje film.)

Scéna "Béla Lugosi natáčí souboj se zabijáckou chobotnicí":

Na rozdíl od Huga funguje Ed Wood od první do poslední minuty jako zábavná i současně dojemná story opravdového (byť šíleného) člověka, který byl hnán dobrými úmysly a obklopen šílenci (další skvělí herci ve vedlejších rolích, včetně Billa Murraye, Jeffreyho Jonese a Sarah Jessicy Parkerové - ano, té). A navíc se dozvíte něco o filmové historii, protože - přiznejme si to - ani ten Plan 9 From Outer Space není tak hrozně zábavný, že by se na něj člověk vydržel dívat od začátku do konce v jednom kuse.

Jakkoliv je film Ed Wood bizarní a neskutečný, je to nejméně fantaskní dílo Tima Burtona (dost mě to překvapilo, ale projel jsem si znovu celou jeho filmografii a je to skutečně tak). A dle mého názoru nejlepší. (Nezapomeňte, Nightmare before Christmas není film režírovaný Timem Burtonem).

20.1.12

Recenze: Hugo a jeho velký objev [Hugo / Hugo Cabret] - 80%

Malý Hugo žije ve 30. letech minulého století tajně za zdmi pařížského nádraží a stará se zde o hodiny. Jeho otec zemřel a Hugovi po něm zůstal jen automaton - mechanický robot, který nefunguje, ale kdyby fungoval, možná by Hugovi předal vzkaz od otce. Hugo má na nádraží dva nepřátele: Jednak "ochrankáře" (Sacha Baron Cohen) s jeho dobrmanem a jednak starého dědulu (Ben Kingsley), který prodává na nádraží hračky, má sympatickou vnučku (Chloë Grace Moretzová z Kick-Ass) a nutí Huga, aby pro něj pracoval, jinak mu nevrátí deník po tátovi.


Především musím napsat, že tento film Martina Scorseseho (který většinou netočí mládeži přístupné filmy) úchvatně vypadá, a je to jeden z pár filmů, který vám rozhodně DOPORUČUJI vidět ve 3D. Třetí rozměr je zde totiž velmi organicky použit k tomu, aby filmový svět vypadal "nadživotně" a plastičtěji než realita. Samozřejmě za pomoci mnoha a mnoha triků (film rozhodně musel být velmi drahý).

Film je adaptací knihy Briana Selznicka (ano, jde o příbuzného toho Selznicka) a obávám se, že nejde o adaptaci příliš dobrou.

Film, ačkoliv obsahuje některé úžasné scény, působí celkově dosti roztříštěně a rozvlekle. Má přes dvě hodiny a jeho první polovinu se z dějového hlediska nestane téměř nic jiného, než že se seznámíme s hlavními postavami a sledujeme, jak funguje Hugův každodenní život na nádraží. Přitom jediná trochu nepředvídatelná postava je Sacha Baron Cohen, který předvádí opět cosi bizarního, ale opět zcela jiného než ve všech svých ostatních filmech - asi je to opravdu dobrý herec. Ale jeho šílený přednosta (nebo co to je) s temnými traumaty působí mezi okolními černobílými postavami jako pěst na oko.

Pak se film najednou stane výrazně zajímavějším, když vyjde najevo, že onen starý dědula z hračkářství je ve skutečnosti Georges Méliès, slavný průkopník filmu a filmových triků, který jako jeden z prvních přišel s nápadem, že filmy mohou vytvářet nové snové světy, nejen zaznamenávat realitu kolem nás. Pravděpodobně jste od něj viděli přinejmenším tuto pecku, která vznikla před 110 lety:


V tuto chvíli se film, na který se díváme, změní v oslavu kinematografie jako takové a my posloucháme, jak Méliès vzpomíná na mládí a vidíme, jak tehdy vznikaly jeho filmy. Současně se ho všichni snaží přesvědčit, aby přestal být na stará kolena zatrpklý a znovu oživil svou starou slávu tvůrce filmů. Tato část filmu je naprosto super, a jde do značné míry vlastně o hraný dokument, kdy sledujeme přesné rekonstrukce toho, jak Méliès natáčel a dělal triky.

Problém je, že tato úžasná druhá (necelá) polovina, není nijak rozumně skloubena s polovinou první, a celá ústřední zápletka s mrtvým tatínkem a jeho odkazem je vyřešena značně neuspokojivě. Bizarní je ostatně už základní premisa, spočívající v tom, že Hugův tatínek v muzeu najde rozbitého robota, kterého se doma marně snaží opravit (spolu s Hugem) a pak zemře, aniž by robota nějak uvedl do chodu. Načež Hugo žije pouze snahou o opravu robota, protože se domnívá, že pak mu robot předá nějaký vzkaz od otce (nakreslí něco svým mechanickým perem). Jak by se do něj ten vzkaz mohl dostat, když otec nikdy ani nepochopil, jak vlastně robot funguje, natož aby ho uvedl do provozu? Vysvětlena není ani otcova smrt. Nejdříve to vypadá, že "uhořel za zvláštních okolností", ale pak se o tom už nemluví a pouze se konstatuje, že - ano - uhořel.


Myslím, že Hugo není vhodný film pro malé diváky. Obávám se, že by se při něm ukrutně nudili, protože občasná honička po nádraží nebo strašidelný sen jim stačit nebudou a úžasnou výtvarnou podobu filmu neocení. Z trailerů by se mohlo zdát, že ve filmu dojde ke spektakulární vlakové nehodě nebo že mechanická figurka začne pohádkově létat, ale ani jedno z toho není to až tak úplně pravda.

Film se mi velmi líbil, ale líbil se mi způsobem "To je krásné, jak ten Scorsese umí svoje řemeslo, jak cituje různé slavné filmové věci a prostě má rád film". Nikoliv způsobem "To je ale úžasný magický svět, ve kterém jsem se na dvě hodiny ocitl". Je vám ten mírný rozdíl jasný?

P.S: Filmový "Georges Méliès" má podstatně jiný osud, než jeho skutečná předloha. Přejímá z ní opravdu jen to nejzákladnější a rozhodně nejde o životopisný film. Něco podobného byl Burtonův Ed Wood, který se mi líbil o dost víc a je to asi nejlepší film Burtonovy kariéry.

P.P.S: Nevím jakou náhodou / šťastným rozhodnutím k tomu došlo, ale film je TITULKOVANÝ, nikoliv dabovaný!

19.1.12

Recenze: Bůh masakru [Carnage] - 70%

Jeden chlapec na dětském hřišti víceméně omylem praští druhého chlapce větví do obličeje. Následně se sejdou jejich rodiče (dva otcové, dvě matky), aby se dohodli, jak se to bude řešit.


Film Romana Polanského Bůh masakru vznikl podle stejnojmenné divadelní hry a vypadá skoro jako zfilmované divadelní představení. Skoro. Samotný "útok" vidíme pod úvodními titulky a dále se celý film odehrává v jednom obýváku, s párminutovými odskočeními si do koupelny a na chodbu. Nehraje v něm nikdo jiný, než Jodie Fosterová, John C. Reilly, Kate Winsletová a Christoph Waltz (občas někdo další zatelefonuje, ale není nikdy rozumět tomu, co říká). Film byl natočen ve studiu, ale díky zvukovým efektům a realistickým trikům to vypadá, jako by za okny byl skutečný živý New York.

Musím říct, že dávám přednost takovýmto filmům před divadlem. Na rozdíl od divadla se mohu těšit na střih a detaily obličejů. Na rozdíl od divadla se mohu spolehnout, že scény byly natáčeny vícekrát a já z každé uvidím tu verzi, ve které herci hráli nejlépe. A samozřejmě ta drobnost, že Johna C. Reillyho a Christophera Waltze v detailním záběru uvidím raději než XXXX a YYYY (dosaďte si nějaká slavná jména, která jsou k vidění v pražských divadlech) z dvaceti metrů.


Herci jsou samozřejmě skvělí, ale samotný scénář (respektive divadelní hra) mi nepřijde dvakrát zajímavý nebo vtipný. Od začátku je nám jasné, že úvodní slušňácká konverzace přeroste nakonec ve verbální a možná i fyzický terorismus, nitra se obnaží a zrcadla budou nastavována. To se skutečně stane, a stane se to způsobem, který sice obsahuje několik desítek příjemných hereckých momentů a vtipných hlášek (z toho asi polovinu má na svědomí Waltzova postava, která je příjemně ironická a nad věcí), ale neřekl bych o něm, že "hladce šlape", nebo něco podobného.

Přestože má film jen asi 75 minut (nebyla divadelní hra delší?), scenáristické triky, potřebné k tomu, aby návštěva neskončila a čtyři hrdinové zůstali spolu ještě aspoň chvíli, jsou až příliš okaté a násilné. A proměna hrdinů je až příliš rychlá. Z distingovaných dospělých se stanou řvoucí zrůdy doslova během pár minut. A opilí jsou asi 30 sekund po prvním loku alkoholu, přestože se celý děj odehrává v reálném čase.

Polanski zřejmě viděl divadelní hru a rozhodl se, že si mezi dalšími dvěma třináctkami střihne tuhle rychlovku. Inu, proč ne... Mohlo to dopadnout mnohem hůř.

17.1.12

Recenze: Underworld: Probuzení [Underworld: Awakening] - 40%

Uplynulo 15 (nebo kolik) let od předchozího neprequelového dílu. Selene se probouzí z hibernace do světa, ve kterém lidstvo ví o existenci upírů i lykanů a vyhlazuje je. Zjišťuje, že má dvanáctiletou dceru a vydává se ji zachránit do laboratoří zlé korporace.


Film spolurežírovali nějací dva Švédové, kteří vypadají, že mají dostatečné technické schopnosti a asi režírovali dost videoklipů. Ale nastínit charakter jakékoliv postavy se jim zoufale nedaří. Jakákoliv neakční scéna je zdlouhavá, zbytečná a emocionálně naprosto nefungující. Celý motiv "lidi o upírech a lykanech vědí a aktivně je vyhlazují" je krátce po začátku filmu smeten ze stolu a je to zase "upíři vs. lykani" někde v chodbách a sklepeních.

Vzácně nevydařený je i casting, kdy se všechny postavy dají zaškatulkovat jako "model/modelka za zenitem" nebo "televizní komik, snažící se o vážnou roli".

Akce je slušné množství a vypadá technicky slušně, byť je ta přemrštěnost většinou až k smíchu. Ve snaze, aby všechno bylo co nejakčnější, tlačí režiséři na pilu tolik, že je ta záplava rychlých / zpomalených obrazů a zvuků vlastně nudná a film se mi zdál subjektivně mnohem delší než oficiáních 89 minut. A jsem si jistý že při promítání v Imaxu zvuk překračoval nějaké zdravotní decibelové limity, byl mi vyloženě nepříjemný (fyzicky nepříjemný mým ušním bubínkům).


Série Underworld se nachází v podobném stádiu jako série Resident Evil. Jenom v Underworldu je méně světla a v Resident Evil méně krve (je přístupný). Akční scény a hrdinky jsou v nich zcela zaměnitelné. Obě série distribuuje Sony (Screen Gems). Proč z nich neudělají crossover?

P.S: 3D promítání je u tohoto filmu, odehrávajícího se převážně ve tmě, velké mínus. 3D efekt je patrný jen v pár sekundách filmu, kdy něco zpomaleně letí přímo do záběru. Celé 3D je tentokrát jen jasný podvod na diváka, aby musel víc zaplatit.

P.P.S: Ve filmu hrají dva nezajímaví znudění staříci, kteří vypadají trochu jako Charles Dance a Stephen Rea. V závěrečných titulcích jsem zjistil, že to byli Charles Dance a Stephen Rea. Chudáci... :(

16.1.12

Recenze: Perfect Sense - 70%

Ewan McGregor a Eva Greenová se mají rádi na pozadí celosvětové katastrofy.


Film Perfect Sense (jehož název by se dal klidně přeložit jako "Dokonalý smysl" a dávalo by to stejně dokonalý dvojsmysl jako v originále) je technicky vzato katastrofický film. Celý se odehrává na pozadí globální pandémie, která připravuje celosvětovou populaci postupně o jeden smysl po druhém. Před každou ztrátou smyslu navíc dojde ke krátkému (několik minut až desítek minut) intenzivnímu psychickému výkyvu - před ztrátou čichu jsou všichni chvíli zoufalí a nešťastní, před ztrátou chuti mají všichni chvíli nekontrolovatelný hlad, a tak dále.

Nikdo nezjistí, zda to celé byla nákaza z vesmíru, nepodařená biologická zbraň, trest Boží, nebo msta matky přírody za to, že ji devastujeme. A film o tom není.

Film je niterná, citová, intimní love story Ewana McGregora a Evy Greenové. On je šéfkuchař, takže se ho nákaza úzce dotýká od samého počátku (čich, chuť). Ona je epidemioložka, takže se jí nákaza úzce dotýká ještě víc.


Film je zajímavý ve svém přístupu, který dost intenzivně osciluje mezi věcně podanou hardcore apokalypsou a abstraktním esoterickým podobenstvím. Někdo to může pokládat za jeho chybu, ale dle mého názoru se to dá vydržet a výsledek nepůsobí jako paskvil. Ale i mě místy iritovalo, že jsem se musel přelaďovat mezi dvěma ne moc kompatibilními formami vyprávění. V jedné z nich se díváme na poměrně výpravně, věcně a logicky inscenované scény paniky a rozkladu společnosti, a sledujeme, jak se společnost přizpůsobuje epidemii (tzn. například co dělají majitelé drahých restaurací, když kuchaři i hosté přijdou o čich a chuť). Autor scénáře se v tomto případě jistě intenzivně zamýšlel nad tím, co by se doopravdy dělo, a výsledek je působivý i logický, jako z nějakého oldschoolového sci-fi/fantasy románu. Ve druhé polovině (nikoliv ve chronologicky druhé polovině, ale průběžně celý film) pak sledujeme, jak jsou postavy nešťastné / zadumané / opilé láskou, hraje depresivní/povznášející monotónní hudba (značně imitující Michaela Nymana), případně něčí ženský hlas (nikoliv hlas Evy Greenové) odříkává esoterická moudra (viz trailer) do střihových (převážně dokumentárně vypadajících) záběrů ze všech koutů světa, což působí jako Baraka nebo Strom života.

Většinou jsou tyto dva přístupy vybalancované způsobem, který má zajímavou dynamiku, ale občas mě to poněkud iritovalo - například když mě velice zajímalo, jak vlastně ty fáze nemoci probíhají a proč některé zasáhnou zdánlivě všechny lidi najednou a jiné ve velkém časovém rozpětí, nebo co přesně z některých aspektů nemoci vyplývá pro fungování vlád, nebo jak dlouhé období vlastně ve filmu sledujeme - několik dní nebo několik měsíců? Ale místo toho jsem musel sledovat, jak se hrdinové zrovna mají hrozně rádi a dovádějí spolu ve vaně. (Mimochodem, uvidíme prsa Evy Greenové a penis Ewana McGregora, takže si žádné pohlaví nemá na co stěžovat.)

Nejsem si jistý, jestli na mě film Perfect Sense zapůsobil tak, jak měli tvůrci v úmyslu. Ale nějakým způsobem na mě zapůsobil, včetně toho, že jsem se na chvíli zamyslel nad tím, jak jsem na tom vlastně dobře a o kolik hůř bych na tom mohl být.

A takových filmů moc není.

Výrazným plusem je v mých očích i to, že snímek má okolo 90 minut. Kdyby měl dvě hodiny, pravděpodobně bych tento zvláštní mix nevydržel sledovat bez usnutí / ztráty pozornosti.

15.1.12

A co jste udělali pro dětskou onkologii vy, zrůdy?

Bořek Slezáček. Pro neznalé: model, depilátor, mluvčí Miloše Zemana...


A já se ptám: Kdo tuto věc zplodil a proč raději to sperma nedaroval dětem na onkologii?

Fenomén: Jim Henson, loutkář

Protože do našich kin brzy přijde film Mupeti (The Muppets), přišel čas zastavit se u člověka, který se zapsal do duší většiny světa kromě České republiky a Kazachstánu.


Je to Jim Henson, který se proslavil především tím, že vymýšlel loutky a to, co ty loutky mají na obrazovce / na plátně dělat. Jeho následníci v tom pokračují dodnes, takže až budu mít dítě, může se s Hensonovými loutkami učit základní slova:


A až bude trochu starší, může se naučit co je to "absurdní humor". Na tomto místě jsem chtěl vybrat nějaké opravdu reprezentativní Muppets video, ale pak jsem po pěti hodinách čumění na YouTube zjistil, že se sice skvěle bavím, ale stále nejsem schopen se rozhodnout, které sem dát jako nejreprezentativnější. Nakonec jsem tedy úplně náhodně vybral tohle:


Ano, Muppets jsou taková dětská verze Monty Python nebo bratrů Zuckerů. Rozhodně nejsem žádný Muppet expert. pojmenovat jich dokážu jen asi deset (z mnoha desítek) a kdysi jsem překládal film Muppets dobývají Manhattan pro video. Tím jsem se s nimi vlastně seznámil.

Ale i dnes, v pokročilém věku, jsem ohromen tím, jak úžasně dokázal Henson dělat dětské pořady, při kterých se dospělý divák necítí jako idiot.

Mnohem více mě tehdy v osmdesátých letech Jim Henson oslovil jako režisér filmů nesouvisejících s Muppets (aniž bych tehdy znal jeho jméno).

Prvním z těch filmů byl Temný krystal - pohádková fantasy (místy překvapivě depresivní), ve které hrají pouze loutky a která vznikla pod výtvarnou supervizí slavného Briana Frouda. Dnešnímu mladému divákovi se dost těžko vysvětluje, jak úžasně takový film působil tehdy, na počátku 80. let, před prvními pokusy s počítačovou grafikou.

Na tomto místě se hodí ukázka z filmu Temný krystal, ve které vám možná bude povědomý hlas té čarodějnice:


To proto, že ji mluví (a vodí) Frank Oz, dlouholetý Hensonův spolupracovník, hlas (a vodič) Yody a Slečny Piggy, a schopný režisér (m.j. Malý krámek hrůz, Špinaví, prohnilí lumpové).

Henson s Ozem v pilné práci.

Zdaleka nejvíc jsem tehdy žral film Labyrint, u kterého se sešli tito tři divní lidé: George Lucas, David Bowie a Jim Henson. (Proto ten humorný obrázek u mé recenze Labyrintu s Vondráčkovou.)


A taky Terry Jones z Monty Pythonů, který na fotce není, ale napsal tripový scénář, který je de facto variací Alenky v kraji divů: Mladičká Jennifer Connellyová se vydává do magického labyrintu, protože zdejší král skřetů (Bowie) unesl jejího maličkého synka bratříčka. A je to muzikál. A je to totálně "eighties", opulentní šílenost (na tehdejší dobu strašlivě drahá), ve které se mísí úžasný design (opět Froud) s úžasnými triky (na tehdejší dobu) a loutkářskou dokonalostí. A k tomu strašlivě 80s songy a strašlivá boule na velmi přiléhavých kalhotech transgenderového krále skřetů...


Z dějového hlediska je to ovšem spíše tristní záležitost, která vykrádá úplně všechno a jejíž scény na sebe vlastně nijak nenavazují. Přitom to vykrádání je občas dost zábavné samo o sobě:


To nám všem ale tehdy v 80. letech bylo jedno. Labyrint pro nás byla "velká filmová událost", která nám už od úvodních titulků říkala "tohle je megafilm".


Mimochodem, ta sova v úvodních titulcích je první pokud o realistické CGI zvíře v celovečerním filmu. I kvůli ní byl film na tehdejší dobu neuvěřitelně drahý (25 milionů) a Lucas na něm tehdy velmi prodělal.

Jim Henson zemřel v roce 1990. Chtěl bych mít podobný pohřeb jako on:


Po Hensonově smrti se jeho studio ocitlo poněkud "v limbu" a spíše ze setrvačnosti natáčelo žertovné televizní skeče roztažené na celovečerní stopáž. Jinými slovy, muzikálové adaptace slavných literárních děl, ve kterýh hráli Muppets a někdo trochu slavný, živý: Například Vánoční koleda (ano, Ebeneezer Scrooge je Michael Caine) nebo Ostrov Pokladů (ano, Long John Silver je Tim Curry).

Až přišel rok 2011 a nový film s Muppets, který za pár dní přichází do našich kin. Tak se před jeho (brzkou) recenzí koukejte s Muppets aspoň trochu seznámit, ať pak víte, o čem píšu!


WOCKA WOCKA

13.1.12

Recenze: Happy Feet 2 [Happy Feet Two] - 60%

Tučňák Mambo (v původním znění Mumble) žije spokojeně se svou partnerkou Glorií a stovkami ostatních tučňáků v jednom velkém hudebním hejně. Řeší pouze problém se svým synkem, kterému se nějak nechce tancovat. Větší problém nastane ve chvíli, kdy se přižene obrovský ledovec a zablokuje tučňákům cestu k vodě (a tedy k obživě).


První díl Happy Feet se u nás netěšil nijak velké pozornosti, protože se jeho trailery v ničem nelišily od trailerů na typické "animované blbosti ve kterých CGI zvířátka dělají popkulturní vtípky a zpívají moderní songy". Happy Feet ale byl dost zvláštní a v ledasčems zajímavý film, což se ostatně projevilo i tím, že dostal Oscara za animovaný film.

Proto je pravděpodobně dobře, že dvojka je velmi podobně ujetá jako jednička.

Oba díly natočil George Miller, který má na svědomí mimo jiné všechny tři díly Mad Maxe. V Happy Feet jsou následně věci, které byste těžko hledali v jakémkoliv jiném velkorozpočtovém komerčním dětském filmu. V jedničce to byla například dlouhá scéna, kdy je hlavní hrdina "uvězněn" v zoo, kde se na něj dívají lidi (živí lidští herci uprostřed animovaného filmu!) a ostatní tučnáci zde mají vymyté mozky a jsou neteční, takže to vypadá jako nějaká scéna z Prokletého ostrova. A ve dvojce jsou podobné věci taky (včetně živých herců mezi CGI tučňáky v CGI krajině).

Bohužel, dvojka mi (stejně jako jednička) přišla opravdu STRAŠLIVÉ NEVYROVNANÁ. V jednu chvíli se dívám na něco úžasně působivého, dramatického, a o pár sekund později tři malí tučnáčci rapují a já si říkám "I don't want to live on this planet anymore". Stejně jako u jedničky si opravdu nejsem jistý: Je to neumětelství, nebo je to od Millera nějaká záměrná ironie, nebo si myslí, že spolu ty diametrálně rozdílné přístupy mohou nějak ladit? Nevypadá to jako nešťastná náhoda. Vypadá to jako kdyby vás vždy mistrně uvedl do nějakého stavu jen proto, aby ho po pár vteřinách zcela rozbořil něčím z druhého konce emočního spektra.



Chápu, že z takovéhle recenze asi nejste moc moudří, ale nevím, jak to lépe popsat slovy. Hlavně nevěřte traileru a věřte tomu, že Happy Feet 2 je ještě o dost divnější a zmatenější než Rango. Kromě toho je moc pěkný výtvarně (všechny ty závěje, útesy a bouře), ale ne tak dobrý jako Rango.

Kromě toho má film úžasný soundtrack, pozůstávající z epické hudby a epických aranžmá existujích skladeb. Obojí má na svědomí John Powell, žák Hanse Zimmera, který občas předvádí zajímavější věci než jeho učitel, ale stále čeká na pořádné veřejné uznání své geniality. Dovolte mi u soundtracku se krátce zastavit:

Film začíná touto písničkovou a taneční směsí, která je - jako celý film - kompletně nadabovaná do češtiny (všichni sólisti i sbor). Vůbec nehodnotím, jak dobře dabing v tomto případě dopadl nebo nedopadl, ale stojím si za tím, že některé věci prostě z angličtiny předabovat NEJDOU, ať se jakýkoliv špičkový umělec snaží jakkoliv a ať si trh žádá cokoliv.

V případě tohoto úžasného songu při majestátních záběrech stáda rypoušů, ženoucího se sněhem a ledem, je problém s dabingem ještě umocněn kulturní propastí: Ta písnička má ve filmu nějakou vtipnou pointu proto, že ji několik generací Američanů zná v jistém kontextu. Tuto pointu není možné v jiném jazyku zreplikovat, tedy aspoň rozhodně ne tím, že se původní text plus mínus doslova přeloží.

V dramatickém okamžiku, když je hlavní hrdina zrazen rypoušem, jeho plačtivý syn najednou začne zpívat toto. A není první kdo to zpíval. Toto byl jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem si nebyl jistý, jestli mám být dojatý nebo se bavit, ale chladným mě to každopádně nenechalo.

A WTF pokračovalo při příjezdu ruské záchranné lodě, který je pochopitelně doprovázen ruským zpěvem.

Znovu opakuji: To všechno mi přijde z hudebního hlediska úžasné, ale měl jsem neustálý neodbytný pocit, že jsem málo zdrogovaný na to, abych si to všechno dokázal pořádně vychutnat...

12.1.12

Recenze: Labyrint - 10%

Lucie Vondráčková (plus tři další) odhaluje smrtící tajemství labyrintu v podzemí pod svým staropražským domem.


Verze bez spoilerů: Je to hrozné, ale ne dost hrozné na to, aby to bylo zábavné od začátku do konce. Hodně špatní herci (z nichž Vondráčková je nakonec asi nejlepší!), hodně špatná režie, spousta technických nedostatků a hlavně naprosto nepochopitelný, žádný smysl nedávající děj.

Verze se spoilery:

Vondráčková žije v bytě se snědou anglicky mluvící kráskou (Mary Coronado, v jedné scéně ukáže nahou bradavku), ve starém pražském domě. Jeho stará obyvatelka tvrdí, že se v jeho sklepě odjakživa děly divné věci. Jednoho dne zmizí domovnice. Vondráčková začne pátrat v archivech a zjišťuje, že už od doby císaře Rudolfa pod Prahou existují brány do jiné dimenze. V archivech najde jejich staré mapy a divné symboly.

Stejný symbol jako na alchymistických nákresech má na sobě vytetovaný Mary. Vondráčková se zeptá, co to má na sobě vytetované za symbol. Mary odpoví "to je takový symbol pro štěstí". Do konce filmu se nikdo nepozastaví na tom, proč má na sobě zahraniční kráska vytetovaný unikátní symbol, který je ve starých alchymistických nákresech.

Vondráčková kromě toho pracuje v nejmenované společnosti, prodávající elektroniku, kde obsáhle řeší své lidské i pracovní problémy se svou kolegyní, takže asi deset minut vidíme v záběrech zelené mimozemšťany s anténkami šošolkou v různých podobách a variacích.

V tuto chvíli už jsem se pozvolna začal ztrácet, protože se celým filmem prolínají krátké flashbacky a flashforwardy, které jsou občas abstraktní a občas konkrétní, například démoničtí satanisté, radící se o něčem někde ve sklepě u pentagramu. Satanisty hrají členové moravské doom/folk-metalové kapely (to jsem si nevymyslel) "Silent Stream of Godless Elegy". Ano, tito lidé. Hrají strašidelné satanisty. Ano. Opravdu.

Nejstrašidelnější ze satanistů vleze k Vondráčkové do bytu, do telefonu informuje ostatní satanisty, že "ona to objevila!", načež ho někdo zabije nějakou bodnou zbraní. To je vidět v traileru a je to mimochodem JEDINÉ ZABITÍ které v celém filmu vidíme. Takže se neodvažujte označovat ho za slasher. Story satanistů se touto scénou uzavírá a do konce filmu už je neuvidíme a nikdo o nich nemluví, takže se nedozvíme, proč tam byli a o co jim šlo.

Vondráčková objevuje další záhadné souvislosti. Například když přiloží kopii starého alchymistického nákresu na obrazovku svého laptopu, na kterém je zobrazena mapa Prahy z www.mapy.cz, tento nákres se s čímsi na mapě přesně kryje a Vondráčkové to zřejmě k něčemu pomůže, protože má radost. Je nutno ocenit předvídavost alchymistů, kteří před 500 lety věděli, jak velký monitor bude mít Vondráčková a jaké úrovně zoomu budou mít mapy.cz.

Bohužel se nikdy nedozvíme, s čím se co na displeji kryje, a proč má Vondráčková radost.

Brzy poté Vondráčková, Mary a dva jejich kamarádi vlezou do mystických sklepení dírou u nich ve sklepě. Píšu "brzy poté", ale stane se to až cca. po hodině filmu.

Ještě jsem zapomněl upozornit, že se celým filmem jako červená nit vinou židovské nápisy na zdech, které jeden z kamarádů Vondráčkové umí přeložit, ale nedávají smysl. Je to myslím tentýž kamarád, který "cellar" vyslovuje "sílr".

Zbylou půlhodinu tedy stráví tím, že bloudí mystickými chodbami, staršími než samotný čas, z nichž většina je vybetonovaná a je v nich jasné světlo z reflektorů, které jsou vždy postaveny těsně za nejbližším rohem, takže nejsou vidět. (Lišácké.)

Přitom postupně objevují své doklady, o kterých si mysleli, že je někdy předtím někde jinde ztratili, toho mrtvého satanistu a dva další zmizelé (nyní mrtvé), a dohadují se, co je asi mohlo zabít. Probudil jsem se z letargie, když kdosi na plátně nadhodil variantu "medvěd", ale bohužel se od této varianty záhy upustilo a přešlo se k obvyklému "Musíme tudy" - "Ne, tudy" - "Proč?" - "Protože musíme tudy!" - "Ale tudy jsme už šli" - "Tak já jdu tudy"

Celou tu dobu pokračují flashbacky a flash-forwardy a strašidelné zvukové efekty, u kterých mi bohužel nebylo jasné, zda je to doom/folk-metalový soundtrack k filmu, nebo zda to mají být nějaké zvuky, které slyší postavy na plátně.

Pak Vondráčková odejde a po chvíli je nalezena mrtvá. Film ale odvážně pokračuje dál i bez hlavní hrdinky. Zbylí tři pokračují v hledání. Jeden je zavalen a pravděpodobně při tom umře.

Zbylí dva živí (Mary a jeden kamarád) jdou někam dál, načež Mary najednou řekne něco česky. Kamarád řekne "Ty umíš česky? Myslel jsem, že neumíš česky!" Mary řekne (česky) "Já neumím česky" a jdou dál.

Pak najdou bednu s nacistickou orlicí. Mary si vytáhne nůž schovaný v jehlici ve vlasech, podřízne kamaráda a vyndá z bedny pytlík s diamanty.

Pak vidíme, jak stavaři zabetonují díru v podlaze, vedoucí do obrovského labyrintu chodeb, tím, že do ní hadicí vyprdnou trošku cementu.

Pak přijde třicetisekundový epilog Vondráčkové, který je úplně stejný jako její třicetisekundový prolog na úplném začátku filmu, ale úplně na konci navíc uvidíme záběr na usmívajícího se jednoho z kamarádů.

A pak už je úplný konec a mohl jsem jít domů a pustit si ten druhý, lepší Labyrint.

A byl to příjemný pocit.


Film Labyrint (ten horší, český) vznikal údajně velmi dlouho a ve velkých křečích. To ale bohužel není důvod k tomu, aby byl recenzován shovívavěji. Pokud je takováto zrůdnost uváděna v kinech za plné vstupné, tak to považuji za nemorální podvod na divákovi a nepřipadá mi následně nic nemorálního například na stahování filmů zdarma z Internetu (samozřejmě legalním způsobem).

11.1.12

Recenze: Kontraband [Contraband] - 80%

Mark Wahlberg hraje bývalého elitního pašeráka, který založil rodinu (Kate Beckinsaleová plus dítě) a živí se počestně. Pak se ale mladý bratr jeho ženy zaplete s psychopatickým dealerem (Giovanni Ribisi), při pašování hodí drogy do moře a následně stojí Wahlberg před těžkou volbou: Buď za bratra zaplatí "dluh" a udělá "jednu poslední pašeráckou fušku", nebo se se zlou potáže bratr, on, i jeho rodina.


Na vzniku filmu Kontraband je zajímavé to, že je remakem islandského filmu a režíroval ho Baltasar Kormákur, který hrál hlavní roli v té původní islandské verzi (a kromě toho je to zkušený producent a režisér). A je to na výsledku vidět. Vypadá totiž přesně jako jako kdyby dobrý islandský režisér, schopný natáčet slušné podívané za málo peněz, dostal k dispozici hodně peněz a hollywoodské hvězdy.

Hollywoodské hvězdy se vyplatily: Wahlberg je pouze adekvátní, ale Ribisi jako gangsta crackhead a J.K. Simmons (šéfredaktor ze Spider-Manů) jako permanentně nasraný kapitán jsou vyloženě roztomilí. Beckinsaleová je víceméně jen rekvizita (doslova, ale to by byl spoiler) a málo se obnažuje. A několik méně známých fajnových herců v ostatních rolích (včetně lodního strojníka, kterého hraje stejný zavalitý seveřan jako v původní verzi).


Samozřejmě, zápletka není zrovna zářným příkladem logického děje, ale - podobně jako třeba v Dannyho parťácích - je to tak svižné, dobře šlapající a napínavé, že se nějaký ten lapsus dá odpustit. A výsledek je také příjemně vtipný a současně neinfantilně drsný, což není v Hollywoodu zrovna obvyklé.

Po vlažném traileru to bylo příjemné překvapení.

A až budete příště krást vzácný obraz, film předkládá velmi logický argument, proč by to měl být obraz Jacksona Pollocka.

10.1.12

Nacisti, Satan, UFO, Highlander, Bratislava...

V tomto filmu je VŠECHNO!

Recenze: Děti moje [The Descendants] - 70%

George Clooney hraje realitního magnáta, který žije na Havaji se dvěma dcerami (10 a 17) a s manželkou, která je v po úrazu v neléčitelném komatu, a má být za pár dní odpojena od přístrojů. Clooney musí tuto smutnou zprávu nějak sdělit zbytku rodiny (která si myslí, že se manželka každou chvíli probere) a současně uzavřít obchod s pozemky za půl miliardy dolarů. A současně se vyrovnat s nově zjištěnou skutečností, že mu manželka byla nevěrná.


Režisér Alexander Payne natočil filmy O Schmidtovi nebo Bokovka, u kterých nešlo ani tak o děj, jako o ironickou černohumorovou ATMOSFÉRU. Děti moje se snaží mít děj, je to na škodu věci a boří to právě onu atmosféru, která Payneovi tak jde.

Intimní okamžiky, kdy se Clooney něco pokouší řešit s nepříliš přizpůsobivými dcerami, nebo jiným příbuzenstvem, mají většinou správnou gradaci a správný mix hořkého humoru s dramatem. Hodně tomu pomáhá i skutečnost, že většina herců je výborná. Téměř veškeré mé výhrady tak směřují na adresu scénáře a režie.

Zbytečně moc věcí je odvyprávěno hlasem vypravěče, místo aby nám došly pomocí jiných filmových prostředků. Něco jiného je, když se vypráví ve filmech Wes Andersona - tam je to součást jejich bizarní atmosféry. V Děti moje to vypadá jako filmařská neschopnost. Stejně tak patnáct z posledních dvaceti minut filmu je zhola zbytečných (ostatně jako celá zápletka s prodejem pozemků) a jen se zoufale snaží z diváků pudit slzy. Pravděpodobně to souvisí s faktem, že jde o adaptaci knihy, tudíž v ní filmaři chtěli použít její hlavní pasáže, ale to je neomlouvá.

A ten nápad "doprovodit všechny scény kýčovitými havajskými odrhovačkami, aby to vypadalo ironicky, ale přitom dojemně" taky začne lézt v půlce filmu na nervy.


Přibližně každých 5 až 10 minut se v Děti moje objeví nějaká úžasně vymyšlená a perfektně zahraná scéna nebo hláška (například to "už to nikdy nedělej" z traileru). Mezi nimi je ale nebezpečně moc průměrné výplně a laciného sentimentu, který není hoden toho, co Payne předevedl v předchozích filmech.

P.S: Český název "Děti moje" je zcela mimo. Původní "Descendants" není odkaz na Clooneyovy dcery, nýbrž na skutečnost, že jeho rodina jsou potomci dávných havajských starousedlíků (což se ve filmu několikrát rozebírá).

P.P.S: Ve filmu máte zajímavou možnost vidět, jak dnes vypadají Matthew Lillard a Beau Bridges. Není to moc hezký pohled. (To samozřejmě není kritika filmu, jen taková zajímavost.)

9.1.12

Recenze: Kdo, když ne my [Wer wenn nicht wir] - 60%

Pravdivý životní příběh Bernwarda Vespera, německého spisovatele, který žil s Gudrun Ensslinovou, předtím než dala přednost Andreasi Baaderovi.


Kardinální otázka zní: Říkají vám něco ta jména v úvodu?

Pokud se nezajímáte o německou politiku minulých desetiletí, Andrease Baadera si možná budete pamatovat jako hlavního protagonistu výborného filmu Baader Meinhof Komplex. V něm se vyskytuje i Gudrun Ensslinová a možná se v něm mihne i Bernward Vesper, ale to už si opravdu nepamatuji: Pro příběh Rote Armee Fraktion totiž Bernward Vesper není nijak příliš důležitý.

Otázka je: Čím byl vlastně tak důležitý, že o něm vznikl samostatný film?

Od samého začátku je film sérií událostí ze života Bernwarda Vespera, z nichž většina není nijak moc zajímavá. Měl ujetého autoritativního otce, prožíval volnou lásku se dvěma ženami a s jednou z nich pak měl dítě. Fandili anarcho-komunismu. Vydával a psal literaturu. Nakonec ho matka jeho syna opustila a on se zbláznil.

Když jsem na film koukal, velmi brzy mi došlo, že jde o adaptaci románu a/nebo životopisný snímek, protože z dramatického filmového hlediska to celé nedávalo přílišný smysl.



I když je film zručně řemeslně natočen (a i když je v něm nejeden full frontal obou pohlaví!), hlavní hrdina je v něm podán jako tuctový bohémský autodestruktivní loser a nic víc. Několikrát jsem si při promítání vzpomněl na Tři sezóny v pekle, ale Kdo, když ne my je méně audiovizuálně zajímavé a zřejmě chce, abychom s hlavním hrdinou nějakou soucítili nebo ho chápali, což opravdu není možné.

A není to jen tím, že je to bohémský autodestruktivní loser, ale i tím, že film je natočen pro Němce a nezatěžuje se s vysvětlováním historických souvislostí, jako například "co že to vlastně prováděl za války hrdinův otec?" (lezl Hitlerovi do zadku), "co jsou zač ti němečtí spisovatelé, jejichž jména létají vzduchem?" (nevím, jsem igorant), a dalších podobných. Vidíme například prostřih na dobové televizní záběry nějakých lidí v kvádrech s tyčemi a někoho zakrvaveného, ze kterých si musíme (bez jakéhokoliv vysvětlování) odvodit, jaká že důležitá historická událost se právě odehrála a co z ní vyplývá pro naše hrdiny. Já si ty tyče shodou okolností pamatoval z filmu Baader Meinhof Komplex, ve které byla zobrazena tatáž situace tak, že mi i jako kontextu zcela neznalému byla jasné, co se stalo a co z toho tehdy vyplývalo.

A to je to nejdůležitější: Film Baader Meinhof Komplex má nesrovnatelně širší záběr, než Kdo, když ne my, a přitom je výrazně smysluplnější, zajímavější i historicky poučnější.

P.S.: O víkendu, pár dní po zhlédnutí tohoto filmu, jsem v Mnichově spal v hotelu na této adrese. Náhoda?

8.1.12

Recenze: Láska je láska - 30%

[Neupravovaný text distributora] Osmnáctiletá Maruška žije se svým dědečkem Vlastimilem. Touží potkat svého prince a prožít romantickou lásku, jakou zná z filmů. Svého vysněného prince skutečně potká. S Markem prožije krásné prázdniny, první milostné dobrodružství, ale také první zklamání... To, že pravá láska nikdy neodkvete, zjišťuje i Maruščin dědeček Vlastimil. Po letech potkává svoji dávnou milou Libušku. Jsou jako dva mladí zamilovaní blázni. Je to láska s vůní marihuany. Vtipná a svérázná důchodkyně Libuška totiž na stará kolena této léčivé bylině propadla... Honza je Maruščin soused i nejlepší kamarád. Jeho matka, úspěšná manažerka Zdena, ho přistihne, jak se v autě líbá s mužem. Zdena se ovšem se synovou orientací nehodlá smířit a rozhodne se předělat ho na „normálního chlapa“. To ale přináší jen spoustu komických situací. Pro syna má pochopení alespoň otec Karel. Je to bývalý ligový fotbalista, dnes už jen údržbář na stadionu. Žije vedle své dominantní manželky život ušlápnutého muže, který se jednou za čas, když je pod vlivem alkoholu, odhodlá k neúspěšné domácí vzpouře. Nečekaným propletením osudů všech hlavních hrdinů vznikne řada vtipných, absurdních, zapeklitých i dojemných situací okořeněných jemnou nadsázkou a ironií. Přesně tak, jak se to stává i v životě.


Při recenzi tohoto filmu budu dělat zásadní spoilery, protože jeho děj je naprosto typickým příkladem toho, proč je současný český film v hajzlu koncích.

Totiž, český film se nachází ve stádiu, kdy většinou není problém nasvítit scénu, postavit kameru tak, aby to mělo smysl, postavit před ni kvalitní herce, nechat je chvíli něco dělat, správně to sestříhat a přidat k tomu hudbu, která je smutná nebo veselá, podle požadavku režiséra. To všechno víceméně funguje.

Co nefunguje, je možnost nějak se identifikovat s hrdiny filmu, pochopit co jsou zač a pochopit, jak a proč se v průběhu filmu mění jejich chování a naše nahlížení na ně. Tohle všechno považuje většina dnešních českých filmařů za balast, a jsou přesvědčeni, že když obsadí kvalitního českého herce, který je dobře nalíčen a nasvícen, a nechají ho něco říkat, tak výsledek bude smutný pokud se k tomu dá smutná hudba, nebo veselý pokud se k tomu dá veselá hudba. Podle toho, jestli ve filmu převažuje veselá nebo smutná hudba, pak vznikne komedie nebo drama. Pokud jsou filmaři ambiciózní, tak promíchají scény s veselou a smutnou hudbou, na začátek dají ambivalentní citát od Exupéryho a vznikne hořká komedie, která dojme, ale současně zahřeje u srdíčka.

YOU WISH!

Většina postav ve filmu Láska je láska jsou odporné, zavrženíhodné svině, zneužívající své okolí. Byla by z toho správná depka ve stylu Todda Solondze nebo Poupat, ale tvůrci se rozhodli natočit to jako... já vlastně nevím jako co! Chvílemi to zřejmě má být smutné, ale pak najednou přijde scéna jako od Trošky nebo z Prciček...

Nejsmysluplnější (a nejzajímavěji zahraná) je postava osmnáctileté slepé klavíristky (Aneta Krejčíková, která hrála striptérku v Poupatech). Je to naivní, zranitelné děvče, které žije s dědečkem (Nárožný) a hrozně by chtělo chlapce. Pak dostane milostný dopis od chudého Roma (Maciej Cymorek), který ji náhodou uviděl v restauraci, kde ona hraje a on myje nádobí. Pak se spolu dají dohromady, přičemž on jí namluví, že je modrooký blonďák (tj. neRom) a odveze ji na výlet do přírody (autem, které sebere kamarádovi), kde ji během dvou dní naučí plavat, řídit auto, připraví ji o panenství na špinavé matraci a přivede do jiného stavu. Pak se Nárožný dozví, že jde o Roma, a protože je rasista, dostane z toho infarkt. A Krejčíková Cymorka nechce už v životě vidět a ten odjede do Londýna.

Takže:

1) Cymorek je svině, protože se při seznámení s Krejčíkovou vydával za někoho jiného. Kdyby to s ní myslel vážně, jistě by to neudělal, protože každému musí být jasné, že při dlouhodobém vztahu se etnikum jednoho z partnerů dost dobře zatajit nedá. Tedy mu šlo celou dobu jen o to, aby ji zprznil? Cymorkovo vysvětlení "já se vydával za bílého jen proto, že ty jsi to chtěla" chápu především tak, že Cymorek věděl, že Krejčíková je rasistka, a podle toho se zachoval, aby smočil.

2) Nárožný, kromě toho že je xenofob a rasista, je skutečně zajímavý pěstoun, když nechá osmnáctiletou slepou extrémně naivní vnučku odjet na dva dny pryč s někým, koho nikdy neviděl a nic o něm neví.

3) Krejčíková je naivní, chová se jako dvanáctiletá, a zapře Nárožnému, s kým to dítě vlastně má. Na konkrétní otázku "Ale nemáš to s tím přičmoudlým, viď že ne? Víš, že by mi to zlomilo srdce." odpoví záporně a tvrdí, že to má s tím sousedovic klukem, který je "léčen z homosexuality". Následně se jí narodí hnědé dítě a Nárožný umře na další infakrt.

Tudíž se všichni tři zachovali jednou nebo vícekrát jako maximální svině a zničili život těm kolem sebe. Ale když se v posledním záběru objeví před dveřmi Krejčíkové usměvavý Cymorek (protože v Anglii zřejmě našel sám sebe a peníze), má to divák chápat jako šťastný konec, přestože k tomu není jediný logický důvod a v nejbližších následujících vteřinách by se musel odehrát tento hovor:
On: Ahoj, jak je, jsi tu sama?
Ona: Je tady můj manžel, ten kluk od sousedů. 
On: Vždyť je to gay!
Ona: To je, ale on mi chtěl pomoci když jsem přišla do jiného stavu, tak to otcovství vzal na sebe. A já mu chtěla pomoct, protože jeho homofobní matka (Stašová) gaye nenávidí. Je na mě hodný. 
On: Ty jsi přišla do jiného stavu?
Ona: Ano, s tebou. 
On: Well done! A co na to dědeček, který mě nenávidí?
Ona: Když to zjistil, tak umřel. Takže se teď musíme navíc starat o jeho milenku, která má Alzheimera a pořád jenom hulí trávu (Balzerová). Kdybychom se o ni nestarali, tak by ji dali do ústavu, protože je nesvéprávná. 
On: To je všechno v pohodě. Teď se prostě rozvedeš, tu důchodkyni dáme pryč, vezmu si tě já, všem řekneme, že to dítě je moje, Stašové vysvětlíme, že její syn je pořád gay a musí ho dále léčit a já nás budu živit, protože jsem v Anglii nalezl mnoho autorádií. 
Ona: Nebo na tebe taky můžu zavolat policajty!
Tento rozhovor ale neuvidíme. Všechno zůstane nevyřešeno, nebo se to naprosto iracionálně samo od sebe vyřeší těsně před koncem filmu tím, že se na sebe lidi usmějí a hraje k tomu optimistická hudba.

Simona Stašová celý film vlastního syna "léčí z homosexuality" tím, že mu dohazuje dcery svých kolegyň, "náhodou" mu nechává u postele ležet hetero pornočasopisy a nakonec ho odvede do nevěstince, zatímco se sama v posteli ukájí vibrátorem a její manžel Vetchý v jiné místnosti masturbuje při fotbalu. To je kompletní popis této postavy a jejího partnerského vztahu. A opět: Má to být komická postava, jejímž eskapádám se máme smát a jejíž temné nitro není ani v nejmenším potrestáno a minutu před koncem filmu se pravděpodobně "napraví" (píšu "pravděpdobně", protože se při tom tak divně zakření a dále už se to neřeší). A ponechávám zcela stranou, zda může někomu připadat vtipné vidět Simonu Stašovou, jak se ukájí vibrátorem, nebo ne.


Z kategorie "totální WTF" pak je hlídač v galerii Rudolf Hrušínský, který celý film pouze mluví o souložení a erekcích a dívá se všem ženám na (oblečená) prsa (která vždy vidíme v detailním záběru přes celé plátno). Nakonec pomůže svému kolegovi Nárožnému ke zdárné erekci tím, že mu na ni dá nějaký přípravek, jehož krabičku dlouho ukazuje na kameru a vyndá ji ze své skříňky, ve které má vylepený velký plakát na tentýž přípravek. Kromě toho se ve filmu vyskytuje mnoho dalších detailních záběrů na různá elegantní loga ("Charouz", "Nokia").

Nejsmutnější na tom je, že film má po technické stránce slušnou úroveň, a že v něm hrají převážně herci, kteří jsou schopni výborných výkonů a občas se o ně snaží i v tomto filmu. Výsledek ale hrozně připomíná shity Martina Kotíka (což možná není náhoda, protože měly stejného producenta), ale je o to horší, že se snaží dotýkat "citlivých témat" (slepota, rasismus, drogy, homosexualita, absence erekce) a dělá to strašlivě neomaleně a ve výsledku působí xenofobně, homofobně a rasisticky.

Po sledování takovéhoto filmu si musím říct "Zlatý Vejdělek, zlatý Hřebejk". A to je vskutku neveselé pomyšlení...