Retro recenze: August Underground's Mordum - 0%

Dnes byl hezký teplý den, domlouvali jsme svatbu, přivezli jsme si domů králíka a lidé z celého internetu mi posílají úžasné obrázky přímo do Wi-Fi fotorámečku na mém stole (můžete taky).

Všechny tyto krásné věci, ve spojení se skutečností, že dokončuji oponenturu bakalářské práce na téma "Brakový film", mi připomněly, že čas od času píšu něco o nechutných, hnusných filmových scénách, nebo celých filmech, a vlastně jsem se zde ještě vůbec nezmínil o tom úplně nejhnusnějším filmu, jaký jsem kdy viděl.

Jmenuje se August Underground's Mordum, je skoro 10 let starý, ale nic krystalicky čistšího jsem nikdy neviděl. Když mi někdo začne nadšeně říkat, jakou nechuťárnu kde viděl a jak to bylo boží, pustím mu Mordum a on většinou brzy ztichne.

Trailer vypadá takto:

Jako ochutnávku jsem pro vás připravil ještě koléž několika náhodných, víceméně nezávadných screenshotů z filmu. Je tady. Pokud vám připadá tato koláž nějakým způsobem nepříjemná, tak vám doporučuji raději nečíst dál, protože vám pravděpodobně bude nepříjemný celý zbytek článku.

Jistěš víte, že existují tzv. "snuff filmy", založené na tom, že se v nich odehrává něco hrozně brutálního a amorálního. Protínají se s tzv. "exploitativními filmy", které se snaží sbírat u diváků body tím, že jsou provokativní a nekonvenční.

Pokud jste trošku starší, tak si z ranného video-období jistě pamatujete na různé perly typu Cannibal Holocaust, I Spit on Your Grave, Island of Death a podobně. Ať už se tvářily jako dokument nebo ne, vždycky se v nich znásilňovalo a brutálně zabíjelo.

Tyto filmy jistě mají své bizarní místo ve filmové historii, ale když se na ně dívám dnes, tak je bolestně patrné, že z technického hlediska vypadá všechno to násilí velmi nerealisticky, krev nemá správnou konzistenci, a především herci nehrají moc dobře. Což je všechno logické, protože exploitativní filmy si moc nepotrpí na dobré herce a vysoký rozpočet.

(Pokud se divíte, odkud znám realistické násilí a správnou konzistenci krve, pak asi moc nechodíte na www.liveleak.com nebo theync.com. Dnes není nejmenší problém vidět na Internetu skutečnou smrtelnou nehodu nebo skutečnou popravu.)

Sedmdesátiminutový film Mordum (který pochopitelně nikdy neběžel na ČT2 a neprodává se v Bontonlandu) je zajímavý tím, že obsahuje adekvátní herecké výkony a profesionální maskérské efekty, spolu s kamerou a střihem, které vypadají jako amatérský snuff film. Takže ledaskdo může uvěřit, že se opravdu dívá na home video několika odporných degenerátů, kteří se dopouštějí sebeprznění, vražd, vyměšování, znásilňování, pedofilie, nekrofilie a různých kombinací zmíněného.

Děj téměř neexistuje, ale psychopatičtí "hrdinové" filmu mají jasnou charakterizaci a jejich zrůdné činy dávají v rámci jejich úchylného univerza dostatečný smysl - rozhodně větší, než většina českých komedií.

Rozhodně jsem viděl v životě nechutnější věci. Na filmečky "2 Girls 1 Cup" nebo "1 Guy 1 Jar" (Googlete, pokud chcete, ale varuji vás) mám problém se podívat od začátku do konce, a to má každý z nich jen pár desítek sekund. Jsou to totiž čístě fyzické nechutnosti, fungující na té úplně nejnižší úrovni dávícího reflexu.

Ve filmu Mordum jsou také explicitně nechutné věci (rozhodně není nouze o krev, červy, hnilobu, nebo hnusná prsa), ale mnohé záběry nejsou absolutně explicitní a dosahují totální nechutnosti díky hereckým výkonům a stylu natáčení - například při většině znásilňování si vůbec neužijeme penetraci, ale jen šílené reakce znásilňujícího (případně znásilňovaného, pokud je tento náhodou živý). A smích toho, kdo drží kameru.

Filmu dávám "nula procent", ale stejně dobře bych mu mohl dát 666 procent nebo mínus milión procent. Je nehodnotitelný na lineární stupnici.

P.S: Ve filmu je mnoho full frontalu. Nejen full a nejen frontalu.

Trailer na animovaný film o zdravotní figuríně, která vládne škole

Samozřejmě z Japonska...

Piráti! [The Pirates! Band of Misfits] - 70%

Aardman (tvůrci Wallace a Gromita a Slepičího úletu) přicházejí s novou taškařicí, opět tradičně mechanicky animovanou (i když se spoustou digitálních vylepšení).

Pirátský kapitán jménem Pirátský Kapitán (v původním znění Hugh Grant) chce vyhrát cenu pro nejlepšího piráta roku. Nedaří se mu ale na mořích dostatečně plundrovat. Náhodou narazí na loď mladého Charlese Darwina (v původním znění David Tennant), který pirátům prozradí, že jejich hnusný tlustý papoušek Polly je ve skutečnosti poslední žijící exemplář Blbouna Nejapného a že by mohli získat velkou slávu, kdyby ho odvezli do londýnské Vědecké společnosti. Piráti to udělají, ale v Londýně vegetuje královna, která nesnáší piráty a shání Blbouna pro své nekalé plány.

To, že je britská královna jednoznačným padouchem filmu, je jedním z mnoha jeho osvěžujících aspektů. Děj celého filmu je roztomile absurdní a obsahuje roztomile absurdní vtípky, za které by se nemuseli stydět Monty Pythoni. Ve chvíli, kdy uvidíme Jane Austenovou, která chodí s Lynchovým Sloním mužem, je jasné, že tohle není až tak moc film pro děti.

Piráti! ale nejsou tak dobří jako to nejlepší od Aardmanu. Především je v nich hustota opravdu kvalitně vypointovaných vtipů překvapivě nízká (nepočítám drobné vtípky v pozadí, kterých je v každém záběru několik) a několik akčních scén působí jako nutná úlitba nejmenším capartům, kteří potřebují něco hlasitého a rychle se pohybujícího. Přitom se ale většinu filmu jen mluví, a dialogy mohly být výrazně peprnější a vypointovanější.

Je docela možné, že za to mohl dabing. Dabovaným Monty Pythonům bych se asi taky nesmál tolik jako originálu. Titulkovaná verze u nás nebude...

P.S: Figurku toho Blbouna bych si chtěl někde koupit (tohoto konkrétního). Nevíte někdo o nějakém online shopu?

Video o českých titulcích - online

Dobré duše z MUVI.cz nezklamaly a mou plzeňskou přednášku o titulkování vystavily na Internetu. Je jen mírně prokrácená.

Avengers [Marvel's The Avengers] - 70%

Avengeři se assemblují aby si to rozdali s ultimativním zlem, které do New Yorku povolal bůh Loki. POZOR SPOILER! A nakonec vyhrají!



Pokud nevíte nic o existenci tohoto filmu, pak vám asi ani nepomůže vysvětlování, že se v něm spojí do jednoho týmu Hulk, Thor, Iron Man, Kapitán America (ano, tak se píše), Černá vdova, Hawkeye a Nick Fury, kteří se všichni v minulých letech objevili v marvelovských comicsových filmech. A s výjimkou Hulka všechny hrají titíž herci. Je tudíž pochopitelné, že comicsoví fanoušci po celém světě tento film očekávali s velkými nadějemi.

A tyto naděje naštěstí nebyly zklamány.

Film režíroval Joss Whedon, který je slavným a zkušeným seriálovým profesionálem, comicsovým fandou a geekem, ale natočil zatím v životě jediný celovečerní film, Serenity, který působil spíše dojmem televizního pilotu. Zaplať pánbůh se mu podařilo bez problémů vypořádat s megaprodukcí, jakou byli Avengers.

Není spoilerem, když prozradím, že Avengers vyhrají poté, co se v závěru filmu nejméně půl hodiny brutálně rubou v centru New Yorku se stovkami mimozemšťanů (tedy, přesně tak "brutálně", jak jen je to v mládeži přístupném filmu možné). Tato akce je správně megalomanská a epická, je přehledná, všichni členové týmu mají co dělat a jedinou výtku bych měl ke kvalitě triků, na kterých je občas poznat, že hrdinové jsou v akčních scénách kompletně digitální. Samozřejmě, že jsou triky asi 9000krát kvalitnější než v Saxaně, ale je patrné, že špičky v ILM a WETA dokážou o trochu lepší věci (přestože na Avengers pracovali i ILM a WETA). U comicsového filmu to ale tolik nevadí, protože většina dění na plátně se stejně neřídí (a nemůže řídit) platnými fyzikálními zákony, a hlavní je kvantita, a ta je více než dostatečná.

To ovšem mluvím o závěrečných šílených 30 minutách.

Před nimi je hodina a půl "příprav", kdy se tým dává postupně dohromady a jeho členové se navzájem škorpí ve všech myslitelných kombinacích. Je nutno říct, že to funguje docela dobře, ale stejně jsem se přistihl při uvažování "Začíná to být už trošku nuda, no ještě se musí přinejmenším objevit Hulk a Thor, tak to snad do závěrečné bitvy přežiju". Nuda je zaháněna několika dobře vymyšlenými vtípky, ale těch není víc než jeden za čtvrt hodiny. Ne že by Whedon vyloženě špatně režíroval, ale natahování intra na takovou délku comicsovému filmu nesvědčí. Na druhou stranu je příjemné, že postavy jsou uvedeny do děje dostatečně pochopitelně i pro člověka, který nikdy předtím žádnou z nich neviděl (ověřeno v praxi).

Většina úvodních devadesáti minut připomíná nějaký (dobrý!) sitcom. Odehrává se převážně na palubě Furyovy létající pevnosti (která má moc hezký technofetišistický design) a celý svět kolem, včetně jeho obyvatel, jako kdyby neexistoval.

Nevím co dál psát, protože Avengers dopadli víceméně přesně tak, jak jsem realisticky doufal po shlédnutí trailerů. Z marvelovských filmů z tohoto universa patří k tomu lepšímu, ale na poslední X-Men: První třídu nemají. Mimo jiné i proto, že žádné postavě z Avengers není možné uvěřit (narozdíl od mladého Charlese Xaviera nebo Magneta), že má něco jako lidské emoce a lidské uvažování. Jsou to dvojrozměrné, hezky vymalované comicsové postavičky ve filmu, který by spousta studií chtěla natočit v 80. letech, ale tehdy na to nebyly peníze a trikové technologie.

Dabing je snesitelnější, než jsem se obával (a promítá se i titulkovaná verze) a 3D vadí méně, než jsem se obával.

Recenze: Můj vysvlečenej deník - 20%

Filmová adaptace knižního bestselleru o "jedné praštěné sedmnáctileté holce" vyprávěná z jejího pohledu.

Mnoho, mnoho měsíců jsem nezažil, aby mi sledování filmu bylo tak nepříjemné. Od dvacáté minuty jsem uvažoval, že odejdu z kina (což jsem nejméně 10 let neudělal), protože mi bylo jasné, že se příběh nerozjede a nezačne nikam směřovat, zápletky nezačnou dávat smysl, postavy nezačnou být prokreslené a sympatické. Nespletl jsem se. Jen jsem se domníval, že třeba uvidím full frontal některého z těch hezkých mladých děvčat, ale mýlil jsem se.

Nejdříve bych konstatoval, že všichni pubertální hrdinové tohoto filmu jsou rozmazlení frackové, které jejich rodiče málo řežou (s výjimkou jedné spolužačky, která řezána je, ale stejně jí to nezabrání otěhotnět s náhodným chlapíkem, kterého viděla jednou v životě, když utekla otci do neznámého města). Všichni hrdinové fuckují nejen dospěláky (rodiče a učitele), ale i sebe navzájem. Pomlouvají se, nadávají si, navzájem spí s partnery svých nejlepších kamarádů, a když potom někdo konečně jednou vyfuckuje je, tak jsou z toho zničení a přemítají, čím si takovou "nespravedlnost" zasloužili. Říká se tomu karma, kokůtci a je o tom například několik zajímavých filmů Quentina Tarantina.

To ale zatím nemyslím jako kritiku! Existuje spousta kvalitních filmů, jejichž hrdinové jsou rozmazlení nevychovaní spratkové, pak se jim něco nepříjemného stane a oni jsou z toho zničení, případně páchají sebevraždy. Můj vysvlečenej deník ale rozhodně takovým filmem není. Je docela dobře možné, že kniha opravdu věrně zachycuje, co se skutečným teenagerům skutečně stalo, ale to samo o sobě nemůže být zárukou, že se podle toho dá natočit dobrý film.

Dá se dokonce natočit i dobrý film, ve kterém bude divák s takovými rozmazlenými nepoučitelnými spratky soucítit, a bude je provázet na jejich cestě životem k nějakému mírnému poučení. Příklad takového filmu je například Juno.

Juno nezmiňuji náhodou, protože tvůrci filmu se strašlivě snažili tento snímek napodobit. Včetně toho, že v něm použili stejně stylizované animované titulky a předěly. A strašlivě se jim to nedaří. Podařilo se jim vybrat pohledné mladé herce a herečky (které jsou vždy naprosto dokonale nalíčeny a učesány, i ráno po proflámované noci), kteří pravděpodobně jsou schopni dobře hrát, ale to by museli mít nějaký scénář, který jim umožňuje se svými postavami něco dělat.

Deník je nový film od režiséra Chyťte doktora, kterému jsem vyčítal výraznou zmatenost a nejasnost děje. V tomto trendu pokračuje i Deník, ve kterém jsou slepovány náhodně vybrané epizody z hrdinčina života, ale působí to strašlivě uspěchaně a náhodně, bez návaznosti scén mezi sebou. Například brzy po začátku filmu jde hlavní hrdinka do kavárny na studijní schůzku se svým učitelem češtiny. O minutu později si tykají. O minutu později jdou temnou nocí parkem, drží se intimně za ruce a hrdinka se učitele ptá, zda by s ní nechtěl jet do Saúdské Arábie. O další minutu později se vášnivě líbají. Pak hrdinka uteče domů s vtipným voiceoverem "No to jsem celá já, prostě taková mrcha" (ne, holčičko, tomu se neříká "mrcha", ale jinak). Následně učitel zcela mizí z děje a v celém zbytku filmu prohodí s hrdinkou celkem tři věty. Naprosto nijak se neřeší, jestli k ní něco cítí. Naprosto nijak se neřeší, jestli něco cítí ona k němu. Naprosto nijak se neřeší, jestli ho zavřou nebo vyhodí ze školy.

To není ojedinělý příklad divné scény bez pointy. V tomto filmu takto vypadají úplně všechny scény. Jsme zahlceni spoustou postav (nejméně deset teenagerů a stejně tolik dospělých), ale žádná z nich není definována nijak detailněji, než "To je ten, co má dredy a pořád hulí" nebo "To je ten, co se pořád hihňá". Chování postav je dle scénáře buď zcela náhodné, nebo bylo natočeno tak špatně, že tak vypadá.

Pravděpodobně se mi pořád nepovedlo dostatečně vám přiblížit zoufalství, jaké jsem při filmu prožíval. Ale zkuste si opravdu představit, jak by na vás působil film Juno, kdyby neměl žádné chytré ani vtipné dialogy ani situace, hlavní hrdinka by neprožila žádný příběh a byla dokonale zaopatřenou, trendy oblékanou a nalíčenou dcerou bohatého otce, žijící ve velikém vlastním domě. Co byste si pak mohli od takového film přát jiného, než aby buď umřela, nebo aspoň měla hodně nahých scén? Nestane se ani jedno.

Celý zážitek byl ještě horší o to, že film je z čistě řemeslného hlediska ucházející. Kamera se neklepe víc než má, vše je správně nasvíceno, na soundtracku tucají přední čeští kytaroví interpreti, a nikde nic pořádně nepodařeného, čemu by se člověk mohl aspoň trochu zasmát.

Znovu opakuji, že přestože mi hrdinové tohoto filmu byli nesympatičtí, důvodem mé nespokojenosti je především absence JAKÉHOKOLIV příběhu, natož vývoje postav nebo nějakého jejich poučení. To už i Twilight je zajímavější, protože v něm občas je nějaká akční scéna, nečekaná hláška nebo aspoň záběry na výpravnou svatbu a karneval v Riu (nebo kde to bylo). Filmy, kterým jsem dával méně než 20 procent byly většinou tak blbé, že z toho divák mohl mít nějakým způsobem legraci. U Deníku takové štěstí nemá.

A jak už jsem několikrát upozorňoval u jiných recenzí: Recenzuji výhradně film. Nerecenzuji knihu, podle které vznikl, nečetl jsem ji, nechci ji číst a nemyslím, že bez jejího přečtení není možné film recenzovat. Rozhodně nemám nic proti knize ani proti její autorce, protože o nich nic nevím.

P.S: V rámci propagační kampaně tohoto filmu (asi aby na něj chodili i kluci) se opakovaně operuje s tím, že je v něm údajně 19 nahých děvčat. Doslova "vysvlíklejch" nebo "v rouše Evině". Musím ostře protestovat a zdůraznit, že ačkoliv jsem se díval velmi pozorně (neboť to byla jediná věc, která mě trochu udržovala v naději), uviděl jsem v celém filmu celkem jeden vteřinový náznak bradavky z boku, a to přesně tento. Nevím, co přesně tvůrci myslí termínem "vysvlečený", ale zřejmě tak označují situaci "Herečka je na plátně v dlouhé košili po kolena a říká, že pod ní nemá kalhotky" nebo "Herečka je celá pod peřinou a vykukuje jí hlava a nahá ramena", případně "Herečka je totálně nahá, ale shodou okolností je v záběru jen její hlava a kus ramene". To už mohli rovnou napsat, že kameraman byl při celém natáčení nahý, akorát shodou okolností nikdy nezabral kamerou směrem dolů.

Recenze: Havran [The Raven] - 30%

Edgar Allan Poe byl velmi cool spisovatel a pokud neznáte jeho strašidelné psycho povídky, měli byste se stydět. Poeova smrt je opředena záhadami, i když nejpravděpodobnější je, že prostě umřel na kombinaci podchlazení, alkoholu, drog, pohlavních chorob a případně volebního podvodu). Tento film s Johnem Cusackem v hlavní roli fabuluje, co záhadného se asi odehrálo v posledních několika dnech Poeova života.

Edgar Allan Poe byl hardcore a dělal v životě úžasné věci - například se oženil se svou třináctiletou sestřenicí. Nic moc z těchto opravdu hardcore věcí ale ve filmu nenajdete. Je to totiž detektivka, ve které Poe pomáhá detektivovi (Luke Evans) vypátrat šíleného vraha, kopírujícího ve svých vraždách Poeovy hororové povídky.

Film je hodně nepodařený. Bohužel je tak moc nepodařený, že není úplně jasné, jak měl vypadat, kdyby byl podařený. Měl to být humor s nadsázkou, podobně jako chystaný Abraham Lincoln: Vampire Killer? Měl to být depresivní psychothriller jako Fincherův film Sedm? Nebo něco macabre stylizovaného podobně jako Burtonův Sweeney Todd? Skutečností zůstává, že film obsahuje od každého něco a hlavně velkou spoustu vaty. Ten souboj různých stylů vyprávění i vizuálních stylů (exteriéry jsou občas syrově realistické, občas stylizované digitální dokreslovačky) velmi hlasitě skřípe.

Je to škoda, protože casting mi přišel více než OK. John Cusack hraje něco jako betaverzi Huntera S. Thompsona, Luke Evans jako detektiv je správně zarputilý a ve vedlejších rolích se mi líbil Brendan Gleeson jako otec Poeovy snoubenky (který Poea nenávidí) a koneckonců i herec, který hrál vraha. Nopak Alice Eveová jako Poeova snoubenka byla dost hrozná.

Poeovy povídky nejsou ve filmu využity nijak sofistikovaně, prostě do něj jsou náhodně naházeny vnější znaky některé z nich, protože je šílený vrah prostě tak používá. A používá je vskutku šíleně! Například unese a zabije námořníka z lodi Fortunato, z čehož má pátrajícím dojít, že jde o nařážku na "Sud vína amontilladského", takže mají hledat v katakombách, ale pod Baltimorem katakomby nejsou, takže mají hledat v kanalizačních chodbách... Celý film se hrdinové snaží správně pochopit vrahovy rébusy a udělat přesně to, co po nich vrah chce. Pak to udělají, jsou rádi, že se jim to povedlo, a vrah jim připraví další rébus...

Nakonec nevzniklo nic zajímavého. Ani komedie, ani detektivka, a už vůbec ne pohled na poslední dny života Edgara Allana Poea.

Nezapomenutelným se tento film stane možná jen tím, že má asi nejnevhodnější závěrečné titulky, jaké jsem kdy v kině viděl.

A nejlepším akčním thrillerem letošního roku se stává...

Bezkonkurenčně!

Titanic 3D bez dabingu - Tuto středu

Pokud náhodou jste z Prahy, pokud náhodou máte rádi Titanic a pokud náhodou máte Facebook, pak se můžete zasadit o to, aby byl tento Cameronův opus tuto středu večer ve Slovanském domě promítán ve 3D bez dabingu, v angličtině.

Videohra: Warriors Orochi 3 - 90%

Dovolte mi představit vám dnes videohru "Warriors Orochi 3" (k dispozici pro PS3 a XBox 360, recenzována PS3 verze), která je kulminací slavné a dlouhé videoherní série, u nás víceméně neznámé.

Pro začátek krátké video, jak to vypadá, když "Warriors Orochi 3" hraje profík. Ano, 700 zabitých za necelých 10 minut.

Jde o nejnovější pokračování japonské videoherní mega-ságy, do které spadá okolo dvaceti videoher s anglickými názvy "Dynasty Warriors" a "Samurai Warriors" (a několika jinými) se spoustou různých čísel a přívlastků. Ne všechny díly vyšly mimo Japonsko, což vede k různým problémům s číslováním. Například zatímco anglický název této poslední hry je "Warriors Orochi 3", původní japonský název je "Musou Orochi 2" (protože v Japonsku se pokračování "Musou Orochi 1" jmenovalo "Musou Orochi: Rebirth of the Demon Lord", zatímco mimo Japonsko "Musou Orochi 2", jasné?).

Děj her "Dynasty Warriors" vycházel ze slavné čínské ságy "Příběhy tří říší", která popisuje složité pletichy čínských vladařů na počátku našeho letopočtu. Toto literární dílo vzniklo ve 14. století a je v celé Asii extrémně populární. Bylo mnohokrát zfilmováno (většinou jen jeho části, protože celé dílo je velmi obsáhlé), včetně u nás uváděné verze od Johna Woo:

"Příběhy tří říší" (anglicky "Romance of the Three Kingdoms") mají desítky hrdinů a popisují desítky bitev. Firma Koei začala podle nich vytvářet sérii her, ve kterých tyto desítky hrdinů vedou obrovské bitvy. Ovšem nikoliv bitvy v dnešním smyslu slova, ale tradiční staroasijské legendární badass bitvy, ve kterých jeden generál během jedné bitvy osobně rozseká tisíce řadových vojáků svým kopím (mečem, řemdihem, vějířem atd...).

Hry sice měly něco jako "příběh" (různé postavy procházely bitvami v různém pořadí a samozřejmě bojovaly za různé armády), ale jejich základem bylo téměř od počátku "grindování", tzn. nekonečné bojování, znovu a znovu, aby hráč každou postavu co nejvíce vyleveloval a získal pro ni co nejlepší zbraně, a tím pádem mohl vyhrát těžší bitvy, ve kterých získal ještě vyšší levely, ještě lepší zbraně, a tak dále, téměř do nekonečna. Poslední hry "Dynasty Warriors" měly okolo padesáti hrdinů a dostat všechny na maximální level s nejdokonalejšími zbraněmi byla "práce" na mnoho dní.

Je pravda, že série "Dynasty Warriors" byla často kritizována za to, že nové díly jsou jen o málo víc než datadisky k předchozím dílům. Vždycky se přidalo pár nových generálů, pár nových map, trochu se poupravil nějaký herní mechanismus, a nová hra (za plnou cenu) byla na světě.

Donekonečna to ale dělat nešlo, takže tvůrci použili velmi podobné herní principy pro herní sérii "Samurai Warriors", odehrávající se ve feudálním Japonsku. A pro hru "Warriors of Troy", odehrávající se ve starověké Tróji. A tak dále, a tak podobně.

Čímž se konečně dostáváme k "Warriors Orochi 3", která je pravděpodobně nejlepší hrou této série, a rozhodně nejlepší "value for money". Vypadá to, jako kdyby si tvůrci řekli "Fuck that, let's go mega ultimate", a udělali to.

Začněme tím, že hra má přes 120 hratelných postav (klikněte pro velký wallpaper s většinou z nich).

Jsou v ní totiž všichni válečníci z Dynasty Warriors, všichni ze Samurai Warriors, k tomu asi deset bohů, Johanka z Arku, Achilles a několik dalších prémiových postav z různých vesmírů a z různých historických období (včetně současnosti). Tyto postavy se mohou spolu setkat na libovolném bojišti v libovolné kombinaci. Každá postava má vlastní typ zbraní, vlastní comba, vlastní speciální útoky a vlastní zvukové efekty a hlášky. Mluveného textu jsou ve hře tak obrovská kvanta, že tvůrci celkem rozumně kapitulovali, nechali všechno v japonštině a přeložili do angličtiny pouze titulky.

Aby to celé mělo aspoň zdání logiky, jsou bitvy pospojovány příběhem o tom, jak na feudální Japonsko zaútočí obří osmihlavá hydra a zlý čaroděj, který zhypnotizuje většinu existujících válečníků, a hrdinní samurajové musejí s pomocí bohyně cestovat v čase a prostoru, aby dali dohromady největší bojovníky vesmíru a největší čaroděje a mohli nakonec hydru porazit za pomoci laserového megaděla. Viz intro:

(Asiaté většinu těch postav dokáží poznat a správně pojmenovat ve chvíli, kdy se objeví na obrazovce.)

Celá story (pro kterou je označení "bizarní" urážkou tohoto slova) slouží k tomu, abyste svými bojovými vítězstvími postupně odemykali bitvy a bojovníky, ale když většinu odemknete a uvidíte závěrečné titulky (což vám zabere několik desítek hodin hry), tak zdaleka, ale opravdu ani zdaleka, nekončíte.

Základ hry totiž spočívá v tom, že můžete (klidně i před dokončením "story") hrát jakoukoliv bitvu na jakoukoliv obtížnost (Easy, Normal, Hard, Chaos) s jakýmikoliv třemi bojovníky ze 120 (tedy z těch, které už jste odemkli).

Boj funguje tak, že sice přímo kontrolujete jen jednu jedinou postavu, ale kdykoliv můžete přepnout mezi ní a dvěma dalšími. Přepnutí je okamžité, čehož je nutno používat při bojových combech. Jakmile jedna postava skončí své combo, můžete se okamžitě přepnout na jinou a v combu pokračovat, takže můžete vytvořit i nepřerušené combo několika set úderů. Ovládání hry je jednoduché: Jedno tlačítko na slabé údery (čtvereček), jedno na silné údery (trojúhelníček). Všechny comba všech postav mají formát "nula nebo víc slabých úderů a následně nula nebo víc silných úderů", čímž jsou aktivovány různé sekvence úderů s různými vedlejšími efekty (přesné kombinace jsou jiné pro každou postavu a můžete si je zobrazit kdykoliv během hry). Kromě toho má každá postava jeden super útok (tlačítko R1) a jeden superhyper útok (tlačítko kolečko). Křížkem se skáče a nastupuje na zvířata.

To je víceméně všechno a pro začátek si bohatě vystačíte s mačkáním čtverečku (nemusíte do něj ale bušit jako blázni, jde spíš o rytmus). Bitva končí nezdarem, pokud přijdete o všechnu energii. Energii doplňujete buď sbíráním itemů nebo přepínáním mezi svými třemi postavami (dvěma neaktivním se totiž neustále průběžně automaticky doplňuje zdraví).

Průběh bitvy sledujete na mapě v horním rohu obrazovky. Bitvy se kromě vašeho hrdiny vždy zúčastní mnoho dalších AI "generálů" (na obou stranách) a tisíce řadových bojovníků. Podmínky pro výhru bitvy jsou rozmanité: Většinou se musíte dostat ke konkrétnímu generálovi a zabít ho, ale jindy je to složitější (někoho někam eskortovat, někoho najít a osvobodit, atd.). Generálové v každé bitvě jsou pevně daní, což může vést k tomu, že na bojišti narazíte na druhý exemplář postavy, kterou právě ovládáte (ať už jako na spojence nebo na jako na nepřítele). Na tom není nic divného, váš hrdina řekne něco jako "To je mi tedy záhada tohle cestování časem, nikdy by mě nenapadlo, že se střetnu sám se sebou" a jede se dál jakoby nic...

Na jednodušší obtížnost vypadá hra tak, že víceméně ignorujete řadové vojáky a podle mapy vyhledáváte nejbližší generály a ty likvidujete tak dlouho, až vyhrajete.

Pokud ale hrajete tímto stylem, pak vám uniká pravá podstata této hry. "Warriors Orochi 3" jsou totiž poměrně složitou real-time strategií, která vám nabízí mnoho taktických rozhodnutí, což se naplno projeví až při vyšších obtížnostech.

Každá bitva má totiž scénář, kterým se řídí všichni její AI generálové na obou stranách. Jsou to povětšinou jednoduché triggery jako "Útoč na postavu X, pak čekej dokud se postava Y nedostane na místo Z a pak ho až do konce hry braň", ale vzhledem k množství účastníků bitvy a vzhledem k tomu, že mnohé mapy se mění v průběhu bitvy (někdo otevře dveře do pevnosti, někdo zavalí soutěsku kameny) z toho mohou vznikat poměrně složité kombinace.

Abyste vyhráli bitvy na vyšší obtížnosti, musíte nejen přežít, ale také se vyznat v bojové situaci a průběžně se jí přizpůsobovat, protože ve všech bitvách máte jednoho nebo více spojenců, kteří nesmějí zemřít, jinak automaticky okamžitě prohráváte.

Jak generálové, tak jejich tisíce vojáků, se (co do strategického rozhodování) chovají jako naprostí idioti (zcela záměrně). Musíte počítat s tím, že váš spojenecký generál se svou stovkou mužů se bude minutu potýkat s jedním zapomenutým nepřátelským pěšákem, místo aby se vydal na místo X, kde ji zoufale potřebujete.

V průběhu bitvy vám budou každou chvíli na obrazovce vyskakovat komentáře a rozkazy ostatních generálů (vašich spojenců i protivníků), abyste tušili, co se právě děje a proč se to děje. Zpočátku z toho budete naprosto mimo, protože nemáte šanci si ta divná jména zapamatovat, a budete se pořád koukat na mapu, kde je (například) Liu Bei, kde je Liu Bu, kde je Lu Bu, a kde je Lu Bei (což jsou čtyři různé postavy, které spolu nemají nic společného a jen jedna je váš spojenec). U jedné z důležitých úvodních postav jsem si několik hodin hry nebyl jistý, jestli je to chlapec nebo děvče. Zaplaťpánbůh se dá hra kdykoliv zapauzovat a můžete podrobně studovat full-screen mapu s aktuálními polohami generálů a aktuálními strategickými cíli. Ale při vyšších obtížnostech je naprosto bezpodmínečné, abyste předem znali "scénář" bitvy a věděli, jak který generál zareaguje na který vývoj situace. To je samozřejmě využito i k odemykání speciálních skrytých bonusů, kdy například nějakou skrytou postavu odemknete pouze když uděláte jisté akce v jistém pořadí a máte přitom v týmu manželku této postavy.

Řadoví vojáci se zdají být na první pohled jen dekorací, protože jich bez problémů zabíjíte několik za vteřinu a můžete proběhnout jejich hustým houfem, aniž by vás vůbec udeřili, natož aby vám ublížili. Jejich význam vyjde najevo opět až při hraní na vyšší obtížnost, kdy musíte takticky uvažovat, jak houfy řadových vojáků zdrží generály a zda má smysl likvidovat jejich "spawn pointy" na krajích mapy, nebo zda je lepší raději rychle zabít nějakého generála a snížit tak celé armádě morálku (například).

Souboje s generály už nejsou taková legrace a připomínají klasické bojové hry. Přechody mezi pobíháním, kosením pěšáků a riskantními souboji s generály jsou ovšem plynulé, docházet k nim může kdekoliv na mapě a nemáte zaručeno, že si vás nevyhmátnou třeba 2-3 generálové současně plus 300 jejich pěšáků, pokud si nedáte pozor (ale samozřejmě můžete kdykoliv zkusit utéct do jiné části mapy a nechat boj na svých spojencích).

Strategických možností máte spousty a je jen na vás, zda budete vyhrávat hrubou silou (a levelováním postav), chytrou taktikou, nebo pomocí obojího.

Různých bojišť je přes padesát (každé o rozměru asi 1x1 km) a na mnoha z nich můžete vybojovat několik různých bitev, s jinými scénáři a jinými AI generály na obou stranách.

Výtvarná stylizace je úžasná. Bohužel mi většina těchto historických postav vůbec nic neříká, ale po krátkém pátrání zjistíte, že jejich superhrdinská podoba ve hře je inspirována jejich skutečnou historickou podobou, např. tento pán ve staré knize:

...a ve hře:

Existence 120 postav dala tvůrcům možnost se náležitě vyřádit a evidentně přitom nebrali předlohu vždycky úplně vážně, takže většina královen vypadá a mluví jako třináctileté školačky, bojují paraplíčkem nebo špejlí s masovými kuličkami a nechybí ani několik "dobrosrdečných tlustých siláků" a "legrační stereotypní homosexuál":

Každá z postav má jiné útoky a jiné zbraně. Každá zbraň má několik slotů, do kterých můžete "zastrkávat" několik desítek typů speciálních vlastností, které mohou zásadně ovlivnit fungování zbraně. Každá postava může mít u sebe dva předměty, které dále ovlivňují její herní schopnosti. Většina postav má kolem deseti různých útočných sekvencí. I když v praxi používáte většinou tak 3-4 z nich (plus superútoky na speciálních tlačítkách) a běžný boj je poněkud rutinní, možnost vybrat si pro každou bitvu libovolné tři postavy a pak mezi nimi přepínat (a vytvářet nepřerušená super comba), vám dává téměř neomezené množství kombinací a strategií.

Celkově to znamená, že když začnete hrát, jste doslova zavaleni herním materiálem. Po každé vyhrané bitvě získáte několik nových postav, několik nových zbraní, nějaké předměty, nějakou zkušenost, drahokamy... Všechno to spolu nějak souvisí a časem se naučíte v táboře mezi bitvami vylepšovat a kupovat zbraně, syntetizovat z nich nové zbraně, levelovat se (můžete uměle "napumpovat" slabou postavu, aniž by předtím sama získala v boji nějakou zkušenost) a pořádat čajové dýchánky. Proč čajové dýchánky? To proto, že hra si pamatuje úroveň přátelství mezi každýma dvěma ze 120 existujících postav. Úroveň přátelství se mění vašimi bojovými akcemi a zmíněnými čajovými dýchánky, a pokud ve své vybrané trojici máte postavy, které se kamarádí, znamená to pro vás velkou výhodu (protože když je bojujícímu nejhůř, najednou automaticky přiskočí kámoš a vypomůže).

Statické obrázky hrdinů vypadají skvěle, ale samotné herní modely jsou poněkud jednodušší, v zájmu toho, aby hra běžela naprosto jemně a nezpomalovala se ani při stovce postav na obrazovce. Ze stejného důvodu také dochází k častému pop-inu (kdy se přibližující se postavy objeví na obrazovce až když jste relativně blízko u nich). Z tohoto důvodu je nezbytné naučit se přepínat mezi velkou strategickou mapou a "radarem na blízko", na kterém je přesně vidět, kdo se odkud blíží.

Jak už je v této sérii tradicí, hudební doprovod pozůstává převážně ze staročínského metalu, rocku a techna, což spolu s japonskými dialogy jen prohlubuje úžasný WTF pocit, který vyzařuje z každého kousku této hry. Japoncům závidím a chtěl bych, aby někdo někdy takhle ztvárnil třeba Žižku:

No a ještě jsem se nezmínil o možnosti vytváření a uploadování vlastních bitevních scénářů, o online multiplayeru a split-screen multiplayeru (dva, tzn. šest generálů na jedné konzoli současně) a tuně dalších věcí.

"Warriors Orochi 3" je evidentně hra pro fanoušky, která jim chce dát obrovská kvanta zábavy v té nejdestilovanější formě. Upřímně řečeno, připadá mi to od tvůrců jako dost špatná obchodní strategie, protože po koupi této si nebudete muset nejméně nekolik měsíců kupovat žádnou další hru ze série.

Nenechte se zmást párminutovými videi. "Warriors Orochi 3" je na první pohled primitivní rubačka, ale pod průměrně vyhlížejícím exteriérem a nepříliš pochopitelným návodem se skrývá něco unikátního a vytvořeného s velkou láskou.

Je jenom na vás, jestli si nastavíte průměrnou obtížnost a na hodinku, dvě se půjdete trošku zábavně nalevelovat, nebo jestli nastavíte "Chaos" a přístích 8 hodin budete umírat v jednom malém zámku a hlasitě nadávat (přestože máte možnost uložit hru v průběhu bitvy).

Ve "Warriors Orochi 3" byl tento (u nás víceméně neznámý) videoherní podžánr dotažen téměř k dokonalosti a dokonce se obávám, že dál není kam jít. Dokázal bych si představit, že by grafika měla více polygonů, animace byly realističtější a celé by se to trochu rychleji nahrávalo (i když o pomalosti nemůže být řeč). Ale na samotné jádro hry by nic z toho nemělo přílišný vliv. V tom se tvůrci dostali "až na dřeň" a nic víc hráč nemůže chtít (pokud nechce úplně jiný žánr).

Hra je snad dnes u nás už v normálním prodeji (ale bez jakékoliv reklamy a ne ve všech obchodech). Můžete si ji nechat také bez problémů zaslat z britského Amazonu, přijde vám do schránky za 2-3 dny a včetně poštovného a DPH je lacinější než v našich obchodech.

Když opisujete z Internetu, dělejte to aspoň pořádně

V dnešní uspěchané přetechnizované době, kdy se může žurnalistice věnovat naprosto kdokoliv (například já), platí, že nemusíte vlastně o daném tématu vědět vůbec nic, protože si všechno můžete vymyslet a najít na internetu.

Některé nejmenované tiskoviny dokonce dodnes používají úžasnou formulaci "Zdroj: Internet", na které jim nepřijde vůbec nic divného (přitom ekvivalentní "Zdroj: Papír" by asi nepoužili).

Nejčastěji je informačně plundrována Wikipedie. V případě filmové publicistiky je nejčastěji plundrována Internet Movie DataBase (IMDB.com). Ani u jednoho z těchto zdrojů ovšem nemáte zaručeno, že vidíte pravdivé informace.

A občas je to plundrování prováděno poněkud neelegantně a prozradíte se při tom.

Například v jedné nejmenované české distribuční společnosti několik let v presskitech uváděli za jmény herců a tvůrců římské číslice (například "Výtvarníkem filmu je John Barry III") v domnění, že jde o součást jejich jmen. Přitom ale šlo o interní čísla z IMDB, která existují jen proto, aby bylo možno rozlišit (v rámci IMDB) například herce Christophera Lloyda (I) od scenáristy seriálu "Taková moderní rodinka" Christophera Lloyda (II).

Všimněte si, že na druhé linkované stránce (Lloyd II) uvidíte chybně linkované články o filmu Piranha 3DD, ve kterém hraje Lloyd (I), zatímco Lloyd (II) s ním nemá nic společného. Ony totiž ani ty informace na IMDB nejsou vždycky bezchybné a kompletní a když na základě IMDB napíšete "Režisér XY dosud natočil jen nějaké neznámé krátké filmy" (jako to občas dělám já), vystavujete se riziku, že to není správná informace a někdo si toho všimne.

To je holt riziko spojené s tímto stylem práce a za sebe mohu říct, že ani při tomto riziku si nezačnu odborně ověřovat, jestli nějaký pro mě neznámý švédský režisér natočil před svou hollywoodskou prvotinou něco jiného celovečerního, nebo ne. Vystačím si s tím, co je na IMDB a nestydím se za to, že to je z IMDB.

Ještě do nižšího patra žurnalistiky se ovšem dostanete, když opisujete z IMDB, ale ani se pořádně nepodíváte, co vlastně opisujete.

Takže třeba na iDnes.cz vyjde článek o filmu Avengers, ve kterém se tvrdí, že Joss Whedon, režisér Avengers, natočil také film Thor:

Ve skutečnosti Thora natočil Kenneth Branagh. Whedon s ním měl společného jen to, že natočil minutovou scénu po jeho závěrečných titulcích (teaser na Avengers, ve kterém se Chris Hemsworth vůbec neobjeví).

Když jsem uvažoval nad tím, jak mohl někdo dojít k názoru, že Whedon režíroval Thora (překlep to jistě není), napadla mě smutná varianta, která se mi zdá být více než pravděpodobnou. Autor článku Petr Kořínek se pravděpodobně podíval na IMDB stránku Josse Whedona, opsal název filmu, který tam viděl v sekci "Director", a ani se nenamáhal přečíst si, co je napsáno hned za ním:

Je těžké vyhnout se opisování ne-zcela-ověřených informací z Internetu. Sám to dělám taky. Ale zkuste přitom vynaložit aspoň to minimální úsilí a pořádně si přečíst, co vlastně opisujete.

Budete pak mnohem profesonálnější žurnalisté!

UPDATE 13:48:

Jak upozornil Vafliik v komentářích, pravda je zřejmě ještě o trochu smutnější. Autor článku to provděpodobně (dobře) opsal z české filmové databáze CSFD.cz, kde to někdo (špatně) opsal odněkud jinud, pravděpodobně z IMDB. Proč někdo opisuje informace o amerických filmech z české filmové databáze, to je otázka za 500 bodů...

UPDATE 21.4:

A mezitím, na filmstage.cz:

Kdo najde další?

Recenze: Tady to musí být [This must be the place] - 70%

Cheyenne (Sean Penn) je stárnoucí rocková hvězda. Vydělal si svou hudbou hromadu prachů, takže by mohl spokojeně dožívat se svou manželkou (Frances McDormandová), ale tak nějak mu chybí smysl života a kromě toho má značně neortodoxní uvažování (čti: "má značně vykoksovanou hlavu").

Vydává se z Evropy do USA za svým otcem, kterého mnoho let neviděl, ale přilétá pozdě. Otec je mrtvý a Cheyenne se dozvídá detaily o tom, jak trpěl za války v koncentráku. Protože nemá nic lepšího na práci, vyráží Cheyenne na road trip po USA, aby našel a ztrestal skrývajícího se nacistického válečného zločince...

Jde převážně o italský film (v angličtině), který osciluje mezi Boratem, Forrestem Gumpem, věcmi od Wese Andersona a něčím trochu závažnějším.

Hlavním tahounem je samozřejmě Depp Penn, který vypadá jako ten pán z The Cure (dnes) a chová se dementně jako ten pán z Black Sabbath (dnes). Dementně se chichotá, uvažuje abstraktně a má nevysvětlitelné hlášky. Následkem toho se víceméně rozpadá jakákoliv narativní struktura filmu, protože to, co se odehrává, většinou nijak nenavazuje na to, co se odehrávalo předtím, a díváme se jen na sérii bizarních scének z cesty a bizarních postaviček, které hrdina potkává (a některé z nich jsou skoro tak bizarní, jako on).

Italský režisér má dobře zvládnuté řemeslné aspekty natáčení a dokáže dát dohromady epizodky, které jsou zajímavě bizarní a originální, což je nutno ocenit (i když jeho filmové prostředky opravdu hodně připomínají ty, které používá Wes Anderson).

Bohužel, zamýšlená provázanost s "něčím hlubším" (koncentrák, nacistický zločinec, smíření s otcem po jeho smrti) poněkud skřípe. Já se při většině těch scén docela bavil, ale obávám se, že při některých z nich jsem se bavit neměl a měl jsem ve svém nitru nalézt cosi čistého, hlubšího.

Nenalezl jsem.

Recenze: Vrtěti ženou [Hysteria] - 70%

Skoro pravdivý příběh o tom, jak byl ve viktoriánské Anglii vynalezen první vibrátor.

Trailer i rozjuchaný český název se snaží diváka přesvědčit o tom, že jde o rozvernou taškařici s břitkým britským humorem, což je pravda jen z poloviny.

Ano, větší část filmu (takových 60-70 procent) je o tom, jak Hugh Dancy s Rupertem Everettem vynalézají vibrátor a Jonathan Price se ho snaží delikátně aplikovat na své pacientky, které se u něj léčí s hysterií. Obzvlášť zábavný je Rupert Everett jako viktoriánský techno-geek, který je fascinován nejen vibrátory, ale také telefony a dalšími supernovinkami.

V této vtipné části filmu ovšem téměř nijak nefiguruje hlavní ženská hrdinka Maggie Gyllenhaalová (v jejíž rodině o pohlavní stimulaci nikdy nebyla nouze).

Maggie Gyllenhaalová je protagonistkou druhé dějové linie filmu, o ženě, která je na svou dobu příliš emancipovaná a příliš hodná k ubohým sirotkům, takže ji systém nechápe a chce ji zničit. A Hugh Dancy si ji nakonec vezme (poté, co se z nevysvětlitelného důvodu jen tak rozejde se svou hodnou, krásnou a nepsychopatickou snoubenkou).

V této druhé dějové linii (o které trailer zcela mlčí, ale představuje téměř polovinu filmu) je podstatně méně humoru (dokonce se zápletka točí kolem toho, že Gyllenhaalové má být chirurgicky odstraněna děloha) a velmi špatně zapadá do rozjuchané komedie o vibrátorech.

Nevím, nakolik je postava Gyllenhaalové založena na skutečných událostech, ale kdyby byl celý film byla jen odlehčená (a z 90 procent zjevně smyšlená) komedie o vibrátorech, měl bych z toho podstatně lepší dojem, než v této podobě.

Recenze: Rok konopí - 70%

Dokument o lidech, kteří léčí, nebo jsou léčeni prostřednictvím konopí.

Na základě nepříliš vydařeného traileru jsem se obával, že půjde o hysterickou agitku ve stylu filmu Tantra nebo ve stylu drogových aktivit Jiřího X. Doležala. Naštěstí to tak není.

Ve filmu sice uvidíme především lidi, kteří věří na výraznou až zázračnou uzdravovací sílu konopí, a i tvůrci filmu jsou jistě proponenty tohoto názoru, ale film se nás nesnaží agresivně přesvědčit o tom, že mají pravdu. A nějakou pravdu jistě mají. I kdyby konopí neuzdravovalo ani trošku, stále je tu něco jako placebo efekt, který rozhodně existuje a rozhodně funguje. A rozhodně považuji konopí za méně škodlivé, než nikotin a alkohol. Ale to s recenzí nijak nesouvisí.

Ve filmu uvidíme i snahu o objektivitu: Například jeden z pacientů prožije něco jako nepříjemný "bad trip" (detaily bohužel jsou pro drogového analfabeta jako já poněkud zamlžené), jiná pacientka bere zázračné konopí a přesto umře...

Většina lidí zobrazená v tomto filmu mi také připadala mentálně úplně někde jinde, než jsem já (neříkám, že jsou hloupí, ale jejich světonázor je někde zcela jinde a skládají songy jako je ten v traileru), takže bych si s nimi mohl těžko o jejich životních názorech intimně povídat. O to radši jsem byl, když jsem na tyto jejich názory mohl nahlédnout prostřednictvím tohoto filmu.

I když je poněkud roztříštěný, místy příliš zabředává do detailů a místy naopak neřekne věci důležité pro pochopení situace, stojí za to ho vidět, protože nám nechá nahlédnout do zajímavého světa, ve kterém se většina z nás většinou nepohybuje.

Joj, Satan!

Bylo to v televizních zprávách, tak na tom aspoň trochu pravdy být musí...

O japonských lesích a smrti

Za pár hodin se vracím z Japonska do Prahy a připravuji další post o tom, co se zde dělo a děje (jako update předchozích instrukcí). Ale jedno podtéma je dostatečně výživné na to, aby si zasloužilo vlastní článek:

Varování: Tento post je o filmu jen okrajově, a můžete v něm narazit na lidské mrtvoly a jejich části, podobně jako třeba v kostnici v Sedlci, na Olšanských hřbitovech nebo v televizním zpravodajství.

V Japonsku, nedaleko horu Fudži, leží les (přesněji neudržovaný prales) Aokigahara, neboli "moře stromů". který se vyznačuje tím, že v něm každý rok spáchá sebevraždu několik desítek až stovek lidí.

Ne že by je k tomu hnala nějaká ďábelská posedlost nebo zlý sen. Prostě jde o populární místo, často používané pro tuto kratochvíli. Způsobil to před pár desetiletími nějaký zamilovaný román.

Je o tom vemi zajímavý dokument (cca 20 minut), který doporučuji celý zhlédnout:

Samozřejmě jsem se do tohoto lesa chtěl již drahnou dobu podívat. Letos se mi to konečně povedlo, především díky Žandě, která se dokáže domluvit v japonské půjčovně aut a díky Vojtasovi, který se nebojí jezdit vlevo.

Je velmi těžké najít kdekoliv na (anglicky psaném) webu informace o tom, jak přesně se dostat k lesu, přesněji řečeno k oblasti, kde se páchají ty sebevraždy (protože les jako takový je pekelně veliký). Nám trvalo několik hodin ježdění a chození, než jsme zjistili, že nejzajímavější místa jsme měli prakticky pod nosem. A to nemluvím o tom, že les je mnoho kilometrů od nejbližší železniční zastávky.

Každopádně, připravil jsem pro příští generace podrobnou mapku s vysvětlivkami.

Nakonec jsme tedy objevili kýžené cedule s nápisy "Život je to nejcennější co máte, myslete na své rodiny a v nejhorším nám zavolejte" a slavili úspěch.

(Všimněte si strašidelného barevného efektu, který se objevuje neznámo jak na většině zde pořízených fotografií)

Tedy, úspěch byl jen poloviční. Možná méně než poloviční, protože jsme neobjevili žádnou mrtvolu, ani její část. Pokud vám schází fotografie zdejších mrtvol, stačí si vygooglit "aokigahara", přepnout na "images" a vypnout cenzurní filtr.

Objevili jsme různé mírně zajímavé artefakty, jako brýle, mince, stan plný odpadků, opasek nebo provaz (s uvázanou smyčkou, která za žádných okolností nemohla sloužit k úspěšnému oběšení). A spoustu barevných pentlí, kteří po lese natahali ti, kteří se nechtěli ztratit, ať už po nevykonané sebevraždě nebo při hledání mrtvých (zcela zbytečně, protože GPS i kompas v mobilu mi v lese fungovaly zcela bezchybně).

Nemohli jsme zjistit, jestli to byly zbytky po mrtvých, nebo zbytky po někom, kdo se chtěl zabít a neudělal to, nebo předměty, které tam narafičil nějaký vtipálek. Nevěděli jsme, jestli jsme mrtvoly náhodou minuli o pár metrů, nebo byly všechny při nedávné čistící akci odstraněny, nebo se vyskytují až někde mnohem hlouběji v lese (my jsme v něm  ušli několik kilometrů mimo stezky). Samotný les nepůsobil nijak obzvlášť optimisticky, ale rozhodně ne tak strašidelně, abych kvůli němu jezdil 150 kilometrů z Tokia, když mám něco velmi podobného v blízkém okolí Prahy. Možná bych v něm i přenocoval a nechtěl bych za to nějaké obzvlášť velké peníze.

Což mě přivádí k myšlence, jak silná dokáže být sugesce, pokud jste dostatečně "předpřipraveni" patřičně strašidelnými informacemi a historkami, kterým věříte. Nejmenovaní členové naší skupinky hystericky povykovali "ježišmarjá, další stužka", "ježišmarjá, opasek, to je strašný" nebo "panebože já támhle asi něco vidím, ježišmarjá brejle!". Přitom kdyby přesně totéž našli v přesně stejně vypadajícím českém lese, zcela by to ignorovali, nebo by se tomu zasmáli. Aspoň doufám.

Ale, koneckonců, na stejném principu fungovala i Záhada Blair Witch. Jiný člověk může mít zcela jiný pohled na tentýž výlet.

Prima family má fajn kládu

Recenze: Bitevní loď [Battleship] - 80%

Nejdříve se podívejte na upoutávku na stolní hru, kterou u nás známe jako "lodě". Američani ji hrají většinou bez čtverečkovaného papíru, v této umělohmotné podobě:

Představa, že by někoho napadlo natočit film podle této hry, je podobně absurdní, jak zfilmovat "Minesweepera".

Nicméně se to stalo...

Nejde jen tak o nějaké střílení na moři, ale o čistokrevnou mimozemskou invazi. Hlavním hrdinou je floutek, který šel do námořnictva, protože ho k tomu donutil bratr. Hraje ho Taylor Kitsch a hodí se do té role lépe, než se hodil do role Johna Cartera.

Stejně jako u ostatních filmů z podobné škatulky jde ale o "skupinové dílo", takže hrdinů je přibližně tucet, včetně Liama Neesona jako admirála, Rihanny jako taktického poručíka a nějakého beznohého hrdiny z dálného východu v roli beznohého hrdiny z dálného východu. Film byl evidentně natočen za oficiální spolupráce amerického námořnictva, takže se snaží nás přesvědčit, jak je to u maríny super, jaké jsou tam kočky, jak vás muži neznásilňují ve sprchách a ještě uvidíte kus světa. Samozřejmě, že je to naivní.

Samozřejmě, že celý film, od začátku do konce, je krásně, konzistentně naivní, debilní, infantilně patriotický atd... Nepochybuji ale o tom, že Peter Berg věděl, co točí, a věděl, jak tu naivitu učinit zábavnou. Občas má film nějaký originální moment - například když vidíme scény z nitra nepřátelských lodí a sledujeme jejich mimozemskou posádku. Nebo když film na samém konci vzdá exkluzivní poctu skutečným americkým námořním veteránům (český název filmu není tak nesmyslný, jak by se mohlo zdát). Ale rozhodně nejde o nic, co by vás nechalo v šoku, ať už v dobrém či špatném smyslu toho slova.

Z technického hlediska je film bezchybný. Nabízí se srovnání se spektákly Michaela Baye, ale Berg lépe umí zmírnit tempo, když je potřeba, a natáčet akci tak, že je akční a dravá, ale přitom přehledná a obrovské mechanické kolosy opravdu působí jako obrovské mechanické kolosy. A výbuchy jsou lahůdkové.

Za zmínku stojí ještě hudba (Steve Jablonsky), která téměř úplně rezignuje na melodie a místo toho jen skládá dohromady rytmy a abstraktní zvukové efekty, které používá místo hudebních motivů. Je to novátorské, docela to funguje, ale pokud se to uchytí, znamená to, že přestane mít smysl poslouchat soundtracky z filmů.

Znalost společenské hry (a faktu, že film vznikl podle ní) rozhodně není nutná. Přijdete jen o pár vtípků (mimozemská munice vypadá přesně jako ty "čudlíky", co se používají v americké verzi hry) a nebudete se tolik smát u scény, kdy hrdinové sedí u obrazovky a střílí naslepo, protože jim nefunguje radar, takže opravdu říkají "A3 - G8 - Zásah, potopená". Dokonce je i poměrně sofistikovaně vymyšlen důvod, proč ten cíl střelby musejí zadávat takhle v souřadnicích.

Pokud už mají existovat drahé blbé letní trikové podívané, tak by měly vypadat nějak takhle - něco mezi Dnem nezávislosti, Transformers a Top Gunem. Pokud se vám tyto filmy nelíbily, Bitevní loď pro vás nebude.

P.S: Touto recenzí jsem žádné embargo neporušil, film se už normálně promítá v normálních zdejších (tokijských) kinech.

Recenze: Koupili jsme zoo [We Bought a Zoo] - 40%

Matt Damon hraje chlapíka, který je trochu dobrodružně založen a když mu zemře manželka, chce se svými dvěma dětmi "začít nanovo" na nějakém novém místě. Když se mu nabídne možnost koupit malou zoo za městem (včetně zvířat a zaměstnanců), je to trochu moc i na něj, ale nakonec do toho jde. Obzvlášť když jedním ze zaměstnanců je Scarlett Johanssonová.

Film je údajně natočen na motivy skutečných událostí, ale pokud ano, musí jimi být inspirován jen velmi volně. Některé jeho zápletky by totiž byly trapně předvídatelné a prvoplánovitě emocopudné i v československé zoo komedii z 80. let. Nechybí umírající tygr, kterého je potřeba zabít. Nechybí zlý úředník, který musí znovuotevření zoo posvětit. Nechybí zamilovanost hrdinova syna do zaměstnancovy dcery. A tak dále...

Především Matt Damon a kluk, který hraje jeho syna, jsou natolik dobří, že se jim i velmi trapné hlášky daří přednést způsobem, který funguje lépe, než by objektivně měl.

Zásadní chybu ale udělal režisér Cameron Crowe (Na pokraji slávy, Vanilkové nebe) v tom, že jeho film, se svým scénářem, který je esencí neoriginality, má skoro dvě hodiny. A Crowe se ho snažil natočit způsobem, jako by šlo o nějaké hlubší nadčasové zamyšlení nad smyslem života, nebo něco podobného.

Mimochodem, smysl života je: Nekupujte si zoo, pokud v ní nepracuje Scarlett.

Workshop o titulcích a věcech kolem: 24.4.

24. dubna od 14:00 se koná v rámci festivalu Finále Plzeň můj workshop o titulkování. Vstup zdarma, kapacita 100 míst.

Nevím přesně, co je to "workshop", ale pravděpodobně se tak v Plzni říká veselým historkám z titulkování.

Nic nám nepomůže. Už né, už né, už né.

Je čas vrátit se do Čech, protože Marie Pojkarová, Jiří Pomeje a Marek Dobeš překonali Tinu Turner i nejlepší japonská bukkake. A to kontumačně.

Recenze: Láska a modřiny [Love and Bruises] - 70%

Číňanka se v Paříži zaplete s dělníkem a je z toho románek, při kterém se hodně souloží a skoro stejně hodně pláče.



Podobně jako Stud byl erotickou pastva s uměleckým podtextem pro ženy, Láska a modřiny je něco podobného pro muže, obzvlášť pro muže, kteří mají zálibu v malých asiatkách s malými prsy.

Podobně jako Fassbender ve Studu si i hrdinka tohoto filmu užije hodně sexu a nejrůznějších full frontalů. A podobně jako Fassbender přitom není šťastná. Narozdíl od něj sice má vztah, ale je to vztah s primitivem, který je žárlivý, hloupý, vznětlivý a zapletený s podsvětím. Ale hrdinka (inteligentní a vzdělaná) ho prostě miluje a nemůže jinak.

Toto její bezvýchodné drama je natočeno působivě, ale jako náplň celovečerního filmu mi to (podobně jako ve Studu) připadá poněkud málo.

P.S: V souvislosti s filmem se mluví o tom, že je v Čině zakázán kvůli svému politickému podtextu, což mě upřímně překvapilo. Je v něm pouze jednou použito oslovení "soudružka" v mírně ironickém duchu, a pak asi minutová scéna, kdy hrdinka (překladatelka) překládá něčí interview s disidentem. Jinak jde o film naprosto apolitický. Tomu Čangajškovi opravdu stačí málo...

Krátká politická vsuvka

Tak se mi z dalekého Česka doneslo, že prý TOP09 připouštějí možnost koalice s ČSSD. Takže opět nemám koho volit.

Možná by bylo lepší zůstat rovnou tady Japonsku. Dnes jsem zde narazil na předvolební mítink, který vypadal úchvatně.

Nerozuměl jsem jim, co říkali, ale jejich mluvený projev byl řízný, měli ve svém programu evidentně jasno a do koalice s ČSSD by určitě nešli.

A dá se tady vést život plný her.

A výher:

Zombie na japonský způsob

Já jsem chvíli přemýšlel, jak to komentovat, ale radši to nebudu komentovat. Jenom upozorním, že ten film opravdu existuje a opravdu je japonský.

Twilight na japonský způsob

Na tohle bych se snad i podíval!

Recenze: Zatímco spíš [Mientras Duermes] - 80%

V "lepší čtvrti" kdesi ve Španělsku se dějí jisté nepříjemné věci. A má v tom prsty domovník, kterého snad seslalo samo peklo!

Domovník v hlavní roli vypadá jako něco mezi Eliasem Koteasem a Robbiem Williamsem a pár úvodních minut netušíme, proč se tak sveřepě tváří a jaké to divné rituály provádí v baráku, kde pracuje. Záhy ale vyjde najevo (opravdu velmi záhy, není to spoiler), že se pravidelně schovává pod postelí v ložnici hezké mladé nájemnice, podává jí omamné látky a spí s ní až do rána přitulený v posteli, aniž by o tom ona věděla. Ví o tom ovšem malá holčika z protějšího bytu, která domovníka kvůli tomu vydírá a on jí tudíž musí dávat peníze a shánět porno DVD.

Už takto na začátku je vidět, že španělský film Zatímco spíš je příjemně politicky nekorektní. V pozdějších scénách se to ještě stupňuje a dočkáme se věcí, které by si v mainstreamovém hollywoodském thrilleru prostě nemohli dovolit.

Domovník má z titulu své práce klíče od všech bytů v domě, čehož vydatně využívá k tomu, aby všem co nejvíce znepříjemnil životy. To je smysl jeho života, protože pokud to nedělá, není sám schopen být šťastný.

Zajímavý aspekt tohoto thrilleru (od spolutvůrce hororu [REC]) spočívá v tom, že celý film je vyprávěn výhradně z pohledu člověka, který je evidetnně zlý, evidentně psychopat, a později ještě několik horších věcí. Pokud nahlédneme do intimních životů jiných postav, je to vždy jen jeho očima.

To vytváří v divákovi zajímavě konfliktní pocity, kdy by měl hrdinou rozhodně opovrhovat, ale přitom mu mírně fandí, aby nezůstal odhalen a mohl své plány dotáhnout do konce.

Domovníkovy plány jsou skutečně ďábelské, velmi složité a dokonale promyšlené. Z pohledu diváka je navíc příjemné, že jsou nepředvídatelné, ale přitom nejsou nesmyslné a postupně se dozvídáme, že to, co jsme pokládali za jejich slabiny, byla ve skutečnosti součást geniálního plánu.

Ano, domovník je evidentně geniální, a navíc dokáže skvěle improvizovat během zlomku sekundy. Několikrát v průběhu filmu dojde k situaci, kdy se zdá být vše beznadějné (pro domovníka), ale on se vždy vytasí s nějakou vychcanou výmluvou, případně přistoupí k razantní brutální akci, která mu umožní dál snovat své plány. Je to výborně napsaná a zahraná postava, která by se klidně mohla objevit v několika dalších pokračováních.

Vadilo mi jen to, že hlavní hrdina, který je evidentně génius, v jednu chvíli udělá naprosto amatérskou botu (někomu řekne, že ví něco, co nemohl vědět, pokud by nešmíroval v cizím bytě) a že film nemá o něco promakanější rozuzlení, než "všechno to dělám jen proto, aby všichni kolem byli nešťastní". Což se mu ovšem podaří skutečně královsky.

Ale je to opravdu svěží dílko se spoustou výborných nápadů. Tenhle film je tím, čím mohla být (a nebyla) Intimní past.

Recenze: Prci, prci, prcičky: Školní sraz [American Reunion] - 60%

Uplynulo více než desetiletí od prvního erotického dobrodružství našich středoškoláků. Samozřejmě už to nejsou středoškoláci, mnozí z nich mají děti, ale když se sjedou na školním srazu, v mnoha z nich se znovu probudí staré pudy nebo dospělácké variace na ně.

První Prci, prci, prcičky, jsem považoval za téměř mistrovské a u nás tehdy nedoceněné dílo (v Cinemě dostaly 40%, tuším od Michala Šobra). Další dva díly jsem viděl, ale téměř nic si z nich nepamatuji, bylo to pro mě jen recyklování prvního dílu. Pseudo-pokračování s jinými herci, která šla přímo na DVD, jsem neviděl a vidět nehodlám.

Čtyřka je do značné míry také recyklování, ale s přidanou hodnotou té skutečnosti, že hrdinové už jsou poněkud "jinde" a měli by se přece jen chovat o něco dospěleji. Samozřejmě s výjimkou Stiflera, který je pořád stejná píča a nedochází mu vůbec, jak divné to v jeho věku je. Právě Stifler je zdaleka nejvtipnější postavou filmu, a také bych řekl, že nejzajímavější, protože jeho psychický problém je celkem jasně definovaný a lidsky uvěřitelný.

U některých jiných postav bohužel jejich typické pachtění působí v jejich věku velmi přitaženě za vlasy, až nepříjemně (což jistě nebyl záměr). Hrdinům filmu je přes třicet a některým hercům, kteří je hrají, je skoro čtyřicet. Vidět některé z nich chovat se jako teenageři v teenagerské komedii je prostě DIVNÉ. Když Jim pobíhá zmateně po dvorku a v náručí drží bezvědomou opilou osmnáctiletou sousedku, která by ho ráda opíchala, přišlo mi to až trochu creepy. Ne že bych zrovna já měl něco proti píchání osmnáctek, ale nikoliv takto!

Film ale získává jisté bonusové body za to, že se snaží brnkat na strunu nostalgie, a přivede na plátno snad opravdu VŠECHNY, kteří se objevili v předchozích dílech (i Nadiu z Československa, byť jen na pár sekund). Na novinářské projekci se dokonce dvakrát tleskalo: Když se Stifler konečně pomstí za to, že mu byla kamarádem osouložena máma, a na konci, když si hoši připijí na "další setkání za rok". To bych si ale fakt nepřál. To už by ani nebylo mlácení prázdné slámy, ale něco horšího.

P.S: Uvidíme detailní záběr Jimova penisu a mnohokrát je jasně implikováno, že někdo s někým souloží. Ale zásun nikdy neuvidíme. Ten americký systém přístupnosti je bizarní...

Krátce z Tokia: Tajfun, smrt, teror

OK, já tady fakt musím mít vždycky něco extra. Loni to byla Fukušima a dneska:

"Bouře v Japonsku: Dva mrtví, 160 zraněných, doprava ochromena", účes stále drží.

Zůstali jsme uvězněni v přístavu, protože přestaly jezdit městské vlaky, a kvůli větru zavřeli i náš oblíbený suši podnik.

Prozatím konec hlášení, další info na Google+.

Recenze: Kluk na kole [Le gamin au vélo] - 50%

Cyril je malý hajzlík. Žije v dětském domově, je nevychovaný, snaží se naštvat všechny kolem (včetně těch, kteří by mu rádi pomohli) a něco od života chce, ale ještě nemá jasno, co vlastně.

Znovu opakuji: Cyril je hajzlík. Možná proto, že nemá rodiče (respektive má otce, ale ten ho nechce vidět), možná proto, že to tak chtěl Bůh nebo někdo jiný. Ale nikdo ve filmu (včetně jeho vychovatelů a ženy, která si ho bere k sobě do bytu) nedělá nic pro to, aby se to změnilo. Jenom se s ním snaží rozumně mluvit a dělat pro něj hezké věci, což zcela evidentně ani v nejmenším nefunguje a Cyril svým chováním úspěšně pokračuje směrem k pasťáku.

To je vpodstatě všechno, co se dá napsat o ději. O zpracování filmu se pak dá napsat to, že herci (především kluk) dobře hrají a že kamera by se mohla aspoň chvílemi přestat klepat.

Kluk na kole je zcela evidentní artfilm. Ještě o něco více, než nedávný a dosti podobný film o jiném malém Satanovi, Musíme si promluvit o Kevinovi. U Kluka na kole se to o něco hůře pozná, protože není sestříhaný napřeskáčku a zpočátku vypadá, že bude mít děj plynoucí od A do B. Ale když jsem ve dvou třetinách filmu zjistil, že jsem v něm zatím slyšel celkem 90 sekund hudby, pozůstávající ze tří identických třicetisekundových kusů na třech různých místech, byl jsem doma (na konci se ozval tentýž kus počtvrté).

Podobně jako u Kevina jsem neměl nijak výraznou touhu analyzovat emoce postav v tomto filmu, natož se zabývat tím, proč takové emoce mají (ano, děti z rozvrácených rodin často nejsou emocionálně v pořádku, děkuji za upozornění). Místo toho ve mně naprosto převládala emoce "Ten kluk by zasloužil pár přes držku".