Recenze: Láska, soudruhu! [Mieletön elokuu / August Fools] - 50%

Helsinky, Finsko, 1962. Probíhá zde několikadenní "Mezinárdní festival mládeže a studentstva", což byla taková (skutečná) bizarní akce, při které se především komunistický blok snažil šířit svou ideologii mezi západní mládeží (a západní země Finsko jim to se skřípěním zubů povolila, protože jinak by byla za nedemokratickou).

Jedním z účinkujících je česká jazzová kapela Zmrzlina, jejíž frontman Miroslav Etzler před 20 lety cosi měl s helsinskou modistkou a jasnovidkou (Kati Outinenová), která si dnes myslí, že už je mrtvý. Spolu se Zmrzlinou přijíždí Kryštof Hádek, který je vzorným mladým komunistou a má dohlížet na to, aby nikdo z kapely nepodlehl kapitalistické ideologii.

Etzler se rozhodne Outinenovou navštívit, Hádek ho doprovází a přitom se zakouká do její mladé zaměstnankyně.

Romantická komedie Láska, soudruhu! je zajímavá především tím, že jde o česko-finský film, ve kterém hrají Češi i Finové a natáčel se v obou zemích (především ale ve Finsku, kde se odehrává většina příběhu). Většina štábu je finská.


Přestože film nevypadá nijak extra draze, má příjemnou retro výpravu a když jenom tak "odlehčeně blbne", je docela příjemné na něj koukat.

Například když si Jan Budař krásně užívá svou několikaminutovou roličku sovětského básníka. Takových fungujících záblesků zábavy a vtipných hlášek je ve filmu docela dost.

Problematické jsou širší souvislosti a ústřední zápletka, která je místy hrozně předvídatelná, místy schizofrenní a místy čistokrevné WTF. Takové věci, jako kdo se jak rychle do koho zamiluje, proč se do něj zamiluje, co tím sleduje, proč mu to neřekne / řekne zrovna tehdy a tehdy, atd...

Na jednu stranu ve filmu jsou postavy tehdejšího finského prezidenta, Jurije Gagarina a mladého Lee Harveyho Oswalda (!!!), což vypadá jako hodně ztřeštěná komedie.

Na druhou stranu mají být některé scény velmi dojemné, procítěné, až rozervané, plné osudových dialogů jako "Vzpomínám si, jaké to bylo, když jsem se tě poprvé dotkl". A tyto různé elementy k sobě moc dobře nepasují.

A dost tahá za uši, že Češi a Finové spolu mluví anglicky a u většiny Čechů to zní velmi nepřirozeně: Mluví totiž gramaticky perfektně, ale se strašlivou výslovností a intonací, takže to často zní, jako kdyby nevěděli, co vlastně říkají, a měli to jen nabiflované.

Což se dá brát jako taková paralela: Vypadá to, jako kdyby podobný "komunikační problém" měli mezi sebou i tvůrci filmu, a každý z nich chtěl natočit něco trochu jiného, takže výsledný celek prostě nefunguje zdaleka tak dobře, jak tenhle námět fungovat mohl.

Rozhodnutí, zda jít nebo nejít, tudíž závisí především na tom, jak moc máte rádi tyto konkrétní herce a Helsinky.