O dvou pohřbech, které dobře dopadly

Předloni umřel Lukáš Ladra, což byl "mezi námi pařany" legendární člověk. Jednak tím, že vpodstatě založil českou videoherní žurnalistiku (pod zkratkou L.L.G) a jednak tím, jaký byl.

A proč o tom píšu dnes?


Protože Lukáš před 30 lety samozřejmě (jako my všichni) hrával kosmickou videohru "Elite", dostali jeho nejlepší kamarádi Jakub Červinka a Lukáš Hojer nápad v souvislosti s jejím připravovaným remakem, který nedávno vyšel. A za 500 liber po něm nechali v onom remaku pojmenovat kosmickou stanici.

(klik pro větší verzi)

Což mi přijde cool.

A přivádí mě to k pohřbu mého otce, který zemřel letos v létě.

Pár dní před smrtí začal při jedné světlejší chvilce mluvit o tom, co chce zahrát na pohřbu a kdo by mu tam měl zazpívat a promluvit. Následně jsem trochu detektivně zjišťoval, co je to za lidi, a zjistil, pochopitelně, že většina z nich už je mrtvá. Podařilo se mi ale dohledat otcova spolužáka, který to v církevních kruzích daleko dotáhl a okamžitě souhlasil, že otce navštíví a postará se o nezbytné poslední věci.

A skutečně, když vstoupil do otcova pokoje v sanatoriu, otec se ihned probral, přivítal ho jásavým "Ahój, Jirkó" a začali si vyprávět veselou historku, jak někdy v roce 1940 dali učitelce máslo do klavíru...

Takže spolu vyřešili ty nezbytné duchovní věci a Monsignor Skoblík promluvil i na otcově pohřbu o dva týdny později. A dobré to bylo. Protože, i když jsem agnostik až kacíř, naprosto souhlasím s tím, že věřícímu může farář nebo někdo podobný objektivně velmi pomoci co se týče psychického i zdravotního stavu.

A pak nastala zajímavá štrapáce s otcovým popelem - neboť se celá rodina jednomyslně shodla na tom, že ho nechceme schovávat někam do hlíny a že otec vyrůstal na Kampě a hrál si jako děcko u Čertovky, takže... Rozumíte.

Pak jsem ovšem zjistil, že typická urna se NEDÁ OTEVŘÍT, neboť je zatavená. To kovové nebo kamenné, čemu se běžně říká "urna", je totiž pouze dekorativní obal, ve kterém je skutečná urna z tvrdého plastu.

A když už ji otevřete pilkou na železo (děkuji exmanželce), tak se nedá bezpečně převážet po městě bez rizika vysypání.

Tudíž poslední společné foto mě a sestry s otcem (na mostě přes Čertovku) vypadá takto:

Což mi přijde cool a  jak tátu znám, jistě by se tomu dobře zasmál.

P.S: Pokud by náhodou někdo chtěl nějak operovat s paragrafem 26 zákona 256/2001 o pohřebnictví, celý tento příběh jsem si samozřejmě vymyslel...