Recenze: Tátova volha - 50%

Elišce Balzerové umřel manžel (před začátkem filmu, takže ho neuvidíme) a ona prožívá krizi z toho, že ji teď už nebude nikdy nikdo milovat. Její dcera (Tatiana Vilhelmová) prožívá krizi z toho, že má rakovinu a že se o ni její manžel (Martin Myšička) příliš stará, proto se s ním chce rozvést. Obě dámy náhodou narazí na stopu z minulosti, která naznačuje, že nebožtík (který byl vždycky proutník) možná má kdesi utajeného syna (dnes již dospělého). A tak obě dámy nasednou do nebožtíkovy staré volhy a vydávají se objíždět jeho bývalé milenky a zjišťovat, jak je to s tím synem...

Nemám rád zjednodušování, ale když napíšu, že jde o "Další film od Vejdělka", a že trailer celkem vystihuje atmosféru filmu, tak si opravdu můžete udělat celkem jasnou představu o tom, jaká je atmosféra filmu, a jak funguje / nefunguje jeho humor. Takže jen pár dovysvětlujících detailů...


Film je především o atmosféře a o náladách dvou hlavních hrdinek. Zápletka je většinu času sekundární až zbytečná. Setkání s každou z milenek (které hrají slavné české herečky pokročilejšího věku) trvá většinou jen pár minut a nemá žádný dějový smysl. Hrdinky se od milenek nedozví nic nového, jen prohodí pár vět / zakecají se o dávno minulých letech. Po neúspěšném objíždění milenek se hrdinky rozhodnou, že pojedou navštívit nebožtíkova dávného kamaráda (opět cameo slavného herce, tentokrát moravského), protože pokud někdo něco ví, musí to být on. Což samozřejmě mohly udělat hned na začátku, ale film by pak byl dvakrát kratší. Teprve u nebožtíkova přítele je cosi překvapivého odhaleno a všechno se nějak uzavře (nebo spíš neuzavře, jednodušší divák tím může být docela zklamán), ale je to opravdu dějově velice řídké a byla by z toho ideální historka pro televizní Bakaláře. Jako celovečerní film je tento snímek na hraně toho, co jsem byl v kině ochoten vydržet, i když má pouhých 90 minut.

Naštěstí se Tátově volze docela dobře daří zaplavovat diváka onou nostalgicko - depresivně - komediální atmosférou. Je jasné, že se auto časem zavaří a musí se opravovat. Je jasné, že dříve chudá milenka bude dnes bohatá a naopak. Je jasné, že se obě hrdinky cestou sblíží a společně opijí. Je jasné, že rakovinu má Vilhelmová jen proto, aby mohla mít o depresi víc a sdílet ji s matkou. Je jasné, že většina krizí se nakonec nějak vyřeší a všechno bude dobré - i když důvod toho, že se vyřešily, je především ten, že už uplynulo 85 minut filmu...

Možná jste postřehli mírně opovržlivý tón mé recenze. To je pravda, neboť tento film zjevně není pro mě. Podobně jako se neúspěšné americké ženy pre-středního věku dojímají Padesáti odstíny šedi, neúspěšné české ženy post-středního věku se budou dojímat Tátovou volhou. Je to pohádka o tom, jak hezky vystylované ženy řeší nedůležité problémy, ze kterých si dělají problémy důležité, protože jinak by žádné problémy neměly... Není to nesnesitelné, ale například nedávná Teorie tygra (se stejnými protagonistkami) to zvládla mnohem lépe.

Jde (na české poměry) o slušné řemeslo (hudba, kamera), ale všechno to samozřejmě je pouze nedokonalá kopie podobných hollywoodských filmů. Ale cílová skupina divaček jistě ocení, že je to v českém znění a nemusejí v kině číst titulky...

P.S: Tento film nemá nic společného s filmem s Meryl Streepovou Sofiina volha.