Recenze: Dogman - 70%

Na předměstí Říma, ve čtvrti Magliana, má salon pro psy malý, hubený, velmi nesmělý Marcello (Marcello Fonte). Je to v podstatě hodný člověk, má rád sousedy, sousedi mají rádi jeho, se svou exmanželkou si rozumí a jeho dcera ho zbožňuje (když ji dostane půjčenou). Kromě toho Marcello občas prodává kokain a jedním z jeho zákazníků je Simoncino (Edoardo Pesce), kterého nenávidí úplně všichni v okolí a který odmítá za zboží platit. A rád by Marcella využil při plánované loupeži. A Marcello nedokáže nikomu nic odmítnout...

Čtvrť Magliana je zjevně hodně fajnová čtvrť, protože když jsem do Googlu napsal "Magliana", automaticky mi to jako první možnost nabídlo "Magliana gang". Všechno je zde rozpadlé, rezivějící a hnijící. Včetně lidí.


I když je ve filmu vícero postav, velmi brzy se jasně vyloupnou hlavní protagonisté: Marcello a Simoncino. Jejich konflikt je to, co tento film pohání. Simoncino je klasická namakaná (skindheadská?) mlátička, které nedokáže nikdo nic odmítnout (pokud ano, je zmlácen / zabit). Naopak Marcello je neuvěřitelně dobrá duše (navzdory tomu kokainu), která naopak nedokáže nikomu nic odmítnout. Jak se Simoncinův nátlak stupňuje, pro Marcella je čím dál těžší se s tím smířit (protože je nakonec v ohrožení doslova všechno, co mu na světě za něco stojí) a zdá se, že vše nevyhnutelně směřuje k něčemu velmi brutálnímu.

Ale to není tak úplně pravda. Pokud vám připadá, že Dogman má klasický setup revenge filmu, budete možná poněkud zklamáni. Tvůrcům totiž nejde ani tak o děj, jako o vykreslení psychologie dvou hlavních hrdinů, a je to vykreslení opravdu skvělé.

Tedy, "skvělé"... Díky skvělému výkonu hlavního představitele je jeho postava strašlivě tragická, neboť musíme sledovat, jak činí jedno nejhorší možné rozhodnutí za druhým. Aby se vyhnul hrozícímu konfliktu, spolehlivě vždy udělá to, co vede později k ještě horšímu konfliktu, a je jenom otázka času, kdy to v něm rupne a řekne si, že takhle už dál ne. A něco takového se stane, ale pravděpodobně ne v podobě, jakou byste očekávali. Ani v podobě, jakou by očekával Marcello.

Dogman se totiž ve svém finále stane překvapivě meditativním a ve snaze o co nejhlubší nahlédnutí do lidské duše začne být poněkud příliš melancholický (nebo onanistický?), aniž by naznačil odpověď na některou z těch mnoha otázek, které mě v tu chvíli napadaly ohledně zápletky. Tedy, tento film není žádný ohňostroj akce a jeho tempo je pomalé od samého začátku. Ale na konci ta pomalost už trochu přesahovala únosnou míru.

Ale to je asi tak jediná zásadnější výtka, kterou k tomuto filmu mám.

P.S: Ve Variety píšou, že film se odehrává na konci 80. let, což mi připadá jako nesmysl (už z toho důvodu, že v něm jde o eura), ale možná jsem tradičně něco nepochopil.

P.P.S: Skutečnost, že hlavní hrdina má psí salon, je využita překvapivě málo a psi nehrají v zápletce důležitější roli než občasnou krátkodobou rekvizitu. Ta čivava v traileru je myslím ve filmu jen v tomto jednom záběru.