7.10.20

Recenze: Princova cesta [Le Voyage du prince] - 60%

Starý opičí princ se ocitne na břehu neznámé pevniny, kde se o něj začnou starat zdejší vědci a kluk jménem Tom. Ve srovnání s feudální princovou vlastí je zde všechno modernější a viktoriánské, včetně elektřiny. Ale celé město je ohrožováno nadpřirozeně rychle rostoucím lesem. A všichni hrdinové jsou opice...


Animovaný francouzský film Princova cesta by se dal nejjednodušeji popsat jako "hodně bizarní filosofický prequel k Planetě opic". Nevystupují v něm žádní lidé a všichni hrdinové jsou inteligentní opice, které chodí po dvou, jsou oblečené, žijí v domech a normálně spolu mluví (v češtině, protože film je dabovaný).

1.10.20

Recenze: Pinocchio (2019) - 40%

A máme tu další adaptaci slavné dětské knížky, která vyšla před 140 lety a nikdy jsem ji nečetl. Což je v tomto případě možná signifikantnější než u filmových adaptací jiných knížek, které jsem také nečetl.


Chudý dědula Geppetto (Roberto Benigni) si ze dřeva vyřeže figurku chlapce, která ožije a jmenuje se Pinocchio. Pinocchio následně prožije mnoho velmi bizarních dobrodružství, ve kterých mu většinou někdo ubližuje, podvádí ho, okrádá ho, Pinocchio se z toho nijak nepoučí, neustále lže, neposlouchá a před smrtí ho vždycky zachrání náhoda nebo hodná víla. A to je asi tak všechno, co jsem schopen o ději říct.

30.9.20

Recenze: Corpus Christi [Boże Ciało] - 90%

Mladý Polák Daniel byl právě propuštěn z pasťáku, kde si nějakou dobu pobyl za zabití. Měl by nastoupit do venkovské truhlárny, ale místo toho se začne vydávat za kněze. A protože farář musí odjet na léčení, Daniel se na jistou dobu stane jeho následníkem, což je pikantní, protože o náboženských rituálech neví téměř nic. Ale ve vesnici existuje spousta problémů, které je potřeba vyřešit. Naštěstí má Daniel některé speciální schopnosti, které mu mohou přijít vhod a u farářů se většinou nevyskytují: Například schopnost uvést někoho jednou ranou do bezvědomí nebo divoce pařit s mládeží...


Tento námět by se dal pojmout jako rozvervná komedie. Vlastně jsem si skoro jistý, že jsem něco podobného kdysi dávno viděl jako (evropskou?) komedii, ale zaboha si nemohu vzpomenout konkrétněji. Nicméně, tvůrci tohoto polského filmu pojali tento námět naprosto seriózním způsobem a pokud se dočkáme nějakého humoru, vyplývá tento humor téměř výhradně ze skutečnosti, že hlavní hrdina má občas smysl pro (velmi černý) humor mezi vší tou hrůzou a rizikem, které ho obklopuje (jeho podvod musí dříve nebo později být odhalen).

27.9.20

Recenze: Smečka - 40%

Nový český film vypráví o šestnáctiletém Davidovi, který se snaží prosadit jako nový člen mládežnického hokejového týmu "Zlínští vlci". Problém je jednak v tom, že David má cukrovku, takže mu fyzická zátěž dělá problém, a především v tom, že ho téměř všichni členové týmu šikanují.


Film mladého režiséra Tomáše Polenského (narozen 1987) se údajně snaží o realističnost, protože Polenský zná svět mládežnického hokeje i šikanu. Tohoto cíle film zřejmě dosáhl, ale je to současně i jeho problém.

Smečka totiž ukazuje, jak asi opravdu šikana funguje, ale ukazuje to velmi zhuštěně, aby se to vešlo do devadesátiminutového filmu. Takže to působí extrémně schematicky a náhlé proměny chování hrdinů jsou až směšné (děvče, které v průběhu několika minut má/nemá někoho rádo). Tvůrci se snaží rozvinout i další motivy, jako např. "Můj bohatý tatínek si koupí trenéra" nebo "I s cukrovkou mám právo být super hokejista", ale nemají na to dostatek prostoru.

21.9.20

Recenze: Bábovky - 40%

[Z oficiálního presskitu] Film Bábovky natočený podle knižního bestselleru spisovatelky Radky Třeštíkové vypráví o tom, že všichni jsme propojení a díky tomu i malé věci dokážou někdy otřást světem. Příběhy hrdinů Bábovek nám ukáží, že některá setkání dokáží navěky změnit život. Všichni jsme totiž propojeni. Vztahy, prací, náhodami, nenávistí nebo láskou. Jsme součástí té nejsložitější sítě, která je utkána z emocí, mezi nimiž nechybí humor, ironie, bolest, napětí a pochopitelně i láska a vášeň.

K tomu musím podotknout, že se nedomnívám, že všichni jsme propojeni, a že kdybych někdy v budoucnosti zjistil, že jsem nějak propojen s vesmírem Radky Třeštíkové, nejméně jeden z nás by musel zemřít. Ale popořádku.


Film Bábovky má asi 15 hlavních postav, které jsou spolu skutečně všechny propojeny. To znamená, že například:

  • A je politk a otec mladé B
  • B chodí s mladým C
  • D je otcem C a dělá pasáka své milé E
  • F je učitelkou C a milenkou G
  • H je manželkou G a kamarádkou A a jednou se náhodně vyspí se svýmn nadřízeným I
  • J je manželkou I a zdravotní sestřičkou, která pomůže F při porodu.
  • K je dcera J a I a dobrá kamarádka F (aniž by o tom věděli J nebo I)
  • K náhodou pracuje jako recepční v hotelu, kam si E vodí zákazníky a kde bydlí C, protože ho otec nenechá bydlet doma
  • L žije s A a vydává se před B za její matku
  • A tvrdí L, že skutečná matka B je dávno mrtvá, ale je to lež, protože ví, že její matkou je E (ale E ani B to nevědí)
...a tak dále. A upozorňuji, že předchozí věty nejsou náhodně vymyšlená vtipná konstrukce, ale přesný záznam vztahů několika (zdaleka ne všech) postav v tomto filmu. Aspoň myslím.

18.9.20

Recenze: Služebníci [Služobníci / Servants] - 80%

Slovensko, rok 1980. Do bohoslovecké fakulty přijíždějí noví mladí studenti. Mezitím komunistický stát tlačí na církev, aby si moc nevyskakovala. Učitelé se snaží "držet hubu a krok", protože se (oprávněně) bojí, že v případě problémů fakulta bude prostě kompletně zrušena. Rebelštější studenti ale píšou anonymní výzvy a posílají depeše do redakce Svobodné evropy. A nad tím vším se vznáší stín jakési tajemné smrti, kterou sice vidíme úplně na začátku filmu, ale její kontext dlouho neznáme...

Služebníci jsou koprodukční film (Česko / Slovensko / Rumunsko / Irsko), který rozhodně stojí za to vidět, protože po hodně dlouhé době nabízí v kinech opravdovou podívanou. Ne že by v něm vybuchovali desetimetroví roboti, ale je tak skvěle audiovizuálně realizován, že jsem něco podobného (v česko-slovenských končinách) neviděl pravděpodobně od Domestika.

Film má sice zápletku, ale je velmi řídká a (záměrně) mírně zmatená a nechronologická. Mnohé není naplno řečeno a vidíme jen fragmenty něčích existencí. Služebníci jsou především o atmosféře, ale ta je nádherně hustá.

10.9.20

Recenze: Děda, postrach rodiny [The War With Grandpa] - 50%

Robert De Niro hraje mírně senilního dědečka, kterému "vyhlásí válku" jeho dvanáctiletý vnuk (protože dědeček musí bydlet u klukovy rodiny a zabere jeho pokoj). "Vyhlášení války" proběhne písemně a tím započne epický konflikt...

Asi bych měl především upozornit, že film Děda, postrach rodiny není tak strašný, jak se zdá z popisu děje, z propagačních materiálů a z faktu, že původně měl mít premiéru v únoru 2018. Pravděpodobně to bude souviset z tím, že jde o adaptaci stejnojmenné knížky z 80. let, která byla napsána jako autobiografická (autor v ní vzpomíná na své dětství).

9.9.20

Recenze: Vyšinutý [Unhinged] - 30%

Rachel (caren Pistoriusová) má špatný den. Soudí se s exmanželem, má problémy v zaměstnání, nestíhá odvézt syna do školy a na semaforu před ní stojí nějaké auto, které odmítá vyjet na zelenou. Rachel na něj zatroubí, což neměla dělat, protože v autě sedí psychopat beze jména (Russell Crowe), který začne psychicky i fyzicky terorizovat její rodinu a přátele.

Vyšinutý je film, který není dobrý, je předvídatelný a přitom nesmyslný a především je záhadou, proč vůbec vznikl a proč si někdo někde myslel, že takováto blbost má právo na existenci. A největší záhadou je, proč se v něm objevuje Russell Crowe (dost připomínající mladého Johna Goodmana), který je snad ještě stále mezinárodní filmovou hvězdou, takže proč proboha...???

4.9.20

Recenze: Krajina ve stínu - 30%

Nový film Bohdana Slámy (na motivy skutečných událostí) vypráví osudy malé pohraniční vesnice, která v době okolo druhé světové války několikrát změnila státní příslušnost (Rakousko > Německo > Československo), z čehož pro většinu jejích obyvatel vyplynuly ve 30. až 50. letech různé větší či menší problémy (od nadávek až po popravy).

Krajina ve stínu — Česká televize

Většina filmů Bohdana Slámy se mi líbí, některé dokonce velmi (Štěstí, Venkovský učitel). Dosud všechny jeho filmy (nebo aspoň ty, které jsem viděl) byly typickými příklady "laciných, nezávislých" filmů, ve kterých sledujeme "extrémně zblízka" nějaké lidské starosti. Většinou v současnosti a většinou s minimálním rozpočtem.

3.9.20

Recenze: Mulan - 50%

Disney pokračuje v zoufalých snahách o adaptaci svých slavných animovaných filmů do podoby hraných spektáklů. A opět to dopadlo... zoufale.

Mnoho staletí stará legenda o čínském děvčeti, které se vydává za muže, aby místo zchromlého otce nastoupilo do armády (a zachránilo říši), byla Disneyem natočena jako docela slušný animovaný film v roce 1998. Měla tehdy všechno to, co se od Disneyových animovaných filmů očekávalo, to jest písničky, veselé vedlejší postavičky, humor, epickou akci a nějaké to morální poslání.

Nová hraná verze obsahuje jisté drobné náhodné elementy z animované verze, ale nejsou v ní žádné písničky, žádné veselé postavičky, velmi málo humoru, dost akce (která by chtěla být epická) a spousta morálního posrání. A je o 30 minut delší.

2.9.20

Recenze: Králové videa - 70%

Český dokument o unikátním fenoménu "ilegálně kopírovaných videofilmů", který v Česku (a Slovensku) bujel v 80. a 90. letech minulého století.


Film má podtitul "Příběh československého rychlodabingu", což je poněkud zavádějící. Věnuje se totiž celému fenoménu pirátských videokazet, včetně např. jejich získávání, množení, šíření a technických, právních a kulturních aspektů toho všeho. Rychlodabingu je věnováno (odhadem) méně než 50 procent filmu.

31.8.20

Recenze: Bill & Ted Face The Music - 60%

Než se dostanu k recenzi nového filmu Bill & Ted Face The Music, který měl před pár dny premiéru (a nikdy se neobjeví v našich kinech), musím trochu odbočit k jeho kořenům:

Před dávnými lety, za sedmero horami (konkrétně v letech 1989 a 1991 v USA) měly premiéru komediální sci-fi filmy Bill & Ted's Excellent Adventure a Bill & Ted's Bogus Journey s Alexem Winterem a (tehdy neznámým) Keanu Reevesem v hlavních rolích. Do našich kin se tyto filmy nedostaly z pochopitelných důvodů (museli se tehdy dohánět Rambové a jiné komunisty zakázané filmy), ale - poměrně překvapivě - o jejich existenci dnes neví ani spousta "profesionálních" českých filmových kritiků, přestože jde o nezanedbatelný kulturní fenomén - s Billem a Tedem následně existovaly také dva televizní seriály (jeden animovaný, jeden hraný) a několik videoher.

Bill and Ted Face the Music

V prvním filmu se Bill a Ted vydávají zpět časem (v telefonní budce), aby ukradli různé historické osobnosti, které jim mají pomoci s domácím úkolem. Ve druhém filmu umřou, dostanou se do pekla a s pomocí Smrťáka (William Sadler) musí zastavit padoucha z budoucnosti jménem Chuck De Nomolos.

Bill a Ted byli natočeni pro poměrně specifické publikum, kterému například přijde legrační, že se darthvaderovský padouch z budoucnosti jmenuje Chuck De Nomolos. Aniž by nutně museli vědět, že se scenárista filmu jmenuje Ed Solomon (což je "De Nomolos" pozpátku), natož aby věděli, že ten scenárista za pár let bude zeťem Johna Cleese (a tudíž mu dojde, že cestování časem v telefonní budce není tak originální nápad, jak si původně myslel).

24.8.20

Recenze: Tenet - 70%

Christopher Nolan přichází se svým novým mega-opusem (dvě a půl hodiny!), který opět předefinovává realitu a tentokrát si hraje především s časem. Ale tak intenzivně, že aspoň pár měsíců nemá smysl natáčet další film o časových paradoxech...

Občas v recenzích píšu, že byste si o nějakém filmu měli číst co nejméně a vydat se na něj do kina, pokud spadáte do jisté škatulky. Pokud tedy spadáte do škatulky "Mám rád(a) chytré velkofilmy, především ty od Christophera Nolana", pak se rozhodně na Tenet vydejte.

I vám ale doporučuji, zjistit si o filmu předem co nejvíce, podívat se na trailery, přečíst si základní info o hlavních postavách, atd... Pořád nebudete ani zdaleka tušit, o čem film je, a pokud to neuděláte a Tenet se vám bude líbit, pak ho rozhodně budete muset vidět ještě jednou, pravděpodobně víckrát.

17.8.20

Recenze: Šarlatán - 80%

Jan Mikolášek (1889 - 1973) byl český bylinkář a léčitel, který ve 30. - 50. letech získal značnou popularitu díky svým až zázračným úspěchům. Dokázal totiž určit přesnou diagnózu a správnou léčbu jen na základě letmého nahlédnutí do vzorku moči (aniž by pacianta vůbec potkal)! Mikolášek léčil slavné osobnosti, politické prominanty (nacisty i komunisty) a nakonec se mu jeho věhlas stal osudným a komunisti si na něj došlápli ve vykonstruovaném politickém procesu.

To je, pokud se mi podařilo zjistit, objektivní pravda, kterou se inspiroval nový film Agnieszky Hollandové Šarlatán. Mikoláška v něm hraje Ivan Trojan (který mu není ani vzdáleně podobný) a jeho syn Josef (v mnoha flashbackových scénách).

Film nám představuje Mikoláška jako značně vyšinutého člověka, který s největší pravděpodobností má nadpřirozené schopnosti (možná od Boha, možná od přírody), až nelidsky prahne po léčení nemocných mas a politiku cíleně zcela ignoruje - dokud ho politika nedostihne. Ve filmu se docela odvážným způsobem prolíná křesťanství (Mikolášek má zvláštně intenzivní vztah k Ježíšovi) a homosexualita (intimní vztah Mikoláška s jeho slovenským asistentem). A moč a uniformy. Vlastně, jako jediný další český film, ve kterém se sešlo dohromady tolik uniforem, moči a homosexuality, mě napadá Daddy's Iron Rule: Firm Hand, Hard Cocks.

Oba Trojani jsou v hlavních rolích skvělí a působí vlastně velmi bizarně, že tentýž herec předváděl před pár měsíci v jiném filmu (Bouráktoto. Film rozhodně nebyl laciný, ale je natočen spíše komorně, s minimalistickou kamerou a hudbou a bez nějakých šílených audiovizuálních nápadů. Působí jako velmi kvalitní televizní film a nemyslím to hanlivě.

13.8.20

Recenze: Palm Springs - 70%

Palm Springs je jeden z těch filmů, u kterých se budete bavit tím více, čím méně o něm budete vědět. Je to romantická komedie s prvky sci-fi, je sprostá, má tempo, je vtipná, originální, chytrá a celkově de o příjemné překvapení.

To vám ale asi nestačí, takže:

Nyles (Andy Samberg) jel se svou přítelkyní na svatbu a zde se dostane do časové smyčky, spočívající v tom, že se každé další ráno probudí v téže posteli v tentýž opakující se (svatební den), přičemž si pamatuje vše, co se stalo v předchozích verzích téhož dne. Tedy, ano, máte pravdu, přesně totéž jako v Na hromnice o den více. Ovšem tvůrci tohoto filmu velmi dobře vědí, že jejich divák zná Na hromnice o den více, a že mu musejí nabídnout něco víc. A také to udělají.

Většinou k tomu používají metodu utajovaných skutečností. T.j. mnohokrát se stane, že netušíme, proč hrdinové dělají to, co dělají a jejich jednání nám může připadat divné, ale později se to vše vysvětlí pomocí dialogů nebo flashbacků a ukáže se, že nešlo o debilitu scenáristů, ale naopak o velmi konkrétní záměr.

11.8.20

Factorio 1.0 (a soutěž)! (Updatováno s výsledky)

Někdy před třemi lety jsem se obšírně rozepisoval o videohře Factorio (přečtěte si to, pokud jste nečetli) a ohodnotil jsem ji 100 procenty, přestože to byla alfa verze. Nyní, po více než třech letech (a po celkem osmi letech nepřetržitého vývoje), se konečně chystá verze 1.0, která vyjde v pátek 14. srpna. K nejzásadnějším změnám v ní patří nová high resolution grafika, příjemnější uživatelské rozhraní a nový tutorial, ale drobných vylepšení jsou tisíce.

Pořád platí vše, co jsem tehdy napsal. Factorio je jedna z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) komerčních herních investic co se týče poměru "čas * zábava / peníze". Je to jakýsi závan starých herních časů, kdy hry neměly předem plánované DLC a kdy je dělaly malé týmy vývojařů, kteří je sami rádi hráli a kteří naslouchali svým fanouškům (u Factoria jsou bugy opravovány téměř okamžitě a vychází i několik verzí týdně). Za 25 Euro dostanete nejen hru, ale také jakousi multiplayer sandbox platformu, pro kterou jiní lidé vytvořili tisíce modifikací (a vy si můžete vytvořit vlastní), z nichž některé mění Factorio v podstatně jinou hru (příklad). Ve Factoriu můžete hrát PvP, PvE, programovat, hrát si s vláčky, jen tak si experimentovat (bez útočících nepřátel) nebo stavět hezké baráčky. Nebo všechno současně.

Factorio nabízí zdarma ke stažení demo verzi, která je ale téměř rok stará a obsahuje víceméně jen tutorial, kde jste dost intenzivně "vedeni za ručičku". To znamená, že v něm vlastně nemůžete zakusit ten pocit naprosté volnosti v plné hře, kdy je zcela na vás, zda budete problémy ve své továrně řešit tak, aby to bylo co nejefektivnější nebo co nejestetičtější. Nebo úplně šílené. Což je škoda.

1.8.20

Recenze: Démon zatracení [The Wretched] - 60%

Teenager Ben přijíždí do venkovského domu za svým (rozvedeným) otcem, u kterého má strávit prázdniny / pracovat v přístavu / prožít první lásku atd atd...

Bohužel, v nedalekém lese se skrývá lesní démonka, která se primárně věnuje tomu, že krade (a žere) děti, a kromě toho provádí následující:
  • Hypnotizuje lidi a vymazává jim paměť
  • Schovává se ve vnitřnostech mrtvých zvířat
  • Obléká se do kůže lidí, které zabila
  • Způsobuje zjevování / zmizování strašidelného stromu, pod kterým má doupě
  • Nasazuje si na hlavu jelení (?) lebku
  • Staví v domě svých obětí oltář nějakému lesnímu bohu (?)
  • Nesnáší sůl
  • Ryje do všeho kolem sebe symbol, který vypadá jako kozí hlava nebo písmeno "A" vzhůru nohama
  • Křupe v ní

30.7.20

Recenze: Proxima - 70%

Francouzská astronautka (Eva Greenová) se v Rusku připravuje k dlouhému pobytu na oběžné dráze, což má být příprava k její pozdější cestě na Mars. Musí zvládnout náročnou fyzickou přípravu a vyrovnat se s tím, že dlouho neuvidí svou malou dceru a že sexismus stále existuje i ve vesmírném programu.


Pro ocenění kvalit filmu Proxima je důležité ujasnit si, co tento film NENÍ. Není to vesmírné dobrodružství a není to film pro fanoušky kosmonautiky. A není to velkorozpočtový film. Odvážím se tvrdit, že v něm není jediný trik nebo kulisa. Objektivně vzato to JE sci-fi (protože jde o přípravy k letu na Mars), ale není to pro děj nijak důležité a je to spíše na škodu věci (viz dále).
Proxima je především intimní drama jedné ženy, která toho má na svých bedrech hodně a dobrovolně si toho chce nandat ještě víc. Musí se společně s ex-manželem starat o svou dceru Stellu, která má dyslexii (a několik dalších vývojových vad) a musí čelit nepříjemným snahám kapitána výpravy (Matt Dillon), který by ji nejraději ve své posádce neměl (protože je žena).

Film ale nemá nic jako "obvyklou filmovou zápletku", Dillon nepřipraví žádný zlý plán, není za něj potrestán atd... Film končí startem rakety a v jeho průběhu nedojde k žádnému dějovému zvratu.

Nebýt Greenové a Dillona, skoro by se dalo uvěřit, že se díváme na dokumentární film, zaznamenaný nějakými skrytými kamerami, protože herecké výkony jsou dokonalé, a naprosto všechno ve filmu vypadá stoprocentně realisticky, pravděpodobně proto, že to všechno opravdu realistické je. T.j. natáčelo se opravdu ve Hvězném méstečku, na kosmodromu Bajkonur, v Rusku a v Kazachstánu, a naprostá většina lidí ve filmu jsou skuteční zaměstnanci a obyvatelé těchto míst. I kosmický výcvik vypadá přesně tak, jako ve skutečnosti (pravděpodobně). Tudíž všechno je omlácené, žádná technika nevypadá sexy, a skutečnost, že jde o sci-fi, je vlastně kontraproduktivní, neboť přípravám k letu na Mars a k pobytu na Marsu je věnováno celkem asi 20 sekund filmu (i když to má být to hlavní, na co se hrdinové připravují).


Greenová a její filmová dcera jsou skvělé, jen Dillon je tak trochu klišoidní kretén (a jediný trochu připomíná "filmovou postavu"), ale zřejmě je to záměr.

Proxima je kvalitní film, ale není to film pro diváka, kterého zajímají tajemství vesmíru. Ani trochu. Je to film pro diváka, kterého zajímají hluboká lidská traumata a supermarkety v Bajkonuru.

30.6.20

Prázdninová várka společenských her (a jedna RPG)

Vzhledem k tomu, že filmových premiér je pramálo a jsou to většinou divné nezávislé artfilmy nebo dokumenty, přináším vám po nedávném úspěšném postu pár dalších zajímavých společenských her na dlouhé letní večery:

23.6.20

Recenze uklízečky: Gabriela Jasinská

(Tento post není o filmu nýbrž o uklízení)

Hledali jsme k nám domů "paní na úklid" a nedá mi to, abych se s vámi nepodělil o naše zkušenosti.

Přes inzerát na robeeto.cz se nám ozvala paní Gabriela Jasinská, která u nás uklízela celkem slušně, ale pouze dvakrát, a nemohu vám její služby bohužel doporučit.

Její veřejné foto na Facebooku

Naposledy (podruhé) u nás uklízela 30. května 2020 dopoledne, po skončení úklidu jsme se dohodli, že znovu přijde za 8 dní (7. června) a rozloučili jsme se.
Je zajímavé, že téhož dopoledne se někam zatoulal ze stojánku v naší koupelně manželčin zásnubní prsten. Tedy dvě hodiny před úklidem tam byl, tři hodiny po úklidu nikoliv. To je ale jistě jen náhoda a rozhodně nechci paní Jasinskou z něčeho obviňovat.
7. června v 11:00 hodin jsme paní Jasinskou podle předchozí dohody opět očekávali, ale kupodivu nepřišla, neozvala se a telefon nebrala. Když jsme jí (asi při pátém telefonátu) zavolali z jného telefonního čísla, tak hovor zvedla a po našich dvou slovech hned zavěsila, načež nás SMSkou informovala, že je v nemocnici a brzy se ozve (to se odehrálo až pět hodin poté, co se původně měla dostavit). Nevím, co v té nemocnici dělala, ale téhož dne dávala na svůj Facebook sestřih finálového utkání MS 2005 v hokeji a písničku Michala Penka o tom, že "žijeme na krásný Zemi", tak to snad nebylo nic vážného.

A od té doby se už vůbec neozvala a na naše SMS a volání nijak nereagovala, přestože na Facebooku je stále velmi aktivní. Telefon zvedala pouze pokud jsme jí zkoušeli volat z pro ni neznámých čísel, takže má asi nějakou velkou specifickou poruchu hardwaru.

Z manželčina telefonu

Přeji jí tedy brzké uzdravení, ale jako uklízečku vám ji s čistým svědomím doporučit nemůžu, aspoň dokud si neopraví telefon.

19.6.20

12.6.20

Recenze: Psí láska - 40%

Český dokument o Janě Henychové, která se (několikrát) zúčastnila závodů psích spřežení ve Finsku, jejichž trať je dlouhá 1200 km!

Z tohoto traileru budete mít velmi jasnou představu o tom, co je tento film zač:



Tedy: Asi polovina filmu se věnuje závodům. Přitom slovo "závod" je mírně zavádějící, protože v těchto scénách nevidíme jiné saně než saně Jany Henychové. Nejde tudíž o nějaké předjíždění / shazování z útesů, ale o to, aby psi nezmrzli, neumřeli únavou a... a to je asi všechno. Rozhodně se nekoná nějaké přílišné vzrušení.

Druhá polovina filmu pak pozůstává ze scén, ve kterých Henychová ukazuje, jak má ráda psy, a víceméně všechno ostatní na světě ji sere.

Hodnotit takovýto film je poněkud problematické. I když zřejmě objektivně nezkresleně "dokumentuje" život Jany Henychové, obávám se, že na této ženě není nic dostatečně zajímavého na to, abych to chtěl vidět. Přestože má film jen 75 minut, nudil jsem se při něm ukrutně.

(Ano, to je celá recenze.)

5.6.20

Recenze: Bourák - 30%

Většinou začínám své recenze krátkým shrnutím děje, ale v tomto případě to nejde, neboť se mi nepodařilo pochopit, o čem film Bourák je, nebo měl být. Přečetl jsem si synopsi na jeho oficiálních stránkách, ale ta bohužel příliš neodpovídá tomu, co se na plátně děje. Například je tam věta "Zastydlý puberťák s otřískaným růžovým Cadillacem, který chodí trsat rock and roll s holkou, co vypadá jako ze starého amerického katalogu na podprdy." Ve filmu ale hlavní hrdina s tou holkou naposledy trsá dlouho před tím, než poprvé uvidí ten Cadillac, a není jakkoliv naznačeno, že s ní trsal více než jednou v životě. Podobně je pro mě velkým překvapením závěrečná věta o tom, že "dospělá dcera se rozhodne zachránit manželství svých nedospělých rodičů", neboť jsem nic takového ve filmu nepostřehl, pokud "záchranou manželství" není myšleno vynadání otci a přesvědčování matky, aby se na otce vykašlala.

Souhlasil bych s větou, že Bourák měl být "černá komedie", ale nesouhlasím s tím, že to komedie je, neboť jsem se při něm zasmál celkem třikrát, z toho dvakrát na místech, kde jsem se smát neměl.


Film se odehrává ve smyšleném městě Šlukdorf, které kopíruje Šluknov, což se projevuje tím, že v něm chodí v noci po ulicích prostituky a jsou v něm silniční ukazatele směrem k německým městům, ale jinak z toho nic nevyplyne (například existence Němců nebo Německa v ději).

Zde žije chlapík s přezdívkou Bourák (Ivan Trojan), který miluje Elvise, má autoservis jménem Graceland, kde opravuje staré vraky, a chodí oblečený a učesaný jako v 50. letech. Kromě toho se ve městě vyskytuje překvapivé množství dalších lidí, kteří chodí oblečení a učesaní jako v 50. letech (ale většinou mají výrazné tetování), takže jsem dost dlouho byl na pochybách, ve kterém století se film odehrává. Zřejmě se ale odehrává v současnosti a ve Šlukdorfu náhodou žije absurdně velká komunita fanoušků Elvise, kteří se scházejí ve zdejším nočním klubu na tanečních večírcích v rytmu rockabilly.

2.6.20

Recenze: Můj otec Antonín Kratochvíl - 50%

Antonín Kratochvíl (narozen 1947) je velmi slavný český fotograf, možná slavnější ve světě než v Česku. Má spoustu cen, fotil nejslavnější celebrity a nejbrutálnější mezinárodní konflikty, a po mnoha desetiletích se vrátil do ČR za svým synem (emigroval v 60. letech).


Tento dokument Andrey Sedláčkové pozůstává především z toho, jak Kratochvíl a jeho syn (který je mu velmi podobný) vyprávějí o svých životech. Občas je to doprovázeno Kratochvílovými fotografiemi (což je dobře, protože pak se je na co dívat), jindy vidíme jen sedícího Kratochvíla / jeho syna (což není dobře, protože pak se není na co dívat).

Recenze: Raoul Taburin - 60%

Raoul Taburin žije ve francouzském městečku, provozuje opravnu bicyklů a všichni ho mají za špičkového cyklistu akrobata / závodníka. Je to ovšem omyl / lež, neboť Taburin není schopen ujet na kole ani pár metrů. Snažil se celý život, ale prostě mu to nejde. A kdykoliv se snažil své tajemství někomu prozradit, stalo se cosi nemilého.

Během let si Taburin našel manželku (které také nezná pravdu) a celkem spokojeně žije. Krize nastává, když se ve městě objeví fotograf, který chce Taburina za každou cenu vyfotit při jízdě na kole...


Nejdříve ohodnoťme tento film bez jakéhokoliv kontextu: Je to stylový / naivní / roztomilý příběh, který svou poetikou trochu připomíná Wese Andersona. Ovšem na rozdíl od jeho filmů není tak stylisticky vypilovaný (což je mínus) a má celkem jasný a jednoznačný děj (což je plus). Jeho absurdní poetika ("strašidelný" bicykl sám doprovází Taburina na jeho procházkách) je příjemná, ale po nějaké době se stane předvídatelnou. Což ale neznamená, že je film zdlouhavý. Naopak, má necelých 90 minut a skončí dost překvapivě, ve chvíli, kdy jsem očekával, že konečně nějak vyvrcholí.

27.5.20

Recenze: Problémissky [Misbehaviour] - 50%

V roce 1970 se několik skupin feministek rozhodlo protestovat proti finále soutěže Miss World, které se konalo v Londýně. Toto je jejich příběh. Ale taky příběh o tom, že v roce 1970 poprvé vyhrála černá miss, a podruhé na ceremoniálu vystoupil americký komik Bob Hope.

Takhle shrnutě to nedává moc smysl, což byl můj záměr, neboť podobným způsobem nedává moc smysl celý tento film. Jeho vyvrcholení spočívá v tom (což není spoiler, neboť se to opravdu stalo), že uprostřed ceremoniálu začalo několik feministek v hledišti dělat rámus a házet na Boba Hopea pytlíky s moukou, čímž dostal patriarchát za vyučenou. Trvalo to asi 30 sekund.


Někoho napadlo udělat z toho celovečerní film, a navíc (kupodivu) lehkou, nezávaznou, nikoho neurážející komedii. Proto musel scenárista napsat několik dějových linek, především:

24.5.20

Recenze: #jsemtady [#jesuislà] - 80%

Stéphane (Alain Chabat) má kachní restauraci na francouzském venkově, je relativně úspěšným šéfkuchařem, ale něco mu v životě chybí. Například někdo, s kým by mohl mít nějaký smysluplný lidský vztah (nerozumí si ani s vlastní rodinou).

Při objevování kouzla Instagramu se náhodou seznámí s Jihokorejkou Soo a po nějaké době ho napadne, že se prostě sebere a zaletí za ní do Soulu. Což jí oznámí až když sedí v letadle a domnívá se, že na něj Soo bude čekat na letišti. Což se nestane, a Stéphane stráví na letišti mnoho hodin a posléze dní, aniž by se mu Soo ozvala. Mezitím se ale jeho hashtag #jsemtady i on sám stanou populárními...


Francouzská komedie #jsemtady je (zjednodušeně řečeno) směsí filmů Láska přes Internet a Terminál, ale nesnaží se otrocky kopírovat ani jeden z nich, a je lepší než oba zmíněné.

21.5.20

Recenze: Malá lež [The Farewell / 别告诉她] - 40%

Do čínského města se sjíždí velmi rozvětvená rodina (jejíž někteří členové žijí v USA a jiní v Japonsku), aby se rozloučila s babičkou, která má rakovinu a zbývají jí údajně jen tři měsíce života. Babička ale pravdu o svém zdravotním stavu nezná, a domnívá se, že se celá rodina sjela kvůli svatbě mladého vnuka.


Malá lež je film podle osvědčeného schématu: Schází se mnohočlenná rodina, která se dlouho nesetkala a její členové k sobě nemají vždycky nejlepší vztahy. Oficiálně je to komedie, a párkrát jsem se při ní mírně pousmál - téměř vždy tomu, co říkala a dělala mírně praštěná a stále energická babička. Ovšem nebylo to zdaleka dost na to, abych se při filmu nenudil.

19.5.20

Recenze: Emma. (2020) - 70%

Emma Woodhousová je krásná, inteligentní a slušně zajištěná mladá slečna na anglickém venkově někdy na počátku 19. století. Je mírně rozmazlená a neustále by ráda tlačila lidi kolem sebe (převážně chudší a méně inteligentní) do činů, které jsou pro ně podle ní nejlepší. Což se ne vždycky ukáže být dobrým nápadem.


Kniha Jane Austenové "Emma" byla zfilmována už několikrát. Někdy "normálně", někdy "experimentálně zmodernizovaně". Nejnovější verzi režírovala (jako filmový debut) slavná fotografka Autumn de Wildeová. To znamená, že některé záběry polaskají oko, ale rozhodně nejde o takové vizuální exhibice, jaké naznačovaly plakáty tohoto filmu. A něco podobného platí pro většinu aspektu tohoto filmu. Jsou fajn, ale nic úžasného.

15.5.20

Recenze: Poslouchej - 60%

Adam (Aleš Bílík) a Eliška (Kristýna Podziková) spolu žijí ve vztahu, který po pár letech už moc nefunguje. Takže si Adam vezme v práci volno, aby se vydali na společnou dovolenou na venkov a slepili, co se dá.


Český film Poslouchej rozhodně není triviální záležitost, přináší něco, co je v dnešních českých filmech vzácné, a není úplně debilní. Pokud vám takové stručné hodnocení stačí, pak vám doporučuji nic dalšího o filmu nečíst, nedívat se na trailery a upalovat do kina. Protože pokud o filmu nebudete předem nic vědět, je to bonus.

12.5.20

Recenze: Lov (2020) [The Hunt] - 50%

Partička lidí, kteří se navzájem neznají, se probouzí někde v lese, nachází bednu plnou zbraní a záhy je začne někdo zabíjet. Začíná lov!

Filmy na téma "partička lidí je někým / něčím lovena" tu jsou již mnoho desetiletí a budou tu nadále. Má cenu dívat se zrovna na tenhle? Odpověď na tuto otázku není triviální.


Film má především celkem originální twist, spočívající v tom, že "lovci" nejsou tradiční "zvrhlí milionáři", ale "morálně nadřazení liberálové", kteří po celých USA pochytali různé "vidláky, konspirační teoretiky a fanatiky přes zbraně" a nyní je chtějí lovit. "Lov" se ovšem poměrně brzy změní v cosi jako "férový boj skupiny proti skupině", přičemž téměř všichni na obou stranách jsou líčeni jako směšní a neschopní idioti! To znamená, že zatímco "lovení" mluví o "globalist cucks who run the deep state", "lovci" se navzájem varují před špatným používáním genderů a "cultural appropriation", a mají jako bojového poradce (protože sami zbraním moc nerozumí) chlapíka, který byl bojovým poradcem při natáčení filmu Slzy slunce...

2.5.20

Paní Fuková

(Tento post není o filmu)

Včera byl první Máj, lásky čas, takže jsem se vydal k Máchově soše se psy:


Mimochodem, to vpravo je Adolf, někteří ho možná ještě neznáte.

A s manželkou:

Ano, mám čerstvě manželku. Jmenuje se Ilča (tedy občanským jménem Ilona) Fuková. Známe se rok, je z Plzně, je učitelka a je to bezva. Je to dokonce tak bezva, že to ve mně vzbuzuje jistou (velmi mírnou) depresi. Totiž:

Podobně jako asi většina lidí jsem se většinu svého života snažil najít někoho, se kým si budu dlouhodobě dokonale rozumět. A protože skutečně dokonale rozumět (v exaktně gramatickém smyslu toho slova) si nemůže nikdo s nikým, bylo to hledání ve skutečnosti o tom, aby ta míra porozumění byla dostatečně velká. Tak velká, abych si mohl říct "Jo, teď si rozumíme tak dobře, že to s jinou už líp nepůjde." Což si, logicky, nemohu říct předtím, než poznám všechny ostatní ženy na světě, se kterými bych potenciálně někdy mohl žít. Což, logicky, nikdy nepoznám... Takže to ve skutečné skutečnosti bylo o hledání někoho, s kým si budu rozumět tak dobře, že není pravděpodobné, že bych mohl potkat někoho, s kým bych si rozuměl líp. Což zní hrozně neromanticky a nikdy dříve jsem si to v hlavě takhle doslovně neformuloval, ale bylo to tak (a odvážím se tvrdit, že to tak je u většiny lidí, ať si to racionálně uvědomují nebo ne).

Ta "mírná deprese" pramení z toho, že se mi shodou náhod (nebo čeho) podařilo po 30 letech hledání "té pravé" najít ženu, se kterou si rozumím nesrovnatelně lépe než se všemi předchozími. Po 30 letech! Poté, co jsem se už skoro smířil s tím, že partnerku podle svých představ najít nemohu, neboť pokud vůbec existuje, žije někde daleko, nebo je šťastně zadaná. A už jsem to skoro vzdal. Tu depresi nemám kvůli sobě, ale kvůli ostatním lidem, se kterými se třeba kamarádím, kteří jsou z mého pohledu fajn, a kteří také hledají "tu pravou" / "toho pravého" a spokojují se s málem, protože jsou přesvědčeni o tom, že "toho opravdu pravého / opravdu pravou" nikdy nenajdou. A často mají pravdu, i když jsou třeba jejich nároky výrazně "normálnější" (a tudíž kompatibilnější s vícero exempláři opačného pohlaví), než ty moje. Neboť takhle funguje pravděpodobnost. Což je smutné.

Pravděpodobnost mi tedy přihrála Ilču (a Ilče přihrála mě). Přes Tinder. Náhodou jsme oba zadali dost velký kilometrový limit (Praha - Plzeň). Náhodou Ilča zadala věkový limit "až do 50 let" (kdyby zadala "do 49", neseznámili jsme se). Náhodou jsme stejní ve spoustě věcí, které většině ostatních lidí připadají divné až zvrácené. A nevadí nám, že se ostatní diví tomu, jaké divné až zvrácené věci spolu děláme. Například:

Na společném nákupu
Co jsem vlastně chtěl tímhle postem říct? Shrňme si to:

  1. Konečně mám paní Fukovou.
  2. Ať hledáte jakkoliv dlouho a jste jakkoliv spokojeni, z čistě matematického hlediska je téměř jisté, že pro vás někde existuje někdo lepší. Tragédie je v tom, že nemůžete vědět, zda ho někdy v životě potkáte a zda vám tudíž stojí za to dále hledat. Já už vím, že jsem našel, dál nehledám, a přál bych vám totéž, neboť je to super pocit.
  3. Pokud máte dost silný žaludek na to, abyste se probrodili hromadou sraček, Tinder funguje.


P.S: Ilča je skutečně moje první "paní Fuková", neboť ta předchozí byla "paní Fuková Hložková".

29.4.20

Trollové 2: Začátek konce kin?

Současná situace, ve které je značná část světových kin zcela mimo provoz (a do těch, která nejsou mimo provoz, se chodí málo), samozřejmě není příjemná majitelům kin ani filmovým distributorům / studiím. Některé filmy mají odložené premiéry, jiné jdou přímo na VOD (tedy na internetové televize a jinou digitální distribuci). To první se týká velkých filmových hitů, to druhé se týká lacinějších "polobéček", jako třeba nového rebootu Scooby-Doo. Na tom všem není nic divného nebo neočekávaného.

Stojaté vody ovšem slušně rozčeřil Universal, který svůj nový film Trollové: Světové turné dal rovnou k dispozici na VOD. A to byl jen začátek toho čeření.

Může vám připadat, že není nějak extra velký rozdíl mezi novým animovaným Scooby-Doo a novými animovanými Trolly, ale skutečnost je taková, že od Trollů se očekávaly několikanásobně vyšší tržby, rozhodně přes 100 milionů dolarů.

A co se nestalo: Noví Trollové utržili za tři týdny na americkém VOD okolo 100 milionů dolarů, tedy ne o mnoho méně než 116 milionů, které utržili první Trollové v amerických kinech za první tři týdny promítání.


15.4.20

Herní směs

(Tento post není o filmu)

Na vaše četné žádosti vám přináším pár víceméně náhodných tipů na méně známé novější i starší hry (stolní i videohry), které vám mohou ukrátit nudu, pokud se náhodou v této hrozné době hrozně nudíte:

11.4.20

Můj COVID19

(Tento post není o filmu)

Tady na svém webu jsem vyrobil jednoduchý skript, který zobrazuje data o současné pandemii, která jsem nikde jinde neviděl, totiž aktuální procento pozitivních testů v daném dni. Takové číslo mi připadá zajímavější než absolutní počet nakažených.

8.4.20

Moje kopce

(Tento post není o filmu)

Vzhledem k aktuální situaci kina nehrají a pokud koukám na filmy, tak na nedávné klasiky, které moje drahá polovička zatím neviděla. Tudíž nemám co recenzovat.

Tudíž napíšu jenom o takové jedné úplně nesouvisející blbosti, která vám může pomoci trochu ukrátit nudu při skoro detektivním pátrání:

V Čechách samozřejmě máme různé kopce a o většině z nich samozřejmě ví Google. Například kopec Říp, Zlatý kopec u Přezletic nebo Křížový vrch u Chotěšova. Na tom není nic zvláštního.

Ovšem co řeknete na to, že i František Fuka má na Googlu svůj kopec nedaleko dálnice D1, který najdete, když do Google Maps zadáte "Vrch+FF, Chocerady"? A nejen to, mám svůj kopec také u legendárního městečka Rakvice ("Vrch+FF, Rakvice") a dokonce i u Pekingu ("Vrch+FF, Beijing"). Vlastně, můžete zkusit vyhledávat "Vrch+FF, Cokoliv" (kde "Cokoliv" je nějaké místo na zeměkouli) a skoro vždycky najdete nějaký pahorek Františka Fuky, který se u toho místa nachází.

A nemusíte je ani hledat v Google Maps, funguje to i v normálním Google vyhledávání!


A teď se můžete pokusit zapátrat po tom, co to je doopravdy a jak to funguje (ne, nejsou to kopce Františka Fuky).

Pokud budete úspěšní, objevíte jednu featuru Googlu, která vám může někdy hodit.

Pokud jste bezradní, jistě někdo prozradí správné řešení v diskusi níže...

14.3.20

Recenze: Zapomenutý princ [Le Prince oublié] - 40%

Trailer (viz níže) na tuto francouzskou rodinnou komedii tvrdí, že "Každý večer před spaním se Sofiin tatínek stane princem v jejich kouzelném světě." I z jiných propagačních materiálů se dozvíme, že "Tatínek každý den vypráví své dceři...". Ovšem o tom film Zapomenutý princ není!

Film začíná pohádkovým příběhem, který má asi 10 minut a je prvním a posledním pohádkovým příběhem, který ve filmu uvidíme. Dojde k němu totiž těsně předtím, než dcerka "dospěje" a "poprvé se zamiluje" (je jí 11 let) a nadále už nechce, aby jí byly vyprávěny pohádky.


To ale neznamená, že se film odehrává v realitě. Polovina se ho odehrává mimo ni, ve fantaskním světě, který není světem "příběhů, které táta vypráví", nýbrž světem, ve kterém se herci / producenti / režiséři tátových příběhů snaží vyrovnat se skutečností, že už nebudou potřeba. Dceruška mezitím začne toužit po příbězích s novým princem (který vypadá jako její skorokluk, samozřejmě), ale pokud nějaké takové příběhy proběhnou, nevidíme z nich ve filmu ani sekundu. Sledujeme pouze dobrodružství Prince (tedy tátova alter ega), který se snaží stát se ve "snovém studiu" opět relevantním. Což se přibližně v poměru 1:1 prolíná s reálným světem (přičemž "Princ" a "skutečný táta" si pravděpodobně navzájem vůbec neuvědomují existenci jeden druhého, přestože je oba hraje tentýž Omar Sy).

10.3.20

Recenze: Bloodshot - 50%

Vin Diesel je hardcore zabiják, který se kromě elitního armádního výcviku vyznačuje také tím, že zemřel, byl znovuoživen a má v krvi nanoboty, kteří ho okamžitě uzdravují (viz trailer níže) a také mu nějakým záhadným způsobem instantně zašívají ty šaty, které má zrovna na sobě.

Kromě toho má Vin Diesel implantované falešné vzpomínky, které ho nutí zabíjet lidi, o kterých se (mylně) domnívá, že zabili jeho ženu - ale ve skutečnosti jsou to obchodní konkurenti megazlouna (Guy Pearce), který Diesela sestrojil z armádní mrtvoly.


Může vám připadat, že spoileruji, ale trailery na tento film dementně vyzrazují většinu zápletky, včetně některých překvapivých zvratů. Pokud jste viděli trailer, znáte více než hodinu filmu.

29.2.20

Recenze: Frčíme [Onward] - 60%

Kdysi dávno (vlastně ne, před pár desítkami let!) byl svět plný kouzel a magie. Elfové, trpaslíci a zlobři se spolu vydávali na dobrodružné výpravy, barbaři i čarodějové bojovali s draky, aby získali poklady, a tak dále. Pak ale byla objevena elektřina a spalovací motor, což bylo pohodlnější než čáry, a na magii se zapomnělo.

V "dnešním" světě tedy stále žijí elfové, trpaslíci a zlobři, ale chodí spořádaně do práce a do školy, jezdí v autech, létají v letadlech a stravují se ve fast foodech.

Elfovi Ianovi je dnes 16 let a jako dárek dostane čarodějnou hůl a kouzlo od otce, kterého nikdy nepoznal (a chtěl by). Za pomoci kouzla může otce vyvolat na 24 hodin z mrtvých, ale nepovede se to, a tatínka je jen polovina (dolní). Ian se tudíž se svým starším bratrem Barleyem musí vydat na oldschoolovou fantasy výpravu pro magický krystal, který je zapotřebí k tomu, aby tatínek měl i horní polovinu. A mají na to jen 24 hodin.


Mám rád kvalitní a originální "world-building". Pokud filmaři vymyslí svět, který je jako náš, ale ještě celkem nedávno v něm běžně fungovala kouzla, pak by se dalo říct, že se jim podařilo mě zaujmout a jsem zvědavý, jak ten svět vypadá. A jak vypadá?

27.2.20

Recenze: Neviditelný [The Invisible Man] - 60%

Cecilia (Elisabeth Mossová) uteče od svého milionářského přítele, který je psychopat a ukryje se u svého kamaráda a jeho dcery. O pár týdnů později se dozví, že přítel zemřel, ale stále má neodbytný pocit, že kolem sebe cítí jeho přítomnost. Zbláznila se, nebo je na tom něco pravdy?

Mno, zmiňme snad jen to, že ex-přítel byl expertem na optiku, měl ve sklepě svého domu laboratoř s divnými skafandry, a film se jmenuje Neviditelný...


Leigh Whannell umí natáčet slušné filmečky za málo peněz (viz nedávný Upgrade) a proto mu Universal dovolil, aby rebootoval jejich Neviditelného s Johnnym Deppem ještě předtím, než tento film vznikl (což je pravděpodobně nějaký rekord). Místo velkofilmu s megahvězdou tedy vznikl minifilmeček s rozpočtem menším než 10 milionů dolarů. Což nemusí být nutně na závadu.

24.2.20

Recenze: Volání divočiny [The Call of the Wild] - 60%

Bernardýn-kólie Buck je ukraden svému pánovi a odlifrován do Yukonu, kde musí ve sněhu tahat sáně s poštou a prožívat různá dobrodružství, až se ho konečně ujme hodný dědula (Harrison Ford) a Buck může v sobě objevit svůj zvířecí instinkt (a souložit s vlky).


Tato filmová adaptace se původní knihou inspiruje jen velmi volně. Je v ní méně brutálního dramatu, méně penisů, méně souložení s vlky a méně bílých mužů. Také je v ní více CGI, což byl pro mě úplně největší problém.

20.2.20

Recenze: Ježek Sonic [Sonic the Hedgehog] - 50%

Modrý turboježek Sonic se za pomoci hodného policajta (James Marsden) snaží utéct šílenému doktoru Robotnikovi (Jim Carrey) a najít svoje ztracené magické kroužky. Pokud vám předchozí věta náhodou nedává perfektní smysl, nemusíte číst dál.


Filmy podle videoher mají většinou ten problém, že buď jsou dobré a nedrží se předlohy (Rampage), nebo se drží předlohy a nejsou to dobré filmy (Silent Hill).

18.2.20

Recenze: V síti (plná verze) - 60%

Tento stominutový film, nevhodný pro mládež do 15 let, existuje také v podstatně kratší verzi, která je mládeži přístupná a určená především k promítání ve školách (a jmenuje se V síti za školou). Neviděl jsem ji a zabývám se zde pouze plnou verzí.
V síti je dokument (nebo bych přesněji řekl "sociální experiment"), ve kterém se tři plnoleté, mladistvě vyhlížející herečky vydávají za dvanáctiletá děvčata, vytvoří si profily (falešné) na několika online službách a my můžeme sledovat, jaká spousta úchylů je kontaktuje a jaké fotky a videa jim posílají.


Film má několik celkem jasně oddělených částí:

V první z nich sledujeme, jak filmaři na konkurzu vybírají vhodné herečky, přičemž většina z nich prozradí, že se (když byly neplnoleté) samy s internetovými predátory setkaly.

Pak jsou vybrány tři herečky a vidíme, jak se stěhují do realistických kulisy tří dětských pokojíčků (a koupelny).

Pak sledujeme zakládání falešných profilů, první žádosti o kontakt (několik desítek za prvních pár minut) a první diskuse s predátory.

Patřičně hardcore to začne být někdy v polovině filmu, kdy se konečně protrhne hráz a jsme zaplaveni hromadou penisů a masturbace.

No a posledních 20 minut je věnováno tomu, že jsou někteří z "ulovených" predátorů natáčeni při osobním setkání s protagonistkami / tvůrci.

17.2.20

Recenze: 1917 - 60%

Dva vojáci se jednoho dubnového dne roku 1917 vydávají někde ve Francii do území nikoho, aby ostatním jednotkám sdělili, že musí zrušit útok. Pokud se jim to nepodaří do úsvitu, stovky britských vojáků padnou do německé pasti.

Sam Mendes (režisér posledních bondovek, ale také Americké krásy) natočil válečné drama, které se (s jedním přerušením) odehrává kompletně v reálném čase a vypadá jako kdyby bylo natočeno v jednom záběru (což není pravda, na rozdíl od některých jiných filmů).


Film 1917 pro mě (bohužel) je především ukázkou toho, jak dobře Hollywood zvládá své řemeslo. Co se týče syrových emocí následkem válečných hrůz, mé oči zůstaly naprosto suché a musím přiznat, že jsem se ke konci i dost nudil. Ale vezměme to jedno po druhém:

13.2.20

Když dva dělají totéž...

Před pár dny jsem se v recenzi filmu Chlap na střídačku divil tomu, že má tak strašný film tak originální a potenciálně vtipný základní námět. A také jsem tvrdil, že scenáristou filmu je jeho režisér Petr Zahrádka, což jsem si vyvodil z toho, že na plakátu je napsáno "Film Petra Zahrádky" a scenárista na něm není uveden:


Ve skutečnosti je autorkou scénáře Alexandra Leclère a celý film je kopií dva roky starého francouzského filmu Garde Alternée (doslova "Střídavá péče")

Pro osvěžení, toto je trailer Chlapa na střídačku:



A toto je trailer na Garde Alternée:



A toto jsou plakáty obou filmů:


A do dalších dohadů se nebudu pouštět.

Recenze: Fantasy Island [Blumhouse's Fantasy Island] - 10%

Kdesi na opuštěném tropické ostrově sídlí luxusní hotel, kterému šéfuje záhadný pan Roarke (Michael Peña). Přilétá sem pět hostů, kterým zde mají být (jako výhercům nějaké blíže nedefinované soutěže) "splněny jejich sny". Není jasné, co přesně to obnáší, ale má to jistá zvláštní pravidla, například "Pokud se přání začne plnit, nedá se to přerušit před jeho přirozeným koncem" nebo "Každý má jen jedno splněné přání" nebo "Epstein didn't kill himself".


Fantasy Island je vzácný film, který má slušný rozpočet a vznikl ve velkém studiu, ale je naprosto nepodařený ve všech ohledech, od základního konceptu, přes casting a scénář až po herecké výkony, režii a střih (který se jistě snažil zachránit mnohé z toho, co se nepovedlo v předchozích fázích natáčení). Fantasy Island je takový strašný bordel, že by mě upřímně zajímalo, jak vlastně vypadal jeho původní námět, kdo a proč ho schválil, a co přesně se kdy stalo, že výsledek vypadá takto.

12.2.20

Recenze: Sviňa - 40%

Slovensko, 1999. Mafián Wagner si zavolá poslance s přezdívkou "Bobo", na kterého má kompromitující materiály (video, na kterém souloží s nezletilou prostitutkou) a udělá mu nabídku, která se neodmítá: Bobo založí politickou stranu (nazvanou "Strana"), stane se premiérem a půjde Wagnerovi na ruku.

Slovensko, 2012: Strana vyhrává volby (neboť ji podporuje církev) a Bobo se stává premiérem. Story začíná...


Film Sviňa (podle románu, který jsem nečetl) je typickým představitelem současného česko-slovenského politického thrilleru. Tvůrci rozhořčeně poukazují na to, jak je většina politiků morálně zkažená a zkorumpovaná, a jak se neštítí trestných činů, včetně těch nejzávažnějších.

Značná část podobných filmů má problém s tím, že je v nich příliš mnoho postav, které dělají příliš mnoho sviňáren najednou, takže výsledek není dostatečně působivý, nebo je dokonce nepochopitelný. Viz například Amnestie, Kandidát nebo Hranaři.

Sviňa nemá problém s nepochopitelností. Má omezený počet hrdinů (z různých sociálních vrstev) a její děj je velmi přehledný. Což je dobře.

Co není dobře: Celá zápletka je strašlivě šablonovitá a až nechtěně vtipná tím, jak extrémně polopatické v ní všechno je a jak černobíle je nám vysvětlováno komu máme fandit a komu ne.

  • Církev je zkorumpovaná a kněz nerad souloží s prostitutkami, protože má radši děti.
  • Wagnerova milenka provozuje dětský domov, kam jsou svážena neplnoletá děvčata a jsou zde z nich vychovávány prostituky pro politiky. Zdejší ošetřovatel je gangsta a má na hlavě vytetovaného Ježíše.
  • Wagnerova milenka mu při sexu říká "Ave ty", na což on odpovídá "Ave já".
  • Hodný mladý novinář je všemu na stopě, ale je zabit, což vede k tomu, že se v církvi hne svědomí a přestane mafiány podporovat
  • Naštěstí se podaří prolomit heslo do novinářova počítače (protože ho má napsané na fotce hned vedle počítače), jsou v něm nalezeny všechny kompromitující materiály, která jsou zveřejněny a vedou k masovým demonstracímm a vítězství demokracie (asi).
  • Na konci to vypadá, že Bobo bude konečně zatčen, takže doma chlastá u pracovního stolu, na kterém stojí jeho fotografie s Donaldem Trumpem.



Film má necelých 100 minut, takže i když děj není nijak složitý, je přece jen značně zhuštěný, což vede k tomu, že mnohé postavy postihne nějaký dramatický osud dříve než bychom je stačili poznat, natož si k nim vytvořit nějaký vztah. Například dvě holky v dětském domově si slíbí, že "Budou jako sestry a nikdy se neopustí", aniž by spolu předtím prohodily jediné slovo. Dalo by se říct, že film Sviňa obsahuje jen samá vyvrcholení a žádnou předehru, která by těm vyvrcholením dávala nějakou váhu. V celém filmu neexistuje myslím ani jedna postava, která by nebyla stoprocentně černobílá a šablonovitá.

A bohužel, na rozdíl od Červeného kapitána nebo Oni a Silvio, Sviňa není nijak audiovizuálně zajímavá a svá vyvrcholení nám předkládá rutinním, téměř televizním způsobem. Nějaká výraznější stylizace a dravější tempo by filmu výrazně prospěly.

I když film začíná titulkem, že všechny události jsou smyšlené, je zjevné, že tvůrci "odvážně tnou do živého" a "vyjadřují se k palčivým projevům dnešní společnosti". Což je samozřejmě skvělé alibi a kdybyste se tvůrců zeptali, který slovenský církevní hodnostář že to souloží s dětmi, tak byste se jistě dozvěděli, že nikdo, protože je to smyšlené, nudge nudge wink wink... Ostatně, na Slovensku to s tou mafií nebude tak žhavé už z toho jednoduchého důvodu, že tento film byl uveden do slovenských kin a jeho tvůrci stále žijí.

Jistě se budou ozývat hlasy, že "tento film je nutno vidět, protože ve Slovenské politice se děly (a dějí) podobné dramatické věci". Což je argumentace, se kterou nesouhlasím a rozhodně si nemyslím, že jakýkoliv film "je nutno vidět" jen z toho důvodu, že se snaží vyprávět o něčem skutečném, dramatickém.

Sviňa by pravděpodobně chtěla být něčím kontroverzním a odvážným, ale není. Naopak, dává jisté nezanedbatelné části publika přesně to, co tato část chce, bez riskování, bez zajímavých nápadů a bez zápletky, která by fungovala sama o sobě, jako filmová zápletka.

11.2.20

Recenze: Judy - 50%

Téměř k nepoznání strhaná Renée Zellwegerová v titulní roli životopisného filmu o Judy Garlandové...

Mno, víte vůbec, kdo to byla Judy Garlandová? Já věděl pouze o tom, že hrála hlavní roli ve starém Čaroději ze země Oz. Takže jsem si schválně nic dalšího nezjišťoval a těšil se, co zajímavého se dozvím.


A byl jsem nepříjemně zklamán, neboť z tohoto filmu se o Judy Garlandové dozvíme velmi málo. Naprostá většina se ho totiž odehrává na sklonku jejího života, kdy se snaží vydělat nějaké peníze zpíváním v londýnském kabaretu (protože v Anglii byla populárnější než doma v USA). To je proloženo několika krátkými flashbacky, především do jejího dětství, kdy byla bezmocnou dojnou krávou společnosti MGM. Dozvíme se, že je téměř na mizině, že se s jedním z mnoha manželů handrkuje o své dvě děti, a že je extrémně nespolehlivá umělkyně následkem svých neuróz, konzumace drog a / nebo alkoholu.